2. kapitola

Probouzela jsem se pomalu. Ležela jsem schoulená pod pokrývkou, občas zpod ní vystrčila ruku nebo nohu a jen zvolna se upamatovávala na všechny neuvěřitelné zážitky z uplynulé noci.

Eric už se mnou neležel v posteli, takže mi nezbylo nic jiného než věřit, že se v pořádku uložil do skrýše pod skříní. Přešla jsem na druhou stranu chodby a vrátila obsah skříně na místo, jak jsem mu slíbila, aby všechno vypadalo normálně. Hodiny mi oznámily, že je poledne. Přestože bylo venku chladno, slunce jasně svítilo. Jason mi dal k vánocům teploměr, který měřil venkovní teplotu, a ukazoval ji na digitálním displeji. Hned mi ho také nainstaloval. Takže jsem teď věděla dvě věci − bylo poledne a jeden stupeň Celsia nad nulou.

Na podlaze v kuchyni dosud stálo umyvadlo, ve kterém jsem v noci Ericovi umyla nohy. Když jsem je vylévala, všimla jsem si, že Eric vypláchl láhev od umělé krve, kterou jsem mu večer nabídla. Až vstane, musím mu přinést další, protože jsem v domě rozhodně nestála o hladového upíra. Kromě toho by bylo zdvořilé, abych nabídla něco k pití i Pam a případně někomu dalšímu, až sem večer přijedou ze Shreveportu. Buď mi všechno vysvětlí − nebo ne. Erica si odvezou a budou se snažit vyřešit problémy, které jejich upíří společenství sužují, a já budu mít klid. Nebo také ne.

Na Nový rok bylo v baru U Merlotta zavřeno až do čtyř hodin. Večer a pak celý následující den měl mít službu Charlie a to nové děvče, protože my ostatní jsme sloužili celý poslední prosincový večer až do noci. Takže jsem před sebou měla celé dva volné dny… a přinejmenším jeden z nich jsem měla strávit sama doma s duševně nemocným upírem. Život se zkrátka se mnou nemazlil.

Vypila jsem dva šálky kávy, vložila Ericovy džíny do pračky, na chvíli jsem se pohroužila do rozečteného románu a nastudovala si nové cizí slovo pro tento den ve svém kalendáři, který jsem dostala k Vánocům od Arlene. Moje první slovo v Novém roce znělo: „venepunkce“ neboli napíchnutí žíly, odběr krve. Nepovažovala jsem to za příliš dobré znamení.

Jason se objevil zhruba ve čtyři hodiny. Prosvištěl po příjezdové cestě ve svém černém pikapu, po stranách ozdobeném růžovými a vínovými plameny. Mezitím jsem se už osprchovala a oblékla se, ale vlasy jsem měla ještě mokré. Teď jsem seděla před krbem a pomalu si rozčesávala vlhké pramínky, které jsem si postříkala kondicionerem ve spreji. Abych se nějak zabavila, pustila jsem si televizi, kde právě vysílali přenos z fotbalového zápasu, ale zvuk jsem nechala vypnutý. Hloubala jsem nad Ericovou tísnivou situací a přitom se mi po zádech rozlévalo příjemné teplo.

V minulosti jsme krb příliš často nepoužívali, protože řezané dřevo na topení bylo moc drahé. Loni však Jason pokácel několik stromů, které nevydržely nápor sněhové bouře, takže jsem teď měla dostatečnou zásobu topiva vychutnávala si hřejivé plameny.

Jason vyběhl po schůdkách před hlavním vchodem, zběžně zaklepal na dveře a vešel dovnitř. Stejně jako já strávil v tomhle domě skoro celé dětství. Po smrti rodičů jsme se oba nastěhovali k babičce, která mezitím jejich dům pronajímala. Po svých dvacátých narozeninách Jason prohlásil, že už je připravený žít sám. Teď mu bylo osmadvacet a šéfoval silničářům v našem okrese. Na chlapce z malého městečka, navíc bez vyššího vzdělání, to byla docela slušná kariéra. Až donedávna jsem měla pocit, že je to pro něj obrovské terno, ale zhruba poslední dva měsíce mi připadalo, že můj bratr nemá nikde stání.

„To je fajn,“ řekl, když viděl plápolající oheň v krbu. Zamířil přímo k němu a napřáhl obě paže, aby se zahřál, a postavil se tak do cesty příjemnému teplu, které předtím sálalo na mě. „Kdy ses v noci dostala domů?“ zeptal se mě přes rameno.

„Mám pocit, že jsem se dostala do postele někdy kolem třetí.“

„Co si myslíš o té kočce, kterou jsem si přivedl?“

„Myslím si, že by ses s ní radši neměl scházet.“

Takovou odpověď ode mě určitě nečekal. Pootočil se a zachytil můj pohled. „Co jsi z ní vyčetla?“ zeptal se tiše. Jason ví, že jsem telepatka, ale nikdy o tom se mnou ani s nikým jiným nemluví. Viděla jsem ho, jak se pere s jedním člověkem, který o mně prohlásil, že nejsem normální, ale moc dobře ví, že nejsem jako ostatní lidé. Vědí to všichni. Jenom buď předstírají, že tomu nevěří, anebo věří, že dokážu číst myšlenky všech ostatních lidí, jen ne ty jejich. Bože můj, opravdu upřímně se snažím nedávat najevo, že nechtěně slyším a dokážu vycítit cizí úvahy, stesky, pocity a nařčení, ale občas je to prostě nad mé síly.

„Nepatří ke stejnému druhu jako ty,“ řekla jsem s pohledem upřeným do ohně.

„No, upírka to rozhodně není,“ namítl.

„Upírka ne.“

„Tak se nic neděje,“ vyhrkl Jason bojovně.

„Jasone, když se upíři ukázali světu a my jsme po mnoha desetiletích zjistili, že to jsou skutečné bytosti a ne jenom děsivé legendy, nenapadlo tě, že by mohly existovat i jiné nadpřirozené bytosti?“

Jason s tou myšlenkou chvíli vnitřně bojoval. Věděla jsem (protože jsem ho „slyšela“), že by to nejradši okamžitě popřel a prohlásil, že jsem zešílela, ale nedokázal to. „Určitě víš, co říkáš,“ připustil nakonec. Nebyla to otázka, ale konstatování.

Ujistila jsem se, že se mi dívá do očí, a rázně jsem pokývala hlavou.

