11. kapitola

Kupodivu jsem skutečně usnula. Když jsem se probudila, Eric seděl vedle mě na posteli a čichal ke mně.

„Sookie, co to je?“ zeptal se mě tiše. Samozřejmě to poznal. „Voníš lesem a cítím z tebe měňavce. A něco ještě mnohem divočejšího.“

Předpokládala jsem, že ten měňavec, o kterém mluvil, byl Sam. „A vlkodlaka,“ dodala jsem chvatně, abych mu podala ucelenou informaci.

„Ne, vlkodlaka ne,“ řekl.

Vyvedl mě z konceptu. Calvin mě přenesl přes ostružiníky, takže na mně musel ulpět jeho pach.

„Těch měňavců bylo víc,“ řekl Eric v houstnoucí tmě, která zaplavovala mou ložnici. „Co jsi dělala, milenko moje?“

Neznělo to vysloveně rozzlobeně, ale ani nijak laskavě. Ti upíři! Mohli by napsat knihu o svých majetnických projevech.

„Byla jsem na pátrací akci. Snažili jsme se najít Jasona v lese za jeho domem,“ odpověděla jsem.

Eric na okamžik oněměl. Potom mě objal a přivinul si mě k sobě. „Mrzí mě to,“ omlouval se. „Vím, že se o něj bojíš.“

„Můžu se tě na něco zeptat?“ řekla jsem, protože jsem si potřebovala něco ověřit.

„Samozřejmě,“ přisvědčil Eric.

„Zamysli se a pověz mi popravdě! Skutečně, ale skutečně upřímně tě to mrzí? Bojíš se o Jasona?“ Protože skutečnému Ericovi by to v jeho nadřazenosti bylo úplně jedno.

„Samozřejmě,“ zaprotestoval. Ale po chvíli − škoda že jsem mu přitom neviděla do obličeje − dodal: „Vlastně ani ne.“ Znělo to překvapeně. „Vím, že by mi to mělo být líto. Měl bych mít o tvého bratra strach, protože se s tebou moc rád miluju a měl bych si přát, aby sis o mně myslela jen to nejlepší a taky ses se mnou ráda milovala.“

Člověk by měl ocenit upřímnost. Za celé poslední dny se teď asi nejvíc přiblížil starému známému Ericovi.

„Ale vyslechneš mě, viď? Až si s tebou budu potřebovat promluvit. Ze stejného důvodu.“

„Samozřejmě, milenko moje.“

„Protože se se mnou chceš milovat.“

„Samozřejmě, že i kvůli tomu. Ale taky protože potřebuju zjistit, skutečně potřebuju…“

Odmlčel se, jako kdyby se chystal vyslovit něco příšerného. „Zjistil jsem, že k tobě něco cítím.“

„Ach!“ vydechla jsem, přitisknutá k jeho hrudi, a znělo to stejně překvapeně jako Ericovo vyznání. Hrudník měl odhalený a předpokládala jsem, že i pod přikrývkou je nahý. Na tváři jsem cítila jeho světlé vlnité chloupky, prozářené světlem žárovky.

„Ericu, skoro se mi to nechce přiznat,“ ozvala jsem se po dlouhé odmlce, „ale já k tobě taky něco cítím.“ Potřebovala bych mu toho říct mnohem víc, a kromě toho jsme už měli sedět v autě a jet do Shreveportu, ale rozhodla jsem se, že si ještě trochu prodloužím tuto chvilku svého skromného štěstí.

„Není to přímo láska,“ pokračoval a jeho prsty horečně zkoumaly, jak mě co nejrychleji svléknout.

„Ne, ale hodně se to k ní blíží,“ pomohla jsem mu. „Máme málo času, Ericu,“ řekla jsem a zajela rukou dolů. Dotkla jsem se ho a on zalapal po dechu. „Tak ho využijme.“

„Polib mě,“ řekl, ale nemyslel tím na ústa. „Otoč se takhle,“ zašeptal. „Chci tě taky políbit.“

Zakrátko jsme byli přesycení a šťastní.

