Po bitvě zůstal ve vzduchu viset smutek a hrozivá nálada. Myslím, že se posledním událostem skutečně dá říkat bitva, ale nešlo spíš o střet nadpřirozených sil? Museli jsme se postarat o zraněné, smýt všechnu krev a pohřbít těla obětí. Nebo se jich prostě zbavit. Pam usoudila, že musíme celé skladiště spálit a těla členů Hallowina klanu nechat uvnitř.
Všichni ale nezemřeli. Hallow byla samozřejmě stále naživu. Přežila ještě jedna čarodějnice, ale utrpěla těžká zranění a nedostávalo se jí krve. V řadách vlkodlaků byl vážně zraněn plukovník Flood. Portugala zabil Mark Stonebrook. Ostatním se víceméně nic nestalo. Z upírů zemřel pouze Chow. Ostatní měli po těle občas hrozivě vypadající rány, ale protože jsou to upíři, rychle se z nich zotaví.
Překvapilo mě, že se čarodějnice nijak zvlášť nepředvedly.
„Jako čarodějnice byly zřejmě dobré, ale na boj nejsou dělané,“ poznamenala Pam. „Hallow si je vybrala pro jejich kouzelnické schopnosti a oddanost, ne pro bojové dovednosti. S takovou sebrankou se o získání nadvlády nad Shreveportem ani neměla pokoušet.“
„Proč si vybraly právě Shreveport?“ zeptala jsem se Pam.
„To si zjistím,“ odpověděla Pam s úsměvem.
Zachvěla jsem se po celém těle. Radši jsem nechtěla vědět, jaké metody k tomu Pam použije. „Až budete Hallow vyslýchat, jak se ubráníte, pokud na vás bude chtít seslat nějaké kouzlo?“
„Nějak to zařídím,“ odpověděla Pam. Za celou tu dobu jí z tváře nezmizel úsměv.
„Je mi líto, co se stalo Chowovi,“ dodala jsem trochu nejistě.
„Práce barmana v Transfusii zjevně nepřináší štěstí,“ připustila Pam. „Netuším, jestli se mi za Chowa podaří najít náhradu. On i Dlouhý stín se odebrali na věčnost za necelý rok potom, co nastoupili.“
„A jak zbavíte kouzla Erica?“
Připadalo mi, že od té doby, co Pam přišla o svého parťáka, si se mnou docela ráda povídá. „Dřív nebo později Hallow donutíme, aby se o to postarala. A taky nám poví, co ji k tomu přimělo.“
„Bude stačit, když vám Hallow prozradí jen stručný popis toho kouzla? Nebo ho bude muset osobně zrušit?“ Než jsem tu větu vyslovila, v duchu jsem si ji několikrát zopakovala nanečisto. Ale Pam i tak podle všeho chápala, co mám na mysli.
„To nevím. Budeme se muset zeptat našich přátel wiccanů. Ti, které jste zachránila, by nám měli být vděční a poskytnou nám veškerou pomoc,“ odpověděla Pam a dál rozlévala po místnosti benzin z kanystru. Už předtím prohledala celou budovu, jestli v ní neobjeví něco, co by si ráda odnesla. Místní čarodějnice zase odklidily veškeré kouzelnické náčiní, aby se tu po nich nenašly žádné pozůstatky, až se sem dostaví policisté a budou ohledávat dějiště požáru.
Zaletěla jsem pohledem ke svým hodinkám. Doufala jsem, že se Holly dostala bezpečně domů. Musím ji ujistit, že její syn je v pořádku.
Vyhýbala jsem se pohledu na nejmladší čarodějnici, která se starala o plukovníkovu levou nohu. Ve čtyřhlavém stehenním svalu měl ošklivou díru. Rozhodně to nebylo žádné škrábnutí. Plukovník se to snažil brát s humorem, a když Alcide všem přinesl nazpět oblečení, plukovník vstal a s úsměvem na tváři začal kulhat po místnosti. Když mu ale obvazy prosákla krev, musel ostatním vlkodlakům dovolit, aby ho odvezli k lékaři. Doktor náhodou také patřil do jejich společenství a byl ochotný ho ošetřit a nikam to nenahlásit. Nikoho totiž nenapadla žádná výmluva, která by tak ošklivou ránu na noze dokázala vysvětlit. Ještě před odchodem si plukovník Flood obřadně potřásl rukou s vůdkyní čarodějnic a s Pam, ale já si všimla, že i v mrazivém vzduchu, který prostupoval celou starou budovu, se mu na čele perlí pot.
