5. kapitola

Jako první přišla na řadu Carla Rodriguezová, moje nejslibnější vodítko. Vyhledala jsem si starou adresu své bývalé spolužačky Dovie, se kterou jsem si občas vyměňovala vánoční blahopřání. Její dům jsem musela chvíli hledat, protože se nacházel poměrně daleko od obchodů, do kterých jsem ve Shreveportu běžně chodila nakupovat. Stál uprostřed nízkých domků směstnaných těsně vedle sebe, z nichž některé byly ve značně zuboženém stavu.

Když mi Carla otevřela dveře, zaplavil mě vítězoslavný pocit. Měla kruhy pod očima a vypadala unaveně, což jasně naznačovalo, že se v noci na dnešek moc nevyspala.

„Ahoj, Sookie,“ řekla, když mě po krátkém zaváhání poznala. „Co tady děláš? Včera večer jsem byla u Merlotta, ale neviděla jsem tě tam. Ještě v tom podniku pracuješ?“

„Pracuju. Měla jsem volno.“ Stála jsem naproti Carle tváří v tvář a najednou jsem nevěděla, jak jí mám vysvětlit, o co mi jde. Rozhodla jsem se, že na to půjdu bez servítků. „Poslyš, Carlo, Jason dnes dopoledne nedorazil do práce, a tak mě napadlo jestli náhodou není u tebe.“

„Zlato, proti tobě nic nemám, ale Jason je ten poslední chlap na světě, s kterým bych spala,“ odpověděla Carla rázně. Zírala jsem na ni s pocitem, že mi nelže. „Nikdy bych znovu nesahala na plotnu, o kterou jsem se už jednou popálila. Sice jsem se tam trochu porozhlídla, jestli ho třeba někde neuvidím, ale kdybych na něj narazila, otočila bych se na druhou stranu.“

Přikývla jsem. Připadalo mi, že víc už mi na toto téma neřekne. Vyměnily jsme si ještě několik zdvořilostních vět a pak jsem se dala do hovoru s Dovií, která držela v náruči batole a opírala si je o bok. Ale zakrátko jsem se měla k odchodu. Moje nejslibnější stopa vzala za své během pouhých dvou vět.

Ve snaze zaplašit své zoufalství jsem dojela k benzínce na rohu rušné ulice a zaparkovala tam, abych si mohla prostudovat mapu Shreveportu. Ve chvilce jsem si vyhledala trasu z předměstí, kde bydlela Dovie, přímo k upířímu baru.

Bar Transfusia se rozkládal v nákupním centru města poblíž supermarketu Toys „R“ Us. Celoročně se v něm otevíralo v podvečer v šest hodin, ale upíři se v něm začínali pochopitelně objevovat, až když nastala úplná tma, což se lišilo podle ročního období. Průčelí podniku bylo natřené na šedo a neon označující jeho název svítil rudě. „Nejlepší upíří bar ve Shreveportu!“ hlásal nový, poněkud menší nápis pod nevšedním jménem nočního podniku.

Přede dvěma lety se skupinka upírů z Oklahomy pokusila zřídit konkurenční podnik nedaleko odsud, ve městě Bossier City, ale zůstalo pouze u záměru. Celá budova, ve které probíhala rozsáhlá rekonstrukce, jedné parné srpnové noci lehla popelem a od té doby dotyčné upíry nikdo nespatřil.

Turisté, kteří do Transfusie zavítali, považovali podobné historky za osobité a zábavné. Umocňovaly totiž jejich vzrušení z konzumace předražených nápojů (které roznášely servírky − normální smrtelnice − v černých splývavých „upírských“ šatech) a z pohledu na skutečné upíry. Eric přiměl všechny nemrtvé ze svého pátého okrsku, aby se v Transfusii pravidelně objevovali a trávili tam předepsaný počet hodin. Většina jeho podřízených se tam příliš nadšeně nepředváděla, nicméně využívala možnosti seznámit se s místními patolízaly, kteří vyhledávali společnost upírů, oddávali se s nimi sexuálním hrátkám a rádi se od nich nechávali kousat. Přímo v podniku se však žádné kousání neprovozovalo. Eric důsledně dbal na dodržování přísných pravidel. Stejně jako policejní oddělení. Zákony hovořily jasně: kousání mohli upíři provozovat pouze s dospělými osobami, a to s jejich výslovným souhlasem a pouze v soukromí.

Automaticky jsem zvolna objela nákupní centrum. S Billem jsme skoro pokaždé používali zadní vchod. Tvořily jej jen nevýrazné šedivé dveře zasazené do stejně šedivé zdi. Název baru na nich byl sestavený ze samonalepovacích písmen, koupených ve Wal-Martu. Pod ním někdo podle šablony domaloval nápis POUZE PRO ZAMĚSTNANCE. Zvedla jsem ruku, abych zaklepala, ale potom jsem si všimla, že závora zámku není vysunutá.

Dveře byly odemčené.

To bylo zlé. Moc zlé.

Přestože byl jasný den, všechny chloupky v zátylku se mi naježily. Zoufale jsem si přála, aby teď za mnou stál Bill. Kromě toho se mi stýskalo po jeho něžném milování. Pokud vám chybí bývalý přítel, který ztělesňuje smrtelné nebezpečí, cosi to vypovídá o vašem způsobu života. Přestože nákupní středisko kypělo životem, v jeho zadní části nebylo ani živáčka. Ticho, které tu vládlo, naznačovalo bezpočet možností, ale ani jedna z nich mě neuklidňovala. Přiložila jsem čelo k chladným šedivým dveřím. Rozhodla jsem se, že se vrátím do svého starého auta a co nejrychleji se odsud vypařím, protože jsem to považovala za nesmírně moudré řešení.

A určitě bych zmizela, kdybych zevnitř nezaslechla zasténání.

Dokonce i poté − jestliže by se někde poblíž vyskytovala telefonní budka − bych vytočila pohotovost 911 a zůstala venku, dokud by se tu neobjevila nějaká úřední osoba. Jenomže budku jsem nikde neviděla, a navíc jsem se nemohla smířit s pomyšlením, že někdo třeba naléhavě potřebuje mou pomoc, a já mu ji neposkytnu, protože jsem zbabělec.

Hned vedle vchodu stál kontejner na odpadky. S trhnutím jsem otevřela zadní dveře do klubu a uskočila stranou, abych se vyhnula tomu, co se na mě případně mohlo vyřítit zevnitř. Potom jsem kontejner přisunula o kus blíž a zapřela za něj dveře, aby zůstaly otevřené. Když jsem pak vcházela do tmavé chodby, cítila jsem, jak mi naskakuje husí kůže.

V Transfusii nejsou žádná okna, takže se bar sedm dní v týdnu, čtyřiadvacet hodin denně neobejde bez umělého osvětlení. Teď celý podnik připomínal obrovskou černou díru. Slabé zimní denní světlo pronikalo pouze na chodbu vedoucí do hlavní místnosti s barem. Napravo jsem měla dveře do Ericovy pracovny a do kanceláře účetního. Dveře nalevo vedly do rozlehlých skladovacích prostorů s koupelnou pro zaměstnance. A masivní dveře na konci chodby měly odradit všechny šprýmaře, kteří by se odvážili proniknout do zadního traktu nočního podniku. Ty teď byly také otevřené − úplně poprvé, jak daleko mi paměť sahala. Za nimi se rozprostíral tichý černý bar. Uvažovala jsem, kdo nebo co tam asi sedí u stolů nebo co se choulí v boxech.

Zadržovala jsem dech, aby mi neunikl ani ten nejtišší zvuk. Po chvilce jsem zaslechla tiché zaškrabání a potom další sten. Všechny tyto tiché zvuky vycházely ze skladu. Dveře, které do něj vedly, byly pootevřené. Vystoupala jsem po čtyřech schůdcích až k nim a sáhla do tmy, abych stiskla vypínač. Srdce mi přitom bušilo až v krku.

Když se pak rozsvítila žárovka, úplně mě oslepila, takže jsem překvapeně zamrkala očima.

Uvnitř jsem spařila Belindu − jedinou aspoň trochu inteligentní patolízalku, kterou jsem v životě poznala. Ležela na podlaze v nepřirozené poloze. Nohy měla skrčené, kolena přitisknutá k bokům. Nikde na jejím těle jsem si nevšimla žádných stop po krvi, alespoň viditelných. Zdálo se, jako kdyby obě její nohy zkroutila úporná neustupující křeč. Žádný jiný pohyb jsem v místnosti nezaznamenala. Viděla jsem pouze stohy kartonových krabic, které vyplňovaly všechny rohy místnosti, a jednu rakev − upíři ji občas používali jako rekvizitu při představeních pořádaných během soukromých večírků. Dveře do koupelny pro zaměstnance byly zavřené.

