3. kapitola

„Jak se to vlastně stalo?“ zeptala jsem se plamenů, které sálaly z krbu, když všichni odešli.

Všichni kromě vysokého vikinského upíra, kterého jsem měla ubytovat a chránit.

Seděla jsem na koberci a dívala se do ohně, který jsem přiživila dalším polenem. Potřebovala jsem myslet na něco příjemného a uklidňujícího.

Koutkem oka jsem zahlédla velkou bosou nohu. Eric si přisedl na koberec vedle mě. „Podle mě se to stalo kvůli tomu, že máte chtivého bratra a protože jste žena, která mi pomohla, přestože se bála,“ řekl Eric trefně.

„Jaký z toho máte pocit vy?“ Ericovi, kterého jsem znávala, bych tuhle otázku nikdy nepoložila, ale teď mi připadal jako úplně jiný člověk. Sice už ne tak vyděšený a zmatený jako v noci, ale přesto jiný. „Chci tím říct, že se mi zdá, jako kdybyste byl balík odložený do úschovny zavazadel a já byla ta úschovna.“

„Tolik se o mě bojí, že mi zajistí skvělou péči. To mě moc těší.“

„Ech,“ pronesla jsem bystře. Takovou odpověď jsem od něj nečekala.

„Když jsem ve své kůži, musí ze mě jít pořádný strach. Nebo za tu bezmeznou loajalitu vděčím své skvělé práci a laskavému chování?“

Zahihňala jsem se.

„Zřejmě ne.“

„Jste fajn,“ ujistila jsem ho, přestože jsem se nad tím musela chvilku zamyslet. Ať tak či onak, teď jsem za něj nesla zodpovědnost já. „Není vám zima na nohy?“

„Ne,“ odpověděl. Ale uvědomila jsem si, že se o něj budu muset starat, přestože žádnou péči nepotřeboval. A dokonce mi jsou za to ochotní zaplatit obrovské peníze, připomněla jsem si přísně. Vytáhla jsem zezadu z gauče deku a zavinula mu nohy do zelených, modrých a žlutých vlněných kostek. Pak jsem se zase svezla na zem vedle něj.

„Je ohavná,“ poznamenal Eric.

„Bill to říká taky.“ Překulila jsem se na břicho a přistihla se, že se usmívám.

„Kde je ten Bill?“

„V Peru.“

„Řekl vám, že tam odjíždí?“

„Ano.“

„Můžu předpokládat, že váš vztah s ním už odezněl?“

Moc pěkně řečeno. „Přestali jsme se scházet. Zdá se, že nadobro,“ vypravila jsem ze sebe věcným tónem.

Ležel teď na břiše vedle mě, zapřený o lokty, trochu blíž, než by bylo záhodno, ale nechtěla jsem z toho dělat vědu a odtahovat se od něj.

„Vyprávějte mi o něm!“ vybídl mě nečekaně. Než Pam s Chowem odešli, vypili společně s Ericem každý jednu láhev umělé krve, takže teď měl růžovější pokožku.

„Billa znáte,“ řekla jsem. „Už dost dlouho pro vás pracuje. Asi si to nepamatujete, ale Bill − no, je laskavý, klidný a nesmírně pozorný, ale určité věci zřejmě nechápe.“ Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že budu před někým přetřásat svůj vztah s Billem, a už vůbec ne před Ericem.

„Miluje vás?“

Vzdychla jsem a oči mi zvlhly jako pokaždé, když jsem si vzpomněla na Billa. „No, tvrdil mi, že ano,“ zamumlala jsem bezútěšně. „Ale když se mu ozvala ta upírka, běžel za ní.“ Pokud vím, tak mu poslala mail. „Kdysi spolu měli milostný románek. Zjistila jsem, že to ona z něj udělala… nevím, jak tomu přesně říkáte, ale právě ona ho změnila v upíra. Říkal mi, že ho vzala s sebou, převedla na druhou stranu. No a Bill se k ní vrátil. Tvrdí, že musel. A potom zjistil…“ Zaletěla jsem pohledem k Ericovi a významně zvedla obočí. Eric se tvářil ohromeně. „Zjistil, že se ho jenom pokoušela zavléct do ještě větší temnoty.“

„Prosím?“

„Snažila se ho přimět, aby se připojil k jiné upíří skupině se sídlem v Mississippi, a vzal s sebou nesmírně cennou počítačovou databázi, kterou sestavil pro vaše společenství − pro upíry z Louisiany,“ vysvětlila jsem mu v hrubých rysech.

„Co se stalo?“

Připadalo mi to stejně komické jako rozhovor s Arlene. Možná ještě víc, protože jí jsem vlastně celou tuhle historku nikdy úplně nevylíčila. „No, ta Lorena − tak se ta upírka jmenuje − Billa mučila.“ Eric ohromeně vykulil oči. „Věřil byste tomu? Dokázala mučit muže, se kterým se milovala. Muže, se kterým žila celá léta!“ Eric nevěřícně zavrtěl hlavou. „Vy jste mi ale uložil, abych odjela do Jacksonu a našla ho. Určitá vodítka jsem pak získala v jednom nočním baru, kde se scházejí nadpřirozené bytosti. Oficiálně se to tam jmenuje U Josephiny, ale vlkodlaci tomu podniku říkají Klub mrtvých. Řekl jste mi, abych se tam vypravila s jedním skutečně milým vlkodlakem, který vám byl nesmírně zavázán a nabídl mi i ubytování.“ Alcide Herveaux mi doposud vstupoval do snů. „Ale skončila jsem s těžkým zraněním,“ uzavřela jsem své vyprávění. Skutečně těžkým zraněním. Jako obvykle.

„Co se stalo?“

„Věřte tomu nebo ne, vrazili do mě dřevěný kolík.“

Na Erica to zjevně zapůsobilo. „Zůstala vám po něm nějaká jizva?“

„Ano, přestože…“ V tu chvíli jsem zmlkla.

