Celou cestu domů jsem myslela na uplynulý den strávený ve Shreveportu. Požádala jsem totiž Alcida, aby ze svého mobilu zatelefonoval na policii v Bon Temps, jestli už něco zjistili o Jasonovi. Žádnou dobrou zprávu však pro mě neměli. Ne, nic nového o Jasonovi nevědí a nikdo jim nehlásil, že by ho někde viděl. Takže jsem během zpáteční cesty nezastavila před policejní stanicí, ale před potravinami, abych si koupila margarín a chleba, a pak ještě do prodejny s nápoji pro krev.
Jakmile jsem otevřela dveře diskontního obchodu s potravinami, spatřila jsem na regálu vystavené láhve umělé krve, takže jsem už nemusela zajíždět do specializované prodejny s nápoji. Hned nato mi oči ulpěly na plakátu s Ericovou podobiznou. Byl to zřejmě snímek pořízený při slavnostním otevření Transfusie, protože na něm vypadal nesmírně mírumilovně a neškodně − jako okouzlující světák. Každý, kdo ho spatřil, si musel pomyslet, že tenhle upír by nikdy v životě nikoho nekousl. Nad fotografií stálo velkými písmeny: VIDĚLI JSTE TOHOTO UPÍRA?
Důkladně jsem si přečetla celý text. Jason měl ve všem naprostou pravdu. Padesát tisíc dolarů je spousta peněz. Ta Hallow musí být do Erica skutečně zblázněná, když je za něj ochotná vyplatit takovou částku − pokud si s ním chce skutečně jenom zasouložit. Byla jsem totiž přesvědčená, že by si nemohla dovolit vyplatit tak velikou odměnu, ani kdyby se jí podařilo ovládnout Transfusii (a spolu s ní získat i Ericovy sexuální služby), pokud by si chtěla zajistit alespoň minimální zisk z provozu tohoto nočního podniku. Stále víc jsem nabývala dojmu, že neznám celou pravdu a že strkám hlavu někam, kde o ni mohu snadno přijít.
Hoyt Fortenberry, Jasonův velký kamarád, ukládal do mrazáku obrovské krabice s pizzou. „Ahoj, Sookie, kam se poděl ten starouš Jason?“ zavolal na mě, jakmile mě zahlédl. Hoyt, rozložitý chlapík s nepříliš pronikavým mozkem, se tvářil ustaraně.
„Kéž bych to věděla!“ vzdychla jsem a popošla k němu, abychom si mohli promluvit a ostatní lidé v obchodě neslyšeli každé naše slovo.
„Neutekl třeba s nějakou kočkou, kterou někde sbalil? Ta, se kterou slavil Nový rok, byla moc pěkná.“
„Jak se jmenuje?“
„Crystal. Crystal Norrisová.“
„Kde bydlí?“
„Támhle v Hotshotu.“
Hotshot bylo městečko ještě menší než Bon Temps, vzdálené asi patnáct kilometrů, a o jeho obyvatelích se říkalo, že jsou dost svérázní. Děti z Hotshotu, které jezdily do školy v Bon Temps, se neustále držely u sebe a byly… prostě jiné. Nijak mě nepřekvapilo, že Crystal žije právě v Hotshotu.
„Takže,“ rozvíjel Hoyt svou myšlenku, „Crystal ho možná přemluvila, aby s ní odjel.“ Sám tomu ale nevěřil, jak jsem si přečetla v jeho hlavě. Spíš se snažil sám sebe i mě přesvědčit. Oba jsme věděli, že Jason by už zatelefonoval, i kdyby si s nějakým děvčetem užíval sebevíc.
Ale stejně jsem se rozhodla, že Crystal zavolám, až si vyšetřím deset minut, přestože jsem se bála, že to možná nebude dnes v noci. Požádala jsem Hoyta, aby o Crystal řekl v šerifově kanceláři, a on mi slíbil, že to udělá. Ale netvářil se na to nijak šťastně. Myslím, že kdyby tím pohřešovaným byl kdokoliv jiný než Jason, rozhodně by to odmítl. Ale mnohem chytřejší a vynalézavější Jason byl pro tělesně i duševně pomalého Hoyta odjakživa zdrojem skvělé zábavy a příjemného povyražení. Kdyby se už Jason neobjevil, Hoyta by čekal jednotvárný život naplněný nudou.
