„Jděte se tam podívat!“ řekla mi královna.
„Cože? Všichni jste mnohem silnější než já. A ne tak vyděšení!“
„Jenomže nás zažalovala,“ připomněl mi Andre. „Nesmí tam zůstat náš pach. Musíš tam jít ty, Sigeberte.“
Sigebert se ponořil do tmy.
Dveře na protější straně chodby se otevřely a z nich vyšla Batanya.
„Cítím smrt,“ řekla. „Co se stalo?“
„Přišli jsme sem na návštěvu,“ odpověděla jsem. „A dveře byly odemčené. Přihodilo se tam nějaké neštěstí.“
„Nevíte co?“
„Ne, Sigebert to zjišťuje. Čekáme tu na něj.“
„Dovolte mi, abych zavolala svou zástupkyni. Nemůžu nechat kentucké dveře bez dohledu.“ Otočila se a zavolala do útrob svého apartmá. „Clovache!“ Aspoň mám, dojem, že se to jméno musí takhle nějak psát, protože je vyslovila jako „Klovaš“.
Objevilo se cosi jako Batanya v mladším vydání − stejná fasáda, ale menší velikost − mladá, hnědovlasá, méně děsivá… ale přesto působící ohromujícím dojmem.
„Prohledej to tam!“ poručila jí Batanya. Clovache bez jediného slova tasila meč a vplula do místnosti jako nebezpečný duch.
Všichni jsme vyčkávali se zatajeným dechem − no, aspoň já rozhodně. Upíři nemají žádný dech, který by zadržovali, a Batanya ani v nejmenším nevypadala rozčileně. Přešla na místo, odkud mohla sledovat otevřené dveře, které vedly do pokoje Jennifer Caterové, i zavřené dveře apartmá krále Kentucky. Meč měla vytasený.
V královnině tváři se zračilo napětí, možná dokonce rozčilení, což jinými slovy znamená, že nevypadala tak prázdně a bezvýrazně jako jindy. Náhle se objevil Sigebert a beze slova zavrtěl hlavou.
Za ním se ze dveří vynořila Clovache. „Všichni jsou mrtví,“ oznámila Batanye.
Batanya vyčkávala.
„Mají uťaté hlavy,“ dodala Clovache na vysvětlenou. „Ta žena byla… ach…“ Clovache v duchu počítala. „Rozsekaná na šest kusů.“
„To je zlé,“ řekla královna, zatímco Andre téměř současně s ní vyhrkl: „To je dobře.“ Oba si pak vyměnili rozčilené pohledy.
„Nějací lidé?“ zeptala jsem se nesmírně tiše, protože jsem nechtěla vzbuzovat jejich pozornost, ale strašně nutně jsem se to chtěla dozvědět.
„Ne, jenom samí upíři,“ řekla Clovache, potom co Batanya lehce pokývala hlavou. „Viděla jsem tři. Rozpadají se pěkně rychle.“
„Clovache, jdi dovnitř a zavolej toho Todda Donatiho.“ Clovache tiše vešla do apartmá kentucké delegace, aby odtud zatelefonovala. Její hovor měl podivuhodně bleskový účinek. Během pěti minut se už prostor před výtahem hemžil bytostmi všeho druhu, vzhledu a společenského postavení. Zdálo se, že službu má muž v kaštanově hnědém saku s nápisem Security, tedy zřejmě onen Todd Donati. Byl to policista ve výslužbě, který předčasně odešel od policie, protože ostraha upírů a další služby, které pro ně v hotelu zajišťoval, mu vynášely mnohem víc peněz. To však neznamenalo, že je měl v lásce. Právě teď zuřil, že se něco podobného přihodilo na samém začátku konference a přidělalo mu práci, kterou nebyl schopen zvládnout. Už předtím jsem slyšela, že má rakovinu, ale nevím čeho. Donati chtěl pracovat co nejdéle, aby zajistil svou rodinu, až od ní navždy odejde, ale bál se stresu a obrovského tlaku, které mu nepochybně přinese nadcházející vyšetřování. Kromě toho měl strach, že ho tohle všechno připraví o spoustu potřebné energie. Byl však zarputile odhodlaný vyrovnat se s tím.