Dál na mě visel očima a gestem ruky mě vybídl, abych pokračovala. „Takže?“

„Pověřil jste jednoho upíra z Jacksonu, aby se o mě postaral, protože jste chtěl mít jistotu, že to přežiju, a potom jste mi dal napít svojí krve, abych mohla přes den najít Billa.“ Když jsem si vybavila Ericovu léčbu, tváře mi zrudly. Mohla jsem jen tiše doufat, že Eric můj ruměnec přičte na vrub vedru, které sálalo z krbu.

„A Billa jste zachránila?“ zeptal se a pomohl mi tak překonat rozpaky.

„Ano, zachránila,“ přisvědčila jsem hrdě. „Zachránila jsem mu zadek.“ Překulila jsem se na záda a zadívala se na něj. Páni, bylo moc příjemné mít vedle sebe někoho, s kým si můžete popovídat! Povyhrnula jsem si tričko a naklonila se na bok, abych Ericovi ukázala jizvu po svém zranění. Na Erica zřejmě udělala hluboký dojem. Dotkl se lesklého kousku pokožky konečkem prstu a zavrtěl hlavou. Stáhla jsem tričko nazpět.

„A co se stalo s tou upírskou děvkou?“ zeptal se.

Změřila jsem si ho podezíravým pohledem, ale zdálo se, že si ze mě nedělá legraci. „No,“ začala jsem. „Ehm, vlastně… jaksi… Objevila se, právě když jsem Billovi snímala pouta, a napadla mě. A já jsem ji… jaksi… zabila.“

Eric na mně doslova visel očima, ale jeho výraz jsem nedokázala dešifrovat. „Už jste předtím někoho zabila?“

„Samozřejmě, že ne!“ ohradila jsem se rozhořčeně. „Vlastně… jednou jsem zranila chlapa, který se mě pokoušel zabít, ale neumřel. Ne, jsem člověk. Nemusím nikoho zabíjet, abych zůstala naživu.“

„Jenomže lidé se mezi sebou zabíjejí neustále. A dokonce to ani nedělají kvůli tomu, aby měli co jíst a čeho se napít.“

„Všichni lidé ne!“

„To je pravda,“ přisvědčil Eric. „Upíři jsou vrazi všichni.“

„Ale svým způsobem jste něco jako lvi.“

Eric se zatvářil ohromeně. „Lvi?“ zeptal se mdle.

„Lvi taky zabíjejí jiné živočichy.“ Ta myšlenka mi vnukla nápad. „Takže jste dravci. Jako lvi a jiné šelmy. Ale své oběti zužitkováváte. Musíte zabíjet, abyste si zajistili potravu.“

„Tahle uklidňující teorie má ale jeden háček. Vypadáme totiž skoro stejně jako vy. A kdysi jsme bývali totéž co vy. Můžeme vás milovat, ale taky z vás pít. Asi byste stěží mohla říct, že se lev chce s antilopou mazlit.“

Najednou se ve vzduchu objevilo cosi, co tam ještě před chviličkou nebylo. Připadala jsem si jako antilopa… pronásledovaná deviantním lvem.

Mnohem příjemněji jsem se cítila jako opatrovnice vyděšené oběti.

„Ericu,“ řekla jsem opatrně, „víte, že jste tady mým hostem. A víte, že pokud vás odsud vykážu − což udělám, jestliže ke mně nebudete upřímný −, skončíte uprostřed noci někde v polích a v tomhle županu, který je vám příliš krátký.“

„Řekl jsem snad něco, co vás uvedlo do rozpaků?“ Byl zřejmě úplně zkroušený a v modrých očích měl upřímný pohled. „Promiňte, jenom jsem se pokoušel navázat na tok vašich myšlenek. Nemáte ještě láhev té umělé krve? Jaké oblečení mi přinesl Jason? Váš bratr je nesmírně chytrý muž,“ řekl mi, ale neznělo to tak, že by Jasona kvůli tomu nějak zvlášť obdivoval. Neměla jsem mu to za zlé. Jasonova inteligence ho měla stát pětatřicet tisíc dolarů. Vstala jsem a zamířila pro nákupní tašku z Wal-Martu v naději, že se Ericovi bude zamlouvat nové tričko s nápisem LOUISIANA TECH i levné džíny.

Do postele jsem zalehla asi o půlnoci a nechala Erica samotného. Pohroužil se do mých videokazet s nahrávkami první řady seriálu Buffy, přemožitelka upírů. (Ve skutečnosti to byl dárek od Tary, která to považovala za dobrý vtip. Ale stejně mě potěšil.)

Ericovi ten seriál připadal legrační. Nejsměšnější se mu zdálo, jak upírům vystoupilo čelo, vždycky když zatoužili po krvi. Občas jsem ještě až do svého pokoje zaslechla, jak se Eric řehtá. Ale nijak mi to nevadilo. Vědomí, že doma nejsem sama, mi naopak dodávalo pocit jistoty.

Usnula jsem poněkud později než obvykle, protože se mi hlavou honily všechny věci, které se za celý den odehrály. Eric se ocitl v situaci srovnatelné s programem na ochranu svědků a já jsem mu zajišťovala bezpečné bydlení. Nikdo na světě − no, vlastně kromě Jasona, Pam a Chowa − nevěděl, kde se šéf Pátého okrsku právě v této chvíli nachází.

Zrovna teď se snažil vklouznout ke mně do postele.

Nechtěla jsem otevírat oči a hádat se s ním. Byla jsem právě někde na půli cesty do říše snů. Když se ke mně schoulil tu první noc, byl tak vyděšený, že ve mně vyvolával téměř mateřské pocity. Vzala jsem ho za ruku, abych ho uklidnila. Dnes už mi jeho společnost na lůžku nepřipadala tak… ehm… neškodná.

