„Víte, já mám trošičku klaustrofobii,“ řekla jsem okamžitě. „Nevím o tom, že by hodně budov v Dallasu mělo sklep, ale musím říct, že ho prostě určitě nechci vidět.“ Přivinula jsem se k Hugově paži a snažila jsem se usmívat roztomile, ale rozpačitě.
Hugovi bušilo srdce jako buben, protože byl podělaný strachy – na to bych přísahala. Tváří v tvář těm schodům ho jaksi zase opouštěl klid. Co to s Hugem je? Navzdory svému strachu mě udatně poplácal po rameni a omluvně se usmál na naše společníky. „Asi bychom měli jít,“ zamumlal.
„Ale já vážně myslím, že byste měli vidět, co máme pod zemí. Máme dokonce protiatomový kryt,“ řekla Sarah a skoro se smála, jak se bavila. „A je plně vybavený, viď, Steve?“
„Máme tam dole všechno možné,“ souhlasil Steve. Pořád vypadal uvolněně, bodře a velitelsky, ale už jsem v tom neviděla dobré vlastnosti. Postoupil kupředu a protože byl za námi, musela jsem udělat krok dopředu nebo riskovat, že se mě dotkne, což jsem vůbec nechtěla.
„No tak!“ řekla Sarah nadšeně. „Vsadím se, že Gabe je tady dole a Steve se může jít podívat, co to Gabe chtěl, než si prohlédneme zbytek zařízení.“ Vyklusala po schodech dolů stejně rychle, jako se prve pohybovala chodbou, kulatý zadek se jí pohyboval způsobem, který by mi patrně připadal roztomilý, kdybych zrovna nebyla na pokraji zděšení.
Polly nám pokynula, abychom sestupovali před ní, a tak jsme šli dolů. Přistoupila jsem na to, protože Hugo si byl zřejmě absolutně jistý, že se mu nic nestane. To jsem zachytila velice jasně. Jeho předchozí strach úplně vyprchal. Bylo to, jako by se smířil s nějakým programem a jeho dvojakost zmizela. Nadarmo jsem litovala, že se v něm nedá číst snáz. Soustředila jsem se na Steva Newlina, ale u něj jsem narazila na tlustou zeď spokojenosti se sebou samým.
Sestupovali jsme po schodech dolů, přestože jsem zpomalila a pak ještě víc. Poznala jsem, že Hugo je přesvědčen, že se po těch schodech zase vrátí nahoru: koneckonců, byl civilizovaný člověk. Tohle byli samí civilizovaní lidé.
Hugo si opravdu neuměl představit, že by ho mohlo postihnout něco nenapravitelného, protože byl středostavovský bílý Američan s vysokoškolským vzděláním, stejně jako všichni ti, kteří šli po schodech s námi.
Já tolik přesvědčená nebyla. Nebyla jsem úplně civilizovaná.
Byla to nová a zajímavá myšlenka, ale stejně jako mnohé z mých myšlenek toho odpoledne i tahle se musela odsunout stranou a prozkoumat, až budu mít čas. Pokud ještě někdy budu mít čas.
Na úpatí schodů byly další dveře a Sarah na ně zaťukala nějaký signál. Třikrát rychle, pauza, dvakrát rychle, zaznamenával můj mozek. Slyšela jsem cvaknout zámky.
Černý Ježek – Gabe – otevřel dveře. „Hele, vy jste mi přivedli návštěvu,“ řekl nadšeně. „Paráda!“ Golfovou košili měl úhledně zastrčenou do úpletových kalhot, tenisky nové a bez poskvrnky, a byl oholený tak čistě, jak to dovede jen břitva. Klidně bych se vsadila, že dělal každé ráno padesát kliků. V každém jeho pohybu a gestu byl znát spodní proud vzrušení; Gabe byl z něčeho fakt napumpovaný.
Snažila jsem se „vyčíst“ v okolí život, ale byla jsem tak rozčilená, že jsem se nemohla soustředit.
„Jsem rád, že jsi tady, Steve,“ řekl Gabe. „Sarah ukáže našim návštěvníkům kryt a ty by ses zatím mohl kouknout do hostinského pokoje.“ Ukázal hlavou na dveře po pravé straně úzké betonové chodby. Na jejím konci byly další dveře, a ještě jedny nalevo.
Tam dole mi to bylo protivné. Prve jsem se oháněla klaustrofobií, abych se odtud dostala. Když mě teď přemluvili, abych sešla po schodech dolů, zjišťovala jsem, že klaustrofobií opravdu trpím. Pach zatuchliny, záře umělých světel a ten pocit stísněných prostor… všechno jsem to nenáviděla. Nechtěla jsem tam zůstat. Začaly se mi potit dlaně. Nohy jako by mi přirostly k zemi. „Hugo,“ zašeptala jsem. „Já to nechci.“ Zoufalství v mém hlase bylo jen velmi málo hrané. Nezamlouvalo se mi, ale bylo tam.
„Opravdu musí zpátky nahoru,“ řekl Hugo omluvně. „Jestli vám to nevadí, půjdeme prostě nahoru a počkáme tam na vás.“
Otočila jsem se a doufala, že to zapůsobí, ale shledala jsem, že se dívám přímo Stevovi do tváře. Už se neusmíval. „Myslím, že vy dva musíte počkat tamhle v druhé místnosti, dokud nebudu hotový. Pak si promluvíme.“ Jeho hlas nepřipouštěl diskusi a Sarah otevřela dveře, za nimiž byla holá místnůstka se dvěma židlemi a dvěma lehátky.
„Ne,“ řekla jsem. „To nejde,“ a strčila jsem do Steva ze všech sil. Jsem hodně silná, opravdu hodně silná, protože jsem požila upíří krev, a tak se přes svou velikost zapotácel. Letěla jsem do schodů co nejrychleji, ale něčí ruka mě chytla za kotník a já tuze bolestivě upadla. Okraje schodů mě bouchaly všude, přes levou lícní kost, do prsou, do kyčlí, do levého kolena. Tolik to bolelo, že jsem se div nepozvracela.
