„Kdo jste?“ zeptal se tenký ženský hlas.
Vzhledem k tomu, že mi jedna ruka zakrývala ústa a druhá mi držela pod krkem nůž, nemohla jsem odpovědět. Po chvilce to dotyčná osoba zřejmě pochopila, protože mi řekla: „Jdeme dovnitř!“ a postrčila mě k zadnímu vchodu do budovy.
To jsem nemohla připustit. Kdyby to byla některá příslušnice Hallowiny bandy, která pije krev, rozhodně bych si s ní neporadila, ale tahle žena patřila k obyčejným čarodějnicím. Nikdy nezažila tolik hospodských rvaček jako já a nikdy neviděla Sama, jak v baru krotí vyhlášené výtržníky. Napřáhla jsem obě ruce a napnula všechny síly ve snaze vykroutit jí z dlaně nůž a zároveň jsem do ní vrazila celou dolní polovinou svého těla. Zhroutila se na špinavý studený chodník a já jsem přistála na ní. Mlátila jsem jí hlavou o zem, dokud nůž nepustila. Rozeštkala se a veškerá síla i odhodlání z ní vyprchaly.
„Jako ochranka nestojíš za nic,“ řekla jsem tiše. V hlídkující ženě jsem totiž poznala Holly.
„Sookie?“ Holly vykulila oči zpod lemu pletené čepice. Oblékla se sice do nepohody, ale na svou typickou jasně růžovou rtěnku nezapomněla.
„Co tady sakra děláš?“
„Pohrozily mi, že když jim nepomůžu, připraví mě o syna.“
Zvedl se mi žaludek. „Odkdy jim pomáháš? Začala jsi s tím ještě předtím, než jsem za tebou přišla a požádala tě o pomoc?“ Ze všech sil jsem s ní zatřásla.
„Když tehdy přišla se svým bratrem do Merlottova baru, vycítila, že je tam ještě nějaká čarodějnice. A potom, co si promluvila s tebou a se Samem, poznala, že to není ani jeden z vás. V noci pak přišla i s Markem ke mně domů. Přihodila se jim nějaká nehoda. Vypadali strašně a šíleli vzteky. Mark mě držel a Hallow mě mlátila. Pěkně si to vychutnávala. Potom uviděla synovu fotografii, vzala ji do ruky a pohrozila mi, že ho začaruje na dálku. Je prý úplně jedno, že teď není ve Shreveportu. Říkala, že ho přiměje, aby vběhl pod auto nebo aby si vzal tátovu pušku, nabil ji a…“ V té chvíli už Holly usedavě plakala. Neměla jsem jí to za zlé. Při pomyšlení na všechny ty hrozby se ve mně všechno sevřelo, a to nešlo o mého syna. „Musela jsem jí slíbit, že jí pomůžu,“ vzlykla Holly.
„Ty ostatní jsou tady z podobného důvodu jako ty?“
„Z donucení? Několik ano.“
Teď už jsem o trochu lépe chápala jisté myšlenky, které jsem předtím zachytila.
„A Jason? Je uvnitř?“ Přestože jsem se podívala do všech tří mužských mozků uvnitř budovy, musela jsem se zeptat.
„Jason je wiccan? Vážně?“ Stáhla si z hlavy pletenou čepici a zajela si rukou do vlasů.
„Ne, ne, ne! Drží ho jako rukojmí?“
„Neviděla jsem ho. Proč by Hallow proboha měla věznit Jasona?“
Celou dobu jsem si něco nalhávala. Jednou najde ostatky mého bratra nějaký lovec. Tak to přece chodí, ne? Většinou něco takového objevují lovci nebo jejich psi, nemám pravdu? Měla jsem pocit, že ztrácím pevnou zemi pod nohama, připadalo mi, jako kdyby se pode mnou doslova propadala. Ale silou vůle jsem se nakonec vzchopila, protože jsem si nemohla dovolit nechat se ovládnout emocemi, dokud se neocitnu na nějakém bezpečnějším místě.
„Musíš odsud zmizet,“ zašeptala jsem. „Musíš z tohohle místa utéct. Okamžitě.“
„Připraví mě o syna!“
„Zaručuju ti, že nepřipraví.“
Holly zřejmě cosi vyčetla z chmurného výrazu v mém obličeji. „Doufám, že je všechny zabijete!“ vyhrkla ze sebe tak vášnivě, jak to jen bylo možné šeptem. „Jediní, kdo stojí za záchranu, jsou Parton, Chelsea a Jane. Jsou tady jenom kvůli tomu, že je vydírali úplně stejně jako mě. Jsou to jen obyčejní wiccani jako já, kteří touží po poklidném životě. Nikomu nechceme ubližovat.“
„Jak vypadají?“
„Partonovi je asi pětadvacet, je malý, hnědovlasý a na tváři má mateřské znaménko. Chelsea je zhruba sedmnáctileté děvče a vlasy má obarvené narudo. Jane, no, ehm − Jane je už typická stará dáma, víš? Bílé vlasy, dlouhé kalhoty, květinová halenka. Brýle.“ Moje babička by určitě namítla, že se Holly snaží házet všechny staré dámy do jednoho pytle, ale babička tady už nebyla, Bůh jí požehnej, a já jsem neměla čas na nějaké dlouhé vysvětlování.