„Je vám zima?“ zeptala jsem se, když se uvelebil vedle mě.

„Hmm, hmm,“ zašeptal. Ležela jsem na zádech a cítila se tak pohodlně, že se mi nechtělo hýbat. On spočíval na boku, tváří ke mně. Ovinul mi paži kolem pasu, ale nepohnul se ani o píď blíž, jenom se uvolnil. Po chvíli, během níž se mě zmocnilo lehké napětí, jsem udělala totéž, a potom jsem se propadla do snů.

Když jsem zase otevřela oči, bylo ráno a vyzváněl telefon. V posteli jsem už přirozeně ležela sama a otevřenými dveřmi jsem viděla do své bývalé ložnice na protější straně chodby. Skříň byla také otevřená, jak se Eric před rozedněním uložil do své temné skrýše. Venku bylo jasno a poněkud tepleji než o den dříve, teploměr se šplhal k deseti stupňům Celsia. Probudila jsem se s mnohem příjemnějším pocitem než den předtím. Věděla jsem, co se děje, nebo jsem víceméně tušila, co se ode mě čeká a jak se budou odvíjet následující dny. Alespoň jsem si to myslela. Když jsem ale zvedla telefon, zjistila jsem, že se krutě mýlím.

„Kde je Jason?“ zařval ze sluchátka hlas bratrova šéfa Shirleyho Hennesseyho. Asi by vám připadalo legrační, že se nějaký muž jmenuje Shirley, ale jenom dokud byste se s ním nesetkali tváří v tvář. Pak byste usoudili, že bude lepší, když si své pobavení necháte jenom sami pro sebe.

„Jak to mám vědět?“ zeptala jsem se. „Zřejmě spal u nějaké své známosti.“ Shirley, kterému všichni říkali Catfish, mi nikdy nevolal, aby se zeptal, kde je můj bratr. Vlastně by mě překvapilo, kdyby vůbec někam telefonoval.

Jason měl jednu přednost − do práce chodil vždycky včas a plnil své povinnosti až do konce pracovní doby. Jason byl vlastně nesmírně poctivý pracovník, i když jsem nikdy dost dobře nechápala, co jeho zaměstnání vlastně obnáší. Patřilo k němu dojet každé ráno před sídlo silniční správy, zaparkovat svůj nazdobený vůz před správou komunikací, přelézt do dodávky s logem renardského okresu na dveřích a pak jezdit po nejrůznějších silnicích a říkat skupinkám silničářů, co mají dělat. Zřejmě to znamenalo také občas vylézt z dodávky a postavit se k mužům, kteří zírali do nějakých hlubokých děr u silnice.

Catfishe moje otevřenost vychýlila z rovnováhy. „Sookie, takhle byste neměla mluvit!“ Ohromilo ho, že svobodná žena dokáže přiznat, že její bratr není žádný panic.

„Chcete mi tím říct, že Jason nedorazil do práce? A volal jste mu domů?“

„Nedorazil. A volal jsem mu,“ odpověděl Catfish, který v mnoha ohledech nebyl žádný hlupák. „Dokonce jsem k němu poslal Daga.“ Dago (jeden ze silničářů, kteří si zřejmě potrpěli na přezdívky) se ve skutečnosti jmenoval Antonio Gueglielmi a nikdy z Louisiany nevytáhl paty dál než do Mississippi. Totéž určitě platilo o jeho rodičích a zřejmě i prarodičích, přestože se šuškalo, že se kdysi vypravili do Bransonu na nějaké představení.

„Má tam auto?“ začínal se mě zmocňovat plíživý nepříjemný pocit.

„Ano,“ přisvědčil Catfish. „Stojí před domem, klíčky v zapalování a dveře dokořán.“

„Dveře do domu, nebo dveře od auta?“

„Cože?“

„Které dveře jsou dokořán?“

„Och, od auta.“

„To je zlé, Catfishi!“ vydechla jsem. Všechno ve mně bilo na poplach.

„Kdy jste ho viděla naposledy?“

„Včera večer. Zaskočil ke mně na návštěvu a odešel… počkejte… mohlo být asi tak půl desáté nebo deset.“

„Přišel sám?“

„Ano.“ Skutečně si s sebou nikoho nepřivedl, takže jsem ani v nejmenším nelhala.

„Myslíte, že bych měl zavolat šerifovi?“ zeptal se Catfish. Přejela jsem si dlaní po tváři. Na něco takového jsem nebyla připravená, přestože celá situace vypadala dost zle. „Počkejme ještě hodinu,“ navrhla jsem mu. „Jestli nepřijde do šedesáti minut, dejte mi vědět. A pokud se objeví, donuťte ho, ať mi zavolá. A pokud to přece jen budeme muset ohlásit šerifovi, měla bych mu zavolat já.“

Catfish mi ještě několikrát zopakoval všechno, co mi už řekl, protože neměl sílu zavěsit a znovu se vrátit ke svým obavám. Nakonec jsem zavěsila já. Ne, nedokážu číst myšlenky po telefonu, ale poznala jsem to podle jeho hlasu. Catfishe Hennesseyho znám spoustu let. Byl to otcův kamarád.

Do koupelny jsem si s sebou vzala bezdrátový telefon a dala si sprchu, abych se probrala. Hlavu jsem si raději neumyla, kdybych náhodou musela okamžitě vyrazit ven. Oblékla jsem se, uvařila si kávu, vykartáčovala si vlasy a spletla je do copu. Po celou dobu, co jsem se česala, jsem horečně uvažovala, což mi jde docela ztuha, pokud musím sedět na místě.

Vymyslela jsem tři možné scénáře.

První. (Ten se mi zamlouval nejvíc.) Někde mezi mým a svým domem se můj bratr setkal s nějakou ženou a okamžitě se do ní zamiloval. Uchvátila ho natolik, že zapomněl na své letité dobré zvyky a po práci ani nevzdechl. Teď spolu leží někde v posteli a užívají si skvělý sex.