„No tak, slečinko,“ řekl Gabe a zvedl mě na nohy.
„Co jste – jak jste jí mohl takhle ublížit?“ prskal Hugo, upřímně rozčilený. „Přišli jsme sem s úmyslem připojit se k vaší skupině, a vy s námi zacházíte takhle?“
„Nechte té komedie!“ doporučil mu Gabe a zkroutil mi ruku za záda dřív, než jsem se po pádu stačila vzpamatovat. Zajíkla jsem se novou bolestí a on mě strčil do místnosti. V posledním okamžiku popadl mou paruku a strhl mi ji z hlavy. Hugo vstoupil za mnou, ačkoliv jsem vykřikla: „Ne!“ a pak za ním zavřeli dveře.
A uslyšeli jsme, jak se zamykají.
A bylo to.
*
„Sookie,“ řekl Hugo, „máte šrám na lícní kosti.“
„Nekecejte,“ zamumlala jsem slabě.
„Ublížila jste si hodně?“
„Co byste řekl?“
Vzal to doslova. „Řekl bych, že máte pohmožděniny a možná otřes mozku. Nezlomila jste si nic, že ne?“
„Nanejvýš jednu dvě kosti,“ řekla jsem.
„A očividně jste si neublížila tolik, aby vás opustil sarkasmus,“ řekl Hugo. Jestliže se na mě dokáže zlobit, bude se cítit líp, to jsem poznala a v duchu jsem se ptala proč. Ale příliš důrazně jsem se neptala. Byla jsem si celkem jistá, že to vím.
Ležela jsem na jednom lehátku, paži přes obličej, snažila se mít soukromí a trochu přemýšlet. Zvenčí z chodby jsme toho moc neslyšeli. Jednou jsem měla dojem, že slyším otevírat dveře a dolehly k nám tlumené hlasy, ale to bylo všechno. Tyhle zdi byly stavěné tak, aby odolaly nukleárnímu výbuchu, takže se to ticho nejspíš dalo čekat.
„Máte hodinky?“ zeptala jsem se Huga.
„Ano. Je půl šesté.“
Dobré dvě hodiny, než upíři vstanou.
Nechala jsem ticho plynout dál. Když jsem poznala, že těžko čitelný Hugo se určitě pohroužil do vlastních myšlenek, otevřela jsem svou mysl a naslouchala s plným soustředěním.
Takhle to být nemělo, to se mi nelíbí, určitě všechno dobře dopadne, ale co když budeme potřebovat jít na záchod, nemůžu ho před ní vytáhnout, snad se to Isabel nedozví, mělo mě to napadnout po té holce včera v noci, jak ještě po tomhle budu moct provozovat právní praxi, jestli se po zítřku začnu distancovat, třeba z toho nějak vyklouznu…
Přitiskla jsem si paži k očím, až to bolelo, abych nevyskočila, nepopadla židli a nezmlátila Huga Ayrese do bezvědomí. V současnosti nechápal naplno mou telepatii a nechápalo ji ani Společenstvo, jinak by mě s ním tady nenechali.
Anebo možná pro ně byl Hugo stejně postradatelný jako pro mě. A rozhodně bude postradatelný pro upíry – už jsem se nemohla dočkat až Isabel povím, že její chlapeček na hraní je zrádce.
To utlumilo mou krvežíznivost. Když jsem si představila, co Isabel udělá Hugovi, uvědomila jsem si, že by mi nepřineslo žádné opravdové zadostiučinění, kdybych u toho mohla být. Po pravdě řečeno vyděsilo by mě to a bylo by mi to odporné.
Ale napůl jsem si říkala, že si to vrchovatě zaslouží.
Kdo je pánem tohohle kontroverzního právníka?
Je jeden způsob, jak to zjistit.
Pracně jsem se posadila a přitiskla záda ke zdi. Zahojí se to hodně rychle – zase ta upíří krev – ale pořád ještě jsem byla člověk, a pořád mi bylo děsně. Věděla jsem, že mám obličej ošklivě pohmožděný, a byla jsem ochotná uvěřit, že mám zlomenou lícní kost. Levá strana obličeje mi prudce otékala. Ale nohy jsem neměla zlámané a ještě pořád bych dokázala utíkat, jen mít příležitost, to bylo hlavní.
Jakmile jsem se vzchopila a udělala si co možná pohodlí, řekla jsem: „Hugo, jak dlouho už zrazujete?“
Neuvěřitelně zrudl. „Koho? Isabel, nebo lidskou rasu?“
„Vyberte si.“
„Zradil jsem lidskou rasu, když jsem se u soudu postavil na stranu upírů. Kdybych měl zdání, co jsou zač… Vzal jsem ten případ naslepo, protože jsem si myslel, že to bude zajímavá výzva po právní stránce. Vždycky jsem zastupoval v případech lidských práv, a byl jsem přesvědčený, že upíři mají stejná občanská práva jako jiní lidé.“
Pan Spravedlivý. „Jasně,“ řekla jsem.
„Upřít jim právo žít tam, kde chtějí, to bylo neamerické – alespoň jsem si to myslel,“ pokračoval Hugo. Znělo to trpce a znaveně. „Ale víte vy co, Sookie? Upíři nejsou Američané. Nejsou to ani černoši, ani Asiati, ani Indové. Nejsou to rotariáni ani baptisté. Jsou to prostě jenom upíři. To je jejich barva, jejich náboženství a národnost.“
No, tak to dopadá, když se nějaká menšina musí tisíce let skrývat v ilegalitě. Uf!
„Tenkrát jsem si myslel, že jestli chce Stan Davis bydlet na Zelené třídě nebo ve Stokorcovém lese, je to jeho právo jakožto Američana. A tak jsem ho bránil proti asociaci té čtvrti, a vyhrál jsem. Byl jsem na sebe fakt hrdý. Pak jsem poznal Isabel a jednou jsem se s ní vyspal, připadal jsem si fakt směle, jako opravdu velký chlap, emancipovaný myslitel.“
Zírala jsem na něj, nemrkala a neřekla ani slovo.