„Do hajzlu!“ ulevil si znechuceně. „Ta holka se mi vážně moc líbila. Je to pěkně divoká tygřice.“

„Vážně?“ Nemohla jsem uvěřit, že před ním změnila podobu, protože zatím nebyl úplněk. „Jsi v pořádku?“ Hned vzápětí jsem si ale uvědomila svou zabedněnost. Samozřejmě, že se před ním neproměnila.

V prvním okamžiku na mě nechápavě vykulil oči, ale potom se rozesmál na celé kolo. „Sookie, ty jsi ale zvláštní ženská! Tvářila ses, jako kdyby sis myslela, že by se ta holka skutečně mohla…“ Náhle úplně ztuhl. Cítila jsem, jak mu ta myšlenka proniká skrz ochrannou bublinu, kterou si většina lidí obaluje mozek, aby je ochránila před myšlenkami a výjevy, které jsou v rozporu s jejich představami a nadějemi. Jason ztěžka usedl do babiččina křesla. „Kéž bych to nevěděl!“ vydechl.

„To s tou tygřicí nemusí přesně odpovídat skutečnosti, ale věř mi, že na tom něco je.“

Dost dlouho mu trvalo, než se jeho obličej zase poskládal do víceméně normálního výrazu, ale nakonec se mu to podařilo. Typický Jason. Nemohl s touhle novou informací nic dělat, a tak ji zasunul hluboko do své mysli. „Poslyš, viděla jsi včera to Hoytovo děvče? Když odešli z baru, Hoyt na cestě do Arcadie uvízl v nějaké díře na silnici a museli pak jít tři kilometry pešky, protože se mu vybil mobil.“

„No to snad ne!“ zvolala jsem jako správná klepna ve snaze navodit uklidňující atmosféru. „Měla tak vysoké podpatky!“ Jason zase získal svou obvyklou duševní rovnováhu. Pověděl mi všechny nejnovější drby, které se šíří po městě, přijal nabízenou kolu a zeptal se mě, jestli nepotřebuju něco ve městě.

„No, potřebuju.“ Během jeho vyprávění jsem totiž horečně uvažovala. Většinu klepů, s nimiž se mi svěřoval, jsem si už totiž v nestřežených okamžicích přečetla v noci na dnešek v hlavách našich hostů.

„Ach − och,“ zakoktal a schválně nasadil vyděšený výraz. „Co bys ráda?“

„Potřebuju deset lahví umělé krve a oblečení pro statného muže,“ odpověděla jsem a znovu ho tím vyděsila, protože chudák Jason by si za sestru zasloužil nějakou hloupou kvočnu, která by přivedla na svět kopu dětí a on by pak mohl všechny svoje neteře a synovce houpat na klíně a nechat si od nich říkat strýčku. Jenomže místo toho mu osud nadělil mě.

„Co je to za hromotluka a kde je teď?“

„Je vysoký asi sto pětadevadesát centimetrů a právě teď spí,“ odpověděla jsem. „V pase měří zhruba pětaosmdesát čísel a má dlouhé nohy a široká ramena.“ Umínila jsem si, že se podívám na štítek Ericových džín, které dosud ležely vzadu v sušičce, abych zjistila, jakou nosí velikost.

„Jaké oblečení máš na mysli?“

„Pracovní.“

„Znám ho?“

„Jsem to já,“ ozval se náhle hluboký mužský hlas.

Jason se přikrčil a proběhl kolem mě, jako kdyby očekával fyzický útok, což dokazuje, že má přese všechno spolehlivé instinkty. Eric však vypadal tak neškodně, jak jen dokáže působit upír jeho vzrůstu a rozložité postavy. A jako způsobně vychovaný muž si oblékl hnědý froté koupací plášť, který visel ve druhé ložnici. Nechávala jsem ho tam pro Billa, a když jsem ho teď viděla na jiné postavě, zabolelo mě u srdce. Ale musela jsem si počínat prakticky. Eric nemohl bloumat po domě jenom v červených slipech − přinejmenším před Jasonem.

Jason na Erica vyvalil oči a hned nato ke mně vyslal překvapený pohled. „To je tvůj nejnovější přítel, Sookie? Ty teda neztrácíš čas.“ Znělo to, jako kdyby se nemohl rozhodnout, jestli to míní jako poklonu, nebo jako odsudek. Jason si dosud neuvědomoval, že Eric je mrtvý. Stále mi nejde na rozum, že spoustě lidí trvá i několik minut, než to poznají. „A já mu mám sehnat oblečení?“

„Ano. Košili si v noci roztrhal a džíny má ještě špinavé.“

„Představíš nás?“

Zhluboka jsem se nadechla. Bylo by mnohem lepší, kdyby Jason Erica nespatřil. „Radši ne,“ odpověděla jsem.

Ani jednomu se to nelíbilo. Jason se zatvářil dotčeně a upír uraženě.

„Eric,“ řekl můj host a napřáhl k Jasonovi pravici.

„Jason Stackhouse, bratr téhle nevychované dámy,“ odpověděl Jason a přijal nabízenou ruku.

Při pohledu na ně bych oběma nejradši zakroutila krkem.

„Zřejmě oba máte nějaký konkrétní důvod, proč si nezajedete do města a nenakoupíte to oblečení spolu,“ poznamenal Jason.

„Dost pádný důvod,“ přisvědčila jsem. „A existuje ještě asi dvacet dalších dobrých důvodů, abys zapomněl, že jsi ho tady viděl.“

„Hrozí ti nebezpečí?“ zeptal se mě Jason bez okolků.

„Zatím ne.“

„Jestli mou sestru nějak ohrozíte, vykoledujete si tím spoustu problémů,“ pohrozil Ericovi Jason.

„Nic jiného bych ani nečekal,“ odpověděl Eric. „Ale když se mnou mluvíte tak neomaleně, oplatím vám stejnou mincí. Myslím, že byste ji měl chránit a vzít ji k sobě domů, aby byla v bezpečí.“

Jasonovi znovu spadla brada, takže jsem si musela přitisknout dlaň na ústa, abych se nerozesmála na celé kolo. Byla to mnohem lepší podívaná, než jsem si dokázala představit.

„Deset lahví krve a oblečení?“ zeptal se mě Jason a já jsem podle jeho změněného tónu hlasu poznala, že mu konečně došlo, co je Eric zač.