Druhý. Čarodějnice − nebo co jsou ty osoby vlastně zač − nějak zjistily, že Jason ví, kde se Eric skrývá, a zajaly ho, aby z něj tuhle informaci vypáčily. (Umínila jsem si, že se o čarodějnicích pokusím zjistit všechno, co jen bude možné.) Jak dlouho Jason dokáže udržet v tajnosti místo Ericova pobytu? Můj bratr má sice dost zvláštní chování, ale v podstatě je to statečný muž − nebo možná vzpurný, to je asi výstižnější. Jason jen tak snadno nepromluví. Ale co když ho nějaká čarodějnice zakleje a přinutí ho k tomu? Jestliže se ho zmocnily čarodějnice, může být už mrtvý, protože je nezvěstný už celé dlouhé hodiny. A pokud promluvil, hrozí mi nebezpečí a Eric je odsouzený k záhubě. Mohou se tady kdykoliv objevit, protože čarodějnice nejsou odsouzené k životu ve tmě. A Eric je za dne mrtvý, naprosto bezbranný. Tenhle scénář byl úplně nejhorší.

Třetí. Jason se vrátil s Pam a Chowem do Shreveportu. Možná se rozhodli, že mu předem vyplatí nějakou zálohu, nebo se Jason chtěl podívat do Transfusie, protože je to tak populární noční podnik. Tam ho mohla svést nějaká upírka a on s ní zůstal celou noc, protože pokud jde o ženy, podobal se Ericovi − doslova se na něj lepily. A kdyby mu ta upírka vysála trochu víc krve, Jason by pak spal jako zabitý. Mám dojem, že scénář číslo tři byl jen obdobou toho prvního.

Při pomyšlení, že Pam s Chowem třeba vědí, kde Jason je, a nezavolali mi, než se odebrali k dennímu spánku, se mi zdálo, že zešílím. Moje instinkty mě nechávaly na holičkách.

Potom jsem si vybavila jednu věc, na kterou jsem se usilovně snažila zapomenout. Vzpomněla jsem si na svůj pocit, když do Lorenina těla zajel dřevěný kolík, a na její výraz, jakmile jí došlo, že její dlouhý, předlouhý život dospěl ke konci. Usilovně jsem tu vzpomínku zaplašila. Člověk nezabije jinou bytost (dokonce ani upíra), aniž by to na něm nenechalo stopy, pokud není psychopat, což není můj případ.

Lorena by mě zabila bez jediného mrknutí oka. Vlastně by si to určitě pěkně vychutnala. Ale byla to upírka. Bill mi donekonečna vysvětloval, že upíři jsou úplně jiní. Že ačkoliv si ponechávají normální lidskou podobu (víceméně), jejich vnitřní funkce a celá jejich osobnost se od základů změní. Vzala jsem si jeho varování k srdci, přinejmenším do značné míry. Ale protože vypadali tak lidsky, připadalo mi naprosto přirozené přisuzovat jim normální lidské reakce a pocity.

Nejvíc mě tížilo, že se Pam s Chowem probudí až po setmění, takže jsem nevěděla, kdo by vlastně zvedl sluchátko, kdybych do Transfusie zavolala teď během dne. Pochybovala jsem, že Ericovi zástupci bydlí v klubu. Měla jsem dojem, že žijí v jednom domě… nebo mauzoleu… kdesi ve Shreveportu.

Věděla jsem, že normální smrtelníci, kteří byli zaměstnaní v Transfusii, přicházejí do práce už během dne, aby tam uklidili, ale lidé by mi přirozeně neřekli (nemohli by říct) o upířích záležitostech vůbec nic. Lidé pracující pro upíry se hodně brzy naučí mít ústa zamčená na sto západů, jak jsem se už sama přesvědčila.

Ale pokud bych se tam rozjela osobně, mohla bych si s někým promluvit tváří v tvář. Umím číst myšlenky, ale do mysli upírů proniknout nedovedu, což byl ostatně důvod, proč mě tak zaujal Bill. Jen si představte tu úlevu, když vám po dlouhých letech přestane bzučet v hlavě! (A proč vlastně nedokážu proniknout do mysli upírů? Mám na to vlastní teorii. Nejsem žádný vědec, ale četla jsem o neuronech, které se aktivují v mozku, jakmile přemýšlíte. A protože upírům vrací život kouzlo a ne normální životodárná síla, neurony v jejich mozku se neaktivují stejně jako lidem. Takže nemám co zachytit − kromě vzácných okamžiků asi tak jednou za tři měsíce, kdy zaznamenám určitý záblesk pocházející od upíra. (Ale dávám si náramný pozor, abych to v žádném případě nedala najevo, protože by to znamenalo jistou smrt.)

Jediný upír, kterého jsem „slyšela“ dvakrát, byl kupodivu − jak jste si už asi domysleli − Eric.

Jeho společnost jsem si teď vychutnávala ze stejného důvodu jako předtím Billovu, pokud pominu romantickou stránku našeho vztahu. Poznala jsem, že dokonce i Arlene mě mnohdy neposlouchá, když jí něco vyprávím, pokud se jí honí hlavou něco zajímavějšího, například roztomilé průpovídky jejích dětí nebo jejich školní známky. Ale s Ericem to bylo jiné. Když jsem si mu vylévala srdce, klidně by mohl myslet na to, že musí nechat vyměnit stěrače u auta, a já bych o tom neměla nejmenší tušení.

Hodina, kterou jsem si vyžádala na Catfishovi, už téměř uplynula, a veškeré myšlenky, které se mi honily hlavou, ze mě vycházely v podobě pochmurného mumlání. Tak to dopadá, když si člověk zvykne mluvit sám pro sebe.

