4. kapitola

Detektiv mě potom vypoklonkoval s tím, že na místo pošle nějakého policistu a zůstane se mnou ve styku. Z jeho myšlenek jsem vyčetla, že přišel na něco, co bych podle něj neměla vidět, a tak mi hodil návnadu v podobě Carly Rodriguezové, aby se mě zbavil.

Napadlo mě, jestli si třeba nebude chtít odvézt Jasonovu brokovnici, protože se najednou začal tvářit, jako kdyby se tu skutečně odehrál nějaký zločin, a tu zbraň použít jako důkaz. Ale neřekl si mi o ni, takže jsem se o ní už také nezmínila.

Byla jsem v mnohem větším šoku, než jsem si dokázala připustit. Předtím jsem byla skálopevně přesvědčená, že Jason je v pořádku, jenom někam zmizel a já ho musím za každou cenu najít. Utěšovala jsem se, že se dostal do nějaké nepříjemné, ale nepříliš vážné situace. Teď mi všechno připadalo mnohem hrozivější.

Nikdy jsem nedokázala omezit své výlohy natolik, aby mi zbylo na mobilní telefon, takže jsem s autem zamířila domů. Uvažovala jsem, komu zavolám, a dospěla jsem ke stejnému závěru jako předtím. Nikomu. Nikomu jsem nemohla podat žádnou konkrétní zprávu. Ještě nikdy v životě jsem si nepřipadala tak osamocená. Ale nechtěla jsem vypadat jako fňukna, která se hrbí pod tíhou problémů a klepe na dveře svých přátel, aby se zbavila svého břemene.

Do očí mi vhrkly slzy. Strašně se mi stýskalo po babičce. Zajela jsem ke kraji silnice, zastavila a ze všech sil se plácla přes tvář. Potom jsem se počastovala několika nelichotivými jmény.

Shreveport. Pojedu do Shreveportu a promluvím si s Dovií a Carlou Rodriguezovými. A když už budu ve městě, zjistím, jestli Pam a Chow náhodou nevědí o Jasonově zmizení něco víc, přestože budu muset počkat ještě několik hodin, než vstanou, a kousat se nudou v prázdném baru, pokud mě tam vůbec někdo pustí. Ale nedokázala jsem nečinně sedět doma a vyčkávat. Mohla bych mezitím nahlédnout do hlavy těm zaměstnancům podniku, kteří se rekrutovali z obyčejných smrtelníků, a zjistit, jestli nevědí, co se děje.

Jenomže když odjedu do Shreveportu, nikdo se pak se mnou nebude moci spojit, a pokud by se něco stalo doma, nedozvím se to. Ale všechno mi připadalo lepší než nečinnost.

Zatímco jsem uvažovala, jestli třeba nemám ještě nějakou další možnost, něco se přihodilo.

Bylo to ještě mnohem zvláštnější než všechny události dnešního dne. Seděla jsem v autě zaparkovaném vedle silnice, sama uprostřed nicoty, a najednou jsem si všimla, že hned za mnou zastavil černý, dokonale nablýskaný, úplně nový chevrolet Camaro. Ze sedadla pro spolujezdce vystoupila úchvatná žena, vysoká přes sto osmdesát centimetrů. Samozřejmě, že jsem si ji pamatovala. Na Nový rok se objevila v baru U Merlotta. Za volantem seděla moje přítelkyně Tara Thorntonová.

No ne! pomyslela jsem si odevzdaně, s pohledem upřeným do zpětného zrcátka. To je zvláštní. Taru jsem neviděla už celé týdny, od té doby, co jsme na sebe narazily v upířím klubu v Jacksonu v Mississippi. Přišla tam s upírem jménem Franclin Mott, postarším fešákem, dokonale upraveným, mimořádně nebezpečným a nesmírně kultivovaným.

Tara, moje přítelkyně ze střední školy, pokaždé vypadá úžasně. Má černé vlasy, tmavé oči a olivovou pleť, a je nesmírně inteligentní. Svých schopností využívá ve vlastním butiku s luxusním dámským oblečením. Prodejní prostory má pronajaté v nákupním středisku, jehož majitelem je Bill. (No, je to luxus, který odpovídá měřítkům platným v Bon Temps.) S Tarou jsme se skamarádily už před mnoha lety, protože pochází z ještě neradostnějšího prostředí než já.

Ta vysoká žena ji však naprosto zastínila. Měla stejně tmavé vlasy jako Tara, ale prosvětlené rudými pramínky, které okamžitě upoutaly pozornost. Oči měla také tmavé, ale ty její byly mnohem větší, až abnormálně velké, a měly mandlovitý tvar. S nimi výrazně kontrastovala pleť bílá jako mléko. Mohla se pochlubit nesmírně vyvinutým hrudníkem a dlouhýma štíhlýma nohama, které při její velikosti připomínaly chůdy. Od hlavy až k patě byla oblečená do jasně rudé barvy a stejný odstín měla i její rtěnka.