„Fajn. Krev koupím v tom krámě, co prodávají nápoje. A pak se zastavím ve Wal-Martu pro oblečení.“ Eric naštěstí většinou chodil v džínách a tričku. Víc bych si stejně nemohla dovolit. „Ale potřebuje i nějaké boty.“

Jason popošel těsně k Ericovi, postavil se vedle něj a poměřil si s ním své chodidlo. Přitom hvízdl a Eric sebou trhl.

„To je ale pořádná noha,“ poznamenal Jason a střelil po mně pohledem. „Je pravda, co se říká o velkých nohou a…?“

Usmála jsem se na něj. Snažil se odlehčit ovzduší. „Můžeš mi věřit nebo ne, ale nevím.“

„Tomu se mí skutečně věřit nechce… No, nic ve zlým. Tak fajn, už jdu,“ řekl Jason a pokýval hlavou k Ericovi. Za chvilku jsem už slyšela, jak jeho dodávka řeže zatáčky na silnici a pak hluk motoru postupně utichá v temném lese. Potom mě znovu obklopila tichá noc.

„Mrzí mě, že jsem se tu před ním objevil,“ omlouval se Eric nejistě. „Mám dojem, že jste nechtěla, abychom se spolu setkali.“ Přešel ke krbu a působil dojmem, že si jeho teplo vychutnává stejně jako já.

„Nejde o to, že byste mě uvedl do rozpaků,“ odpověděla jsem. „Spíš mám pocit, že vězíte v obrovských problémech, a nechci, aby se do nich zamotal i Jason.“

„Jason je váš jediný bratr?“

„Ano. A rodiče už zemřeli a babička je taky mrtvá. Je to jediný člověk, který mi zůstal, až na jednu sestřenici, která už několik let jede v drogách. Mám dojem, že je to beznadějný případ.“

„Netrapte se tím!“ vyhrkl, jako kdybych nedokázala udržet své pocity na uzdě.

„Nic mi není,“ ujistila jsem ho. Snažila jsem se, aby to znělo přesvědčivě a věcně.

„Napila jste se mé krve.“

Ach. Och. Zůstala jsem stát jako ochromená. Jak na to přišel?

„Nedokázal bych vám říct, jak se cítíte, kdybyste se jí nenapila,“ prohlásil. „Jsme… byli jsme… milenci?“

Pokud jde o sex, Eric si rozhodně nepotrpěl na žádné okolky.

„Ne,“ vyhrkla jsem chvatně. Byla to pravda, i když nechybělo mnoho a… Prostě nás díkybohu v poslední chvíli vyrušili. Nejsem vdaná. Občas mám slabé chvilky. Je úchvatný. Co na to říct?

Eric mě probodával zkoumavým pohledem a já jsem cítila, jak mi celý obličej polévá horko.

„Tohle není koupací plášť vašeho bratra.“

Páni! Zírala jsem do ohně v krbu, jako kdybych v něm mohla nějakým kouzlem najít odpověď.

„Tak čí je?“

„Billův,“ odpověděla jsem. Bylo to docela snadné.

„Je vaším milencem?“

Přikývla jsem. „Byl,“ dodala jsem poctivě.

„Je mým přítelem?“

Zamyslela jsem se nad tím. „No, ne tak docela. Bydlí v oblasti, které šéfujete. Je to pátý okrsek.“ Znovu jsem si zajela kartáčem do vlasů a zjistila, že je mám strašně suché. Při každém pohybu mi v nich zapraskala statická elektřina. Při pohledu do zrcadla jsem se nad tím zjištěním neubránila úsměvu. Nemám tušení, proč se traduje, že se upíři v zrcadle neodrážejí. V Ericově případě navíc bylo nač se dívat, protože měl na sobě jen ledabyle přepásaný koupací plášť… Zavřela jsem oči.

„Potřebujete něco?“ zeptal se s úzkostlivým výrazem.

Víc sebekontroly.

„Jsem v pořádku,“ odpověděla jsem se zaťatými zuby. „Za chvíli sem dorazí vaši přátelé. Džíny máte v sušičce a doufám, že se tu co nevidět objeví Jason s dalšími věcmi.“

„Moji přátelé?“

„No, upíři, kteří pro vás pracují. Myslím, že Pam mezi vaše přátele rozhodně patří. Jak je to s Chowem, nevím.“

„Sookie, kde pracuju? Kdo je Pam?“

Byla to strastiplná debata. Pokusila jsem se Ericovi objasnit, jaké zaujímá postavení, že je majitelem nočního klubu Transfusia a vyvíjí i další obchodní aktivity, ale popravdě řečeno, neměla jsem tolik konkrétních informací, abych mu mohla poskytnout nějaké obšírnější vysvětlení.

„Vy toho o mé práci moc nevíte,“ poznamenal trefně.

„No, chodím jenom do Transfusie − pokud mě tam Bill vezme. A bere mě tam tehdy, když mě nutíte, abych pro vás něco udělala,“ odpověděla jsem a praštila se přitom kartáčem do čela. Pitomá! Pitomá!

„Jak bych vás mohl k něčemu nutit? Můžu si půjčit ten kartáč?“ zeptal se. Vyslala jsem k němu kradmý pohled. Tvářil se sklíčeně a zamyšleně.

„Jasně,“ odpověděla jsem a jeho první otázku jsem ignorovala. Podala jsem mu kartáč. Zajel si s ním do vlasů a přitom uvedl do pohybu všechny svaly na své obnažené hrudi. Páni! Neměla bych se vrátit do sprchy a pustit na sebe ledovou vodu? Odklusala jsem do ložnice, vzala si tam gumičku a stáhla si vlasy do toho nejpevnějšího ohonu, jaký jsem si kdy dokázala vytvořit na temeni hlavy. Použila jsem k tomu svůj druhý nejlepší kartáč, abych měla jistotu, že mi nikde nebude trčet ani jediný neposlušný vlásek, a pohledem zprava i zleva jsem se přesvědčila, že mi ohon vzadu sedí přesně uprostřed hlavy.

„Jste nervózní,“ uslyšela jsem ode dveří Ericův hlas. Polekaně jsem vyjekla.

„Promiňte, promiňte!“ chvatně se omlouval.

Upřela jsem na něj podezíravý pohled, ale připadalo mi, že jeho zkroušenost je nelíčená. Eric, kterého jsem znala, by se rozesmál na celé kolo. Po tom starém Ericovi se mi zatraceně stýskalo. Člověk vždycky věděl, na čem u něj je.

Zaslechla jsem zaklepání na hlavní dveře.