„Proč Hallow nevyslala na hlídku někoho ze svých nejsilnějších stoupenců?“ zajímala jsem se.
„Dneska se tam koná velký magický obřad. Nejde mi na rozum, že to kouzlo, které mělo odehnat všechny lidi a ostatní bytosti z okolí, na tebe nepůsobí. Musíš být vůči němu odolná,“ zašeptala Holly a z hlasu jí zaznělo pobavení. „A navíc nikdo z nich nechce nastydnout.“
„Teď běž! Uteč odsud!“ řekla jsem jí takřka neslyšně a pomohla jí vstát. „Ať už jsi auto zaparkovala kdekoliv, vydej se na sever,“ řekla jsem jí a ukázala rukou k severu pro případ, že by to nevěděla.
Holly vzala nohy na ramena, ale utíkala tak tiše, že její tenisky nebyly na popraskaném asfaltovaném chodníku vůbec slyšet. Když míjela pouliční lampu, zdálo se, jako kdyby Hollyiny načerno obarvené vlasy do sebe vstřebaly veškeré její světlo. Pach, který se vznášel kolem domu − pach kouzel −, nabíral na síle. Musela jsem se teď postarat o to, aby se třem místním wiccanům, kteří se nacházeli uvnitř zchátralé budovy, nic nestalo. Ale nedokázala jsem vymyslet, jak bych to u všech čertů měla zařídit. Dokážu zachránit aspoň jednoho z nich?
Během následujících šedesáti vteřin se mi hlavou prohnala spousta nápadů, které jsem však hned vzápětí zase zavrhla. Všechny vedly do slepé uličky.
Kdybych vběhla dovnitř a zavolala: „Partone, Chelsea, Jane, ven!“, dala bych tím celému shromáždění jasně na srozuměnou, že se na ně chystá útok. A někteří moji přátelé − nebo přinejmenším spojenci − by to zaplatili životem.
Kdybych se jenom potloukala v okolí a pokusila se vysvětlit upírům, že tři lidé v budově jsou nevinní, asi by mě ignorovali. Anebo, pokud by podlehli soucitu, museli by ušetřit všechny čarodějnice a až potom z nich vybrat ty tři nevinné osoby. Jenomže tím by celému čarodějnickému spolku poskytli dostatek času k protiútoku. Tyhle ženštiny totiž nepotřebovaly žádné hmotné zbraně.
Příliš pozdě jsem si uvědomila, že jsem měla Holly ještě chvíli zdržet a využít ji jako propustku do budovy. Jenomže ohrozit vystrašenou matku jsem také nepovažovala za dobré řešení.
Náhle se mi o nohy otřelo cosi velkého. Ve světle pouliční lampy se zaleskly oči a zuby. Málem jsem vystrašeně vyjekla, ale potom jsem ve vlkovi poznala Alcida. Byl obrovský a kolem očí měl stříbrnou srst, díky níž se celý zbytek jeho kožichu zdál ještě tmavší.
Ovinula jsem mu paži kolem hřbetu. „Vevnitř jsou tři wiccani, kteří nesmějí umřít,“ řekla jsem. „Nevím, co dělat.“
Ale protože Alcide byl vlk, nevěděl to ani on. Zadíval se mi do obličeje a tiše zavyl. Opravdu jenom tichounce. Teď už jsem měla být někde u svého auta, jenomže místo toho jsem stále trčela uprostřed horké zóny. Cítila jsem, že se ve tmě kolem mě cosi pohnulo. Alcide odběhl na předem dohodnuté místo u zadního vchodu do budovy.
„Co tady děláš?“ zeptal se mě Bill. Znělo to zlostně, přestože to pronesl tichoulinkým šeptem. „Pam ti řekla, abys odsud odešla, jakmile je spočítáš.“
„Jsou tam nevinní lidé,“ odpověděla jsem mu také šeptem. „Jsou to místní wiccani. Čarodějnice je sem donutily přijít.“
Bill cosi zamumlal sám pro sebe, ale nebylo to nic hezkého.
Stručně jsem mu vysvětlila, co jsem se dozvěděla od Holly.
Cítila jsem, jak se Billovo tělo napjalo, ale hned nato se vedle nás v našem úkrytu objevila Debbie. Co si vlastně myslí, že se přikradla přímo k nám, ke dvěma bytostem, které ji nenávidí ze všech nejvíc?
„Říkal jsem vám, abyste zůstala vzadu,“ zarazil ji Bill a jeho šepot zněl nesmírně výhrůžně.
„Alcide mě zavrhl,“ řekla mi, jako kdybych celou scénu neviděla na vlastní oči.
„Co jste čekala?“ Její uražený tón i nevhodné načasování jejích stesků mi vyrazily dech. Cožpak nikdy neslyšela o příčině a důsledku?
„Musím podniknout něco, čím bych si znovu zasloužila jeho důvěru.“
Pokud chtěla znovu získat ztracenou sebeúctu, zašla do špatného obchodu.