Tara vystoupila z auta a zavolala na mě: „Sookie, co se děje?“ Opatrně došla k mému starému autu a přitom opatrně našlapovala, protože měla na nohou hnědé střevíčky z lesklé kůže na nesmírně vysokém podpatku a nechtěla si je zašpinit. Já bych v nich vydržela nanejvýš tak pět minut. Trávím na nohou tolik hodin, že si nemůžu dovolit vybírat boty jenom podle toho, jestli se mi líbí. Tara vypadala ve svém zeleném svetru a šedohnědých kalhotách úspěšně, přitažlivě a bezstarostně. „Zrovna jsem se líčila, když jsem v policejní vysílačce slyšela, že se něco děje v Jasonově domě,“ řekla mi. Vklouzla na sedadlo pro spolujezdce a objala mě. „Když jsem dojela k Jasonovu domu, viděla jsem tě odjíždět. Co se stalo?“ Žena v rudém stála opřená zády o auto, pohled taktně upřený do lesa.

Já jsem svého otce zbožňovala a o matce jsem věděla, že ať udělala cokoliv, vždycky to bylo z lásky. Ale Tařini rodiče byli přímo ztělesněním zla − oba byli alkoholici a násilníci. Tařini starší sourozenci odešli z domova, jakmile to šlo, a nechali svou nejmladší sestru, aby platila účet za jejich svobodu.

Teď jsem však měla potíže já a ona byla připravená přispěchat mi na pomoc.

„Víš, Jason je nezvěstný,“ řekla jsem zdánlivě klidně, ale hned nato jsem všechno pokazila několika zoufalými vzlyky. Odvrátila jsem obličej a zadívala se na druhou stranu z okna. Styděla jsem se, že nedokážu ovládnout své zoufalství před úplně cizí ženou.

Tara mé slzy moudře ignorovala a začala mi klást logické otázky: „Přišel Jason do práce? Zatelefonoval ti večer předtím? S kým v poslední době chodil?“

Čímž mi připomněla to děvče, s nímž Jason oslavoval příchod nového roku. Domnívala jsem se, že se svou důvěrnou kamarádkou můžu mluvit dokonce i o tom, že to děvče patřilo mezi bytosti dvojí podstaty, protože Tara byla tehdy večer v Klubu mrtvých. A její společník patřil mezi nadpřirozené bytosti. Tara věděla, že existuje jiný, tajuplný svět.

Jenomže se ukázalo, že nic neví.

Někdo jí to vymazal z paměti. Nebo se tak přinejmenším tvářila.

„Cože?“ zeptala se mě tak ohromeně, že to působilo až teatrálně. „Vlkodlaci? V tom nočním podniku? Vzpomínám si, že jsem tě tam viděla. Drahoušku, nepřehnala jsi to trochu s pitím a neztratila jsi třeba vědomí nebo tak něco?“

Tařina otázka mě docela rozčílila, protože skoro nepiju. Franclin Mott jí nemohl nasadit do hlavy nesmyslnější vysvětlení. Byla jsem strašně zklamaná, že se jí nemůžu svěřit, a tak jsem jenom zavřela oči, abych neviděla její prázdný výraz. Cítila jsem, jak si po mých tvářích razí úzkou cestičku horké slzy. Měla bych to nechat plavat, ale místo toho jsem vyhrkla ochraptělým hlasem: „Ne, nepřehnala.“

„Sákryš, a nenasypal ti něco do pití ten tvůj mládenec?“ Tara mi sevřela ruku a v obličeji se jí objevilo nepředstírané zděšení. „Třeba rohypnol. Ale ten Alcide vypadal jako docela fajn chlap!“

„Zapomeň na to,“ řekla jsem a snažila se, aby to znělo trochu mírněji. „Vždyť to vlastně s Jasonem nijak nesouvisí.“

Tara mi s ustaranou tváří znovu stiskla ruku.

A já si najednou uvědomila, že jí nevěřím. Tara věděla, že upíři dokážou vymazat paměť, a teď mi tady předstírala, že právě tohle udělal Franclin Mott jí. Myslím, že si Tara moc dobře pamatovala, co se seběhlo v Klubu mrtvých, ale předstírala, že o ničem neví, zřejmě z obavy o svou bezpečnost. Pokud to dělá kvůli tomu, aby zůstala naživu, je to v pořádku. Zhluboka jsem se nadechla.

