Prostě jsem nějak nemohla strávit, co se právě odehrálo. Neshodovalo se to s představou, kterou jsem si o sobě vytvořila, ani s mým normálním chováním. Hlavou se mi honila jenom jediná věta: Měl jsi tam být. Ale ani ta nezněla příliš přesvědčivě.
Fajn, Sookie, řekla jsem si. Co jiného jsi mohla udělat? Na to, abych ve svých úvahách zabíhala do nejmenších podrobností, nebyla vhodná doba, ale při zběžném zhodnocení svých možností jsem dospěla k nule. Nemohla jsem se pustit s Andrem do křížku ani ho přesvědčit, aby mě nechal na pokoji. Eric by s ním bojovat mohl a možná by ho i dokázal porazit, ale rozhodl se, že to neudělá, protože si chtěl udržet své místo v louisianské upíří hierarchii, a také z obavy, že by třeba mohl v souboji s Andrem prohrát. Ale i kdyby nad Andrem zvítězil, čekal by ho neuvěřitelně krutý trest. Upíři spolu kvůli lidem nebojují.
Já jsem také měla na vybranou − mohla jsem se rozhodnout, že radši umřu, než abych souhlasila s tou výměnou krve. Ale neměla jsem tušení, jak bych vlastně skončila, a navíc jsem to samozřejmě nechtěla.
Nemohla jsem zkrátka udělat vůbec nic. Přinejmenším mě na tom béžově vymalovaném zadním schodišti žádná jiná možnost nenapadla.
Zachvěla jsem se, vysušila si obličej papírovým kapesníčkem, který jsem vytáhla z kapsy, a uhladila jsem si vlasy. Vstala jsem a vypnula hruď. Byla jsem na správné cestě k získání svého někdejšího já. Musím je zachránit, abych dokázala čelit všemu, co mě ještě čeká.
Strčila jsem do kovových dveří a vstoupila do rozlehlého prostoru s betonovou podlahou. Jak jsem se stále hlouběji nořila do hotelového zázemí (které začínalo už tou béžově vymalovanou chodbou), ubývalo nejrůznějších ozdob zkrášlujících interiér, až z nich nezůstalo skoro nic. Tyhle prostory už byly pouze funkční.
Nikdo mi nevěnoval sebemenší pozornost, takže jsem se mohla do sytosti rozhlížet kolem sebe. Nijak jsem totiž nespěchala s návratem ke královně, víte? Na protější straně haly jsem spatřila obrovský nákladní výtah. Celý hotel byl navržený tak, aby z něj vedlo co nejméně východů do okolního světa − jednak ve snaze zabránit v přístupu možným vetřelcům a jednak omezit pronikání nebezpečných slunečních paprsků do objektu. Hotel však musel mít přinejmenším jednu dostatečně velkou nakládací a vykládací rampu, přes kterou putovaly dovnitř rakve a všechny nezbytné zásoby. Všechny rakve se nejdříve ukládaly tady v podzemí a teprve potom mířily do příslušných pokojů. U výtahu stáli dva členové ostrahy, ozbrojení puškami, ale musím říct, že vypadali nesmírně znuděně a ničím nepřipomínali hlídací psy, kteří bděle střeží podzemní halu.
Podél stěny, která se táhla nalevo od výtahu, trůnily řady kufrů a jiných zavazadel, a kolem nich byly nainstalované podobné stojany s protaženými lany, jaké se používají v letištních halách k usměrňování cestujících čekajících ve frontách na odbavení. Protože jsem neviděla nikoho, kdo by tu měl službu, vydala jsem se podél tohoto provazového hrazení − byla to hodně dlouhá cesta − a pustila se do čtení visaček připevněných na jednotlivých zavazadlech. Se mnou se pokoušel o totéž ještě jeden nešťastník, mladík v klasickém denním obleku a s brýlemi na nose.
