Dva čarodějové − muž a žena. Jeden milenec/dárce krve − jinými slovy patolízal −, ale vysoce postavený. Když jsem ho pak vyhledala očima, spatřila jsem nesmírně krásného mladého muže. Měl na sobě samé luxusní značkové zboží − od svršků až po přiléhavé bílé spodní prádlo − a byl na to patřičně hrdý. Vedle krále Texasu stál Barry Bellboy a − stejně jako já − věnoval se své práci. Zaznamenala jsem také několik hotelových zaměstnanců, kteří si hleděli svých povinností. Lidé obvykle nemyslí na takové zajímavé věci jako například: „Jsem součástí komplotu, jehož cílem je vražda ředitele hotelu!“ nebo něco podobného, i když v tom komplotu třeba skutečně jedou. Hlavou se jim spíš honí věci jako: „Do pokoje jedenáct musím donést mýdlo, v osmičce nefunguje ohřívač a ze čtyřky je zapotřebí odvézt vozík hotelové služby…“
Pak jsem najednou kápla na jednu šlapku. A pěkně zajímavou. Většina děvek, které jsem poznala, byly amatérky, ale tahle byla profesionálka každým coulem. Zaujala mě natolik, že jsem se pokusila zachytit její pohled. Tvář měla nesmírně přitažlivou, ale nikdy by neuspěla třeba v soutěži o titul Miss America, a dokonce ani v klání o královnu školního plesu. Rozhodně totiž nepůsobila jako normální děvče, pokud jste zrovna nebydleli ve čtvrti červených luceren. Měla platinové vlasy a rozcuchaný účes, který vypadal, jako kdyby právě vstala z postele, poněkud úzké hnědé oči, bronzově opálenou pokožku na celém těle, uměle zvětšená prsa, obrovské náušnice, střevíčky na jehlových podpatcích, křiklavě rudou rtěnku a na sobě šaty, které byly téměř celé pošité rudými flitry. Vypadala jako chodící reklama nejstaršího řemesla. Doprovázel ji muž, který se stal nemrtvým zhruba ve čtyřiceti letech. Vyzývavá žena svírala upírovu paži, jako kdyby se bez jeho pomoci vůbec neudržela na nohou. Zajímalo by mě, jestli za to mohly ty její jehlové podpatky, nebo jestli se jí to prostě jenom líbilo.
Ta žena mě tak zaujala − protože nesmírně okatě dávala najevo svou sexualitu a protože z ní přímo čišelo, že se živí prostitucí −, že jsem si k ní proklestila cestu, abych se jí trochu podívala na zoubek. Jenomže jsem se asi až příliš nechala unést svým zájmem a podcenila možnost, že by si mě mohla všimnout. Ale zřejmě na sobě ucítila můj pohled, protože se ohlédla a všimla si, že se k ní blížím. A protože její společník právě hovořil s jiným upírem, takže se k němu nemohla lísat, měla dost času vrhnout na mě podezíravý pohled. Stála jsem jen několik kroků od ní, abych se mohla z čiré zvědavosti zaposlouchat do jejích myšlenek.
Potrhlá holka! K nám určitě nepatří. Jde jí snad o něj? Ať si ho klidně vezme. Stejně nesnáším ty věci, co provádí s jazykem. A když to udělá mně, zase bude chtít, abych to pak udělala zase já jemu i tomu dalšímu chlápkovi − copak jsem na baterky? Co kdyby ta holka zmizela a přestala na mě civět?
„Jasně, omlouvám se,“ vyhrkla jsem zahanbeně a znovu se ponořila do davu. Tentokrát jsem se zaměřila na obsluhující personál, který se proplétal mezi hosty s podnosy plnými sklenek s krví i s nápoji pro normální smrtelníky, roztroušenými tu a tam po celé hale. Tito zaměstnanci hotelu měli co dělat, aby se dokázali plavně a plynule vyhýbat hostům, kteří neustále přecházeli sem a tam, a aby přitom dokázali potlačit bolest zad. S Barrym jsme na sebe pokývali hlavou a já jsem zachytila myšlenku, ve které figurovalo Quinnovo jméno. Když jsem pak tuto stopu sledovala, spatřila jsem zaměstnankyni jeho firmy. Poznala jsem to podle loga na jejím tričku. Byla to mladičká dívka s nakrátko zastřiženými vlasy a nesmírně dlouhýma nohama. Hovořila s nějakým hotelovým zaměstnancem, ale zdálo se, že spíš vede monolog. Měla na sobě džíny a tričko a mezi slavnostně oblečenými hosty doslova bila do očí.
„… a bedničku chlazených nealkoholických nápojů,“ říkala. „Tác sendvičů a nějaké chipsy. Dobře? V tanečním sále za hodinu.“ Bleskově se otočila a ocitla se přímo proti mně, tváří v tvář. Přejela mě pohledem od hlavy až k patě, ale zřejmě jsem na ni udělala jen velmi chabý dojem.
„Chodíte s některým z upírů, blondýno?“ zeptala se mě zhurta. Její hlas, z něhož zazníval úsečný severovýchodní přízvuk, mi připadal hrubý.
„Ne, chodím s Quinnem,“ odpověděla jsem. „A vy sama jste blondýna.“ Já mám aspoň světlé vlasy od přírody. No, pravda, s trochou umělé pomoci. Tahle holka měla vlasy jako slámu… pokud má sláma tmavé kořínky.