„V tom případě mi pomozte zachránit tu trojici, která je v tom nevinně,“ řekla jsem a znovu jsem se zamyslela nad celým problémem. „Proč jste se neproměnila v nějaké zvíře?“
„Ach, nemůžu! Po tom zapuzení to nejde. Už se nemůžu proměňovat s Alcidovou smečkou. Pokud bych to udělala, mají právo mě zabít.“
„A v co jste se proměňovala?“
„V rysa.“
To k ní sedělo.
„Pojďte,“ vybídla jsem ji a začala jsem se plížit k budově. Debbii jsem nenáviděla, ale jestliže mi může být nějak užitečná, musím si z ní udělat svého spojence.
„Počkej, musím dojít k zadnímu vchodu a setkat se tam s tím vlkodlakem,“ sykl Bill. „Eric tam už čeká.“
„Tak běž!“
Náhle jsem cítila, že za mnou někdo stojí. Odvážila jsem se otočit a zjistila jsem, že je to Pam. Měla povysunuté špičáky, takže jsem trochu znervózněla.
Kdyby čarodějnice uvnitř bývalého obchodu nebyly plně pohroužené do svého magického obřadu a nespoléhaly na svá kouzla a nepříliš loajální hlídku, zřejmě by nás cestou někdo odhalil. Ale štěstí nám těch několik minut přálo. Pam, Debbie a já jsem se dostaly k hlavním dveřím, kde na nás už čekal mladý vlkodlak Sid. Poznala jsem ho i ve vlčím těle. Bubba byl s ním.
Náhle mě osvítil nápad. Vzala jsem si Bubbu na okamžik stranou.
„Můžete doběhnout k wiccanům? K těm, co jsou na naší straně?“ zašeptala jsem.
Bubba energicky pokýval hlavou.
„Povězte jim, že uvnitř jsou tři místní wiccani, kteří se tam dostali z donucení. Poproste je, jestli by na ně nemohli seslat nějaké kouzlo, které by nám je pomohlo odhalit.“
„Povím jim to, slečno Sookie. Jsou na mě moc hodný.“
„Jste fajn přítel. Pospěšte si a hlavně se tam dostaňte nenápadně.“
Pokýval hlavou a zmizel ve tmě.
Pach kolem budovy zhoustl do té míry, že se mi špatně dýchalo. Vzduch byl prosycený vůní natolik, že jsem měla pocit, jako kdybych procházela kolem krámku se svíčkami v nákupním středisku.
„Kam jste poslala Bubbu?“ zeptala se mě Pam.
„Za našimi wiccany. Je zapotřebí, aby ty tři nevinné lidi nějak začarovali a my je pak mezi všemi ostatními poznali a nezabili je.“
„Bubba se musí okamžitě vrátit. Musí mi vyrazit dveře!“
„Ale…“ Její reakce mě naprosto vykolejila. „Bubba přece nemůže vejít dovnitř bez pozvání, stejně jako vy.“
„Bubba má poškozený mozek. Je degenerovaný. Vlastně to ani není pořádný upír. Takže může vcházet dovnitř i bez pozvání.“
Vykulila jsem na Pam oči a zalapala po dechu. „Proč jste mi to neřekla?“ zeptala jsem se jí, ale ona jenom zvedla obočí. Když jsem se nad tím zamyslela, vzpomněla jsem si přinejmenším na dva případy, kdy Bubba vešel do nějakého cizího příbytku, aniž by k tomu dostal povolení. Nikdy jsem si však nedala dvě a dvě dohromady.
„Takže do těch dveří vejdu jako první já,“ řekla jsem mnohem věcněji, přestože mnou cloumaly různé pocity. „Pak vám všem řeknu, abyste vešli dovnitř?“
„Ano. Vaše pozvání bude úplně stačit. Ta budova totiž není jejich majetkem.“
„Uděláme to tedy hned teď?“
Pam si téměř neslyšně odfrkla. Ve světle pouliční lampy jsem viděla, že se usmála a obličej se jí rozzářil nadšením. „Myslíte si snad, že k tomu bude zapotřebí pozvánka se zlatou ořízkou?“
Bůh mě chraň před sarkastickými upíry! „Myslíte si, že už Bubba dorazil k našim wiccanům?“
„Určitě. Tak pojďme se už dostat nějaké čarodějnici na kobylku!“ prohlásila rozjařeně. Měla jsem pocit, že místní wiccani stojí na jejím žebříčku priorit hodně nízko. Dokonce i ten mladý vlkodlak vycenil zuby.
„Já ty dveře vyrazím a vy vstoupíte dovnitř,“ řekla Pam. Potom mi vtiskla letmý polibek na tvář, čímž mi úplně vyrazila dech.
Ze všeho nejradši bych se tady neviděla, pomyslela jsem si.
Potom jsem se napřímila, postavila se za Pam a ohromeně sledovala, jak zvedá nohu a vyráží dveře silou pěti mul. Zámek se ulomil, dveře se rozletěly a ze starých dřevěných veřejí odletěly třísky. Skočila jsem dovnitř a zavolala na upíry, kteří stáli přede mnou, i na ostatní, čekající u zadních dveří: „Pojďte dál!“ Náhle jsem se i já sama ocitla mezi čarodějnicemi, které si mě ohromeně prohlížely.
