Řekla bych, že se Pam věnovala Hallow až do chvíle, kdy na obzoru vykouklo slunce. Tou dobou jsem tvrdě spala a dopřávala si psychický i fyzický odpočinek, který jsem zoufale potřebovala. Vzbudila jsem se až ve čtyři hodiny odpoledne. Venku panovalo sklíčené zimní počasí, při němž člověk obvykle zapíná rádio, aby se přesvědčil, jestli se náhodou neblíží sněžná bouře. Vstala jsem, abych zkontrolovala, kolik mi zbývá dřeva, a přesvědčila se, že mi vystačí ještě na tři nebo čtyři dny.
Eric se dnes vzbudí brzy.
Hlemýždím tempem jsem se oblékla a najedla a přitom jsem zkoumala svoje nejniternější pocity.
Po fyzické stránce jsem byla v pořádku. Na několika místech mi naskákaly modřiny a měla jsem mírný pocit ztuhlosti, ale nebylo to nic vážného. Byl druhý lednový víkend a zatím se mi dařilo plnit své novoroční předsevzetí.
Na druhou stranu − a ta je tu vždy − moje duše a city utrpěly spoustu šrámů. I když se člověk sebevíc snaží chovat věcně a má sebesilnější žaludek, podobné události, jaké jsem právě zažila, se vždycky projeví nějakými následky.
A tak to má být.
Když jsem pomyslela na Erica a uvědomila si, že se zakrátko vzbudí, napadlo mě, že než odejde, mohla bych se k němu ještě na chvíli přitulit a vychutnat si pocit, že mám nablízku někoho, pro nějž jsem důležitá.
Vůbec jsem nečekala, že kouzlo, které ho připravilo o paměť, mezitím pomine.
Eric vstal v půl šesté. Když jsem v ložnici pro hosty zaslechla čísi pohyb, zaklepala jsem na dveře a otevřela. Eric se otočil. Měl vytažené špičáky, paže natažené před sebou a jeho pokrčené roztažené prsty připomínaly pařáty.
Málem jsem vyhrkla: „Ahoj, lásko!“, ale z opatrnosti jsem raději zůstala zticha.
„Sookie,“ vysoukal ze sebe. „Jsem u vás doma?“
Byla jsem ráda, že jsem se předtím oblékla. „Ano,“ odpověděla jsem a snažila se co nejrychleji uklidnit. „Zůstal jste tady, abych vás chránila. Pamatujete si, co se stalo?“
„Měl jsem schůzku s několika novými tvářemi,“ odpověděl Eric nejistě. „Je to tak?“ Potom překvapeně sklopil oči ke svým svrškům z Wal-Martu. „Odkud je tohle?“
„Musela jsem vám je koupit,“ řekla jsem.
„Oblékla jste mi je?“ pokračoval v otázkách Eric, přejel si rukama po hrudníku a nakonec zamířil ještě hlouběji. Přitom mi věnoval svůj typický úsměv.
Nic si nepamatoval. Vůbec nic.
„Ne,“ odpověděla jsem. Vybavila jsem si Erica a sebe ve sprše. Kuchyňský stůl. Postel.
„Kde je Pam?“ zajímal se Eric.
„Měl byste jí zavolat,“ řekla jsem. „Pamatujete si něco ze včerejška?“
„Včera jsem měl domluvené setkání s čarodějnicemi,“ prohlásil, jako by to byl nezvratný fakt.
Zavrtěla jsem hlavou. „To se stalo už před několika dny.“ V duchu jsem okamžitě nedokázala spočítat, kolik dní a nocí už od té doby uplynulo. Moje nálada klesla na úplné dno.
„Nepamatujete si, co se přihodilo včera, když jsme se vrátili ze Shreveportu?“ vyptávala jsem se. Náhle mě však napadlo, že je to vlastně dobře.
„Milovali jsme se?“ zeptal se s nadějí v hlase. „Konečně jste se mi poddala, Sookie? Je to samozřejmě jen otázka času, než to uděláte,“ dodal s úšklebkem.