Moje odpověď se jí vůbec nelíbila, ale netuším, která její část ji popudila nejvíc. „Neříkal, že má novou známost,“ odpověděla tím nejurážlivějším tónem, na jaký se zmohla.
Usoudila jsem, že mám právo ponořit se jí do hlavy. Objevila jsem tam hlubokou náklonnost ke Quinnovi. Byla přesvědčená, že žádná cizí žena si ho nezaslouží. Považovala mě za natvrdlou jižanskou holku, která vedle sebe potřebuje silného chlapa.
Protože se její názor zakládal na asi půlminutovém rozhovoru se mnou, mohla bych jí tenhle omyl odpustit. Mohla bych jí odpustit i to, že je zamilovaná do Quinna. Ale nemohla jsem jí odpustit to nesmírné pohrdání, které mi dávala najevo.
„Quinn není povinen svěřovat se vám se svými soukromými záležitostmi,“ prohlásila jsem. Nejradši bych se jí zeptala, kde je Quinn právě teď, jenomže tím bych jí dodala pocit důležitosti, proto jsem si svou otázku nechala pro sebe. „Jestliže mi prominete, musím se vrátit do práce. A předpokládám, že vy zřejmě taky.“
Probodla mě sžíravým pohledem svých hnědých očí a odkráčela. Byla asi o deset centimetrů vyšší než já a velice štíhlá. S podprsenkou se neobtěžovala, takže se jí malá ňadra připomínající blumy při každém kroku nápadně pohupovala. Tahle holka chtěla mít pokaždé navrch. Nebyla jsem jediná, kdo ji sledoval pohledem. Zjistila jsem, že Barry mě ze svého fantazírování vypustil a dosadil si do něj tuhle blondýnu.
Vrátila jsem se ke královně, protože s Andrem zamířila z vestibulu do konferenčního sálu. Široké dvoukřídlé dveře byly otevřené dokořán a po stranách je zdobily obrovské mísy s umně naaranžovanými suchými travinami.
„Už jste někdy byla na skutečné konferenci? Na nějaké normální?“ zeptal se mě Barry.
„Ne,“ odpověděla jsem a přitom jsem neustále sledovala dav, který nás obklopoval. Zajímalo mě, jak tajní agenti spolupracují. „Vlastně ano, na jednu jsem zašla se Samem. Na konferenci dodavatelů restauračního vybavení. Ale jenom na pár hodin.“
„Všichni tam měli jmenovku, co?“
„Pokud myslíte ten štítek, co jim visel na šňůrce, kterou měli kolem krku, tak jo.“
„To je kvůli tomu, aby pořadatelé u dveří poznali, že jste zaplatila registrační poplatek, a nepustili tam nikoho, kdo tam nemá co dělat.“
„Jo, aha!“
Barry pokračoval mlčky. Vidíte, že by tady někdo měl jmenovku? Vidíte, že by tady někdo někoho kontroloval?
Jenom nás. Ale co vlastně víme? Ta děvka by klidně mohla být přestrojená špionka ve službách upírá ze severovýchodu. Nebo ještě něco horšího, sdělila jsem mu.
Zvykli si, že jsou nejsilnější a že nahánějí největší hrůzu, odpověděl Barry. Možná, že se bojí jeden druhého, ale z lidí moc velký strach nemají. Rozhodně ne, když jsou takhle pohromadě.
Pochopila jsem, jak to myslí. Ale v hlavě mi stále leželi Britlingenové a moje obavy stále narůstaly.
Ohlédla jsem se ke vstupním dveřím do hotelové haly. Teď za tmy je místo ostrahy sestávající z normálních smrtelníků hlídali upíři. Nemrtví převzali službu také v recepci a důkladně zkoumali každou osobu, která prošla hlavním vchodem. Celá budova očividně nebyla střežena tak nedbale, jak se mohlo na první pohled zdát. Uvolnila jsem se a umínila si, že prozkoumám stánky v konferenčním sále.
V jednom stánku se nabízely umělé špičáky, které jste si mohli nechat nasadit. Byly zhotovené z pravé slonoviny, stříbra nebo zlata, a ty nejdražší se povytahovaly pomocí miniaturního motorku, který se uváděl do chodu stiskem jazyka na maličké tlačítko v ústech. „K nerozeznání od skutečných,“ ujišťovala postarší žena postaršího upíra s dlouhým plnovousem a úzkým věnečkem vlasů kolem lysého temene hlavy. „A ostré, svatá dobroto, tak ostré!“ Nedokázala jsem si představit, že by si někdo něco takového pořídil. Upír se zlomeným zubem? Upír, který by chtěl něco předstírat? Člověk, který by si chtěl zahrát na upíra?
V dalším stánku se prodávala cédéčka s hudbou pocházející z nejrůznějších historických období, jako například Ruské lidové písně osmnáctého století nebo Raná italská komorní hudba. Tohle zboží šlo doslova na dračku. Každý má rád hudbu svého mládí, i když ho od něj dělí několik století.
Další stánek patřil Billovi a v průčelí se od jedné stěny ke druhé táhl nápis vyvedený velkými písmeny: ZJIŠŤOVÁNÍ TOTOŽNOSTI UPÍRŮ. Pod ním stálo menšími písmeny: VYPÁTREJTE JAKÉHOKOLIV UPÍRA, KDYKOLI, KDEKOLI. POTŘEBUJETE POUZE POČÍTAČ SMART MINION. Bill hovořil s nějakou upírkou, která mu podávala kreditní kartu, a Pam si strkala do kabelky tenkou krabičku s cédéčky. Zachytila můj pohled a zamrkala na mě. Měla na sobě volný splývavý hábit, ve kterém vypadala jaké harémová tanečnice. Nikdy bych neřekla, že si na sebe vezme něco podobného. Ale usmívala se, takže jí ta změna stylu zřejmě vyhovovala.