„Belindo,“ zašeptala jsem. „Belindo, podívejte se na mě!“

Belindiny oči, ukryté za skly brýlí, byly rudé a opuchlé. Tváře měla smáčené slzami. Zamrkala a upřeně se na mě zadívala.

„Ještě jsou tady?“ zeptala jsem se. Snad pochopila, že mám na mysli lidi, kteří jí ublížili.

„Sookie,“ vydechla chraptivě. Napadlo mě, jak dlouho tam asi takhle bezmocně leží a čeká na pomoc. „Och, díky Bohu! Vyřiďte panu Ericovi, že jsme se jim snažili ubránit.“ Dokonale se držela své role, dokonce i na pokraji úplného zhroucení. Snad víte, co mám na mysli. „Povězte našemu šéfovi, že jsme bojovali na život a na smrt.“

„Komu jste se snažili ubránit?“ zeptala jsem se zostra.

„Těm čarodějnicím. Objevily se tady včera v noci po zavření, jakmile Pam s Chowem odešli. Jenom Ginger a já…“

„Co chtěly?“ Měla jsem dost času zaregistrovat, že Belinda má dosud na sobě svou dlouhou černou sukni servírky s hlubokým postranním rozparkem a na krku jí svítila dvě červená namalovaná znaménka, která měla znázorňovat stopy po upířích zubech.

„Chtěly vědět, kam jsme schovali pana Erica. Vypadalo to, že s ním… něco provedly… a teď si myslí, že jsme ho kvůli tomu ukryli,“ řekla a na chvíli se odmlčela. Poznala jsem, že musí strašlivě trpět, protože měla obličej zkřivený bolestí, ale netušila jsem, co s ní je. „Nohy,“ zaúpěla. „Och…“

„Jenomže vy o něm nic nevíte, takže jste jim nic nemohla prozradit.“

„Nikdy bych svého pána nezradila.“

Belinda patřila k těm chytřejším.

„Belindo, byl tady ještě někdo kromě vás a Ginger?“ zeptala jsem se, ale bolest ji zmohla natolik, že mi nebyla schopná odpovědět. Celé tělo jí ztuhlo a z úst se jí vydral další zoufalý sten.

Na číslo 911 jsem zavolala z Ericovy kanceláře, protože jsem věděla, kde má telefon. Všechno uvnitř místnosti bylo zpřeházené a na jednu stěnu jakási rozverná čarodějnice nastříkala sprejem obrovský rudý pentagram. Až to Eric uvidí, bude štěstím bez sebe.

Pak jsem se vrátila k Belindě a ujistila ji, že lékařská pomoc je už na cestě. „Co to máte s nohama?“ zeptala jsem se jí a už předem jsem se děsila, jakou uslyším odpověď.

„Začarovaly mě. Zkrátily mi svaly vzadu na nohou na poloviční délku…,“ řekla a znovu začala sténat. „Je to úplně stejné jako porodní bolesti.“

Překvapilo mě, že Belinda má za sebou těhotenství.

„Kde je Ginger?“ zeptala jsem se, když se mi zdálo, že se její bolesti na chvilku poněkud zmírnily.

„Byla v koupelně.“

Ginger, drobná hloupoučká rusovláska, byla stále uvnitř. Nemyslím si, že ji čarodějnice chtěly zabít, ale vypadalo to, že na ni seslaly úplně stejné kouzlo jako na Belindu. Dokonce i teď, po smrti, měla nohy křečovitě stažené a zdeformované jako její kolegyně. Vetřelkyně na ni zřejmě udeřily ve chvíli, kdy stála před umyvadlem, protože si o něj při pádu poranila hlavu. V otevřených očích měla prázdný výraz a vlasy jí potřísnila sražená krev, která se jí vyřinula z rány na spánku.

Tady se nedalo vůbec nic dělat. Ginger byla už na první pohled mrtvá, takže jsem se jí ani nedotkla. Belindě jsem o ní nic neřekla. Beztak by nic nepochopila, protože se už ocitla na pokraji agonie. Ale než jsem vyklidila pole, měla ještě několik světlých okamžiků. Zeptala jsem se jí, kde najdu Pam a Chowa, abych je mohla varovat, a Belinda mi odpověděla, že po setmění pravidelně přicházejí do baru.

Dále mi prozradila, že ta žena, která na ni seslala kouzlo, se jmenovala Hallow, byla vysoká přes sto osmdesát centimetrů a měla krátké černé vlasy a na obličeji nějakou černou kresbu.

Podle této kresby bych ji tedy mohla poměrně snadno poznat.

„Taky mi řekla, že je silná jako upír,“ vypravila ze sebe Belinda, zalapala po dechu a natáhla ruku kamsi za mě. Zachvěla jsem se v očekávání nějaké rány. Nic děsivého se nestalo, ale spatřila jsem cosi, co mě znepokojilo skoro stejně jako představa náhlého útoku. Bylo to táhlo vozíku, na kterém personál baru převážel bedny s nápoji. Normálně mělo podobu rovné kovové tyče, ale teď jsem si všimla, že je ohnuté do tvaru písmene U.

„Vím, že až se pan Eric vrátí, zabije ji,“ vypravila ze sebe Belinda nejistým hlasem. Namáhavě vyrážela jednotlivé slabiky mezi prudkými návaly bolesti.

„Určitě,“ prohlásila jsem, jako kdybych o tom ani v nejmenším nepochybovala. Potom jsem se ale zarazila, protože jsem si připadala jako obrovský zbabělec. „Belindo, musím jít, protože nechci, aby mě tady vyslýchala policie. Prosím vás, vůbec se o mně nezmiňujete. Prostě jim povězte, že vás zaslechl nějaký kolemjdoucí, ano?“

„Kde je pan Eric? Skutečně zmizel beze stopy?“

„Nemám tušení.“ Neměla jsem jinou možnost, než jí zalhat. „Musím už jít.“

„Běžte,“ vydechla Belinda roztřeseně. „Mám štěstí, že jste se tu vůbec objevila.“

Musela jsem zmizet. O událostech, které se odehrály v baru, jsem nic nevěděla, a několikahodinový policejní výslech by mě připravil o spoustu potřebného času. A to jsem si za situace, kdy byl Jason bůhvíkde, nemohla dovolit.

Když jsem pak vyšla z nákupního střediska a zamířila ke svému autu, minulo mě několik policejních vozů a sanitka. V baru jsem otřela všechny kliky, aby mě nemohli identifikovat. A když jsem se pak snažila rozpomenout, čeho jsem se uvnitř dotkla nebo nedotkla, a vybavit si, co všechno jsem tam dělala, dospěla jsem názoru, že jsem po sobě nikde jinde nemohla zanechat žádné stopy. Beztak tam budou miliony nejrůznějších otisků spousty lidí, vždyť je to bar!

Po chvíli jízdy autem jsem si uvědomila, že vůbec nevím, kam vlastně směřuji. Nervy mi vypovídaly službu. Zastavila jsem na parkovišti u jedné z čerpacích stanic a toužebně se zadívala na telefonní budku. Mohla bych zavolat Alcidovi a zeptat se ho, jestli neví, kde Pam s Chowem tráví denní dobu. Potom bych se za nimi mohla vypravit a nechat jim třeba vzkaz nebo něco podobného; zkrátka jim dát vědět, co se v baru odehrálo, a varovat je.

Několikrát jsem se zhluboka nadechla, abych se uklidnila, a uvažovala jsem, co podniknu. Připadalo mi velice nepravděpodobné, že by se upíři svěřovali vlkodlakům, kde se za dne ukrývají. Takové informace většinou nikomu neprozrazují. Alcide neměl upíry ze Shreveportu příliš v lásce, protože se u nich jeho otec zadlužil a tento dluh z hazardu neustále visel nad Alcidovou hlavou jako Damoklův meč, takže teď mladý vlkodlak musel plnit veškerá jejich přání. Ale věděla jsem, že když mu zavolám, určitě za mnou přijde, protože to byl zkrátka moc hodný mladík. Jenomže kdyby se do téhle záležitosti zamíchal, mohlo by to mít pro celou jeho rodinu i podnikání nedozírné následky. Tahle Hallow − čarodějnice z rodu vlkodlaků, která pije upíří krev − však představuje hned trojnásobné nebezpečí. Proto by se o ní vlkodlaci ze Shreveportu měli dozvědět. Jakmile jsem dospěla ke konečnému rozhodnutí, okamžitě se mi ulevilo, zamířila jsem k nejbližší telefonní budce, které byla v provozu, a vytáhla jsem ze svého adresáře navštívenku s Alcidovým číslem.

Alcida jsem zastihla v jeho kanceláři, což byl přímo zázrak. Popsala jsem mu místo, odkud volám, a on mi vysvětlil, jak se k němu dostanu. Nabídl se, že pro mě přijede, ale nechtěla jsem, aby si myslel, že jsem úplně hloupá.