„Zůstaňte tady,“ řekla jsem mu. Zatvářil se vyděšeně a posadil se na židli v rohu místnosti jako malý poslušný klučina. V duchu jsem si blahořečila, že jsem v noci uklidila a uložila všechno rozházené oblečení, takže ložnice nepůsobila tak intimně. Prošla jsem obývacím pokojem k hlavnímu vchodu a přitom doufala, že už se nedočkám žádného dalšího překvapení.

„Kdo je tam?“ zeptala jsem se a přiložila ucho ke dveřím.

„Jsme tady,“ odpověděla Pam.

Pootočila jsem kulovou klikou, potom jsem se na okamžik zarazila, ale nakonec jsem si uvědomila, že upíři stejně nikdy nevstupují dovnitř bez pozvání, takže jsem otevřela dveře dokořán.

Pam měla hladké blond vlasy a bílou pleť připomínající okvětní lístky magnolie. Jinak ale vypadá jako mladá maloměstská hospodyňka, která pracuje na polovinu úvazku v mateřské škole.

Je mi jasné, že byste jí asi svoje ratolesti nijak nadšeně nesvěřili, ale nepamatuju se, že by se někdy chovala jízlivě nebo krutě. Byla nesmírně přímá, nebrala si servítky a veškerým svým chováním mě utvrzovala v názoru, že upíři jsou lepší než lidi. Byla jsem si jistá, že pokud by Pam usoudila, že situace vyžaduje její okamžitý zásah, bez váhání by se k němu odhodlala. Působí jako nanejvýš kompetentní zástupce svého šéfa, ale nemá žádné přehnané ambice. Pokud sní o tom, že bude vládnout nějakému vlastnímu území, rozhodně to nedává najevo.

Chow je však uhnětený z úplně jiného těsta. O nějaké bližší seznámení s ním nestojím. Nevěřím mu a nikdy jsem se s ním necítila ve své kůži. Chow je Asiat, sporý ale silný upír s dlouhými černými vlasy. Není vyšší než sto sedmdesát centimetrů, ale každý viditelný kousek pokožky (kromě obličeje) má pokrytý složitým tetováním, které představuje skutečné umělecké dílo v tomto oboru. Pam tvrdí, že to tetování symbolizuje příslušnost k jakuze. Chow občas po večerech pracuje jako barman v Transfusii a občas tam jenom tak posedává se stálými zákazníky. (Bill mi vysvětlil, že právě v tomhle tkví celý smysl upířích barů − vyvolat v návštěvnících z řad obyčejných smrtelníků pocit, že pouhým pobytem v jedné místnosti s nemrtvými zažívají divoké, nebezpečné dobrodružství.)

Pam měla na sobě zlatavě hnědé úpletové kalhoty doplněné nadýchaným krémovým svetrem a Chow si ke kalhotám oblékl jen svou tradiční vestičku, kterou nosíval v Transfusii, aby hostům dopřál pohled na své umělecky potetované tělo.

Zavolala jsem Erica. Došel k nám váhavým krokem. Očividně byl unavený.

„Ericu!“ vyhrkla Pam, jakmile ho spatřila. V hlase jí zazněla úleva. „Jsi v pořádku?“ zeptala se a upřela na něj ustaraný pohled. Neuklonila se před ním, ale sklonila hlavu a zase ji zvedla.

„Šéfe,“ řekl Chow a uklonil se.

Snažila jsem se nepřikládat tomuto uvítání nějaký přehnaný význam, ale bylo zřejmé, že se v něm odrážely vzájemné vztahy těchto tří lidí.

Eric se tvářil nejistě. „Znám vás,“ řekl a snažil se, aby to nevyznělo jako otázka, ale jako konstatování.

Pam s Chowem si vyměnili významné pohledy. „Pracujeme pro tebe,“ řekla mu Pam. „Jsme ti povinováni úctou.“

Otočila jsem se a zamířila ven z místnosti, protože si určitě chtěli vyřídit své soukromé upírské záležitosti. A nějaké další tajnosti byly to poslední, o co jsem teď stála.

„Nikam nechoďte, prosím vás,“ otočil se ke mně Eric. Znělo to vystrašeně. Zůstala jsem stát jako přikovaná a ohlédla se. Pam s Chowem na mě zírali zpoza Ericových zad a každý z nich měl v obličeji úplně jiný výraz. Pam se tvářila téměř pobaveně, Chow nesouhlasně.

Snažila jsem se nedívat Ericovi do očí, abych mohla zmizet bez výčitek svědomí, ale moje snaha vyzněla naprázdno. Prostě nechtěl zůstat se svými dvěma parťáky sám. Zhluboka jsem se nadechla, až se mi obě tváře nafoukly, a potom zase pomalu vydechla. Hrom do toho! S pohledem upřeným na Pam jsem se zase vrátila a postavila se vedle Erica.

Znovu se ozvalo zaklepání na dveře. S Chowem i Pam se při tom zvuku odehrála dramatická změna. Oběma se v obličeji objevil bojovný výraz. V podobných chvílích dokážou upíři skutečně nahnat člověku strach. Vycenili špičáky, roztáhli zahnuté prsty na rukou, takže vypadaly jako zvířecí pařáty, a nachýlili se kupředu, připravení vyrazit do útoku. Měla jsem pocit, jako kdyby ve vzduchu, který je obklopoval, praskaly elektrické výboje.

Přistoupila jsem ke dveřím a zeptala se: „Ano?“ Umínila jsem si, že si do dveří musím nechat zasadit kukátko.

„To jsem já, brácha,“ odpověděl Jason stroze. Vůbec netušil, jaké má štěstí, že hned nevtrhl dovnitř.

Něco ho zjevně rozladilo a já jsem netušila, jestli s sebou náhodou někoho nepřivedl. Užuž jsem se chystala, že otevřu dveře, ale potom jsem se zarazila. Nakonec jsem se otočila k Pam s pocitem, že se chovám jako zrádce. Mlčky jsem mávla rukou k chodbě vedoucí k zadním dveřím a pak jí výmluvným gestem ruky naznačila, že je má otevřít a zase zavřít, aby okamžitě pochopila, co mám na mysli. Pak jsem prstem opsala ve vzduchu kruh − Obejděte dům, Pam! − a nakonec ukázala na hlavní vchod.

Pam přikývla a rozběhla se chodbou do zadní části domu. Vůbec jsem na podlaze neslyšela její kroky. Neuvěřitelné!