Na dalším stánku jsem spatřila nápis NAKLADATELSTVÍ „HODNĚ ŠTĚSTÍ K NAROZENINÁM“ PŘEDSTAVUJE: KRVAVÁ POLÉVKA PRO DUŠI. Za pultíkem, na kterém stál stoh knih, seděl znuděný osamělý upír.
Další expozice zabírala poměrně velikou plochu a nepotřebovala žádný dlouhý komentář. „Rozhodně byste měla jít s dobou,“ říkal prodejce černé upírce s vlasy spletenými do tisícovky tenoučkých copánků zdobených různobarevnými pentličkami. Pozorně prodejci naslouchala a prohlížela si jeden ze vzorků, které měla před sebou − miniaturní rakev s odklopeným víkem. „Dřevo je samozřejmě ekologické a je to tradiční materiál, ale kdo ho potřebuje? Vaše rakev je váš domov. Alespoň tohle mi odjakživa tvrdil můj otec.“
Byly tu i další stánky. Své zastoupení tu měla i Quinnova firma zajišťující společenské akce na klíč. Na velkém stole tu ležely propagační brožury a otevřená alba plná fotografií, které měly vyvolat zájem kolemjdoucích. Užuž jsem se chystala, že si je prohlédnu, ale v poslední chvíli jsem zjistila, že ve stánku drží službu slečna Arogantní Dlouhonožka. Neměla jsem náladu dát se s ní znovu do řeči, takže jsem se loudavě posouvala dál, ale přitom jsem nespouštěla z očí královnu. Jeden z číšníků − normální smrtelník − si obdivně prohlížel její pozadí, ale usoudila jsem, že nejde o nic, co by se trestalo smrtí, a tak jsem to nechala plavat.
V tu chvíli se Sophie-Anne a Andre setkali se šerifem Gervaisem a šerifkou Cleo Babbittovou. Gervaise měl široký obličej a poměrně malou postavu, jenom něco přes sto šedesát centimetrů. Vypadal na pětatřicet, ale abyste se dostali blíž k jeho skutečnému věku, museli byste k těm pětatřiceti přičíst asi tak sto let. Několik posledních týdnů nesl Gervaise na svých bedrech břímě spojené s ubytováním královny a zajišťováním jejího programu a už se na něm začínaly projevovat známky únavy. Slyšela jsem, že je pověstný svou elegancí a uhlazeným chováním. Když jsem ho viděla poprvé a naposledy, své světlé vlasy měl tak dokonale učesané, že byly hladké jako sklo. Teď měly k upravenosti na hony daleko. Jeho elegantní oblek volal po čistírně a špičky bot by potřebovaly vyleštit. Cleo byla robustní žena se širokými rameny, uhlově černými vlasy, širokou tváří a plnými rty. Byla natolik moderní, že běžně používala příjmení. Upírkou se totiž stala teprve před padesáti lety.
„Kde je Eric?“ zeptal se Andre obou šerifů.
Cleo se zasmála hlubokým hrdelním smíchem, který přiměl okolostojící muže, aby se po ní ohlédli. „Erica odvedli,“ řekla. „Kněz se tu neukázal, a protože Eric absolvoval příslušnou přípravu, zaskočí za něj.“
Andre se usmál. „Tak to bude určitě něco! Při jaké příležitosti to vlastně bude?“
„Za okamžik to oznámí,“ řekl Gervaise.
Zajímalo mě, ke které církvi se Eric jako kněz hlásí. K církvi vysokých zisků? Popošla jsem k Billovu stánku a pokynula Pam.
„Eric je kněz?“ zamumlala jsem.
„Církve Milujícího ducha,“ řekla Pam, vytáhla ze stojanu tři cédéčka a podala je nějaké patolízalce, kterou si pro ně poslal její pán. „Získal osvědčení, potom co absolvoval internetový kurz. Pomáhal mu přitom Bobby Burnham. Může teď oddávat.“
Číšníkovi se nějak podařilo vytěsnit z královnina okolí všechny hosty, kteří ji obklopovali, a přistoupit k ní s podnosem, na němž byly vyrovnané sklenky naplněné krví. Andre se však v mžiku postavil mezi číšníka a svoji panovnici a v dalším okamžiku se hotelový zaměstnanec otočil a rázoval opačným směrem.
Pokusila jsem se mu nahlédnout do mozku, ale nenašla jsem tam vůbec nic. Andre toho člověka připravil o jeho vlastní vůli a poslal ho pryč. Doufala jsem, že ten chudák je v pořádku. Sledovala jsem ho, jak došel až do rohu místnosti, odkud vedly několikery úzké dveře, a ujistila jsem se, že dorazil do kuchyně. Dobře, jeden incident je odvrácený.