„Co se stalo?“ zeptal se mě. „Mám pocit, že se něčeho bojíš.“

„Musíme vyjet do Shreveportu. Už máme zpoždění. Vždyť víš, kdy jsme tam podle Pam měli dorazit. Dnes večer se ocitneme tváří v tvář Hallow a jejím čarodějnicím.“

„V tom případě tu musíš zůstat.“

„Ne,“ namítla jsem něžně a přitiskla mu dlaň na tvář. „Ne, zlato, musím jet s tebou.“ Neřekla jsem mu, že Pam chce v té bitvě využít i mě, a že to považuje za skvělý nápad. Neprozradila jsem, že jí mám posloužit jako zbraň. Nesvěřila jsem se mu se svým přesvědčením, že někdo v tom dnešním boji zahyne, možná nejen z nás − lidí, vlkodlaků i upírů. Pravděpodobně je to naposledy, kdy můžu projevit svou něhu úplně nahému Ericovi. Možná to bylo naposledy, co se probudil v mém domě. Možná že jeden z nás dnešní noc nepřežije, a pokud ano, ani jeden z nás neví, jestli se potom nějak nezmění.

Cestou do Shreveportu jsme mlčeli. Ale ani předtím − při sprchování a oblékání − jsme toho moc nenamluvili. Nejméně sedmkrát jsem měla sto chutí obrátit se a vrátit se do Bon Temps, ať už s Ericem, nebo bez něj.

Ale neudělala jsem to.

Čtení map mezi Ericovy schopnosti nepatřilo, takže jsem musela každou chvíli zastavovat a dívat se do své mapy Shreveportu, abych se dostala do Parchmanovy ulice číslo 714, s čímž jsem předtím nepočítala. (Domnívala jsem se, že si Eric cestu pamatuje, ale samozřejmě jsem se mýlila.)

„Tvoje cizí slovo pro dnešek bylo ‚anihilovat‘ neboli zničit, rozdrtit, rozprášit,“ řekl mi rozjařeně.

„Děkuju, že si to ověřuješ.“ Příliš vděčně to však neznělo. „Mám pocit, že jsi z toho celý nadšený.“

„Sookie, na světě není nic lepšího než pořádná bitva,“ odpověděl dotčeně.

„Řekla bych, že záleží na tom, kdo vyhraje.“

Tím jsem ho na chvíli umlčela, což bylo dobře. Jen obtížně jsem totiž ve tmě a pod tlakem tíživých myšlenek rozeznávala ulice. Ale nakonec jsme se ocitli ve správné ulici a před správným domem. Vždycky jsem si představovala, že Pam s Chowem bydlí v nějakém okázalém sídle, ale zjistila jsem, že vlastní rozlehlý dům ve venkovském stylu ve čtvrti obývané vyšší střední třídou. Podle toho, co jsem viděla, stál v ulici lemované udržovaným trávníkem s postřikovači a cyklistickou stezkou. K domu číslo 714 vedla osvětlená příjezdová cesta. Garáž pro tři vozy za domem už byla obsazená. Popojela jsem o kus výš na vybetonovanou plochu, která sloužila k zaparkování dalších aut. Všimla jsem si, že tam už stojí Alcidův pikap a další vůz; ten jsem předtím viděla v přístřešku na auta u plukovníka Flooda.

Než jsme vystoupili, Eric se ke mně naklonil a políbil mě. Zadívali jsme se na sebe. Hleděl na mě svýma modrýma očima s bělmem tak zářivě bílým, že od něj člověk téměř nedokázal odtrhnout pohled. Vlasy měl pečlivě vykartáčované.

„Mohli bychom se vrátit,“ řekl. V mihotavém světle vozu jeho tvář vypadala jako vytesaná z kamene. „Mohli bychom jet k tobě domů. Mohl bych u tebe zůstat navždycky. Noc co noc bychom důkladněji poznávali svá těla. Mohl bych tě milovat.“ Chřípí se mu chvělo a v obličeji se mu objevil pyšný výraz. „Mohl bych pracovat. Už bys nebyla chudá. Pomohl bych ti.“

„To vypadá jako manželství,“ poznamenala jsem ve snaze odlehčit situaci. Ale hlas se mi chvěl.

„Ano,“ přisvědčil.

A už nikdy by se nestal sám sebou. Byl by jen napodobeninou Erica − Erica, který byl násilně vytržen ze svého skutečného života. A pokud by naše soužití pokračovalo, on by se s léty neměnil, zatímco já ano.

Přestaň se na všechno dívat z té horší stránky, Sookie, řekla jsem si. Byla bych úplně pitomá, kdybych propásla příležitost žít s tímhle úchvatným mužem, bez ohledu na to, jak dlouho by náš vztah trval. Bylo nám spolu skvěle, líbil se mi Ericův smysl pro humor a cítila jsem se s ním dobře, o společném milování ani nemluvě. Potom, co ztratil paměť, doslova sršel vtipem.