„Co hledáte?“ zeptala jsem se ho. „Kdybych to vaše zavazadlo viděla, mohla bych vám ho vytáhnout.“
„Dobrý nápad! Z recepce nám volali, že tu máme kufr, který se nějakým nedopatřením nedostal nahoru do pokoje, takže jsem si pro něj přišel. Na visačce by mělo být napsáno ‚Phoebe Goldenová, královna Iowy‘ nebo něco podobného. A na tom vašem?“
„Sophie-Anne Leclerqová, Louisiana.“
„Páni! Vy pro ni pracujete? Udělala to?“
„Neudělala. A vím to, protože jsem u toho byla,“ prohlásila jsem a jeho zvědavý výraz byl rázem ještě zvědavější. Ale dovtípil se, že už mu k tomu nic víc neřeknu, takže se znovu pustil do hledání.
To množství zavazadel za hrazením mě překvapilo.
„Jak to,“ znovu jsem oslovila mladíka, „že právě tahle dvě zavazadla nemůžou popadnout a prostě je vynést nahoru do pokoje jako ostatní kufry a kabely?“
Pokrčil rameny. „Řekli mi, že je to otázka převzetí zodpovědnosti. Musíme se k těm kufrům přihlásit osobně, aby pak mohli tvrdit, že jsme si je sami vybrali,“ řekl a po chvíli zavolal: „Heleďte, ten můj je tady! Jméno majitele nemůžu přečíst, ale je na něm napsáno Iowa, takže musí patřit někomu z naší skupiny. Tak zatím nashle, rád jsem si s vámi popovídal,“ řekl mi na rozloučenou a s kufrem na kolečkách chvatně zamířil pryč.
Krátce potom jsem na něco kápla. Modrý kožený kufr byl opatřený visačkou s předtištěnými slovy „Šerif“ a „Okrsek“, ale všechno ostatní bylo tak naškrábané, že se to nedalo rozluštit. Upíři používali různé druhy písma, podle toho, jaké vzdělání získali v době, do které se narodili. „Louisiana,“ spatřila jsem na štítku. Popadla jsem tedy ten starý kufr a vyzvedla ho přes hrazení. Když jsem se na visačku podívala zblízka, nebyla o nic čitelnější než dřív. Podobně jako můj kolega z Iowy jsem usoudila, že bude nejlepší, když kufr vezmu nahoru, ukážu ho všem členům delegace a budu doufat, že se k němu někdo přihlásí.
Jeden z ozbrojených členů ostrahy se na svém stanovišti pootočil, aby zjistil, co dělám. „Kam s tím jdete, krásko?“ zavolal na mě.
„Pracuju pro královnu Louisiany. Poslala mě sem, abych si tohle vyzvedla,“ odpověděla jsem.
„Vaše jméno?“
„Sookie Stackhouseová.“
„Hej, Joe!“ zavolal muž na svého kolegu, hromotluka sedícího za otlučeným stolem, na kterém trůnil starý počítač s monitorem. „Zkontroluj si jméno Stackhouseová, jo?“
„Jasně,“ houkl Joe a odlepil pohled od mladé, jen stěží viditelné Iowanky na opačné straně prostorné haly. Stejně zvědavý pohled teď Joe vrhl na mě. Jakmile zpozoroval, že mi jeho zájem neušel, zatvářil se provinile a začal datlovat mé jméno na klávesnici. Zíral na monitor, jako kdyby mu o mně mohl prozradit úplně všechno, co potřeboval. Pokud to odpovídalo potřebám jeho zaměstnání, možná to tak skutečně bylo.
„Fajn, je na seznamu,“ zavolal na strážného drsným hlasem, který jsem si pamatovala z našeho telefonického rozhovoru, a znovu na mě začal civět. Většina osob v prostorném suterénu vysílala naprosto všední myšlenky, ale Joe pro mě představoval náramně tvrdý oříšek. Jeho mysl totiž nebyla prázdná, ale opatřená jakýmsi ochranným štítem. Nikdy jsem se s ničím podobným nesetkala. Jako kdyby mu někdo nasadil na hlavu metafyzickou přilbu. Pokusila jsem se proniknout skrz ni, pod ni, za ni, ale stále seděla na svém místě jako přikovaná. Po celou dobu, co jsem kolem ní v myšlenkách kroužila a snažila se zachytit jeho myšlenky, mě Joe sledoval s nakvašeným výrazem. Nevím, jestli poznal, oč se snažím. Mám dojem, že to byl prostě starý bručoun.