Mezi hosty ve výstavních prostorách to zašumělo, takže jsem se otočila, abych zjistila, co se děje. Král Mississippi a král Indiany přišli ruku v ruce, což byl zřejmě signál pro veřejnost, že jejich svatební vyjednávání dospělo ke zdárnému konci. Russell Edgington byl drobný, štíhlý a velmi pohledný upír, který si potrpěl na muže − výlučně na ně a v širokém měřítku. Byl dobrý společník a také skvělý bojovník. Líbil se mi. Z nadcházejícího setkání s ním jsem byla trochu nervózní, protože jsem před několika měsíci nechala v jeho bazénu jisté tělo. Ale snažila jsem se pohlížet na celou událost z lepší stránky. Bylo to upíří tělo, takže se do jara, kdy se odstraňuje kryt z bazénu, určitě rozložilo.
Russell a král Indiany se zastavili před Billovým stánkem. Král Indiany byl chlap s postavou býka, hnědými kudrnatými vlasy a obličejem, který na mě působil velice seriózně.
Posunula jsem se o něco blíž, protože jsem tušila, že by mohly nastat problémy.
„Bille, vypadáte dobře,“ řekl Russell. „Můj personál mi řekl, že jste u nás zažil hodně krušné chvíle. Ale jak se zdá, už jste se z toho vzpamatoval. Nemám tušení, jak jste se dostal na svobodu, ale těší mě to,“ dodal a odmlčel se. Pokud čekal odpověď, nedočkal se jí. Bill se tvářil tak lhostejně, jako kdyby Russell hovořil o počasí a ne o Billově krutém mučení. „Lorena vás přivedla do našeho světa, takže jsem nemohl nijak zasáhnout,“ pokračoval Russell, jehož hlas byl stejně chladný jako Billova tvář. „A teď tady stojíte a prodáváte tu svou počítačovou záležitost, o kterou vás Lorena chtěla tak krutě připravit. No, konec dobrý, všechno dobré, jak se říká.“
Russell byl příliš upovídaný, což jasně naznačovalo, že poněkud nervózně čeká na Billovu odpověď. A když se jí dočkal, Billův hlas zněl stejně chladně, jako když přejedete kouskem hedvábí křišťálovou sklenici. Řekl pouze: „Už na to nemyslete, Russelle! Jak jsem pochopil, teď je na místě spíš blahopřání.“
Russell se usmál na svého snoubence.
„Ano, král Mississippi a já se bereme,“ přisvědčil král Indiany. Měl hluboký hlas a připadal mi jako typ, který by se cítil víc doma v nějakém začouzeném baru, nebo by dokázal napráskat nějakému podvodníkovi v temné uličce. Russell se ani neuzarděl.
Zřejmě to byl vztah založený na lásce.
Náhle si mě Russell všiml. „Barte, musíš se seznámit s touhle mladou dámou!“ vyhrkl. Zaplavila mě panika, ale nemohla jsem si dovolit otočit se a prásknout do bot. Russell, který se s králem Indiany stále držel za ruku, přitáhl svou budoucí polovičku až ke mně. „Tuhle mladou dámu v Jacksonu bodli dřevěným kolíkem. V baru se tehdy vyskytovalo pár členů Společenstva slunce a jeden z nich na ni zaútočil.“
Bart se zatvářil téměř vyděšeně. „Jak je vidět, přežila jste to,“ řekl. „Ale jak?“
„Pomohl mi tady pan Edgington,“ odpověděla jsem. „Vlastně mi zachránil život.“
Russell se pokusil nasadit si na obličej skromný výraz a téměř se mu to podařilo. Chtěl se před svým nastávajícím ukázat v co nejlepším světle, což byla tak lidská reakce, že jsem jí málem nemohla uvěřit.
„Ale na odchodu jste si s sebou něco vzala,“ řekl Russell přísně a pohrozil na mě prstem.
Snažila jsem se z jeho výrazu vyčíst aspoň něco, co by mi naznačilo, jak mám nasměrovat svou odpověď. Sebrala jsem v jeho sídle jednu deku a pár svršků, které tam nechali pohozené mládenci z Russellova harému. A vzala jsem s sebou taky Billa, který byl uvězněný v jednom z přístavků. Russell měl zřejmě na mysli Billa.
„Ano, pane, ale na oplátku jsem tam zase něco nechala,“ klápla jsem božskou, protože jsem už nedokázala déle snášet tu hru na kočku a myš. Tak dobře! Zachránila jsem Billa a zabila upírku Lorenu, i když víceméně náhodou. A hodila jsem tu mrchu do bazénu.
„Mám dojem, že když jsme na jaře čistili bazén před letní sezonou, našli jsme na dně nějaké bahno,“ řekl Russell a jeho čokoládově hnědé oči se na mě zadívaly zamyšleným zkoumavým pohledem. „Jste nesmírně odvážná mladá žena, slečno…“
„Stackhouseová. Sookie Stackhouseová.“
„Ano, už si vzpomínám. Nebyla jste s Alcidem Herveauxem v Klubu mrtvých?“ zeptal se mě a otočil se k Bartovi. „Je to vlkodlak, můj milý.“
„Ano, pane,“ přitakala jsem. Mrzelo mě, že mu v paměti uvízl právě tenhle detail.
„Neslyšel jsem, že Herveauxův otec kandidoval na místo vůdce shreveportské smečky?“
„Je to pravda. Ale… no, nezískal ho.“
„To byl tedy den, kdy otec Herveaux zemřel?“
„Ano,“ přitakala jsem. Bart pozorně poslouchal a přitom přejížděl rukou po Russellově rukávu. Vypadalo to jako naprosto spontánní pohyb.
