„Byla to bomba,“ prohlásil Todd Donati. „Silná a primitivně vyrobená. Doufám, že až policie dokončí ohledání místa, řekne mi víc.“ Velitel ostrahy seděl v královnině apartmá. Já jsem se zase konečně zbavila královnina kufru a uložila ho vedle jedné z jejích pohovek. Ani si nedovedete představit, jak se mi ulevilo. Sophie-Anne mi vůbec nepoděkovala, že jsem jí ho přinesla, ale když to tak vezmu, ani jsem to od ní nečekala. Pokud máte k dispozici poskoky, posíláte je prostě plnit úkoly a nemusíte jim za to být vděční. Proto se jim říká poskoci. Vždyť jsem ani nevěděla, jestli je ten krám skutečně její.
„Řekl bych, že mě kvůli tomu vyhodí. Po těch vraždách mají další důvod,“ poznamenal velitel. Mluvil klidně, ale jeho myšlenky byly plné hořkosti. Potřeboval zdravotní pojištění.
Andre k veliteli vyslal jeden ze svých dlouhých pohledů. „Jak se ta plechovka vůbec ocitla v královnině poschodí?“ Andremu na Toddovi Donatim ani v nejmenším nezáleželo. Donati si Andreho změřil unaveným pohledem.
„Proč by vás měl proboha někdo vyhazovat jenom kvůli tomu, že sem někdo propašoval bombu a umístil ji tady? Protože jste zodpovědný za ostrahu celého hotelu?“ zeptal se Gervaise. Zjevně měl náladu na kruté žerty. Moc jsem ho neznala a teď jsem začínala mít dojem, že je to dobře. Cleo ho praštila přes ruku s takovou silou, že Gervaise bolestí ucukl.
„Stručně řečeno ano,“ přitakal Donati. „Někdo ji zjevně přinesl nahoru a schoval do květináče vedle výtahu. Ten stál vedle dveří královnina apartmá, takže zřejmě chtěl ublížit jí. Ale zrovna tak mohl chtít zabít kohokoliv jiného v tomhle patře. Ale možná si je vybral náhodně. Bomba a vraždy upírů z Arkansasu jsou podle mě dvě věci, které spolu nesouvisejí. Při výslechu jsme zjistili, že Jennifer Caterová neměla mnoho přátel. Vaše královna není jediná, komu ležela v žaludku, ačkoliv ji nenáviděla ze všech nejvíc. Jennifer mohla nastražit bombu nebo si na to někoho najmout ještě předtím, než ji zavraždili.“ Všimla jsem si, že v rohu apartmá se krčí Henrik Feith a vrtí hlavou tak energicky, až mu dlouhé vousy povlávají. Představila jsem si jednoho z posledních upírů v Arkansasu, jak se plíží po hotelu s bombou. Nemohla jsem tomu uvěřit. Malý drobný upír byl přesvědčený, že se ocitl mezi mlýnskými kameny. Bezpochyby litoval, že přijal královninu nabídku na svou ochranu, protože právě teď nevypadala příliš slibně.
„Je tu spousta práce,“ namítl Andre. Nepůsobil nijak zvlášť znepokojeně a zdálo se, že míní rozhovor nasměrovat tak, jak se mu to hodí. „Christian Baruch se ukvapil, když vám vyhrožoval propuštěním. Potřebuje vaši loajalitu ještě víc než kdy jindy.“
„Má dost vrtkavou povahu,“ odpověděl Todd Donati. V tu chvíli bylo jasné, že rozhodně nepochází z Rhodes. Čím víc ho totiž ovládal strach, tím silněji se projevoval jeho přízvuk; nebyl to přízvuk obyvatel Louisiany, spíš odněkud ze severu Tennessee. „Ještě není všechno ztraceno. Když se tomuhle všemu dostaneme na kloub, možná se ještě vrátím do práce. Moc lidí se do ní asi nepohrne. Spoustě lidí od ostrahy se nelíbí…“
Pracovat s těmi proklatými upíry, dokončil Donati v duchu větu, kterou jsme slyšeli pouze my dva. Potom se ale přísně napomenul a vrátil se do přítomnosti. „Že hlídat tak obrovský hotel vyžaduje spoustu času,“ dokončil Donati větu tak, aby se upírům zavděčil. „Ale mě tahle práce baví.“ Až umřu, budou se po mně dětem ty výhody, které tady mám, hodit. Už mi zbývají jen dva měsíce, ale jim po mé smrti zůstanou slušné peníze z pojištění.
Původně přišel do královnina apartmá, aby si se mnou promluvil o plechovce (ze stejného důvodu dorazila i policie a všudypřítomný Christian Baruch), ale teď tu zůstával jen tak na kus řeči. Upíři si toho zřejmě nevšimli, ale Donati byl tak upovídaný, protože si vzal silné prášky proti bolesti. Bylo mi ho líto, ale zároveň jsem si uvědomovala, že tak rozptýlený člověk nemůže dobře odvádět svoji práci. Co všechno Donatimu uniklo během těch měsíců, kdy jeho život začala ovlivňovat zhoršující se nemoc?
Možná si najal špatné stráže. Možná při obstarávání ochrany hostů přehlédl nějaký důležitý detail. Možná… Náhle mě zalila vlna horka.
Blížil se Eric.
Ještě nikdy jsem tak výrazně nepocítila jeho přítomnost. Zklamaně jsem si proto uvědomila, že naše poslední výměna krve musela být skutečně významná. Pokud mě nešálila paměť, napila jsem se teď Ericovy krve už potřetí, a trojka je důležité číslo. Kdykoliv se ke mně Eric přiblížil, vycítila jsem to, a proto jsem předpokládala, že totéž platí i naopak. Naše pouto možná mělo větší váhu než všechno, co jsem až dosud prožila.
Kdosi zaklepal na dveře. Než je Sigebert otevřel, nenápadně se podíval kukátkem, kdo za nimi stojí. Potom pustil dovnitř Erica. Nedokázala jsem se na něj ani podívat, natož se s ním nenuceně pozdravit. Věděla jsem, že bych mu měla být vděčná, a do jisté míry jsem i byla. Andreho krve bych se napít nedokázala. Hnusilo by se mi to. Oprava − zřejmě bych to musela přežít, ale vůbec by se mi to nelíbilo. Rozhodnutí napít se upíří krve však ve skutečnosti vůbec nespočívalo na mně, a proto jsem je nedokázala vytlačit z mysli.