Když se objevil Donatiho šéf − upír Christian Baruch, který řídil celý hotel −, poznala jsem ho. Před několika měsíci jsem ho totiž viděla na titulní stránce časopisu Špičák (jakési upíří obdoby magazínu People). Baruch byl původem Švýcar. Za svého života vybavil a řídil spoustu luxusních hotelů v západní Evropě. Pak řekl jednomu upírovi, který podnikal ve stejném oboru, že kdyby ho „dostal na druhou stranu“ (nejen mezi upíry, ale také na druhou stranu oceánu), dokázal by spravovat prvotřídní a zároveň vysoce ziskové hotely pro syndikát upírů. Díky tomu byl Christian upírům zavázán v obou směrech.
Teď se tedy těšil ze svého věčného života (pokud se bude vyhýbat dřevěným špičatým předmětům) a spokojený syndikát upírů hromadil peníze. Baruch však nebyl ani členem ochranky, ani odborníkem na prosazování práva a pořádku, ani policistou. Možná dokázal zařídit celé mraky hotelů a nadiktovat architektům, do kolika hotelových apartmá mají nainstalovat barový pultík s dřezem a tekoucí vodou, ale co mu tohle všechno bylo platné v nynější situaci? Jeho lidský zaměstnanec ho probodával kyselým pohledem a vyčkával. Christian Baruch měl na sobě oblek, který připadal naprosto úchvatný dokonce i tak nezkušeným očím, jako jsou ty moje. Byla jsem přesvědčená, že si ho nechal ušít na míru a že za něj zaplatil hotové jmění.
Dav přítomných lidí mě odsunul ke stěně vedle dveří do apartmá kentucké delegace, jak jsem si všimla. Stále byly zavřené. Při takovém množství osob, které se tu neustále rojí, tady budou ty dvě Britlingenky hlídat zvláště ostražitě. Panoval tu příšerný zmatek. Ocitla jsem se vedle ženy ve stejnokroji ostrahy. Vypadal úplně stejně jako uniforma toho bývalého policisty, jenom vázanka chyběla.
„Myslíte, že pustit sem tenhle dav byl dobrý nápad?“ zeptala jsem se ženy. Nechtěla jsem jí radit, co má dělat, ale neudržela jsem se. Cožpak se nikdy nedívala na Kriminálku Las Vegas a tak?
Žena si mě přeměřila temným pohledem. „Co tady děláte?“ zeptala se mě, jako kdyby objevila Ameriku.
„Jsem tady, protože patřím ke skupině, která tu objevila ta těla.“
„Takže byste měla mlčet a nechat nás dělat naši práci.“
Řekla to tím nejarogantnějším tónem, jaký jsem si dovedla představit. „Co je to za práci?“ zeptala jsem se. „Připadá mi, že neděláte vůbec nic.“
Asi jsem měla mlčet, ale ta ženská skutečně nic nedělala. Podle mě by měla…
Najednou mě popadla, přitiskla ke stěně a nasadila mi želízka.
Překvapeně jsem vyjekla. „Tak tohle jsem rozhodně neměla na mysli,“ vypravila jsem ze sebe ztěžka, protože jsem měla tvář přitisknutou ke stěně.
Dav za námi náhle ztichl. „Šéfe, mám tady jednu ženu, která dělá potíže,“ zavolala ta ženská v kaštanové uniformě ostrahy.
Jen tak mimochodem, vypadala v ní fakt úděsně.
„Landry, co to vyvádíte?“ ozval se nesmírně rozumně mužský hlas. Zazníval z něj tón, který člověk používá, když hovoří s nezbedným dítětem.
„Radila mi, co mám dělat,“ odpověděla žena pohotově, ale vycítila jsem, že jí padá hřebínek.