Fajn, je čas začít něco dělat.

Telefon zazvonil přesně po hodině a Catfish mi přiznal, že nemá žádné nové zprávy. Nikdo Jasona neviděl ani o něm neslyšel, ale na druhou stranu − Dago si kromě otevřených dveří u auta nevšiml před Jasonovým domem ničeho podezřelého.

Dosud jsem váhala, jestli mám zavolat šerifovi, ale nakonec jsem usoudila, že nemám jinou možnost. Vlastně by vypadalo divně, kdybych mu to nenahlásila.

Očekávala jsem, že začne lamentovat a bude vyplašený, ale narazila jsem na něco mnohem horšího − naprostý nezájem. Popravdě řečeno, šerif Bud Dearborn se rozesmál.

„Voláte mi kvůli tomu, že ten proutník, který je vaším bratrem, nepřišel do práce? Sookie Stackhouseová, překvapujete mě!“

Bud Dearborn měl obličej pekingského psíka a mluvil nesmírně pomalu. Dokázala jsem si ho představit, jak sedí za stolem a popotahuje do telefonu.

„Ještě nikdy se nestalo, že by nepřišel do práce. A jeho auto stojí před domem a dveře má otevřené,“ řekla jsem.

Bud Dearborn si uvědomil, že je to závažné sdělení, protože patří k lidem, kteří dovedou ocenit kvalitní vůz.

„Zní to divně, ale Jason je už dávno plnoletý a má pověst…“ (proutníka, jenž přefikne každou ženskou, která mu přijde do cesty, pomyslela jsem si) „…mládence, který se těší velkému zájmu žen,“ opatrně dokončil větu Bud. „Vsadím se, že si vyrazil s nějakým svým novým objevem a bude ho mrzet, že vám přidělal starosti. Když se vám neozve do zítřejšího odpoledne, zavolejte mi, ano?“

„Dobře,“ odpověděla jsem ledovým hlasem.

„Poslyšte, Sookie, nerozčilujte se na mě kvůli tomu, ale říkám vám jenom to, co by vám pověděl každý policajt,“ řekl.

Každý policajt, kterému se nechce odlepit zadek od židle, pomyslela jsem si.

Zamumlala jsem cosi mírně zdvořilého a ukončila hovor. Pak jsem Catfishovi poreferovala, jak jsem pořídila, a rozhodla se pro jedinou možnost, která se mi naskýtala − pro cestu do Shreveportu. Začala jsem sice vytáčet Arlenino číslo, ale potom jsem si vzpomněla, že má děti doma, protože jsou ještě prázdniny. Uvažovala jsem, že brnknu Samovi, ale nakonec jsem usoudila, že by pak měl pocit, že mi má nějak pomoct. Jenomže já jsem neměla nejmenší tušení, co by to mělo být. Jenom jsem se někomu potřebovala svěřit se svými starostmi. Věděla jsem, že je to zbytečné. Nikdo mi nepomůže. Musím si poradit sama. Řekla jsem si, že jsem odvážná a nezávislá, a málem jsem zavolala Alcidu Herveauxovi, zámožnému a tvrdě pracujícímu mladíkovi ze Shreveportu. Alcidův otec vlastní a řídí zeměměřičskou firmu a zaměstnává pracovníky ve třech státech. Alcide často cestuje mezi všemi filiálkami. V noci na dnešek jsem se o něm zmínila před Ericem. To on tehdy nařídil Alcidovi, aby mě doprovodil do Jacksonu. Mezi Alcidem a mnou dosud přetrvávaly jisté nevyřešené vztahové problémy, a pokud bych mu teď zavolala a požádala ho o pomoc, kterou mi nemůže poskytnout, vypadalo by to jako záminka. Alespoň tak jsem to cítila.

Bála jsem se odjet z domova a riskovat, že tam nebudu, až třeba přijde nějaká zpráva o Jasonovi, ale protože ho šerif vůbec nezačal hledat, připadalo mi málo pravděpodobné, že bych se v dohledné době mohla dozvědět něco nového.

Před odjezdem jsem ve své bývalé ložnici upravila všechno tak, aby to vypadalo úplně normálně. Až se Eric po setmění probudí, bude se mu trochu obtížněji vylézat ze skrýše, ale rozhodně to zvládne. Kdybych mu nechala vzkaz, mohla bych tím poskytnout nebezpečné vodítko někomu, kdo by se sem třeba vloupal, a kdybych mu po setmění zatelefonovala, určitě by ani nezvedl sluchátko, protože na to je příliš chytrý. Jenomže ta ztráta paměti ho vyvedla z konceptu natolik, že se bude bát čekat na mě v prázdném domě, pokud tu nenajde ani mě, ani žádné vysvětlení.

Potom mě něco napadlo. Vzala jsem do ruky čtvercový lístek papíru z loňského kalendáře se „slovem pro tento den“, které znělo „detence“, a napsala na něj: Jasone, pokud sem náhodou zajdeš, zavolej mi! Mám o tebe strašný strach. Nikdo neví, kde jsi. Přijedu pozdě odpoledne nebo večer. Chci se zastavit u tebe doma a potom se pokusit zjistit, jestli jsi neodjel do Shreveportu. Potom se sem vrátím. Myslím na tebe. Sookie. Odstřihla jsem kus lepicí pásky a připevnila lístek na ledničku, protože bych jako sestra předpokládala, že kdyby ke mně Jason zaskočil, zamířil by k ní.

Eric je určitě natolik chytrý, že dokáže číst mezi řádky. A kdyby sem náhodou vnikl někdo cizí, můj vzkaz bratrovi mu bude připadat naprosto věrohodný.

Přesto jsem měla strach opustit spícího Erica, který teď byl naprosto bezbranný. Co když ho sem čarodějnice přijdou hledat?

Ale proč by měly?