Eric se posadil na pohovku vedle mě. Nadskočila jsem, jako kdyby mě někdo přetáhl přes záda pastýřskou holí, a zamířila jsem k baru na opačné straně apartmá, abych si nalila skleničku vody. Ať bych se však vrtla kamkoliv, neustále by mě doprovázelo vědomí, že je tu Eric se mnou. Ale nejen to, jeho blízkost mě zaplavovala příjemným pocitem bezpečí.
Och, bezva!
Žádné jiné volné místo však v místnosti nebylo, a tak jsem se zase zkroušeně vrátila a dosedla vedle Vikinga s vědomím, že část mého já se stala jeho majetkem. Před tímhle večerem jsem při setkání s Ericem cítila obyčejnou radost − přestože jsem na něj asi myslela víc, než by měla žena přemýšlet o muži, který ji přežije o celá staletí.
Připomněla jsem si, že to není Ericova chyba. Věděla jsem sice, že se chová jako mazaný politik a že je možná až příliš sebestředný, ale netušila jsem, proč za námi přišel tehdy na chodbu a zmařil Andreho plán. Nemohla jsem uvěřit, že by v tom byla vypočítavost. Tak rafinovaný zase nebyl. Ať už jste se na to podívali z kteréhokoliv úhlu, byla jsem mu nesmírně zavázaná. Jenže teď jsem musela mlčet, protože jsem to s ním nemohla řešit před královnou nebo před Andrem.
„Bill dole ještě prodává ta svoje cédéčka,“ poznamenal Eric.
„A?“
„Napadlo mě, že ses možná divila, proč jsem se ukázal já a ne on, když ses ocitla v úzkých.“
„Vůbec jsem na to nepomyslela,“ řekla jsem. Nechápala jsem, proč se o tom Eric vůbec zmiňuje.
„Přiměl jsem ho, aby zůstal dole,“ pokračoval Eric. „Jsem totiž Billův šerif.“
Na to jsem pokrčila rameny.
„Chtěl se na mě vrhnout,“ pokračoval Eric s lehkým úsměvem na rtech. „Chtěl ti sebrat bombu a zachránit tě jako hrdina. Quinn by to také udělal.“
„Vzpomínám si, že mi to nabídl,“ odpověděla jsem.
„A já taky,“ řekl Eric. Zdálo se mi, jako by z toho sám byl v šoku.
„Nechci o tom mluvit,“ usadila jsem ho a doufala, že mu můj tón napoví, jak vážně to myslím. Blížil se východ slunce a já si prožila dost náročnou noc (mírněji už to snad ani říct nejde). Zachytila jsem Andreho pohled a lehoučce kývla hlavou k Toddu Donatimu. Snažila jsem se mu dát najevo, že se šéf ostrahy necítí nejlíp. Tvář měl popelavou jako zimní nebe před sněhovou bouří.
„Pokud nás omluvíte, pane Donati… Bylo nám s vámi příjemně, ale musíme probrat, co podnikneme zítra večer,“ řekl Andre a Donati úplně ztuhl. Pochopil, že má odejít.
„Samozřejmě, pane Andre,“ odpověděl. „Doufám, že se během dne příjemně vyspíte a zítra večer vás opět uvidím.“ Vstávání z pohovky, při němž musel potlačit bodavou bolest, ho stálo mnohem více sil než zdravého člověka. „Doufám, že se z té pohromy rychle vzpamatujete, slečno Stackhouseová.“
„Děkuju,“ řekla jsem a Sigebert otevřel dveře, aby šéf ostrahy mohl vyjít z apartmá.
„Snad mi prominete,“ vyhrkla jsem, jakmile odešel, „ale vrátím se do svého pokoje.“
Královna mě probodla pohledem. „Něco se vám nelíbí, Sookie?“ zeptala se, ale její tón napovídal, že o moji odpověď nemá zájem.
„Co by se mi nemělo líbit? Zbožňuju, když se mi dějí věci, které nechci,“ odsekla jsem. Cítila jsem v sobě obrovský přetlak a z úst se mi hrnula slova jako láva ze sopky, ačkoliv inteligentnější část mého já mě naléhavě nabádala, abych držela jazyk za zuby. Ale neposlechla jsem se. „A potom,“ vykřikla jsem, „ještě ráda zůstávám ve společnosti lidí, kteří za to mohou. Z toho jsem úplně u vytržení!“ Začínala jsem nad sebou ztrácet kontrolu.
Vůbec netuším, co by ze mě ještě vypadlo, kdyby Sophie-Anne nezvedla svou bělostnou ruku. Tvářila se, jako kdyby ji můj výpad lehce vyvedl z konceptu, jak by řekla moje babička.
„Řídíte se domněnkou, že vím, o čem mluvíte, a že chci poslouchat člověka, který na mě křičí,“ prohlásila Sophie-Anne.
Ericovy oči svítily, jako kdyby v nich hořela svíčka. Vypadal tak nádherně, že bych se v jeho kráse mohla utopit. Bůh mi pomoz! Přiměla jsem se pohlédnout na Andreho, který si mě prohlížel, jako kdyby uvažoval, který kus mého masa je nejlibovější. Gervaise a Cleo se tvářili znuděně.
„Promiňte,“ řekla jsem a vrátila se do skutečného světa. Bylo už velice pozdě a zmáhala mě únava. Během uplynulé noci se odehrálo tolik věcí, až se mě na okamžik zmocnil pocit, že omdlím. Stackhouseové však nemají v povaze omdlévat a víly pravděpodobně také ne. Nadešel čas přiznat si i tuhle část mého dědictví. „Jsem vážně unavená,“ řekla jsem ochable, neschopná déle vzdorovat. Toužila jsem si jít lehnout. Než jsem se dovlekla ke dveřím, nikdo nepromluvil jediné slovo, což se dalo považovat za zázrak. Když se za mnou ale zavíraly, zaslechla jsem královnu, jak říká: „Vysvětli mi to, Andre!“
Quinn čekal vedle dveří mého pokoje. Nevěděla jsem, jestli mám ještě tolik sil, abych poznala, že mě jeho přítomnost rozesmutňuje, nebo těší. Vytáhla jsem plastovou kartu, otevřela dveře a rozhlédla se po místnosti. Všimla jsem si, že moje spolubydlící zmizela (ale nevěděla jsem kam, protože Gervaise byl sám), a kývla jsem na Quinna, aby šel dovnitř.
„Mám nápad,“ řekl tiše.
Zvedla jsem obočí. Na mluvení jsem neměla dost sil.
„Zalezeme si do postele a půjdeme spát.“
Konečně se mi podařilo vyloudit na tváři úsměv. „Za celý den jsem neslyšela lepší nabídku,“ odpověděla jsem. V té chvíli jsem pochopila, proč Quinna miluju. Odešel do koupelny jako první a já jsem se mezitím svlékla, složila oblečení a vklouzla do své krátké růžové noční košile, jemné jako hedvábí.