„Co vám radila, Landry?“
„Divila se, co tady dělají všichni ti lidé, pane.“
„Není ta otázka na místě, Landry?“
„Pane?“
„Nemyslíte, že bychom měli některé z těch lidí vykázat?“
„Ano, pane, ale tvrdila, že je tady, protože patří ke skupině, která našla ta těla.“
„V tom případě by neměla odcházet.“
„Správně, pane.“
„Snažila se utéct?“
„Ne, pane.“
„Ale nasadila jste jí pouta.“
„Ach!“
„Tak jí ta zatracená želízka sundejte, Landry!“
„Ano, pane.“ Landry se mezitím scvrkla jako křížala.
Želízka byla k mé obrovské úlevě konečně pryč a já jsem se zase mohla otočit. Byla jsem tak rozzuřená, že bych Landry nejradši praštila po hlavě. Ale udržela jsem svůj vztek na uzdě, protože bych se rázem zase ocitla v klepetech. Houfem zevlounů se ke mně prodírali Sophie-Anne a Andre. Vlastně se tak docela neprodírali, protože houf se před nimi rozestupoval. Upíři i obyčejní smrtelníci se královně Louisiany a jejímu osobnímu strážci ochotně klidili z cesty.
Sophie-Anne mrkla na má zápěstí a správně usoudila, že největší újmu utrpěla moje hrdost.
„To je moje zaměstnankyně,“ řekla královna tiše. Hovořila přímo k Landry, ale natolik jasně a srozumitelně, aby to pochopili i všichni ostatní. „Pokud někdo urazí nebo zraní tuto ženu, je to totéž, jako kdyby urazil nebo zranil mě.“
Landry neměla ani páru, co je Sophie-Anne zač, ale vycítila moc, která z ní vyzařovala. A Andre jí naháněl úplně stejnou hrůzu. Mám dojem, že to byli dva nejděsuplnější teenageři na světě.
„Ano, madam. Landry se vám písemně omluví. Můžete mi teď říct, co se tady vlastně stalo?“ zeptal se Todd Donati rozhodným hlasem.
Dav mlčky vyčkával. Pohledem jsem hledala Batanyu a Clovache, ale nebyly tu. Náhle se ozval Andre. „Vy jste šéf ochranky?“ zeptal se možná až příliš hlasitě. Zároveň se ke mně naklonila královna a pošeptala mi: „O těch Britlingenkách se nezmiňujte.“
„Ano, pane,“ přitakal bývalý policista a přejel si rukou knír. „Jmenuji se Todd Donati a tohle je můj šéf, pan Christian Baruch.“
„Já jsem Andre Paul a toto je královna Sophie-Anne Leclerqová. A tahle mladá dáma je naše zaměstnankyně Sookie Stackhouseová,“ řekl Andre a čekal, co na to Baruch.
Ten mě ignoroval, ale na královnu se zadíval podobným pohledem, jakým bych zkoumala roštěnku, kterou bych chtěla koupit k nedělnímu obědu. „Vaše přítomnost znamená pro můj hotel nesmírnou poctu,“ zamumlal se silným cizím přízvukem. Všimla jsem si, že mu přitom povyskočily špičáky. Byl velmi vysoký a měl výraznou bradu a tmavé vlasy, ale jeho malé šedé oči připomínaly arktický ledovec.
Sophie-Anne přijala jeho poklonu poměrně chladně, ale na kratičký okamžik se jí stáhlo obočí. Povytažené špičáky totiž nepředstavovaly ten nejlepší způsob, jak dát někomu decentně najevo, že otřásl celým vaším světem. Nikdo nepromluvil. Přinejmenším ne okamžitě. Takže jsem se po dlouhé nervózní chvíli ozvala já: „Zavoláte policii nebo tak něco?“
„Myslím, že bychom měli zvážit, co jim řekneme,“ řekl Baruch mírným kultivovaným hlasem, kterým jako by se vysmíval mému jižanskému přízvuku. „Pane Donati, podíval byste se do toho apartmá?“
Todd Donati si začal rázně klestit cestu davem. Sigebert, který střežil otevřené dveře (protože neměl nic lepšího na práci), ustoupil stranou, aby Donati mohl vejít dovnitř. Mohutný šéf ochranky prošel kolem královny; v přítomnosti svého šéfa teď vypadal o poznání klidněji.