Kdyby už zjistily, kde se schovává, vtrhly by sem už v noci, ne? Přinejmenším jsem si to myslela. Napadlo mě, jestli bych přece jenom neměla někomu zavolat, třeba Terrymu Bellefleurovi, který byl pořádně tvrdý chlapík, aby u mě mezitím počkal pro případ, že se Jason ozve, ale pak jsem to zavrhla, protože jsem kvůli Ericovi nechtěla ohrožovat ještě další osoby.

Obvolala jsem nemocnice v celém okolí, protože jsem usoudila, že pokud to nehodlá udělat šerif, musím se toho ujmout já. V nemocnicích znali jména všech pacientů, které v posledních dnech přijali, ale Jason mezi nimi nebyl. Zavolala jsem na dálniční policii, jestli se v noci nestala nějaká automobilová nehoda, a dozvěděla jsem se, že v celém okolí k žádné havárii nedošlo. Pak jsem zatelefonovala několika děvčatům, s kterými Jason randil, ale uslyšela jsem samé záporné odpovědi, některé dokonce obscénní.

Usoudila jsem, že už jsem vyčerpala všechny možnosti. Vyrazila jsem tedy k Jasonovi domů. Pamatuju si, že jsem na sebe byla docela hrdá, když jsem ujížděla na sever po Hummingbird Road a potom jsem odbočila doleva na dálnici. Cestou k domu, kde jsem strávila prvních sedm let svého života, jsem projela kolem baru U Merlotta, který stál na pravé straně silnice, a potom kolem křižovatky s odbočkou do Bon Temps. Stočila jsem volant doleva a spatřila náš starý dům, před nímž stál Jasonův pikap. Asi pět metrů od něj parkoval další pikap, úplně stejně nablýskaný.

Vystoupila jsem z vozu a spatřila mohutného černocha, jak důkladně prozkoumává celé okolí Jasonova auta. S překvapením jsem zjistila, že ten druhý vůz patří Alceemu Beckovi, jedinému afroamerickému detektivovi v okresním policejním sboru. Jeho přítomnost mě zčásti uklidnila, a zčásti znepokojila.

„Slečno Stackhouseová,“ řekl ledovým hlasem. Alcee Beck měl na sobě bundu, kalhoty a těžké odřené boty, které mu vůbec neladily s oblečením. Vsadila bych se, že je vozí v autě pro případ, že bude muset šlapat ve venkovském terénu, který většinou nebýval moc suchý. Alcee patřil k lidem, jejichž myšlenky jsem dokázala číst naprosto zřetelně, pokud jsem odstranila své pomyslné ochranné štíty v mozku.

Zjistila jsem, že ho setkání se mnou nijak zvlášť netěší, že mě nemá rád a že si myslí o Jasonově zmizení své a není to nic dobrého. Detektivu Beckovi na Jasonovi nijak nezáleželo, ale měl strach ze mě. Naháněla jsem mu hrůzu a snažil se mi vyhýbat, jak jen mohl.

Což mi naprosto vyhovovalo, pokud mám být upřímná.

O Alceem jsem věděla mnohem víc, než mi bylo milé, a nic z toho by si nedal za rámeček. Choval se brutálně k vězňům, kteří s ním odmítali spolupracovat, ale na druhou stranu doslova zbožňoval svou ženu a dceru. Pokud se mu naskytla příležitost, snažil se nacpat si kapsu a dělal všechno pro to, aby se mu těch příležitostí naskytlo co nejvíc. Tyto praktiky uplatňoval pouze v afroamerické komunitě, protože byl přesvědčený, že ho nikdo z postižených jeho bělošským kolegům neudá. Až dosud mu jeho předpoklad vycházel.

Chápete už, proč jsem raději nechtěla nic vědět o věcech, které jsem „slyšela“? Bylo to něco úplně jiného než třeba zjistit, že Arlene nemá o manželovi naší kolegyně Charlsii valné mínění, nebo že Hoyt Fortenberry naťukl na parkovišti cizí auto a jeho majiteli o tom nic neřekl.

Než se mě zeptáte, co s podobnými poznatky dělám, odpovím vám, že teď už to neřeším. Po svých trpkých zkušenostech jsem zjistila, že můj zásah nic neovlivní. Skončí to tím, že nikomu neprospěju, a jenom všechny utvrdím v názoru, že jsem vyšinutá. Nejmíň měsíc pak všichni kolem mě chodí jako kolem horké kaše. Znám víc tajemství, než kolik se skrývá zlata v pevnosti Fort Knox. A všechna jsou ve mně uzamčená stejně bezpečně.

Musím uznat, že všechny tyhle tajnosti nijak zvlášť neovlivňují běh světa, i když například Alceeho ohavné chování způsobuje trápení spoustě lidí. Ale je natolik chytrý, že své manýry drží pod kontrolou a úzkostlivě je tají před všemi, kteří mají takovou moc, aby proti němu případně zasáhli. A nebyla jsem si tak úplně jistá, že o tom Bud Dearborn neví.

„Detektive Becku,“ řekla jsem. „Hledáte Jasona?“

„Šerif mě poprosil, abych to tady prohlídl, jestli třeba neobjevím nějakou nesrovnalost.“

„A objevil jste něco?“

„Ne, paní. Neobjevil.“

„Řekl vám Jasonův šéf o těch otevřených dveřích u auta?“

„Zavřel jsem je, aby se nevybila baterie. Samozřejmě jsem si dával pozor, abych se něčeho nedotkl. Ale vsadím se, že se váš bratr co nevidět objeví. A vadilo by mu, kdyby zjistil, že jsme mu tady udělali zbůhdarma nepořádek.“

„Mám klíče od jeho domu a chci vás poprosit, abyste se mnou šel dovnitř.“

„Máte dojem, že se vašemu bratrovi stalo něco doma?“ Alcee Beck si počínal opatrně a nechtěl mluvit příliš konkrétně. Napadlo mě, jestli teď nemá v kapse zapnutý magnetofon.