Quinn vyšel z koupelny jenom v boxerkách, ale já jsem už byla natolik vysílená, že jsem si ten pohled ani pořádně nevychutnala. Než jsem si vyčistila zuby a umyla obličej, Quinn si vlezl do postele. Když jsem si pak k němu lehla, přetočil se na bok, rozevřel náruč a já jsem se mu do ní schoulila. Neosprchovali jsme se, ale Quinnova vůně se mi přesto líbila, byla živá a vyzařovala z ní energie.
„Byl to hezký obřad,“ řekla jsem, když jsem zhasla lampičku.
„Děkuju.“
„Máš v plánu nějaké další akce?“
„Jo, pokud tvoje královna půjde před soud. Po smrti Jennifer Caterové nikdo netuší, jestli je ten proces ještě aktuální. A po tom soudu, který je naplánovaný na zítřek, se ještě koná ples.“
„Och, konečně si na sebe budu moct vzít něco pěkného!“ řekla jsem a při té představě jsem se skoro zatetelila radostí. „Máš něco na práci?“
„Ne, o ples se stará hotel,“ odpověděl Quinn. „Budeš tančit se mnou nebo tím blonďatým upírem?“
„Ale sakra!“ vydechla jsem. Mrzelo mě, že o tom Quinn začal.
Jako kdyby to vycítil, dodal: „Zapomeň na to, kotě. Teď jsme spolu v posteli, a přesně tak to má být.“
Tak to má být. To se mi líbilo.
„Doneslo se ti o mně všechno?“ zeptal se.
Ten večer se odehrálo tolik věcí, že mi chvíli trvalo, než jsem si vybavila, co všechno Quinn musel podniknout, aby přežil.
A také to, že má nevlastní sestru. Byla nezvladatelná, praštěná, závisela na něm a od první chvíle mě nenáviděla.
Quinn ztuhl a čekal, jak odpovím. Vycítila jsem to z jeho myšlenek i napjatého těla a snažila se vymyslet nějaký příjemný, okouzlující způsob, jak vyjádřit, co si myslím. Ale byla jsem příliš unavená.
„Vůbec mi to nevadí, Quinne,“ řekla jsem, políbila ho na tvář a potom na rty. „Vůbec. A s Frannie se budu snažit vycházet.“
„Och!“ vydechl, jako kdyby mu spadl kámen ze srdce. „Tak dobře,“ řekl a políbil mě na čelo. Hned nato jsme usnuli.
Spala jsem jako upír. Za celou tu dobu jsem se ani jednou neprobudila, abych si došla na záchod, a dokonce jsem se ani nepřetočila. Jen jedinkrát jsem se probrala k téměř plnému vědomí, když Quinn začal chrápat a pokojem se neslo nepříliš hlasité vrčení. Ale přitulila jsem se k němu a on okamžitě přestal. Jenom cosi zamumlal a pak úplně ztichl.
Když jsem se definitivně vzbudila, zaletěla jsem pohledem k budíku. Byly čtyři hodiny odpoledne, takže jsem prospala dvanáct hodin. Quinn odešel, ale předtím namaloval (mou rtěnkou) na hotelový hlavičkový papír velké rty a položil ho na svůj polštář. Neubránila jsem se úsměvu. Moje spolubydlící se ještě nevrátila. Možná trávila den s Gervaisem v jeho rakvi. S hrůzou jsem se otřásla. „Úplně mě z toho mrazí,“ řekla jsem nahlas a zatoužila jsem, aby se tu objevila Amelia a mohla jsem si s ní popovídat. Když je řeč o Amelii… Vytáhla jsem z kabelky telefon a zavolala jí.
„Ahoj,“ ozvala se. „Co se děje?“
„Co děláš?“ zeptala jsem se a pokusila se potlačit stesk po domově.
„Kartáčuju Boba,“ odpověděla. „Zrovna vykašlal chuchvalec chlupů.“
„A kromě toho?“
„Několikrát jsem zaskakovala v baru,“ pokračovala klidně Amelia.
Tím mě dokonale vyvedla z míry. „Co jsi tam dělala?“
„Roznášela pití. Co jiného bych tam měla dělat?“
„Proč tě Sam potřeboval na záskok?“
„V Dallasu se koná velké shromáždění členů Společenstva slunce a Arlene si vzala volno, aby tam mohla jet s tím blbečkem, s kterým teď chodí. Danielle musela zůstat doma s dítětem, protože dostalo zápal plic. Sam měl starostí nad hlavu, a protože jsem zrovna byla v baru, zeptal se mě, jestli bych tu práci zvládla. No a já jsem odpověděla: ‚Co je na tom těžkého?‘“
„Díky, Amelie.“
„Och, jasně, asi to nevyznělo zrovna zdvořile,“ řekla Amelia a zasmála se. „Je to docela fuška. Každý by si s tebou rád povídal, ale ty musíš pospíchat o stůl dál. Nesmíš na ně vylít pití a musíš si pamatovat, kdo si co objednal, kdo platí rundu a kdo má svůj účet. Kromě toho jsi celé hodiny na nohou.“
„Vítej do mého života!“
„Co pan Pruhovaný?“
Uvědomila jsem si, že mluví o Quinnovi. „Máme se fajn,“ odpověděla jsem v přesvědčení, že je to pravda. „Včera uspořádal jeden ohromný obřad a bylo to skvělé. Upíří svatba. Moc by se ti líbila.“
„Co máš v plánu na dnešek?“
„Možná soud.“ Nechtělo se mi to blíž vysvětlovat, zvlášť přes mobilní telefon. „A ples.“
„Páni, jako z Popelky!“
„To se ještě uvidí.“
„Jak jde práce?“
„Povím ti to, až se vrátím,“ odpověděla jsem a dobrá nálada mě rázem opustila. „Jsem ráda, že máš co dělat a že je všechno v pořádku.“
„Ještě něco. Volal mi Terry Bellefleur a ptal se, jestli nechceš štěně. Vzpomínáš, jak mu utekla Annie?“
Annie byla Terryho zbožňovaná fenka catahoulského psa. Když mu utekla, přišel ji hledat ke mně, ale než ji našel, Annie si prožila několik milostných dobrodružství.
„Jak ta štěňata vypadají?“
„Povídal, že bys je musela vidět, abys mu uvěřila. Řekla jsem, že se možná vrátíš příští týden, ale nic jsem mu neslíbila.“
„Dobře. To jsem ráda.“
Ještě chvíli jsme si povídaly, ale protože jsem z Bon Temps odjela ani ne před dvěma dny, neměly jsme si toho moc co říct.