Jenomže právě v tom byl zakopaný pes. Náš vztah by byl ve skutečnosti falešný, protože i tenhle Eric byl pouze falzifikátem skutečného Erica. Bylo by to fiasko.

Vzdychla jsem a vyklouzla z auta. „Jsem úplně pitomá,“ řekla jsem, když obešel vůz a přistoupil ke mně. Potom jsme vykročili k domu.

Eric mlčel. Mám dojem, že se mnou souhlasil.

„Haló!“ zavolala jsem, a když jsem se nedočkala odpovědi, strčila jsem do dveří a otevřela je. Dveře z garáže vedly do prádelny, ze které se pak vcházelo do kuchyně.

Jak se v upířím domě dalo čekat, kuchyně byla dokonale čistá a uklizená, protože ji nikdo nepoužíval. Tahle byla na tak rozlehlý dům velice malá. Realitní agentka zřejmě zažila šťastný den − vlastně spíš noc −, když se ze zájemců o tenhle dům vyklubali upíři, protože normální rodina, která vaří doma, by se s kuchyní velkou jako manželská postel asi nikdy nesmířila. Velkou část přízemí tvořila otevřená plocha bez příček, takže jste od jídelního pultíku viděli celý „rodinný prostor“, kde se setkávala celá tahle zvláštní vlivná famílie. Z něj vedlo několik vchodů do zřejmě konvenčnějších částí domu − do obývacího pokoje, jídelny a ložnic.

Teď byl tento „rodinný prostor“ zaplněný lidmi. Při letmém pohledu na všechny ty nohy a paže jsem si všimla, že další lidé se kupí ještě v otevřených vchodech vedoucích do ostatních místností.

Viděla jsem upíry − Pam, Chowa, Geralda a další dva, které jsem si pamatovala z Transfusie. Bytosti dvojí podstaty tu zastupoval plukovník Flood, rudovlasá Amanda (moje oddaná fanynka), mladíček s účesem pankáče (Sid), Alcide, Culpepperová, a (k mému nesmírnému znechucení) také Debbie Peltová. Debbie byla oblečená podle poslední módy − alespoň podle její představy módy −, což na tomhle shromáždění působilo značně nemístně. Možná mi chtěla připomenout, že má nesmírně výnosnou práci v reklamní agentuře.

Ach, Bože, díky Debbii se dnešní večer přiblížil k samé hranici dokonalosti.

Jednu skupinu tvořili hosté, které jsem neznala. Vylučovací metodou jsem dospěla k názoru, že to jsou místní čarodějnice, a že jim šéfuje impozantní žena usazená na pohovce. Netušila jsem, jak zní její oficiální titul. Vůdkyně? Mistrová? Paní? Bylo jí asi šedesát let a měla ocelově šedé vlasy. Byla to Afroameričanka s kávovou pletí a hnědýma očima, které působily moudře a zároveň nedůvěřivě. Oficiální doprovod jí dělal mladý běloch s brýlemi, který měl na sobě khaki kalhoty, proužkovanou košili a nablýskané mokasíny. Působil dojmem člověka, který pracuje v jakési manažerské funkci, možná v nějakém velkoskladu nebo supermarketu, a jeho děti si dnes večer zřejmě myslely, že teď v lednu večer hraje někde bowling nebo má nějakou schůzku rady starších v místním kostele. Místo toho se teď on a jakási mladá čarodějnice, která seděla vedle něj, chystali vytáhnout do boje na život a na smrt.

Poslední dvě prázdné židle byly patrně určeny pro Erica a pro mě.

„Čekali jsme vás dřív,“ poznamenala Pam zostra.

„Buďte zdrávi, rádi vás vidíme, děkujeme vám, že jste si tak narychlo udělali čas,“ zamumlala jsem. Oči všech přítomných se stočily k Ericovi a věnovaly mu dlouhý pohled. Všichni zřejmě čekali, že se chopí slova, jak měl ve zvyku celá dlouhá léta předtím. Ale Eric na ně jen upíral bezvýrazný pohled. Ticho začínalo být neúnosné.

„Takže si vyložíme karty na stůl,“ převzala iniciativu Pam a všechny přítomné nadpřirozené bytosti se zadívaly na ni. Pam se očividně ujala vůdčí role a byla připravená setrvat v ní až do konce.

„Díky vlkodlakům, především jejich stopařům, známe přesnou polohu budovy, kterou Hallow používá jako svůj hlavní stan,“ řekla Pam. Zdálo se, že Erica úplně ignoruje, ale já jsem vycítila, že jenom neví, co jiného by mohla udělat. Sid se na mě zazubil. Vybavila jsem si, že on a Emilio vystopovali vrahy ze svatebního salonu až k jejich sídlu. Potom mi došlo, že mi ukazuje zuby, které si nabrousil do špičky. Jejda!