„Promiňte,“ oslovila jsem ho nahlas, abych měla jistotu, že mu moje otázka pronikne do uší. „Na tom seznamu máte u mého jména taky fotografii?“
„Ne,“ odfrkl si nasupeně, jako kdybych mu položila ten nejnesmyslnější dotaz na světě. „Máme seznam všech hostů a osob, které si přivezli s sebou.“
„Jak tedy víte, že já jsem právě já?“
„Eh?“
„Jak víte, že jsem Sookie Stackhouseová?“
„A nejste?“
„Jsem.“
„Tak na co si tu stěžujete? Koukejte odsud zmizet i s tím ztraceným kufrem!“ Joe sklopil oči k monitoru a ozbrojený člen ostrahy se zase otočil čelem k výtahu. Tak tohle je ta typická yankeeská neurvalost, pomyslela jsem si.
Kufr neměl kolečka, nemluvě o tom, že jeho majitel ho musel mít už celou věčnost. Uchopila jsem ho a rázným krokem jsem se vrátila ke dveřím vedoucím ke schodišti. Všimla jsem si, že kousek od nich je další výtah, ale asi tak poloviční ve srovnání s tím, z něhož se dalo vycházet ven. Mohl vyvážet nahoru rakve, ale nanejvýš po jedné.
Už jsem otevírala dveře, ale v té chvíli jsem si uvědomila, že když půjdu nahoru po schodech, budu muset znovu projít tou béžovou chodbou pro hotelový personál. Co když tam Eric, Andre a Quinn ještě budou? Co když si navzájem rozpárali krky? Přestože by mě to asi v tuhle chvíli zrovna nezničilo, rozhodla jsem se předejít dalšímu možnému konfliktu. Rozhodla jsem se, že místo schodiště použiju výtah. Uznávám, bylo to zbabělé, ale slabá žena dokáže během jediné noci zvládnout jen určitou zátěž.
Ten výtah musel být určený pro hotelové nádeníky. Měl polstrované stěny, aby se přepravované zboží nepoškodilo, a jezdil pouze mezi čtyřmi podlažími − suterénem, vestibulem, mezaninem a poschodím pro normální smrtelníky. Dále už jehlanovitý tvar hotelu Pyramida diktoval všem, kdo se chtěli dostat výš, aby se přesunuli do střední části poschodí a použili některý z osobních výtahů, které jezdily až nahoru. To by ale znamenalo přenášení rakví a zpomalení jejich přepravy, napadlo mě. Zaměstnanci hotelu Pyramida si svou gáži museli tvrdě odpracovat.
Umínila jsem si, že kufr odnesu přímo do královnina apartmá, protože jsem nevěděla, co jiného bych si s ním počala.
Když jsem došla až do patra, kde byla Sophie-Anne ubytovaná, celý prostor kolem výtahů zel prázdnotou. Všichni upíři i jejich strážci byli zřejmě dole na společenském večírku. Někdo odhodil plechovku od sodovky do obrovské, výrazně zdobené mísy na květiny, která trůnila mezi dvěma výtahy a vyrůstal z ní jakýsi pomenší stromek. Myslím, že šlo o jakousi palmičku, která měla podtrhovat egyptský ráz hotelu. Ta pitomá plechovka od sodovky mě rozčílila. Samozřejmě jsem si říkala, že v hotelu je spousta zaměstnanců, kteří mají za úkol udržovat všude čistotu, ale jsem prostě z domova zvyklá sbírat a sklízet všelijaké pohozené věci. Nejsem sice žádný uklízecí maniak, ale přesto mi to nikdy nedá. Sklonila jsem se a napřáhla volnou ruku, abych tu věc uchopila a vyhodila ji do prvního koše na odpadky, na který narazím.
Byla však mnohem těžší, než měla být.
Postavila jsem kufr na zem, uchopila plechovku oběma rukama a důkladně si ji ze všech stran prohlédla. Potisk válce a barvy se nijak nelišily od všech ostatních plechovek firmy Dr. Pepper, ale tahle byla jiná. Náhle se rozletěly dveře výtahu a z kabinky vystoupila Batanya s podivně vypadající střelnou zbraní v jedné ruce a s mečem ve druhé. Zaletěla jsem pohledem za její rameno a spatřila jsem krále Kentucky, který si mě měřil zvědavým pohledem.