„Tak,“ zakončila náš hovor, „chybíš mi, Stackhouseová.“
„Vážně? Ty mě taky, Broadwayová.“
„Měj se! Ať tě nepokoušou žádné cizí špičáky.“
Na to už bylo pozdě. „Ahoj! Nevylij na šerifa pití.“
„Pokud to udělám, bude to záměrně.“
Zasmála jsem se, protože i já bych nejradši dala Budu Dearbornovi co proto. V dobré náladě jsem zavěsila a nejistě si objednala pokojovou službu. Něco takového jsem nedělala každý den. Nebo rok. Vlastně nikdy. Bála jsem se jen tak pustit číšníka do svého pokoje. Jenomže v tu chvíli vešla dovnitř i Carla. Byla samý cucflek a na sobě měla šaty ze včerejška.
„Voní to dobře,“ řekla a já jí podala croissant. Carla vypila můj pomerančový džus, zatímco já se vrhla na kávu. Vůbec mi to nevadilo. Carla stihla mluvit za nás obě a vylíčila mi všechno, co zažila. Zřejmě jí nedošlo, že jsem ve chvíli, kdy celou skupinu Jennifer Caterové zastihla smrt, byla s královnou. Ačkoliv se určitě dozvěděla, že jsem bombu v plechovce od Dr. Peppera našla já, stejně mi o ní všechno pověděla, jako bych u toho vůbec nebyla. S Gervaisem možná musela držet jazyk za zuby, takže si teď potřebovala vyrovnat vnitřní přetlak.
„Co si vezmete na večerní ples?“ zeptala jsem se, přestože mi ta otázka připadala nesmírně konvenční. Carla mi ukázala svoje šaty. Byly černé, ověšené všelijakými cetkami a od pasu nahoru téměř nic nezakrývaly, jako ostatně všechny její svršky. Carla měla rozhodně v úmyslu vystavit na odiv všechny svoje přednosti.
Zajímala se, jaké šaty mám připravené já. Potom jsme obě naprosto pokrytecky utrousily cosi o tom, jak dobrý má ta druhá vkus.
V koupelně jsme se samozřejmě musely vystřídat, na což jsem nebyla zvyklá. Když odtud Carla vyšla, už jsem propadala zoufalství a jen tiše doufala, že po její očistě zbyla ve městě ještě nějaká teplá voda. Ale bylo jí samozřejmě dost, a přestože Carla nechala své věci rozházené na pultíku vedle umyvadla, stačila jsem se umýt a upravit se včas. Chtěla jsem zdůraznit své krásné šaty a vytvořit si na hlavě nějaký vyčesaný útvar, ale cokoliv složitějšího než obyčejný ohon mi dělalo problémy. Vlasy zůstanou dole. Nanesla jsem si trochu silnější vrstvu líčidel než obvykle a nasadila si náušnice, které byly podle Tary tiptop. Zkusmo jsem natočila hlavu a sledovala, jak se kývají a třpytí. Byly stříbřitě bílé, stejně jako nášivka z korálků na živůtku večerních šatů. Které bych si už měla obléct, připomněla jsem si v duchu a hned nato jsem na pokožce ucítila slabé nervózní mravenčení.
Páni! Šaty měly ledově bílou barvu, třpytivě bílou korálkovou nášivku a přiměřeně hluboký výstřih vepředu i na zádech. Jejich součástí byla i podprsenka, takže jsem se nemusela obtěžovat s vlastní. Pod šaty jsem si oblékla modré kalhotky, které se mi nikde nezařezávaly, a nadkolenky. Nakonec přišly na řadu stříbřité střevíčky na vysokém podpatku.
Nehty jsem si nalakovala už předtím, zatímco se rusalka Carla cachtala ve sprše, takže teď jsem si už jenom nanesla rtěnku a naposledy se zkontrolovala v zrcadle.
„Vypadáte vážně krásně, Sookie,“ poznamenala Carla.
„Díky!“ Zřejmě jsem se usmívala od ucha k uchu. Není nad to se jednou za čas pořádně vyfiknout. Připadala jsem si, jako kdybych se chystala na maturitní ples a čekala, až si mě vyzvedne můj tanečník a připne mi na šaty květinu. Na maturitním plese mi dělal společnost J. B. du Rone, ačkoliv o něj usilovalo několik dalších dívek. Říkaly si, že na fotografiích bude vypadat báječně. Šaty mi spíchla teta Linda.
Doba podomácku ušitých šatů skončila.
Zaklepání na dveře mě zastihlo ve chvíli, kdy jsem se dívala do zrcadla. Ale byl to jen Gervaise, který se přišel podívat, jestli už je Carla hotová. Usmála se a otočila, aby si náležitě vychutnala jeho obdiv. Gervaise ji políbil na tvář. Jeho povaha na mě žádný ohromující dojem neudělala a ani po fyzické stránce to nebyl můj typ. Gervaisova široká fádní tvář se světlým knírkem se mi nelíbila, ale musela jsem přiznat, že byl skutečně štědrý. Beze slova zapnul Carle kolem zápěstí diamantový náramek, jako kdyby jí dával jen nějakou cetku. Carla se zpočátku snažila nedávat najevo radost, ale pak hodila sebeovládání za hlavu a vrhla se Gervaisovi kolem krku. Styděla jsem se, že s nimi stojím v jedné místnosti, protože některá z láskyplných jmen, kterými ho v tu chvíli začala častovat, souvisela s jeho anatomií.
Když pak spolu rozjařeně odešli, zůstala jsem stát uprostřed pokoje. Nechtěla jsem se v šatech posadit, dokud to nebylo nezbytné, aby se mi nezmuchlaly, protože pak už bych se v nich necítila tak pěkně. Neměla jsem tak skoro nic na práci. Snažila jsem se nevšímat si nepořádku, který po sobě Carla zanechala na své straně pokoje, a připadala jsem si zklamaně. Quinn přece řekl, že mě přijde vyzvednout až do pokoje, ne? Na žádném srazu dole jsme se nedomluvili, nebo ano?
Náhle se mi rozpípala kabelka a já si uvědomila, že jsem si v ní nechala královnin pager. To snad ne!
„Přijď hned dolů,“ zněla zpráva. „Začíná soud.“
Zároveň se rozdrnčel hotelový telefon. Zvedla jsem sluchátko a pokusila se popadnout dech.
