pokud se ještě neznáme, jmenuju se Sookie Stackhouseová a poslední čtyři roky pracuju v baru U Merlotta. Ty první tři utekly skoro bez povšimnutí. Potom ale jednou večer vešel dovnitř upír Bill a můj život se obrátil vzhůru nohama. I když jsme se drželi obvyklého postupu (upír potká dívku, upír svede dívku, upír ztratí dívku), řekla bych, že si osud pro nás přichystal další překvapení.
Během prvního měsíce naší známosti se v oblasti objevil masový vrah, který zabíjel servírky, o nichž se vědělo, že chodí s upíry − a hlavním podezřelým byl můj bratr Jason (Mrtví do soumraku).
Na podzim požádali upíři z Dallasu své přátele ve Shreveportu, jestli by si mě nemohli půjčit, abych jim pomohla s pátráním po jejich zmizelém kolegovi (Upíři v Dallasu). V té době byl zavražděn i kuchař z baru U Merlotta. A protože jsem ho považovala za svého přítele, rozhodla jsem se podniknout, co je v mých silách, abych jeho záhadnou smrt objasnila. Moje cesta do Dallasu souvisela především s Ericem, Billovým šéfem. Začal mi prokazovat svůj zájem, který dosud neopadl.
Těsně před Vánocemi jsem pojala podezření, že mi Bill zahýbá. Odjel z města a zmizel kdesi v Mississippi. Eric mě přesvědčil, abych se ho vydala hledat do Jacksonu. Jako doprovod mi přidělil vlkodlaka jménem Alcide Herveaux. Během pátrání po Billovi jsem se v jednom jacksonském baru pro nadpřirozené bytosti, pojmenovaném Klub mrtvých, seznámila i s několika místními občany pochybných mravů.
Tím se dostávám k začátku knihy Mrtví pro svět.
Téměř všichni mě nějak naštvali. Můj bratr se možná během příštího úplňku promění ve zvíře. Co bude následovat dál?
Billův příchod do baru mi zamotal život natolik, že se to ani nedá vylíčit.
Když jsem se vrátila domů z práce, na domovních dveřích jsem objevila přilepený lístek. Měla jsem za sebou krátkou odpolední směnu v baru U Merlotta, která začínala před polednem a končila v podvečer, ale protože se blížil konec prosince, stmívalo se hodně brzy. Takže Bill − můj bývalý přítel Bill Compton neboli Upír Bill, jak mu říkala většina štamgastů z našeho baru − tady ten vzkaz musel nechat někdy během uplynulé hodiny, protože vstává až po setmění.
Billa jsem neviděla už přes týden a náš rozchod nebyl nijak příjemný, ale když jsem se dotkla obálky nadepsané mým jménem, přepadl mě skličující pocit. Mohlo by vás napadnout, že se chovám, jako kdybych − navzdory svým šestadvaceti letům − nikdy předtím žádného přítele neměla a nikdy nezažila žádný rozchod.
Měli byste pravdu.
Žádný normální mladík totiž nechce randit s tak podivným stvořením, jako jsem já. Od prvního dne, co jsem začala chodit do školy, o mně lidé z mého okolí tvrdí, že to nemám v hlavě v pořádku.
Mají pravdu.
To ovšem neznamená, že se mě v baru občas někdo nepokouší osahávat. Vypadám totiž dobře. A chlapi si občas přihnou víc než je zdrávo, a pak pozapomenou na mou pověst podivného, neustále se usmívajícího děvčete, kterému straší ve věži.
Ale jediný, s kým jsem se sblížila skutečně důvěrně, byl jenom Bill. A rozchod s ním mě hluboce zasáhl.
Obálku jsem otevřela, až když jsem se posadila ke starému poškrábanému kuchyňskému stolu. Stáhla jsem si rukavice, ale kabát jsem si nesvlékla.
Nejdražší Sookie − chtěl jsem k Tobě přijít a promluvit si s Tebou, po tom, co ses aspoň trochu vzpamatovala z těch nešťastných událostí, které se odehrály na začátku tohoto měsíce…
„Z těch nešťastných událostí!“ Modřiny na zadku mi už konečně vybledly, ale pohmožděné koleno se mi v mrazu ozývalo tak vehementně, že mě podle všeho už nikdy v životě nepřestane bolet. Všechna bolestivá zranění jsem utrpěla, když jsem zachraňovala svého nevěrného přítele Billa ze spárů bandy upírů, mezi něž patřila i jeho bývalá milenka Lorena. Musela jsem ještě zjistit, čím ho tak omámila, že se za ní vydal až do Mississippi.
Zřejmě máš na srdci spoustu otázek ohledně všech těch událostí, které se poslední dobou seběhly.
Zatraceně trefně řečeno!
Pokud si se mnou chceš promluvit tváří v tvář, dojdi k hlavním dveřím a pusť mě dovnitř.