V celé místnosti plály svíčky a lidé tu seděli na zemi na objemných polštářích. Zatímco jsme čekali venku, všichni se zřejmě přesunuli do této přední místnosti a se zkříženýma nohama se usadili na zem do kruhu. Před každou čarodějnicí stála hořící svíčka, miska a nůž.
Z trojice přítomných, které jsem chtěla zachránit, jsem poměrně snadno poznala onu „starou dámu“. Jen jedna osoba v kruhu totiž byla úplně bělovlasá. Rty měla trochu neuměle nalíčené jasně růžovou, teď lehce rozmazanou rtěnkou a na tváři se jí červenala krvavá šmouha. Vzala jsem ji za ruku a zatlačila ji do rohu. Mezitím všude kolem mě propukl chaos. V celé místnosti jsem mezi Hallowinými stoupenci zaregistrovala jenom tři muže v lidské podobě. Jedním z nich byl její bratr Mark, na něhož právě teď útočila smečka vlkodlaků. Druhý byl muž středního věku s odulými tvářemi a podezřele černými vlasy, který nejenže si pro sebe mumlal nějaké kouzlo, ale k tomu ještě vytahoval z kapsy bundy, položené na zemi po své pravé straně, vystřelovací nůž. Byl ode mě tak daleko, že jsem proti tomu nemohla nic udělat a musela se spoléhat na ostatní, že se nějak ubrání sami. Potom jsem zahlédla třetího muže, podle všeho Partona. Na tváři měl mateřské znaménko, byl celý skrčený a chránil si rukama hlavu. Věděla jsem, jak se asi cítí.
Chytila jsem ho za ruku, vytáhla ho nahoru a on se po mně samozřejmě vrhl a začal kolem sebe mlátit rukama. To jsem však nemínila připustit, takže jsem sevřela ruku v pěst a zamířila s ní přímo na jeho nos. Vykřikl, čímž ještě přispěl ke kakofonii zvuků v místnosti, a já jsem ho odtáhla do téhož rohu, kam jsem předtím odklidila Jane. Potom jsem si všimla, že se oba − jak starší žena, tak mladík − lesknou. Fajn, to znamená, že se wiccanům podařilo seslat na své kolegy kouzlo, které očividně působí, i když poněkud opožděně. Teď jsem ještě musela najít poslední osobu ze své trojice, mladou ženu s vlasy obarvenými na rudo.
Jenomže štěstí mě začalo opouštět. To její ji už opustilo. Leskla se, ale byla mrtvá. Jeden z vlkodlaků jí rozdrásal hrdlo. Byl to náš vlkodlak, ne jejich, ale teď už na tom stejně nezáleželo.
Ve všeobecné vřavě jsem si proklestila cestu zpátky do rohu a popadla za ruku oba přeživší wiccany. Najednou se ke mně přihnala Debbie Peltová. „Okamžitě odsud zmizte!“ řekla jsem jim. „Najděte zbývající wiccany a vyveďte je ven nebo přímo domů. Jděte pěšky nebo si chyťte taxík, prostě cokoliv.“
„Venku není bezpečno,“ rozechvěle hlesla Jane.
Nechápavě jsem na ni zírala. „A tady snad ano?“ Naposledy jsem oba zahlédla ve chvíli, kdy jim Debbie cosi ukazovala a dávala jim nějaké pokyny. Měla jsem sto chutí vytratit se odsud hned po nich, protože podle původních plánů jsem tu už stejně neměla být, ale vtom se mi jedna čarodějnice ze skupiny vlkodlaků vrhla na nohu. Její zuby se mi sice nestačily zakousnout přímo do masa, ale roztrhly mi nohavici kalhot, což mě přinutilo uskočit dozadu. Zavrávorala jsem a málem upadla na zem, ale včas se mi podařilo zachytit se kliky na dveřích a znovu získat rovnováhu. V tu chvíli ze zadní místnosti vrazila dovnitř další skupina vlkodlaků a upírů a útočnice se vrhla stranou, aby mohla čelit novému náporu nepřátel.
Celou místnost teď zcela zaplňovala poletující těla, stříkající krev a nervy drásající křik.
Čarodějnice bojovaly s nasazením veškerých sil, a ty, které dokázaly změnit podobu, to už udělaly. Hallow se proměnila ve vrčící monstrum s vyceněnými zuby. Její bratr se snažil seslat na vetřelce nějaké kouzlo, což od něj vyžadovalo, aby setrval v lidské podobě. Pokoušel se zastavit vlkodlaky a upíry dostatečně dlouho, aby je mohl dokončit.
Stál vedle muže s vpadlými tvářemi a cosi mumlal dokonce i ve chvíli, kdy Ericovi uštědřil ránu pěstí do břicha.
Do místnosti se začal vkrádat hustý mlžný opar. Čarodějnice, které bojovaly s noži v rukou nebo za pomoci ostrých zubů, jeho kouzlo pochopily, a ty, které mohly mluvit, se k Markovu čarování připojily. Mlha stále houstla a po chvíli už nebylo možné odlišit přítele od protivníka.
