1. kapitola

V upířím baru Transfusia ve Shreveportu se dnes mělo otevírat později než obvykle. Projela jsem podél zadní zdi budovy a zamířila dopředu k hlavnímu vchodu, kde už viselo oznámení vyvedené úhlednými rudými tiskacími písmeny na bílém podkladu: DNES VEČER BUDEME PŘIPRAVENI UVÍTAT VÁS O NĚCO POZDĚJI − VE 20 HODIN. PROSÍME VÁS, ABYSTE TOTO MALÉ ZPOŽDĚNÍ OMLUVILI. Pod ním stál podpis „Personál Transfusie“.

Byl třetí zářijový týden, kdy se začíná stmívat o něco dřív, takže červený neon TRANSFUSIA už jasně svítil. Nebe halila takřka neproniknutelná čerň. Na okamžik jsem zůstala stát s jednou nohou na zemi a druhou v autě a nasávala příjemný večerní vzduch i prchavý suchý upíří odér, který se vznášel kolem baru. Potom jsem znovu usedla za volant, zajela dozadu a zaparkovala vedle několika dalších aut seřazených u vchodu pro zaměstnance. Opozdila jsem se jen o několik minut, ale zdálo se, že všichni mě už předběhli a dostavili se na smluvenou schůzku dřív než já. Zaklepala jsem na dveře a vyčkávala.

Užuž jsem zvedala ruku, abych znovu zaťukala, ale než jsem to stačila udělat, otevřela mi Ericova zástupkyně Pam. Pracovala především v baru, ale podílela se i na řízení dalších podniků svého šéfa. Přestože upíři vystoupili z ilegality už před pěti lety a od té doby se snažili ukazovat světu pouze z té nejlepší stránky, zdroje svých finančních příjmů drželi pod pokličkou. Občas mě napadalo, jakou část Ameriky vlastně ovládají. Eric, majitel a šéf Transfusie, byl v utajování svých osobních záležitostí hotový mistr. Vzhledem ke svému dlouhému, předlouhému životu vlastně neměl jinou možnost.

„Pojďte dál, moje telepatická přítelkyně,“ uvítala mě Pam a teatrálně mi pokynula rukou. Měla na sobě svůj obvyklý pracovní úbor − černý průsvitný splývavý hábit, jaký od upírky zřejmě očekávali všichni turisté, kteří zavítali do tohoto nočního baru. (V civilu se však Pam oblékala do světlých pastelových svetříků.) Pam měla ty nejsvětlejší rovné vlasy, jaké si dokážete představit, a působila až nadpozemsky roztomile, ale zároveň v ní bylo cosi smrtelně nebezpečného. A na tento sotva znatelný pocit smrtelného nebezpečí by člověk neměl zapomínat.

„Jak se máte?“ zeptala jsem se jí zdvořile.

„Daří se mi přímo skvěle,“ odpověděla. „Eric doslova září štěstím.“

Eric Northman, šerif pátého okrsku, udělal z Pam upírku, takže mu byla naprosto oddaná a do puntíku plnila veškeré jeho pokyny. Toto pouto patřilo mezi upíry k nezpochybnitelným: každý nemrtvý byl pevně spojený se svým stvořitelem. Pam se mi však navíc už několikrát svěřila, že Eric je ten nejlepší šéf, jakého by si mohla přát, a že by jí klidně poskytl volnost, kdyby o to stála. Ale od té doby, co si Eric pořídil noční klub Transfusia a požádal ji, aby mu ho pomohla řídit, žila trvale v Minnesotě.

Pátý okrsek se rozkládal na severozápadním území Louisiany, které bylo ještě před měsícem ekonomicky slabším regionem tohoto státu. Po útoku hurikánu Katrina se však jazýček mocenských vah − především v upíří komunitě − značně vychýlil.

„Jak se má váš úžasný bratr, Sookie? A váš šéf měňavec?“ zeptala se Pam.

„Můj úžasný bratr rozhlašuje cosi o svatbě, jako všichni ostatní v Bon Temps,“ odpověděla jsem.

„Říkáte to, jako kdybyste z toho byla nešťastná.“ Pam naklonila hlavu na stranu a zadívala se na mě jako vrabec, který upřeně sleduje vypaseného červa.

„No, možná že tak trochu jsem,“ přiznala jsem.

„Musíte se nějak zaměstnat,“ poradila mi Pam. „Když budete v jednom kole, na chmurné myšlenky vám nezbude čas.“

Pam zbožňovala novinový sloupek „Abbyina poradna“, v němž jistá Abby rozdávala ponaučení čtenářkám, které se jí svěřovaly se svými problémy. Denně je pročítala i spousta dalších upírů. Jenomže rady, kterých se tam pisatelkám dostávalo, mě občas dováděly k nepříčetnosti. Doslova. Pam mi totiž pod jejich vlivem před časem zvěstovala, že bych si měla líp vybírat přátele. A že bych se nedostala do spousty problémů, kdybych to sama nedovolila. Rady od upírky mi zkrátka pomáhaly k duševnímu zdraví.