Zeptala jsem se Erica, jestli na sobě nepozoruje nějakou změnu, ale odpověděl mi, že si stále na nic nevzpomíná. Byl rozčilený a vypadal vystrašeně. Po smrti Marka Stonebrooka teď všechno záviselo na Hallow, kterou čekal několikahodinový hrůzný výslech ve společnosti Pam. Já jsem to všechno prostě přijala jako hotovou věc. Nechtěla jsem se v tom pitvat. Nebo o tom vůbec přemýšlet.
Pokud šlo o mě, připadala jsem si úplně ztracená. Mám se vrátit do Bon Temps a vzít Erica s sebou? (Zodpovídala jsem za něj ještě?) Nebo bych si měla ve městě najít nějaké místo, kde bych mohla strávit těch několik hodin, které zbývají do východu slunce? Kromě mě a Billa žili všichni ve Shreveportu, ale Bill se rozhodl, že nadcházející den přečká v Chowově prázdné posteli (nebo v čem to vlastně spal).
Několik minut jsem horečně uvažovala, co dál. Nikdo mě tu k ničemu konkrétnímu nepotřeboval a ani si se mnou nechtěl povídat. Takže když Pam začala upírům udílet pokyny, jak mají Hallow převézt, jednoduše jsem odešla. Cestou na mě sice zaštěkalo několik psů, ale jinak byla noc klidná. Atmosféra plná kouzel se téměř vytratila. Tma kolem mě zhoustla a ochladla a já si připadala úplně na dně. Ani jsem netušila, co bych řekla, kdyby mě zastavil nějaký policista; šaty jsem měla roztrhané a samou krev, a nemohla bych to nijak vysvětlit. Jenomže v té chvíli mi bylo všechno jedno.
Ušla jsem asi blok od čarodějnické budovy, když se vedle mě objevil Eric. Utíkal za mnou a vypadal nervózně − skoro vystrašeně. „Nebyla jsi tam. Hledal jsem tě, ale ty jsi tam nebyla,“ spustil vyčítavě. „Kam jdeš? Proč jsi mi nic neřekla?“
„Prosím!“ Zvedla jsem ruku, abych ho zarazila. „Prosím.“ Na to, abych se před ním chovala jako silná osobnost, jsem byla příliš unavená. Navíc jsem musela vzdorovat zdrcujícímu přívalu špatné nálady, o jejímž původu jsem neměla nejmenší tušení. Vždyť mi nikdo nijak neublížil. Měla bych být spokojená, ne? Splnili jsme všechny cíle, které jsme si pro dnešní večer vytkli. Porazili jsme a zajali Hallow, a přestože se Ericův stav dosud nezlepšil, určitě se to brzy změní. Pam už ji donutí, aby začala přemýšlet jako upír. I když ji to bude bolet a nakonec to zaplatí životem.
Pam určitě zjistí, proč s tím vším Hallow vůbec začala. V Transfusii nastoupí nový barman. Pam určitě vybere nějakého upíra, který bude přitahovat ženy a za nímž se do baru potáhnou i turisti. Pam s Ericem si otevřou striptýzový klub, o kterém už uvažovali, nebo chemickou čistírnu s celonočním provozem. Možná si zřídí bezpečnostní službu.
Po mém bratrovi stále nebude ani stopy.
„Vezmi mě s sebou domů! Vůbec je neznám,“ pokračoval Eric tiše, skoro úpěnlivě. Ta prosebná slova byla v takovém rozporu s jeho někdejším chováním a celou jeho osobností, že se mi z toho sevřelo srdce. Nebo jsem teď měla možnost poznat jeho pravou povahu? Bylo jeho dřívější okázalé vystupování a sebevědomí jen zástěrkou, na niž si během let zvykl?
„Jistě, pojď se mnou,“ řekla jsem stejně zoufale jako Eric. Moje zoufalství ale pramenilo z něčeho jiného. Toužila jsem jen po jediném − aby se uklidnil a zachoval si svou sílu.
Ale stačilo by mi, kdyby se uklidnil.
Nakonec mi předvedl svou sílu. Zvedl mě do náruče a odnesl až k autu. S překvapením jsem si uvědomila, že mi po tváři kanou slzy.
„Jsi celá od krve,“ pošeptal mi do ucha.