„Pořád s tím Franclinem chodíš?“ zeptala jsem se ve snaze obrátit list.

„Koupil mi tohle auto.“

Zčásti mě to ohromilo a zčásti trochu vyděsilo, ale nepatřila jsem k lidem, kteří by mohli někoho soudit.

„Je nádherné. Neznáš náhodou nějaké čarodějnice?“ zeptala jsem se, abych znovu změnila téma hovoru, než na mně Tara pozná, že se o ni bojím. Věděla jsem, že se mi za takovou otázku vysměje do očí, ale považovala jsem za dobré odvést hovor trochu veselejším směrem. Nikdy v životě bych jí neublížila.

Kdybych našla nějakou čarodějnici, mohla by mi pomoct. Byla jsem si totiž jistá, že Jasonův únos − umínila jsem si, že na jeho zmizení budu pohlížet jako na únos a nepřipustím si, že by se mohl stát obětí vraždy − souvisí s kouzlem, které čarodějnice seslaly na Erica. Protože jinak by to byla až příliš velká náhoda. I když je pravda, že jsem v posledních měsících zažila spoustu ještě neuvěřitelnějších náhod. Teď jsem věděla, že nějaká čarodějnice by mi mohla podat pomocnou ruku.

„Samozřejmě, že znám,“ odpověděla Tara s úsměvem. „V tom ti můžu pomoct. Tedy, pokud ti bude stačit wiccanka.“

Pokoušela se o mě taková směs emocí, že jsem nevěděla, jestli se pod nimi nezhroutím. Šok, děs, smutek a nesmírné obavy zaplavily celý můj mozek. Až se mi ze všech těchto pocitů přestane točit hlava, uvidíme, který z nich převáží.

„Ty jsi čarodějnice?“ zeptala jsem se ochable.

„Prokristapána! Já ne, já jsem katolička. Ale mám pár kamarádek mezi wiccankami. Některé z nich jsou čarodějnice.“

„Vážně?“ Nepamatovala jsem si, že bych někdy v životě slyšela slovo wiccan, i když jsem na ně možná narazila v nějakém románu o tajuplných jevech nebo v románu pro ženy. „Je mi líto, ale nevím, co to znamená,“ přiznala jsem zahanbeně.

„Holly ti to vysvětlí líp než já,“ řekla Tara.

„Holly? Ta Holly, která pracuje se mnou v baru?“

„Jasně. Nebo bys mohla zajít za Danielle, ale ta o tom s tebou asi nebude chtít mluvit. Holly a Danielle se účastní sabatů společně.“

Až do té doby jsem se domnívala, že větší šok už zažít nemůžu. „Sabatů!“ opakovala jsem ohromeně.

„Takových pohanských obřadů.“

„Měla jsem za to, že sabaty jsou spojené jenom s čarodějnicemi.“

„Myslím, že ne − ale nesmějí to být křesťanky. Protože Wicca je vlastně náboženství.“

„Fajn,“ řekla jsem. „Fajn. Myslíš, že by Holly byla ochotná si o tom promluvit?“

„Nevím, proč by nemohla.“ Tara se vrátila k autu, vzala si z něj mobilní telefon a namačkala Hollyino číslo. Uvítala jsem tu chvilku, kdy jsem se ocitla o samotě, protože mi poskytla trochu času, abych se trochu vzpamatovala. Ze zdvořilosti jsem vystoupila z auta a oslovila ženu v rudém, která prokazovala nesmírnou trpělivost.

„Je mi líto, že se s vámi setkávám v tak nepříjemné situaci. Jsem Sookie Stackhouseová.“

„Já jsem Claudine,“ představila se mi žena s kouzelným úsměvem, při němž odhalila dvě řady zářivě bílých hollywoodských zubů. Ale nejpozoruhodnější byla její pleť. Připomínala mi hladkou lesklou švestku, kdybyste se do ní zakousli, vystříkla by z ní šťáva. „Jsem tady kvůli všemu tomu nezvyklému dění.“

„Och?“ vydechla jsem ohromeně.

„Jistě. Máte tady v Bon Temps upíry, vlkodlaky a spoustu dalších bytostí − a to ani nemluvím o tom, že se tady kříží několik významných cest. Zajímá mě úplně všechno.“

„Och, ach!“ vypravila jsem ze sebe nejistě. „Takže chcete všechno tohle dění sledovat, ano?“

„Ach ne, pouhé sledování pro mě není,“ zasmála se. „Vy jste něco jako divoká karta, co?“

„Holly je doma,“ zahlaholila Tara, zaklapla kryt svého mobilního telefonu a usmála se, protože při pohledu na Claudine se člověk prostě usmívat musel. Uvědomila jsem si, že i já se usmívám od ucha k uchu a že to není můj obvyklý upjatý úšklebek, ale skutečně upřímný šťastný výraz. „Říkala, že můžeš přijít.“

„Pojedete se mnou?“ Nevěděla jsem, co si mám o Tařině společnici myslet.