„Vždyť jsem v jednom kole skoro pořád,“ ujistila jsem ji. „Chodím do práce. A ještě u mě bydlí moje přítelkyně z New Orleansu. A zítra mě čeká předsvatební večírek. Ne Jasonův a Crystalin. Jde o jiný pár.“

Pam vzala za kliku dveří do Ericovy kanceláře, ale pak se zarazila. Se svraštěným čelem usilovně přemítala nad mou poslední větou. „O předsvatebních večírcích jsem slyšela, ale už si nepamatuju, oč při nich jde. Jistá čtenářka totiž jednou Abby napsala, že nedostala poděkování za svůj nákladný předsvatební dar. Takže snoubenci… dostávají dary?“

„Přesně tak,“ odpověděla jsem. „Je to vlastně takové loučení se svobodou a s přáteli. Někdy ten večírek pořádají oba snoubenci společně, ale většinou je to pouze záležitost nevěsty a účastní se ho výhradně ženy. Každá z nich přinese nějaký dárek. Vybírají je tak, aby manželé dostali do začátku všechny základní věci, které mohou potřebovat. Podobné večírky se pořádají i později, když pár čeká dítě.“

„To se mi líbí,“ řekla Pam a usmála se. Byl to poněkud mrazivý úsměv. To lehké zvlnění rtů působilo tak chladně, že by dokázalo pokrýt okna ledovými květy. Hned nato zaklepala na dveře a otevřela je. „Ericu,“ řekla, „třeba jednou některá z našich servírek přijde do jiného stavu a pozve nás na oslavu svého těhotenství.“

„To by bylo něco,“ poznamenal Eric a zvedl svou zlatou hlavu od lejster na psacím stole. Zaznamenal mě, vyslal ke mně přísný pohled a rozhodl se, že mě bude ignorovat. Eric a já jsme měli jisté nevyřízené záležitosti. Přestože místnost byla plná lidí, kteří čekali, až jim šéf Transfusie věnuje pozornost, Eric jen odložil pero, vstal od stolu a protáhl celé své nádherné tělo, zřejmě abych si přišla na své. Jako obvykle měl na sobě přiléhavé džíny a černé tričko s logem baru Transfusia − bílými špičáky. Přes ně se napříč táhl červený nápis „Transfusia“, vyvedený stejným výstředním písmem jako neonový nápis u vchodu. Kdyby se Eric otočil, na zádech byste si přečetli slogan „Bar, který se vám dostane pod kůži“. Když Transfusia spustila výrobu vlastních propagačních materiálů, dala Pam jedno z těch triček i mně.

Na Ericovi vypadalo skutečně úchvatně a já jsem navíc moc dobře věděla, co se skrývá pod ním.

Odtrhla jsem pohled od Erica a rozhlédla se po místnosti. Spatřila jsem spoustu dalších upírů směstnaných v malém prostoru kanceláře, ale kdybych je neviděla na vlastní oči, ani by mě nepadlo, že tam jsou, protože si všichni počínali nesmírně tiše a nenápadně. Jednu ze dvou židlí, které stály před Ericovým psacím stolem, obsadil Clancy, vedoucí baru. Clancy jen taktak přežil loňskou bitvu s čarodějnicemi, ale zanechala na něm trvalé šrámy. Čarodějnice z něj vysály skoro všechnu krev, takže se zdálo, že pro něj už není cesty zpět. Nakonec ho objevil Eric, který ho po čichu vystopoval až na shreveportský hřbitov, a zachránil ho před jistým koncem. Během své vleklé rekonvalescence rudovlasý upír zatrpkl a začal být popudlivý. Teď se na mě zazubil s povytaženými špičáky. „Můžete si mi sednout na klín, Sookie,“ nabídl mi a plácl se po stehnech.

Bezmyšlenkovitě jsem se na něj usmála. „Děkuju vám, Clancy, ale ne,“ odpověděla jsem mu zdvořile. Clancyho flirtování se vždycky pohybovalo na hraně, ale teď mi ta hrana připomínala ostří břitvy. Patřil k upírům, s nimiž bych se nerada ocitla o samotě. Přestože byl zdatným vedoucím baru a nikdy mi nezkřivil ani vlásek, často jsem si přála ponořit se mu do hlavy a zjistit, co se v ní odehrává.

Nová barmanka Felicia seděla na pohovce vedle Indiry a Maxwella Leeho. Připadala jsem si jako na poradě upíří duhové koalice. Felicia ztělesňovala pohlednou směsici černé a bílé rasy. Byla vysoká přes sto osmdesát centimetrů a skýtala rozkošný pohled. Max Lee patřil k nejtmavším mužům, jaké jsem kdy viděla. A maličká Indira byla dcera indických přistěhovalců.

V místnosti jsem zaregistrovala ještě čtyři další lidi (výraz „lidi“ zde užívám ve volném smyslu tohoto slova) a každý z nich mě nějak znervózňoval.

Jednoho z nich jsem vůbec nevnímala. V duchu jsem si vybavila zásady vlkodlaků a zaujala jsem k němu stejný postoj, jako kdyby byl vyděděncem smečky: zapudila jsem ho. Nevyslovila jsem jeho jméno, nepromluvila jsem na něj ani slovo, tvářila jsem se, jako kdyby byl vzduch. (Byl to přirozeně můj bývalý přítel Bill Compton. A není pravda, že jsem ho nevnímala. Moc dobře jsem ho viděla, jak zamyšleně sedí v rohu.)