Potom jsem svou kartu použila ještě k jednomu telefonátu − zavolala jsem do kanceláře Budu Dearbornovi, kde jsem se dozvěděla, že o Jasonovi nezjistili nic nového.

Potom jsem se rozjela k Alcidovi a cestou se důsledně řídila jeho pokyny. K firmě Herveaux a syn jsem dorazila asi za dvacet minut. Sídlila nedaleko dálnice I-30, ve východní části Shreveportu, vlastně na mé zpáteční trase domů do Bon Temps.

Celou budovu, kterou vlastnili Herveauxovi, vyplňovala jejich rodinná vyměřovací společnost. Na rozlehlém zadním parkovišti pro zaměstnance jsem spatřila Alcidův pikap Dodge Ram. Odstavná plocha pro návštěvníky, která se rozkládala před hlavním vchodem, byla nesrovnatelně menší. Z toho jsem jasně pochopila, že Herveauxovi většinou dojíždějí za svými zákazníky, a ne zákazníci za nimi. Plaše a také trochu nervózně jsem strčila hlavu do dveří, otevřela je a rozhlédla se. Uvnitř jsem spatřila psací stůl a naproti němu stolek s křesly pro čekající klienty. Za nízkou přepážkou, která rozdělovala celou místnost, jsem uviděla pět nebo šest pracovních stolů, ale obsazené byly jen tři. Mezi povinnosti ženy, která seděla u prvního stolu za přepážkou, patřilo mimo jiné odpovídat na telefonáty. Měla krátce zastřižené a pečlivě upravené tmavohnědé vlasy, dokonale nalíčený obličej a na sobě krásný svetřík. Mohlo jí být něco kolem čtyřicítky, ale na zajímavosti jí to nijak neubíralo.

„Přišla jsem za Alcidem,“ řekla jsem plaše a rozpačitě.

„Vaše jméno?“ Žena se na mě usmívala, ale byl to poněkud křečovitý úsměv. Jako kdyby se jí nelíbilo, že se na Alcidově pracovišti ukazuje nějaká mladá, a navíc očividně nemoderní žena. Měla jsem na sobě svou obnošenou modrou bundu do půli stehen, pod ní modrožlutý pletený svetr s dlouhými rukávy a k tomu prastaré džíny a tenisky. Oblékala jsem se narychlo, ve strachu o Jasona, a ani ve snu mě nenapadlo, že budu čelit ostřížím zrakům módní policie.

„Stackhouseová,“ odpověděla jsem.

„Je tady paní Stackhouseová,“ ohlásila paní Křečovitá do domácího telefonu.

„Ach, to je skvělé!“ uslyšela jsem Alcidův hlas. Znělo to potěšeně, takže mi spadl kámen ze srdce.

Paní Křečovitá se zeptala „Mám ji poslat dozadu?“, ale v té chvíli už Alcide vyrazil ze zadních dveří a zamířil k levé straně stolu paní Křečovité.

„Sookie!“ zvolal a rozzářeně se na mě usmál. Pak se na okamžik zarazil, jako kdyby se nemohl rozhodnout, co má udělat, a nakonec mě objal.

Usmívala jsem se jako měsíček. Jeho objetí jsem mu oplatila, protože mě skutečně upřímně těšilo, že ho zase vidím. Vypadal úžasně. Alcide je vysoký muž s hřívou černých vlasů, kterou podle všeho nedokáže zkrotit ani ten nejlepší hřeben nebo kartáč, a se širokým obličejem, v němž svítí jiskrné zelené oči.

Před časem jsme společně ukrývali mrtvolu, což mezi lidmi vytvoří hodně pevné pouto.

Jemně mě zatahal za cop. „Pojďte dozadu,“ pošeptal mi do ucha, zatímco nás paní Křečovitá sledovala se shovívavým úsměvem na tváři. Ta shovívavost se ale týkala pouze Alcida. Vím to určitě, protože jsem jí nahlédla do hlavy. Myslela si, že nejsem dostatečně elegantní a nemám potřebný šmrnc, abych mohla chodit s jakýmkoliv Herveauxem. A také si myslela, že Alcidovu otci (se kterým spala už dva roky), by se nelíbilo, kdyby si Alcide vybral takovou bezvýznamnou dívku, jako jsem já. Páni! O tyhle poznatky jsem vůbec nestála. Zřejmě jsem se zapomněla dostatečně duševně obrnit proti cizím myšlenkám a uvést do pohotovosti svůj pomyslný ochranný štít. Bill mi to dříve neustále připomínal, ale teď, když už se spolu nevídáme, bývám lajdák. Ale nebyla to jenom moje vina. V hlavě paní Křečovité jsem mohla číst jako v otevřené knize. V Alcidově ne, protože Alcide je vlkodlak.

Vedl mě chodbou pokrytou nádherným kobercem a lemovanou stěnami, na kterých visely nevtíravé obrazy − nemastné neslané krajinky a zahradní výjevy −, které sem zřejmě vybral nějaký návrhář interiérů, nebo dokonce paní Křečovitá. Vešli jsme do Alcidovy kanceláře, na dveřích označené štítkem s jeho jménem. Byla to prostorná místnost, ale nijak zvlášť okázalá a přehnaně elegantní. Naplňovaly ji výhradně předměty, které souvisely s Alcidovou prací − spousta plánů a papírů, pracovní helmy a kancelářské potřeby. Působila nesmírně prakticky. Bzučel tu fax a na kalkulačce položené vedle stohu papírů svítily číslice.

„Máte napilno. Měla jsem zavolat předem,“ řekla jsem, přemožená náhlým návalem strachu.

„Děláte si legraci? Vaše návštěva je to nejpříjemnější, co mě za celý den potkalo!“ Znělo to tak upřímně, že jsem se musela znovu usmát. „Musím vám totiž něco říct. Něco, co jsem vám neprozradil, když jsem vám tehdy přivezl vaše věci. Po tom, co jste utrpěla to zranění.“ Po tom, co mě zmlátili najatí gangsteři. „Měl jsem kvůli tomu takové výčitky svědomí, že jsem si ani netroufal přijet do Bon Temps a promluvit si s vámi tváří v tvář.“

Božínku, vrátil se k té své příšerné snoubence Debbii Peltové! Z jeho hlavy na mě vykukovalo její jméno.

„Ano?“ řekla jsem a snažila se, aby to znělo klidně a upřímně. Napřáhl paži a uchopil mou ruku do svých mohutných dlaní.

„Dlužím vám obrovskou omluvu.“

Fajn, tohle jsem nečekala. „Jak to?“ zeptala jsem se a zadívala se mu do přimhouřených očí. Přijela jsem za ním, abych si mu vylila srdce, a místo toho si je vylévá on mně.

„Ten poslední večer, v Klubu mrtvých…,“ začal. „Když jste nejvíc potřebovala, abych vám pomohl a ochránil vás, jsem…“

Věděla jsem, co přijde. Po tom napadení, při němž jsem utrpěla strašné zranění, se Alcide proměnil ve vlka, místo aby zůstal člověkem a pomohl mi ven. Přiložila jsem mu dlaň na ústa. Měl tak příjemně teplou tvář! Pokud si zvyknete dotýkat se upírů, okamžitě poznáte rozdíl mezi nimi a normální lidskou pokožkou. O vlkodlacích platí totéž, jen s tím rozdílem, že ta jejich je ještě o několik stupňů teplejší.

Cítila jsem, jak se mi zrychluje tep. Došlo mi, že Alcide to cítí také, protože zvířatům podobné věci neujdou. „Alcide, už o tom nikdy nezačínejte! Nemohl jste mi pomoct, a nakonec stejně všechno dopadlo dobře.“ No, víceméně − až na to, že mi Billova zrada zlomila srdce.

„Děkuju vám, že máte takové pochopení,“ odpověděl po krátkém zaváhání, během nějž se na mě zadíval pátravým pohledem. „Myslím, že bych se cítil mnohem líp, kdybyste vybuchla.“ Podle mě mu spíš vrtalo hlavou, jestli se statečně jenom tvářím, nebo zda je moje ujištění skutečně upřímné. Dokonce měl nutkání políbit mě, ale nebyl si jistý, jestli by mi to nebylo nepříjemné, nebo jestli bych mu to vůbec dovolila.

No, vlastně jsem to nevěděla ani já. Proto jsem mu ani neposkytla příležitost, aby to udělal a já zjistila, co cítím.

„Tak dobře, mám na vás zlost, ale docela dobře ji skrývám,“ řekla jsem. Když viděl, že se usmívám − přestože to zřejmě byl poslední úsměv za celý den −, uvolnil se. „Poslyšte, vaše kancelář není právě nejvhodnější místo a tahle denní doba není ideální čas k tomu, co vám potřebuju říct,“ začala jsem věcně a bez okolků, aby pochopil, že o něj neusiluju. Ne že by se mi starý dobrý Alcide nelíbil − byl to po čertech přitažlivý muž −, ale dokud byl ve vleku té příšerné Debbie Peltové, nestála jsem o to, aby se zařadil do okruhu mých přátel. Když jsem o Debbii slyšela naposledy, byla zasnoubená s jiným měňavcem, ale citově se od Alcida neodpoutala.