Myslela jsem na to, jak jsme se včera večer zbavili Debbiina těla.
Nikdo kromě mě to nevěděl. A dokonce ani já jsem netušila, kde je Debbie pohřbená nebo kam se podělo její auto.
Posadila jsem se na kraj své staré úzké postele. Eric se na mě upřeně zadíval. „Je vám něco, Sookie? Co všechno se stalo, zatímco jsem… Proč si vlastně nepamatuju, co se stalo?“
Mluviti stříbro, mlčeti zlato.
Konec dobrý, všechno dobré.
Sejde z očí, sejde z mysli. (Och, kéž by to tak byla pravda!)
„Pam tu bude každou chvíli,“ prohodila jsem. „Asi nechám na ní, aby vám všechno vysvětlila.“
„A Chow?“
„Ne, ten nepřijde. Včera večer zemřel. Transfusia má na svoje barmany neblahý vliv.“
„Kdo ho zabil? Pomstím se mu.“
„To už jste udělal.“
„Něco se s vámi stalo,“ podotkl Eric. Vždycky byl všímavý.
„Ano, stala se mi spousta věcí.“ Nejradši bych ho objala, ale tím bych jen všechno zkomplikovala. „Řekla bych, že bude sněžit.“
„Sněžit? Tady?“ Eric byl nadšený jako malý kluk. „Zbožňuju sníh!“
Proč mě to nepřekvapilo?
„Možná tu společně zapadneme,“ dodal se spikleneckým úsměvem a zamrkal světlými řasami.
Tím mě ze srdce rozesmál. Musela jsem uznat, že smích je mnohem příjemnější než pláč, kterému jsem se v poslední době oddávala až až. „Počasí by vás stejně neodradilo od ničeho, co si zamanete,“ podotkla jsem a postavila se. „Pojďte, ohřeju vám krev.“
Těch několik společných nocí stačilo, abych si teď musela dávat bedlivý pozor na každé své slovo a každý svůj pohyb. Jednou jsem ho úplně podvědomě málem pohladila po vlasech, jindy jsem se k němu sklonila, abych ho políbila, ale na poslední chvíli jsem začala předstírat, že mi něco spadlo na podlahu.
Když o půl hodiny později zaklepala na dveře Pam, byla jsem vypravená do práce a Eric se choval tak podrážděně, že se s ním už nedalo vydržet.
Pam se ještě ani nestačila posadit, a Eric ji už začal zahrnovat otázkami. Tiše jsem je upozornila, že odcházím, ale mám dojem, že si ani nevšimli, když jsem odešla dveřmi v kuchyni ven.
Kromě docela velké skupiny hostů, kteří přišli na večeři, nebylo ten večer U Merlotta příliš rušno. Mírná nadílka sněhových vloček totiž přesvědčila místní štamgasty, že dnes bude nejlepší odejít domů ve střízlivém stavu. Přesto tu zůstalo dost hostů, kteří mě a Arlene zaměstnali. Právě jsem na podnos nakládala sedm sklenic piva, když ke mně přistoupil Sam a chtěl vědět, co se včera večer seběhlo.
„Povím ti to později,“ slíbila jsem mu a uvědomila si, že budu muset svoje zážitky podrobit důkladné revizi.
„Zjistili jste něco o Jasonovi?“ zeptal se Sam.
„Ne,“ odpověděla jsem a znovu mě přemohla lítost. Když jsem volala na policejní ředitelství, jestli nezjistili něco nového, dispečerka na mě vyštěkla jako ratlík.
Po službě zašli do baru i Kevin s Kenyou. Donesla jsem jim ke stolu pití (bourbon s kolou a gin s tonikem). „Pátrali jsme po vašem bratrovi, Sookie. Je mi to moc líto,“ okamžitě mi řekla Kenya.