A zatímco Donati zkoumal arkansaské apartmá, Christian Baruch se otočil k přihlížejícím. „Kdo z vás sem přišel až potom, co se dozvěděl, že se tady něco přihodilo?“
Asi patnáct osob zvedlo ruku nebo jenom pokývalo hlavou.
„Odeberte se prosím do baru Krvavá volba v přízemí našeho hotelu, kde vám všem naši barmani připraví něco speciálního.“ Hned nato oněch patnáct jedinců chvatně vyklidilo pole. Baruch měl své žíznivé hosty prokouknuté skrz naskrz. Upíry i všechny ostatní.
„Kdo z vás sem přišel až potom, co byla objevena ta těla?“ zeptal se Baruch, jakmile odešla první skupina zvědavců. Tentokrát zvedli ruku úplně všichni kromě nás čtyř − mě, královny, Andreho a Sigeberta.
„Všichni ostatní mohou laskavě odejít,“ řekl Baruch, jako kdyby rozšiřoval své vlídné pozvání. A zvědavci ho poslechli. Landry váhala, ale dostalo se jí pohledu, který ji kvapně vyslal ke schodům a pak bleskově dolů.
Celé okolí výtahu se vyprázdnilo a hned vypadalo prostorněji.
Donati se vrátil. Nevypadal otřeseně a nepokoušela se o něj nevolnost, ale rozhodně nepůsobil klidným dojmem.
„Už tam z nich zůstaly jen zbytky. Ale jsou poseté po celé podlaze. Asi bych měl říct ostatky. Mám dojem, že byli tři. Ale jeden z nich je rozsekaný na tolik kousků, že uvnitř klidně mohli být jenom dva.“
„Kdo je tam ubytovaný?“
Donati se podíval na jakési elektronické zařízení velikosti dlaně. „Jennifer Caterová z Arkansasu. Tenhle pokoj si zamluvila delegace arkansaských upírů. Zbývajících arkansaských upírů.“
Slovo zbývajících vyslovil se zvláštním důrazem. Donati rozhodně věděl o královniných problémech.
Christian Baruch zvedl husté tmavé obočí. „Své lidi znám, Donati.“
„Ano, pane.“
Sophie-Anne jemně ohrnula nos. Jeho lidi, můj ty světe! říkal ten nos. Baruch byl jako upír nanejvýš čtyři roky starý.
„Kdo byl uvnitř a viděl ta těla?“ zajímal se Baruch.
„Nikdo z nás,“ odpověděl Andre okamžitě. „Vůbec jsme dovnitř nevkročili.“
„Kdo tedy?“
„Dveře byly odemčené a zevnitř jsme ucítili smrt. Vzhledem k situaci, jaká vládne mezi královnou a upíry z Arkansasu, jsme nepovažovali za moudré vstoupit dovnitř,“ vysvětloval Andre. „Poslali jsme tam Sigeberta, královnina strážce.“
Andre prostě vynechal Clovache a její průzkumnou misi ve zmíněném apartmá. Zjistila jsem, že Andre a já máme cosi společného: dokázali jsme zahalit pravdu do čehosi, co nebyla tak docela lež. Odvedl tu přímo mistrovskou práci.
Jak pokračovaly další otázky − většinou nezodpovězené nebo nezodpověditelné −, uvažovala jsem, jestli královna skutečně stane před soudem, když je teď její protivnice, která na ni podala žalobu, mrtvá. A zajímalo mě, komu teď po smrti Jennifer Caterové patří stát Arkansas. Předsvatební smlouva zajišťovala Sophii-Anne jistá práva, pokud jde o Threadgillův majetek. (A také jsem věděla, že od Katriny královna potřebuje každý dolar, který jí podle práva patří.) Nepřipraví ji však o tato práva skutečnost, že Threadgilla zabil Andre? Předtím jsem vůbec netušila, co všechno se na této konferenci vznáší nad královninou hlavou.
Po chvíli jsem si ale přestala klást podobné otázky a uvědomila si, že momentálně je mnohem aktuálnější jiný problém: Kdo zabil Jennifer Caterovou a její společníky? (Kolik arkansaských upírů asi tak zbývá po bitvě v New Orleansu a po dnešním masakru? Arkansas byl poměrně malý stát jen s několika hustě osídlenými oblastmi.)