„Ano, ale nedělej si naděje,“ upozornila jsem ho. „Tohle na mě neplatí. Chci se osprchovat.“ Dospěla jsem do té fáze pláče, kdy člověk už jen vzlyká. Za chvíli se uklidním.
„Musíš si svléknout tu bundu,“ řekl a zatvářil se potěšeně.
„Nechám si ji vyčistit.“ Na to, abych odpovídala na Ericovy kritické poznámky ohledně mé bundy, jsem byla příliš unavená.
Vědomí, že jsem se konečně zbavila pachu ze všech možných kouzel, i pocitu těžkých nohou, mi přineslo téměř stejnou úlevu jako velký hrnek kávy a čerstvý kyslík. Než jsme dojeli do Bon Temps, už se mi nezdálo, že každou chvíli omdlím, a když jsem odemykala dveře, byla jsem poměrně klidná. Eric vešel dovnitř za mnou. Natáhla jsem ruku doleva, abych rozsvítila, a on zamířil doprava kolem kuchyňského stolu.
Místnost zaplavilo světlo a já jsem před sebou spatřila usmívající se Debbii Peltovou. Seděla u kuchyňského stolu a mířila na mě pistolí.
Bez jediného slova na mě vystřelila.
Nepočítala však s Ericem, jehož rychlosti se nevyrovnal žádný člověk. Kulka, která měla zabít mě, zasáhla jeho. Zaryla se mu do hrudníku a Eric se přímo přede mnou svezl na zem.
Debbie naštěstí neprohledala dům, takže nenašla brokovnici, kterou jsem si přinesla z Jasonova domu a schovala za bojler. Skočila jsem pro ni, nabila ji − řeknu vám, že je to jeden z nejodpornějších zvuků, jaké znám − a vystřelila na ni. Debbie Peltová stále překvapeně zírala na Erica, který klečel na zemi a vykašlával krev. Znovu jsem nabila brokovnici, ale další střela už nebyla zapotřebí. Debbiina ruka se uvolnila a pistole dopadla na podlahu.
Nakonec jsem se také rozčileně svezla na zem. Nedokázala jsem se udržet ve vzpřímené poloze.
Eric teď ležel vedle mě v kaluži krve, lapal po dechu a škubal sebou.
Z Debbiina krku a horní části hrudníku mnoho nezůstalo.
Moje kuchyň teď připomínala jatka − jako kdybych tu zaživa porcovala divoká prasata. Natáhla jsem se k telefonu vedle kuchyňské linky, ale po chvíli mi ruka zase spadla dolů. Komu bych asi tak volala?
Policii? Ha!
Samovi? Abych ho ještě víc zatáhla do svých potíží? To asi ne.
Pam? Abych jí ukázala, že se můj svěřenec kvůli mně málem nechal zabít? Ne, ne!
Alcidovi? Jo, bez ohledu na to, že se rozešli, by ho určitě nepotěšil pohled na to, co jsem provedla jeho bývalé snoubence.
Arlene? Ta si musí vydělávat na živobytí, a navíc má dvě malé děti. Nesmí se zaplést do ničeho nezákonného.
Taře? Ta je moc útlocitná.
V takové chvíli bych nejradši zavolala bratrovi, tedy kdybych věděla, kde je. Kdykoli je zapotřebí vytřít v kuchyni krev, voláte rodině.
Musím se s tím poprat sama.
Ze všeho nejdříve jsem se ale musela postarat o Erica. Doplazila jsem se k němu, lehla si vedle něj a opřela se loktem o zem.
„Ericu,“ řekla jsem. Jeho modré oči se otevřely. Leskly se bolestí.
V ráně na jeho hrudníku bublala krev. Vůbec jsem si nedokázala představit, jak vypadá ta druhá, kudy kulka vyletěla ven. Neměla ta pistole ráži dvaadvacet? Třeba kulka zůstala uvnitř. Zvedla jsem oči ke zdi, před kterou Eric stál ve chvíli, kdy ho Debbie zasáhla, ale žádnou stopu po kulce nebo rozstříknutou krev jsem neobjevila. Potom jsem si ale uvědomila, že kdyby kulka prošla Ericovým tělem, zasáhla by mě. Sklonila jsem hlavu a strhla ze sebe bundu. Ne, nikde žádná čerstvá krev.
Všimla jsem si, že Eric vypadá o trochu lépe. „Pít!“ vypravil ze sebe. Málem jsem mu přiložila ke rtům svoje zápěstí, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Vytáhla jsem z ledničky láhev krve a ohřála ji v mikrovlnce.