„Kotě,“ ozval se Quinn. „Je mi to moc líto. Pokud se ti to ještě nedoneslo, rada se rozhodla okamžitě předvolat královnu před soud. Musíš okamžitě přijít sem dolů. Moc mě to mrzí,“ opakoval. „Mám na starosti organizaci. Musím se vrátit do práce. Třeba to nepotrvá dlouho.“
„Dobře,“ pípla jsem a Quinn zavěsil.
Tolik k úžasnému večeru s novým přítelem.
Přesto jsem se nemínila převléknout do něčeho méně slavnostního. Všichni na sobě budou mít honosné šaty, a ačkoliv se teď moje pozice změnila, snad jsem si i já zasloužila vypadat hezky. Sjela jsem dolů společně s jedním z hotelových zaměstnanců, který nepoznal, jestli patřím k upírům nebo k lidem. Zachvátila ho z toho nervozita. Vždycky mě pobavilo, když mě od nich lidé nedokázali rozeznat. Já jsem ale spolehlivě poznala upíry podle toho, že jejich pokožka lehce světélkovala, což ostatní smrtelníci nevnímali.
Když jsem vystoupila z výtahu, Andre už na mě čekal. Ještě nikdy jsem ho neviděla tak nervózního. Poznala jsem to podle prstů, které střídavě tiskl a uvolňoval, a také podle toho, že se stále kousal do rtu. Rána se mu před mýma očima okamžitě hojila. Včera mi Andre nahnal husí kůži. Dnes jsem ho už doslova nesnášela. Bylo mi však jasné, že osobní pocity musím odložit na pozdější dobu.
„Jak se to mohlo stát?“ zeptal se. „Musíte zjistit všechno co půjde, Sookie. Máme víc nepřátel, než jsme tušili.“
„Myslela jsem, že po vraždě Jennifer Caterové se už žádný soud neuskuteční. Vždyť Jennifer byla hlavní osobou, která královnu obvinila…“
„Přesně tohle jsme si také mysleli. A že pokud k tomu soudu vůbec dojde, bude to jen prázdná formalita a rada žalobu zamítne. Dnes večer jsme ale přijeli dolů a zjistili, že už na nás čekají. Dokonce kvůli tomu odložili začátek plesu. Zavěšte se do mě,“ řekl mi, čímž mě tak překvapil, že jsem ho poslechla.
„Usmívejte se,“ řekl. „A tvařte se suverénně.“
Se sebejistým výrazem v obličeji jsme pak vešli do velkého konferenčního sálu. Já a můj dobrý přítel Andre.
Ještě že jsem měla spoustu zkušeností s nasazováním falešných úsměvů, protože v následujících chvílích jsem si připadala jako na soutěži o nejvytrvalejší neměnný výraz. Všichni upíři i jejich doprovod z řad obyčejných smrtelníků nám uvolňovali cestu. Někteří se také usmívali, ale jejich úsměvy rozhodně nepůsobily příjemně; další se tvářili ustaraně a jiní lehce nedočkavě, jako kdyby se chystali zhlédnout film, který provází skvělá pověst.
Okamžitě na mě zaútočila záplava myšlenek, které poletovaly ve vzduchu. Usmála jsem se, mechanicky pokračovala v chůzi a přitom poslouchala. Pěkná… Sophie-Anne si o to říkala… možná bych mohl zavolat jejímu právníkovi a zjistit, jestli by nebyla ochotná spojit se s naším králem… Hezká prsa… potřebovali bychom telepata… prý si to rozdává s Quinnem… prý si to rozdává s královnou a Andrem dohromady… viděl jsem ji v baru… Sophie-Anne si tenhle průšvih zasloužila… prý si to rozdává s Cataliadem… zatracený soud, kde je ta kapela… snad bude na plese něco k snědku, třeba lidé…
A tak to pokračovalo dál a dál. Některé z myšlenek se týkaly mě, královny nebo Andreho. Jindy to byly obyčejné úvahy lidí, které už přestávalo bavit čekání a chtěli, aby se začalo něco dít.
Došla jsem zavěšená do Andreho až k sálu, kde se noc předtím konala upíří svatba. Obecenstvo tady ze sta procent tvořili upíři. Všimla jsem si, že tu naprosto chybí lidští sloužící a jakýkoliv hotelový personál. Kolem hostů kroužili s nápoji pouze upíři. Věci, které se tu měly odehrát, nebyly určené lidskému oku. Pokud vůbec bylo možné, abych ještě víc znervózněla, pak se to stalo.
Quinn tady musel odvést spoustu práce. Změnil rozložení pódia, odstranil mohutný nilský kříž a přidal dva pultíky. Na místě, kde oba králové složili manželský slib, zhruba uprostřed mezi oběma pultíky, stálo křeslo podobné trůnu. V něm seděla nesmírně stará žena s rozježenými bílými vlasy. Ještě nikdy jsem neviděla, že by se někdo stal upírem v tak vysokém věku. Ačkoliv jsem přísahala, že s ním už nikdy nepromluvím, zmínila jsem se o tom před Andrem.
„To je starověká Pýthie,“ odpověděl zamyšleně. Prohlížel si hosty v sálu a zřejmě se mezi nimi snažil najít Sophii-Anne. Zahlédla jsem vraždícího právníka Johana Glassporta, jemuž se za chvíli poštěstí užít si svých pět minut slávy, a spolu s ním také zbytek zástupců Louisiany. Byli tam všichni kromě královny, Erica a Pam, které jsem zahlédla u pódia.
S Andrem jsme se posadili do první řady vpravo. Na opačné straně seděla skupinka upírů, kteří nás rozhodně neměli v lásce. Hlavní postavou byl mezi nimi Henrik Feith. Z vyděšeného kotěte, schouleného do klubíčka, se změnil v hněvivou pochodeň. Vysílal k nám nasupené pohledy − nechybělo mnoho a začal po nás prskat papírové kuličky ze staré verzatilky.
„Co mu přeletělo přes nos?“ zamumlala Cleo Babbittová a posadila se vedle mě. „Královna mu nabídne, že ho vezme pod svá ochranná křídla, a on se jí takhle odvděčí?“ Cleo si oblékla tradiční kostým, ve kterém vypadala skutečně skvěle. Její miláček působil mnohem ženštěji než ona. Podivila jsem se, co dělá mezi diváky, kteří sestávali výhradně z nadpřirozených bytostí, většinou z upírů. Z řady za námi se ke mně naklonila Diantha a poklepala mi na rameno. Měla na sobě červený živůtek bez ramínek s černými výšivkami a stejně zdobenou černou taftovou sukni. Pod šaty neměla skoro nic, co by je mohlo vyplnit. V ruce držela jakousi elektronickou hru. „Rádavásvidím,“ zadrmolila a já se neubránila úsměvu. Hned nato obrátila pozornost zase ke své elektronické hře.