Zpátky na zem mě vrátil Christian Baruch, který zachytil můj pohled. „Jste normální smrtelnice, která dokáže číst myšlenky,“ řekl mi tak nečekaně, že jsem sebou trhla.
„Ano,“ přitakala jsem prostě, protože jsem už byla unavená z neustálého oslovování všech možných lidí „madam“ a „pane“.
„Zabila jste Jennifer Caterovou?“
Ani jsem nemusela předstírat úžas. „Zřejmě o mně máte vysoké mínění, když si myslíte, že bych mohla skolit tři upíry,“ odpověděla jsem. „Ne, nezabila jsem ji. Večer v hotelové hale ke mně přišla a zavalila mě spoustou nesmyslů, ale to bylo poprvé a naposledy, co jsem ji viděla.“
Zadíval se na mě poněkud překvapeně, jako kdyby očekával úplně jinou odpověď, nebo možná pokornější reakci.
Královna ke mně přistoupila o krok blíž a Andre ji okamžitě následoval, takže jsem se ocitla mezi dvěma upíry. Hned mě zaplavil příjemný hřejivý pocit, jen co je pravda! Ale věděla jsem, že chtějí hoteliérovi naznačit, že jsem jejich výjimečný lidský spojenec, jehož není radno obtěžovat.
V tomto velice příhodném okamžiku se do dveří oddělujících chodbu od schodiště vřítil upír a zprudka zamířil k apartmá smrti. Baruch však prokázal stejnou rychlost: zastoupil příchozímu cestu a srazil ho k zemi. Upír se však zvedl tak bleskově, že jsem ani nezaznamenala, jak se mu to podařilo, a zoufale se pokusil zahnat mnohem většího Barucha ode dveří.
Byla to však marná snaha, takže nakonec od hoteliéra poodstoupil stranou. Kdyby byl ten menší upír člověk, asi by nemohl popadnout dech, protože se celé jeho tělo nezvladatelně třáslo. Měl tmavé vlasy, krátce sestřižené vousy a na sobě klasický oblek z obchodního domu JCPenney. Vypadal jako úplně obyčejný chlapík, pokud pomineme jeho vytřeštěné oči, vypadající jako oči šílence.
„Je to pravda?“ zeptal se tiše, ale naléhavě.
„Jennifer Caterová a její společníci jsou mrtví,“ odpověděl Christian Baruch se soucitným tónem v hlase.
Malý upír zakvílel − bylo to skutečně zakvílení − tak zoufale, že se mi zježily všechny chloupky na pažích. Zhroutil se na kolena a jeho tělo se pod dojmem hlubokého žalu začalo komíhat dopředu a dozadu.
„Zřejmě patříte k její skupině,“ poznamenala královna.
„Ano, ano!“
„V tom případě jsem vaše královna. Nabízím vám místo po svém boku.“
Kvílení rázem ustalo, jako kdyby je někdo odstřihl ostrými nůžkami.
„Jenomže vy jste zabila našeho krále,“ odpověděl upír.
„Byla jsem choť vašeho krále a jako taková dědím v případě manželovy smrti jeho stát,“ řekla Sophie-Anne. Její oči hleděly na upíra téměř shovívavě a byl v nich patrný lehký svit. „A manžel je nepochybně mrtvý.“
„Co je psáno, to je dáno,“ zamumlal hlas pana Cataliada těsně vedle mého ucha a úplně mi tím vyrazil dech. Odjakživa jsem se domnívala, že všechny ty povídačky o tom, že velcí lidé se pohybují nenápadně, jsou holý nesmysl. Byla jsem přesvědčená, že velcí lidé se naopak pohybují velice okázale. Jenomže pan Cataliades se u nás zjevil naprosto nepozorovaně, takže dokud na mě nepromluvil, neměla jsem nejmenší tušení, že se k nám připojil.
„V královnině svatební smlouvě?“ vypravila jsem ze sebe.