„Vím, že jste se snažili ze všech sil,“ odpověděla jsem. „A oceňuju, že jste se do toho pustili s takovým nasazením. Jen bych si přála…“ Najednou jsem však nevěděla, co mám říct. Díky svým telepatickým schopnostem jsem o každém z nich věděla i to, co oni sami o sobě navzájem nevěděli. Byli do sebe zamilovaní. Ale Kevinovi bylo jasné, že jeho matka by raději strčila hlavu do plynové trouby, než aby mu dovolila vzít si černošku. A Kenya zase moc dobře znala své bratry, kteří by pro ni klidně obětovali život, ale jít s Kevinem k oltáři by jí nedovolili.
Tohle všechno jsem na rozdíl od nich věděla a vůbec se mi nelíbilo, že znám tolik osobních tajemství, aniž bych se po nich pídila.
Daleko hůř jsem však nesla své neustálé pokušení zasahovat do cizích věcí, které se znalostí těchto tajemství souvisely. Musela jsem se v duchu neustále krotit a připomínat si, že mám spoustu svých vlastních potíží a nemusím působit problémy ještě dalším lidem. Naštěstí jsem měla po zbytek večera tolik práce, že jsem to pokušení snadno potlačila. Jejich tajemství jsem si musela nechat pro sebe, ale uvědomovala jsem si, že jsem Kevinovi i Kenye nesmírně zavázaná.
Když jsme zavřeli, pomohla jsem Samovi naskládat židle na stoly, aby Terry Bellefleur mohl zítra ráno vytřít podlahu a umýt toalety. Arlene i Tack už zmizeli a při odchodu zadními dveřmi si prozpěvovali písničku Padá sníh. Přestože se venku stále snášely k zemi nadýchané vločky, pochybovala jsem, že sníh vydrží až do rána. Pomyslela jsem si, kolik zvířat se teď asi v lese snaží zahřát a zůstat v suchu. Bylo mi jasné, že kdesi mezi stromy leží zahrabaná Debbie Peltová a už nikdy ji nic nezahřeje.
Napadlo mě, jak dlouho asi na ni budu takhle vzpomínat. Zadoufala jsem, že si při tom také vybavím, jak byla Debbie zlá, mstivá a násilnická.
Prostála jsem u okna několik minut o samotě, ale potom se vedle mě objevil Sam.
„O čem přemýšlíš?“ zeptal se a pevně mi sevřel loket.
Už poněkolikáté jsem si povzdechla. „Jen dumám, co je asi s Jasonem,“ odpověděla jsem. Byla to víceméně pravda.
Sam mě chlácholivě poplácal po rameni. „Pověz mi, co se stalo včera večer!“ V první chvíli mě napadlo, že se ptá na Debbii, ale potom mi došlo, že má na mysli bitvu s čarodějnicemi. Všechno jsem mu vylíčila.
„Takže Pam za tebou dneska přišla,“ poznamenal spokojeně Sam. „Určitě Hallow zpracovala a přinutila ji, aby zrušila své kouzlo. Eric se zase začal chovat normálně?“
„Vypadalo to tak.“
„Co všechno ti řekl?“
„Na nic si nevzpomínal,“ vypravila jsem ze sebe. „Jako kdyby měl v hlavě prázdno.“
Sam ode mě odvrátil pohled a zeptal se: „Vadí ti to?“
„Myslím, že je to tak lepší,“ ujistila jsem ho. „Rozhodně.“ Jenže to znamená, že se dnes večer opět vrátím do prázdného domu. Tahle představa ve mně neustále hlodala, ale snažila jsem se ji potlačit.
„Škoda, že jsi tu nebyla na odpolední směnu,“ dodal Sam. Zřejmě také toužil obrátit list. „Přišel sem Calvin Norris.“
„No a?“
„Řekl bych, že tě chtěl vidět.“
Střelila jsem po Samovi pochybovačným pohledem. „Jasně.“
„Podle mě to s tebou myslí vážně, Sookie.“
„Same,“ začala jsem dotčeně. „Žiju sice sama a občas mě to otravuje, ale nemusím si přece začínat s kdejakým vlkodlakem jenom proto, že mi nadbíhá.“
V Samových očích se objevilo překvapení. „To přece nemusíš… V Hotshotu nežijí vlkodlaci.“
„Podle něj ano.“
„Ne, nejsou to praví vlkodlaci. Na to, aby se označovali za měňavce, jsou moc pyšní, ale je to tak. Mění se v pumy.“
„Cože?“ V tu chvíli bych přísahala, že se mi zajiskřilo před očima.