Vedle něj se o zeď opírala Thalia, která byla zřejmě ještě starší než Eric. Byla stejně malá jako Indira, ale nesmírně bledá, měla husté vlnité vlasy a chovala se nesmírně hrubě. Ke svému překvapení jsem zjistila, že některým obyčejným smrtelníkům připadaly její manýry sexy. Thalia se mohla pochlubit skupinou nadšených obdivovatelů, kteří byli úplně u vytržení, když je svou afektovanou angličtinou poslala do hajzlu. Zjistila jsem, že má dokonce webovou stránku, kterou založili a provozovali její oddaní fanoušci. Abych byla přesná, prozradila mi to Pam, když Eric Thalii dovolil, aby se usadila ve Shreveportu. Pam s tím nesouhlasila a považovala to za stejný nesmysl, jako kdyby si Eric pořídil špatně vycvičeného pitbulla a uvázal ho k domu na řetěz.

Všichni tito nemrtví žili v pátém okrsku. Aby mohli bydlet a pracovat pod Ericovou ochranou, všichni mu museli odpřísáhnout naprostou věrnost a poslušnost. Eric po nich požadoval, aby část svého volného času věnovali jeho aktivitám, i když nepracovali přímo v baru. Po řádění hurikánu Katrina zůstalo ve Shreveportu několik upírů, kteří se − podobně jako lidé − neměli kam vrtnout. Eric se ještě nerozhodl, jak s těmito nemrtvými uprchlíky naloží, a na dnešní schůzku nikoho z nich nepozval.

Dnes večer se do Transfusie dostavili dva další návštěvníci, kteří se mohli pochlubit ještě vyšším postavením než Eric.

Prvním z nich byl Andre, osobní strážce louisianské královny Sophie-Anne Leclerqové. Sama panovnice teď pobývala v Baton Rouge, kam se evakuovala před přírodní katastrofou. Andre vypadal nesmírně mladě, zhruba na šestnáct let, a měl hladkou chlapeckou tvář, orámovanou hustými, pevnými světlými vlasy. Andre se po celý svůj upíří život staral o Sophie-Anne − svou vládkyni a stvořitelku. Dnes večer s sebou neměl svou tradiční šavli, protože v baru nevystupoval jako královnin osobní strážce, ale klidně bych se vsadila, že má u sebe dýku nebo nějakou střelnou zbraň. Andre už sám o sobě představoval smrtonosnou zbraň, bez ohledu na to, jestli je ozbrojený nebo ne.

Právě když se na mě Andre chystal promluvit, zpoza jeho židle se ozval hluboký hlas. „Hej, Sookie!“ Byl to náš druhý host − Jake Purifoy. Silou vůle jsem zachovala klid, přestože všechno ve mně mi napovídalo, abych se okamžitě sebrala a zmizela odsud. Chovala jsem se jako idiot. Kdybych před časem při pohledu na Andreho nevykřikla a neutekla, nemusela bych teď uvažovat o úprku kvůli Jakeovi. Přinutila jsem se tedy kývnutím hlavy pozdravit tohoto pohledného mladíka, který působil dojmem, že je dosud živ a zdráv. Ale věděla jsem, že můj pozdrav nevyznívá příliš přirozeně. Ten muž mě naplňoval hrozivou směsicí lítosti a strachu.

Jake se narodil jako vlkodlak a po napadení upírem málem vykrvácel. Jeho téměř neživé tělo však objevila moje sestřenice Halley, která byla shodou okolností také upírka, a možná v jakémsi záchvatu soucitu Jakea převedla na druhou stranu. Její čin by bylo možné považovat za dobrý skutek, jenomže později se ukázalo, že Hadleyino milosrdenství nikdo neocenil… dokonce ani sám Jake. Nikdo totiž nikdy neslyšel o žádném vlkodlakovi, který by se proměnil v upíra. Vlkodlaci nemrtvé nesnášeli a nevěřili jim, a upíři chovali tytéž pocity vůči vlkodlakům. Jake se tak ocitl v nesmírně strastiplné situaci − úplně sám na naprosto neznámém území. A protože se nenašel nikdo, kdo by mu podal pomocnou ruku, královna mu zajistila místo mezi svými služebníky.

Těsně po svém přerodu v upíra se Jake ve své touze po krvi vrhl na mě. Výsledkem byla rudá jizva, která se mi dosud táhla po jedné paži.

Dnešní večer zkrátka nabýval na zajímavosti.

„Slečno Stackhouseová,“ oslovil mě Andre, kývl na mě a zvedl se z Ericovy židle pro návštěvníky, čímž mi poněkud zlepšil náladu.

„Pane Andre,“ odpověděla jsem a také pokývla hlavou. Andre galantně ukázal rukou na uvolněnou židli. Jeho nabídku jsem přijala, protože vyřešila mé dilema, kam se mám posadit.

Clancy se zatvářil nevrle. Jako níže postavený upír mi měl nabídnout židli on. Andreho gesto tuto skutečnost zdůraznilo nad slunce jasně. Měla jsem co dělat, abych se nerozesmála.

„Jak se daří Jejímu Veličenstvu?“ zeptala jsem se ve snaze projevit stejnou zdvořilost jako Andre. Kdybych tvrdila, že mám Sophii-Anne ráda, bylo by to trochu přehnané, ale rozhodně si jí vážím.

„To je právě jeden z důvodů, proč jsem dnes tady,“ odpověděl mi. „Ericu, můžeme už začít?“ Myslím, že to měla být jemná výtka na adresu Ericovy zdržovací taktiky. Pam se posadila na podlahu vedle mé židle a rukama si objala pokrčená kolena.

„Ano, jsme tu všichni. Ujměte se slova, Andre. Tohle je vaše parketa,“ prohlásil s úsměvem Eric, očividně pyšný na své soudobé výrazivo. Potom se zase svezl na židli, natáhl své dlouhé nohy a opřel si je o roh psacího stolu.