„Promiň, ale Claudine mi dneska vypomůže v krámě,“ odpověděla Tara. „Začíná nám novoroční výprodej starého zboží a lidi nakupují jako diví. Chceš, abych ti něco odložila stranou? Mám pár nádherných společenských šatů. Nezničila sis náhodou ty, co jsi měla na sobě v Jacksonu?“

Ano, protože mi jeden fanatik zabodl dřevěný kolík do boku. A šaty to samozřejmě odnesly. „Mám na nich nějaké skvrny,“ řekla jsem neochotně. „Je to od tebe moc milé, ale myslím, že nebudu mít čas, abych si nějaké vyzkoušela. Kvůli Jasonovi a tak. Mám toho teď strašně moc.“ A nemám to hlavní − žádné penízky odložené stranou, pomyslela jsem si.

„Jasně,“ řekla Tara a znovu mě objala. „Kdybys nějaké potřebovala, brnkni mi, Sookie. Je zvláštní, že si z toho večera v Jacksonu pamatuju tak málo. Možná, že jsem tam taky vypila víc, než je zdrávo. Tančily jsme?“

„Ano. Přemluvila jsi mě, abychom předvedly to číslo, se kterým jsme vystupovaly na školní soutěži talentů.“

„To není možné!“ Její úsměv mě vybízel, abych to popřela.

„Bohužel,“ trvala jsem na svém a věděla jsem setsakramentsky dobře, že si to pamatuje stejně dobře jako já.

„Škoda, že jsem tam nebyla,“ vložila se do hovoru Claudine. „Tančím strašně ráda.“

„Věřte mi, že na ten večer v Klubu mrtvých bych nejradši zapomněla,“ řekla jsem.

„No, pokud jsem se v Jacksonu skutečně takhle předváděla, potom mi občas důrazně připomeň, abych se tam už nikdy neukazovala,“ usmála se Tara.

„Myslím, že by se tam už nikdy neměla ukazovat ani jedna z nás.“ Nechala jsem tam totiž za sebou několik nesmírně rozzuřených upírů, ale ještě rozzuřenějších vlkodlaků. Vlastně jich tam mnoho nezůstalo, ale ti zbývající stačili víc než dost.

Tara na okamžik zaváhala. Zřejmě měla ještě něco na srdci a uvažovala, jak mi to má naservírovat. „Víš, protože Bill je majitelem té budovy, ve které mám svůj butik,“ začala opatrně, „dal mi telefonní číslo do toho místa, kde bude během té své cesty ubytovaný. Takže jestli mu potřebuješ něco říct…“

„Díky,“ řekla jsem, ale vůbec jsem si nebyla jistá, jestli cítím nějaký vděk. „Řekl mi, že nechal nějaké číslo na lístku vedle telefonu u sebe doma, kdybych mu chtěla zavolat.“

V Billově odjezdu ze země a v jeho nedostižitelnosti jsem spatřovala cosi definitivního. Vlastně mě v mé nynější svízelné situaci vůbec nenapadlo, že bych se mu mohla ozvat. Když jsem tak uvažovala, komu bych mohla zatelefonovat, ani jednou mi v mysli nevyvstalo jeho jméno.

„Jenom mě to tak napadlo, protože mi připadal úplně na dně,“ řekla Tara s pohledem upřeným na špičky bot. „Sklíčený,“ dodala, jako kdyby si vychutnávala slovo, které nevypouštěla z úst příliš často. Claudine se tvářila, jako kdyby jí dávala za pravdu. Opravdu zvláštní děvče. Když mě pak pohladila po rameni, v očích jí svítily veselé plamínky.

Ztěžka jsem polkla. „No, Bill nikdy nebyl veselá kopa,“ poznamenala jsem. „Stýská se mi po něm, ale…“ Zprudka jsem zavrtěla hlavou. „Zachoval se ke mně necitelně. Prostě… úplně mě rozhodil. Děkuju, žes mi řekla o tom čísle. A že mu můžu zavolat, kdybych potřebovala. A taky jsem ti vděčná, že jsi mi prozradila tu věc s Holly.“

Tara, celá šťastná, že už má splněnou svou denní dávku dobrých skutků, se vrátila ke zbrusu novému chevroletu Camaro a usedla za volant. Claudine poskládala své vysoké já na sedadlo pro spolujezdce, a když se Tara rozjela, zamávala mi na rozloučenou. Ještě jsem zůstala chvíli sedět a snažila se upamatovat, kde Holly Clearyová bydlí. Pak jsem si vzpomněla, že v Kingfisher Arms.