„Sookie? Co se děje?“
„Pumy? Tys nevěděl, že na molu za Jasonovým domem našli otisk tlapy, který vypadá, jako by ho tam zanechala puma?“
„Ne, o žádných otiscích mi nikdo nic neřekl! Víš to určitě?“
Věnovala jsem Samovi otrávený pohled. „Samozřejmě, že vím! Když Jason zmizel, čekala na něj v jeho domě Crystal Norrisová. Ty musíš být jediný barman na světě, který nezná všechny místní klepy.“
„Crystal − tak to je ta holka z Hotshotu, se kterou trávil Nový rok? Ta hubená černovláska?“
Přikývla jsem.
„Ta, do které je zblázněný Felton?“
„Jakže?“
„Felton. Ten, co nám pomáhal s pátráním po Jasonovi. Celý život je do ní zamilovaný až po uši.“
„A jak to víš?“ Přestože jsem dokázala číst myšlenky, tuhle informaci jsem nikdy nezachytila. Možná proto mě tolik upoutala.
„Řekl mi to jednou večer, když se tady opil. Lidi z Hotshotu sem moc často nechodí, ale když už se přijdou napít, stojí to za to.“
„Ale proč by nám potom pomáhal s hledáním?“
„Možná bychom se ho měli jít zeptat.“
„Takhle pozdě?“
„Máš snad na práci něco lepšího?“
Sam měl pravdu. Toužila jsem zjistit, jestli někdo z Hotshotu opravdu unesl mého bratra. Pokud ne, alespoň by mi mohli pomoct zjistit, co se s ním stalo. Ať tak či tak, trochu jsem se bála, co nakonec odhalím.
„Ta bundička je do takovéhle zimy moc lehká, Sookie,“ poznamenal Sam, když jsme se oblékli.
„Zimní bundu mám v čistírně,“ odpověděla jsem. Ve skutečnosti jsem ji ještě nestačila dát do pořádku. Ani jsem se nepodívala, jestli z ní pustila všechna krev. A navíc byla děravá.
Sam prohodil jen „hmmm“ a půjčil mi svůj zelený svetr. Sněžilo stále hustěji, a tak jsme rychle nastoupili do Samova auta. Stejně jako všichni muži byl Sam přesvědčený, že zvládne řízení i ve vánici, přestože to zkoušel jen málokdy.
Tma a vířící sněhové vločky, ozářené kužely světla z reflektorů, mě během cesty do Hotshotu utvrzovaly v pocitu, že tam snad nikdy nedojedeme.
„Díky, že mě tam vezeš, ale začínám mít dojem, že jsme se úplně zbláznili,“ poznamenala jsem v půli cesty.
„Máš zapnutý pás?“ zeptal se Sam.
„Jistě.“
„Fajn,“ odpověděl a pokračovali jsme v cestě.
Nakonec jsme se přece jen dostali na místo. Nikde nesvítila pouliční světla, ale několik starousedlíků si koupilo bezpečnostní světla a nainstalovalo je na sloupy neexistujícího veřejného osvětlení. Za okny některých domků se svítilo.
„Kam bychom podle tebe měli jít?“
„Ke Calvinovi. Ten je určitě připojený na elektřinu,“ odpověděl Sam.
Vzpomněla jsem si, s jakou pýchou Calvin mluvil o svém domě, a docela mě zajímalo, jak to asi vypadá uvnitř. V oknech se svítilo a přede dveřmi parkovalo auto. Když jsem vystoupila z vyhřátého auta do zasněžené noci, připadalo mi, že než dojdu ke dveřím, zamotám se do ledově studené navlhlé záclony. Zaklepala jsem a po chvíli se dveře otevřely. Vyšel z nich Calvin a vyslal ke mně potěšený pohled. Potom za mnou spatřil Sama.