„Jak víte, sex s nimi je ohromný, nejlepší. Byl jsem z ní celý pryč, nemohl jsem se nabažit. Moje praxe tím trpěla. Začal jsem přijímat klienty jen odpoledne, protože ráno jsem nedokázal vstát. Nestíhal jsem dopolední jednání u soudu. Nemohl jsem po setmění opustit Isabel.“
Mně to znělo jako vyprávění alkoholika. Hugo se stal závislým na upírském sexu. Ta představa mi připadala fascinující a odpudivá.
„Začal jsem dělat drobné práce, které mi našla. Tenhle poslední měsíc jsem tam chodil dělat domácí práce, jen abych byl v blízkosti Isabel. Když chtěla, abych přinesl umyvadlo s vodou do jídelny, byl jsem nadšený. Ne že dělám takovou manuální práci – jsem právník, proboha! – ale protože Společenstvo mi zavolalo a požádalo mě, jestli bych jim nemohl sehnat nějaké informace, co mají dallaští upíři v úmyslu. Když volali, byl jsem na Isabel zrovna naštvaný. Pohádali jsme se kvůli tomu, jak se mnou zachází. Tak jsem si je vyslechl. Uslyšel jsem, jak o vás Stan a Isabel mluví, a pak jsem to předal dál Společenstvu. Mají jednoho chlapíka, který pracuje u Anubis Air. Zjistil, kdy přiletí Billovo letadlo, a pokusili se vás chytit na letišti, aby zjistili, nač vás upíři potřebují. Co by udělali, aby vás dostali zpátky. Když jsem vstoupil s tím umyvadlem vody, slyšel jsem, jak vás Stan nebo Bill oslovili jménem, takže jsem pochopil, že vás na letišti propásli. Měl jsem pocit, že jim musím něco říct, abych jim vynahradil ztrátu té štěnice, kterou jsem dal do zasedací místnosti.“
„Zradil jste Isabel,“ řekla jsem. „A zradil jste mě, ačkoliv jsem člověk jako vy.“
„Ano,“ řekl. Nedíval se mi do očí.
„A co Bethany Rogersová?“
„Ta číšnice.“
Hrál o čas. „Ta mrtvá číšnice,“ řekla jsem.
„Odvedli ji,“ vrtěl hlavou, jako by ve skutečnosti říkal: Ne, nemohli přece udělat to, co udělali. „Odvedli ji a já nevěděl, co chtějí udělat. Věděl jsem, že je jediná, kdo viděl Farrella s Godfreyem, a pověděl jsem jim to. Když jsem dneska vstal a slyšel, že ji našli mrtvou, prostě jsem tomu nemohl uvěřit.“
„Unesli ji potom, co jste jim řekl, že byla u Stana. Když jste jim řekl, že je jediná opravdová svědkyně.“
„Ano, asi ano.“
„Včera v noci jste jim volal.“
„Ano, mám mobilní telefon. Vyšel jsem na dvorek a zavolal. Opravdu jsem riskoval, protože vy víte, jak dobrý mají upíři sluch, ale zavolal jsem.“ Snažil se přesvědčit sám sebe, že to od něj bylo statečné a smělé. Zatelefonovat z hlavního štábu upírů a ukázat prstem na ubohou dojemnou Bethany, která skončila zastřelená v zadní uličce.
„Zastřelili ji potom, co jste ji zradil.“
„Ano, já… já to slyšel ve zprávách.“
„Hádejte, kdo to udělal, Hugo!“
„Já… prostě nevím.“
„Přece vy, Hugo. Byla očitá svědkyně. A znamenala lekci, lekci pro upíry. ‚Tohle uděláme lidem, kteří pro vás pracují, nebo si u vás vydělávají na živobytí, jestli půjdete proti Společenstvu.‘ Co myslíte, že udělají s vámi, Hugo?“
„Já jim pomáhám,“ řekl překvapeně.
„Kdo ještě o tom ví?“
„Nikdo.“
„Tak kdo tedy umře? Právník, který pomohl Stanu Davisovi bydlet tam, kde chtěl.“
Hugo nebyl schopen slova.
„Jestli jste pro ně tak veledůležitý, jak to, že jste v téhle místnosti se mnou?“
„Protože až do nynějška jste nevěděla, co jsem udělal,“ namítl. „Až do nynějška bylo možné, že mi poskytnete další informace, které bychom mohli použít proti nim.“
„Takže teď, teď když vím kdo jste, vás pustí. Je to tak? Co kdybyste to zkusil? Já bych byla daleko radši sama.“
Právě v tom okamžiku se otevřel malý otvor ve dveřích. Ani jsem nevěděla, že tam je, protože jsem se zabývala jinými věcmi, když jsem byla venku na chodbě. V otvoru, který měřil asi pětadvacet krát pětadvacet centimetrů, se objevil obličej.
Byl to známý obličej, zubící se Gabe. „Jak se vám daří, vy dva?“
„Sookie potřebuje doktora,“ řekl Hugo. „Nestěžuje si, ale myslím, že má zlomenou lícní kost.“ Znělo to vyčítavě. „A ví o mém spojení se Společenstvem, takže mě můžete klidně pustit ven.“
Nevěděla jsem, o co se Hugo snaží, ale snažila jsem se vypadat co možná ubitě. Bylo to velmi snadné.
„Mám nápad,“ řekl Gabe. „Docela se tady dole nudím a nečekám, že by sem Steve nebo Sarah – ba ani stará Polly – někdy brzy přišli. Máme tady dalšího vězně, Hugo, a možná tě rád uvidí.“ Farrell? Setkal se s ním v hlavním štábu Zlých?