Když jsem dorazila do budovy ve tvaru podkovy v jižní části Bon Temps, přeletěla jsem pohledem všechny schránky na dopisy, abych zjistila číslo jejího bytu. Rozkládal se v přízemí a měl číslo 4. Holly v něm žila se svým pětiletým synem Codym. Holly i její nejlepší kamarádka Danielle se provdaly hned po střední škole a obě se do pěti let rozvedly. Danielle Grayové vydatně pomáhala její matka, ale Holly takové štěstí neměla. Její rodiče se rozvedli a odstěhovali a babička jí zemřela v okresní léčebně na Alzheimerovu chorobu. Holly chodila několik měsíců s detektivem Andym Bellefleurem, ale nic z toho nevzešlo. Povídalo se, že stará Caroline Bellefleurová, Andyho babička, nepovažovala Holly za „dost dobrou“ partii pro svého vnuka. Já jsem na to neměla žádný vyhraněný názor, protože ani Holly, ani Andy Bellefleur se nevyskytovali na seznamu mých oblíbených osob, i když Holly mi samozřejmě byla bližší.

Když mi otevřela dveře, překvapeně jsem si uvědomila radikální změnu, která se s ní během několika posledních týdnů odehrála. Celá léta si odbarvovala vlasy na blond a její hlava vypadala jako pampeliška. Teď se změnila v matnou černovlásku a vlasy jí trčely kolem dokola. Uši jí zdobil piercing − v každém měla zabodnuté čtyři kovové kousky. A také jsem si všimla, že jí ze starých denimových džínů vykukují pánevní kosti.

„Ahoj, Sookie,“ uvítala mě docela srdečně. „Tara mě poprosila, jestli bych si s tebou nemohla promluvit, ale nevěděla jsem, jestli se tu určitě objevíš. To s Jasonem mě moc mrzí. Pojď dál.“

Hollyin byt byl maličký a nesl stopy po mnohaletém používání, které nezakryla ani čerstvá malba. Sestával z obývacího pokoje, jídelny a kuchyňského koutu, odděleného od zbytku obytné plochy jídelním pultíkem. V rohu místnosti ležel košík s nějakými hračkami a na konferenčním stolku s dečkou stála leštěnka na nábytek ve spreji. Holly uklízela.

„Promiň, že tě ruším,“ omluvila jsem se.

„To je v pořádku. Dáš si kolu? Nebo džus?“

„Ne, děkuju. Kde je Cody?“

„U táty,“ odpověděla Holly s pohledem upřeným na ruce. „Odvezla jsem ho k němu den po Vánocích.“

„Kde bydlí?“

„David teď žije ve Springhillu. Nedávno se znovu oženil. Jeho žena se jmenuje Allie a má už dvě děti. Její holčička je stejně stará jako Cody. Moc rád si s ní hraje. To je pořád ‚Shelley tohle‘ a ‚Shelley támhleto‘ a tak.“ Holly vypadala ustaraně.

David Cleary pocházel z početné rodiny. Jeho bratranec Pharr byl můj spolužák na základní i střední škole. Pokud jde o geny, Codymu bych upřímně přála, aby mu to myslelo lépe než Pharrovi, což by pro něj měla být hračka.

„Potřebuju si s tebou promluvit o hodně osobní záležitosti, Holly.“

Holly se znovu zatvářila překvapeně. „No, jenomže až tak důvěrné přítelkyně nejsme, nemám pravdu? Uděláme to prostě takhle − ty se mě zeptáš, a já se sama rozhodnu, jestli ti odpovím.“

Horečně jsem uvažovala, co jí povím − abych udržela v tajnosti všechno, co musí zůstat tajemstvím, a přitom se od ní dozvěděla co potřebuju, aniž bych se jí nějak dotkla.

„Jsi čarodějnice?“ zeptala jsem se s trapným pocitem, že vůbec sahám k tak výstřednímu slovu.

„Spíš wiccanka.“

„Nevadilo by ti, kdybys mi vysvětlila, jaký je v tom rozdíl?“ Letmo jsem se na ni podívala, ale Holly se rozhodla, že soustředí pohled na suché květiny na televizi. Domnívala se totiž, že dokážu číst její myšlenky jen tehdy, když se jí dívám do očí. (Pohled do očí − stejně jako fyzický dotek − čtení myšlenek sice usnadňuje, ale není nezbytný.)