Eric poodešel ode dveří. Chow se postavil před něj. Chápala jsem je. Přesně takhle by se měl chovat podřízený.

Za chvíli jsem těsně za dveřmi uslyšela Jasona.

Potom se ozvala Pam. „Otevřete!“ zavolala.

Zprudka jsem otevřela dveře a spatřila Jasona v pevném sevření Paminých paží. Držela ho nad zemí jako pírko, přestože se divoce vzpouzel.

„Jsi sám, zaplaťpánbůh,“ vydechla jsem s úlevou.

„Jasně, sakra! Proč jsi ji na mě poslala? Ať mě pustí!“

„Pam, to je můj bratr,“ řekla jsem. „Prosím vás, postavte ho na zem.“

Pam Jasona propustila ze svého objetí a on se bleskově otočil a provrtal ji pohledem. „Poslyšte, ženská! Takhle s mužskýma zacházet nemůžete. Máte štěstí, že jsem vás nepraštil do hlavy!“

Pam se tvářila pobaveně a Jasonovi se po tváři rozlil nezvyklý rozpačitý úsměv. „Ale asi by to šlo dost ztuha,“ uznal a zvedl nákupní tašky, které mu upadly na zem. Pam se sklonila ve snaze pomoci mu. „Ještě že tu krev prodávají v plastových lahvích,“ řekl. „Jinak by tahle rozkošná dáma zůstala o hladu.“

Vyslal k Pam podmanivý úsměv. Jason má pro ženy slabost. Pam pro něj byla příliš velké sousto, ale neměl tolik rozumu, aby si to uvědomil.

„Díky. A teď už běž!“ vyhrkla jsem a vzala mu z rukou plastové tašky. Jason a Pam na sebe stále zálibně hleděli. Pam ho přímo hypnotizovala. „Pam!“ okřikla jsem ji zostra. „Je to můj bratr!“

„Já vím,“ odpověděla chladně. „Jasone, máte něco na srdci?“

Úplně jsem zapomněla, že když se Jason ozval za dveřmi, znělo to, jako kdyby se jen stěží ovládal.

„Ano,“ přitakal, oči stále upřené na upírku. Když pak ale zaletěl pohledem ke mně, konečně si všiml Chowa a oči se mu rozšířily. Konečně mu svitlo a uvědomil si, že by se měl začít bát. „Sookie?“ vydechl. „Jsi v pořádku?“ Pokročil kupředu a já jsem viděla, jak mu znovu začíná v žilách kolovat adrenalin, který ho zaplavil ve chvíli, kdy ho Pam přede dveřmi pevně sevřela a vyzvedla do vzduchu.

„Ano. Všechno je v pořádku. Tohle jsou Ericovi přátelé. Přišli se na něj podívat.“

„No, radši by měli oběhnout město a strhat všechny ty plakáty, které hlásají, že se hledá jistá osoba.“

Vysloužil si okamžitou pozornost a pořádně si to vychutnával.

„Ty plakáty jsou úplně všude − na Wal-Martu, Grabbit Kwiku, Bottle Barnu i na dalších místech ve městě,“ pokračoval. „Na všech je napsáno: Viděli jste tohoto muže? A pak to pokračuje, že ho někdo unesl, jeho přátelé si o něj dělají starosti a nabízejí padesát tisíc dolarů člověku, který o něm podá nějakou věrohodnou zprávu.“

Zamyslela jsem se, ale nějak se mi tu informaci nedařilo náležitě zpracovat. Pam však trefila hřebík na hlavičku.

„Doufají, že se mu takhle dostanou na kobylku,“ řekla Chowovi. „Úspěch mají zaručený.“

„Měli bychom se o to postarat,“ řekl Chow a kývl hlavou k Jasonovi.

„Mého bratra se ani nedotknete,“ vyhrkla jsem a postavila se mezi Jasona a Chowa. Prsty mě svrběly a nejradši bych popadla nějaký klacek nebo kladivo, prostě cokoliv, jen abych oběma upírům zabránila v útoku na svého bratra.

Pam s Chowem si mě změřili pevným ostražitým pohledem, který mi nepřipadal tak neškodný jako Jasonovi. Připadal mi smrtící. Jason se už nadechoval k odpovědi − viděla jsem, že v něm bublá zlost a zatínají se mu pěsti −, a tak jsem ho uchopila za zápěstí. Zavrčel. „Nic neříkej!“ snažila jsem se ho uchlácholit. Zřejmě už pochopil, že se události řítí kupředu příliš rychle a nesmírně nebezpečným směrem.

„V tom případě musíte zabít i mě,“ řekla jsem.

Chow pokrčil rameny. „To je mi ale výhrůžka!“

Pam zůstala zticha. Kdyby si měla vybrat, jestli má hájit upíří zájmy nebo zůstat mou přítelkyní… No, měla jsem dojem, že náš přátelský noční večírek budeme muset zrušit. A to jsem původně měla v úmyslu udělat jí nový účes a zaplést jí vlasy do spousty malých francouzských copánků.

„Co se děje?“ ozval se Eric. Mluvil teď o poznání hlasitěji než dříve. „Vysvětli mi to… Pam!“

Ještě chvíli bylo dusno, ale potom se Pam otočila k Ericovi. Tvářila se, jako kdyby se jí ulevilo, že mě nemusí hned teď a přímo tady zabít. „Sookie a tenhle muž, její bratr, tě viděli,“ vysvětlila mu. „Jsou to lidé. Potřebují peníze. Vydají tě těm čarodějnicím.“

„Jakým čarodějnicím?“ zeptali jsme se s Jasonem unisono.

„Děkujeme vám, Ericu, že jste nás zatáhl do tohohle průseru,“ zamumlal Jason nespravedlivě. Potom se otočil ke mně. „A mohla bys mi už konečně pustit to zápěstí, Sookie? Jsi silnější, než vypadáš.“

Měla jsem mnohem větší sílu, než bylo normální, protože jsem se napila upíří krve − naposledy Ericovy. Její účinky se projevují asi tři týdny, možná o něco déle. Věděla jsem to ze své předchozí zkušenosti.

V jistých chvílích svého života, kdy jsem se ocitla úplně na dně, jsem upíří krev potřebovala. A právě tento upír, který stál přede mnou v koupacím plášti mého bývalého přítele, mi nabídl svou, potom co jsem utrpěla vážné zranění, ale musela jsem postupovat kupředu.

