Chtěla jsem se tak rychle vypařit z přeplněného obřadního sálu, že jsem vrazila do nějakého upíra tak zprudka, až se mi zatmělo před očima. Otočil se a popadl mě za ramena. Měl vousy dlouhé jako zrádný doktor Fu-Manchu a na hlavě tak bohatou hřívu, že by se o ni mohlo klidně podělit hned několik koní. Na sobě měl klasický společenský oblek. Za jiných okolností bych setkání s takovou směsicí pozoruhodností možná uvítala, ale teď jsem chtěla jenom jedno − aby mi zmizel z cesty.
„Nač ten spěch, má sladká panenko?“ zeptal se mě.
„Pane,“ řekla jsem zdvořile, protože musel být starší než já, „strašně spěchám. Vážně. Promiňte, že jsem do vás vrazila, ale potřebuju odejít.“
„Nejste náhodou dárkyně?“
„Ne, je mi líto.“
Chvatně uvolnil moje ramena, otočil se a pokračoval v debatě, z níž jsem ho vytrhla. S obrovským pocitem úlevy jsem si dál klestila cestu mezi hosty, ale − poučená poslední zkušeností − už daleko opatrněji.
„Tady jste!“ zvolal Andre, jakmile mě spatřil. Znělo to téměř nazlobeně. „Královna vás potřebuje.“
Musela jsem si v duchu připomenout, že jsem tady kvůli práci a že se nesmím nechat unést svým soukromým dramatem, které právě prožívám. Vykročila jsem za Andrem ke královně, která hovořila se skupinkou upírů a lidí.
„Samozřejmě, že jsem na vaší straně, Sophie-Anne,“ ujišťovala královnu jakási upírka. Měla na sobě večerní růžové šaty z lehkého šifonu, na rameni sepnuté třpytící se diamantovou broží. Klidně to mohly být Swarovského křišťály, ale připadaly mi pravé. Co já vím? Ty růžové šaty se nádherně vyjímaly na ženině čokoládové pleti. „Arkansas byl stejně hajzl. Nemohla jsem uvěřit, že jste si ho vůbec vzala.“
„Takže když půjdu před soud, budete tak laskavá, Alabamo?“ zeptala se Sophie. V té chvíli by jí nikdo nehádal víc než šestnáct let. Tvář měla hladkou a pevnou, jen nenápadně nalíčenou, a velké oči jí svítily. Hnědé vlasy jí splývaly na ramena, což bylo u Sophie-Anne neobvyklé.
Upírka tála před očima. „Samozřejmě,“ přisvědčila. Její společník byl normální smrtelník a typický patolízal. Poznala jsem v něm onoho luxusně oblečeného krasavce, který předtím upoutal mou pozornost. Tohle potrvá deset minut, dokud se k Sophii-Anne neotočí zády. Pak zase začnou pletichařit. Všechny samozřejmě tvrdí, jak milují praskání ohně a dlouhé procházky za úplňku po pláži, ale kdykoliv se s nimi člověk ocitne někde ve společnosti, jsou to jen samé intriky, intriky, intriky a lži, lži, lži.
Přímo fyzicky jsem na sobě cítila královnin upřený pohled, a tak jsem zlehka zavrtěla hlavou. Královna Alabamy se omluvila, že musí jít poblahopřát novomanželům, a odtáhla s sebou i svého společníka. Královně jsem jenom velice tiše řekla: „Později!“, protože jsem si uvědomovala to množství uší kolem nás. Od Andreho jsem si tím vysloužila souhlasné pokývání hlavou.
Další osobností v pořadí, která přišla vzdát Sophii-Anne hold, byl král Kentucky − muž, který se nechal střežit Britlingenkami. Zjistila jsem, že vypadá tak trochu jako Davy Crockett. Chyběla mu jen čapka z mývali kožešiny. Měl totiž na sobě kožené kalhoty, jelenicovou košili a semišové sako, boty z jemné hlazené kůže s třásněmi a kolem krku uvázaný velký hedvábný šátek. Možná, že ty bodyguardy potřeboval kvůli tomu, aby ho ochránili před módní policií.