„Ano,“ řekl Hugo. Vypadal z tohoto obratu v hovoru velmi neradostně.
„Víš, jak tě bude mít Farrell rád? A navíc je gay, teplej krvocuc. Jsme tak hluboko pod zemí, že se probudí už brzy. Tak jsem si říkal, že tě tam prostě strčím k němu a já se zatím trochu pobavím tady s tou zrádkyní.“ A Gabe se na mě usmál, až se mi zvedl žaludek.
Hugova tvář představovala obraz. Skutečný obraz. Hlavou mi blesklo několik věcí, přiléhavých poznámek, které jsem mohla klidně říct. Odpustila jsem si tu pochybnou rozkoš. Musela jsem šetřit energií.
V hlavě mi nepotlačitelně vyskočilo jedno z babčiných oblíbených přísloví, když jsem hleděla do Gabeovy hezké tváře. „Krásný je, kdo krásně činí,“ zamumlala jsem a zahájila bolestivý proces vstávání, abych se mohla bránit. Nohy jsem sice neměla zlámané, ale moje levé koleno bylo rozhodně ve špatném stavu. Už bylo šeredně zmodralé a napuchlé.
V duchu jsem se ptala, jestli bychom Hugo a já nemohli Gabea srazit, až otevře dveře, ale hned jak je otevřel směrem do chodby, viděla jsem, že se vyzbrojil pistolí a černým, zlověstně vyhlížejícím předmětem – usoudila jsem, že to nejspíš bude paralyzér.
„Farrelli!“ zavolala jsem. Jestli je vzhůru, uslyší mě – je to upír.
Gabe nadskočil, podezíravě se na mě podíval.
„Ano?“ ozval se hluboký hlas z místnosti na druhé straně chodby. Uslyšela jsem cinkot řetězů, když se upír pohnul. Samozřejmě, museli ho spoutat stříbrnými řetězy. Jinak by dokázal vyrvat dveře z pantů.
„Poslal nás Stan!“ zaječela jsem a pak mě Gabe udeřil hřbetem ruky, ve které držel pistoli. Protože jsem stála u zdi, narazila jsem do ní hlavou. Vydala jsem strašný zvuk, ne docela výkřik, ale na sten to bylo příliš hlasité.
„Drž hubu, mrcho!“ zařval Gabe. Mířil pistolí na Huga a paralyzér držel v pohotovosti pár centimetrů ode mě. „Teď, advokáte, odtud vypadni na chodbu. A nepřibližuj se ke mně, slyšíš?“
Hugo, tvář zbrocenou potem, se protáhl kolem Gabea na chodbu. Dalo mi práci sledovat co se děje, ale všimla jsem si, že jak musel manévrovat v úzkém prostoru, ocitl se Gabe velmi blízko Huga, když mu šel otevřít Farrellovu celu. Zrovna když jsem myslela, že se ode mě v chodbě dost vzdálil, abych to stihla, řekl Hugovi, aby zavřel dveře mé cely, a přestože jsem na Huga zběsile vrtěla hlavou, udělal to.
Myslím, že mě Hugo ani neviděl. Obrátil se úplně do sebe. Všechno se v něm hroutilo, v myšlenkách měl chaos. Udělala jsem pro něj co jsem mohla, když jsem sdělila Farrellovi, že jsme od Stana, což bylo v Hugově případě značné přehánění, ale Hugo byl tak vyděšený nebo zbavený iluzí, anebo zahanbený, že už neměl vůbec žádnou páteř. Vzhledem k jeho těžké zradě mě samotnou velmi překvapovalo, že jsem se vůbec namáhala. Kdybych ho nedržela za ruku a neviděla obrázky jeho dětí, asi bych to neudělala.
„Nestojíš za nic, Hugo,“ řekla jsem. Jeho tvář se znovu na okamžik objevila v dosud otevřeném okénku, tvář bledá zoufalstvím všeho druhu, ale pak zmizel. Uslyšela jsem otevírání dveří, uslyšela jsem cinkot řetězů a uslyšela jsem, jak se dveře zavírají.
Gabe vecpal Huga do Farrellovy cely. Zhluboka jsem dýchala, až jsem měla pocit, že bych mohla hyperventilovat. Zvedla jsem jednu židli, plastikovou se čtyřma kovovýma nohama, takovou, na jaké jste už milionkrát seděli v kostele a na schůzích a ve třídách. Zvedla jsem ji jako krotitel lvů, s nohama obrácenýma dopředu. Nic víc mě nenapadlo. Myslela jsem na Billa, ale bylo to příliš bolestné. Myslela jsem na svého bratra Jasona a litovala jsem, že tady není se mnou. Už dlouho jsem vůči Jasonovi nic takového nepocítila.
Dveře se otevřely. Gabe se usmíval, už když vstupoval. Byl to hnusný úsměv, při němž všechna ohyzdnost jeho duše prosakovala ven skrze ústa a oči. Tohle byla skutečně jeho představa dobré zábavy.
„Myslíš, že tě ta židlička zachrání?“ zeptal se.
Neměla jsem náladu na hovor a nechtěla jsem naslouchat hadům v jeho hlavě. Uzavřela jsem se, pevně jsem se zavřela do sebe, obrnila jsem se.
Strčil pistoli do pouzdra, ale paralyzér držel pořád v ruce. Teď, tak si byl jistý sám sebou, jej zastrčil do malého koženého pouzdra na opasku na levém boku. Uchopil nohy židle a začal s ní lomcovat ze strany na stranu.
Zaútočila jsem.
Málem jsem ho vyrazila ze dveří, tak nečekaný byl můj silný protiútok, ale v posledním okamžiku se mu podařilo stočit nohy stranou, takže neprošly úzkými dveřmi. Stál u zdi na druhé straně chodby, oddechoval, rudý ve tváři.
„Mrcho!“ zasyčel a šel po mně znovu. Tentokrát se pokusil vytrhnout mi židli z rukou úplně. Ale jak už jsem řekla, požila jsem upíří krev a nedala jsem mu ji. A sebe jsem mu taky nedala.