„Jasone,“ řekla jsem tiše. Jako kdyby mě upíři nemohli slyšet. „Prosím tě, dávej si pozor!“ Byl to asi ten nejmírnější způsob, jak jsem Jasonovi mohla naznačit, aby aspoň jednou v životě vzal rozum do hrsti. Měl totiž ve zvyku okamžitě vybuchovat.

Nesmírně pomalu a opatrně, jako kdybychom se nacházeli v jedné místnosti se lvem vypuštěným z klece, jsme s Jasonem přešli k pohovce, která stála z druhé strany vedle krbu. Tím se situace poněkud uklidnila. Eric se po krátkém zaváhání posadil na podlahu a opřel se mi o nohy. Pam usedla na kraj křesla stojícího těsně vedle krbu, ale Chow zůstal stát kus od Jasona (ve vzdálenosti, kterou by podle mého odhadu mohl snadno překonat jediným skokem). Napětí v ovzduší trochu povolilo, ale rozhodně se úplně neuvolnilo. Ale v porovnání se situací, která v místnosti panovala ještě před chvílí, to byl pokrok.

„Váš bratr tady musí zůstat a vyslechnout si nás,“ řekla Pam. „Přestože nechcete, aby se to dozvěděl. Musí si uvědomit, proč si nesmí chtít vydělat ty peníze.“

Jason i já jsme rychle přikývli. Nemohla jsem si prostě dovolit vyhodit je z domu. Počkat! Mohla bych! Mohla bych jim oznámit, že ruším své pozvání, a šup! Museli by vypochodovat ze dveří. Uvědomila jsem si, že se při té představě usmívám. Pouhé pomyšlení, jak odvolávám svoje pohostinství, mě naplnilo uspokojením. (Jednou jsem to už udělala − vypudila jsem Billa a Erica ze svého obývacího pokoje a cítila se přitom nesmírně skvěle.) Ale když jsem se nad tím zamyslela trochu střízlivěji, úsměv mi z tváře postupně vyprchal.

Kdybych dala průchod svému nutkání, musela bych po zbytek života zůstat uvězněná ve svém domě, protože by se hned nazítří po setmění vrátili a následující den znovu a pak zase, dokud by mě nedostali, protože u sebe mám jejich šéfa. Vrhla jsem na Chowa zlostný pohled. Ráda bych svalila vinu za celou tuhle prekérní situaci na něj.

„Před několika dny jsme v Transfusii slyšeli,“ začala Jasonovi vysvětlovat Pam, „že do Shreveportu dorazila skupina čarodějnic. Řekla nám to jedna žena, která nadbíhá Chowovi. Neměla však tušení, proč nás ta informace tolik zaujala.“

Nezdálo se mi na tom nic děsivého. Jason pokrčil rameny a zeptal se: „No a co? Ježkovy voči, vždyť jste všichni upíři! Jak by vám mohla ublížit nějaká banda černě oblečených holek?“

„Skutečné čarodějnice mohou upíry ohrozit dost podstatně,“ odpověděla Pam nesmírně zdrženlivě. „Ty černě oblečené holky, které máte na mysli, jsou jenom komediantky. Skutečné čarodějnice mohou být jakéhokoliv věku. Jsou to nesmírně silné, mocné osobnosti. Sama naše existence je založena na kouzlech a čarách. A tyhle čarodějnice dokážou tyto magické síly ovládat. Tato skupina má zřejmě navíc…“ Odmlčela se, jako kdyby hledala co nejvýstižnější výraz.

„Moc?“ přispěchal jí na pomoc Jason.

„Moc,“ přitakala Pam. „Nezjistili jsme, čemu za takovou moc vděčí.“

„Co je vlastně přivedlo do Shreveportu?“ zeptala jsem se.

„Dobrá otázka!“ uznale pokýval hlavou Chow. „Skvělá otázka.“

Zamračila jsem se na něj. O žádné jeho zatracené uznání jsem nestála.

„Chtěly − chtějí − převzít Ericovy záležitosti do svých rukou,“ pokračovala Pam. „Čarodějnice jsou nesmírně lačné. Prahnou po penězích jako nikdo jiný. Rozhodly se, že buď Erica připraví o jeho obchody, nebo z něj vytáhnou peníze výměnou za to, že ho nechají na pokoji.“

„Výpalné.“ Tyhle praktiky znal každý televizní divák. „Ale jak by vás k něčemu takovému mohly donutit? Vždyť máte obrovskou sílu.“

„Nedokážete si představit, jaké problémy se mohou v podnikání vyskytnout, když se čarodějnice rozhodnou, že si z něj urvou něco pro sebe. Když jsme se s nimi setkali poprvé, jejich vůdkyně − podporovaná svým bratrem − nám to jasně vysvětlila. Dala nám na srozuměnou, že dokáže uvalit kletbu na veškerou naši práci, proměnit naše alkoholické nápoje v patoky, přimět naše stálé hosty, aby si na tanečním parketu polámali nohy a potom se s námi soudili, o problémech s kanalizací ani nemluvě.“ Pam znechuceně rozhodila ruce. „Každý večer by se tak změnil v noční můru, naše podniky by postupně upadaly a třeba Transfusia by nakonec úplně ztratila hodnotu.“

Vyměnili jsme si s Jasonem obezřetný pohled.

„Takže jim jde o výpalné,“ poznamenal Jason. Všechny tři díly Kmotra viděl snad padesátkrát. Měla jsem sto chutí zeptat se ho, jak by se mu líbilo, kdyby mu někdo obul betonové galoše, ale při pohledu na Chowův podrážděný obličej jsem to vzdala. Oba jsme teď balancovali na hraně mezi životem a hrozivou smrtí, takže nebyl čas na humorné poznámky, zvlášť když vlastně ani tak humorné nebyly.

„Jak se vůbec stalo, že Eric utíkal v noci po silnici bez košile a bos?“ zeptala jsem se, protože jsem usoudila, že je na čase přejít k jádru věci.

Pam a Chow si znovu vyměnili výmluvný pohled. Sklopila jsem oči k Ericovi, opřenému o moje nohy. Zdálo se, že na jejich odpověď čeká se stejným zájmem jako já s Jasonem. Rukou mi pevně sevřel kotník. Připadalo mi to, že se mě drží jako tonoucí záchranného kruhu.