Nikde jsem neviděla Batanyu ani Clovache, takže jsem usoudila, že je král nechal ve svém apartmá. Nechápala jsem, jaký má smysl najímat si drahé osobní strážce z jiného světa, když nejsou neustále v blízkosti osoby, kterou mají střežit. Ale potom − protože jsem neviděla žádného obyčejného smrtelníka, který by mě rozptyloval − jsem si všimla zvláštní věci. Za králem Kentucky neustále zůstával volný prostor, přestože kolem něj proudily davy hostů. A ačkoliv by bylo docela přirozené, kdyby někdo z nich do tohoto volného prostoru vstoupil, třeba aby si zkrátil cestu, nikdo to neudělal. Z toho jsem usoudila, že Britlingenky navzdory všemu konají svou práci.
„Sophie-Anne, jste přímo pastvou pro unavené oči,“ vysekl královně poklonu panovník Kentucky. Mluvil jako když medu ukrajuje, a dával si záležet, aby si Sophie-Anne všimla jeho povytažených špičáků. Uf!
„Isaiahu, vás vždycky ráda vidím,“ odpověděla Sophie-Anne hlasem stejně klidným a chladným, jako byla její tvář. Nedokázala jsem odhadnout, jestli si uvědomuje, že přímo za královými zády stojí jeho bodyguardi. Když jsem postoupila o trochu blíž, sice jsem Batanyu a Clovache neviděla, ale vycítila jsem stopy jejich myslí. Stejné kouzlo, které učinilo jejich postavy neviditelnými, zahalilo i jejich mozkové vlny, ale doléhala ke mně jejich ozvěna. Usmála jsem se na ně, což ode mě bylo vážně hloupé, protože král Kentucky to okamžitě pochopil. Mělo mi dojít, že je chytřejší, než se zdá.
„Sophie-Anne, chci si s vámi promluvit, ale pošlete tohle blonďaté děvče na chvíli pryč,“ řekl se širokým úsměvem král. „Doslova mi z ní běhá mráz po zádech,“ dodal a kývl ke mně hlavou, jako kdyby Sophie-Anne kolem sebe měla celý houf blonďatých smrtelnic.
„Ovšem, Isaiahu,“ přitakala Sophie-Anne a vyslala ke mně klidný pohled. „Sookie, prosím vás, dojděte dolů do suterénu a přineste to zavazadlo, kvůli němuž nám telefonovali.“
„Samozřejmě,“ odpověděla jsem. Vůbec mi nepřišlo zatěžko proměnit se v poslíčka. Skoro jsem zapomněla na ten drsný hlas, který se ozval ze sluchátka v královnině apartmá. Ale přesto jsem považovala za nepříjemné, že si hoteloví hosté musí chodit dolů pro zavazadla sami, místo aby je přinesl hotelový sluha. Jenomže bezpečnostní opatření jsou všude stejně přísná, nemám pravdu?
Když jsem se otočila k odchodu, Andreho tvář byla jako vždy popelavě bledá a nehybná, ale jakmile jsem se ocitla téměř mimo doslech obou panovníků, řekl: „Promiňte, Vaše Veličenstvo, ale neřekli jsme jí, jaký máte program na dnešní noc.“ Pak nastal jeden z oněch znepokojivých okamžiků, kdy se Andre zčistajasna ocitl vedle mě a uchopil mě za paži. Zajímalo by mě, jestli mezi ním a královnou došlo těsně předtím k nějaké telepatické domluvě. Sigebert se beze slova přesunul na Andreho místo po bohu panovnice a pak ustoupil o půl kroku dozadu.
„Promluvme si,“ řekl mi Andre a chvatně se mnou zamířil k nápisu VÝCHOD. Ocitli jsme se v prázdné béžové chodbě pro obsluhující personál, která pokračovala zhruba pět metrů kupředu a potom se lomila do pravého úhlu. Zpoza rohu vyšli dva číšníci s plnými podnosy a zvědavě si nás prohlíželi, ale jakmile zachytili Andreho pohled, kvapně se otočili a běželi po svých.