„Myslím, že ne.“ Mluvila zvolna, jako kdyby přitom usilovně přemýšlela. „Nepatříš k těm, kdo šíří klepy.“

„Ať mi řekneš cokoliv, zůstane to jenom mezi námi,“ ujistila jsem ji a znovu se krátce setkala s jejím pohledem.

„Fajn,“ řekla. „Takže pokud jsi čarodějnice, samozřejmě provádíš nejrůznější magické rituály.“

Používala zájmeno ‚ty‘ v obecném smyslu, protože ‚já‘ by se zřejmě rovnalo přímému přiznání.

„Využíváš přitom sílu, o které většina lidí nemá nejmenší tušení. Být čarodějnicí nutně neznamená být ztělesněním. Nebo se to aspoň nepředpokládá. Pokud se počítáš mezi wiccany, vyznáváš určité náboženství, pohanskou víru. Ubíráme se po cestě, kterou před námi vytyčuje naše Matka, a máme vlastní kalendář posvátných dní. Můžeš být wiccankou a zároveň čarodějnicí. Nebo taky víc wiccankou a míň čarodějnicí. Anebo naopak. Je to naprosto individuální. Já sama se čarodějnictvím moc nezabývám. Víc mě zajímá wiccanský způsob života. Věříme, že naše počínání je v pořádku, pokud nikomu neškodí.“

Když se mi Holly přiznala, že není křesťanka, kupodivu mě v první chvíli přemohly rozpaky. Nikdy v životě jsem totiž nepotkala člověka, který by alespoň nepředstíral, že je křesťan, nebo který by se aspoň slovně nehlásil k zásadám křesťanské víry. Věděla jsem, že ve Shreveportu je synagoga, ale pokud vím, s žádným židem jsem se nesetkala.

„Chápu. Znáš hodně čarodějnic?“

„Pár jich znám.“ Holly znovu pokývala hlavou, ale mému pohledu se dosud vyhýbala.

Všimla jsem si, že na vratkém stolku v rohu stojí počítač. „Máte něco jako chatroom online nebo nějaký věstník, prostě něco podobného?“

„Jistě.“

„Slyšela jsi o skupině čarodějnic, které nedávno dorazily do Shreveportu?“

Holly nesmírně zvážněla. Rovné tmavé obočí se jí zamračeně stáhlo. „Pověz mi, že s nimi nemáš nic společného!“ řekla.

„Přímo ne. Ale znám někoho, komu hrozně ublížily, a bojím se, že možná unesly Jasona.“

„V tom případě mu hrozí obrovské nebezpečí,“ prohlásila stroze. „Žena, která jim velí, je naprosto nemilosrdná. A její bratr je stejně brutální jako ona. Tahle skupina je úplně jiná než my. Nesnaží se hledat lepší život, neusilují o větší sepětí s přírodou a nepoužívají kouzla k nalezení duševního klidu. Jsou ztělesněním zla v té nejhorší podobě.“

„Můžeš mi dát nějaké vodítko, podle kterého bych je našla?“ S vypětím všech sil jsem se snažila zachovat klidnou tvář. Vycítila jsem totiž svým šestým smyslem, co se Holly honí hlavou: pokud Jasona skutečně unesl tenhle nový spolek, určitě je už těžce zraněný, ne-li mrtvý.

Holly se zamyšleně dívala z okna svého bytu. Bála se, že pokud mi poskytne jakékoliv informace, čarodějnice vystopují jejich původ a potrestají ji − možná přes Codyho. Tyhle čarodějnice se totiž neřídily zásadou, že jejich kouzla nesmějí nikomu ublížit. Svůj život založily na uzurpování bezbřehé moci.

„V té skupině jsou jenom ženy?“ zeptala jsem se, protože jsem vycítila, že se spíš kloní k rozhodnutí nic mi neprozradit.

„Pokud tě napadlo, že by je Jason mohl uchvátit svým šarmem a vzhledem, pak na to zapomeň,“ pokračovala Holly. Obličej měla zachmuřený a rysy tváře ochablé. Nic přede mnou nepředstírala. Jenom chtěla, abych pochopila, že to jsou nesmírně nebezpečné bytosti. „Valná většina jsou ženy, ale je mezi nimi i několik mužů. Nejsou… nejsou to normální čarodějnice a čarodějové. Chci tím říct, že to nejsou normální lidi.“

Byla jsem ochotná tomu uvěřit. Od okamžiku, kdy Bill Compton vstoupil do baru U Merlotta, jsem musela uvěřit v ještě podivnější věci.