„Pojďte dál,“ řekl rozmrzele a ustoupil. Než jsme vešli dovnitř, oklepali jsme si boty, jak nám velelo slušné vychování.
V domě bylo čisto a spoře zařízené místnosti zdobil levný, ale hezky uspořádaný nábytek a obrazy. Upoutalo mě, že na žádných nebyli vyobrazeni lidé. Samé krajinky. Divočina.
„Dnes večer není na výlety právě nejlepší čas,“ podotkl Calvin.
Přestože bych ze všeho nejradši okamžitě popadla Calvina za jeho flanelovou košili a zaječela mu do tváře, bylo mi jasné, že na něj musím opatrně. Tady byl vládcem on. A na tom, jak velké území pod sebou měl, vůbec nezáleželo.
„Calvine,“ řekla jsem co nejklidněji, „věděl jste, že policie našla na molu u jezera vedle otisku Jasonovy boty i obrys tlapy pumy?“
„Ne,“ odpověděl po dlouhém rozmýšlení. Všimla jsem si, že mu rozčileně jiskřily oči. „K nám se moc klepů z města nedonese. Říkal jsem si, proč při tom pátrání měla spousta mužů pušky. Ostatní lidé tam z nás byli nervózní a nikdo z nich se s námi nechtěl dát do řeči. Takže tlapa pumy… Hmmm.“
„Až do dneška jsem netušila, že je to vaše, ehm, druhá podstata.“
Calvin mě probodl pevným pohledem. „Myslíte si, že vašeho bratra unesl někdo z nás?“
Zůstala jsem mlčky stát na místě a neuhnula pohledem ani o píď. Sam, který stál vedle mě, se zachoval stejně.
„Podle vás se Crystal na vašeho bratra rozzlobila a ublížila mu?“
„Ne,“ odpověděla jsem. S každou uplynulou chvílí na mě stále víc třeštil své žluté oči.
„Bojíte se mě?“ zeptal se zčistajasna.
„Ne,“ prohlásila jsem. „Nebojím.“
„Felton,“ řekl Calvin.
Přikývla jsem.
„Půjdeme za ním,“ dodal.
Vydali jsme se zpátky do tmy a sněhu. Padající sněhové vločky mě štípaly do tváří, takže jsem byla ráda, že mám na bundě kapuci. Náhle jsem zakopla o nějakou pohozenou hračku nebo kus nářadí na dvoře domu, který sousedil s Feltonovým příbytkem. Sam pohotově napřáhl ruku v rukavici a zachytil mě. Když jsme se konečně vyškrábali na betonovou plochu před Feltonovým domkem, Calvin už klepal na dveře.
„Kdo je tam?“ ozval se Felton.
„Otevři,“ odpověděl Calvin.
Felton okamžitě poznal Calvinův hlas a otevřel. Nebyl tak zatížený na čistotu jako Calvin a nábytek v domě měl rozestavěný neuspořádaně a nahodile podél stěn. Jeho pohyby vůbec nepřipomínaly gesta a kroky člověka. Dnes to bylo patrné ještě víc než během pátrání po Jasonovi. Pomyslela jsem si, že Felton nemá daleko k tomu, aby se vrátil do zvířecí podoby. Příbuzenské páření na něm zanechalo nesmazatelné stopy.
„Kde je ten člověk?“ vyhrkl na něj bez okolků Calvin.
Felton zděšeně vytřeštil oči a trhl sebou, jako by chtěl vzít do zaječích. Nic však neřekl.
„Kde je?“ vyjel na něj Calvin. Náhle se jeho ruka změnila v tlapu a Calvin jí drápl Feltona do obličeje. „Žije?“
Zakryla jsem si ústa dlaní, abych potlačila výkřik. Felton se svezl na kolena a škrábance po Calvinově tlapě se mu začaly nalévat krví.