„Jsou tady ty Britlingenky,“ řekla jsem mu, protože jsem předpokládala, že právě tohle byl důvod, proč si se mnou chtěl promluvit mezi čtyřma očima. „Stojí a pohybují se těsně za králem Kentucky. Dokážou být všichni Britlingenové neviditelní?“
Andre učinil tak bleskurychlý pohyb, že jsem ho téměř nezaznamenala, ale před očima jsem spatřila jeho zápěstí, z něhož kapala krev.
„Pijte,“ zavelel mi a já jsem cítila, jak se vehementně snaží proniknout mi do mozku.
„Ne,“ vyhrkla jsem rozezleně a zároveň ohromeně, vyvedená z míry Andreho prudkým pohybem, šokujícím požadavkem i pohledem na jeho krev. „Proč?“ Začala jsem couvat, ale neměla jsem kam a v dohledu nebyla žádná pomoc.
„Musíte navázat těsnější spojení se Sophií-Anne nebo se mnou. Potřebujeme, aby vás s námi pojilo něco víc než jen platební šek. Už se ukázalo, že pro nás máte mnohem větší cenu, než jsme si představovali. Tahle konference má pro naše přežití naprosto zásadní význam, a potřebujeme využít všechno, co se nám naskytne.“
Tomu se tedy říká drsná upřímnost!
„Nechci, abyste nade mnou získali kontrolu,“ řekla jsem mu, ale vůbec se mi nelíbilo, že se mi strachy chvěje hlas. „Nechci, abyste věděli, co cítím. Nechala jsem se najmout na tuhle práci, a až skončí, vrátím se ke svému normálnímu životu.“
„Žádný normální život už nikdy mít nebudete,“ prohlásil Andre. Vůbec nevypadal krutě, což mi připadalo zvláštní a možná ze všeho nejděsivější. Tvářil se naprosto věcně.
„Budu! Ten světélkující bod na radaru jste vy, vážení, ne já!“ Dost dobře jsem nevěděla, co jsem tím vlastně chtěla říct, ale Andre pochopil, co jsem mu tím chtěla naznačit.
„Je mi úplně jedno, jaké plány si děláte pro zbývající část své lidské existence,“ řekl a pokrčil rameny. Na váš život kašlu. „Když se napijete, upevní to naše postavení. Takže to zkrátka musíte udělat. Už jsem vám to vysvětlil. Kdybych si nevážil vašich schopností, vůbec bych se tím neobtěžoval.“
Šťouchla jsem do něj, ale bylo to totéž, jako kdybych se pokusila popostrčit slona. Působilo to jedině za předpokladu, že by se ten slon chtěl sám pohnout. Andre však nechtěl. Jeho zápěstí se ocitlo těsně u mých úst. Pevně jsem sevřela rty, přestože jsem věděla, že mi Andre klidně vyrazí zuby, pokud bude muset. Kdybych chtěla vykřiknout, jeho krev se mi ocitne v ústech, než řeknu švec.
Najednou se v béžové chodbě objevila další postava. Eric, dosud zahalený v černém sametovém hábitu, ale se sundanou kapucí, stál přímo proti nám a v obličeji měl nejistý výraz, který jsem u něj nikdy neviděla.
„Andre,“ řekl mnohem hlubším hlasem než obvykle. „Proč to děláte?“
„Zpochybňujete vůli své královny?“
Eric se ocitl v nezáviděníhodném postavení, protože se nepochybně vměšoval do výkonu královnina příkazu − podle mě o tom královna přinejmenším věděla −, ale nezbývalo mi než se v duchu modlit, aby mi pomohl. Očima jsem ho o to snažně prosila.
Mohla bych vyjmenovat několik upírů, s nimiž bych se spojila mnohem radši než s Andrem. A vím, že je to hloupé, ale kupodivu se mě to strašně dotklo. Vnukla jsem jemu a Sophii-Anne nápad, že by se mohl stát králem Arkansasu, a vysloužila jsem si za to tuhle odměnu. To mě naučí držet jazyk za zuby. Naučí mě to jednat s upíry úplně stejně jako s lidmi.