Chápala jsem, že se sem dostavili upíři, vlkodlaci i čarodějnice, ale nešlo mi na rozum, co na téhle akci pohledává Debbie Peltová. Patřila k měňavcům, ne k vlkodlakům. Vlkodlaci se k měňavcům odjakživa chovali s despektem, a navíc tady byla úplně sama, jediná zástupkyně svého druhu na cizím území. Opovrhovala jsem jí a nevěřila jsem jí. Určitě si svou přítomnost tady vynutila, což mou důvěrou v ni ještě víc otřáslo, pokud to vůbec bylo možné.

Kdyby bylo na mně, postavila bych ji v té bitvě do první řady, když o to tak stála. Aspoň bych se pak nemusela bát, co zase tropí za mými zády. Babička by mou pomstychtivost určitě odsoudila, jenomže ta dobrá žena by (stejně jako Alcide) odmítala uvěřit, že se mě Debbie skutečně pokusila zabít.

„Zvolna pronikneme do okolí,“ pokračovala Pam. Napadlo mě, jestli necituje nějaký manuál určený pro přepadová komanda. „Čarodějnice už na celé okolí seslaly svoje kouzla, takže po ulicích se nebude pohybovat mnoho lidí. Na místě už jsou také někteří vlkodlaci. Budeme si počínat nenápadně. Jako první vejde dovnitř Sookie.“

Všichni se rázem zadívali na mě. Úplně mě to vychýlilo z rovnováhy. Připadala jsem si, jako kdybych stála v noci uprostřed parkoviště plného kamionů, kterým se najednou rozsvítila světla a všechny směřovala přímo na mě.

„Proč?“ zeptal se Alcide a sevřel si svýma velkýma rukama obě kolena. Debbie, která se usadila na zemi vedle pohovky, se na mě zašklebila, protože věděla, že ji Alcide nevidí.

„Protože Sookie je člověk,“ řekla Pam. „A jako takovou ji odhalí mnohem obtížněji než jakoukoliv nadpřirozenou bytost.“

Eric mě vzal za ruku a sevřel ji tak pevně, až jsem se bála, aby mi nerozmačkal všechny kůstky. Dříve by celý plán, který nám předkládala Pam, rozcupoval na kusy, anebo ho naopak nadšeně podpořil. Teď bylo zřejmé, že by k němu rád zaujal nějaké stanovisko, ale netroufal si.

„Co mám udělat, až tam proniknu?“ zeptala jsem se. Byla jsem hrdá, že to znělo věcně a prakticky. Mnohem radši bych přijala objednávku na nějaký nemožný nápoj od bandy opilých dřevařů, usazených u jednoho stolu, než abych se ocitla v první linii nadcházející bitvy.

„Pronikněte do myslí těch čarodějnic a přečtěte si všechno, co bude možné, a my mezitím zaujmeme bojové pozice. Pokud zjistí, že se blížíme, ztratíme výhodu, kterou by nám poskytl okamžik překvapení, a vystavíme se nebezpečí, že utrpíme vážná zranění.“ Když se Pam trochu rozrušila, z jejího hlasu zazníval slabý cizí přízvuk, ale nikdy se mi nepodařilo zjistit jaký. Možná to jenom byla angličtina, kterou se mluvilo před třemi sty lety. Nebo něco podobného. „Mohla byste spočítat, kolik jich je? Je to možné?“

Na okamžik jsem se zamyslela. „Ano, dokážu to.“

„Moc by nám to pomohlo.“

„Co uděláme, až se dostaneme do budovy?“ zajímal se Sid. Už se celý chvěl nadšením a cenil své nabroušené špičaté zuby.

Pam si ho přeměřila udiveným pohledem. „Všechny je zabijeme,“ odpověděla.

Sidův úsměv vyprchal. Trhla jsem sebou. Nebyla jsem jediná.

Pam si zřejmě uvědomila, že její odpověď je pro mnohé jen těžko stravitelná. „Co jiného bychom měli udělat?“ zeptala se s nepředstíraným podivem.

Byla to záludná otázka.