Náhle se vedle mě objevil Quinn a ovinul mi paži kolem ramen. Russell se na nás zahleděl rozšířenýma očima. „Pánové,“ řekl Quinn oběma králům, „na vaši svatbu je všechno připraveno a čekáme jen na vás.“
Snoubenci se na sebe usmáli. „Nemrazí tě z toho?“ zeptal se Bart Russella.
„Ne, když mě zahřeješ,“ odpověděl Russell s úsměvem, pod nímž by roztál ledovec. „Kromě toho by nás naši právníci zabili, kdybychom nedodrželi uzavřené smlouvy.“
Oba pokývali hlavou a Quinn hned nato dlouhými kroky zamířil k pódiu na konci výstavního prostoru. Postavil se na vyvýšené místo před mikrofon a rozpřáhl ruce. Nad hlavami přítomných zaduněl jeho hluboký hlas. „Prosím o pozornost, dámy a pánové, hlavy korunované i nekorunované, upíři i lidé! Zveme vás do obřadní místnosti, kde slavnostně spojí své osudy král Mississippi Russell Edgington a král Indiany Bartlett Crowe. Slavnostní obřad začne za deset minut. Obřadní místnost najdete za dvojitými dveřmi na východní straně sálu,“ řekl Quinn a ukázal rukou na zmíněné dveře.
Během Quinnova proslovu jsem měla příležitost pokochat se pohledem na jeho oblečení. Měl na sobě dlouhé vínové kalhoty, v pasu a kolem kotníků lehce nabrané. Pas mu obepínal široký zlatý opasek, jaký mívají zápasníci v těžké váze, a na nohou měl vysoké kožené boty, do nichž si zastrčil konce nohavic. Byl bez košile, takže připomínal džina, který právě vyskočil z obrovské láhve.
„To je váš nový přítel?“ zeptal se mě Russell. „Quinn?“
Přikývla jsem a Russell se zatvářil, jako kdyby to na něj udělalo hluboký dojem.
„Vím, že se vám teď honí hlavou spousta jiných věcí,“ vyhrkla jsem bez rozmýšlení. „Vím, že se ženíte. Ale chci se vás zeptat jenom na jednu věc. Jsme spolu zadobře? Nejste na mě rozzlobený a necítíte vůči mně zášť nebo něco podobného?“
Russell nejdříve zaletěl pohledem k Bartovi, který přijímal blahopřání od shromážděných upírů. Potom mi udělal laskavost a vzal na vědomí i mne, přestože jsem věděla, že se ode mě zakrátko musí otočit a vychutnat si svou vlastní slavnostní událost, na což měl plné právo.
„Žádnou zášť vůči vám nechovám,“ ujistil mě. „Naštěstí mám smysl pro humor a naštěstí jsem Lorenu nesnášel. Půjčil jsem jí tu místnost ve stájích, protože jsem ji znal asi tak dvě stě let, ale vždycky to byla mrcha.“
„Pokud se tedy na mě nezlobíte, dovolte mi jednu otázku,“ řekla jsem. „Proč jsou všichni tak u vytržení z Quinna?“
„Držíte toho tygra za ocas a nevíte to?“ Russellovo překvapení rozhodně nebylo předstírané. „Nemám teď čas vyprávět vám celý jeho příběh, protože chci být se svým nastávajícím, ale jednu věc vám povím, slečno Sookie. Váš přítel vydělal spoustě lidí spoustu peněz.“
„Děkuju,“ vykoktala jsem zmateně. „A všechno nejlepší, och, vám i panu Crowovi! Doufám, že spolu budete šťastní.“ A protože upíři neměli ve zvyku potřásat si pravicí, uklonila jsem se a snažila se vyklidit pole, dokud spolu tak skvěle vycházíme.
Náhle se vedle mě objevil Rasul a usmál se, když jsem překvapeně poskočila. Ti upíři! Člověk si jejich smysl pro humor musí zamilovat.
Rasula jsem viděla pouze v uniformě zvláštní jednotky, která mu ohromně slušela. Dnes večer měl na sobě jiný stejnokroj, také vojenský, ale vypadal v něm jako ruský kozák. Sestával z tuniky s dlouhými rukávy a tmavomodrých kalhot s černými lampasy a naleštěnými mosaznými knoflíky. Rasul měl tmavohnědou pleť, velké tmavé oči a černé vlasy člověka pocházejícího odkudsi z Blízkého východu.
„Věděla jsem, že sem máte přijet, takže jsem moc ráda, že jsme na sebe takhle narazili,“ řekla jsem.
„Královna poslala mě a Carlu napřed,“ řekl zvesela se svým exotickým přízvukem. „Vypadáte ještě rozkošněji než jindy, Sookie. Jak se vám tady na konferenci líbí?“
Jeho lichotky jsem přešla mlčením. „Co je to za uniformu?“
„Pokud vás zajímá, komu patří, pak vám můžu odpovědět, že je to nový stejnokroj členů královnina domu,“ odpověděl. „Nosíme ho místo zbroje, když právě nejsme v ulicích. Hezký, co?“
„Jako z módního časopisu,“ přitakala jsem a Rasul se rozesmál.
„Jdete na ten obřad?“ zajímal se.
„Ano, jasně! Upírskou svatbu jsem ještě neviděla. Poslyšte, Rasule, je mi moc líto Chestera a Melanie.“ Oba střežili společně s Rasulem královnino sídlo v New Orleansu.