„Vaše královna žije v Baton Rouge, v domě šerifa čtvrtého okrsku,“ oznámil Andre všem přítomným. „Gervaise byl tak velmi laskav, že jí nabídl svou pohostinnost.“

Pam ke mně zaletěla kradmým pohledem. Gervaise! Gervaise by přišel o hlavu, kdyby jí svou pohostinnost nenabídl.

„Pobyt v Gervaisově domě však může být pouze dočasným řešením,“ pokračoval Andre. „Od té katastrofy jsme New Orleans navštívili už několikrát. Zde je přehled o stavu vašeho majetku.“

Přestože se žádný z upírů ani nepohnul, cítila jsem, že všichni zbystřili pozornost.

„Skoro celé královnino sídlo přišlo o střechu, takže hrozilo nebezpečí, že druhé podlaží a podkroví zničí voda. Navíc na dům dopadla střecha nějakého jiného domu, která poničila zdivo a způsobila trhliny ve stěnách a další problémy. Střecha je teď pokrytá modrou plastovou fólií a mezitím vysušujeme vnitřek. Jedním z důvodů, proč jsem sem dnes přijel, je snaha najít stavbaře, který by nám mohl okamžitě položit novou střechu. Až dosud mi nepřálo štěstí, takže pokud má kdokoliv z vás nějaký osobní vliv na člověka, který podniká v tomto oboru, potřebuju vaši pomoc. V přízemí došlo k mnoha kosmetickým škodám. Pronikla tam voda. A také pár zlodějů, kteří to tam vyplenili.“

„Možná by královna měla zůstat v Baton Rouge,“ poznamenal Clancy zlomyslně. „Gervaise bude určitě štěstím bez sebe z vyhlídky, že ji bude hostit natrvalo.“

Clancy byl zřejmě idiot se sebevražednými sklony.

„Do Baton Rouge přijela za královnou celá delegace oficiálních představitelů města New Orleansu. Žádali ji, aby se vrátila do města,“ pokračoval Andre, jako kdyby Clancyho neslyšel. „Ti lidé se domnívají, že pokud se do New Orleansu vrátí upíři, turistický ruch se znovu postaví na nohy.“ Andre upřel ledový pohled na Erica. „Mezitím královna hovořila se čtyřmi šerify o finanční stránce obnovy neworleanských budov.“

Eric takřka neznatelně kývl hlavou. Bylo těžké odhadnout, co si myslí o tom, že opravy královnina sídla se budou financovat i z jeho daní. Od doby, co se ukázalo, že Anne Riceová měla pravdu, když tvrdila, že nemrtví skutečně existují, sjížděli se do New Orleansu upíři i všichni zájemci, kteří toužili strávit pár chvil v jejich společnosti. Pro upíry se město stalo jakýmsi Disneylandem. Jenomže po hurikánu Katrina šlo tohle všechno − ale samozřejmě nejen to − k čertu. Dokonce i naše malé městečko bylo plné lidí, kteří z jihu uprchli.

„A co královnino rekreační sídlo?“ zajímal se Eric. Sophie-Anne si na okraji čtvrti Garden District koupila starý klášter, kde pořádala večírky pro spoustu hostů − upírů, různých jiných nadpřirozených bytostí i obyčejných smrtelníků. Přestože je celý objekt obehnán zdí, není úplně nedobytný (protože jde o historicky chráněnou památku, nebylo možné zazdít v něm okna), a královna ho tedy nemohla využívat k trvalému pobytu. Pohlížela na něj jenom jako na místo, kde se pořádají slavnosti a večírky.

„Příliš velké škody budova neutrpěla,“ řekl Andre. „Ale podepsali se na něm vetřelci, kteří tam rabovali. A zanechali tam svůj pach.“ Upíři byli vynikající stopaři, hned po vlkodlacích. „Jeden z nich zastřelil královnina lva.“

Toho lva mi bylo líto. Docela se mi líbil.

„Potřebujete pomoc s jejich vypátráním?“ ozval se Eric.

Andre zvedl obočí.

„Ptám se, protože teď je vás tam mnohem méně,“ dodal na vysvětlenou Eric.

„Ne, o to jsme se už postarali.“

Nechtěla jsem ani pomyslet, jak.

„Kromě toho lva a vandalů, v jakém stavu je ten objekt?“ zeptal se Eric ve snaze nasměrovat hovor zpátky k živelné pohromě.

„Královna tam může pobývat v době, kdy provádí kontrolu ostatních budov,“ pokračoval Andre. „Ale nanejvýš pár nocí.“

Všichni přítomní chápavě přikývli.