Rozloučili jsme se na parkovišti před diskontní prodejnou a já jsem si oddechla, že se mě Hoyt nezeptal, proč jsem si nakoupila tolik lahví umělé krve. Nepodivila se nad tím ani pokladní, i když je brala do ruky se zjevným odporem. Když jsem ji platila, uvažovala jsem nad tím, jak velkou díru do rozpočtu mi už udělal Ericův pobyt. Po oblečení se teď tyto náklady zvýšily o krev.
Domů jsem dojela až za tmy. Vytáhla jsem z auta igelitové tašky s nákupem, odemkla zadní dveře, vešla do domu, rozsvítila v kuchyni a zavolala na Erica. Nedočkala jsem se žádné odpovědi, takže jsem uložila potraviny do ledničky a jednu láhev krve jsem nechala venku, abych ji měla po ruce, až můj host dostane hlad. Vytáhla jsem z kufru brokovnici, uchýlila se do stínu vedle bojleru a nabila ji. Po chvíli jsem zavolala do šerifovy kanceláře. Ohledně Jasona nic nového, oznámila mi dispečerka.
Celá sklíčená jsem se opřela o stěnu a chvíli zůstala nehnutě sedět. Ale nemělo smysl jen tak lelkovat a poddávat se depresi. Možná bych měla zajít do obýváku, zapnout video a pustit Ericovi nějaký film, aby se trochu zabavil. Viděl už všechny díly Buffy, ale Anděla jsem neměla. Uvažovala jsem jestli zná Jih proti Severu. (Věděla jsem, že se vyskytoval někde poblíž, když se ten film natáčel.) Jenomže trpěl ztrátou paměti, takže všechno pro něj mohlo být nové.
Když jsem však vkročila na chodbu, zaslechla jsem, že se něco nepatrně pohnulo. Jemně jsem strčila do dveří vedoucích do mého bývalého pokoje, abych svého hosta nevzbudila, pokud ještě nevstal. Ale byl už vzhůru. Stál zády ke dveřím a natahoval si džíny. Se spodním prádlem se neobtěžoval, neměl na sobě ani ty nejminiaturnější slipy. Zatajila jsem dech. Polkla jsem nasucho a přinutila se pevně zavřít oči. Ruce jsem zaťala v pěsti.
Kdyby se pořádala mezinárodní soutěž o nejkrásnější zadek, Eric by ji bezkonkurenčně vyhrál. Získal by obrovský, ten největší pohár. Nikdy mě nenapadlo, že bych se mohla dostat do situace, kdy bych se musela silou vůle držet, abych si na nějakého muže nesáhla, ale ta chvíle právě teď nastala. Zarývala jsem nehty do dlaní a pod zavřenými víčky napínala oči, jako kdybych se mohla skrz ně podívat, jen kdybych se ještě trochu víc snažila.
Připadalo mi ponižující toužit po někom tak… tak dychtivě jenom kvůli tomu, že má nádhernou postavu. Nikdy mě nenapadlo, že žena může zažívat podobné pocity.
„Sookie, jste v pořádku?“ zeptal se mě Eric. S vypětím všech sil jsem se pokusila potlačit vlnu chlípnosti, která mě úplně ovládla, a zase začít rozumně uvažovat. Můj host se teď postavil přímo proti mně a položil mi ruce na ramena. Zvedla jsem hlavu a zadívala se mu do modrých zorniček, které na mě upíral a v nichž se teď neodráželo nic jiného než upřímný zájem. Přímo před očima jsem měla jeho pevné bradavky připomínající mazací gumu na konci tužky. Kousla jsem se do jemné kůžičky na vnitřní straně tváře. Musím si zachovat ten několikacentimetrový odstup a neopřít se o něj.