Batanyu očividně překvapilo, že mě vidí stát přímo přede dveřmi. Pozorně se rozhlédla po celém prostoru a pak svou podivnou zbraní opatrně ukázala na podlahu. „Mohla byste poodstoupit doleva?“ zeptala se nesmírně zdvořile. „Král chce jít dovnitř na návštěvu,“ dodala a pohodila hlavou ke vchodu do jednoho z pokojů napravo.
Stála jsem jako zkoprnělá a nevěděla jsem, co mám říct.
Všimla si mého strnulého postoje i výrazu v obličeji a řekla milým tónem: „Nevím, proč vy lidé pijete tyhle věci s bublinkami. Jsem po nich taky celá nafouklá.“
„V tom to není.“
„Děje se něco?“
„Tahle plechovka není prázdná,“ řekla jsem.
Batanye ztuhly rysy. „Co myslíte, že to je?“ zeptala se velice, velice klidně. Byl to hlas, který zaváněl obrovským problémem.
„Mohla by to být výzvědná kamera,“ vyhrkla jsem. „Nebo by v ní třeba mohla být bomba. Protože to není skutečná plechovka. Je mnohem těžší, ale ne kvůli tomu, že by v ní byla tekutina.“ Nejenže plechovka nahoře neměla typický kroužek na otevírání, ale dokonce v ní ani nic nešplouchalo.
„Rozumím,“ řekla Batanya. Opět ten ledově klidný tón. Pak stiskla modrý štítek o velikosti platební karty na hrudním chrániči své zbroje. „Clovache,“ řekla. „Neznámý předmět ve čtvrtém podlaží. Beru krále zpátky dolů.“
Clovache odpověděla: „Jak velký je ten předmět?“ V jejím hlase zaznívalo cosi jako ruský přízvuk, alespoň podle mých nezcestovalých uší.
„Jako plechovky se slazenou limonádou,“ odpověděla Batanya.
„Aha, těch limonád, co se po nich tak říhá,“ řekla Clovache. Máš dobrou paměť, Clovache, pomyslela jsem si.
„Ano. Všimlo si jí to děvče, Sookie Stackhouseová, ne já,“ upozornila Batanya svou kolegyni chmurně. „A teď tady stojí a drží ji v ruce.“
„Pověz jí, aby ji položila,“ řekla neviditelná Clovache naprosto samozřejmým tónem.
Král Kentucky, který stál za Batanyou, se začal nervózně ošívat. Batanya se po něm ohlédla přes rameno. „Zavolej sem pyrotechniky místní policejní jednotky,“ řekla Batanya své kolegyni. „Beru krále nazpátek.“
„Ten tygr je tady taky,“ řekla Clovache. „Je to jeho děvče.“
Než jsem stačila říct: „Proboha živého, neposílejte ho sem!“, Batanya znovu stiskla obdélník na hrudi a ten okamžitě zčernal.
„Musím chránit krále,“ řekla Batanya omluvně, vstoupila do výtahu, stiskla tlačítko a kývla na mě.
To kývnutí mě strašlivě vyděsilo. Loučila se jím se mnou. Pak se dveře zavřely.
Zůstala jsem v tichém hotelovém patře úplně sama a v ruce jsem držela smrtící zařízení. Možná.
Žádný z výtahů nejevil známky života. Nikdo z něj ve čtvrtém podlaží nevystoupil a nikdo ze čtyřky k němu nezamířil. Uplynula dlouhá hluchá doba, po kterou jsem jenom stála jako přimražená a v rukou držela napodobeninu plechovky Dr. Peppera. Taky jsem trochu dýchala, ale jen nesmírně zlehka.