„Ztráty v našich řadách,“ pokračoval Andre, který se zase vrátil k jádru věci. Všichni upíři zbystřili pozornost. Dokonce i jejich nejnovější přírůstek Jake. „Naše původní odhady byly velmi umírněné, jak víte. Předpokládali jsme, že se někteří pohřešovaní brzy po katastrofě − až se hurikán uklidní − zase vrátí nazpět. Ale objevilo se jich pouze deset: pět tady, tři v Baton Rouge a dva v Monroe. Vypadá to, že jen v Louisianě jsme ztratili třicet našich členů. V Mississippi je to přinejmenším deset dalších obětí.“

V místnosti to zašumělo a ozvalo se šoupání bot a tichý šepot, kterým shreveportští upíři reagovali na Andreho zprávy. Upíři − jak trvale žijící, tak návštěvníci odjinud − tvořili v New Orleansu početnou komunitu. Kdyby Katrina se stejnou silou udeřila na Tampu, mrtvých i nezvěstných by bylo podstatně míň. Přihlásila jsem se o slovo zvednutím ruky. „Co Bubba?“ zeptala jsem se, když na mě Andre kývl. Bubbu jsem neviděla ani o něm neslyšela od té doby, co na město udeřila Katrina. Kdybyste Bubbu viděli, okamžitě byste ho poznali. Poznal by ho úplně každý člověk na světě − přinejmenším člověk určitého věku. Na podlaze koupelny ve svém domě v Memphisu totiž nezemřel. Přinejmenším ne úplně. Jenomže při přechodu na druhou stranu jeho mozek utrpěl značnou újmu, takže se z Bubby nestal moc dobrý upír.

„Bubba je naživu,“ odpověděl Andre. „Ukryl se v kryptě a přežil díky malým savcům. Ale psychicky na tom není moc dobře, a tak ho královna poslala do Tennessee v Nashvillu, aby nějakou dobu zůstal v tamní komunitě.“

„Andre přivezl seznam pohřešovaných,“ vložil se do hovoru Eric. „Po skončení schůzky vám ho rozešlu.“

Znala jsem několik královniných osobních strážců, takže mě zajímalo, jak kdo z nich přestál řádění živlu.

Ale měla jsem na srdci ještě jednu otázku, a tak jsem znovu zamávala rukou.

„Ano, Sookie?“ zeptal se Andre, jehož prázdný pohled mě doslova přimrazil na místě. Mrzelo mě, že se musím ozvat.

„Víte, co mi vrtá hlavou? Zajímalo by mě, jestli některé královny nebo králové, kteří se zúčastní té vrcholné konference, nebo jak tomu říkáte, má něco jako osobního meteorologa nebo podobného odborníka na počasí.“

Andreho moje otázka očividně zaujala, ale ostatní návštěvníci ke mně stočili nechápavé pohledy.

„Protože podívejte se, ta porada nebo konference, nebo jak to nazýváte, se původně měla konat na sklonku jara. Ale termín se pořád posouval, posouval a posouval, nemám pravdu? A potom udeřila Katrina. Kdyby ta konference začala, jak původně měla, královna by se na ní objevila v naprosto neohrozitelné pozici. Měla by dostatek financí na politickou kampaň a všichni upíři by se před ní třásli. A možná by ani tolik neprahli po jejím stíhání kvůli manželově smrti. Královna by zřejmě dostala úplně všechno, oč by požádala. Jenomže místo toho teď přijede…“ Chtěla jsem říct „jako žebračka“, ale uvědomila jsem si, jak by to asi zapůsobilo na Andreho, takže jsem dodala: „… v mnohem slabší pozici.“ Bála jsem se, že se mi vysmějí nebo mě budou pokládat za blázna, ale v místnosti se rozhostilo hluboké zamyšlené ticho.

„To je jedna z věcí, na které si na té konferenci budeme muset posvítit,“ odpověděl Andre. „Ale když už jste se o tom zmínila, mně osobně to připadá dost dobře možné. Co vy na to, Ericu?“

„Ano. Mám dojem, že na tom něco je,“ odpověděl Eric a upřel na mě soustředěný pohled. „Sookie často vidí i věci, které jsou spolehlivě ukryté pod pokličkou.“

Pam, která seděla po mém boku, se na mě usmála.

„A co ta žaloba, kterou podala Jennifer Caterová?“ zeptal se Clancy a nervózně se zavrtěl na židli, kterou si pro sebe − podle svého vlastního názoru − tak chytře uchvátil.

Kdyby na podlahu upadl špendlík, uslyšeli bychom ho. Neměla jsem nejmenší tušení, o čem ten zatracený zrzavý upír mluví, ale usoudila jsem, že bude moudřejší, když to zjistím z následující debaty, než abych se na to přímo zeptala.

„Ta pořád platí,“ odpověděl Andre.

Pam mi pošeptala: „Jennifer Caterová absolvovala speciální výcvik a měla se stát Threadgillovou zástupkyní. Když ta hrůza propukla, vyřizovala v Arkansasu nějaké jeho záležitosti.“

Pokývala jsem hlavou, abych Pam naznačila, že jsem jí za tyto doplňující informace vděčná. Arkansaské upíry hurikán sice přímo nezasáhl, ale kvůli skupině, která pobývala v Louisianě, jejich řady dost citelně prořídly.

„Královna v souvislosti s tou žalobou místopřísežně vypověděla, že Petera zabila v sebeobraně,“ prohlásil Andre. „A samozřejmě se nabídla, že zaplatí odškodnění do společného fondu.“

„Proč ne jenom upírům z Arkansasu?“ pošeptala jsem Pam do ucha.

„Protože podle předsvatební smlouvy Arkansas přechází po Peterově smrti na ni,“ zamumlala tiše Pam. „Takže nemůže platit odškodné sama sobě. Pokud Jennifer Caterová se svou žalobou uspěje, královna nejenže přijde o Arkansas, ale ještě mu bude muset zaplatit pokutu. Nesmírně vysokou pokutu. A obrovské odškodnění.“

Andre začal neslyšně rázovat po místnosti, což byl jediný náznak, jímž dával najevo, jak nesmírně ho celá záležitost tíží.