Nechtěla jsem se zase zaplést do stejné situace − zvlášť když mi srdce svírala bolest, kterou mi způsobila Billova nevěra.

„Tak si tedy zajdeme na kávu do Applebee’s. Je to ve stejné ulici, jen o kousek dál,“ navrhl mi. Vyšli jsme zadními dveřmi.

Tou dobou už byly asi dvě hodiny po poledni a v restauraci seděla jen hrstka hostů. Mladík, který nás uvítal u vchodu, nám na Alcidovu žádost zajistil box co nejdál od ostatních. Usadila jsem se na lavici a čekala jsem, že Alcide zaujme místo na protější straně stolu, ale svezl se na lavici vedle mě. „Pokud mi chcete svěřit nějaké tajemství, tak tohle je nejblíž, jak to jde,“ poznamenal.

Oba jsme si objednali kávu a Alcide číšníka požádal, jestli by mohl dostat jenom malý šálek. A zatímco kolem nás kroužila obsluha, zeptala jsem se Alcida na jeho otce, a Alcide zase mě na Jasona. Neodpověděla jsem, protože jakákoliv zmínka o bratrovi mi vháněla slzy do očí. Jakmile před nás na stůl dosedla káva a mladý číšník odešel, Alcide vyhrkl: „Co se děje?“

Zhluboka jsem se nadechla a uvažovala, čím začít. „Ve Shreveportu se objevily nebezpečné čarodějnice,“ oznámila jsem mu. „Pijí upíří krev a přinejmenším několik z nich patří k měňavcům.“

Teď se pro změnu zhluboka nadechl Alcide.

Zvedla jsem ruku, abych mu naznačila, že to ještě zdaleka není všechno. „Stěhují se do Shreveportu, aby ovládly baštu tamních upírů a zmocnily se jejich financí. Seslaly na Erica jakési kouzlo, které mu zatemnilo paměť. Podnikly útok na Transfusii, aby objevily místo, kam se upíři během dne ukládají ke spánku. Začarovaly dvě místní servírky. Jedna skončila v nemocnici, druhá je mrtvá.“

Alcide vytáhl z kapsy mobil.

„Pam a Chow ukryli Erica u mě doma. Do setmění se tam musím vrátit a postarat se o něj. A Jason je nezvěstný. Nevím, kdo ho unesl a kde je mu konec, anebo jestli je vůbec…“ Naživu. Ale nedokázala jsem to slovo vypustit z úst.

Alcidův podiv nabral podobu hlubokého vzdechu. Seděl naproti mně, v ruce mobilní telefon. Nemohl se rozhodnout, komu zavolat nejdřív. Neměla jsem mu to za zlé.

„Nelíbí se mi, že se Eric skrývá u vás doma,“ řekl. „Vystavuje vás tím nebezpečí.“

Dojalo mě, že v první řadě myslí na mou bezpečnost. „Jason si za to vyžádal spoustu peněz a Pam s Chowem na to přistoupili,“ přiznala jsem zahanbeně.

„Jenomže svou kůži nenese na trh Jason, ale vy.“

Což byla nepochybně pravda. Jenomže musím uznat, že takhle to Jason neplánoval. Pověděla jsem Alcidovi o té krvi na molu. „Mohla by to být jenom falešná stopa,“ řekl, sklopil oči k šálku a napil se kávy. „Musím si zatelefonovat,“ dodal.

„Alcide, vy jste tady ve Shreveportu vůdcem vašeho společenství?“

„Ne, ne, takhle důležitý zdaleka nejsem.“

Nemohla jsem tomu uvěřit a také jsem mu to otevřeně řekla. Uchopil mě za ruku.

„Vůdci smečky obvykle bývají mnohem starší než já,“ začal. „A musejí být velice tvrdí. Mimořádně tvrdí.“

„Musíte spolu bojovat, abyste toho postavení dosáhli?“

„Ne, o tom rozhodují volby. Ale kandidáti musí prokázat obrovskou sílu a moudrost. Musí… no, musí absolvovat takovou zkoušku.“

„Písemnou? Ústní?“ Když Alcide viděl, že se usmívám, trochu se uvolnil. „Něco jako test způsobilosti?“ řekla jsem.

Přikývl. „Něco takového.“

„Nemyslíte si, že by o tom měl váš vůdce vědět?“

„Ano. O čem ještě?“

„Proč to ty čarodějnice dělají? Proč si vybraly právě Shreveport? Když mají takovou moc, pijí upíří krev a jsou odhodlané páchat ty nejhorší věci, proč se nevrhnou na podnikání v nějakém význačnějším a bohatším městě?“

„To je dobrá otázka.“ Alcide se zhluboka zamyslel a přimhouřil přitom své zelené oči. „O žádné takhle mocné čarodějnici jsem neslyšel. Nikdy jsem vlastně neslyšel o žádné čarodějnici, která by patřila k měňavcům. Mám pocit, že se teď něco podobného stalo úplně poprvé.“

„Poprvé?“

„Že by se čarodějnice pokusily ovládnout upíry nebo jiné obyvatele města, kteří patří mezi nadpřirozené bytosti, a zmocnit se jejich majetku,“ řekl.

„Jaké místo čarodějnice zaujímají v hierarchii nadpřirozených bytostí?“

„No, normálně jsou to lidé, kteří zůstávají lidmi,“ odpověděl a pokrčil rameny. „Nadpřirozené bytosti je považují za pouhé lidi, kteří se marně snaží stát někým jiným nebo tak aspoň vypadat. Za osoby, které je zapotřebí mít pod neustálým dohledem, protože ovládají kouzla. My sami jsme sice magické bytosti, ale…“

„Nepovažovali jste je za příliš nebezpečné.“

„To je pravda. Zdá se, že to budeme muset přehodnotit. Říkáte, že jejich vůdkyně pije upíří krev. Saje ji z nich sama?“ Namačkal číslo a přiložil si telefon k uchu.

„Nevím.“

„Pokud patří k měňavcům, jakou podobu na sebe bere?“ Měňavci se mohou měnit v různá zvířata, ale každý z nich si obvykle oblíbí jen jednoho živočicha a potom u své volby zůstává natrvalo. Může se stát rysem, netopýrem nebo také vlkem. Vlkodlaci, kteří se také mění ve vlky, se však od těchto měňavců, beroucích na sebe podobu nejen vlka, ale i jiných zvířat, distancují.

V této komunitě bytostí dvojí podstaty se totiž považují za nadřazenou kastu. Mění se pouze v jedno zvíře − vlka − a to je podle nich nejlepší. Zbytek měňavců na to reaguje tím, že vlkodlaky nazývá gangstery.

„No, je… jako vy,“ řekla jsem.

„Ach, to ne!“ Alcida se to nesmírně dotklo. V tom okamžiku se však v telefonu ohlásil jeho vůdce.

„Haló, tady je Alcide.“ Ticho. „Nerad vás obtěžuju a vytrhuju z práce. Ale přihodilo se něco důležitého. Potřebuju se s vámi co nejdřív sejít.“ Další odmlka. „Ano, pane. S vaším dovolením s sebou někoho přivedu.“ Po chvíli Alcide stiskl tlačítko a ukončil hovor. „Myslíte, že Bill ví, kde bydlí Pam a Chow?“

„Podle mě určitě ano, ale teď tady není, takže nám to neřekne.“ Kéž by mohl!

„A kde je?“ Alcide se snažil o nenucený tón.

„V Peru.“

Zírala jsem na ubrousek, který jsem mezitím poskládala do vějíře. Pokradmu jsem zaletěla pohledem k muži, který seděl vedle mě a v obličeji měl nevěřícný výraz.

„Odjel? Nechal vás tady samotnou?“

„Vždyť nevěděl, co se přihodí,“ odpověděla jsem. Vyvinula jsem veškeré úsilí, aby to neznělo poraženecky. Potom jsem si však řekla: Co to povídám? „Alcide, od té doby, co jsem se vrátila z Jacksonu, jsem Billa viděla jen jednou − když mi přišel oznámit, že odjíždí ze země.“

„Ale ona mi tvrdila, že jste zase spolu,“ řekl Alcide nesmírně zvláštním tónem.

„Kdo vám to tvrdil?“

„Debbie. Kdo jiný?“

Moje reakce mi příliš nesloužila ke cti. „A vy jste věřil Debbii?“

„Říkala, že se cestou ke mně zastavila u Merlotta a viděla tam vás a Billa. Prý jste se k sobě chovali nesmírně, ehm, důvěrně.“

„A vy jste jí věřil?“ Možná kdybych i nadále přesouvala důraz na jednotlivá slova, řekl by mi, že si dělal legraci.