Slova se nakonec ujal Chow. „Řekli jsme jim, že si o jejich pohrůžkách promluvíme. Ale když jsme včera večer dorazili do Transfusie, už na nás čekala jedna z čarodějnic s jiným návrhem.“ Zatvářil se nejistě. „Při našem prvním setkání se jejich vůdkyně Hallow rozhodla, že si Erica podmaní jako partnera. Mezi čarodějnicemi se na takové spojení pohlíží s nevolí, protože my jsme vlastně mrtví, a ony jsou tak… živé.“ Připadalo mi, jako kdyby Chow to slovo vyplivl. „Většina čarodějnic by se k něčemu podobnému, o co usiluje tahle Hallow, nikdy neuchýlila. Přitahuje je spíš moc a ne víra, která se za ní ukrývá.“

Bylo to zajímavé, ale chtěla jsem si vyslechnout i konec. Stejně jako Jason, který Chowovi pokynul rukou, aby pokračoval. Chow se zachvěl, jako kdyby se vytrhl z tíživých úvah, a pokračoval. „Ta jejich vůdkyně Hallow Ericovi po své podřízené vzkázala, že když s ní stráví sedm nocí, bude po něm požadovat jenom pětinu jeho zisku místo poloviny.“

„Musíte mít úžasnou pověst,“ poznamenal Jason uznale s pohledem upřeným na Erica. Tomu se nepodařilo potlačit potěšený výraz. Očividně mu lichotilo, že je považovaný za tak žádoucího milovníka. Když pak ke mně zvedl oči, zračil se mu v nich úplně jiný výraz. Zaplavil mě děsivý pocit, že mě čeká cosi nezvratného, proti čemu budu naprosto bezmocná − jako když sledujete, jak se vaše auto rozjíždí dolů z kopce (přestože byste přísahali, že jste je nechali stát na parkovišti), a vy ho nemůžete doběhnout, naskočit do něj a dupnout na brzdy, přestože to chcete udělat. To auto se nakonec rozbije napadrť.

„Někteří z nás se sice domnívali, že by bylo moudré souhlasit, ale náš šéf se tomu vzepřel,“ pokračoval Chow a při slově šéf zaletěl nepříliš vlídným pohledem k Ericovi. „A rozhodl se odmítnout čarodějnici tak urážlivými výrazy, že ho proklela.“

Eric se zatvářil rozpačitě.

„Proboha, proč jste to odmítl?“ zeptal se Jason s nelíčeným podivem.

„Nepamatuju se,“ odpověděl Eric a ještě pevněji se mi zapřel o nohy. Vypadal uvolněně, ale já jsem věděla, že je to jen zdání. Cítila jsem, jak se mu celé tělo napíná. „Nevěděl jsem ani jak se jmenuju, dokud mi to tahle žena, Sookie, neprozradila.“

„A jak jste se ocitl venku na silnici?“

„To si taky nepamatuju.“

„Prostě najednou zmizel,“ vložila se do hovoru Pam. „Seděli jsme s tou mladou čarodějnicí v kanceláři a já s Chowem jsme se s Ericem dohadovali a snažili se ho přesvědčit, aby ten návrh neodmítal. A pak byl najednou pryč.“

„Svítá vám aspoň trochu, Ericu?“ zeptala jsem se a přitom si uvědomila, že k němu natahuji paži, jako kdybych chtěla pohladit psa, který se mi choulí u nohou.

Zatvářil se nechápavě. Přestože Eric hovořil dokonalou angličtinou, význam některých novějších slovních obratů mu unikal.

„Vybavujete si z toho aspoň něco?“ řekla jsem, aby pochopil, co mám na mysli. „Pamatujete si to?“

„Moje první vzpomínka sahá do chvíle, kdy jsem ve tmě a v chladu utíkal po silnici,“ odpověděl. „Dokud jste se mě neujala, byl jsem úplné nic.“

Ericova věcná odpověď zněla mým uším přímo děsivě.

„Tohle se přece nemohlo stát jen tak zčistajasna, bez varování. Něco tomu muselo předcházet,“ poznamenala jsem.

Pam nevypadala, že by ji moje slova nějak urazila, ale Chow se pokusil nasadit si na obličej dotčený výraz.

„Něco jste udělali, viďte?“ řekla jsem s pohledem upřeným na oba Ericovy podřízené. „Nějak jste zasáhli. Co jste podnikli?“ Obě Ericovy paže se v tu chvíli ovinuly kolem mých nohou a naprosto je znehybnily. Potlačila jsem mírný záchvat paniky. Prostě si připadal bezbranný.

„Chow s tou čarodějnicí ztratil trpělivost,“ řekla Pam po krátké významné odmlce.

Zavřela jsem oči. Zdálo se, že dokonce i Jason pochopil význam jejích slov, protože vykulil oči. Eric pootočil hlavu a otřel si tvář o mé stehno. Vrtalo mi hlavou, co tím sleduje.

„A jakmile jste ji napadl, Eric zmizel?“ zeptala jsem se.

Pam přikývla.

„Takže na něj seslala nějaké kouzlo.“

„Vypadá to tak,“ přitakal Chow. „I když jsem o ničem podobném neslyšel. Ale nikdo mi to nemůže klást za vinu.“ Jeho pohled mě varoval před jakýmkoli komentářem.

Otočila jsem se k Jasonovi a protočila panenky. Nepříslušelo mi hodnotit Chowovu politováníhodnou chybu. Ale klidně bych odpřísáhla, že kdyby to slyšela královna Louisiany, Ericova panovnice, rozhodně by Chowovi řekla k celému incidentu několik pádných slov.

V místnosti se rozhostilo ticho, během nějž Jason vstal a přiložil do krbu další poleno. „Už jste někdy byli v baru u Merlotta, viďte?“ zeptal se upírů. „Tam, co pracuje Sookie.“

Eric pokrčil rameny. Nevzpomínal si. Pam odpověděla: „Já jsem tam už byla, ale Eric ne.“ Podívala se na mě, abych její slova potvrdila. Na okamžik jsem se zamyslela a přikývla jsem.

„Takže si Erica nikdo nemůže spojovat se Sookií,“ poznamenal Jason jakoby mimochodem, ale tvářil se přitom potěšeně, možná dokonce arogantně.

„Ne,“ připustila Pam zvolna. „Asi ne.“

Ve vzduchu teď viselo cosi, co by mi zřejmě mělo přidělat vrásky, ale nedokázala jsem to pojmenovat.

„Takže pokud jde o Bon Temps, je to jasné,“ pokračoval Jason. „Pochybuju, že ho tady v noci na dnešek někdo viděl, pokud pominu Sookii, a zatraceně rád bych věděl, co ho přivedlo právě na tuhle silnici.“

Jason už podruhé prokázal skvělý úsudek. Dnes večer skutečně fungoval na plný výkon.