Skočila jsem ke dveřím, abych unikla dusivému mraku. Dýchala jsem jen s vypětím sil. Měla jsem pocit, jako kdybych vdechovala a vydechovala chomáčky vaty. Napřáhla jsem paži a dotkla se stěny, ale žádné dveře jsem nenahmatala. Vždyť tady byly! Sevřel se mi žaludek a začala jsem propadat panice. Zoufale jsem tápala po stěně a pokoušela se najít východ.
Dveře jsem však neobjevila, a navíc jsem při malém úkroku stranou ztratila i kontakt se stěnou. Zakopla jsem o nějaké vlčí tělo. Žádné zranění jsem na něm nenašla, a tak jsem ho chytila a táhla za sebou ve snaze dostat ho ze zajetí hustého dýmu.
Náhle se vlk začal svíjet a měnit se mi přímo pod rukama. Ale to ještě nebylo všechno. Během chvilky se z něj stala nahá Hallow. Neznám nikoho, kdo by dokázal změnit podobu tak rychle. Vyděšeně jsem ji pustila a zamířila zpátky do husté clony. Snažila jsem se zachovat jako správný samaritán, ale vybrala jsem si špatný objekt svého zájmu. Jakási žena, jedna z čarodějnic, mě chytila přímo nelidskou silou. Jednou rukou se mě snažila uchopit za krk a druhou mi svítala paži, ale ruka se jí neustále smekala, takže jsem ji ze všech sil kousla. Možná to byla čarodějnice, možná patřila k vlkodlakům a možná vypila hektolitry upíří krve, ale rozhodně to nebyla žádná bojovnice. Vykřikla a pustila mě.
Teď už jsem byla naprosto dezorientovaná. Kudy vede cesta ven? Kašlala jsem a oči mi slzely. Jediná věc, kterou jsem si jasně uvědomovala, byla zemská přitažlivost. Všechny smysly − zrak, čich, hmat − mi vypovídaly službu pod náporem hustého bílého mračna, které neustále houstlo. Upíři byli za této situace ve výhodě − nepotřebovali dýchat. Všichni ostatní museli. Znečištěný městský vzduch venku byl oproti dusivému ovzduší ve staré pekárně čistý a voňavý.
Se slzami v očích a zatajeným dechem jsem napřáhla paže a snažila se nahmatat dveře nebo stěnu, prostě jakýkoliv záchytný bod. Místnost, která se mi předtím nezdála příliš velká, mi teď připadala přímo nekonečná. Klopýtala jsem rozlehlou nicotou s pocitem, že jsem urazila obrovskou vzdálenost, ale přitom jsem věděla, že to není možné, pokud ovšem čarodějnice nezměnily dispozici celého objektu. S tím se však moje prozaická duše nechtěla smířit. Ze všech stran mi k uším doléhal křik a směsice zvuků tlumených bílou clonou. Náhle jsem cítila, že mi na bundu stříká krev. Další gejzír mi pokropil celou tvář. Zoufale jsem vyjekla, neschopná souvislého slova. Věděla jsem, že to není moje krev, protože jsem neutrpěla žádné zranění, ale stále jsem tomu nemohla uvěřit.
Potom kolem mě cosi proletělo a přistálo na podlaze. Zahlédla jsem, že to cosi má obličej Marka Stonebrooka a že zřejmě umírá. Potom jeho tělo zahalil dým, takže se mi úplně ztratil z dohledu.
Neměla bych se také přikrčit k podlaze? Třeba je dole lepší vzduch. Ale někde dole leželo Markovo tělo a spousta dalších věcí. Takže Mark už nám nepomůže sejmout z Erica kouzlo, pomyslela jsem si rozčileně. Budeme teď potřebovat Hallow. Takhle to dopadá, když si člověk něco dopředu naplánuje. Gerald se vyřítil za čímsi, co jsem neviděla, a odstrčil mě stranou.
V duchu jsem si neustále opakovala, že jsem statečná a důvtipná, ale všechna slova vyznívala naprázdno. Vrávorala jsem kupředu a snažila se nezakopnout o všechny možné překážky, které se kupily na podlaze. Všude byla rozházená čarodějnická výbava, misky, nože, kosti a části jakýchsi rostlin. Zvedla jsem ze země jeden nůž těsně předtím, než ho zahalila mlha. Zřejmě byl určený k nějakému rituálu, ale nebyla jsem čarodějnice, potřebovala jsem ho na svou obranu. Byl krásný a ostrý a hned jsem si s ním připadala jistější.
Napadlo mě, co asi dělají wiccani. To oni způsobili ten mrak? Kéž bych to dokázala uhodnout!
Ukázalo se, že naše čarodějnice čerpaly životodárnou sílu k boji od jedné ze svých sester, která se nevyskytovala přímo na bojišti. (Později jsem se dozvěděla, že šlo o věštkyni, která sice nebyla fyzicky přítomná, ale sledovala veškeré dění na hladině vody v míse.) Tato metoda jí umožňovala vidět víc, než jsme vnímali my, i když nechápu, jak je možné, že na té hladině viděla něco jiného než jen bílou clonu.