Náhle se ozval zvuk, který mě tak strašně vyděsil, že mi plechovka málem vypadla z rukou. Do prostoru před výtahy se přiřítil Quinn. Pokud jsem mohla soudit podle jeho zrychleného dechu, musel schody vyběhnout v šíleném spěchu. Nemohla jsem vyplýtvat své duševní síly na to, abych mu nahlédla do mozku a zjistila, co se v něm děje, ale na obličeji měl nasazenou stejnou ledově klidnou masku, jaká mě zarazila u Batanyi. V patách za Quinnem přiběhl Todd Donati. Asi metr ode mě se zastavili a zůstali stát jako přikovaní.
„Pyrotechnici jsou už na cestě,“ řekl Donati. Pospíšil si, aby mi tu uklidňující zprávu sdělil jako první.
„Polož to tam, odkud jsi to vzala, zlato,“ řekl mi Quinn.
„No jo, ráda bych to tam položila,“ odpověděla jsem. „Ale strašně se bojím.“ Připadalo mi, že jsem nejmíň milion let nepohnula ani jediným svalem, a už mě to začalo vyčerpávat. Ale navzdory všemu jsem stála na místě a dívala se na plechovku, kterou jsem držela v obou rukou. Umiňovala jsem si, že se už do nejdelší smrti nenapiju žádného Dr. Peppera, a to jsem až do dnešního večera tyhle nápoje doslova zbožňovala.
„Tak dobře,“ řekl Quinn a napřáhl ruku. „Podej mi to.“
Nikdy v životě jsem si nic nepřála víc.
„Nepodám, dokud se nepřesvědčíme, co to je,“ prohlásila jsem. „Možná, že je to kamera. Možná, že se nějaký bulvární plátek tajně pokouší získat záběry z velké upíří konference.“ Pokusila jsem se o úsměv. „Možná je to nějaký miniaturní počítač, který počítá upíry a lidi, kteří tudy procházejí. Možná je to bomba, kterou sem nastražila Jennifer Caterová, než vypustila duši. Možná chtěla vyhodit královnu do povětří.“ Měla jsem několik minut, abych se nad tím zamyslela.
„A možná ti to utrhne ruku,“ doplnil mě Quinn. „Dej mi to, holčičko.“
„Víš určitě, že to po dnešku chceš udělat?“ zeptala jsem se bezútěšně.
„O tom si můžeme promluvit později. Netrap se tím. Jen mi dej tu zatracenou plechovku.“
Uvědomila jsem si, že se Todd Donati do ničeho podobného nehrne, a to byl smrtelně nemocný. Cožpak ho neláká pomyšlení, že by odešel ze světa jako hrdina? Co se mu stalo? Hned nato jsem se ale zastyděla, že mě vůbec něco podobného napadlo. Má přece rodinu a chce s ní strávit všechen čas, který mu ještě zbývá.
Donati se viditelně potil a byl bledý jako upír. Hovořil do miniaturního mikrofonu připevněného ke sluchátkům, které měl na uších, a referoval o všem, co vidí… komusi v dálce.
„Ne, Quinne! Tohle musí převzít někdo, kdo bude mít na sobě to speciální oblečení,“ trvala jsem na svém. „Nehýbu se. Ta plechovka se taky nehýbe. Jsme v pořádku. Dokud se tady neobjeví ti specialisti. Nebo specialistky,“ dodala jsem v jakémsi záchvatu korektnosti. Najednou jsem pocítila záchvěv podivné bezstarostnosti. Ten několikerý šok, kterému jsem byla dnes v noci vystavená, si vybíral svou daň a já se začínala chvět. Říkala jsem si, že je to v mé situaci šílené, ale přesto jsem se třásla. „Nemá někdo z vás rentgenové oči?“ pokusila jsem se o žert. „Kde je Superman, když ho člověk potřebuje?“
„Chceš se snad kvůli těm proklatcům obětovat?“ zeptal se mě Quinn. Těmi „proklatci“ zřejmě myslel upíry.