„Co se s námi stane, pokud královnu shledají vinnou?“ zeptala se Cleo a všichni jsme ztichli.
Co by se s námi stalo, pokud by Sophii-Anne shledali vinnou? Celková pozice Louisiany by se oslabila a skandál kolem Peterovy smrti by nás všechny uvrhl do nebezpečí.
Ani nevím, proč jsem se nad tím až doteď nějak hlouběji nezamýšlela, ale zkrátka to tak bylo.
Uvědomila jsem si, že jsem si podobné starosti nepřipouštěla kvůli tomu, že jsem byla vychovaná jako svobodný lidský občan Spojených států. Vůbec mě nenapadlo, že by můj osud mohlo ohrozit něco podobného. Mezitím se ke skupině kolem královny připojil i Bill. Zadívala jsem se na něj zpod přimhouřených víček a zjistila jsem, že před ní poklekl společně s Ericem a Pam. Andre se v tu chvíli rázně zvedl z místa po mé levici, rychlostí blesku přeletěl celou místnost a poklonil se s nimi. Královna stála před skupinkou jako římská bohyně přijímající oběti. Cleo zaměřila pohled na stejné místo a jako já sebou trhla. Nemínila jsem před nikým poklekat.
„Kdo zasedá v radě?“ zeptala jsem se tmavovlasé upírky. Cleo pokývla hlavou ke skupině pěti upírů, kteří seděli přímo před nízkým pódiem, čelem ke starověké Pýthii.
„Král Kentucky, královna Iowy, král Wisconsinu, král Missouri a královna Alabamy,“ odpověděla a postupně na všechny ukázala. Poznávala jsem pouze nesmírně krásnou vládkyni Alabamy, kterou jsem si zapamatovala, když hovořila se Sophií-Anne.
K Johanu Glassportovi se na pódiu připojil právník druhé strany. Cosi na arkansaském zástupci mi připomínalo pana Cataliada. Když právník kývl naším směrem, pan Cataliades mu kývnutí oplatil.
„Jsou příbuzní?“ zeptala jsem se Cleo.
„Švagři,“ odpověděla a ponechala mi prostor k tomu, abych mohla popustit uzdu své fantazii a snažila se představit, jak by asi mohla vypadat ženská verze démona. Jako Diantha rozhodně ne.
Potom vyskočil na pódium Quinn. Měl na sobě šedý oblek, košili a kravatu a v ruce nesl dlouhou hůl se zdobnými rytinami. Ukázal jí na Isaiaha, krále Kentucky, který okamžitě přišel za ním. Quinn pak okázalým gestem podal hůl králi, který měl na sobě mnohem okázalejší oblek než dřív. Upír udeřil holí o podlahu. Všechen hovor rázem utichl a Quinn se stáhl z pódia.
„Jsem zvoleným předsedajícím tohoto soudu,“ oznámil král hlasem, který zaplnil každý kout sálu, a zvedl hůl tak, aby ji nikdo nemohl přehlédnout. „Podle upírských tradic vás svolávám k procesu se Sophií-Anne Leclerqovou, královnou Louisiany, obviněnou z vraždy svého zákonitého a právoplatného manžela Petera Threadgilla, krále Arkansasu.“
Králův hluboký a chrčivý hlas dodal proslovu vážný nádech.
„Žádám, aby se právní zástupci obou stran připravili k zahájení řízení.“
„Jsem připravený,“ odpověděl poloviční démon. „Jmenuji se Simon Maimonides a zastupuji truchlící stát Arkansas.“
„Jsem připravený,“ přidal se náš vraždící právník. „Jmenuji se Johan Glassport a zastupují truchlící vdovu Sophie-Anne Leclerqovou, nařčenou z vraždy svého zákonitého a právoplatného manžela.“
„Pýthie, jste připravená vyslechnout celý případ?“ zeptal se král Kentucky a stařena k němu natočila hlavu.
„Je slepá?“ zašeptala jsem.
Cleo přikývla. „Už od narození,“ odpověděla.
„A jak tedy může být soudkyní?“ zeptala jsem se. Pronikavé pohledy upírů, kteří seděli kolem nás, mi ale prozradily, že díky jejich skvělému sluchu je moje šeptání zbytečné a že bych měla být tak laskavá a zůstat zticha.
„Ano,“ oznámila Pýthie. „Jsem připravená vyslechnout případ.“ Měla velice výrazný přízvuk, který jsem se neodvažovala odhadnout. Mezi přihlížejícími zavládlo napjaté očekávání.
Dobrá, nechť hry započnou!
Bill, Eric a Pam se postavili ke stěně a Andre zůstal sedět vedle mě.
Král Isaiah opět zabušil holí o zem. „Přiveďte obviněnou,“ prohlásil stále stejně dramatickým tónem.
Sophie-Anne, budící zdání křehkosti, došla až k pódiu v doprovodu dvou stráží. Stejně jako ostatní se přichystala na ples, takže měla na sobě slavnostní purpurovou toaletu. Napadlo mě, jestli si tuhle královskou barvu vybrala jen náhodou. Zřejmě ne. Tušila jsem, že Sophie-Anne měla své náhody pevně pod kontrolou.
Šaty jí obepínaly krk vysokým límcem a paže dlouhými rukávy. Dokonce se za nimi táhla i vlečka.
„Je překrásná,“ vydechl Andre a z jeho hlasu téměř odkapával obdiv.
Jistě, jistě, jistě! Moji mysl ale nezaměstnával jen obdiv ke královně. Obě její stráže byly Britlingenky, které do královnina doprovodu pravděpodobně natlačil Isaiah. Do svých interdimenzionálních kufrů si zřejmě přibalily i slavnostní ochranné oděvy. Byly také černé, ale přesto se slabě leskly jako pomalu tekoucí tmavá voda. Dokonale přiléhaly k jejich postavám, stejně jako obleky, které na sobě měly předtím. Clovache a Batanya pomohly královně na nízké pódium a pak ustoupily o krok dozadu. Díky tomu mohly stát blízko obžalované i svého zaměstnavatele, což jim z jejich pohledu muselo náramně vyhovovat.
„Henriku Feithe, předneste obžalobu!“
Henrikova obžaloba byla dlouhá, horlivá a plná obvinění. Abych to zkrátila, vypověděl, že Sophie-Anne si vzala jeho krále, podepsala všechny obvyklé smlouvy a hned nato jím začala manipulovat až k onomu osudnému souboji, ačkoliv král měl holubičí povahu a svou novou královnu bezmezně zbožňoval. Skoro to vypadalo, jako by mluvil o Kevinu Federlineovi a Britney Spears, a ne o dvou starých a lstivých upírech.