Alcide se teď tvářil rozpačitě. Přinejmenším tak rozpačitě, jak to dokážou vlkodlaci.

„Dobře, byl jsem hlupák,“ připustil. „Tohle si s ní vyřeším.“

„Fajn.“ Musíte mi to prominout, ale nijak mě nepřesvědčil. Něco podobného jsem od něj totiž slyšela už dřív.

„Je Bill skutečně v Peru?“

„Pokud vím, tak ano.“

„A vy jste doma sama s Ericem?“

„Eric neví, že je Eric.“

„On si nepamatuje, kdo je?“

„Nepamatuje si vůbec nic. Podle všeho zapomněl i to, jakou má povahu.“

„To je dobře,“ prohlásil Alcide temně. Pokud šlo o Erica, opouštěl ho veškerý smysl pro humor. Já jsem mu sice také příliš nedůvěřovala, ale oceňovala jsem jeho rošťáctví, cílevědomost a šarm. Pokud by se dalo o upírovi říct, že má životní elán, pak by to o Ericovi platilo v plné míře.

„Teď pojedeme za vůdcem,“ řekl Alcide, jehož nálada se pochopitelně podstatně zhoršila. Jakmile zaplatil, vyklouzli jsme z boxu. Do práce nezatelefonoval. („Jaký by mělo smysl být šéfem, kdybych se občas nemohl někam vytratit?“) Pomohl mi do svého vozu a zamířili jsme nazpátek, blíž k centru Shreveportu. Paní Křečovitá si určitě myslela, že jsme si odskočili do nějakého motelu nebo do Alcidova bytu, ale rozhodně to bylo lepší, než kdyby zjistila, že jí šéfuje vlkodlak.

Cestou mi Alcide vysvětlil, že jejich vůdce je plukovník amerického letectva ve výslužbě a působil na letecké základně v sousedním městě Bossier City. Plukovník Flood měl jedinou dceru, která si vzala místního usedlíka, a otec se pak přestěhoval do Shreveportu, aby to měl blíž za vnoučaty.

„Jeho manželka je jako on?“ zeptala jsem se. Pokud by totiž paní Floodová patřila mezi vlkodlaky, patřila by mezi ně i jejich dcera. Pokud vlkodlaci přežijí několik prvních měsíců po narození, čeká je dlouhý a příjemný život bez nehod.

„Byla. Před několika měsíci zemřela.“

Alcidův vůdce bydlel v úpravné čtvrti sestávající z domů v rančerském stylu, vystavěných na nevelkých parcelách. Plukovníka jsme zastihli na zahradě před domem, jak sbírá ze země borové šišky. Na prominentního vlkodlaka to byla dost mírumilovná činnost. Představila jsem si ho v uniformě vojenského letce. Uvítal nás však v normálním civilním oblečení. Husté bílé vlasy měl zastřižené úplně nakrátko a knírek si zřejmě upravoval podle pravítka.

Alcidův telefonát ho určitě naplňoval zvědavostí, ale pozval nás dovnitř naprosto klidným tónem. Alcida několikrát poplácal po zádech a ke mně se choval nesmírně zdvořile.

Dům působil stejně úpravně jako plukovníkův knírek. Obstál by při jakékoli vojenské kontrole.

„Můžu vám nabídnout něco k pití? Kávu? Horkou čokoládu? Sodovku?“ Plukovník mávl rukou ke kuchyni, jako kdyby tam stál sluha připravený splnit jeho rozkazy.

„Ne, děkuju,“ odpověděla jsem, protože mi bohatě stačila káva v Applebee’s. Plukovník nás usadil do obývacího pokoje, který měl tvar nezvykle úzkého obdélníku, na jednom konci s jídelním koutem. Paní Floodová si očividně potrpěla na porcelánové ptáčky. Musela je přímo zbožňovat. Napadlo mě, jak se tady asi líbí vnoučatům, a neustále jsem držela ruce v klíně, abych náhodou o něco nezavadila.

„Takže co pro vás můžu udělat?“ zeptal se plukovník Alcida. „Chcete mě požádat o svolení ke svatbě?“

„Dnes ještě ne,“ usmál se Alcide. Sklonila jsem hlavu, aby si nikdo nevšiml mého výrazu. „Moje kamarádka Sookie mi svěřila jistou informaci. Je nesmírně závažná.“ Úsměv na tváři mu zamrzl. „Chtěla by se o ni s vámi podělit.“

„A proč bych to měl vědět?“

Pochopila jsem, že se Alcida ve skutečnosti ptá, kdo vlastně jsem a jestli mi vůbec má popřát sluchu. Potřeboval se o mně něco dozvědět. Alcida se tato nedůvěra, kterou plukovník vůči mně projevil, zřejmě dotkla.

„Nepřivedl bych ji sem, kdyby to nebylo důležité. Nepředstavil bych vám ji, kdybych za ni nebyl ochotný prolít krev.“

Nebyla jsem si moc jistá, jak to myslí, ale chtěl tím potvrdit mou spolehlivost a svou připravenost nést i nepříjemné následky, pokud by se ukázalo, že jsem podvodnice. V nadpřirozeném světě prostě není nic jednoduché.

„Poslechněme si tedy váš příběh, madam,“ řekl plukovník energicky.

Vylíčila jsem mu všechno, s čím jsem se předtím svěřila Alcidovi, a snažila se při tom vynechat všechny soukromé záležitosti.

„Kde ty čarodějnice sídlí?“ zeptal se mě plukovník, když jsem skončila. Řekla jsem mu, co jsem vyčetla z Hollyiny mysli.

„To je strašně málo informací,“ prohlásil plukovník zostra. „Alcide, potřebujeme stopaře.“

„Ano, pane.“ Alcide se na mě podíval a při pouhém pomyšlení na vzrušení, které ho očekává, mu zasvítily oči.

„Svolám je. Všechno, co jsem tady slyšel, mě nutí přehodnotit určité zvláštní věci, které se přihodily v noci na dnešek. Adabelle se nedostavila na schůzku, kde jsme připravovali program nadcházejícího shromáždění.“

Alcide se zatvářil ohromeně. „To nevypadá dobře.“

Oba vlkodlaci se snažili mluvit přede mnou tajuplně, ale já si bez problémů přečetla, co se jim odehrává v hlavě. Flood i Alcide uvažovali, jestli ta jejich − ehm, viceprezidentka? − Adabelle nepřišla na dohodnutou schůzku jenom z nějakého nevinného důvodu, nebo zda ji nové čarodějnické společenství nezatáhlo mezi sebe a neobrátilo ji proti vlastní smečce.

„Adabelle se už nějaký čas vzpouzela rozhodnutím našeho vedení,“ řekl Flood Alcidovi se sotva znatelným pousmáním. „Když byla zvolena mou zástupkyní, doufal jsem, že to bude považovat za dostatečný ústupek.“

Z útržkovitých informací, které jsem získala z plukovníkových myšlenek, jsem pochopila, že se shreveportská smečka řídí patriarchálními pravidly. A že se Adabelle jako moderní ženě pod plukovníkovým vedením těžko dýchalo.

„Možná toužila po změně systému,“ poznamenal plukovník Flood po dlouhé odmlce.

„Podle mě by Adabelle svou smečku nikdy nezradila, i kdyby jí nynější stav nevyhovoval,“ prohlásil Alcide. Znělo to naprosto přesvědčeně. „Jenomže pokud včera nepřišla a nebere telefony, dělá mi to starosti.“

„Byl bych rád, kdybyste se na ni podíval, a já mezitím svolám celou smečku a uvedu ji do pohotovosti,“ řekl plukovník. „Pokud to vaší přítelkyni nevadí.“

Jeho přítelkyně by se ze všeho nejradši odlepila z místa a vrátila se do Bon Temps ke svým platícím hostům v baru. Ta přítelkyně by se možná také ráda pustila do hledání svého bratra. Jenomže mám-li být upřímná, nenapadalo mě nic, čím bych pátrání po Jasonovi posunula kupředu, a do Ericova probuzení mi ještě zbývaly nejméně dvě hodiny.

„Plukovníku,“ řekl Alcide. „Sookie není členkou naší smečky, takže by neměla nést na svých bedrech zodpovědnost za naše záležitosti. Má své vlastní problémy, a přesto za námi přišla, aby nás informovala o potížích, o nichž jsme my sami neměli nejmenší tušení, ačkoliv bychom o nich vědět měli. Někdo z našeho společenství s námi hraje falešnou hru.“

Plukovník zkřivil obličej, jako kdyby spolkl živého úhoře. „Máte pravdu,“ přitakal. „Děkuju vám, slečno Stackhouseová, že jste si našla čas, přijela do Shreveportu a pověděla Alcidovi o našem problému… který nám neměl uniknout.“

Souhlasně jsem pokývala hlavou.