„Andre, dovolte, mi, abych vám něco navrhl,“ řekl Eric nezvykle klidným, vyrovnaným hlasem. Výborně! Zachovával chladnou hlavu. Aspoň jeden z nás to musel dokázat. „Musí být šťastná, protože jinak nebude spolupracovat.“
Ach, to je ale bída! Nějak jsem tušila, že jeho návrh nebude něco jako: „Okamžitě ji pusť, nebo ti zlomím vaz!“, protože na to byl Eric příliš mazaný. Kde je John Wayne, když ho potřebujete? Nebo Bruce Willis? Anebo Matt Damon! Co bych v tuhle chvíli dala za Jasona Bournea!
„Sookie a já jsme si už několikrát vyměnili krev,“ pokračoval Eric. „Vlastně jsme byli milenci.“ Přikročil k nám ještě blíž. „Myslím, že by se tak nezpěčovala, kdybych jí tu krev nabídl já. Vyhovovalo by to vašim záměrům? Jsem vůči vám vázaný přísahou,“ dodal a uctivě se Andremu uklonil. Postupoval opatrně, nesmírně opatrně. Ale tím víc se stupňoval můj strach z královnina strážce a spojence.
Andre mě pustil a uvažoval. Zápěstí se mu mezitím stejně téměř zacelilo. Několikrát jsem se roztřeseně nadechla. Srdce mi uhánělo jako o závod.
Andre se zkoumavě zadíval na Erica a já jsem z jeho pohledu vycítila stín nedůvěry. Potom přeletěl pohledem ke mně.
„Vypadáte jako králík, který se snaží schovat před liškou v křoví,“ řekl a odmlčel se. „Prokázala jste mně i mé královně neocenitelnou službu,“ promluvil znovu po chvíli. „A ne jednou. Pokud bude výsledek tentýž, proč ne?“
Už jsem chtěla říct: „A jsem jediný svědek smrti Petera Threadgilla!“, ale můj anděl strážný mi včas zavřel ústa. No, možná to nebyl zrovna můj anděl strážný, nýbrž mé podvědomí, které mi zakázalo mluvit, ale každopádně jsem za to byla vděčná.
„Dobře, Ericu,“ souhlasil Andre. „Pokud je spjatá krevním poutem s někým z našeho království. Já jsem ochutnal jenom kapku její krve, abych zjistil, jestli v ní ucítím chuť víly. Ale jestliže vy jste si s ní vyměnil krev dokonce víckrát, vaše pouto je velice silné. Reaguje spolehlivě, když ji k sobě povoláváte?“
Cože? Jaké povolávání? Kdy? Eric mě k sobě nikdy nepovolal. Vlastně jsem ho už mockrát neposlechla.
„Ano, ano, a krásně se hojí,“ přitakal Eric bez mrknutí oka. Měla jsem co dělat, abych se neuchechtla, ale úplně bych tím zmařila účinek Ericových slov, takže jsem jenom sklopila oči, jako kdybych se cítila pokořená svým vazalským postavením.
„Takže dobře,“ řekl Andre a netrpělivě mávl rukou. „Pusťte se do toho!“
„Přímo tady? Dal bych přednost troše soukromí,“ namítl Eric.
„Tady a teď.“ Andre už nebyl ochotný přistoupit na žádný další kompromis.
„Sookie,“ řekl Eric a upřeně se na mě zadíval.
Já jsem mu jeho pohled oplatila. Chápala jsem, co to jediné slovo znamená. Neměla jsem kam uniknout. Nedalo se tomu zabránit bojem, křikem ani slovními protesty. Eric mě zřejmě zachránil před podřízeným postavením vůči Andremu, ale to bylo asi tak všechno, co mohl podniknout.
Eric zvedl jedno obočí.
Snažil se mi tím naznačit, že tohle je to nejlepší řešení a že se bude snažit nijak mi neublížit. Sděloval mi tím, že můj svazek s ním je rozhodně lepší než svazek s Andrem.