„Je to možné. Nikdy se nestalo, že by nepřišel do práce. A vždycky vím, kde právě je. Pokaždé mi poví, kam má namířeno, v tom je naprosto důsledný.“

„Řekl by vám, kdyby si vyrazil s nějakou dívčinou? Většina bratrů by to neudělala, slečno Stackhouseová.“

„Řekl by to mně nebo Catfishovi.“

Alcee Beck se snažil nasadit na svou tmavou tvář pochybovačný pohled, ale příliš se mu to nedařilo.

Dům byl zamčený. Vyhledala jsem na kroužku příslušný klíč a vešli jsme dovnitř. Vůbec jsem přitom neměla pocit, že vcházím domů, jako v minulosti, když jsem byla ještě dítě. S babičkou jsem totiž bydlela mnohem déle, než v tomhle malém stavení. Jakmile Jason oslavil dvacáté narozeniny, přestěhoval se sem už nastálo, a přestože jsem k němu občas zaskočila, za posledních osm let jsem tu dohromady nestrávila víc než čtyřiadvacet hodin.

Když jsem se uvnitř rozhlédla, uvědomila jsem si, že tu Jason vlastně neprovedl žádné podstatné změny. Byl to skromný venkovský domek s malými místnostmi, ale přirozeně mnohem novější než babiččin − teď už vlastně můj − dům a měl mnohem výkonnější vytápění a klimatizaci. Většinu prací tu otec udělal sám a už na první pohled bylo zřejmé, že to byl poctivý stavař.

V nevelkém obývacím pokoji dosud stál nábytek, který vybrala maminka v obchodním domě se zlevněným zbožím, a čalounění (krémový podklad a na něm zelené a modré kvítky, s jakými by se člověk v přírodě nikdy nesetkal) stále zářilo jasnými barvami (bohužel). Trvalo mi totiž několik let, než mi došlo, že maminka, která byla v mnoha směrech nesmírně moudrá žena, naprosto postrádala vkus. Jason se však k tomuto poznání nedopracoval. Pořídil si nové závěsy, až když ty původní vyrudly a vypadaly omšele, a koupil nový koberec, jen aby se zbavil skvrn, kterými byl posetý ten starý modrý. Kdyby teď do domu vešli naši rodiče, cítili by se tady naprosto spokojeně.

Ohromilo mě, když jsem si uvědomila, že jsou mrtví skoro dvacet let.

Zatímco já jsem zůstala stát u dveří, Alcee Beck se plížil po domě, který vypadal docela uklizeně. Po chvilce váhání jsem se rozhodla, že se k němu přidám. Mnoho věcí k vidění tady nebylo, protože − jak už jsem řekla − dům byl skutečně malý. Tři ložnice (dvě úplně přecpané), malý obývací pokoj, kuchyně, jedna koupelna, poměrně velká místnost, kde se scházela celá rodina, a maličká jídelna. Úplně stejné domy najdete ve všech koutech Spojených států.

Všude bylo čisto a uklizeno. Jason nikdy nežil jako čuně, i když se tak někdy choval. Dokonce i široká postel, která vyplňovala skoro celou ložnici, byla ustlaná a ležel na ní přehoz, pod nímž jsem zahlédla lesklé černé povlečení. Tvářilo se jako hedvábný satén, ale vsadila bych se, že šlo o nějakou syntetickou směs. Na můj vkus je tenhle materiál příliš kluzký. Já mám radši poctivou silnou bavlnu.

„Žádné stopy po zápasu,“ poznamenal detektiv.

„Když už tady jsem, něco si odsud vezmu,“ prohlásila jsem a přistoupila ke skříni se zbraněmi po otci. Byla zamčená, takže jsem znovu vylovila kroužek s klíči. Ano, ten klíč jsem u sebe nosila také. Stále mám v paměti, jak mě Jason dlouho přesvědčoval, abych si ho vzala − pro případ, že by třeba vyrazil na lov a potřeboval, abych mu donesla další zbraň. Jako že bych všeho nechala a utíkala k němu domů, jen abych mu přinesla nějakou pušku!

No, možná že ano, kdybych nebyla v práci nebo neměla nějakou jinou povinnost.

Jasonovy pušky i zbraně po otci jsem našla na místě společně s náboji.

„Jsou tam všechny?“ zeptal se detektiv a nervózně přešel ke dveřím do obývacího pokoje.

„Ano. Jenom si jednu vezmu s sebou domů.“

„Čekáte nějaké problémy?“ Beck se na mě poprvé za celou dobu podíval se zájmem.

„Pokud Jason zmizel, kdo ví, co to znamená?“ odpověděla jsem a doufala, že to zní dostatečně vágně. Beck si však stejně nedělal o mojí inteligenci žádné iluze, až na to, že měl ze mě strach. Jason mi slíbil, že mi přinese brokovnici, a já jsem věděla, že se s ní budu cítit bezpečněji. Takže jsem vytáhla zbraň značky Benelli a našla i náboje. Jason mi důkladně vysvětlil, jak se nabíjí, a naučil mě z ní střílet, což ho naplňovalo obrovskou pýchou. Našla jsem dvě krabičky rozdílných nábojů.

„Které to jsou?“ zeptala jsem se detektiva Becka.

„No ne, Benelli!“ Beck si důkladně a s neskrývaným obdivem prohlédl zbraň. „Dvanáctka, ne? Já bych si vzal tyhle brokové, protože ty náboje s jednotnou střelou nemají takový zastavující efekt.“

Strčila jsem si do kapsy krabičku, na kterou ukázal prstem.

Zamířila jsem s brokovnicí k autu a Beck se plouživým krokem vydal za mnou.