Klekla jsem si vedle něj. „Proč ne ty?“ zeptal se zmučeným hlasem.
„Omlouvám se,“ řekla jsem zkroušeně. „Vím, že by sis to zasloužil, ale musím si šetřit síly. Čeká mě spousta práce.“
Eric se několikrát napil a vyprázdnil láhev až do dna. Rozepnula jsem mu bundu a flanelovou košili, abych mu mohla zkontrolovat poraněný hrudník. V té chvíli se mi před očima odehrálo cosi neuvěřitelného. Kulka, která ho před chvilkou zasáhla, vypadla z rány. Za další tři minuty nebo možná ještě dřív se otvor po ní uzavřel. Na světlém porostu mu zůstala zaschlá krev, ale po ráně nebylo ani památky.
„Můžu dostat další?“ poprosil mě Eric.
„Jistě. Jak ti je?“ Já sama jsem si připadala úplně ochromená.
Eric se pokusil o úsměv. „Mdlo.“
Donesla jsem mu další krev. Tuhle láhev už pil pomaleji. Nakonec se s tváří zkřivenou bolestí posadil a zadíval se na spoušť za stolem.
Potom se otočil ke mně.
„Já vím, já vím, zpackala jsem to!“ přiznala jsem. „Je mi to líto!“ Uvědomila jsem si, že mi po tvářích stékají slzy − znovu. Hůř už mi být nemohlo. Spáchala jsem strašný zločin. Nesplnila jsem úkol. Měla jsem před sebou velký úklid. A navíc jsem vypadala hrozně.
Erica můj výbuch citů překvapil. „Věděl jsem, že tě ta kulka může zabít, a že mně nic takového nehrozí,“ podotkl. „Co nejúčelněji jsem tě před ní zachránil a potom jsi zase ty chránila mě.“
Byl to sice zvláštní pohled na věc, ale po jeho vysvětlení jsem si už nepřipadala tak hrozně.
„Zabila jsem dalšího člověka,“ dodala jsem. Byla to dnes v noci už moje druhá oběť, i když ten čaroděj s propadlými tvářemi se na můj nůž natlačil sám.
Pro tu ránu z brokovnice však žádná výmluva neexistovala.
Roztřásla jsem se a otočila se zády k roztříštěné skořápce z masa a kostí, v níž donedávna přebývala Debbie Peltová.
„Tak to není,“ prohlásil Eric rozhodně. „Zabila jsi měňavce, zrádnou vraždící bestii, která se tě už dvakrát pokusila zabít.“ Takže to byla Ericova ruka, která Debbii sevřela kolem krku a přinutila ji, aby mě pustila. „Měl jsem to s ní skoncovat už při první příležitosti,“ řekl, aby svým slovům dodal na věrohodnosti. „Tím bych nám oběma ušetřil spoustu utrpení; v mém případě doslova.“
Neřekla bych, že by otec Fullenwilder někdy dokázal vypustit z úst něco podobného. Něco v tom smyslu jsem podotkla i teď.
„Nikdy jsem nebyl křesťanem,“ poznamenal Eric. Vlastně mě to nepřekvapovalo. „Nechápu, jak někdy mohla vzniknout nějaká víra, která vám radí nic nedělat a nechat se zabít.“
Zamrkala jsem a zamyslela se, jestli křesťanství neučí právě tohle. Nejsem ale žádná teoložka nebo odbornice na bibli, takže hodnocení svých činů ponechám na Bohu. Jenže to také není žádný teolog.
Náhle jsem cítila, jak se mi zlepšuje nálada. Vždyť jsem mohla mluvit o štěstí, že jsem zůstala naživu!
„Díky, Ericu,“ řekla jsem a políbila ho na tvář. „Teď se jdi do koupelny umýt a já se mezitím pustím do úklidu.“
Eric mě ale neposlechl a začal mi pomáhat. Musím přiznat, že jsem mu byla vděčná, s jakým úsilím se pustil do práce. Ráda jsem mu přenechala ty nejodpornější úkoly, kterých se ujal, aniž hnul brvou.