„Ano,“ přisvědčil. „A Peterův právní zástupce ji prověřil nesmírně pečlivě. Totéž samozřejmě platí, pokud by zemřela Sophie-Anne.“
„Mám dojem, že to ustanovení obsahuje řadu podmínek.“
„Jenom několik. U toho úmrtí musejí být přítomni svědci.“
„Sakryš, to jsem já!“
„Ano, správně. Královna vás chce mít na očích a pod palcem z dobrého důvodu.“
„A další podmínky?“
„Nesmí být naživu žádný zástupce panovníka, který by převzal vládu nad státem. Jinými slovy, musí nastat obrovská katastrofa.“
„Což se teď stalo.“
„Ano. Zdá se, že ano.“ Pan Cataliades z toho měl zřejmě ohromnou radost.
Moje myšlenky zmateně poletovaly kolem dokola jako zelektrizované.
„Jmenuju se Henrik Feith,“ představil se malý upír. „A v Arkansasu zbylo jen pět upírů. Tady v Rhodes jsem už jediný. Naživu jsem zůstal jenom díky tomu, že jsem si šel na recepci stěžovat kvůli ručníkům v koupelně.“
Musela jsem si přikrýt dlaní ústa, abych se nerozesmála, což by bylo dost nepatřičné. Andre dál provrtával pohledem upíra, který klečel před námi, ale ruka mu poněkud zabloudila stranou a štípla mě. Potom mi už nepřišlo tak zatěžko nesmát se. Popravdě řečeno jsem se musela hodně držet, abych nevykřikla.
„Jaký jsme měli problém s ručníky?“ zeptal se Baruch, úplně vykolejený tímto osočením jeho hotelu.
„Jen sama Jennifer použila tři,“ začal vysvětlovat Henrik, ale Sophie-Anne ho uťala: „To stačí, Henriku, pojďte s námi do mého apartmá! Pane Baruchu, těšíme se, že nás brzy budete informovat o celé situaci. Pane Donati, hodláte zavolat místní policii?“
Královna se zachovala zdvořile, když oslovila i Donatiho, jako kdyby měl nějaké významné slovo. Donati odpověděl: „Ne, madam, mám pocit, že tohle je výhradně záležitost upírů. Není tady nikdo, kdo by mohl událost vyšetřit, a neexistuje ani žádný záznam, protože v apartmá nejsou nainstalované žádné kamery. A pokud se podíváte tady nahoru…,“ všichni jsme se samozřejmě zadívali do horního rohu chodby, „… všimnete si, že někdo hodil do čočky kamery žvýkačku. Anebo − pokud to byl upír − vznesl se vzhůru a přilepil ji tam ručně. Samozřejmě, že prověřím všechny záznamy, ale protože upíři umějí skvěle a nenápadně skákat, mám dojem, že nebude možné odhalit, kdo to udělal. Momentálně ve zdejším policejním sboru neslouží žádní upíři, takže tam nemáme komu zavolat. A většina normálních policistů nebude vyšetřovat zločin mezi upíry, pokud nemají ve svých řadách svého vlastního upíra, který by jim kryl záda.“
„Mám dojem, že tady už nejsme nic platní,“ prohlásila Sophie-Anne, jako kdyby jí už na ničem nezáleželo. „Pokud nás nepotřebujete, půjdeme na zahajovací ceremoniál.“ Během celého rozhovoru se několikrát zadívala na hodinky. „Pane Henriku, jestliže jste k tomu připraven, pojďte s námi. Pokud ne, což samozřejmě pochopíme, Sigebert vás zavede do mého apartmá, kde můžete zůstat.“
„Rád bych teď odešel někam, kde je ticho a klid,“ řekl Henrik Feith, jenž vypadal jako spráskané štěně.
Sophie-Anne kývla na Sigeberta, který se na tyto rozkazy netvářil příliš nadšeně. Ale musel samozřejmě poslechnout, takže vykročil pryč po boku malého nešťastníka, tvořícího jednu pětinu všech zbývajících arkansaských upírů.