Aniž bych to viděla, vytasil paralyzér, s hadí rychlostí se natáhl přes židli a dotkl se jím mého ramene.
Nezhroutila jsem se, což očekával, ale padla jsem na kolena a pořád držela tu židli. Ještě než jsem přišla na to, co mě to potkalo, vyškubl mi židli z rukou a povalil mě naznak.
Stěží jsem se mohla hýbat, ale mohla jsem řvát a držet nohy u sebe, a to jsem taky udělala.
„Drž hubu!“ zařval, a protože se mě dotýkal, poznala jsem, že vlastně chce, abych byla v bezvědomí; bude ho bavit znásilňovat mě, až budu v bezvědomí – popravdě řečeno to byl jeho ideál.
„Ty nemáš rád, když jsou ženské při vědomí,“ funěla jsem, „viď?“ Strčil mezi nás ruku a škubnutím mi rozhalil blůzu.
Slyšela jsem Hugův hlas, řval, jako by to k něčemu bylo. Kousla jsem Gabea do ramene.
Znovu mi řekl mrcho, už to začínalo být otřepané. Rozepnul si kalhoty a teď se snažil vyhrnout mi sukni. Krátce jsem se zaradovala, že jsem si koupila dlouhou.
„Bojíš se, že si budou stěžovat, když budou vzhůru?“ ječela jsem. „Pusť mě, slez ze mě! Pusť mě, pusť mě, pusť mě!“
Konečně jsem mohla zase pohnout rukama. V okamžiku se vzpamatovaly po elektrickém šoku natolik, že zase fungovaly. Vytvořila jsem si z dlaní pohárky. Když jsem na něj zaječela, připlácla jsem mu dlaně na uši.
Zařval a vzepjal se, ruce mu vylétly k hlavě. Byl tak plný hněvu, až z něj unikal a zaléval mě, bylo to jako koupel v zuřivosti. Tehdy jsem pochopila, že by mě zabil, kdyby mohl, ať by ho za to čekal jakýkoli postih. Pokusila jsem se převalit na bok, ale držel mě nohama. Sledovala jsem, jak zatíná pravou ruku v pěst, která mi připadala velká jako balvan. A s pocitem odsouzence jsem sledovala oblouk té pěsti, blížící se k mé tváři, protože jsem věděla, že tahle rána mě sejme a bude po všem…
Ale právě k tomu nedošlo.
Gabe vyletěl do vzduchu, kalhoty rozepnuté, obnažené mužství se z nich dralo ven. Jeho pěst přistála ve vzduchu a boty kopaly po mých nohou.
Nějaký malý muž držel Gabea ve vzduchu; ne muž, jak jsem si uvědomila při druhém pohledu, puberťák. Prastarý puberťák.
Byl blond a do půl těla nahý, a jeho paže a hruď byly pokryté modrým tetováním. Gabe ječel a máchal kolem sebe rukama, ale chlapec stál klidně, tvář bezvýraznou, dokud se Gabe nevyčerpal. Než Gabe umlkl, chlapec přeměnil svůj stisk v jakési objetí kolem Gabeova pasu, a Gabe visel hlavou dolů.
Chlapec na mě lhostejně shlédl. Blůzu jsem měla roztrženou a podprsenku uprostřed přervanou.
„Jste hodně zraněná?“ zeptal se chlapec téměř neochotně.
Měla jsem zachránce, ale nijak nadšeného.
Vstala jsem, což bylo namáhavější, než se zdá. Trvalo mi to pěknou chvíli. Zběsile jsem se třásla emocionálním šokem. Když jsem byla vzpřímená, byla jsem stejně velká jako chlapec. Podle lidského věku mu bylo asi šestnáct, když se stal upírem. Nedalo se poznat, před kolika lety to bylo. Musel být starší než Stan, starší než Isabel. Jeho angličtina byla čistá, ale se silným přízvukem. Neměla jsem zdání, co je to za přízvuk. Možná se jeho rodným jazykem už ani nemluví. To bude zřejmě osamělý život!
„To přejde,“ řekla jsem. „Děkuji.“ Pokusila jsem se znovu zapnout blůzu – ještě na ní zbývalo pár knoflíků – ale ruce se mi příliš třásly. Každopádně ho pohled na mou pleť nezajímal. Vůbec nic to s ním nedělalo. Oči měl docela lhostejné.
„Godfreyi,“ řekl Gabe. Jeho hlas byl tenký jako nitka. „Godfreyi, ona se pokoušela utéct.“
Godfrey s ním zatřepal a Gabe sklapl.
Tak Godfrey byl ten upír, kterého jsem viděla Bethaninýma očima – jedinýma očima, které si pamatovaly, že ho tenkrát večer viděly v Křídle netopýra. Očima, které už nic neuvidí.
„Co máte v úmyslu?“ zeptala jsem se ho klidným a vyrovnaným hlasem.
Godfreyovy bleděmodré oči zamžikaly. Nevěděl.
Tetovat se nechal, dokud byl ještě naživu, a byly to velmi podivné symboly, jejichž význam byl ztracen už po staletí, na to bych si klidně vsadila. Patrně by nějaký učenec dal všechno za to, aby se na to tetování mohl podívat. Já měla kliku, viděla jsem je zadarmo.
„Prosím, pusťte mě ven!“ řekla jsem s veškerou důstojností, kterou jsem v sobě dokázala nashromáždit. „Oni mě zabijí.“
„Ale vy obcujete s upíry,“ řekl.
Zatékala jsem očima ze strany na stranu, jak jsem se to pokoušela rozlousknout.
„Aha,“ řekla jsem zdráhavě. „Ale vy jste upír, ne?“
„Zítra veřejně odpykám svůj hřích,“ řekl Godfrey. „Zítra pozdravím úsvit. Poprvé za tisíc let uvidím slunce. Pak uvidím tvář Boha.“
Prima. „Rozhodl jste se,“ řekla jsem.