„Promiňte!“ vydechla jsem. Bála jsem se promluvit nahlas nebo se vůbec pohnout. „Nechtěla jsem vás tady takhle přepadnout. Měla jsem zaklepat.“
„Vždyť už jste mě takhle viděla.“
Ale ne takhle zezadu, úplně nahého. „Ano, ano, bylo to ode mě nezdvořilé.“
„Vůbec mi to nevadí. Vypadáte vystrašeně.“
Vážně? „No, mám za sebou moc ošklivý den,“ procedila jsem skrz zaťaté zuby. „Bratr je nezvěstný a ve Shreveportu čarodějnice zabily viceprezidentku tamního společenství vlkodlaků. Její ruka ležela na záhoně před domem. No, vlastně něčí ruka. Belinda je v nemocnici. Ginger je mrtvá. Myslím, že se teď osprchuju.“ Otočila jsem se na podpatku a napochodovala do svého pokoje. Potom jsem vklouzla do ložnice, svlékla se a naházela všechno oblečení na jednu hromadu. Kousla jsem se do rtu, ale potom jsem se musela svým divokým emocím zasmát. Nakonec jsem vstoupila pod tříšť horkých kapek.
Věděla jsem, že se doporučuje spíše chladná sprcha, ale vychutnávala jsem si teplo a pocit uvolnění, které mi poskytovala teplá voda. Navlhčila jsem si vlasy a natáhla se pro mýdlo.
„Pomůžu vám,“ uslyšela jsem náhle Erica. Stál za mnou, stahoval koupelnový závěs ke straně a chystal se vlézt ke mně pod sprchu.
Zalapala jsem po dechu a vyjekla. Džíny měl svlečené. Očividně ho přemohly stejné pocity jako mě. Bylo to zřejmé na první pohled. I podle povysunutých špičáků. Tonula jsem v rozpacích, zachvátil mě strach a zároveň jsem byla připravená okamžitě se k němu vrhnout. Stála jsem jako solný sloup, úplně ochromená prudkými rozporuplnými emocemi, které mnou cloumaly. Eric vzal do ruky mýdlo, promnul si je v dlaních, odložil je zpátky do vaničky a začal mi mýt paže. Přitom mi každou z nich zvedl, aby mi mohl zajet do podpaždí, a potom pokračoval dolů, aniž by se dotkl mých ňader, která se chvěla jako malá štěňata toužící po pohlazení.
„Milovali jsme se spolu někdy?“ zeptal se mě.
Zavrtěla jsem hlavou, neschopná promluvit.
„V tom případě jsem byl hlupák,“ prohlásil a začal mi dlaní opisovat kruhy na břiše. „Otočte se, lásko!“
Otočila jsem se k němu zády. Měl silné a nesmírně hbité prsty, a než mi domyl záda, měla jsem ta nejčistší a nejuvolněnější ramena v Louisianě.
Ramena však byla jedinou uvolněnou částí mého těla. Moje libido poskakovalo nahoru a dolů jako na houpačce. Skutečně to míním udělat? Připadalo mi to stále pravděpodobnější. Kdyby ten muž, který stál za mnou ve sprše, byl skutečný Eric, měla bych sílu zařadit zpátečku. Vyhodila bych ho z koupelny, jakmile by se tam objevil. Skutečný Eric měl obrovskou moc a diplomatické schopnosti, které jsem do určité míry respektovala. Tenhle Eric byl úplně jiný − chyběla mu síla osobnosti, kterou jsem se u starého Erica postupem času naučila určitým zvráceným způsobem obdivovat −, ale byl krásný, netajil se svým obdivem a toužil po mně ve světě, který mi často dával najevo, že se beze mě docela dobře obejde. Mozek mi vypovídal službu a tělo mi ochabovalo. Cítila jsem, jak se mě část Ericova těla dotýká, a přitom jsem si uvědomila, že on sám tak těsně za mnou nestojí. Jejda! No ne! Uf!
„Chvějete se, protože se mě bojíte?“ zeptal se mě.
Zamyslela jsem se nad tím. Ano i ne. Ale nemínila jsem s ním probírat všechny možnosti. Úplně mi stačil můj urputný vnitřní boj. Dobře jsem si totiž uvědomovala, že už se mi zřejmě nenaskytne lepší příležitost, abych Ericovi vysvětlila své neochvějné názory na sexuální sbližování s někým, koho nemiluji. A možná už nikdy nenastane vhodnější chvíle na to, abych mu dala jasně na srozuměnou, že se naše budoucí vzájemné vztahy musí zakládat na vzájemné ohleduplnosti a laskavém zacházení. Nebála jsem se, že by mě Eric třeba zmlátil, ale jeho mužství (alespoň tak se to nazývalo v mých románech, obvykle ve spojení s adjektivy „vzdouvající se“ nebo „mohutné“, což byl právě tento případ) ve mně jako v poměrně nezkušené ženě vyvolávalo poněkud bolestné představy. Připadala jsem si jako automobil zvyklý pouze na jediného řidiče… jako vůz, jehož případný nový majitel s ním chce vyrazit na terénní závod.