Během posledních minut jsem musela tak usilovně přemýšlet, že mi teď zahlcený mozek vypověděl poslušnost. Když už jsem si myslela, že se nic dalšího nestane, dveře výtahu se zachvěly, otevřely a vypustily na chodbu Billa. Nevtrhl mezi nás tak dramaticky jako Henrik, ale jeho vstup byl přesto impozantní. Zastavil se, jako když do něj udeří blesk, a kvapně zhodnotil situaci. Jakmile zjistil, že všichni stojíme na místě a tváříme se klidně, vzrušení z něj opadlo a řekl: „Slyšel jsem, že se tu vyskytly problémy.“ Svůj dotaz vyřkl kamsi do vzduchu, takže mu mohl odpovědět kdokoliv z nás.
Už mě unavovalo pohlížet na něj jako na pana Bezejmenného. Vždyť to byl sakra Bill! Možná, že nenávidím každičký kousek jeho těla, ale teď stál přede mnou. Napadlo mě, jestli vlkodlaci skutečně dokážou své zapuzené partnery úplně ignorovat, a jak to vůbec nesou. Mně se to moc nedařilo.
„Skutečně tu máme problém,“ přisvědčila královna. „Ale nechápu, jak by ho mohla vyřešit vaše přítomnost.“
Nikdy jsem Billa neviděla zaraženého, ale teď byl očividně v rozpacích. „Omlouvám se, moje královno,“ řekl. „Pokud mě budete potřebovat, budu u svého stánku v konferenčním sále.“
Následovalo mrazivé ticho a pak zaklapnutí dveří výtahu, v němž můj první milenec zmizel. Možná, že se mi Bill snažil dát najevo, že má o mě starost, když se tady tak chvatně objevil, přestože se od něj čekalo, že bude pro svou královnu pracovat úplně jinde. Jestliže mi chtěl svým výstupem obměkčit srdce, snažil se zbytečně. „Můžu vám nějak pomoci při vašem vyšetřování?“ zeptal se Andre Donatiho, přestože byl jeho dotaz očividně určen Christianu Baruchovi. „Vzhledem k tomu, že královna je právoplatnou dědičkou Arkansasu, jsme připraveni být vám nápomocni.“
„Od tak půvabné královny, pověstné navíc svými podnikatelskými schopnostmi a houževnatostí, bych nic jiného ani nečekal,“ řekl Baruch a poklonil se královně.
Dokonce i Andre zamrkal nad tak vyumělkovanou poklonou a královna se na hoteliéra zahleděla zpod přimhouřených víček. Já jsem se dál upřeně dívala na květinu v kořenáči a snažila se zachovat naprosto kamenný výraz, protože jsem se bála, že se každou chvíli rozchechtám. Tohle byla ukázka takového řiťolezectví, s jakým jsem se ještě nesetkala.
Zdálo se, že už skutečně není co dodat, takže jsem za hrobového ticha došla spolu s ostatními upíry a nezvykle mlčenlivým panem Cataliadem k výtahu.
Jakmile se dveře kabinky zavřely, pan Cataliades prohlásil: „Má královno, musíte se okamžitě znovu vdát.“
Pro Sophii-Anne a Andreho jeho slova znamenala doslova bombu. Oba zároveň na něj vytřeštili oči.
„Provdat se za kohokoliv − krále Kentucky, Floridy, dokonce bych k tomu přidal i Mississippi, pokud by už nejednal s Indianou. Ale potřebujete spojence, někoho nebezpečného, kdo by se za vás postavil. Jinak kolem vás budou kroužit takoví šakalové jako je tenhle Baruch, a dožebrávat se vaší pozornosti.“
„Král Mississippi díkybohu nepřipadá v úvahu. Myslím, že bych se přes všechny ty muže nepřenesla. Občas samozřejmě ano, ale ne den co den, a navíc v takovém množství,“ řekla Sophie-Anne.