„Ha!“ vyrazila jsem ze sebe. „Ha ha ha. Jo. Protože mě milujou. Vidíš, kolik jich tady je? Ani jeden, nemám pravdu?“
„Jeden,“ ozval se Eric, který právě vyšel ze dveří od schodiště. „Spojuje nás mnohem těsnější pouto, než je mi milé, Sookie.“ Byl viditelně nervózní. Nemohla jsem si vzpomenout, kdy jsem u něj viděla tak úzkostný výraz. „Jsem tady, abych zahynul s tebou, jak se zdá.“
„Výborně! Takže abych tenhle zatracený den prožila úplně se vším všudy, nemůže tu zase chybět Eric,“ utrousila jsem. Pokud to znělo trochu jízlivě, pak ano, myslela jsem to tak. „Cožpak jsi úplně zešílel? Vypadni odsud, sakra!“
Náhle se zvučným hlasem ozval Donati. „Půjdu já. Nikomu tu plechovku nechcete předat, nechcete ji položit a zatím jsme nevyletěli do povětří. Takže seběhnu dolů a počkám tam na ty pyrotechniky.“
Proti jeho logice jsem nemohla nic namítnout. „Děkuju vám, že jste je zavolal,“ řekla jsem a Donati zamířil ke schodům, protože já jsem stála na jeho vkus příliš blízko výtahu. Bez problémů jsem si přečetla jeho myšlenky. Strašně se styděl, že mi nenabídl nějakou konkrétnější pomoc. Chtěl sejít po schodech o patro níž, kde by ho nikdo neviděl, a odtud si přivolat výtah, aby se udržel při síle. Dveře na schodiště se za ním zavřely a v prostoru před výtahem zůstal jen náš trojúhelník: Eric, Quinn a já. Docela symbolické, nebo ne?
Najednou jsem měla pocit, jako kdyby se o mě pokoušela závrať.
Eric se ke mně začal nesmírně pomalu a opatrně přibližovat − zřejmě aby mě nevyděsil. Za chvilku stál těsně vedle mě. Quinnův mozek napravo ode mě vibroval jako diskotéková koule a všechno v něm vřelo. Nevěděl, jak mi pomoci, a samozřejmě se bál, co všechno by se mohlo stát. Kdo to mohl vědět, když se do všeho zamíchal Eric? Vnímala jsem sice, že stojí po mém boku, otočený ke mně, ale nic jiného jsem ve své strnulé pozici neviděla.
„Podej mi to a uteč,“ řekl mi a přitom se mi ze všech sil snažil vnutit svou upíří vůli.
„Nebude to fungovat. Nikdy to na mě nepůsobilo,“ zamumlala jsem.
„Jsi strašně umíněná ženská,“ řekl.
„Nejsem,“ opáčila jsem. Cítila jsem, že se mi do očí derou slzy. Nejdříve jsem byla obviněná z přílišné šlechetnosti, a teď zase z umíněnosti. „Jenom s tím prostě nechci pohnout. Takhle je to nejbezpečnější.“
„Leckdo by si myslel, že je to sebevražda.“
„To ať si někdo strčí do zadku!“ vybuchla jsem.
„Polož to na tu mísu, holčičko. Prostě to zlehka, ale opravdu zlehka polož,“ ozval se Quinn něžně. „Pak ti seženu nějaký drink se spoustou alkoholu. Jsi neuvěřitelně silné děvče, víš to? Jsem na tebe pyšný, Sookie. Ale když to nepoložíš a neutečeš odsud, zblázním se z toho. Nechci, aby se ti něco stalo. Bylo by to šílené, nemyslíš?“
Před pokračováním našeho rozhovoru mě zachránil další prvek, který se objevil na scéně. Policie ke mně výtahem vyslala robota.
Když se dveře kabinky hlučně otevřely, všichni jsme sebou trhli, protože nás naše dramatická situace pohltila natolik, že jsme nebyli schopní vnímat zvuk pohybujícího se výtahu. Popravdě řečeno, když jsem spatřila toho robota, jak se na nějakém kolečkovém mechanismu vykutálel z kabinky, zahihňala jsem se. Pomalu jsem začala natahovat ruce, abych mu bombu předala, ale uvědomila jsem si, že robot − podle všeho ovládaný dálkově − ji ode mě nedokáže převzít. Pootočil se ke mně a několik minut zůstal stát na místě, zřejmě aby si mě prohlédl a podíval se, co držím v rukou. Po zhruba dvouminutovém zkoumání se vrátil do výtahu a natáhl ruku, aby zmáčkl správné tlačítko. Dveře kabinky se zavřely a robot zmizel.