Rasula okamžitě přešel všechen humor. „Ano,“ řekl po dlouhé odmlce. „Místo svých kamarádů mám teď toho bývalého chlupáče.“ Myslel tím Jakea Purifoye, který se k nám blížil ve stejném stejnokroji, jaký měl na sobě Rasul. Vypadal opuštěně. Nebyl upírem ještě tak dlouho, aby dokázal zachovat kamennou tvář, která byla druhou přirozeností všech nemrtvých.
„Zdravím vás, Jakeu,“ řekla jsem.
„Buďte zdráva, Sookie,“ odpověděl. Znělo to nešťastně, ale z jeho tónu zaznívala naděje.
Rasul se nám oběma uklonil a zamířil pryč. Pohled na Jakea mě hluboce zasáhl. Až příliš mi připomínal žáčka ze základní školy. Kloučka, který přišel na vyučování v nevhodných šatech a s nepatřičným obědem v plastové krabičce. Jako bývalý vlkodlak, z něhož se stal upír, neměl žádné nadějné vyhlídky. Vlastně pořádně nepatřil ani k měňavcům, ani k nemrtvým. Prostě ani ryba, ani rak.
„Už jste měl možnost mluvit s Quinnem?“ zeptala jsem se ho, protože mě nenapadlo nic lepšího. Před svou proměnou, která ho nadobro připravila o práci, býval Jake Quinnovým zaměstnancem.
„Pozdravil jsem ho, když jsem šel kolem něj. Stejně je to nespravedlnost.“
„Co?“
„Že ho všude přijímají bez ohledu na to, co dělával, a mě by chtěli ostrakizovat.“
Význam slova „ostrakizovat“ jsem znala, protože figuroval v mém kalendáři, kde se každý den vysvětlovalo jedno nepříliš běžné slovo. Můj mozek se však na něm zadrhl, protože Jakeova odpověď otřásla mou nově získanou duševní rovnováhou. „Bez ohledu na to, co dělával?“ zeptala jsem se.
„No samozřejmě, vždyť víte, co je Quinn zač,“ odpověděl Jake a já jsem měla sto chutí skočit po něm a zmlátit ho nějakým těžkým tupým předmětem.
„Svatba začíná!“ ozval se Quinnův hlas, zesílený mikrofonem, a dav zamířil k dvojitým dveřím, na které organizátor celé akce předtím ukázal. Já s Jakem jsme se připojili k ostatním. Quinnova asistentka s pohupujícími se blumovitými ňadry stála mezi veřejemi a rozdávala balíčky s provoněnými suchými okvětními lístky. Některé byly převázány zlatou a modrou stužkou, jiné modrou a červenou.
„Proč ty různé barvy?“ zeptala se Quinnovy asistentky ta vyzývavá prostitutka. Byla jsem jí za tu otázku vděčná, protože mi ušetřila námahu.
„Červená a bílá jsou barvy na vlajce Mississippi, modrá a zlatá na vlajce Indiany,“ odpověděla hubená blondýna s profesionálním úsměvem. Měla ho nasazený na obličeji i v okamžiku, kdy mi podávala sáček s červenou a modrou mašličkou, ale jakmile si uvědomila, koho má před sebou, vyprchal jí tak rychle, až to působilo komicky.
S Jakem jsme si proklestili cestu kupředu, na dobré místo napravo od středu místnosti. Pódium bylo s výjimkou několika rekvizit prázdné a nestály tam ani žádné židle. Zřejmě se nepočítalo s příliš dlouhým obřadem. „Odpovězte mi!“ sykla jsem. „Jak je to s tím Quinnem?“
„Až po svatbě,“ řekl Jake s potlačovaným úsměvem. Od dob, kdy míval nad někým moc, uplynulo už několik měsíců, a teď nedokázal potlačit radost, že se mu to na chvilku zase podařilo. Na okamžik se ohlédl a oči se mu rozšířily. Zadívala jsem se tam také a všimla jsem si, že na protější straně místnosti stojí dlouhý bufetový stůl, ale neprohýbá se pod množstvím jídla, nýbrž krve. Ke svému znechucení jsem zjistila, že vedle fontány se syntetickou krví stojí řada mužů a žen a všichni mají na sobě cedulku s nápisem „Dobrovolný dárce“. Udělalo se mi na zvracení. Je to vůbec legální? Bylo to však jejich svobodné rozhodnutí. Nikdo je k ničemu nenutil, a pokud by si to rozmysleli, mohli se prostě sebrat a odejít. Jenomže většina z nich se tvářila, jako by se už nemohli dočkat, až jim někdo pustí žilou. Bleskově jsem jim nahlédla do hlav. Jasně, chtěli to.
Otočila jsem se zpátky k pódiu, zbudovanému zhruba čtyřicet centimetrů nad úrovní podlahy, na které právě vstoupili králové Mississippi a Indiany v bohatě zdobených oděvech. Vzpomněla jsem si, že jsem tyto kostýmy viděla na snímcích ve stánku fotografa, který se specializoval na zachycování nejrůznějších slavnostních obřadů nadpřirozených bytostí. Tyhle svršky se však na rozdíl od mnoha jiných docela snadno oblékaly. Russell měl totiž na sobě těžké, vepředu rozevřené brokátové roucho, pod kterým se skrýval normální klasický oblek. Byl to úchvatný zlatý lesknoucí se plášť s modrým a purpurovým vzorem. Bart, král Indiany, byl oblečený do podobného hábitu, ale v barvě mědi a se zeleným a zlatým vzorem.