Holly mluvila, jako kdyby o té nové čarodějnické skupině věděla mnohem víc, než jsem vůbec předpokládala… mnohem víc než jen základní informace, které jsem od ní původně chtěla získat. Musela jsem na ni trochu zatlačit. „V čem jsou jiní?“

„Mají v sobě upíří krev.“ Holly zaletěla pohledem stranou, jako kdyby se bála, že ji někdo odposlouchává. Ten pohled mě vyplašil. „Čarodějnice − čarodějnice, které vládnou obrovskou mocí a využívají ji k ohavným účelům − jsou už samy o sobě dost děsivé. Ale čarodějnice, které pijí upíří krev, jsou… Sookie, nemáš ponětí, jak jsou nebezpečné. Některé z nich patří k vlkodlakům. Prosím tě, drž se od nich co nejdál!“

„K vlkodlakům? Takže to nejsou jenom čarodějnice, ale zároveň i vlkodlaci? A pijí upíří krev?“ Ochromilo mě nefalšované zděšení. Neměla jsem tušení, že bych se mohla cítit ještě hůř. „Kde se usadili?“

„Posloucháš mě?“

„Ano, ale potřebuju vědět, kde sídlí!“

„V jednom starém obchodě nedaleko nákupního střediska Pierre Bossier,“ odpověděla a já jsem v duchu okamžitě spatřila obrázek toho místa. Holly tam byla. Viděla je. Měla to uložené v hlavě a já jsem teď většinu z jejích vzpomínek vyčetla.

„Proč jsi tam šla?“ zeptala jsem se. Holly se zachvěla.

„Měla jsem z toho rozhovoru s tebou strach,“ vyhrkla nerudně. „Neměla jsem tě sem pouštět. Ale chodila jsem s Jasonem… Zabiješ mě, Sookie Stackhouseová. Mě i mého syna.“

„Ne, nezabiju.“

„Šla jsem tam, protože jejich vůdkyně svolala všechny čarodějnice z okolí na jakousi poradu. Jenomže se ukázalo, že si chce nás všechny podrobit. Na některé svým zapáleným projevem a svou obrovskou silou osobnosti zapůsobila, ale většina z nás jsou jenom maloměstské wiccanky, kterým se protiví její drogová závislost − ty obrovské dávky upíří krve, které vypije − nebo její záliba v temných stránkách čarodějnictví. To je všechno, co ti k tomu můžu říct.“

„Děkuju, Holly.“ Snažila jsem se ji nějak povzbudit, potlačit její strach. Ale Holly si přála jen jedno − abych už co nejrychleji zmizela, protože jsem ji úplně vychýlila z rovnováhy. Už jen tím, že mě pustila dovnitř, mi učinila obrovskou laskavost, protože skutečně věřila, že dokážu číst cizí myšlenky. Většina lidí je totiž bez ohledu na všelijaké pověsti přesvědčená, že obsah jejich hlavy patří výhradně jim, a nic na světě je nepřesvědčí o opaku.

Včetně mě.

Na rozloučenou jsem pohladila Holly po rameni. Nevstala. Zůstala sedět na pohovce a jen na mě zírala s beznadějným výrazem ve svých hnědých očích, jako kdyby čekala, že se někdo objeví a setne jí hlavu.

Ten pohled mě zasáhl mnohem hlouběji než její slova, daleko víc než její myšlenky. Snažila jsem se co nejrychleji zmizet z Kingsfisher Arms a ukládala si do paměti podobu těch několika lidí, kteří mě viděli odjíždět z parkoviště. Nikoho z nich jsem neznala.

Hlavou se mi honila otázka, proč by čarodějnice ze Shreveportu měly mít zájem o Jasona a jak by si mohly dát do souvislosti Ericovo zmizení a mého bratra. Jak bych se k nim mohla přiblížit a zjistit to? Pomohli by mi v tom Pam a Chow, nebo jednají jenom sami za sebe?

A čí krev ty čarodějnice pijí?

Od té doby, co se upíři před třemi lety začlenili do naší společnosti, stali se terčem úplně jiných útoků než dříve. Už je nepronásledují novodobí Van Helsingové a nezabíjejí je dřevěným kolíkem ranou do srdce, ale stávají se oběťmi podnikavců, kteří upíry zákeřně přepadávají a spoutávají je stříbrnými řetězy, pouštějí jim žilou a jejich krví plní malé ampulky. Podle věku takto vysátého upíra se pak cena jedné ampulky na černém trhu pohybuje mezi 200 až 400 dolary. A jaké účinky po jejím vypití pocítíte? Naprosto nevypočitatelné. Právě v tom zřejmě spočívá její přitažlivost. Konzument upíří krve většinou několik týdnů pociťuje obrovský příval síly, zbystří se mu zrak, přímo kypí zdravím a dokonce se zvýší jeho sexuální přitažlivost. Hodně záleží na stáří vysátého upíra a na tom, jak čerstvá je jeho krev.