„Podniknou všechno, co je v jejich silách, aby nás zabily,“ prohlásil Chow. „Zatím se o to pokusily jenom jednou při společném vyjednávání a Eric za to zaplatil ztrátou paměti a Clancy životem. Dnes dopoledne donesly do Transfusie Clancyho oblečení.“ Všichni odvrátili rozpačitý pohled od Erica, který se tvářil ohromeně. Pohladila jsem ho levou dlaní po hřbetu ruky. Jeho stisk na mé pravé ruce poněkud povolil, takže jsem ucítila, jak mi v ní znovu začíná kolovat krev. Byl to osvobozující pocit.

„Někdo musí Sookii doprovodit,“ řekl Alcide a šlehl pohledem po Pam. „Sama se k tomu domu přiblížit nemůže.“

„Já s ní půjdu,“ ozval se z rohu místnosti dobře známý hlas a já jsem se naklonila, abych si mohla prohlédnout tváře přítomných.

„Bubbo!“ zvolala jsem radostně při pohledu na slavnou tvář svého kamaráda upíra. Lesklé tmavé vlasy měl vyčesané vzhůru ve stylu Pompadour a plný dolní ret roztažený ve svém pověstném úsměvu. Jeho nynější opatrovník ho musel obléknout speciálně na dnešní večer, protože na sobě neměl svou typickou kombinézu posetou umělými brilianty, ani džíny a tričko, ale maskáče.

„Strašně rád vás vidím, slečno Sookie,“ zahlaholil Bubba. „Mám na sobě vohoz z vojny.“

„Všimla jsem si. Vypadáte skvěle, Bubbo!“

„Díky, madam.“

Pam se zamyslela. „To by mohl být dobrý nápad,“ prohlásila. „Jeho, ehm − mentální kapacita a jeho styl, chápete, co mám na mysli − jsou tak, ehm, atypické, že v něm vůbec nebudou hledat upíra.“ Pam se vyjadřovala nesmírně taktně.

Bubba byl příšerný upír. Dokázal se pohybovat naprosto nenápadně a vynikal nesmírnou oddaností, ale mozek mu příliš nesloužil a kočičí krev měl mnohem radši než lidskou.

„Kde je Bill, slečno Sookie?“ zeptal se, jak jsem předpokládala. Bubba totiž Billa nesmírně obdivoval.

„Je v Peru, Bubbo. To je v Jižní Americe.“

„Ne, nejsem,“ ozval se náhle chladný hlas a mně se zastavilo srdce. „Jsem zpátky.“ Otevřenými dveřmi vešla dovnitř moje bývalá láska.

Ten večer byl prostě plný překvapení. Doufala jsem, že aspoň některá z nich budou příjemná.

Billův nečekaný příchod mnou otřásl mnohem víc, než bych čekala. Před ním jsem nikdy s nikým nechodila a s muži jsem neměla takřka žádné zkušenosti, takže jsem v jeho přítomnosti neuměla ovládat své pocity, zvlášť když se mě Eric držel za ruku, jako kdyby byl malý kluk a já jeho chůva Mary Poppinsová.

Bill vypadal naprosto skvěle. Měl na sobě khaki kalhoty a propínací košili od Kevina Kleina se zlatavě hnědým kostkovaným vzorem, kterou jsem mu vybrala.

„To je dobře. Dnes večer tě budeme potřebovat,“ řekla Pam. Paní Praktická. „Musíš mi pak vylíčit, jak vypadají ty zříceniny, které všichni tak opěvují. Znáš všechny, kteří se tu sešli?“

Bill se rozhlédl po místnosti. „Plukovníku Floode,“ řekl a kývl hlavou na pozdrav. „Alcide.“ Pokývnutí adresované Alcidovu už nevyznělo tak srdečně. „S těmihle novými spojenci jsem se ještě nesetkal,“ dodal s pohledem upřeným na čarodějnice. Po vzájemném představování se Bill zeptal: „A co tady dělá Debbie Peltová?“

Když jsem ho slyšela vyslovit nahlas svou nejtajnější myšlenku, měla jsem co dělat, abych nezalapala po dechu. Promluvil mi z duše! Ale jak Bill vůbec zná Debbii? Snažila jsem se upamatovat, jestli se jejich cesty nezkřížily v Jacksonu − pokud se znali osobně −, ale na žádnou podobnou událost jsem si nevzpomněla. Bill však samozřejmě věděl, co mi provedla.

„Je to Alcidova partnerka,“ vysvětlila mu Pam opatrně a zároveň udiveně.

Zvedla jsem obočí a zadívala se na Alcida, který náhle zrudl jako pivoňka.