Ach, k čertu s podobnými myšlenkami!
Vylovila jsem z mističky mýdlo a promnula je mezi prsty. Když jsem pak k Ericovi přistoupila o kousek blíž, přitiskla jsem mu svým tělem jeho chloubu k podbřišku, ovinula mu ruku kolem pasu a dotkla se prsty jeho úchvatných hýždí. Do obličeje jsem se mu přitom nepodívala, ale vycítila jsem, že ho moje vstřícné gesto potěšilo. Rozkročil se a já ho velice pečlivě a nesmírně jemně omyla. Vzrušeně zavzdychal a zprudka se zachvěl v bocích. Začala jsem mu přejíždět dlaněmi po hrudníku. To se mu nesmírně zamlouvalo. Sevřel mi hlavu dlaněmi. „Kousni mě, jenom trochu,“ zašeptal a já mu vyhověla. Jeho ruce mi pak začaly nepokojně přejíždět po celém těle. Nevynechaly jediný kousek pokožky, na který dosáhly, laskaly mě a dráždily. Po chvilce ode mě poodstoupil a naklonil se ke mně, odhodlaný oplatit mi mou péči − přitiskl mi rty na ňadra a rukou mi zajel do klína. Z úst se mi vydral hluboký vzdech a úplně automaticky jsem se zhoupla v bocích. Měl skutečně dlouhé prsty.
Potom jsem si jen uvědomila, že voda přestala téct, Eric mě utírá nadýchanou bílou osuškou a já mu jeho péči oplácím za pomoci druhé osušky. Nato jsme se dlouze políbili a pak znovu a ještě.
„Postel,“ zašeptal přerývaně a já jsem přikývla. Popadl mě a pak jsme se trochu zašmodrchali do pokrývky, protože já ji chtěla odhrnout, kdežto on se mínil jenom položit na postel a pokračovat. Nakonec jsem prosadila svou já, protože bylo dost chladno. Jakmile jsme se uložili, otočila jsem se k němu a oba jsme pak pokračovali přesně tam, kde jsme předtím přestali, ale zrychleným tempem. On svými rty i prsty horečně zkoumal mou topografii a přitom se mi prudce tiskl na stehno.
Touha po něm mě spalovala natolik, že jsem se bála, aby mi od konečků prstů nezačaly létat jiskry. Uchopila jsem jeho mužství do dlaně, objala je všemi prsty a začala ho laskat.
Najednou na mě nalehl, připravený proniknout do mě. Byla jsem vzrušená na nejvyšší míru a připravená vyjít mu vstříc. Zajela jsem mezi nás rukou, abych ho navedla na správný bod, a přitom jsem mu třela úd o svůj klín.
„Milenko moje,“ vydechl chraptivě a pronikl do mě.
Přestože jsem byla připravená a toužila po něm celým tělem, ohromeně jsem vykřikla.
Po chvilce zašeptal: „Nezavírej oči! Dívej se na mě, milenko moje.“ Tón, jakým vyslovil slovo „milenko“, mi připadal jako to nejněžnější pohlazení, jako kdyby mě oslovoval jménem, které vůči mně nikdy žádný muž nepoužil a asi už nikdy nepoužije. Špičáky měl úplně vysunuté a já jsem mu po nich přejela jazykem. Čekala jsem, že mě kousne do krku, jak to téměř pokaždé dělával Bill.