„Ale spousta zdejších lidí jezdí do Shreveportu, do toho vašeho baru. Byl jsem tam dokonce i já,“ pokračoval Jason. Tohle pro mě byla novinka, takže jsem na něj zpod přivřených víček vrhla zkoumavý pohled. Pokrčil rameny a zatvářil se poněkud rozpačitě. „Takže co se stane, když se někdo přihlásí o odměnu? Až někdo zavolá na to číslo, které je na všech těch plakátech?“

Chow se rozhodl přispět svou trochou do mlýna. „Dotyčný informátor se dovolá tomu ‚blízkému příteli‘. Pokud se mu podaří přesvědčit ho, že Erica viděl, potom co na něj ta čubka Hallow seslala kouzlo, všechny čarodějnice začnou pročesávat celou oblast. A určitě ho najdou. Pokusí se spojit s místními čarodějnicemi a přimět je ke spolupráci.“

„V Bon Temps čarodějnice nejsou,“ poznamenal Jason, kterého zřejmě překvapilo, že Chowa vůbec něco podobného napadlo. Potom se chystal svou domněnku rozvinout dál.

„Vsadila bych se, že ano,“ vložila jsem se do hovoru. „Proč ne? Vzpomínáš si, co jsem ti říkala?“ Krátce předtím jsem ho varovala, že na světě existují věci, o kterých by rozhodně nechtěl nic vědět. Měla jsem sice na mysli vlkodlaky a měňavce, ale to teď nehrálo úlohu.

Na mého ubohého bratra se dnes večer valila přímo lavina informací. „Proč ne?“ opakoval ochable. „Kdo by to jako měl být?“

„Někteří z nich jsou muži, jiné ženy,“ řekla Pam a oklepala si o sebe obě dlaně, jako kdyby z nich chtěla setřást nějaký jedovatý hmyz. „Vypadají jako všechny ostatní bytosti dvojí podstaty − většina působí příjemně a naprosto neškodně,“ dodala, ale neznělo to příliš přesvědčivě. „Ale ti zloduši působí jako nákaza a otravují, čeho se dotknou.“ Chow vrhl na Pam zamyšlený pohled. „Jenže tahle oblast je takový zapadákov, že se tady pár čarodějnic klidně může vyskytovat. Všechny čarodějnice se totiž sabatu nezúčastňují. Jenomže bez tohohle pojítka je bude Hallow a její následovnice dost těžko přesvědčovat ke spolupráci.“

„Proč ty čarodějnice ze Shreveportu nemohou Erica najít za pomoci svých čar?“ zeptala jsem se.

„Aby ho mohly začarovat, musely by najít nějakou jeho osobní věc. A to se jim zatím nepodařilo,“ řekla Pam. „Na místo, kde přebývá během dne, se nedostanou, takže nezískají třeba jeho vlas nebo cokoliv jiného, na čem by ulpěl jeho tělesný pach. A v celém širokém okolí není nikdo, komu by v žilách kolovala Ericova krev.“

Ach. Och! Vyměnili jsme si s Ericem bleskový pohled. Mně jeho krev v žilách kolovala, ale úpěnlivě jsem doufala, že kromě Erica to nikdo jiný neví.

„Kromě toho,“ řekl Chow a přešlápl z jedné nohy na druhou, „mám dojem, že tyhle věci jim při sesílání kouzel na upíry příliš nepomáhají, protože jsme vlastně mrtví.“

Pam ulpěla očima na Chowovi a znovu si vyměnili významný pohled. Vůbec se mi to nelíbilo. Eric, který byl příčinou téhle jejich němé debaty, těkal nechápavým pohledem z jednoho upíra na druhého. Dokonce se zadíval i na mě, jako kdyby se ocitl v úzkých.

Pam se ke mně otočila. „Eric by měl zůstat tady. Jakýkoliv přesun by ho nesmírně ohrozil. Pokud se bude držet stranou a v bezpečí, můžeme proti těm čarodějnicím přijmout nezbytná opatření.“

„Zalehnout na matrace,“ pošeptal mi do ucha Jason, který se stále držel mafiánské hantýrky z Kmotra.

Jakmile to teď Pam vyslovila nahlas, okamžitě mi svitlo, proč jsem měla zbystřit pozornost, když se Jason vyptával, jestli si mě někdo nemůže spojovat s Ericem. Nikdo by nevěřil, že tak mocný a významný upír by zakotvil u servírky z baru.

Můj noční host s děravou pamětí se tvářil zmateně. Naklonila jsem se k němu, podlehla okamžitému nutkání a pohladila ho po vlasech, a potom jsem mu přiložila ruce na uši. Dovolil mi to, a dokonce mi překryl prsty svými dlaněmi. Předstírala jsem, že nechci, aby slyšel, co jsem se chystala říct.

„Pam a Chowe, poslyšte! Tohle je ten nejhorší nápad, s jakým jste mohli přijít. Povím vám proč.“ Těžko se mi hledala slova. Dostatečně důrazná slova. „Jak bych ho podle vás měla ochránit? Dobře víte, jak to skončí! Zase mě někdo zmlátí. Nebo dokonce zabije.“

Pam s Chowem ke mně vyslali prázdný pohled. Docela dobře mohli říct „No a co?“

„Pokud to moje sestra udělá,“ vložil se do hovoru Jason, jako kdybych tu vůbec nebyla a nic neřekla, „zaslouží si za to pořádnou odměnu.“

Nastalo to, čemu se obvykle říká dusné ticho.

Potom Pam s Chowem současně přikývli.

„Přinejmenším tolik, kolik by dostal člověk, který by zavolal na telefonní číslo z toho plakátu,“ řekl Jason a jeho jasně modré oči přeletěly z Pam na Chowa a zase nazpátek. „Padesát tisíc.“

„Jasone!“ Konečně jsem našla ztracený hlas a ještě pevněji přitiskla dlaně na Ericovy uši. Tonula jsem v rozpacích a připadala si ponížená, aniž bych dokázala přesně říct proč. Jason se rozhodl organizovat mi můj život, jako kdyby šlo o něj.

„Deset,“ řekl Chow.

„Pětačtyřicet,“ opáčil Jason.

„Dvacet.“

„Pětatřicet.“

„Ujednáno!“

„Sookie, přinesu ti svou brokovnici,“ řekl Jason.