Ani nechtějte znát všechny detaily. Nedokázala bych vám popsat, jak to bylo odporné. Debbii jsme posbírali do jednoho pytle. Eric ho vzal, odnesl do lesa a pohřbil do nenápadného hrobu (alespoň mi to odpřísáhl). Já mezitím pokračovala v úklidu. Musela jsem sundat záclonky nad dřezem a nechat je v pračce vymáchat ve studené vodě. Strčila jsem k nim i bundu, ale nedělala jsem si velkou naději, že ji ještě někdy budu moct vzít na sebe. Potom jsem si navlékla gumové rukavice, nalila leštidlo na staré hadříky a několikrát přetřela židle, stůl a podlahu. Nakonec jsem nastříkala skříňky leštěnkou na dřevo a čistila, čistila a čistila.
Nevěřili byste, kam všude zaletěly kapky krve.
Uvědomila jsem si, že mi moje svědomitost umožňuje odtrhnout myšlenky od všech hrůz, které se v noci přihodily. Čím víc oddálím chvíli, kdy se budu muset postavit pravdě tváří v tvář − a čím déle na sebe nechám působit Ericovo věcné zdůvodnění −, tím lépe. Nic z toho už nemůžu vzít zpět. Nedá se to napravit. Měla jsem jen omezený výběr možností a teď jsem se musela vyrovnávat s následky té, pro kterou jsem se rozhodla. Babička mi říkávala, že pravá žena dokáže úplně všechno. Kdybyste jí někdy řekli, že je emancipovaná, tvrdošíjně by se vám to snažila vymluvit. Přesto to byla ta nejsilnější žena, kterou jsem znala. Takže pokud jsem věřila, že tenhle nepříjemný úkol musím splnit, protože je to moje povinnost, byla jsem připravená to zvládnout.
Když jsem skončila, celá kuchyně voněla čistícími prostředky a při pohledu prostým okem tu nezůstala jediná skvrna. Nějaký forenzní kriminalista by tu určitě objevil nějaké zbytky stop (při této příležitosti skládám poklonu kabelové televizi a jejím seriálům jako třeba Forenzní detektivové), ale mně šlo hlavně o to, abych podobnému vyšetřování vůbec nezavdala důvod.
Vloupala se sem hlavními dveřmi. Když jsme vstupovali dovnitř zadním vchodem, ani mě nenapadlo zkontrolovat je. V branži osobních strážců bych to tedy daleko nedotáhla. Nakonec jsem pod kulatou kliku na dveřích strčila opěradlo židle, aby se přes noc neotevřely.
Eric se vrátil ze svého malého pohřbu a nemohl se dočkat, co bude dál. Poprosila jsem ho, aby zkusil najít její auto. Patřil jí vůz značky Mazda Miata, který schovala na nezpevněné cestě přímo naproti odbočce z okresní silnice, po níž se jezdilo ke mně domů. Eric si u sebe duchapřítomně nechal klíčky a nabídl se, že auto odveze někam jinam. Chtěla jsem jet s ním a odvést ho zpátky domů, ale trval na tom, že všechno zvládne sám. Neměla jsem dost sil, abych mu něco přikazovala. Zatímco byl pryč, vlezla jsem si pod proud vody ve sprše a pořádně se umyla. Těšilo mě, že jsem zase sama a můžu ze sebe vydrhnout všechnu špínu. Jakmile jsem byla tak čistá, že to už ani víc nešlo, oblékla jsem si růžovou nylonovou noční košili a zalezla si do postele. Blížil se úsvit a já jsem jen doufala, že se Eric brzy vrátí. Otevřela jsem mu přístěnek a vchod do skrýše a dala do ní jeden polštář navíc.
Už jsem skoro usínala, ale náhle jsem zaslechla, že se vrací. Políbil mě na tvář. „Hotovo,“ řekl a já pouze zamumlala: „Díky, zlato.“
„Pro tebe udělám cokoliv,“ odpověděl vlídně. „Dobrou noc, milenko moje.“
Tehdy mě napadlo, že pro bývalé milenky svých známostí představuji hotovou pohromu. Billova velká láska (a zároveň jeho stvořitelka) kvůli mně skončila v hromádce prachu. A dnes jsem zabila Alcidovu milenku, s níž to střídavě táhl a šel jí po krku. Přitom by mě nikdy nenapadlo jejich bývalé známosti zabít. Teď mě napadlo, jestli se Eric náhodou nestýká s některými ze svých starých přítelkyň. Mohly jich být stovky. Každopádně by si na mě měly dát pozor.
Po chvíli jsem se chtě nechtě ponořila do černé propasti vyčerpání.
2024 ©