„Ano.“
„Ale já ne. Nechci zemřít.“ Vrhla jsem pohled na Gabeovu tvář, která byla úplně modrá. V rozčilení tiskl Godfrey Gabea mnohem silněji než měl. Uvažovala jsem, jestli nemám něco říct.
„Obcujete s upíry,“ obvinil mě Godfrey a já sjela pohledem zpátky k jeho tváři. Věděla jsem, že už bych raději neměla dovolit svému soustředění zatoulat se jinam.
„Jsem zamilovaná,“ řekla jsem.
„Do upíra.“
„Ano. Do Billa Comptona.“
„Všichni upíři jsou zatracení a všichni by se měli setkat se sluncem. Jsme špína, skvrna na tváři země.“
„A tihle lidé“ – ukázala jsem nahoru na znamení, že tím myslím Společenstvo – „tihle lidé jsou lepší, Godfreyi?“
Upír se zatvářil nejistě a nešťastně. Hladověl, jak jsem si všimla, líce měl skoro propadlé a bílé jako papír. Plavé vlasy mu skoro vlály kolem hlavy, jako by byly elektrické, a oči vypadaly v kontrastu s bledostí jako modré kuličky. „To jsou aspoň lidé, součást božího plánu,“ řekl tiše. „Upíři jsou odporní.“
„A přesto jste byl ke mně hodnější než tenhle člověk.“ Který je mrtvý, uvědomila jsem si při pohledu do jeho tváře. Snažila jsem se neucuknout a znovu zaostřila oči na Godfreye, který byl pro mou budoucnost mnohem důležitější.
„Ale my bereme krev nevinným.“ Godfreyovy bleděmodré oči se upíraly do mých.
„Kdo je nevinný?“ položila jsem řečnickou otázku v naději, že se to příliš nepodobá otázce Piláta Pontského – „Co je pravda?“ –, třebaže to sám věděl zatraceně dobře.
„No, děti,“ řekl Godfrey.
„Ach, vy… jste se krmil z dětí?“ Přitiskla jsem si ruku k ústům.
„Zabíjel jsem děti.“
Dlouho mě nenapadalo vůbec nic, co bych řekla. Godfrey tam stál a smutně na mě hleděl, přitom držel v náručí Gabeovo zapomenuté tělo.
„Co vás zastavilo?“ zeptala jsem se.
„Nic mě nezastaví. Nic než má smrt.“
„To mě moc mrzí,“ řekla jsem uboze. Trpěl, a mě to doopravdy mrzelo. Ale kdyby byl člověk, řekla bych bez rozmýšlení, že si zasluhuje elektrické křeslo.
„Za jak dlouho bude tma?“ zeptala jsem se, protože jsem nevěděla, co jiného říci.
Godfrey samozřejmě neměl hodinky. Usoudila jsem, že je vzhůru jen proto, že je pod zemí a že je velmi starý. Godfrey řekl: „Za hodinu.“
„Prosím, pusťte mě! Jestli mi pomůžete, dostanu se odtud.“
„Ale povíte to upírům. Oni zaútočí. Bude mi zabráněno setkat se s úsvitem.“
„Proč čekat do rána?“ zeptala jsem se náhle podrážděně. „Vyjděte ven. Udělejte to hned.“
Užasl. Pustil Gabea, který s žuchnutím přistál. Godfrey mu nevěnoval ani pohled. „Obřad je naplánovaný na úsvit, bude u toho mnoho věřících,“ vysvětloval. „Farrell bude také přiveden před tvář slunce.“
„Jakou roli v tom budu hrát já?“
Pokrčil rameny. „Sarah chtěla zjistit, jestli by upíři za vás vyměnili jednoho z vlastních řad. Steve měl jiné plány. Měl představu, že vás přiváže k Farrellovi, abyste shořela s ním.“
Byla jsem omráčená. Ne že ten nápad dostal Steve Newlin, ale že si myslel, že to osloví jeho farníky – neboť to byli farníci. Newlin byl ještě šílenější, než jsem tušila. „A vy myslíte, že spoustu lidí potěší pohled na to, jak mladou ženu popravují bez jakéhokoli procesu? Že jim to bude připadat jako hodnotný náboženský obřad? Myslíte, že lidi, kteří pro mě naplánovali tuhle strašnou smrt, jsou doopravdy zbožní?“
Poprvé projevil stín pochyb. „I u lidí to působí trochu extrémně,“ souhlasil. „Ale Steve si myslel, že by to byla silná výpověď.“
„No, jistěže by to byla silná výpověď. Říkalo by to ‚Jsem cvok‘. Vím, že na tomhle světě je habaděj špatných lidí a špatných upírů, ale nevěřím, že by většinu lidí v téhle zemi, ostatně ani tady v Texasu, nějak povznesl pohled na řvoucí ženskou, kterou upalují.“
Godfrey se zatvářil pochybovačně. Poznala jsem, že vyjadřuji nahlas něco, co ho už napadlo, myšlenky, které tajil i sám před sebou. „Pozvali média,“ řekl. Bylo to jako protest nevěsty, která couvá od svatby s mužem, o němž náhle zapochybuje. Ale pozvánky jsme už rozeslali, máti!
„To věřím. Jenže to bude konec jejich organizace, to vám můžu říct rovnou. Opakuji, jestli opravdu chcete udělat prohlášení tímhle způsobem, jedno velké ‚Je mi to líto‘, pak vyjděte hned teď z tohohle kostela a stoupněte si na trávník. Bůh se bude dívat, to mi věřte. O toho by vám mělo jít.“
Zápolil s tím, to musím uznat.
„Mají pro mě speciální bílé roucho,“ řekl. (Ale už jsem si koupila šaty a zamluvili jsme kostel.)