„Máte pravdu, Alcide. Někdo z nás musel vědět, že se ve městě objevila další banda.“

„Ohledně Adabelle vám zavolám,“ slíbil Alcide.

Plukovník zvedl telefon, v adresáři s červenými koženými deskami si vyhledal číslo a vytočil je. Pak vyslal pohled k Alcidovi. „U ní v obchodě to nikdo nebere.“ Vyzařovalo z něj skoro stejné teplo jako z malého elektrického ohřívače. A protože bylo v plukovníkově domě skoro stejně chladno jako venku, docela jsem to uvítala.

„Sookie by měla být jmenována přítelkyní našeho společenství.“

Mohu vám říct, že tohle bylo ještě cennější než jakékoliv doporučení. Alcide tím vyslal naprosto výjimečný signál, ale nijak blíž mi ho nevysvětlil. Ta jejich debata se zašifrovanými náznaky mě už trochu unavovala.

„Promiňte, Alcide a plukovníku,“ vložila jsem se do hovoru svým nejzdvořilejším tónem. „Nemohl by mě teď Alcide odvézt k mému autu? Protože zřejmě máte jisté plány a chcete je okamžitě naplnit.“

„Samozřejmě,“ ujistil mě plukovník, šťastný, že mu půjdu z cesty, jak jsem se dočetla v jeho mysli. „Alcide, vrátíte se sem, řekněme… zhruba za čtyřicet minut? Potom si promluvíme.“

Alcide mrkl na hodinky a rázně přitakal. „Cestou bych se mohl zastavit u Adabelle doma,“ řekl a plukovník přikývl, jako kdyby už předem očekával, že mu to Alcide navrhne.

„Nevím, proč Adabelle v práci nebere telefon, ale nevěřím, že patří do té čarodějnické bandy,“ řekl Alcide, když jsme se usadili v jeho dodávce. „Adabelle žije s matkou a moc dobře spolu nevycházejí. Ale to si zkontrolujeme ze všeho nejdřív. Adabelle je druhá nejvyšší velitelka hned po Floodovi, a zároveň vyniká mezi všemi našimi stopaři.“

„Co ti stopaři vůbec mohou podniknout?“

„Vypraví se do Transfusie a pokusí se vyslídit pachovou stopu, která by je zavedla k těm čarodějnicím. Pokud tam něco takového po sobě zanechaly. Tím pádem by se dostali do jejich doupěte. Potom bychom také mohli požádat o pomoc místní shreveportské čarodějnice. Vždyť z toho cizího čarodějnického spolku musejí mít stejné obavy jako my.“

„Mám strach, že jakoukoliv případnou pachovou stopu v Transfusi překryli záchranáři,“ poznamenala jsem zklamaně. To by byla podívaná! Sledovat nějakého vlkodlaka, jak čenichá po městě. „Hallow se už se všemi zdejšími čarodějnicemi spojila. Mluvila jsem s jednou wiccankou z Bon Temps, kterou povolali do Shreveportu na setkání s Hallow a tou její bandou.“

„To je vážnější, než jsem si myslel, ale naše společenství to rozhodně zvládne,“ řekl Alcide. Zdálo se, že si nepřipouští žádné pochybnosti.

Alcide vycouval z plukovníkovy příjezdové cesty a společně jsme pak znovu projeli Shreveportem. Během naší společné cesty jsem poznala celé město mnohem důkladněji než za celou předcházející dobu.

„Kdo přišel s tím nápadem, že se Bill vypraví do Peru?“ zeptal se mě nečekaně Alcide.

„Nevím,“ odpověděla jsem s nechápavým výrazem. „Mám dojem, že jeho královna.“

„Ale přímo vám to neřekl.“

„Ne.“

„Možná, že to byl rozkaz.“

„Mám dojem, že ano.“

„Kdo má takovou moc, aby mohl vydávat podobné příkazy?“ zeptal se Alcide, jako kdyby mi odpověď na tuto otázku mohla leccos vysvětlit.

„Samozřejmě, že Eric.“ Eric byl totiž oficiálně šerifem pátého okrsku. „A pak ještě královna.“ Královna Louisiany byla Ericovou velitelkou. Ano, já vím. Je to hloupé. Ale upíři se domnívali, že mají velice moderní způsob řízení.

„A teď je Bill pryč… a Eric se usadil ve vašem domě.“ Alcidův tón způsobil, že jsem dospěla k jedinému možnému vysvětlení.

„Myslíte si, že tohle všechno je Ericovo dílo? Myslíte, že Billa poslal za hranice, přiměl čarodějnice, aby podnikly útok na Shreveport a seslaly na něj kouzlo, a on pak vyběhl polonahý na silnici právě ve chvíli, kdy jsem se ocitla poblíž, protože doufal, že ho vezmu domů a že se Pam, Chow a Jason spolu domluví a nechají ho u mě nastálo?“

Alcide se zatvářil poraženecky. „Chcete říct, že vás napadlo právě tohle?“

„Alcide, nejsem příliš vzdělaná, ale nejsem úplně pitomá.“ Zkuste získat vzdělání, když dokážete číst v mysli všech svých spolužáků, o učitelích nemluvě! Ale hodně čtu. Přečetla jsem spoustu dobrých knížek. Teď si samozřejmě vyhledávám hlavně tajuplné a milostné příběhy. Takže jsem se dozvěděla množství nejrůznějších drobností a mám bohatý slovník. „Popravdě řečeno, Eric by se nikdy nevystavil tolika problémům, jen aby mě dostal do postele. Tohle jste měl na mysli?“ Samozřejmě, že ano. Věděla jsem to naprosto jasně.

„Když to říkáte takhle…“ Nezdálo se však, že by ho to uklidnilo. Není divu, vždyť to byl tentýž člověk, který věřil Debbii Peltové, když mu namluvila, že zase chodím s Billem. Té Debbii Peltové, kterou jsem nesmírně pohrdala, protože se chovala krutě k Alcidovi, bolestně mě napadla, vypálila mi díru do mého oblíbeného šálu a − ach − pokusila se nechat mě zabít. A kromě toho měla úplně nemožné vlasy.

Alcide by nezpochybnil Debbiinu bezúhonnost, ani kdyby se k němu přikradla zezadu a kousla ho do zadku, což byla její specialita.

Kdyby Alcide věděl, že jsme se s Billem rozešli, přijel by za mnou? Vedlo by to k něčemu dalšímu?

No samozřejmě, že ano. Našel by děvče, které při něm pevně stojí, přestože je stále zakoukaný do Debbie Peltové a považuje její slovo za bernou minci.

Zaletěla jsem pohledem k Alcidovi a vzdychla. V mnoha ohledech byl dokonalý. Líbil se mi jeho zevnějšek, rozuměla jsem jeho způsobu uvažování a choval se ke mně ohleduplně a uctivě. Samozřejmě, byl to vlkodlak, ale pár nocí v měsíci bych dokázala obětovat. Podle Alcida bych sice měla problémy s donošením jeho dítěte, ale rozhodně by to nebylo nemožné. Do života s upírem těhotenství nezapadalo vůbec.

Uf! Jenomže Alcide mi nenabídl, abych se stala matkou jeho dětí, a stále se stýkal s Debbií. Jak dopadlo to její zasnoubení s jiným mladíkem?

Ta horší stránka mé povahy − pokud předpokládám, že mám i nějakou lepší stránku − doufala, že Alcide jednou pozná, jaká je Debbie mrcha, což skutečně je, a že si to konečně vezme k srdci. Ale ať už se Alcide ke mně nakonec uchýlí nebo ne, každopádně si zaslouží lepší děvče, než je Debbie Peltová.

Adabelle Yancyová bydlela se svou matkou ve slepé uličce nedaleko baru Transfusie, ve čtvrti obývané horní střední střídou. Dům obklopený trávníkem stál na zvlněném terénu nad úrovní ulice, takže příjezdová cesta vedla vzhůru a pak se stáčela do zadní části pozemku. Domnívala jsem se, že Alcide zaparkuje na ulici a k hlavním dveřím vyjdeme pěšky, ale zdálo se, že nechce nechávat auto příliš na očích. Přeletěla jsem pohledem celou slepou uličku, ale nikoho jsem nespatřila, a už vůbec jsem si nevšimla, že by někdo sledoval přijíždějící návštěvníky.

K domu vzadu v pravém úhlu přiléhala úzkostlivě čistá garáž pro tři auta. Člověk by si myslel, že tam nikdy žádná auta neparkují a že se tam lesknoucí se subaru zatoulalo úplně náhodou. Vystoupili jsme z dodávky.