„To jsou jejich slavnostní úbory,“ zamumlal Rasul, který se znovu objevil vedle mě, aniž jsem to zaznamenala. Překvapeně jsem sebou trhla a spatřila jsem, jak se Rasulovi zacukaly koutky jeho plných úst. Jake, který stál po mé levici, se ke mně posunul o trochu blíž, jako kdyby se za mnou chtěl před Rasulem ukrýt.
Mnohem víc než upírské handrkování mě zajímal svatební obřad. Ve středu pódia stál obrovský nilský kříž a po straně stůl se dvěma tlustými stohy papírů, mezi nimiž byl připraven kalamář se dvěma pravými brky. Za stolem stála upírka v kostýmku se sukní po kolena a za ní pan Cataliades se shovívavým výrazem v obličeji a rukama zaklesnutýma na břiše.
Místo na opačné straně pódia zaujal můj miláček Quinn (jehož zázemí jsem byla odhodlaná co nejdříve prozkoumat), stále ve svých nevšedních aladinovských kalhotách. Čekal, dokud dav úplně neztichl, a teprve potom pokynul rukou a ukázal na pravou stranu pódia. Po schodech vystoupala na stupínek postava zahalená do černého sametového hábitu s kapucí staženou hluboko do čela. Ramena pláště zdobila zlatá výšivka ve tvaru nilského kříže. Postava zaujala místo mezi oběma králi, čelem k přítomným, a zvedla obě paže.
„Slavnostní obřad začíná,“ oznámil Quinn. „Ztište se a staňte se svědky tohoto spojení.“
Pokud někdo vyzve k tichosti upíry, můžete se vsadit, že skutečně nastane absolutní ticho. Upíří necítí potřebu vrtět se, vzdychat, kýchat, kašlat nebo smrkat jako lidé. Připadalo mi, že působím obrovský hluk už jen tím, že dýchám.
Postava v černém sametu si stáhla kapuci. Vzdychla jsem. Eric! Jeho vlasy barvy zralé pšenice vypadaly na pozadí černého sametu nádherně a v obličeji měl slavnostní povznesený výraz, jaký člověk od kněze očekává.
„Sešli jsme se tady, abychom se stali svědky spojení dvou králů,“ řekl a každé jeho slovo se neslo až do nejzazších koutů místnosti. „Russell a Bart se dohodli, ústně i písemně, že spojí své státy na následujících sto let. A následujících sto let také neuzavřou jiný sňatek. S nikým jiným neuzavřou ani spojenectví, které by nebylo schváleno a potvrzeno oběma stranami. Každý z nich musí svého partnera navštívit přinejmenším jednou za rok. Blaho Russellova království musí ležet Bartovi na srdci hned na druhém místě po blahu jeho vlastního království, a naopak. Russelle Edgingtone, králi Mississippi, souhlasíte s tímto ujednáním?“
„Ano, souhlasím,“ odpověděl Russell jasně a zřetelně a napřáhl ruku k Bartovi.
„Bartlette Crowe, králi Indiany, souhlasíte s tímto ujednáním?“
„Ano, souhlasím,“ odpověděl Bart a přijal Russellovu podanou ruku.
Poté k nim přistoupil Quinn, poklekl před nimi a podržel pod jejich spojenýma rukama pohár. Eric vytáhl nůž a dvěma nesmírně rychlými pohyby řízl oba panovníky do zápěstí.
No fuj! Do poháru kapala krev obou králů a já se v duchu peskovala. Mohla jsem vědět, že svatba dvou upírů bude zahrnovat výměnu krve.
Jakmile se oběma mužům zavřely rány, Russell se napil z poháru a podal ho Bartovi, který ho vyprázdnil do dna. Potom se políbili a Bart svého menšího partnera vroucně objal. Potom se políbili ještě jednou. Ta smíšená krev zřejmě vykonala své.
Zachytila jsem Jakeův pohled. A spadla klec, vyslovil neslyšně, pouze pohybem rtů, a já jsem sklopila oči ke špičkám bot, abych se nerozesmála.
Po slavnostním slibu oba králové přistoupili k podepsání smlouvy, jejíž znění dohodli už předem. Ukázalo se, že upírka v klasickém kostýmku je právnička z Illinois, protože dokument musel připravit advokát z jiného státu. Druhým nezúčastněným právníkem byl pan Cataliades, který na dokument připojil své jméno hned poté, co je podepsali oba panovníci a jeho kolegyně z Illinois.
Eric stál po celou dobu podpisu v celé své černozlaté kráse, a jakmile se brky znovu ocitly zpátky v kalamáři, oznámil: „Toto manželství se považuje za posvátné následujících sto let!“ Hned nato se ozval jásot. Upíři si na hlasité výlevy nepotrpí, takže halasili a radovali se hlavně lidé a některé nadpřirozené bytosti. Upíři pouze souhlasně mumlali. Nebylo to nic světoborného, ale myslím, že se činili, jak nejlépe uměli.
Samozřejmě mě zajímalo, jak Eric přišel ke kvalifikaci kněze, nebo jak se tomu jejich duchovnímu vlastně říká, ale nejdříve jsem musela přimět Jakea, aby mi řekl něco víc o Quinnovi. Snažil se přede mnou zmizet v davu, ale brzy jsem ho dostihla. Nebyl totiž upírem tak dlouho, aby mi utekl.
„Tak ven s tím!“ řekla jsem mu. Snažil se předstírat, jako kdyby nevěděl o čem mluvím, ale z mého výrazu poznal, že mu na to nenaletím.
A tak zatímco kolem nás kroužily hloučky svatebčanů, čekala jsem na Quinnův příběh.