Bla, bla, bla. Královnin právník ho nechal mluvit a mluvit a ani jednou nevznesl námitku proti jeho barvitým prohlášením. Zřejmě předpokládal, že se Henrik svým přemrštěným zápalem a neuměřeností sám připraví o širší podporu. Pokud se dalo soudit z neznatelných pohybů a změn v řeči těla přihlížejících, Johanova sázka na jistotu vyšla.
„Teď,“ zakončil své líčení Henrik, po jehož tvářích se kutálely drobné růžové slzy, „nás v celém státě zůstala jen hrstka. Ta žena, která zabila mého krále a jeho zástupkyni Jennifer, mi nabídla azyl. Byl jsem tak slabý, že jsem její nabídku málem přijal, neboť jsem se bál, že se nebudu mít o koho opřít. Je to ale lhářka a nakonec zabije i mě.“
„Někdo mu to napovídal,“ zamumlala jsem.
„Cože?“ zeptaly se Andreho rty, které jsem měla hned vedle ucha. Udržet mezi upíry soukromou debatu v tajnosti rozhodně nebylo snadné.
Zvedla jsem ruku, abych Andreho umlčela. Ne, neposlouchala jsem Henrikovy myšlenky, ale ty, které patřily jeho právníkovi, jenž v sobě neměl tolik krve démonů jako pan Cataliades. A aniž bych si to uvědomila, naklonila jsem se blíž k pódiu, abych ho lépe slyšela. Tedy abych slyšela jeho myšlenky, samozřejmě.
Kdosi Henriku Feithovi namluvil, že ho chce královna zabít. Předtím byl ochotný nechat soud plavat, protože se smrtí Jennifer Caterové zmizela hlavní žalobkyně. Henrik nikdy nezastával tak významné postavení, aby na sebe mohl vzít vůdcovské břímě. On sám o to nestál a neměl k tomu ani dost důvtipu. Radši by vstoupil do královniných služeb. Pokud ho ale opravdu chtěla zabít, umínil si připravit ji o život jediným možným způsobem, který by nevedl k jeho vlastní smrti. Pomocí zákonů.
„Nechce vás zabít,“ zvolala jsem. Vůbec nevím, co mě to popadlo.
Dokonce jsem ani netušila, že stojím, dokud se ke mně neobrátil pohled všech přihlížejících. Henrik Feith mě s ohromeným výrazem ve tváři a s pootevřenými ústy probodl pohledem. „Povězte nám, kdo vám to namluvil,“ pokračovala jsem. „Tak zjistíme, kdo zabil Jennifer Caterovou, protože…“
„Ženo!“ ozval se zvučný hlas, který mě rázem přehlušil a utišil. „Zůstaň zticha! Kdo jsi a co ti dává právo vměšovat se do tohoto vážného případu?“ Přes svůj křehký zjev byla Pýthie nesmírně rázná žena. Seděla zapřená o postranní opěrky a dívala se svýma slepýma očima mým směrem.
Jistě. V místnosti plné upírů jsem se postavila za jednu z nich, čímž jsem přerušila jejich obřad a koledovala si o krvavé skvrny na každém kousku svých překrásných nových šatů.
„Žádné právo k tomu nemám, Vaše Výsosti,“ řekla jsem. Několik metrů ode mě se zahihňala Pam. „Ale znám pravdu.“
„Ach, takže jsem k tomuto soudu přišla zbytečně. Nebo ne?“ zakrákala Pýthie se silným cizím přízvukem. „Proč jsem tedy měla vycházet ze své jeskyně, abych vynesla rozsudek?“
To jsem také nevěděla.
„Slyším sice pravdu, ale nemám takovou moc, abych si dokázala vynutit spravedlnost,“ odpověděla jsem upřímně.
Pam se opět zahihňala. Věděla jsem, že je to ona.
Eric sice předtím stál s Pam a Billem u stěny sálu, ale teď vyrazil kupředu. Velice blízko sebe jsem vycítila jeho chlad a klid, který mi dodal odvahu. Nevím, jak se mu to povedlo, ale uvědomovala jsem si ji, a tak zatímco se mi ještě před chvílí třásla kolena, pocit síly je zpevnil. Rázem se mi rozsvítilo, jako kdyby mi někdo v hlavě zapnul stowattovou žárovku. Napila jsem se takového množství Ericovy krve, že přinejmenším pokud šlo o červené krvinky, přiblížila jsem se krevnímu obrazu upíra a můj dar telepatie náhle pokryl i dosud zapovězené končiny. Neslyšela jsem myšlenky Henrikova právníka, ale samotného Henrika!
„V tom případě mi pojď říct, co mám udělat,“ řekla Pýthie tak uštěpačným tónem, že by se jím daly krájet fláky masa.
Potrvá mi ještě několik týdnů, než si tu hrůzu uvědomím v plném rozsahu. Mezitím ve mně ale opět ožilo odhodlání zabít Andreho a možná i Erica, ačkoliv část mého srdce by nad jeho smrtí uronila slzu.
Měla jsem asi tak dvacet vteřin na to, abych si všechno promyslela.
Cleo mě nepříjemně štípla. „Krávo!“ utrousila rozzuřeně. „Všechno jen pokazíte.“ Vyšla jsem z naší řady na levé straně a obešla přitom Gervaise. Jeho nenávistného pohledu ani štípnutí od Cleo jsem si nevšímala. Ve srovnání s ostatními mocnými upíry, kteří si mě mohli dát k snědku jako chuťovku, mi připadali jako vši. Eric se postavil za mě. Zezadu jsem tedy byla krytá.
Cestou k pódiu jsem jen stěží mohla poznat, co si Sophie-Anne myslí o nečekaném zvratu v průběhu soudu. Místo ní jsem se soustředila na Henrika a jeho právníka.
„Henrik si myslí, že se ho královna rozhodla zabít. Někdo mu to ale řekl jen proto, aby proti ní v sebeobraně vypovídal,“ řekla jsem.
Stála jsem teď za sedícími soudci s Ericem po boku.
„Královna mě nechtěla zabít?“ zeptal se Henrik. Vypadal, jako kdyby pookřál − zmateně a zrazeně zároveň. Na upíra to byl úctyhodný výkon, protože mimika tváře není jejich nejsilnější stránkou.
„Ne, nechtěla. Tu ochranu vám nabídla skutečně upřímně.“ Nespouštěla jsem z něj pohled a snažila se do jeho vystrašené mysli protlačit důkaz, že mluvím pravdu. Mezitím jsem došla téměř před něj.