„To je vůz Adabelliny matky Vereny,“ řekl Alcide a zamračil se. „Zřídila si svatební salon. Určitě jste o něm už slyšela. Jmenuje se Verena Rose. Ale už v něm nepracuje na plný úvazek. Jenom tam občas zaskočí a dovádí Adabelle k šílenství.“

V tom salonu jsem nikdy nebyla, ale nakupují tam všechny zdejší nevěsty, které se považují za něco lepšího. Musí vynášet pěkné peníze. Cihlový dům byl nádherně vyprojektovaný a určitě ne starší než dvacet let. Obklopoval ho pečlivě upravený pozemek dokonale zasazený do okolní zvlněné přírody.

Jakmile Alcide zaklepal na zadní dveře, zprudka se otevřely. Žena, která se v nich objevila, působila stejně čistě a upraveně jako celý dům a zahrada. Ocelově šedé vlasy měla v týlu stočené do hladkého uzlu a na sobě měla decentní olivový kostým a hnědé lodičky na nízkém podpatku. Přejela pohledem z Alcida na mě, ale bylo zřejmé, že očekávala někoho jiného. Strčila do prosklených vnějších dveří a otevřela je.

„Alcide, jsem tak ráda, že vás vidím!“ zalhala zoufale. Tahle žena měla velice napilno.

Alcide se na ni dlouze zadíval. „Máme problémy, Vereno.“

Pokud její dcera patřila mezi vlkodlaky, Verena k nim náležela také. Vrhla jsem na ni zkoumavý pohled. Připomínala mi šťastnější přítelkyně mé babičky. Verena Rose Yancyová byla dosud krásná žena, přestože už dávno překročila šedesátku. Mohla se spolehnout na zajištěný příjem a vlastní bydlení ve výstavním domě. Nedovedla jsem si ji představit, jak běží po čtyřech někde v divoké krajině.

Alcidovy problémy ji samozřejmě vůbec nezajímaly. „Neviděli jste mou dceru?“ zeptala se a upřela na nás vyděšený pohled. „Nemohla přece zradit naše společenství.“

„Ne,“ odpověděl Alcide. „Ale vůdce nám uložil, abychom se po ní podívali. Včera večer totiž nepřišla na poradu nejvyššího vedení.“

„Včera večer mi zavolala z obchodu. Vysvětlila mi, že má neočekávanou schůzku s nějakým cizím člověkem, který jí zatelefonoval do práce těsně před zavírací dobou,“ řekla a doslova zalomila rukama.

„Ozvala se vám od té doby?“ zeptala jsem se tím nejlaskavějším hlasem, jaký jsem ze sebe dokázala vyloudit.

„Když jsem si šla v noci lehnout, měla jsem na ni příšernou zlost,“ odpověděla Verena a vůbec poprvé se mi podívala do obličeje. „Měla jsem za to, že se rozhodla přespat u některé ze svých přítelkyň,“ dodala se zvednutým obočím. Chápavě jsem přikývla. „Nikdy mi to neoznamuje předem. Prostě mi řekne ‚až přijdu, tak mě uvidíš‘, nebo ‚ráno se sejdeme v salonu‘ nebo něco podobného.“ Verenino křehké tělo se zachvělo. „Jenomže domů nepřišla a do obchodu se nemůžu dovolat.“

„Od kolika hodin by měla mít otevřeno?“ zeptal se Alcide.

„Dnes je středa, takže máme zavřeno, ale ona normálně chodí do práce a vyřizuje papíry. Dělá to každou středu,“ řekla Verena.

„Co kdybychom tam s Alcidem zajeli a prověřili to?“ zeptala jsem se jí laskavě. „Třeba tam nechala nějaký vzkaz.“ Verena nepatřila k ženám, které byste mohli pohladit po rameni, takže jsem se k tomuto běžnému gestu neuchýlila, ale zavřela jsem prosklené dveře, aby pochopila, že má zůstat doma, že ji s sebou nevezmeme. Pochopila to naprosto jasně.

Svatební salon Verena Rose, kde se prodávalo také nejrůznější další společenské oblečení, sídlil ve starém domě stojícím mezi dalšími dvoupatrovými budovami. Celý objekt byl zrekonstruovaný a udržovaný se stejnou okázalostí a pečlivostí jako soukromé sídlo Yanceyových. Cihly natřené na bílo, tmavozelené okenice, nablýskané černé zábradlí z tepaného železa a mosazné ozdobné kování na hlavních dveřích byly jasným důkazem elegance a smyslu pro detail. Přesvědčila jsem se, že pokud člověk skutečně chce ve společnosti něco znamenat, nemůže si zařídit svatbu nikde jinde než tady. V průčelní části domu, stranou od hlavních dveří, jsem spatřila obrovskou výkladní skříň obchodu, k němuž zezadu přiléhalo parkoviště. Za sklem stála figurína bez tváře, na hlavě lesklou hnědou paruku. V jemně pokrčených pažích držela překrásnou kytici. Dokonce i z Alcidova auta jsem viděla, že její svatební šaty s dlouhou vyšívanou vlečkou jsou skutečně úchvatné.

Zaparkovali jsme na příjezdové cestě a dozadu jsme už nezajížděli. Vyskočila jsem z auta a společně s Alcidem jsme se vydali po vydlážděné cestě, která vedla k hlavním dveřím. Jakmile jsme popošli blíž, Alcide zaklel. Na okamžik jsem podlehla dojmu, že tmavé skvrny, které jsem spatřila na sněhobílých svatebních šatech, jsou nějací brouci, kteří pronikli dovnitř výkladní skříní. Ale hned nato jsem poznala, že je to krev.

Rozstříkla se po bílém brokátu a vpila se do něj. V první chvíli jsem málem podlehla dojmu, že ta nehybná figurína utrpěla zranění. Během několika posledních měsíců jsem totiž viděla spoustu jiných věcí, které se vymykaly mému chápání.

„Adabelle!“ vydechl Alcide nevěřícně.

Stáli jsme u paty schodiště vedoucího k hlavním dveřím krytých přístřeškem a zírali do výkladní skříně. Uprostřed oválné skleněné výplně dveří visela cedulka s nápisem ZAVŘENO a za ní visely stažené žaluzie. Z domu nevycházely žádné vlny, které by svědčily o mozkové činnosti živé osoby. Prověřila jsem si to. Už předtím jsem se totiž na vlastní kůži přesvědčila, že se podobná kontrola vyplatí.

„Je tady mrtvo,“ řekl Alcide, nastavil tvář chladnému vánku a zavřel oči ve snaze lépe se soustředit. „Mrtvo venku i uvnitř.“

Položila jsem levou ruku na ozdobné tepané zábradlí, vystoupila o jeden schod výš a rozhlédla se kolem dokola. Zavadila jsem pohledem o cosi bledého na záhoně pokrytém tmavou borovou mulčovací kůrou. Dloubla jsem do Alcida a mlčky na to ukázala pravou rukou.

Vedle sestříhané azalky jsem spatřila další ruku − oddělenou od trupu. Jakmile Alcidovi došlo, co to je, celé tělo se mu prudce zachvělo. Byl to jeden z okamžiků, kdy člověk hledá všechna možná vysvětlení, jen aby si nemusel připustit, že ho skutečně nešálí zrak.

„Počkejte tady,“ řekl mi dutým ochraptělým hlasem.

To jsem uvítala.

Když však otevřel nezamčené dveře do obchodu a já jsem zahlédla, co tam uvnitř leží na zemi, měla jsem co dělat, abych nevykřikla.

Alcide měl s sebou naštěstí mobilní telefon. Zavolal plukovníku Floodovi, pověděl mu, co se stalo, a požádal ho, aby zajel za paní Yancyovou. Potom zatelefonoval na policii. Neměli jsme na vybranou. Obchod se nacházel v rušné čtvrti a někdo si mohl všimnout, že stojíme před hlavním vchodem.

Byl to den, kdy jsme nacházeli různá těla − já a policisté ze Shreveportu. Věděla jsem, že mezi zdejšími muži zákona slouží i několik upírů, ale ti si samozřejmě brali jenom noční směny, takže teď jsme hovořili pouze s jejich lidskými kolegy. Nebyl mezi nimi žádný vlkodlak či jiný měňavec, a ani člověk s telepatickými schopnostmi. Všichni tito policisté byli normální muži, pro které jsme se rázem stali hlavními podezřelými.

„Co vás sem přivedlo, mládenče?“ zeptal se Alcida detektiv Coughlin, brunet s ošlehanou tváří a mohutným břichem, s nímž by se skvěle vyjímal v každé reklamě na pivo.

Alcide se zatvářil překvapeně. Tuhle otázku nečekal, což mě překvapilo. Na rozdíl od něj jsem Adabelle za jejího života nepoznala a do jejího salonu nikdy v životě nevkročila. Ještě jsem nepřekonala prvotní šok. Ale musela jsem převzít otěže.