„Dívej se na mě,“ pošeptal mi do ucha a vyklouzl ze mě. Pokusila jsem se přitáhnout si ho nazpět, ale začal mě líbat a svými polibky si razil cestu po celém těle od ňader až do mého klína, přičemž udělal několik strategických zastávek. Když dospěl k cíli, zaplavil mě pocit, že se vznáším nad samým vrcholem propasti. Měl zkušená ústa a dlouhé prsty, kterými nahrazoval svůj penis. Pak náhle zvedl hlavu, zadíval se na mě přes celou délku mého těla, aby se ujistil, že ho sleduju − což jsem skutečně dělala −, zabořil mi celý obličej do klína a začal mě laskat svými rty; prsty se mu přitom pohybovaly stále rychleji. A pak mě najednou kousl.
Asi jsem vyjekla, určitě ano, ale hned nato jsem se vznesla na nejmocnější vlně rozkoše, jakou jsem kdy pocítila. Jakmile ta úchvatná vlna začala ustupovat, Eric mě znovu políbil na ústa a já jsem z jeho rtů ochutnala svou vlastní vláhu. A pak jsem ho znovu ucítila v sobě a všechno se opakovalo zase od začátku. Zakrátko nastala i jeho chvíle, ještě když jsem vnímala dozvuky svého vlastního vyvrcholení. Vykřikl cosi v jazyce, kterému jsem nerozuměla, zavřel oči a zhroutil se na mě. Po chvíli zvedl hlavu a zadíval se na mě. Potěšilo by mě, kdyby aspoň předstíral, že je udýchaný, jako to při milování dělával Bill. (Nikdy jsem to s ním nerozebírala, ale prostě ztěžka dýchal a mě to naplňovalo větší sebejistotou.) Jiný sex než s Billem jsem nikdy nezažila, takže moje úvahy byly asi přirozené, ale popravdě řečeno, vzpomínky na minulé období, kdy jsem patřila jen jednomu partnerovi, mi působily bolest, protože tato doba už teď definitivně patřila minulostí.
Znovu jsem se přenesla do přítomnosti, která byla také příjemná. Pohladila jsem Erica po vlasech a zastrčila mu pár uvolněných pramenů za ucho. Nespouštěl ze mě oči a já si uvědomovala, že čeká, až promluvím. „Ráda bych,“ řekla jsem, „ráda bych si pár orgasmů schovala do nějaké zavařovací sklenice, abych je měla připravené, až je budu potřebovat. Mám totiž dojem, že jsem jich teď zažila několik navíc.“
Eric vykulil oči a zčistajasna zařval smíchy. Znělo to skvěle, znělo to, jako kdyby se řehtal skutečný Eric. Pod dojmem toho smíchu jsem se s tímhle úchvatným, ale úplně neznámým mužem najednou cítila naprosto uvolněně.
Překulil se na bok a stáhl mě na sebe, takže jsem nakonec skončila obkročmo na něm.
„Kdybych věděl, že jsi bez šatů takhle úchvatná, pokusil bych se o to už dřív,“ řekl.
„Pokusil ses už o to nejmíň dvacetkrát,“ usmála jsem se na něj.
„Z toho je vidět, že mám dobrý vkus.“ Na chvíli zaváhal a z tváře se mu vytratil rozverný úsměv. „Pověz mi o nás něco! Jak dlouho tě znám?“
Po pravé tváři se mu rozlévalo světlo z koupelny. Vlasy se mu rozprostřely po polštáři a svítily jako zlato.
„Je mi zima,“ řekla jsem tiše a on si mě přivinul k sobě a přetáhl přes nás přikrývku. Překulila jsem se na bok a zapřela se o loket, takže jsme leželi naproti sobě. „Nech mě přemýšlet. Setkali jsme se loni v Transfusii, ve tvém upířím baru ve Shreveportu. A mimochodem, ten bar se dnes stal terčem útoku. Vlastně to bylo už včera. Promiň, měla jsem ti to říct hned, ale strašně se bojím o bratra.“
„Chci slyšet o tom dnešku, ale nejdřív mě uveď do obrazu. Začínám si připadat nesmírně zajímavý.“
Další šok. Skutečnému Ericovi leželo na srdci především jeho vlastní postavení, kdežto vztahy s ostatními až někde… možná tak na desátém místě. Tohle bylo strašně zvláštní. „Jsi šerifem pátého okrsku a můj bývalý přítel Bill je tvůj podřízený,“ řekla jsem. „Odjel za hranice. Mám dojem, že o Billovi jsem ti už vyprávěla.“
„To je ten tvůj nevěrný přítel? Kterého stvořila upírka Lorena?“
„Právě ten,“ přisvědčila jsem stručně. „No a když jsem se s tebou poprvé setkala v Transfusii…“
Trvalo to mnohem déle, než jsem původně zamýšlela, a když jsem mu všechno vylíčila, znovu mi dal pocítit své nepokojné ruce. Sevřel mi svými vysunutými špičáky ňadro a nasál z něj trochu krve. Když jsem prudce zalapala po dechu, dopřál si mocný doušek. Ovládl mě při tom zvláštní pocit, protože mi současně dráždil bradavku. Působilo mi to bolest, ale zároveň mě to nesmírně vzrušovalo − zdálo se mi, jako kdyby mi vysával krev z nesmírné hloubky. Znovu jsem zalapala po dechu, prohnula se jako luk a on mi zvedl nohu, aby do mne mohl snáz proniknout.