„Pravděpodobně lžete i vy. Vždyť vás královna platí.“
„Můžeme si promluvit?“ ozvala se Pýthie jedovatě.
Jejda! Ticho, které následovalo, mě zamrazilo až do morku kostí.
„Jste vědma?“ zeptala se a mluvila tak pomalu, abych jí rozuměla.
„Ne, paní, jsem telepatka.“ Zblízka vypadala Pýthie ještě starší. Nečekala bych, že je to vůbec možné.
„Umíte číst myšlenky? Upíří myšlenky?“
„Ne, paní, to jsou jediné myšlenky, se kterými si neporadím,“ odpověděla jsem rozhodně. „Všechno jsem si poskládala z myšlenek jeho právníka.“
Pan Maimonides neměl důvod k radosti.
„Vy jste to věděl?“ zeptala se stařena právníka.
„Ano,“ přiznal. „Zjistil jsem, že se pan Feith bál výhružek smrtí.“
„A věděl jste i to, že královna mu u sebe nabídla službu?“
„Ano, řekl mi, že mu to nabídla.“ Prohlásil to tak pochybovačným tónem, že jste nemuseli být zrovna Pýthie, abyste poznali, co tím chce říct mezi řádky.
„A vy jste slovu upíří královny nevěřil?“
Dobrá, tímhle Pýthie právníka rozhodně zaskočila.
„Považoval jsem za svou povinnost chránit svého klienta, moudrá Pýthie.“ Povedlo se mu zahrát na správnou strunu.
„Hmmm,“ ozvala se vědma. Z jejího tónu čišela skepse, kterou jsem s ní sdílela. „Sophie-Anne Leclerqová, nyní nám povězte svou verzi vy. Jste připravená předstoupit?“
„Sookie říká pravdu,“ začala Sophie-Anne. „Nabídla jsem Henrikovi službu a ochranu. Až předvoláme svědky, moudrá Pýthie, dozvíte se, že tím mým je právě Sookie, která viděla souboj mezi Peterovými a mými lidmi. Ačkoliv jsem věděla, že si mě Peter bere z důvodů, které mi zůstaly utajeny, ani jsem se ho nedotkla, dokud na nás během slavnostní hostiny nezaútočili jeho lidé. V důsledku shody náhod si ke svému výpadu nevybral nejlepší okamžik a výsledkem bylo, že jeho lidé zahynuli, kdežto většina mých přežila. Dokonce mě napadl před lidmi, kteří nepatřili k naší krvi.“ Sophii-Anne se povedlo vykouzlit na tváři šokovaný a posmutnělý výraz. „Trvalo mi celé měsíce, než jsem utišila všechny pomluvy. Myslela jsem, že se mi podařilo dostat všechny lidi a vlkodlaky ven, ještě než masakr propukl, ale několik lidí tam zřejmě zůstalo. Teď už z nich však určitě mnoho nezbylo.“
„Od toho večera jste utrpěla i mnoho dalších ztrát,“ poznamenala Pýthie. Vyznělo to téměř soucitně.
Začínala jsem mít pocit, že osud je Sophii-Anne příznivě nakloněn. Usoudila jsem to z toho, že soudu coby člen upíří rady předsedal král Kentucky, který se předtím o Sophii-Anne ucházel.
„Jak jste řekla, utrpěla jsem mnoho ztrát − netýká se to jen mých blízkých, ale i příjmů,“ přisvědčila Sophie-Anne. „Protože potřebuji dědictví po svém manželovi, které mi podle předsvatební smlouvy náleží. Doufal, že po mně zdědí bohaté louisianské království. Já budu ráda, když dostanu jeho chudičký Arkansas.“
Nastalo dlouhé ticho.
„Mám předvolat naši svědkyni?“ zeptal se Johan Glassport. Na právníka působil dost nejistě a váhavě. V tomto sále se ale dalo pochopit, proč. „Je tady a byla u Peterovy smrti.“ Potom ke mně natáhl ruku a já jsem musela vystoupit na pódium. Sophie-Anne se tvářila uvolněně, ale Henrik Feith, který stál jen několik centimetrů ode mě, pevně svíral opěrky svého křesla.
Opět se rozhostilo ticho. Starověká vědma sklonila hlavu a její rozježené bílé vlasy jí spadly do obličeje. Když ji opět zvedla, její nevidomé oči neomylně spočinuly na Sophii-Anne. „Arkansas je podle zákona − a nyní i podle soudního verdiktu − váš. Prohlašuji obvinění ze spiknutí za účelem zavraždění vašeho manžela za zamítnuté,“ pronesla Pýthie téměř nenuceně.
Tak tedy… jupí! Stála jsem dostatečně blízko Sophie-Anne, abych si všimla, že úlevou a překvapením vykulila oči. Johan Glassport se pokradmo usmál. Simon Maimonides sklopil oči k pětici soudců, aby se přesvědčil, jak zareagují na Pýthiin rozsudek. Protože ani jeden z nich nic nenamítal, Maimonides jen pokrčil rameny.
„Teď, Henriku,“ zakrákala vědma, „se už nemusíte bát o svoji bezpečnost. Kdo vám nakukal ty lži?“
Henrik nevypadal dvakrát přesvědčeně. V jeho tváři se zračil čirý strach. Zvedl se z křesla a postavil se vedle mě.
Byl mnohem chytřejší než my. V tu chvíli se ve vzduchu cosi zablesklo.
Když Henrik opět pohnul hlavou, obličej se mu zkřivil v nesmírné hrůze. Sklopil oči a my všichni upřeli pohled na stejné místo jako on. Z jeho hrudníku trčela tenká dřevěná tyčka. Sotva si jí Henrik všiml, zvedl k ní obě ruce a zavrávoral. Kdyby v té chvíli byli v sále lidé, okamžitě by zpanikařili, ale upíři se jen mlčky vrhli k zemi. Jedinou osobou, která křičela, byla starověká Pýthie, která se dožadovala, aby jí někdo vysvětlil, co se děje a proč kolem panuje takové napětí. Dvě Britlingenky přiskočily ke králi Kentucky, postavily se před něj a uchopily své zbraně. Andre téměř vyletěl ze svého místa mezi diváky a vrhl se k Sophii-Anne. Quinn vyskočil na pódium, aby mě stáhl k zemi. Přitom ho ale zasáhl druhý šíp, který byl určený pro Henrika jako pojistka. Nebyl však zapotřebí. Když Henrik dopadl na podlahu, byl už mrtvý.
2024 ©