„Sakra krucinál! Jestli se hádáme o šatech, tak to vlastně vůbec nechcete udělat. Vsadím se, že z toho vycouváte.“
Rozhodně jsem ztratila ze zřetele svůj cíl. Hned jak mi ta slova vyšla z úst, litovala jsem jich.
„Uvidíte,“ řekl pevně.
„Nechci to vidět, jestli budu v té chvíli připoutaná k Farrellovi. Nejsem zlá, a nechci umřít.“
„Kdy jste byla naposledy v kostele?“ To byla výzva.
„Asi před týdnem. A taky jsem byla u přijímání.“ Nikdy jsem nebyla šťastnější, že chodím pravidelně do kostela, protože o tom bych nedokázala lhát.
„Jejda!“ Godfrey vypadal jako omráčený.
„Vidíte?“ Měla jsem pocit, že ho tímto argumentem připravuji o všechen jeho uražený majestát, ale krucinál, nechtělo se mi umřít v plamenech! Chtěla jsem Billa, toužila jsem po něm tak intenzivně, až jsem doufala, že to otevře jeho rakev. Jen kdybych mu mohla říct, co se děje…
„Pojďte,“ řekl Godfrey a natáhl ruku.
Nechtěla jsem mu dát šanci, aby si znovu promyslel svou pozici, ne po tomhle dlouhém handrkování, a tak jsem uchopila jeho ruku a vykročila přes Gabeovu ležící postavu do chodby. Mezi Farrellem a Hugem panovalo zlověstné mlčení, a abych řekla pravdu, byla jsem moc vyděšená, než abych volala a zjišťovala, co se mezi nimi odehrává. Usoudila jsem, že jestli se odtud dostanu, stejně bych je mohla oba zachránit.
Godfrey na mně zvětřil krev a jeho tvář byla strhaná touhou. Ten výraz jsem už znala. Ale nebyl v něm chtíč. O mé tělo nestál ani za mák. Pojítko mezi krví a sexem je u všech upírů velmi silné, takže jsem si říkala, že mám štěstí, když jsem postavou jednoznačně dospělá. Ze zdvořilosti jsem mu nastavila tvář. Po dlouhém zdráhání olízl pramínek krve z řezné rány na mé lícní kosti. Na vteřinu zavřel oči, vychutnával, a pak jsme zamířili ke schodům.
Se značnou Godfreyovou pomocí jsem vystoupila po strmém schodišti. Volnou rukou vyťukal kombinaci na dveřích a ty se otevřely. „Bydlím tady dole, v pokoji na konci chodby,“ vysvětloval hlasem, který sotva zčeřil vzduch.
Chodba byla prázdná, ale každou vteřinou mohl někdo vyjít z některé kanceláře. Godfrey se zřejmě vůbec nestrachoval, ale já ano, a já byla tím, jehož svoboda byla v sázce. Neslyšela jsem žádné hlasy, personál už šel zřejmě domů, připravit se na noční akci, a noční hosté ještě nezačali přicházet. Dveře některých kanceláří byly zavřené a okna v kancelářích byla jedinými zdroji denního světla v chodbě. Už byla dost tma, aby se Godfrey cítil příjemně, jak jsem usoudila, protože ani nezaváhal. Zpod dveří hlavní kanceláře vycházelo jasné umělé světlo.
Spěchali jsme, nebo se alespoň snažili, ale moje levá noha nechtěla moc spolupracovat. Nevěděla jsem, ke kterým dveřím Godfrey míří, snad k dvojitým dveřím vzadu ve svatyni, které jsem viděla prve. Kdybych se dokázala dostat bezpečně ven tudy, nemusela bych procházet druhým křídlem. Nevěděla jsem co udělám, až budu venku. Ale být venku bude rozhodně lepší, než být uvnitř. Právě když jsme dorazili k otevřeným dveřím předposlední kanceláře vlevo, té, odkud prve vyšla ta droboučká hispánka, otevřely se dveře Steveovy kanceláře. Ztuhli jsme. Godfreyova paže mě svírala kolem ramen jako železný pás. Ven vyšla Polly, dosud obrácená do místnosti. Byli jsme jen dva metry od ní.
„… táborák,“ říkala.
„Ach, já myslím, že máme dost,“ říkal sladký hlas Sarah. „Kdyby všichni vrátili účastnické lístky, věděli bychom to jistě. Nemůžu uvěřit, jací jsou lidé lajdáci a kolik jich neodpoví. Je to taková bezohlednost, když jsme jim tolik usnadnili sdělení, jestli tady budou nebo nebudou!“
Diskuse o etiketě. Páni, kéž by tady byla slečna Mannersová a poradila mi s touhle situací! Byla jsem nevítaným hostem malé církve a odešla jsem bez rozloučení. Jsem povinna napsat děkovný dopis, nebo mohu jen prostě poslat květiny?
Polly začala otáčet hlavu a já věděla, že nás každou chvíli uvidí. Ještě než jsem tu myšlenku zformovala, Godfrey mě strčil do prázdné ztemnělé kanceláře.
„Godfrey! Co děláš tady nahoře?“ Hlas Polly nezněl vyděšeně, ale také ne radostně. Spíš jako kdyby našla podomka v obývacím pokoji, jak si dělá pohodlíčko.
„Přišel jsem se podívat, jestli ještě nemusím něco udělat.“
„Není ještě strašně brzy, abys byl vzhůru?“
„Jsem hodně starý,“ řekl zdvořile. „Staří nepotřebují tolik spánku jako mladí.“
Polly se zasmála. „Sarah,“ řekla vesele, „Godfrey je vzhůru!“
Hlas Sarah zněl odněkud blíž, když promluvila: „No ahoj, Godfrey!“ řekla tímtéž veselým tónem. „Jsi napjatý? Vsadím se, že jsi!“
Mluvili s tisíciletým upírem, jako by byl dítě v předvečer svých narozenin.
„Tvoje roucho je už hotové,“ řekla Sarah. „Všechno připraveno ke startu!“
„Co kdybych si to rozmyslel?“ zeptal se Godfrey.