„Máme vůbec po té katastrofě tolik peněz?“ zeptal se Clancy. Byla to pošetilá otázka.

„Královna doufá, že ta žaloba bude zamítnuta,“ řekl Andre, který Clancyho opět naprosto ignoroval. Ve své věčně dětské tváři měl naprosto nečitelný výraz. „Soud je ale podle všeho připraven o celé záležitosti jednat. Jennifer naši královnu obviňuje, že Threadgilla vylákala do New Orleansu, daleko od jeho vlastního území, ve snaze vyprovokovat konflikt a zavraždit ho.“ V tu chvíli se Andreho hlas ozýval přímo za mnou.

„Jenomže nic z toho se nestalo,“ poznamenala jsem. Sophie-Anne krále nezavraždila. Byla jsem u toho, když zemřel. Threadgilla zabil upír, který právě v té chvíli stál za mými zády, a myslím, že jeho tehdejší skutek byl naprosto oprávněný.

Seděla jsem na židli a cítila, že mi Andreho chladné prsty přejely po zátylku. Kdybyste se mě zeptali, jak jsem poznala, že to jsou právě konečky Andreho prstů, nedokázala bych vám odpovědět. Ale ten lehký dotek, ten prchavý vzájemný kontakt mi připomněl nesmírně závažnou skutečnost: kromě Andreho a Sophie-Anne jsem byla jediným svědkem královy smrti.

Až dosud mě vůbec nenapadlo pohlížet na panovníkův konec z tohoto hlediska. Na okamžik se mi úplně zastavilo srdce. V té chvíli jsem na sobě ucítila pohledy přinejmenším poloviny upírů shromážděných v místnosti. Eric mi zíral do tváře doširoka otevřenýma očima. Hned vzápětí se mi však srdce znovu probudilo k životu, takže jsem měla pocit, jako kdyby ten výpadek v jeho pravidelném rytmu ani nenastal. Ericova ruka, která ležela na desce stolu, však sebou škubla, takže mi bylo jasné, že Eric na tu prchavou chvilku nikdy nezapomene a bude chtít vědět, co znamenala.

„Takže si myslíte, že se ten soud uskuteční?“ zeptal se Eric Andreho.

„Jsem přesvědčený, že pokud by královna přijela na tu vrcholnou konferenci jako vládkyně někdejšího New Orleansu − tedy New Orleansu v té podobě, jaký býval před hurikánem −, soud by se rozhodně přiklonil k nějaké formě dohody mezi Jennifer a královnou. Třeba že se Jennifer stane královninou zástupkyní a k tomu získá nějakou hodně slušnou částku. Prostě něco v tomhle smyslu. Jenomže jak to teď vypadá…“ Nastalo hrobové ticho, během nějž si konec Andreho věty mohl každý doplnit sám. New Orleans už není a zřejmě ani nikdy nebude stejný jako dřív. A Sophie-Anne teď byla úplně ochromená. „Když vezmu v úvahu umanutost, kterou projevuje Jennifer, řekl bych, že soud se toho případu chopí,“ řekl Andre a odmlčel se.

„Víme, že na těch obviněních není ani zrnko pravdy,“ ozval se z rohu jasný chladný hlas. Až dosud se mi úspěšně dařilo mého bývalého přítele Billa úplně ignorovat. Ale stálo mě to spoustu sil. „Byl tam Eric, byl jsem tam já a byla tam Sookie,“ pokračoval upír, jemuž jsem stále nemohla přijít na jméno.

Měl pravdu. Obvinění Jennifer Caterové, která nařkla královnu, že manžela nalákala na svůj večírek jenom kvůli tomu, aby ho tam mohla zabít, bylo naprosto lživé. To nešťastné krveprolití způsobil jeden z mužů Petera Threadgilla, který uťal hlavu královnině osobnímu strážci.

Eric se nostalgicky pousmál. Ta potyčka se mu líbila. „Už jsem vysvětloval, kdo to všechno způsobil,“ řekl. „Král vynaložil spoustu sil, aby královnu přistihl při nějaké nepředloženosti, ale díky naší Sookii mu plán nevyšel. Když mu ty intriky nepřinesly kýžený výsledek, odhodlal se k přímému útoku,“ dodal. „Jennifer jsem neviděl už dvacet let. Vyšplhala se vzhůru dost rychle. Musela si počínat naprosto nemilosrdně.“

Po mé pravici se objevil Andre. Nesmírně se mi ulevilo, protože se konečně zase dostal do mého zorného pole. Pokýval hlavou. Všichni upíři v místnosti se znovu pohnuli. Sice ne úplně synchronizovaně, ale téměř to tak vypadalo. Jen málokdy jsem tak intenzivně pociťovala svou jinakost a připadala si tak nemístně jako dnes. Byla jsem jediný normální živý člověk v místnosti plné mrtvých bytostí.

„Ano,“ přitakal Andre. „Za běžných okolností by královna požadovala, aby ji doprovázel a chránil celý kontingent. Ale protože jsme nuceni postupovat úsporně, museli jsme sáhnout k určitým omezením.“ Andre ke mně znovu přistoupil a zlehka, takřka neznatelně se dotkl mé tváře.