Tohle všechno jsem poznala ne díky tomu, že nejsem hloupá, ale protože už mezi námi vzájemné pouto existovalo. Mé krve se napil jak Erik tak Bill, a já jsem se zase napila od nich. Poprvé v životě jsem poznala, že tohle vzájemné spojení skutečně existuje. Nepohlížela jsem snad na ně spíš jako na lidi než jako na upíry? Nedovolila jsem jim, aby mi ublížili víc než kdokoliv jiný? Cítila jsem se s nimi svázaná, ale nemohl za to jenom náš někdejší sexuální vztah. Mohla za to naše vzájemně smísená krev. Možná mě nedokázali ovládat tak pevně jenom díky mému nezvyklému dědictví. Neměli kontrolu nad mým myšlením a nedokázali mi proniknout do hlavy. A já jsem zase nedokázala zjistit, na co myslí oni. Ale měli jsme mnoho společného. Jak často jsem jenom vytušila, co se děje v jejich životě, aniž bych si to přečetla v jejich mysli?
Kdybych to všechno měla vylíčit, zabralo by to spoustu času.
„Ericu,“ řekla jsem a sklonila hlavu na stranu. Vyčetl z mého jediného slova a gesta totéž, co já z jeho. Přistoupil ke mně, naklonil se nade mne a přitom rozpřáhl paže, takže nám jeho černý plášť poskytl alespoň malou iluzi soukromí.
To gesto bylo sice nesmírně otřelé, nicméně laskavé. „Ericu, žádný sex,“ vypravila jsem ze sebe tak rozhodným tónem, na jaký jsem se v té chvíli zmohla. Mohla jsem na celou akci přistoupit pouze za předpokladu, že nepůjde o mileneckou výměnu krve. Nikdy bych nemohla provozovat sex před třetí osobou. Ericova ústa se ocitla mezi mou šíjí a ramenem a jeho tělo se přimklo k mému. Ovinula jsem mu paže kolem ramen, protože to byl nejsnazší způsob, jak se udržet na nohou. Potom mě kousl a já jsem zaúpěla bolestí.
Díkybohu kvůli tomu nepřestal, protože jsem chtěla mít tohle všechno co nejdřív za sebou. Jednou rukou mě Eric hladil po zádech, jako kdyby se mě snažil uklidnit.
Po několika dlouhých vteřinách mi olízl krk, aby se mi do rány dostal koagulátor obsažený v jeho slinách.
„Teď ty, Sookie,“ zašeptal mi do ucha. Na krk jsem mu vestoje nedosáhla, aniž by se ke mně naklonil, ale to nám oběma připadalo nevhodné. Pokusil se zvednout zápěstí k mým ústům, ale to bychom zase museli změnit pozici, která nám poskytovala jakés takés soukromí. Rozepnula jsem mu tedy košili a rozevřela ji. Zaváhala jsem. Tuhle část jsem vždycky nesnášela, protože lidské zuby nejsou ani zdaleka tak ostré jako upíří špičáky, takže kousnout Erica bude strašně složité. Eric mě však překvapil. Vytáhl tentýž nožík, který použil na svatbě králů Mississippi a Indiany. A stejným bleskovým pohybem, jakým jim rozřízl pokožku na zápěstí, teď zabořil ostří do vlastní kůže na hrudi těsně pod bradavkou. Z rány se okamžitě vyhrnula krev a začala stékat dolů, takže jsem nemusela udělat nic jiného než nastavit rty. Byl to tak intimní okamžik, že mě přemohly rozpaky, ale aspoň jsem se při tom nemusela dívat na Andreho a on zase neviděl mě.
Eric se neklidně zachvěl a já jsem si uvědomila, že je vzrušený. Nemohla jsem proti tomu nic udělat, proto jsem se jen snažila zachovat mezi našimi těly alespoň strategický několikacentimetrový odstup. Sála jsem tak usilovně, že Eric tiše úpěl, ale jen jsem se snažila, abychom to oba měli co nejdřív za sebou. Upíří krev je hustá a nasládlá, ale když si uvědomíte, co děláte, a necítíte přitom sexuální vzrušení, není to vůbec nic příjemného. Jakmile jsem usoudila, že jsem splnila očekávání, odlepila jsem rty od Ericovy pokožky a roztřesenými prsty jsem mu zapnula košili s pocitem, že celá epizoda je už minulostí a že se můžu schovat někam do ústraní, dokud mi nepřestane bušit srdce.
V té chvíli se však rozletěly dveře a na chodbu se vřítil Quinn.