Byl to asi ten nejpřirozenější a nejspontánnější výrok, jaký jsem od ní až dosud slyšela. Znělo to téměř lidsky. Andre napřáhl ruku, aby stiskl tlačítko a zastavil kabinu výtahu mezi patry. „Kentucky bych nedoporučoval,“ řekl. „Každý, kdo potřebuje Britlingeny, má už spoustu vlastních problémů.“
„Alabama vypadá nádherně. Ale v posteli vyžaduje věci, které mi jsou proti mysli.“
Už mě unavovalo stát s nimi ve výtahu a být považovaná za jejich inventář. „Můžu se vás na něco zeptat?“
Královna se na okamžik zamyslela a pak přikývla.
„Jak jste to dokázala, že jste si své potomky trvale podržela u sebe a že jste s nimi i spala, když to většina upírů nedělá? Neplatí snad mezi upíry pravidlo, že vztah stvořitele a jeho potomka je pouze krátkodobý?“
„Většina potomků po určité době od svého pána odchází,“ přitakala Sophie-Anne. „A je jen velmi málo takových případů, jako je Andre a Sigebert, kteří jsou se mnou neustále. Ta schopnost udržet si někoho u sebe, je můj dar, moje vloha. Každý upír má nějakou zvláštní schopnost, někteří umějí létat, jiní brilantně vládnou mečem. Já své potomky umím udržet u sebe. Můžeme spolu hovořit úplně stejně jako vy s Barrym. Můžeme se milovat i fyzicky.“
„Pokud je to tak, proč tedy nejmenujete Andreho králem Arkansasu a neprovdáte se za něj?“
Následovalo dlouhé hrobové ticho. Královna několikrát pootevřela ústa, jako kdyby se mi chystala vysvětlit, proč to není možné, ale pak se její rty zase pokaždé semkly. Andre na mě zíral tak upřeně, až jsem čekala, že mi do tváře propálí dvě čoudící dírky. Pan Cataliades měl v očích tak ohromený výraz, jako kdyby se díval na osla, který mu recituje báseň v jambickém pentametru.
„Ano,“ konečně ze sebe vypravila Sophie-Anne. „Proč bych to nemohla udělat? Mít po boku jako krále svého nejdražšího přítele a milence.“ Její výraz se jako mávnutím kouzelného proutku změnil a královna doslova zářila. „Andre,“ oslovila svého bodyguarda přátelským, neformálním tónem. „Bude to mít jen jedinou nevýhodu − budeš muset odjet do Arkansasu, aby ses postaral o státnické záležitosti, takže nějaký čas nebudeme spolu. Můj nejstarší potomku, chceš?“
Láska, která vyzařovala z Andreho obličeje, ho úplně změnila. „Pro tebe cokoliv,“ odpověděl.
Byla to scéna jak z romantického filmu. A já si připadala trochu ochromená.
Andre znovu stiskl tlačítko a kabina pokračovala v jízdě dolů.
Přestože nejsem vůči lásce imunní − ve skutečnosti je to právě naopak −, mám dojem, že královna teď na nadcházející setkání upírů neměla sebemenší náladu. Potřebovala se soustředit na odhalení vraha Jennifer Caterové a ostatních arkansaských upírů. A potřebovala také pořádně protřepat toho ručníkového mladíka − Henrika Jaksejmenuje. Nestála o to, aby teď kolem ní někdo pobíhal, bezobsažně tlachal a zdravil se s ní. Ale nezeptala se na můj názor, takže jsem si mohla dovolit popustit uzdu svým soukromým úvahám.
Hotelová hala byla doslova zaplavená hosty. Kdybych se do tak početného davu ponořila jindy a jinde a nepočínala si mimořádně opatrně, hlava by mi pukala pod přívalem signálů z cizích mozků. Ale protože většina bytostí, které nás obklopovaly, byli upíři, pohybovala jsem se prakticky v myšlenkové prázdnotě, pokud nepočítám pár záchvěvů vycházejících z mozků lidských patolízalů. Připadalo mi zvláštní, že očima sleduju všechen ten mumraj, a přitom vůbec nic neslyším. Jako kdybych pozorovala ptáky neslyšně mávající křídly. Ale byla jsem teď v práci, takže jsem zbystřila smysly a nespouštěla z očí ty hosty, kterým v žilách kolovala teplá krev a jimž tlouklo srdce.
2024 ©