„Byl to můj nápad, detektive,“ chopila jsem se slova. „Moje babička, která loni zemřela, mi vždycky říkala: ‚Sookie, až budeš potřebovat svatební šaty, pořiď si je v salonu Vereny Rose.‘ Vůbec mě nenapadlo, že bych měla předem zatelefonovat a zeptat se, jestli dnes mají otevřeno.“

„Takže vy si budete brát pana Herveauxe?“

„Ano,“ přitakal Alcide, přivinul mě k sobě a ovinul mi ruku kolem pasu. „Míříme spolu k oltáři.“

Usmála jsem se, ale byl to poněkud zasmušilý úsměv.

„No, v tom případě vám blahopřeju,“ řekl detektiv Coughlin a přeměřil si nás zamyšleným pohledem. „Takže jste se, slečno Stackhouseová, s Adabelle nikdy osobně nesetkala?“

„Možná, že jsem v dětství viděla starší paní Yancyovou,“ odpověděla jsem obezřetně. „Ale nepamatuju si ji. Ovšem Alcidova rodina Yancyovy samozřejmě zná. Žije tady odmalička.“ Přirozeně, vždyť jsou všichni vlkodlaci.

Coughlin ze mě stále nespouštěl oči. „A vy jste do obchodu nevešla? Jenom tady pan Herveaux?“

„Když Alcide vešel dovnitř, já jsem ještě stála přede dveřmi.“ Snažila jsem se vypadat jako jemná křehká dívka, což bylo dost těžké, protože jsem zdravá a samý sval. Nejsem sice tlustá, ale ani žádná křehotinka. „Viděla jsem tu… tu ruku, takže jsem zůstala venku.“

„To jste udělala dobře,“ poznamenal detektiv Coughlin. „Tam vevnitř není k vidění nic hezkého.“ Náhle vypadal, jako kdyby zestárl o deset let. Bylo mi ho líto, že má tak těžké povolání. Myslel na to, že ta roztrhaná těla v domě představují dva zmařené lidské životy a že je to práce nějaké bestie, kterou by nejradši okamžitě zatkl. „Napadá vás někdo, kdo by chtěl takhle ublížit dvěma dámám?“

„Dvěma?“ ohromeně opakoval Alcide.

„Dvěma?“ přidala jsem se poněkud obezřetnějším tónem.

„No ano,“ přisvědčil detektiv pochmurně. Mínil nás vyprovokovat k reakci a dočkal se jí. Nepodařilo se mi však zjistit, co si o ní myslel.

„Chudinky,“ vydechla jsem a do očí mi vyhrkly nepředstírané slzy. Trochu mě uklidňovala jenom Alcidova hruď, o kterou jsem se opírala. A Alcide, jako kdyby četl mé myšlenky, si rozepnul zip kožené bundy, obě přední části mi ovinul kolem ramen a přivinul mě tak těsně k sobě. „Jenomže pokud je jedna z nich Adabelle Yancyová, kdo je ta druhá?“

„Moc z ní nezbylo,“ řekl detektiv Coughlin, ale pak si zřejmě umínil, že víc nám už neprozradí.

„Vypadají, jako kdyby je někdo naházel na jednu hromadu,“ pošeptal mi do ucha Alcide, který očividně bojoval s žaludeční nevolností. „Nevěděl jsem… Myslím, že kdybych si pořádně uvědomil, co vlastně vidím…“

I když jsem se teď v Alcidových myšlenkách příliš neorientovala, pochopila jsem, že se Adabelle zřejmě podařilo zneškodnit jednu z těch osob, které na ni zaútočily. A když pak zbytek tlupy vyklízel pole, některé z roztrhaných částí jejího těla tam zapomněl.

„A vy jste z Bon Temps, slečno Stackhouseová,“ poznamenal detektiv jakoby mimochodem.

„Ano, pane,“ přitakala jsem a zalapala po dechu. Snažila jsem se potlačit představu posledních chvil Adabelle Yancyové.

„Kde tam pracujete?“

„V Merlottově grill baru,“ odpověděla jsem. „Jako servírka.“

Zatímco detektiv dumal nad tím, jaká společenská propast mě dělí od mého domnělého snoubence, já jsem zavřela oči a opřela si tvář o Alcidovu teplou hruď. Detektivu Coughlinovi se honila hlavou otázka, jestli jsem těhotná a jestli naši svatbu schvaluje Alcidův otec, který patřil k nejznámějším a nejzámožnějším obyvatelům Shreveportu. Chápal, že když si beru mladého Herveauxe, toužím po hodně nákladných šatech.

„Zásnubní prsten nenosíte, slečno Stackhouseová?“

„Žádné dlouhé zasnoubení jsme neplánovali,“ vložil se do hovoru Alcide a já jsem slyšela, jak mu slova vycházejí až z hrudníku. „Svůj diamant dostane, jakmile se vezmeme.“

„Ty protivo!“ Dloubla jsem ho do žeber, ale jen zlehka, abych dodala svému výstupu na věrohodnosti.

„Ou!“ zaprotestoval Alcide.

Naše krátká herecká etuda detektiva očividně přesvědčila, že jsme skutečně snoubenci. Zapsal si moje i Alcidovo telefonní číslo a adresu a potom nám oznámil, že už můžeme jít. Alcidovi se ulevilo stejně jako mně.

Zajeli jsme k nejbližšímu místu, které nám mohlo poskytnout alespoň trochu soukromí − k nevelkému parku, který byl v nynějším chladném počasí úplně opuštěný −, a Alcide znovu zatelefonoval plukovníku Floodovi. A zatímco rázoval po trávníku, živě gestikuloval a zvedal hlas, aby dal průchod svému zděšení a zlosti, čekala jsem ve voze. Cítila jsem, jak se v něm vzdouvají emoce, se kterými si jako většina mužů nevěděl rady. Díky tomu mi připadal ještě bližší, sympatičtější a dražší.

Dražší? Měla bych přestat takhle uvažovat! To zasnoubení bylo jenom divadélko pro detektiva Coughlina. Pokud byl Alcide něčí „drahý“, pak jedině té věrolomné Debbie.

Když Alcide zase nastoupil do pikapu, obličej měl celý zakaboněný.

„Měl bych se vrátit do kanceláře a zavézt vás k vašemu autu,“ řekl. „Tohle všechno mě moc mrzí.“

„Nic jiného mi asi říct nemůžete.“

„Tuhle situaci nezavinil ani jeden,“ odpověděl mi pevným hlasem. „Kdybychom tomu mohli zabránit, nikdy by se to nestalo.“

„To je svatá pravda.“ Na okamžik jsem se zamyslela nad složitostí nadpřirozeného světa a potom se Alcida zeptala, co s tím míní udělat plukovník.

„No, postaráme se o to,“ řekl Alcide. „Mrzí mě to, Sookie, ale nemůžu vám prozradit, co podnikneme.“

„Bude to nebezpečné?“ zeptala jsem se, protože jsem si zkrátka nemohla pomoci.

Mezitím jsme dojeli k sídlu Herveauxovy firmy a Alcide zastavil u mého zaparkovaného auta. Pootočil se, aby mi viděl do obličeje, napřáhl paži a vzal mě za ruku. „Nedělejte si starosti. Nic se mi nestane,“ ujistil mě něžně. „Zavolám vám.“

„Nezapomeňte na to,“ řekla jsem. „Ještě vám musím povědět, co čarodějnice podnikly, aby našly Erica.“ Neřekla jsem mu totiž o plakátech s jeho fotografií, které slibovaly odměnu za jeho vypátrání.

Když slyšel o tomto rafinovaném triku, zamračil se ještě hrozivěji.

„Dnes sem má přijet Debbie. Někdy kolem šesté,“ řekl a mrkl na hodinky. „Teď už je příliš pozdě, abych jí v tom zabránil.“

„Pokud plánujete nějaký rozsáhlý zátah, mohla by vám pomoct,“ řekla jsem.

Probodl mě pohledem. Připadalo mi, jako kdyby se mi do oka zabodl šíp. „Debbie patří k měňavcům, ne k vlkodlakům,“ připomněl mi dotčeně.

Třeba na sebe brala podobu kuny nebo krysy.

„Ovšem,“ přikývla jsem vážně. Ve skutečnosti jsem se musela přemáhat, abych neutrousila některou z poznámek, které se mi naléhavě draly na jazyk a dychtivě čekaly, až je vyslovím. „Alcide, myslíte si, že to druhé tělo patří nějaké Adabellině přítelkyni? Někomu, kdo se náhodou nechal přistihnout v obchodě s Adabelle, když tam vtrhly ty čarodějnice?“

„Vzhledem k tomu, že většina toho těla chybí, doufám, že patřilo některé z čarodějnic. A že se Adabelle nevzdala a podlehla v boji.“

„Taky doufám.“ Pokývala jsem hlavou a snažila se na to dál nemyslet. „Radši se vrátím do Bon Temps. Eric se každou chvíli vzbudí. Nezapomeňte říct otci, že jsme snoubenci.“

Když jsem viděla jeho výraz, poprvé za celý den jsem se upřímně pobavila.