Ale tak či onak, našim čarodějnicím se nakonec podařilo vyvolat déšť uvnitř budovy. Ten déšť skropil a rozředil bílou mlhovinu, takže jsem sice byla mokrá a třásla jsem se zimou, ale kromě toho jsem zjistila, že stojím poblíž vnitřních dveří, které vedly do druhé, větší místnosti. Postupně jsem si uvědomovala, že začínám vidět − nejdříve jsem si všimla, že je v místnosti světlo, a po chvíli jsem už rozeznávala určité obrysy. Jedna postava se ke mně blížila na nohách, které vůbec nevypadaly jako lidské končetiny, a vzápětí proti mně vyrazila tvář Debbie Peltové. Co tady dělá? Vyšla z budovy, aby wiccanům ukázala cestu do bezpečí, a teď je zase zpátky v místnosti!
Nevím, jestli proti tomu mohla něco dělat, nebo jestli to byl mimovolný důsledek bojové vřavy, která tu zavládla, ale Debbie vypadala úplně jinak. Z tváří jí rašila srst a zuby měla delší a ostřejší. Vrhla se mi po krku, ale vinou prudké křeče, která provázela její proměnu z člověka ve zvíře, se jí nepodařilo zakousnout se do mě. Pokusila jsem se ustoupit dozadu, ale zakopla jsem o cosi na podlaze a ztratila cenné dvě vteřiny, než jsem zase získala ztracenou rovnováhu. Znovu se na mě vrhla. O jejích úmyslech nebylo nejmenších pochyb. Náhle jsem si uvědomila, že v ruce držím nůž. Mávla jsem jím před sebou a Debbie se zarazila a zavrčela.
Hodlala využít všeobecného zmatku, aby si se mnou vyřídila účty. Neměla jsem dost sil, abych se mohla utkat s jakýmkoliv měňavcem. Musela jsem použít nůž, přestože se ve mně při tom pomyšlení všechno svíralo.
Náhle se z mlhy vynořila zakrvácená ruka, která popadla Debbii za hrdlo, sevřela je a dál je pevně tiskla. Než jsem stačila zjistit, k jakému tělu ta ruka patří, znenadání se odkudsi vynořil vlk a srazil mě na zem.
A začal mi očichávat obličej.
Fajn, bylo to… Jenomže hned vzápětí onoho vlka, který stál nade mnou, odmrštil jiný vrčící vlk. Ráda bych mu pomohla, ale oba spolu zápasili tak zuřivě a míhali se tak rychle, že jsem nepoznala, který z nich je vlastně na mé straně.
Dýmová clona se začala rozpouštět a já jsem už dokázala obhlédnout celou místnost, přestože se u země ještě válely neprůhledné mlžné cáry. Přestože jsem na tento okamžik čekala jako na smilování, v první chvíli jsem téměř litovala, že už nastal. Všude, kam oko pohlédlo, ležela mrtvá a zraněná těla a mezi nimi nejrůznější čarodějnické propriety. Stěny byly pokryté krvavými stříkanci. Portugal, ten hezký mladý vlkodlak z letecké základny, ležel přímo přede mnou s rozhozenýma rukama a nohama. Byl mrtvý. Vedle něj klečela Culpepperová. Byl to obraz bojiště, které ovládla naprostá zkáza. Udělalo se mi zle.
Uprostřed válečného pole stála Hallow ve své lidské podobě, nahá a potřísněná krví, a zvedala ze země nějakého vlka. Potom jím mrštila o stěnu. Vypadala impozantně a hrůzostrašně. Za ní se krčila Pam, neupravená a špinavá. Nikdy jsem ji neviděla tak rozčepýřenou, takže jsem ji v první chvíli málem nepoznala. Náhle se Pam vymrštila, popadla Hallow za boky a strhla ji na podlahu. Byl to stejně dobrý fígl, jaké jsem celá léta, každý pátek, obdivovala při sledování amerického fotbalu. Kdyby ji Pam chytila o trochu výš a potom ji pevně sevřela, bylo by po všem. Jenomže Hallow byla kluzká, protože jí na pokožce ulpěly déšť a krev, a měla volné ruce. Díky tomu se v pažích blonďaté upírky mrštně protočila, oběma rukama svou soupeřku chytila za dlouhé vlasy a rvala jí je z hlavy s takovou silou, že jí zůstávaly v rukou celé prameny i s kousky pokožky.
Pam zařvala. Její křik připomínal zvuk obrovské pískající konvice na vodu. Nikdy v životě jsem nezažila, že by se někomu vydral z hrdla tak šílený řev. Pam sice nebyla člověk a její hrdlo nebylo lidské, ale stejně… Pam ovšem nebyla žádná žákyňka z nedělní školy, takže se nedala. Oběma rukama sevřela Hallow a doslova ji přibila k podlaze. Vzhledem k síle, kterou vládla Hallow, to byl šílený zápas. Po tváři odhodlané Pam stékaly potůčky krve. Měla v té chvíli navrch, ale jen do doby, než se k ní zezadu přikradl muž s propadlými tvářemi, který patřil do Hallowiny čarodějnické bandy, a zakousl se jí do krku. Ale protože upírka oběma rukama svírala Hallow, nemohla ho zastavit. A on z ní pil a pil a zároveň z ní čerpal sílu, jako když se dobíjí baterie z nabíječky. Pil přímo ze zdroje. Zdálo se, že kromě mě ten zápas nikdo nesleduje. Vrhla jsem se k tomu muži přes mrtvé bezvládné tělo jednoho vlka a jednoho z upírů, abych ho zneškodnila.