Nastalo dlouhé ticho. Snažila jsem se dýchat pomaloučku a potichoučku. Čím víc se blížil soumrak, tím spíš jsem si dovedla představit, že budu mít šanci dostat se odtud.
Kdybych mohla telefonovat… Pohlédla jsem na psací stůl v kanceláři. Telefon na něm byl. Ale nerozsvítí se knoflíky v jiných kancelářích, knoflíky k téhle lince, kdybych použila telefon? Momentálně by to nadělalo příliš mnoho hluku.
„Ty sis to rozmyslel? Je tohleto možné?“ zeptala se Polly. Byla očividně rozhořčená. „Ty jsi přišel za námi, pamatuješ? Vyprávěl jsi nám o svém životě v hříchu a o hanbě, kterou jsi cítil, když jsi zabíjel děti a… dělal jiné věci. Změnilo se něco z toho?“
„Ne,“ řekl Godfrey a znělo to ze všeho nejvíc zamyšleně. „Nic z toho se nezměnilo. Ale nevidím nutnost přibírat k téhle mé oběti nějaké lidi. Abych řekl pravdu, mám za to, že Farrell by se měl nechat, ať se smíří s Bohem po svém. Neměli bychom ho nutit k obětování.“
„Musíme zavolat Steva,“ řekla Polly polohlasem k Sarah.
Potom jsem slyšela jen Polly, takže jsem usoudila, že se Sarah vrátila do kanceláře pro Steva.
Jedno světýlko na telefonu se rozsvítilo. Jo, tohle dělala. Poznala by, kdybych se pokusila použít jednu z ostatních linek. Asi během vteřiny.
Polly se snažila Godfreye mile přesvědčovat. Godfrey sám moc nemluvil a já neměla zdání, co se mu děje v hlavě. Bezmocně jsem stála, přitisknutá ke zdi, a doufala, že do kanceláře nikdo nevstoupí, že nikdo nesestoupí do sklepa a nespustí poplach, že Godfrey znovu nezmění názor.
Pomoc! říkala jsem v duchu. Kdybych tak dokázala volat o pomoc tímhle způsobem, skrze svůj šestý smysl!
Hlavou mi bleskla myšlenka. Přiměla jsem se stát klidně, ačkoliv se mi nohy ještě třásly šokem a koleno a obličej mě bolely jako šestý stupeň pekla. Možná bych mohla někoho přivolat: poslíčka Barryho. Je to telepat jako já. Možná by mě slyšel. Ne že bych se už někdy o něco takového pokoušela – no, však jsem se taky ještě s žádným telepatem nesetkala, že? Zoufale jsem se snažila lokalizovat se ve vztahu k Barrymu, pokud byl v práci. Teď bylo asi tolik hodin, jako když jsme přijeli ze Shreveportu, takže tam možná bude. Představila jsem si svou lokaci na mapě, kterou jsem si naštěstí s Hugem předtím prohlédla – ačkoliv jsem už věděla, že jen předstíral nevědomost o tom, kde leží Centrum Společenstva – a usoudila jsem, že jsme jihozápadně od hotelu Tichý břeh.
Byla jsem v novém duševním teritoriu. Posbírala jsem veškerou energii, která ve mně ještě zbývala, a pokusila se ji v duchu sbalit do kuličky. Na vteřinu jsem si připadala absolutně směšně, ale když jsem přemýšlela o tom, jak se osvobodit z tohohle místa a od těchhle lidí, dalo se získat jen velmi málo tím, že by člověk nebyl směšný. Myslela jsem na Barryho. Je těžké přesně popsat, jak jsem to dělala, ale vysílala jsem. Věděla jsem, že pomůže jeho jméno a to, že vím, kde je.
Rozhodla jsem se začít něčím snadným. Barry Barry Barry Barry…
Co chceš? Absolutně zpanikařil. Tohle se mu ještě nikdy nestalo.
Já to taky ještě nikdy nedělala. Doufala jsem, že působím konejšivě. Potřebuju pomoc. Jsem ve velkém maléru.
Kdo jsi?
No, to by pomohlo. Jsem to ale blbá! Já jsem Sookie, ta blondýna, co přijela včera večer s hnědovlasým upírem. Apartmá ve třetím poschodí.
Ta prsatá? Ach, pardon!
Aspoň, že se omluvil. Ano. Ta prsatá. A s přítelem.
Tak co se děje?
Teď to všechno zní velice jasně a uspořádaně, ale nebyla to slova. Bylo to, jako bychom si navzájem posílali emocionální telegramy a obrázky.
Snažila jsem se vymyslet, jak vysvětlit svou situaci. Dojdi pro mého upíra, hned jak se probudí.
A pak?
Řekni mu, že jsem v nebezpečí. Nebezpečí nebezpečí nebezpečí…
Fajn, je mi to jasný. Kde?
Kostel. Usoudila jsem, že to bude zkratka pro Centrum Společenstva. Nenapadalo mě, jak to Barrymu sdělit.
Ví kde?
Ví kde. Řekni mu, ať jde po schodech dolů.
Jsi opravdická? Nevěděl jsem, že ještě někdo…
Jsem opravdická. Prosím, pomoz mi!
Cítila jsem, jak se Barryho myslí řítí složitá přehršle emocí. Bál se mluvit s upírem, děsil se, aby jeho zaměstnavatelé nezjistili, že má tu „divnou věc na mozku“, byl prostě vzrušený, že existuje ještě někdo jako on. Ale především se bál té části sebe, která ho tak dlouho mátla a děsila.
Všechny tyto pocity jsem znala. To nic, chápu to, řekla jsem mu. Nežádala bych tě, kdyby mě nechtěli zabít.
Znovu ho zasáhl strach, strach z vlastní odpovědnosti. Vůbec jsem to neměla dodávat.
A pak mezi nás nějak vztyčil jakousi vetchou bariéru a já nevěděla, co Barry udělá.
*
2024 ©