„V kůlně za domem,“ zahuhlal.
Vyrazila jsem předními dveřmi ven tak rychle, že mi Sam nestačil. Odbočila jsem za roh a rázem se svalila na hromadu dříví. Tušila jsem, že mě později bude bolet celé tělo, ale zvedla jsem se. Calvin mě podepřel a přenesl mě přes haldu polen, stejně jako tehdy v lese. Potom ji sám ladně přeskočil a oba jsme se ocitli před vchodem do kůlny. Vypadala jako jedna z těch, které si můžete objednat z velkoobchodů Sears nebo Penney’s. Stačí, aby vám s ní sousedi přišli pomoct, když ji dělníci přivezou na náklaďáku.
Dveře byly zamčené, ale tyhle kůlny nejsou stavěné k tomu, aby odolaly soustředěnému náporu. Calvin měl navíc velkou sílu. Zlomil zámek, otevřel dveře a rozsvítil. Udivilo mě, že tu funguje elektřina. Něco takového se nedá čekat všude.
V první chvíli jsem netušila, jestli mám před očima svého bratra, protože bytost, která ležela na zemi, se Jasonovi ani trochu nepodobala. Měla sice světlé vlasy jako on, ale byla špinavá, a dokonce i v dnešní třeskuté zimě zapáchala tak příšerně, že jsem sebou v prvním okamžiku trhla. Ten člověk měl na sobě jen kalhoty a kůže mu chladem úplně zmodrala. Ležel na betonové podlaze a pod sebou měl jen tenkou přikrývku.
Klekla jsem si vedle něj a vzala ho do náruče (tedy přinejmenším takovou část jeho těla, která se mi do ní vešla). V té chvíli Jason otevřel oči. „Sookie?“ vydechl a z jeho hlasu čišel údiv. „Sookie? Je po všem?“
„Ano,“ odpověděla jsem, i když jsem si tím nebyla tak docela jistá. Vybavila jsem si, co se stalo šerifovi, když sem jel cosi prověřit. „Odvezeme tě domů.“
Něco ho pokousalo.
A pořádně.
„Ach ne!“ vydechla jsem tiše. Uvědomila jsem si totiž, co ty kousance znamenají.
„Nezabil jsem ho,“ ozval se zvenčí Felton na svoji obranu.
„Pokousal jste ho,“ vyjela jsem na něj a vůbec jsem nepoznávala svůj hlas. „Chtěl jste, aby skončil jako vy.“
„Crystal by ho pak už neměla ráda. Ví, že se musíme rozmnožovat s lidmi, ale já se jí líbím víc,“ řekl Felton.
„Tak jste ho unesl, odvezl sem a pokousal ho.“
Jason byl tak slabý, že se ani neudržel na nohou.
„Odneste ho prosím k autu,“ poprosila jsem chladně Sama a Calvina. Nedokázala jsem se nikomu z nich podívat do očí. Cloumala mnou nezvladatelná zlost, ale uvědomovala jsem si, že dokud odsud nezmizíme, musím ji v sobě nějak potlačit. Síly mi ubývaly, ale umínila jsem si, že to zvládnu.
Když Calvin se Samem zvedli Jasona ze země, vykřikl, jako když ho na nože bere. Zběžně ho ovinuli přikrývkou. Společně s nimi jsem pak doklopýtala k autu před Calvinovým domem.
Zachránila jsem svého bratra. Existovala sice možnost, že se čas od času promění v pantera, ale zachránila jsem ho. Netušila jsem, jestli pro všechny bytosti dvojí podstaty platí stejná pravidla, ale podle toho, co mi řekl Alcide, se měňavci, kteří vznikli pokousáním − někdo je takříkajíc stvořil, a ne porodil − museli měnit v bytosti složené napůl z člověka a napůl ze zvířete. Jako ty, které vystupovaly v hororových filmech. Potom jsem ale podobné myšlenky pustila z hlavy a vychutnávala si pocit radosti, že je Jason opět se mnou a zůstal naživu.