Po čase všechny tyto příznaky samozřejmě pominou, pokud si nedopřejete další dávku.

Určité procento lidí, kteří okusili upíří krev, je ochotné vydávat za další a další dávky hotové jmění. Všichni tito narkomani jsou nesmírně nebezpeční. Městská policie byla šťastná, že se jí podařilo najmout několik upírů, kteří si s podobnými problémy dokážou poradit, protože normální smrtelníci by podobné snahy mohli tvrdě odskákat.

Občas někteří konzumenti upíří krve doslova přijdou o rozum − někdy se z nich stanou jenom tiší blázni, kteří si neustále mumlají něco pod vousy, ale občas zdivočí a neštítí se násilí, dokonce ani vraždy. Nikdy se nedá předem odhadnout, jak takový člověk skončí, a navíc se stává, že někteří jedinci zešílí už po vypití první dávky.

Takže máme polstrované cely a v nich muže se svítícíma šílenýma očima, ale také vzrušující filmové hvězdy − a obě tyto skupiny vděčí za svůj stav těmto obchodníkům s upíří krví. Toto pouštění žilou je samozřejmě velice nebezpečné. Někdy se upír vysvobodí z pout − a výsledek si každý dokáže domyslet. Podle oslavovaného precedenčního rozsudku floridského soudu jde o ospravedlnitelné zabití, protože tito podloudní obchodníci s krví vysávali své oběti do poslední kapky krve a ponechávali je jejich osudu. Upíři zbavení veškeré krve se nemohli pohybovat a zůstávali ležet tam, kam se zhroutili. Takto oslabený upír pak zahynul s prvním ranním slunečním paprskem, pokud neměl štěstí a někdo ho ještě za tmy nenašel a nedopravil do bezpečí. Stejně mu ale trvalo mnoho let, než se dostatečně zotavil, a navíc byl po celou dobu odkázán na pomoc jiných upírů. Od Billa jsem se dozvěděla, že takto oslabeným upírům slouží speciálně vybudovaná útočiště, ale že se jejich poloha úzkostlivě tají.

Čarodějnice, které vládnou téměř stejnou silou jako upíři, představovaly obrovské nebezpečí. Neustále jsem o té nové čarodějnické bandě uvažovala jen jako o společenství žen, ale pak jsem se musela v duchu opravit. Podle Holly k nim patří i několik mužů.

Zadívala jsem se na hodiny u banky a zjistila, že je krátce po poledni. Před šestou se už úplně setmí. Eric se může probudit o něco dříve. Do té doby rozhodně stihnu dojet do Shreveportu a nazpátek. Žádný jiný plán než zůstat doma, sedět a čekat, mě nenapadal. Dokonce i zbytečně vyplýtvat pár litrů benzinu mi připadalo lepší než vrátit se, přestože mi strach o Jasona vyvolával mrazení v zádech. Mohla bych se tam sice cestou na chvilku zastavit a nechat tam Jasonovu brokovnici, ale protože nebyla nabitá a náboje ležely v přihrádce palubní desky, nemusela jsem se bát, že poruším nějaké zákony, když pojedu i s ní.

Poprvé v životě jsem se za jízdy neustále dívala do zpětného zrcátka, jestli se na mě někdo nepověsil. Neovládám žádné špionské finty, a tak pokud mě někdo pronásledoval, unikl mé pozornosti. U benzínky ICEE jsem vystoupila a natankovala, jen abych se přesvědčila, jestli někdo nezajel k čerpací stanici za mnou, ale nikoho jsem neviděla. Trochu se mi pak ulevilo a jen jsem doufala, že i Holly je v pořádku.

Cestou do Shreveportu jsem si v duchu několikrát přehrála náš rozhovor. Uvědomila jsem si, že to vlastně byla moje první debata s Holly, při které nepadlo Daniellino jméno. Danielle a Holly už od první třídy připomínaly siamská dvojčata. Zřejmě společně i menstruovaly. Jenomže Daniellini rodiče patřili k nejzbožnějším farníkům, takže nebylo divu, že Holly zachovávala takovou diskrétnost.

Naše městečko Bon Temps už prokázalo značnou toleranci, když otevřelo své brány upírům, a na nějaké omezování svobody si už nemohli stěžovat ani místní gayové. Teď jsem však doufala, že před čarodějnicemi přibouchne dveře.

Ta krásná zajímavá Claudine mi řekla, že ji do Bon Temps přivedlo nevšední dění, které je tu v posledních dnech patrné. Uvažovala jsem, co všechno ještě kdesi číhá a čeká na svou příležitost.