Říkala jsem si, že použiju nůž. Nikdy jsem nic podobného neudělala. Pokud jsem na někoho zaútočila, vždycky to byla otázka života a smrti − mého života a mé smrti. Tohle byla jiná situace. Zaváhala jsem, ale bylo mi jasné, že nemůžu otálet. Pam mi slábla přímo před očima a za chvíli už nebude schopná čelit Hallowině síle. Sevřela jsem černou rukojeť nože a přitiskla ji k mužovu krku. Bodla jsem ho, ale jenom trošičku.
„Pusť ji!“ řekla jsem, ale on se tvářil, jako kdyby mě vůbec neviděl.
Bodla jsem ho hlouběji a z krku mu vytryskl pramínek rudé krve. Teprve potom upírku pustil. Kolem úst měl její krev. Než jsem si vůbec stačila uvědomit, že už z ní nesaje krev, vyskočil a s nepříčetně žhnoucíma očima se vrhl na mě. Přitom otevřel ústa, protože se zřejmě chystal zakousnout se teď pro změnu do mě. Přečetla jsem si v jeho hlavě jediné, neustále se opakující slovo: chci, chci, chci! Znovu jsem mu přiložila ke krku nůž a sbírala síly k útoku, ale vtom muž vyrazil kupředu a sám se na nůž nabodl.
Téměř okamžitě se mu v očích objevil prázdný výraz.
Zabil se sám skrze mě. Mám dojem, že si ten nůž u svého krku vůbec neuvědomoval.
Bylo to zabití, které se odehrálo přímo před mýma očima, a já jsem se stala nástrojem smrti, i když jen zprostředkovaně.
Když jsem konečně zvedla oči, viděla jsem Pam, jak sedí obkročmo na Hallowině hrudi, oběma koleny jí tiskne paže k podlaze a usmívá se. Byl to tak neuvěřitelný pohled, že jsem se rozhlédla po místnosti, abych zjistila, co Pam tak rozveselilo. A viděla jsem, že bitva zřejmě skončila. Nedokázala jsem odhadnout, jak dlouho tenhle zuřivý boj uprostřed hustého mléčného oparu trval, ale jeho výsledky jsem před sebou viděla víc než jasně.
Upíři nezabíjejí čistě, vždycky po nich zůstane spoušť. A ani vlkodlaci nevynikají salonními manýry. Čarodějnice sice tak krvavě nebojují, ale důsledky byly přesto příšerné. Jako v tom nejhorším filmovém škváru, u něhož se stydíte přiznat, že jste vůbec zaplatili za vstupenku.
Očividně jsme zvítězili.
V té chvíli mi ale na tom příliš nezáleželo. Byla jsem naprosto vyčerpaná, po fyzické i psychické stránce, a v hlavě se mi převalovaly myšlenky lidí i některých vlkodlaků jako vyprané prádlo v sušičce. Nemohla jsem proti tomu nic podniknout, takže jsem je nechala být v naději, že postupně odezní. Napjala jsem poslední síly, shodila ze sebe mužovu mrtvolu, zůstala jsem ležet na zádech a jenom zírala do stropu. A protože jsem měla v hlavě úplně prázdno, honily se mi v ní myšlenky ostatních lidí. Všichni se cítili podobně jako já − byli vyčerpaní a zděšení množstvím prolité krve a nemohli uvěřit, že bitva už skončila a oni ji přežili. Potom se mladík s účesem pankáče proměnil do své lidské podoby a myslel na to, že v něm ta bitva vyvolala mnohem větší potěšení, než původně předpokládal. Jeho vytržení bylo ostatně patrné i na jeho nahém těle. Když si to však uvědomil, připadal si trochu trapně. Ze všeho nejvíc ale toužil zjistit, jak se jmenuje ta roztomilá mladá wiccanka, a potom se s ní chtěl uchýlit do nějakého odlehlého kouta. Hallow nenáviděla Pam, nenáviděla mě, nenáviděla Erica, nenáviděla úplně všechny. Začala drmolit nějaké zaklínadlo ve snaze začarovat nás, ale Pam jí na krk přitiskla předloktí, a tím jí zatnula tipec.