„Nesnáším tyhle moderní technologie,“ poznamenal Eric tiše.
„Ne tak docela,“ namítla jsem. „Z počítačů jsi u vytržení a strašně se ti líbí, jak ti slouží. Vím to naprosto jistě. Jen si vzpomeň, jak jsi byl nadšený, když jsi viděl ten seznam zaměstnanců Transfusie a přehled jejich odpracovaných hodin.“
„Nelíbí se mi, že jsou neosobní. A líbí se mi, že dokážou uchovat tolik informací.“
Pokračovat v tomhle rozhovoru mi v mé situaci připadalo šílené.
„Někdo sem jde,“ upozornil nás Quinn a otevřel dveře ke schodům.
K naší skupince zamířil pyrotechnik. Možná, že v oddělení vražd nesloužili žádní upíři, ale u pyrotechniků ano. Tenhle měl na sobě cosi, co vypadalo jako skafandr pro astronauty. (Myslím, že i když nějaký výbuch přežijete, není to ta nejpříjemnější zkušenost.) Na hrudi, kde bývá jmenovka, měl velkými písmeny napsáno BOOM. Jméno k popukání.
„Vy dva mě tady nechte s touhle dámou o samotě,“ řekl Boom a opatrně zamířil ke mně. „No tak, dejte si odchod, mládenci,“ opakoval, když se ani jeden nepohnul.
„Ne,“ prohlásil Eric.
„Ne, sakra,“ prohlásil Quinn.
V těchhle skafandrech není snadné pokrčit rameny, ale Boomovi se to podařilo. V ruce držel jakousi krychlovou bedničku. Popravdě řečeno, vůbec se mi nechtělo nějak důkladně si ji prohlížet, takže mi stačilo, že vidím, jak upír zvedá víko, natahuje ruce a nesmírně opatrně bedničku přistrkuje pod plechovku, kterou jsem držela v rukou.
Velice, velice pomalu jsem ji pak položila do bedničky, jejíž vnitřní stěny byly potažené nějakým měkkým materiálem. Uvolnila jsem sevření a s úlevou, kterou ani nedokážu popsat, jsem připažila. Boom pak bedničku zavřel a skrz průhledný chránič obličeje se na mě vesele zazubil. Chvěla jsem se po celém těle a strnulé ruce, které jsem si konečně mohla uvolnit, se mi třásly.
Boom, jehož pohyby zpomaloval neforemný skafandr, se zvolna otočil a pokynul Quinnovi, aby mu znovu otevřel dveře vedoucí ke schodům. Quinn mu okamžitě vyhověl a upír se vydal nesmírně pomalu a opatrně dolů. Do povětří nevyletěl, protože jsem neslyšela žádnou ránu, ale my tři jsme ještě dlouho stáli na místě jako přikovaní.
„Och!“ vydechla jsem. „Och.“ Nebyla to ta nejduchaplnější reakce, ale měla jsem pocit, jako kdyby mě někdo právě rozsekal na tisíc vystrašených kousíčků. Kolena mi vypověděla službu.
Quinn se ke mně vrhl a objal mě. „Ty hloupá, ty hloupá,“ opakoval. Bylo to totéž, jako kdyby říkal: „Děkuju ti, Bože!“ Byla jsem zabořená do tygra a tiskla tvář na tričko s logem jeho firmy, abych si vysušila slzy, které mi vhrkly do očí.
Když jsem se vymanila z jeho objetí, kromě nás už v prostoru před výtahem nikdo nebyl. Erik se vytratil. Mohla jsem si tedy vychutnat Quinnovu přítomnost i vědomí, že mě pořád miluje a že v něm ta událost s Ericem a Andrem neubila jeho city ke mně. Měla jsem čas úplně se poddat nesmírnému pocitu úlevy, že jsem unikla smrti.
Po chvíli se ale takřka současně otevřely dveře výtahu a dveře vedoucí na schodiště a vrhla se na mě spousta nejrůznějších lidí, kteří si se mnou chtěli promluvit.
2024 ©