Tentokrát už mi to nevyrazilo dech jako poprvé. Počínal si mnohem pomaleji a chtěl, abych se mu dívala do očí, což samozřejmě umocnilo jeho výkon.
Když bylo po všem, byla jsem úplně vyčerpaná, přestože jsem si to náramně vychutnala. Slýchala jsem spoustu řečí o mužích, kteří se vůbec nestarají o to, jestli ženu uspokojí. Možná měli pocit, že když jsou spokojení oni, jejich partnerky musí pociťovat totéž. Ale ani jeden z obou mužů, se kterými jsem se milovala, se jim nepodobal. Nevěděla jsem, jestli za to může skutečnost, že to jsou upíři, nebo že mám prostě štěstí, anebo obojí.
Eric mě zasypával lichotkami a já jsem si uvědomila, že jsem mu neřekla nic, co by aspoň naznačilo můj obdiv k němu. Připadalo mi to nespravedlivé. Objímal mě a já se mu hlavou opírala o rameno. Tiše jsem tedy zamumlala: „Jsi tak krásný!“
„Cože?“ zeptal se ohromeně.
„Říkal jsi mi, že se ti líbí moje tělo.“ Samozřejmě to řekl trochu jinak, ale styděla jsem se opakovat jeho výraz doslova. „Jenom chci, abys věděl, že si totéž myslím já o tobě.“
Rozesmál se, takže jsem cítila, jak se mu zachvěla hruď. „Která část se ti líbí nejvíc?“ zeptal se mě s rošťáckým úsměvem.
„Ach, tvoje hýždě,“ vyhrkla jsem bez přemýšlení.
„Můj… zadek?“
„Jo.“
„Doufal jsem, že nějaký jiný kousek.“
„No, ten je samozřejmě… postačující,“ řekla jsem a přitiskla mu hlavu k hrudi. Okamžitě mi bylo jasné, že jsem nezvolila nejlepší výraz.
„Postačující?“ Uchopil mě za ruku a přitiskl ji na dotyčný orgán. Ten se okamžitě znovu přihlásil k životu. Stiskl mi ruku, přejel s ní po svém údu a já jsem ho poslušně objala svými prsty. „Tomu říkáš postačující?“
„Asi jsem měla říct ohromující.“
„Ohromující. To se mi líbí.“
Znovu byl připravený. Ale pokud mám být upřímná, o sobě jsem už pochybovala. Byla jsem natolik vyčerpaná, že jsem se v duchu ptala, jestli se vůbec ráno dokážu postavit na nohy.
Naznačila jsem mu, že by mě potěšila malá změna polohy, a on mi s potěšením vyhověl. Po dalším úchvatném vyvrcholení jsem měla pocit, že mám místo svalů želatinu. Už jsem nemyslela na svůj strach o Jasona, na děsné zážitky, které se odehrály ve Shreveportu, prostě na nic nepříjemného. Šeptali jsme si upřímně míněné (přinejmenším z mé strany) lichotky a já jsem alespoň na chvíli zapomněla na všechny strasti. Nevím, co Eric dělal po zbytek noci, protože jsem usnula.
Nazítří mě čekala spousta starostí, ale díky Ericovi jsem na ně několik vzácných hodin nemyslela.
2024 ©