Andreho poznámka svým způsobem znamenala něco jako přiznání slabosti. Stejné pocity totiž sdíleli obyčejní smrtelníci. Neměla jsem nejmenší tušení, co moji společníci zamýšlejí a jaké jsou jejich skutečné plány. Ale právě takto, ze dne na den, žili normální lidé. Byl to život plný obav, ale zároveň přinášel vzrušující zážitky; jako když se zavázanýma očima procházíte místností plnou lidí. Jak běžní lidé vůbec dokážou snášet každodenní vypětí, které představuje boj o přežití?

„Královna si přeje, aby tahle žena měla přístup na všechna její jednání a další akce, protože se jich zúčastní i normální smrtelníci,“ pokračoval Andre. Celou dobu vlastně hovořil výhradně k Ericovi, jako kdyby v místnosti byli jen sami dva. „Chce zjistit, co si tito lidé myslí. Stan si s sebou také bere svého telepata. Znáte toho muže?“

„Sedím přímo tady,“ zamumlala jsem, ale nikdo mi nevěnoval nejmenší pozornost. Jediná Pam ke mně vyslala zářivý úsměv. Pak jsem si ale všimla, že všechny chladné oči přítomných hostů civí na mě, a uvědomila jsem si, že Andre svou poznámku adresoval mně. Dočista mě to ohromilo, protože jsem si už zvykla, že upíři přede mnou řeší všechny své záležitosti, aniž by mě zahrnovali do svých debat. V duchu jsem si znovu přehrála Andreho poslední věty, abych se ujistila, že jeho otázka skutečně patřila mně.

„Za celý život jsem se setkala jen s jediným telepatem a ten žil v Dallasu. Proto předpokládám, že jde o téhož člověka − Barryho Bellboye. Když jsem zjistila, jaký mu příroda nadělila… ehm… dar, pracoval v upířím hotelu v Dallasu.“

„Co o něm víte?“

„Je mladší než já a taky slabší než já − přinejmenším tehdy rozhodně byl. Na rozdíl ode mě se s tímto svým nadáním nikdy nesmířil.“ Pokrčila jsem rameny. Nic víc jsem o něm nezjistila.

„Sookie tam bude,“ ujistil Eric Andreho. „Ve svém oboru je nejlepší.“

Nesmírně mi tím zalichotil, i když jsem si matně vybavila, jak mi říkal, že v celém svém dlouhém upířím životě poznal jen jediného telepata. Zároveň mě ale popudil, protože jeho ujištění vyznívalo tak, jako kdybych se o své výjimečné schopnosti nezasloužila já sama, ale on.

Přestože jsem se těšila, že se podívám za hranice našeho městečka, přistihla jsem se při myšlence, že bych se z té plánované cesty do Rhodes nejradši nějak vyvlékla. Ale už před několika měsíci jsem slíbila, že se té jejich vrcholné konference zúčastním jako královnina placená síla. A celý uplynulý měsíc jsem v baru u Merlotta pracovala dlouhé hodiny přesčas, abych si napracovala dostatečný počet hodin a mohla si vzít celotýdenní volno bez obav, že ostatní servírky budou muset pracovat za mě. Můj šéf Sam mi pomohl vypracovat harmonogram, abych se v těch přesčasech vůbec vyznala.

„Clancy zůstane tady a postará se o chod baru,“ poznamenal Eric.

„Takže tahle smrtelnice tam pojede, a já musím zůstat tady?“ ozval se rudovlasý vedoucí Transfusie. Ericovo rozhodnutí se mu vůbec, ale vůbec nezamlouvalo. „Přijdu tak o všechnu zábavu.“

„Správně,“ odpověděl Eric přívětivě. Pokud měl Clancy na jazyku nějakou ostrou poznámku, při jediném pohledu do Ericova obličeje ji rychle spolkl. „Zůstane tu s tebou Felicia a pomůže ti. Bille, ty tady taky zůstaneš.“

„Ne,“ ozval se z rohu klidný chladný hlas. „Královna si mě vyžádala. Usilovně jsem pracoval na té databázi a panovnice chce, abych ji na konferenci nějak zúročil a zanesl do ní všechny naše ztráty.“

Eric se v první chvíli zarazil a vypadal jako kamenná socha, ale potom se nepatrně pohnul a zvedl obočí. „Ano, úplně jsem zapomněl, že se tak vyznáš v počítačích.“ Z jeho poznámky čišel naprostý nedostatek zájmu a úcty vůči Billovým schopnostem a jeho poznámka vyzněla stejně přezíravě, jako kdyby odpověděl: „Och, úplně jsem zapomněl, že umíš číst a psát!“

„Takže předpokládám, že s námi potřebuješ jet. Co ty na to, Maxwelle?“

„Pokud si to přejete, zůstanu tady.“ Maxwell Lee chtěl dát najevo, že ví, jak si má počínat poslušný podřízený. Hned nato přeletěl pohledem všechny přítomné, aby svému prohlášení dodal na váze.

Eric přikývl. Usoudila jsem z toho, že Maxwell dostane k Vánocům nějakou krásnou hračku, kdežto Bill − jejda, vlastně pan Bezejmenný − jenom uhlí a brambory. „Takže tu zůstaneš. A ty taky, Thalio. Ale musíš mi slíbit, že se v baru budeš pořádně činit.“ Thaliiny povinnosti v Transfusii se omezovaly na pouhých několik dnů v týdnu, kdy měla jenom posedávat v místnosti a tvářit se jako nesmírně tajuplná upírka, a občas se neobešly bez úhony.