„Je tady jako host, rozhodla se, že ho doprovodí,“ pokračovala Pam. „Máš něco proti tomu?“

„Podílela se na mém mučení v mississippském vězení,“ řekl Bill. „A vyžívala se v mém utrpení.“

Alcide vstal a zatvářil se tak ohromeně, jak jsem ho ještě nikdy neviděla. „Debbie, je to pravda?“

Debbie, na kterou se rázem upřely nevraživé pohledy všech přítomných, se snažila nehnout ani brvou. „Náhodou jsem byla navštívit jednoho vlkodlaka, který tam pracuje jako strážce,“ řekla. Její hlas však zdaleka nezněl tak klidně a věcně, jak by odpovídalo obsahu jejích slov. „Nemohla jsem samozřejmě podniknout vůbec nic, abych vás osvobodila. Roztrhali by mě na kusy. Nemůžu uvěřit, že si mě pamatujete, protože jste byl úplně mimo sebe.“ Z jejího hlasu zaznělo lehké opovržení.

„Podílela jste se na mém mučení,“ trval na svém Bill neosobním, ale nesmírně přesvědčivým tónem. „Nejvíc se vám líbily štípací kleště.“

„Ty jsi nikomu neřekla, že ho tam drží?“ zeptal se jí Alcide. Jeho hlas vůbec nebyl neosobní. Tryskala z něj bolest, zlost a zrada. „Věděla jsi, že u Russela zadržují a mučí někoho z jiné říše, a nic jsi proti tomu nepodnikla?“

„Proboha, vždyť je to upír!“ namítla Debbie podrážděně. „Když jsem pak zjistila, že všude možně běháš se Sookií a hledáš ho, abys otce vyvázal z té dohody s upíry, cítila jsem se hrozně. Navíc to byla jenom záležitost upírů. Proč bych se do toho měla vměšovat?“

„Ale jak se vůbec může jakákoliv slušná osoba podílet na mučení?“ zvolal Alcide nevěřícně.

V místnosti zavládlo hrobové ticho.

„A kromě toho se pokusila zabít Sookii,“ pokračoval Bill. Dosud se ovládal a mluvil naprosto věcně.

„Nevěděla jsem, že jste v kufru toho auta, když jsem ji tam strčila. Netušila jsem, že ji tam zavírám s hladovým upírem!“ zaprotestovala Debbie.

Nevím jak ostatní, ale já jsem jí nevěřila ani slovo.

Alcide sklonil černou hlavu a zadíval se na své ruce, jako kdyby si z nich chtěl vyvěštit budoucnost. Potom zvedl hlavu a zadíval se na Debbii. Byl to zlomený muž, který už déle nedokázal zavírat oči před nezpochybnitelnou pravdou.

Bylo mi ho nesmírně líto. Už dlouho jsem s nikým takhle nesoucítila.

„Zříkám se tě,“ prohlásil Alcide. Plukovník Flood zamrkal a mladý Sid, Amanda a Culpepperová se tvářili ohromeně a svým způsobem okouzleně, jako kdyby sledovali nějaký ceremoniál, o němž se jim v životě nesnilo. „Už nikdy tě nespatřím. Už nikdy se s tebou nezúčastním žádného lovu. Už nikdy nás nic nespojí.“

Byl to očividně rituál, který má mezi bytostmi dvojí podstaty obrovskou váhu. Debbie na Alcida jenom mlčky zírala, naprosto vyvedená z míry jeho prohlášením. Čarodějnice si spolu cosi tiše mumlaly, ale všichni ostatní ani nehlesli. Dokonce i Bubba jenom mlčky koulel očima, i když většina věcí jeho lesklou načesanou hlavu úplně míjela.

„Ne!“ vyjekla Debbie přiškrceným hlasem a zamávala před sebou rukou, jako kdyby chtěla vymazat všechno, co se právě odehrálo. „Ne, Alcide!“

Alcide se však díval skrze ni.

Přestože jsem Debbii nesnášela, musela jsem uznat, že na ni byl žalostný pohled. A jakmile to bylo jen trochu možné, snažila jsem se − stejně jako většina ostatních přítomných − odvrátit zrak a dívat se kamkoliv jinam, jenom ne na Debbii. Účast na čarodějnickém sabatu mi v porovnání s výjevem, jehož jsem byla právě svědkem, připadala jako nicotná epizoda.