„Tu zbraň si zamkněte do kufru a náboje dejte dovnitř do vozu,“ poradil mi detektiv. Udělala jsem, co mi řekl − munici jsem dokonce zasunula do přihrádky v přístrojové desce − a otočila se k němu. Beck si přál, aby mi už mohl zmizet z očí. Pochybovala jsem, že bude po Jasonovi nějak nadšeně pátrat.

„Vzadu jste to zkontroloval?“ zeptala jsem se.

„Přijel jsem jen chvilku před vámi.“

Pohodila jsem hlavou k jezírku za domem a společně jsme se pak vypravili dozadu. Asi před dvěma lety Jason za pomoci Hoyta Fortenberryho vybudoval před zadními dveřmi jakousi dřevěnou terasu a vybavil ji zahradním nábytkem, který koupil během sezónního výprodeje ve Wal-Martu. Na stolek z tepaného železa dokonce postavil popelník, aby si tam jeho kamarádi, kteří ho přicházeli navštívit, mohli zakouřit. Někdo ho použil. Vzpomněla jsem si, že je Hoyt kuřák. Nic jiného tam neupoutalo mou pozornost.

Terén za terasou se svažoval k jezírku. Zatímco Beck kontroloval zadní dveře, já jsem se zadívala na molo, které postavil ještě otec. Zdálo se mi, že na jednom prkně vidím nějakou šmouhu. Při tom pohledu se ve mně cosi sevřelo a zřejmě jsem vyjekla. Alcee došel až ke mně. „Podívejte se na to molo!“ řekla jsem mu. Dřepl si, aby si mohl zblízka prohlédnout sluncem vybělená stará prkna. Zaujalo ho cosi napravo od šmouhy a začal to zkoumat. Ze svého místa jsem k tomu nedohlédla a ani z jeho myšlenek jsem se nedovtípila, o co jde. Potom jsem ale „slyšela“, že se v duchu podivuje, jaké boty Jason nosí.

„Pohorky!“ zavolala jsem na něj a zaplavil mě takový strach, že jsem se roztřásla po celém těle. Jason byl všechno, co jsem na světě měla.

Okamžitě jsem si uvědomila, že jsem udělala chybu, jaké jsem se nedopustila už řadu let. Odpověděla jsem na otázku ještě dřív, než jsem ji slyšela vyslovit nahlas. Okamžitě jsem si přitiskla dlaň na ústa, ale už jsem viděla bělmo Beckových vykulených očí. Nejradši by ode mě utekl co nejdál. Myslel si, že Jason leží mrtvý na dně jezírka. Domníval se, že můj bratr třeba upadl, udeřil se hlavou o molo a potom se svezl do vody. Ale nešla mu na rozum ta podivná stopa…

„Kdy můžete prohledat to jezírko?“ zavolala jsem na něj.

Zadíval se na mě a ve tváři se mu zračil děs. Takhle se na mě nikdo nepodíval už léta. Chtěla jsem, aby se mnou mluvil. Nemínila jsem mu nahánět strach.

„Na tom molu je krev,“ pokusila jsem se vylepšit dojem. Musela jsem okamžitě přijít s nějakým logickým vysvětlením. „Bojím se, že Jason spadl do vody.“

Připadalo mi, že se Beck po mých slovech poněkud uklidnil. Otec si tuhle parcelu vybral právě kvůli tomuhle přírodnímu jezírku. Tvrdil, že je hluboké a napájí je malý pramen. Pozemek, který jezírko obklopoval, byl asi ze dvou třetin porostlý udržovaným trávníkem a zahradními rostlinami, ale protější břeh lemoval hustý les. Jason večer s oblibou sedával na terase s dalekohledem a pozoroval divoká zvířata, jak se přicházejí napít.

Jezero bylo plné ryb. Jason jich tam nasadil spoustu. Sevřel se mi žaludek.

Detektiv konečně vystoupal od mola vzhůru. „Budu muset obvolat okolní okrsky, jestli nemají nějaké potápěče,“ odpověděl. „Může to trvat dost dlouho, než někoho seženu. A musí to schválit šéf.“

Taková věc by samozřejmě stála peníze, které by pak chyběly v okresním rozpočtu. Zhluboka jsem se nadechla. „Mluvíte o hodinách, nebo o dnech?“

„Možná jeden dva dny,“ odpověděl konečně. „Tohle nemůže dělat jen tak někdo. Musí mít výcvik. Voda je studená a sám Jason mi říkal, že je tady dost velká hloubka.“

„Dobře,“ řekla jsem a snažila se potlačit netrpělivost a zlost. Užírala mě nervozita.

„Carla Rodriguezová byla dneska v noci ve městě,“ poznamenal Beck. Trvalo mi dost dlouho, než mi došel význam jeho slov.

Carla Rodriguezová byla drobná tmavovlasá dívka, která měla obrovskou jiskru. Pokud Jason někdy v životě téměř ztratil srdce, pak to bylo kvůli ní. To děvče ze společenství vlkodlaků, se kterým slavil příchod nového roku, mi vlastně do jisté míry připomínalo právě ji. Carla se před třemi roky odstěhovala do Houstonu, čímž se mi značně ulevilo. Už mě totiž unavovaly všechny ty pyrotechnické efekty, které provázely jejich známost − neustálé hlasité hádky na veřejnosti, prudké zavěšování telefonních sluchátek a bouchání dveří.

„Proč? U koho bydlí?“

„U své sestřenice ve Shreveportu,“ odpověděl Beck. „U Dovie. Určitě ji znáte.“

Když ještě Carla bydlela v Bon Temps, Dovie ji často navštěvovala. Dovie totiž byla ta světaznalejší sestřenice z města, alespoň z pohledu nás děvčat z Vidlákova. Samozřejmě, že jsme Dovii Rodriguezové záviděly.

Umínila jsem si, že Dovii vypátrám.

Vypadalo to, že se každopádně vydám do Shreveportu.