Debbie Peltová vstala z podlahy mezi dveřmi a rozhlédla se po bojišti. Vypadala zase jako dřív a sršela z ní taková energie, jako kdyby jí jen krátce předtím na obličeji nerašila srst a nikdy ji ani ve snu nenapadlo, že by mohla někoho zabít. Zamířila mezi mrtvá a zraněná těla a klestila si jimi cestu, dokud nedošla k Alcidovi, který si dosud ponechával svou vlčí podobu. Sklonila se k němu, aby mu obhlédla zranění, ale on na ni varovně zavrčel. Možná nevěřila, že by na ni dokázal zaútočit, nebo tomu nechtěla věřit, ale když mu položila dlaň na záda, Alcide se jí zakousl do ruky tak divoce, že jí vytryskla krev. Vykřikla a uskočila dozadu. V první chvíli zůstala skrčená v podřepu, zraněnou ruku si tiskla k tělu a z očí jí tekly slzy. Když zachytila můj pohled, málem pukla vzteky. Debbie mi nikdy neodpustí. Až do konce života mi bude mít za zlé, že Alcide odhalil temnou stránku její povahy jenom díky mně. Celé dva roky si s ním jenom pohrávala, scházela se s ním a zase rozcházela, tajila před ním své nejnižší pudy, protože věděla, že by se s nimi nikdy nesmířil, ale celou tu dobu o něj navzdory všemu stála. Teď všechno skončilo.
Byla to snad moje vina?
Jenomže já jsem neuvažovala jako Debbie. Uvažovala jsem jako rozumná lidská bytost, což Debbie přirozeně nebyla. Litovala jsem, že ji během toho boje uprostřed mlžného oparu nějaká ruka nepopadla za krk a nezardousila ji. Sledovala jsem ji teď pohledem, jak zprudka otevírá dveře a vychází ven do noci, a v té chvíli mi bylo jasné, že Debbie Peltová po mně půjde až do konce života. Co kdyby se jí ale po Alcidově kousnutí dostala do ruky infekce a ona dostala otravu krve?
Jenže hned nato jsem se v duchu pokárala: Tohle nebylo hezké! Bůh nechce, abychom svým bližním přáli něco zlého. Ale zároveň jsem doufala, že sleduje i Debbii, asi jako když vás v autě zastaví policista, aby vám napařil pokutu za přejíždění plné čáry, a vy doufáte, že stejně potrestá i toho člověka, který jel za vámi a dopustil se stejného přestupku.
Náhle ke mně přistoupila rudovlasá Amanda, která bojovala na straně vlkodlaků. Byla celá pokousaná a na čele měla obrovskou modřinu, ale zářila spokojeností. „Protože mám dobrou náladu, ráda bych se vám omluvila za to, jak jsem vás urazila,“ spustila bez okolků. „Bojovala jste jako lev. A i když se stýkáte s upíry, už vám to nikdy nevyčtu. Třeba jednou sama prozříte.“ Pokývala jsem hlavou a Amanda se vydala zkontrolovat ostatní členy smečky.
Pam svázala Hallow a společně s Ericem a Geraldem poklekla u jakési postavy na protější straně místnosti. Ráda bych věděla, co se tam děje, ale vtom jsem si všimla, že se Alcide vrací do své lidské podoby. Než jsem se nadála, připlazil se ke mně. Byla jsem příliš vyčerpaná, než abych se pozastavovala nad jeho nahotou, ale na okamžik mě napadlo, že bych si ten pohled měla uložit do paměti pro případ, že bych si ho chtěla vybavit, až všechno pomine a já zase budu v pohodě.
Měl na těle pár šrámů a krvavých šmouh, ale celkem vzato vypadal výborně.
„Máte na tváři krev,“ vypravil ze sebe.
„Není moje.“
„Díky Bohu,“ řekl a položil se na podlahu vedle mě. „Jste nějak ošklivě zraněná?“
„Vůbec nejsem zraněná, opravdu,“ odpověděla jsem. „Chci tím říct, že tady se mnou dost smýkali, trochu mě dusili a občas povalili, ale nikdo mě nezmlátil!“ Hurá! Takže se mi zatím dařilo plnit mé novoroční předsevzetí!
„Mrzí mě, že jsme tu nenašli Jasona,“ řekl Alcide.
„Eric uhodil na Pam i na Geralda, aby mu přiznali, jestli ho někde nevězní, a oni ho ujistili, že ne,“ poznamenala jsem. „Domníval se, že upíři mají dobrý důvod zadržovat ho, ale nic o něm nevědí.“
„Chow je mrtvý.“
„Cože?“ zeptala jsem se ledovým tónem, jako kdyby mi to bylo úplně jedno. Popravdě řečeno, na Chowa jsem si nikdy moc nepotrpěla, ale kdybych nebyla tak vyčerpaná, určitě bych dala najevo větší účast s jeho smutným koncem.
„Jedna čarodějnice z té Hallowiny bandy s sebou měla dřevěný nůž.“
„Nic takového jsem v životě neviděla,“ řekla jsem po chvilce, a to bylo všechno, co jsem pronesla v souvislosti s Chowovou smrtí.
„Já taky ne.“
Po chvíli jsem ze sebe vypravila: „To s Debbií mě mrzí.“ Myslela jsem tím, že je mi líto, jak mu Debbie ublížila. A také že vyšla najevo její proradnost. A že Alcide musel podniknout tak drastický krok, aby tu zlovolnou ženštinu vypudil ze svého života.
„S jakou Debbií?“ zeptal se, vstal a rozběhl se pryč po podlaze plné špíny, krve, mrtvých těl a všelijakého nadpřirozeného harampádí.
2024 ©