Pam zřejmě souhlasila. „Takže dobře,“ prohlásila rázně. „Bubba se Sookií půjdou jako první. Sookie se vynasnaží podniknout, co bude v jejích silách, a potom nám dá znamení.“ Pam na okamžik zaváhala. „Sookie, připomínám, že se potřebujeme dozvědět, kolik osob je uvnitř, bez ohledu na to, jestli jsou všechny čarodějnice nebo ne, a všechny další, i sebemenší informace, které se vám podaří získat. Potom za námi vyšlete Bubbu, aby nám předal vaše poznatky, a zůstaňte ve střehu pro případ, že by se situace nějak změnila, než dorazíme na místo. Jakmile zaujmeme své pozice, můžete odejít ke svému autu, kde budete ve větším bezpečí.“

Neviděla jsem v tom žádný problém. V houfu čarodějnic, upírů a vlkodlaků jsem se stejně nemohla považovat za žádného velkého bojovníka.

„Zní to dobře, pokud se do toho mám vůbec zapojit,“ odpověděla jsem. Zesílený tlak na mé ruce mě přiměl zvednout oči k Ericovi. Vidina boje mu na tváři vykouzlila potěšený úsměv, ale v jeho obličeji i držení těla se dosud odrážela mírná nejistota. „Ale co se stane s Ericem?“

„Jak to myslíte?“

„Pokud tam vtrhnete a všechny pozabíjíte, kdo z něj sejme to kouzlo?“ zeptala jsem se a pootočila se k odborníkům − k zástupcům místních wiccanů. „Jestliže Hallow zemře, pominou její kouzla spolu s ní? Nebo se Ericovi už nikdy nevrátí paměť?“

„To kouzlo se musí zrušit,“ řekla nejstarší čarodějnice, rozvážná Afroameričanka. „Nejlepší by bylo, kdyby to udělala osoba, která na něj to kouzlo seslala. Může to učinit i někdo jiný, ale vyžádá si to mnohem víc času a daleko větší úsilí, protože nevíme, co všechno dotyčné kouzlo obsahovalo.“

Snažila jsem se vyhýbat pohledu na Alcida, protože se dosud celý chvěl pod tlakem divokých emocí, které ho přiměly veřejně zavrhnout svou někdejší přítelkyni. Přestože jsem o tomto rituálu až dodnes neměla nejmenší tušení, pocítila jsem hořkost, že se k němu neodhodlal už před měsícem, potom co jsem mu vylíčila, jak se mě Debbie pokusila zabít. Možná si tehdy řekl, že jsem se třeba zmýlila − že to nebyla Debbie, kdo mě strčil do kufru cadillaku.

Pokud mě paměť neklame, dnes Debbie poprvé přiznala, že to byla její práce. A že o Billovi, který tam už ležel v bezvědomí, neměla tušení. Jenomže strčit někoho do kufru auta a zavřít ho tam není žádná legrace, že? Možná, že Debbie lhala i sama sobě.

Ale potřebovala jsem poslouchat, co se děje právě teď. O schopnosti některých jedinců uchylovat se k sebeklamu můžu přemýšlet podle libosti až později, pokud přežiju noc.

„Takže zastáváte názor, že bychom Hallow měli ušetřit? Aby z Erica sejmula své kouzlo?“ zeptala se Pam. Ta představa ji očividně netěšila. Zaplašila jsem své bolestné pocity, soustředila pozornost a poslouchala.

„Ne,“ odpověděla čarodějnice bez váhání. „Jejího bratra Marka. Nechat Hallow naživu je příliš nebezpečné. Ta musí zemřít okamžitě, hned jak k ní pronikneme.“

„Co tedy podniknete?“ zeptala se Pam. „Jak nám při tom útoku pomůžete vy?“

„Budeme čekat venku, ve vzdálenosti nanejvýš dvou bloků,“ odpověděl přítomný wiccan. „Budeme sesílat kouzla na celý objekt, abychom čarodějnice oslabili a zlomili jejich vůli. A máme v rukávě ještě několik dalších triků.“ Wiccan i jeho společnice, která měla na očích tuny makeupu, se při představě těchto triků tvářili nesmírně potěšeně.

Pam pokývala hlavou, jako kdyby jí jejich návrhy připadaly postačující. Já jsem si pomyslela, že by bylo mnohem lepší, kdyby čekali venku s plamenometem.

Až doteď stála Debbie Peltová na místě jako ochromená. Nyní si začala razit cestu k zadním dveřím. Bubba však vykročil a popadl ji za ruku. Debbie na něj sykla, ale s Bubbou to nijak nepohnulo, i když já bych to asi nevydržela.

Žádný z vlkodlaků se ani nepohnul. Tvářili se, jako kdyby Debbie vůbec neexistovala.

„Nechte mě odejít! Jsem nežádoucí,“ řekla Bubbovi. Bylo vidět, že se snaží zachovat klid, ale obličej se jí křivil potlačovaným vztekem.