No ne! Tohle jsem nečekala. Chvíli jsem uvažovala, ale dospěla jsem k názoru, že i když už Billovi nevěřím, můžu se spolehnout, že by mi nikdy fyzicky neublížil. Zamířila jsem přes celý dům k hlavnímu vchodu. Otevřela jsem dveře a zavolala: „Tak dobře, pojď dovnitř!“
Vyšel zpoza stromů obklopujících mýtinu, na které stál můj starý dům. Při pohledu na něj mě zabolelo u srdce. Bill měl široká ramena a štíhlou postavu, na které se podepsal život farmáře, kdysi obdělávajícího pozemky, jež sousedí s mou parcelou. Jeho síla a houževnatost se formovaly v letech, kdy před svou smrtí roku 1867 sloužil jako voják Konfederace. Měl výrazný řecký nos, hladké tmavohnědé vlasy a stejně tmavé oči. Vypadal úplně stejně jako v době, kdy jsme spolu chodili. A úplně stejně bude vypadat i v budoucích letech.
Než překročil práh, na okamžik zaváhal. Pokynula jsem mu, aby šel dál, a ustoupila jsem stranou, aby se kolem mě mohl protáhnout do dokonale uklizeného obývacího pokoje, zařízeného starým pohodlným nábytkem.
„Děkuju,“ řekl svým chladným ale melodickým hlasem, který mě dosud celou rozechvíval. Mnoho věcí se mezi námi pokazilo, ale žádná z nich nezačala v posteli. „Chtěl jsem si s tebou ještě promluvit, než odjedu.“
„Kam jedeš?“ Snažila jsem se, aby to znělo co možná nejklidněji.
„Do Peru. Na královnin rozkaz.“
„Takže pořád pracuješ na té své, ehm, databázi?“ O počítačích jsem nevěděla skoro nic, ale Bill usilovně studoval, aby se v nich vyznal jako skutečný odborník.
„Ano. Čeká mě ještě další pátrání. Mám domluvenou schůzku s jedním nesmírně starým upírem, který má obšírné znalosti o zástupcích našeho druhu v Jižní Americe. Chci se s ním poradit. A když už tam budu, prohlédnu si místní pamětihodnosti.“
Potlačila jsem v sobě nutkání nabídnout Billovi láhev syntetické krve, která se prodávala pod značkou Pravá krev, což by zřejmě udělala každá zdvořilá hostitelka. „Posaď se,“ řekla jsem úsečně, kývla hlavou k pohovce a sama si sedla na kraj starého rozkládacího křesla, které stálo šikmo naproti ní. Potom se v místnosti rozhostilo ticho, při němž jsem si ještě palčivěji uvědomila, jak jsem nešťastná.
„Jak se má Bubba?“ vypravila jsem ze sebe po chvíli.
„Je teď v New Orleansu,“ odpověděl Bill. „Královna je ráda, když ho má čas od času po ruce. A kromě toho se tady během posledního měsíce tak výrazně zviditelnil, že považovala za lepší přesunout ho někam jinam. Ale brzy se sem zase vrátí.“
Kdybyste Bubbu viděli, okamžitě byste ho poznali. Jeho obličej znají úplně všichni. Ale Bubbův „přechod na druhou stranu“ nedopadl příliš úspěšně. Zřízenec, který tehdy sloužil v márnici, byl shodou okolností upír a zároveň jeho velký fanoušek. Nedokázal ignorovat záblesk života, který zaznamenal u svého idolu, a neodolal pokušení. Výsledkem je, že si celé společenství upírů na jihu země Bubbu přehazuje jako horký brambor a snaží se ho držet stranou, aby se k němu neupřela pozornost veřejnosti.
Znovu nás obklopilo tíživé ticho. Měla jsem v plánu okamžitě si zout boty, svléknout pracovní stejnokroj, zachumlat se do měkkého županu a posadit se k televizi s pizzou Freschetta. Byla to velice skromná touha, ale chtěla jsem si ji splnit. Místo toho jsem tu seděla jako zkoprnělá a srdce se mi svíralo.
„Pokud máš něco na srdci, měl bys mi to říct,“ vypravila jsem ze sebe.
Pokýval hlavou, jakoby sám pro sebe. „Musím ti to vysvětlit,“ řekl a složil bílé ruce do klína. „Lorena a já…“
Podvědomě jsem sebou trhla. To jméno jsem už nikdy v životě nechtěla slyšet. Kvůli Loreně mě opustil.
„Musím ti to říct,“ pokračoval téměř zlostně. Zřejmě si všiml mého škubnutí. „Dej mi k tomu příležitost!“ Po krátkém zaváhání jsem mu mávnutím ruky naznačila, aby tedy pokračoval.
„Když mě zavolala, odjel jsem do Jacksonu, protože jsem si prostě nedokázal pomoct,“ řekl.
Obočí mi vyletělo vzhůru. Tohle jsem neslyšela poprvé. Znamenalo to „chybí mi sebekontrola“ nebo „nemohl jsem odolat, protože se mi mozek přestěhoval do kalhot“.