Calvin naložil Jasona na zadní sedadlo, posunul ho o kus dál ke středu a Sam zasedl za volant. Až nasednu i já, Jason bude sedět přímo mezi námi, abychom na něj viděli. Nejdříve jsem ale potřebovala, aby mi Calvin něco vysvětlil.
„Feltona potrestáme,“ ujistil mě. „Okamžitě.“
Trest pro Feltona sice nefiguroval na nejvyšší příčce mých zájmů, ale chápavě jsem přikývla. Chtěla jsem odsud co nejrychleji zmizet.
„Když si to s Feltonem vyřídíme sami, půjdete přesto na policii?“ zeptal se. Stál přede mnou téměř v pozoru a usilovně se snažil o nenucený tón. Měla jsem před sebou těžké rozhodování. Moc dobře jsem totiž věděla, co se přihodilo lidem, kteří přitáhli k městečku Hotshot nechtěnou pozornost.
„Ne,“ odpověděla jsem. „Může za to jen Felton.“ Někdo samozřejmě musí Crystal vysvětlit, co se stalo. Svěřila se mi, že ten večer cítila v Jasonově domě nějaké zvíře. Jenomže jak to, že nepoznala odér pumy, když se v ni sama mění? Pravděpodobně celou dobu věděla, že je to Feltonova práce. Znala jeho pach. Calvin se zamyslel a potom zřejmě − stejně jako já − usoudil, že teď na podobné úvahy není vhodná doba. „Můj bratr je už teď možná jedním z vás. Bude vás potřebovat,“ dodala jsem co nejklidněji. Nakonec to ale příliš klidně nevyznělo.
„Až přijde úplněk, vyzvednu si ho.“
Znovu jsem přikývla. „Děkuju,“ řekla jsem nakonec, protože kdyby nás Calvin poslal k šípku, nikdy bychom Jasona nenašli. „Teď musím bratra odvézt domů.“ Tušila jsem, že Calvin čeká, až se ho dotknu, a doufá, že s ním navážu aspoň nějaké spojení, ale já se k tomu zkrátka nedokázala přimět.
„Dobře,“ řekl po chvíli. Potom ustoupil a já se nasoukala do auta. Zřejmě vytušil, že bych jeho pomoc odmítla.
Předtím jsem si myslela, že neobvyklé mozkové vlny, které vysílali obyvatelé Hotshotu, jsou výsledkem jejich genetické spřízněnosti. Nikdy mě nenapadlo, že by mohli být něco jiného než vlkodlaci. Opět jsem dala na domněnky. Vzpomínám si, co nám o „domněnkách“ vykládal náš trenér volejbalu na střední škole. Nabádal nás, abychom na hřišti všechno pustili z hlavy, ale dobře si to uložili, abychom to pak zase při odchodu našli. Tohle se ještě budu muset naučit.
Ovšem ohledně těch domněnek měl pravdu.
Sam mezitím zapnul topení v autě, ale jen na mírný výkon. Příliš velké horko po dlouhých dnech strávených v mrazu by Jasonovi mohlo ublížit. Jakmile se bratr trochu zahřál, auto zaplavil příšerný zápach. Nejradši bych se Samovi začala omlouvat, ale chtěla jsem Jasona ušetřit dalšího ponížení.
„Kromě těch kousanců a prochladnutí jsi v pořádku?“ zeptala se jsem se, když jsem usoudila, že se můj bratr přestal klepat a mohl by mluvit.
„Jo,“ odpověděl. „Jo. Každou noc, úplně každou, za mnou přišel do kůlny a proměnil se mi přímo před očima. Bál jsem se, že mě zabije a sežere. Ale vždycky mě jen pokousal. Každou noc. Pak se zase změnil v člověka a odešel. Došlo mi, že jakmile cítí krev, nedokáže se ovládnout.“
„Dnes večer ho zabijí,“ ujistila jsem ho. „A my za to nepůjdeme na policii.“
„To zní dobře,“ řekl Jason s vážnou tváří.
2024 ©