„Co tu sakra vyvádíte?“ zařval a já jsem neměla tušení, jestli svůj dotaz adresuje mně, Ericovi nebo Andremu.
„Plní příkazy,“ ozval se zostra Andre.
„Moje děvče žádné vaše rozkazy plnit nemusí!“ vybuchl Quinn.
Otevřela jsem ústa, abych zaprotestovala, ale za daných okolností bylo obtížné uklidnit Quinna a zároveň se postarat sama o sebe.
Na hašení podobných konfliktů neexistuje žádná příručka a ve své situaci jsem nemohla nijak uplatnit dokonce ani babiččino univerzální pravidlo slušného chování, které nabádá: „Udělej to, co bude pro všechny nejpřijatelnější!“ Napadlo mě, co by na to asi řekla Milá Abby ve svém novinovém sloupku.
„Andre,“ řekla jsem a snažila se, aby to neznělo zbaběle a vystrašeně, ale pevně a rozhodně. „Své povinnosti vůči královně tady splním, protože jsem se k tomu zavázala. Ale už nikdy pro vás dva pracovat nebudu. Ericu, děkuju ti, že jsi mi to ze všech sil zpříjemnil.“ (I když výraz „zpříjemnil“ nebyl právě nejvýstižnější.)
Eric zavrávoral, udělal krok ke stěně a opřel se o ni. Černý plášť se mu přitom svezl z ramen a odhalil výmluvné skvrny na jeho kalhotách. „Ach, žádný problém,“ řekl zasněně.
Tohle mi tedy nepomohlo. Podezírala jsem ho, že to udělal schválně. Cítila jsem, jak mi začínají hořet tváře. „Quinne, promluvíme si později, jak jsme se dohodli,“ vyhrkla jsem zostra. Potom jsem ale zaváhala. „Pokud tedy se mnou ještě budeš chtít mluvit.“ Myslela jsem na to − ale nahlas jsem mu to říct nemohla, protože by to bylo vůči němu strašně nespravedlivé −, že by mi mnohem víc pomohlo, kdyby se tu objevil o deset minut dřív… anebo vůbec ne.
Nepodívala jsem se napravo ani nalevo a s vypětím všech sil jsem vykročila po chodbě, zatočila za roh a prošla lítacími dveřmi přímo do kuchyně.
Ne že bych chtěla skončit zrovna tam, ale kuchyň aspoň byla daleko od trojice mužů na chodbě. „Kde je sklad zavazadel?“ zeptala jsem se prvního zaměstnance v hotelovém stejnokroji, na kterého jsem narazila. Byla to číšnice, která kladla sklenky se syntetickou krví na obrovský kulatý podnos. Vyslechla mě, ale pokračovala v práci a jenom pokynula hlavou ke dveřím v jižní stěně, na kterých byla připevněná tabulka s nápisem VÝCHOD. Dnes večer jsem už prošla mnoha dveřmi s tímto nápisem.
Tyhle však byly těžší a vedly na schodiště do suterénu, který se rozprostíral pod úrovní okolního terénu. Ve městě, odkud pocházím, žádná podzemní podlaží nemáme (kvůli vysoké hladině podzemní vody), takže mi z nezvyklého pocitu přeběhl lehký mráz po zádech.
Uháněla jsem, jako kdyby mě někdo pronásledoval, což byla v přeneseném smyslu slova vlastně pravda, a celou dobu jsem se v duchu zabývala tím zatraceným kufrem, jen abych nemusela myslet na nic jiného. Když jsem však došla k podestě, zprudka jsem se zastavila.
Ocitla jsem se mimo dohled ostatních, a navíc úplně sama. Chvíli jsem vyčkávala, ruku opřenou o zeď. Teprve teď jsem si dovolila trochu se uvolnit po vypjaté scéně, kterou jsem právě zažila. Roztřásla jsem se po celém těle a sáhla si na krk, protože jsem měla pocit, že mám něco s límečkem. Popotáhla jsem jej ven, pak trochu do strany a dolů, abych se na něj mohla podívat. Byl potřísněný mou krví. Z očí mi vyhrkly slzy a já si na té podestě potemnělého schodiště ve městě na hony vzdáleném od domova sedla na bobek a schoulila se.
2024 ©