„Kdysi dávno jsme bývali milenci. Jak už ti vysvětlil Eric, milostné svazky mezi upíry nemívají dlouhý život, ale v době svého trvání jsou nesmírně náruživé. Ale jednu věc ti Eric neřekl − že to byla právě Lorena, kdo mě převedl na druhou stranu.“
„Do temnoty?“ vyhrkla jsem, ale okamžitě jsem se kousla do rtu. Přechod lidských bytostí mezi upíry nebylo téma, které by se mohlo zlehčovat.
„Ano,“ přitakal Bill s vážným výrazem. „A potom se z nás stali milenci, což nebývá příliš běžné.“
„Ale rozešli jste se…“
„Ano. Asi před osmdesáti lety jsme dospěli do stadia, kdy už jsme spolu nedokázali žít. Od té doby jsem Lorenu neviděl, i když jsem o ní samozřejmě leccos slýchal.“
„Ach ovšem!“ vydechla jsem s nic neříkajícím výrazem.
„Ale svazovala mě povinnost kdykoliv splnit její příkaz. To je trvalý závazek, kterého se nezbavíme. Když nás náš stvořitel povolá, musíme se jeho přání podřídit.“ Mluvil naléhavým tónem.
Přikývla jsem a snažila se vyloudit na tváři chápavý výraz. Řekla bych, že nepříliš úspěšně.
„Poručila mi, abych tě opustil,“ pokračoval a přitom mě probodával svýma hnědýma očima. „Pohrozila mi, že když to neudělám, zabije tě.“
Ztrácela jsem poslední zbytky sebekontroly. Usilovně jsem se kousala do měkké tkáně na vnitřní straně tváře, abych nevybuchla. „Takže ses rozhodl, co je pro nás oba nejlepší, aniž bys mi něco vysvětlil nebo si o tom se mnou promluvil.“
„Musel jsem,“ odpověděl. „Musel jsem ji poslechnout. A kromě toho jsem věděl, že je schopná ublížit ti.“
„No, v tom jsi měl pravdu.“ Lorena skutečně vyvinula veškeré síly, aby mě dostala do hrobu. Ale předešla jsem ji a do nenávratna jsem poslala já ji, i když musím přiznat, že s notnou dávkou štěstí, které se v tu chvíli postavilo na mou stranu.
„A ty už mě nemiluješ,“ řekl Bill s mírným náznakem otázky.
Nemohla jsem mu dát jasnou odpověď.
„Nevím,“ řekla jsem váhavě. „Nepočítala jsem s tím, že by ses chtěl ke mně vrátit. Vždyť jsem koneckonců tu tvou matku zabila.“ Tázavý tón se vloudil i do mého hlasu, ale především z něj zaznívala hořkost.
„V tom případě se potřebujeme odloučit na delší dobu. Až se vrátím, promluvíme si spolu znovu, pokud o to budeš stát. Polibek na rozloučenou?“
Kajícně se musím přiznat, že bych Billa nejradši políbila. Ale nebyl to dobrý nápad. Špatná mi připadala už samotná touha to udělat. Jenom jsem se zlehka dotkla svými rty Billovy tváře. Z jeho bledé pokožky vycházel nepatrný jas, který upíry odlišoval od normálních smrtelníků. Překvapilo mě, když jsem zjistila, že většina lidí toto nenápadné světélkování nevidí.
„Vídáš se s tím vlkodlakem?“ zeptal se mě, když se ocitl skoro u dveří. Znělo to, jako kdyby ta slova vytáhl odkudsi z hloubi nitra, i s kořeny.
„Se kterým?“ podivila jsem se. Musela jsem překonat pokušení vůbec mu neodpovědět. Žádnou odpověď si totiž nezasluhoval a dobře to věděl. „Jak dlouho budeš pryč?“ dodala jsem chvatně. Bill se na mě podíval, jako kdyby zvažoval, co mi na to má odpovědět.
„Přesně to nevím. Možná dva týdny,“ řekl nakonec.
„Můžeme si tedy promluvit potom,“ prohlásila jsem a odvrátila obličej stranou. „Vrátím ti tvůj klíč,“ prohlásila jsem a vylovila z kabelky svazek svých klíčů.
„Ne, nech si je prosím na svém kroužku!“ zarazil mě. „Třeba je po mém odjezdu budeš potřebovat. Můžeš ke mně chodit, kdy se ti zlíbí. Korespondenci mi budou až do odvolání nechávat na poště, a myslím, že o ostatní záležitosti jsem se také postaral.“
Zřejmě jsem tedy byla jeho poslední nevyřešená záležitost. Potlačila jsem v sobě zlost, která ve mně v posledních dnech neustále bublala a hrozila, že se každým okamžikem vylije na povrch.
„Doufám, že na té cestě dobře pořídíš,“ poznamenala jsem chladně a zavřela za ním dveře. Ještě jsem si musela obléknout ten měkký župan a pustit televizi. Páni, vracela jsem se ke svému původnímu plánu.
Když jsem ale vkládala do trouby pizzu, musela jsem se několikrát kousnout do rtu, aby se mi neroztřásla brada.
2024 ©