Neustále mrzutá a zakaboněná Thalia odměřeně přikývla. „Stejně se mi nikam nechce,“ zamumlala. V jejích kulatých černých očích se nezračilo nic jiného než opovržení vůči celému světu. Ve svém předlouhém životě viděla příliš mnoho věcí a několik posledních století si už nic pořádného neužila. Alespoň tak jsem její výraz četla já. Pokud to jenom trochu šlo, snažila jsem se jí vyhýbat. Připadala mi jako ničemnice a dost mě překvapovalo, že se vůbec stýká se zdejšími upíry. „Nemá vůbec žádné ambice,“ pošeptala mi Pam do ucha. „Touží jen po jednom − aby ji všichni nechali na pokoji,“ dodala tiše. „Po ‚velkém odhalení‘ Thalie ji vyhnali z Illinois, protože byla příliš agresivní.“ Velké odhalení byl termín, kterým upíři označovali památnou noc, kdy vyšli z utajení a celému světu oznámili, že skutečně existují a že navíc míní opustit svůj dosavadní způsob existence a chtějí se zapojit do hospodářského a společenského života lidské společnosti.

„Eric Thalii dovoluje, aby si dělala co chce, pokud dodržuje pravidla a objevuje se ve stanovených termínech v baru,“ pokračovala Pam šeptem. Eric byl vládcem tohoto malého světa a všichni to měli na paměti. „Uvědomuje si, že pokud vybočí z řady, nemine ji trest. Občas se ale zdá, jako kdyby zapomínala, jak ten trest může vypadat. Měla by si občas přečíst Abbyin sloupek, aby si to připomněla.“

Pokud někoho přestane těšit život, potřebuje… no, třeba nějak pomáhat jiným, nebo si najít nějaký nový koníček, prostě něco v tomhle smyslu, ne? Neslýchá člověk obvykle právě takovéhle rady? Na okamžik jsem si Thalii představila v roli dobrovolnice, která slouží noční směnu v hospici, a zachvěla jsem se. A při pomyšlení, že se Thalia vrhá na pletení a v ruce drží dvě dlouhé ostré jehlice, mě zachvátil děs. K čertu s takovouhle terapií!

„Takže na tu konferenci pojede jenom Andre, královna, Sookie, já, Bill a Pam,“ prohlásil Eric. „Právník Cataliades s neteří, která bude plnit úlohu jeho kurýra. A ano, pak ještě Gervaise ze čtvrtého okrsku a jeho přítelkyně, která je obyčejná smrtelnice, jako ocenění jejich štědrého pohostinství, které teď poskytují královně. Rasul jako řidič. A samozřejmě Sigebert. To je celá naše delegace. Vím, že někteří z vás jsou zklamaní, ale nezbývá mi než doufat, že příští rok bude pro Louisianu příznivější. Stejně jako pro Arkansas, který teď považujeme za součást našeho území.“

„Myslím, že tohle je všechno, o čem jsme vás všechny chtěli informovat,“ prohlásil Andre. „O všech ostatních záležitostech, které je zapotřebí probrat, si promluvím už jen s Ericem mezi čtyřma očima.“ Andre se mě zřejmě nemínil dotknout, což bylo příznivé zjištění. Andre mě totiž děsil od hlavy až po naleštěné špičky bot. Podobné pocity by ve mně přirozeně měli vzbuzovat také všichni ostatní hosté v místnosti. Kdybych měla všech pět pohromadě, asi by mi naháněli stejný strach. Kdybych měla všech pět pohromadě, přestěhovala bych se do Wyomingu, kde žila nejméně početná upíří populace. (Všehovšudy tam sídlili dva upíři, jak jsem se dočetla v článku uveřejněném v časopisu Americký upír.) Občas jsem k tomu neměla daleko.

Vytáhla jsem z kabelky poznámkový bloček, protože Eric přešel k organizačním záležitostem: datum odletu, datum návratu, doba příletu charterového letadla z Baton Rouge do Shreveportu, kde se k delegaci měla připojit naše skupina, a seznam oblečení, které budeme potřebovat. S hrůzou mi došlo, že si zase budu muset půjčit nějaké svršky od svých přítelkyň. Eric však dodal: „Sookie, kdyby nebylo té cesty, žádné oblečení by sis nemusela pořizovat. Zavolal jsem do obchodu té tvé kamarádky a zajistil ti tam otevřený účet. Využij toho.“

Cítila jsem, jak mi rudnou tváře. Připadala jsem si jako chudá příbuzná, dokud nedodal: „Ostatní členové delegace mají otevřené účty v několika obchodech tady ve Shreveportu, ale to by bylo pro tebe dost nepohodlné.“ Cítila jsem, jak mi napětí v ramenou povoluje, a doufala jsem, že Eric mluví pravdu. Ani mrknutím oka totiž nenaznačil, že by mi zalhal.

„Sice nás zasáhla živelná pohroma, ale rozhodně tam nebudeme vypadat jako nuzáci,“ dodal a opatrně ke mně vyslal prchavý pohled.

„Nevypadat jako nuzák,“ zapsala jsem si do bločku.

„Je všechno jasné? Naším úkolem na téhle konferenci je podpořit naši královnu v její snaze očistit se od nesmyslných obvinění a dát všem najevo, že Louisiana neztratila vůbec nic ze svého významu. Ani jeden z upírů, kteří přijeli do Louisiany se svým králem, nezůstal naživu, takže už nikomu nic neřekne,“ usmál se Eric. Nebyl to příjemný úsměv.

To jsem až do dnešního večera nevěděla.

Sakra, to se tedy hodilo!