„Nemůžu uvěřit, že vám to neprozradil sám,“ řekl Jake a já jsem měla sto chutí praštit ho po hlavě.
Probodávala jsem ho pohledem, abych mu dala jasně na srozuměnou, že čekám.
„Dobře, dobře,“ řekl. „Dozvěděl jsem se to ještě v době, kdy jsem byl vlkodlakem. Quinn je totiž ve světě měňavců něco jako rocková hvězda. Je jedním z posledních měňavců, kteří se převtělují v tygra, a je jedním z nejdivočejších.“
Pokývala jsem hlavou. Až potud se Jakeovo vyprávění krylo s mými vlastními poznatky o Quinnovi.
„Quinnova matka se jednou za úplňku − krátce potom, co se proměnila v tygřici − dostala do zajetí. Skupina lovců, kteří se vypravili tábořit, ji chytili do pasti původně nastražené na medvěda. Chtěli ho totiž využít při ilegálních psích zápasech. Potřebovali nějakou novinku, na kterou by se dalo sázet, víte? Smečka psů proti medvědovi. Stalo se to kdesi v Coloradu, v zasněžené krajině. Quinnova matka vyrazila ven sama a nešťastnou náhodou uvízla v pasti, aniž si to uvědomila.“
„Kde byl Quinnův otec?“
„Umřel, když byl Quinn ještě malý. V době, kdy se jeho matce stalo to neštěstí, mu bylo asi patnáct.“
Měla jsem pocit, že přijdou ještě horší věci, a nemýlila jsem se.
„Ještě téže noci se Quinn samozřejmě proměnil. Hned potom, co zjistil, že matka zmizela. A vystopoval tábor těch lovců. Jeho matka se mezitím pod tíhou stresu zase proměnila v ženu a jeden z těch mužů ji právě znásilňoval.“ Jake se zhluboka nadechl. „Quinn je všechny zabil.“
Sklopila jsem oči k podlaze. Nenapadlo mě nic, co bych na to mohla říct.
„Pak bylo zapotřebí celý tábor uklidit, ale nikde v okolí nebyla žádná smečka, kterou by mohli vyhledat. Tygři se totiž do žádných smeček nesdružují. Kromě toho byla Quinnova matka těžce zraněná a v šoku. Quinn se tedy obrátil na místní upíry. Slíbili, že se o vyčištění tábora postarají, pokud jim Quinn bude tři roky k dispozici.“ Jake pokrčil rameny. „Souhlasil.“
„K čemu konkrétně se jim zavázal?“ zeptala jsem se.
„Že pro ně bude bojovat při zápasech pitbullů. Buď tři roky, nebo dokud nezemře, podle toho, co nastane dřív.“
Měla jsem pocit, jako kdyby mi někdo přejížděl po zádech ledovými konečky prstů. Ale tentokrát to nebyl nenápadně se zjevující Andre… Byla to jenom příšerná hrůza. „Pitbullů?“ vydechla jsem ohromeně. Kdyby Jake nebyl upír obdařený výjimečným sluchem, asi by mě neslyšel. „Bylo to něco podobného, jako když ti lovci chtěli odchytit medvěda na psí zápasy. Lidi nejsou jediní, kdo se rádi dívají na soupeřící zvířata. Potrpí si na to i někteří upíři. A další nadpřirozené bytosti.“
Znechuceně jsem ohrnula rty. Dělalo se mi na zvracení.
Jake se na mě dlouze zadíval, protože ho zřejmě znepokojila moje reakce. A možná mi chtěl také dopřát čas, abych pochopila, že tohle všechno ještě zdaleka neznamená konec. „Quinn ty tři roky samozřejmě přežil,“ pokračoval po chvilce Jake. „Je jeden z mála, kdo to vydržel tak dlouho.“ Pokradmu se na mě znovu zadíval. „Šel od jednoho vítězství ke druhému a byl jedním z nejnebezpečnějších bojovníků, které svět viděl. Přemohl medvědy, lvy, zkrátka všechny, na koho si vzpomenete.“
„Nejsou všechna ta zvířata dost vzácná?“ zeptala jsem se.
„Jo, jsou, ale i vzácně se vyskytující měňavci potřebují peníze. A na psích zápasech se jich dá vydělat spousta, když jich máte dost na to, abyste si vsadila sama na sebe.“
„Proč s tím přestal?“ zeptala jsem se. Ani vám nedokážu vysvětlit, jak jsem litovala, že jsem byla ohledně Quinna tak zvědavá. Měla jsem počkat, až mi to prozradí on sám. Doufala jsem, že by to dříve nebo později stejně udělal. Jake odchytil hotelového sluhu, který právě procházel kolem nás, sebral mu z podnosu sklenici syntetické krve a jedním douškem ji do sebe převrátil.
„Jeho tři roky uplynuly a on se musel postarat o svou sestru.“
„Sestru?“
„Jo. Jeho matka tu noc otěhotněla a výsledkem je ta odbarvená blondýna, která nám u dveří rozdávala pytlíčky se sušenými kytkami. Čas od času Frannie spadne do maléru a Quinnova matka ji nemůže zvládnout. V tom případě ji posílá na nějaký čas ke Quinnovi. Frannie se tu objevila včera v noci.“
Víc už můj žaludek nevydržel. Bleskově jsem se otočila a utekla od Jakea pryč. Ke cti mu slouží, že se mě nepokusil zastavit.
2024 ©