Bubba pokrčil rameny, ale nepouštěl ji a čekal, co řekne Pam.

„Kdybychom vás nechali odejít, mohla byste běžet za čarodějnicemi a prozradit jim, že se na ně chystáme,“ řekla Pam. „Což je vzhledem k vašemu charakteru téměř jisté.“

Debbie teď měla důvod popustit uzdu své zuřivosti. Alcide se tvářil, jako kdyby v televizi sledoval předpověď počasí.

„Bille, vezmi si ji na starost ty,“ ozval se Chow. „A pokud nás podrazí, zabij ji.“

„To zní skvěle,“ usmál se Bill a ukázal povytažené špičáky.

Po několika dalších ujednáních týkajících se přepravy a po krátké poradě čarodějnic, které čekal úplně odlišný druh boje, Pam prohlásila: „Tak dobře, pojďme!“ Ve svém světlounkém růžovém svetříku a o tón tmavších kalhotách stejné barvy dnes vypadala ještě víc než kdy jindy jako Alenka v říši divů. Vstala a v zrcadle na stěně, u které seděla, si zkontrolovala, jestli nemá rozmazanou rtěnku. Zkusmo se na svůj obraz usmála, jak jsem to už viděla u spousty žen.

„Sookie, přítelkyně moje,“ řekla a usmála se na mě. „Dnešní noc vejde do dějin.“

„Skutečně?“

„Ano,“ přisvědčila Pam a ovinula mi paži kolem ramen. „Budeme bojovat za to, co patří jenom nám. Budeme bojovat za návrat svého vůdce!“ dodala a zazubila se na Erica. „Zítra zase zasedneš za svůj stůl v Transfusii, šerife. Budeš se moct vrátit do svého domu, do vlastní ložnice. Udržujeme ji pro tebe v pořádku a v čistotě.“

Čekala jsem, jak se zachová Eric. Ještě nikdy jsem nezažila, že by Pam Erica oslovila jako šerifa. Upíři, kteří stáli v čele jednotlivých okrsků, se ale oficiálně nazývali šerify, takže jsem na to měla být zvyklá. Nemohla jsem si však pomoct a představila si Erica v kovbojském obleku a s hvězdou na hrudi, anebo v černých kalhotách jako ničemného šerifa z Nottinghamu. Kromě toho mi připadalo zajímavé, že nebydlí společně s Pam a Chowem.

Eric se na Pam zadíval tak vážným pohledem, že jí rozjařený úsměv okamžitě zmizel z tváře. „Jestliže dnes zahynu, zaplať téhle ženě peníze, které jsem jí slíbil,“ řekl a stiskl mi rameno. Ocitla jsem se tak v obklíčení dvou upírů.

„Přísahám,“ slíbila mu Pam. „Chow a Gerald to vědí také.“

„Víš, kde je její bratr?“ zeptal se jí Eric.

Vyděšeně jsem ustoupila dozadu.

Pam se zatvářila stejně ohromeně. „Ne, šerife!“

„Napadlo mě, že jste ho zadrželi jako rukojmí, abyste se pojistili, že mě nezradí.“

Tohle mě nikdy nenapadlo, ale mělo. V prohnanosti jsem měla obrovské mezery a musela bych se ještě hodně učit.

„Škoda, že mě to nenapadlo,“ odpověděla Pam s uznalým výrazem, jako kdyby mi četla myšlenky, vyjádřené jen trochu jinými slovy. „Vůbec by mi nevadilo, kdybych strávila nějakou dobu s Jasonem jako se svým zajatcem.“ Nemohla jsem to nepochopit. Jasonovo kouzlo zřejmě působilo naprosto univerzálně. „Ale neunesla jsem ho,“ dodala Pam. „Až bude tohle všechno za námi, Sookie, podívám se po něm sama. Nemohla se ho zmocnit Hallow?“

„Je to možné,“ řekla jsem. „Claudine tvrdila, že tam žádné zajatce neviděla, ale zároveň přiznala, že se do některých místností nepodívala. Jenže nemám tušení, proč by Jasona unášeli. Ledaže by Hallow věděla, že se Eric schovává u mě. Pak by ho mohli využít k tomu, aby mě donutili kápnout božskou, podobně jako byste ho využila vy, abyste mě přiměla k mlčení. Ale nikdo z nich se na mě neobrátil. Těžko mohou vydírat někoho, kdo ani netuší, že má vůbec nějakou moc a vliv.“

„Každopádně všem, kdo půjdou do té budovy, uložím, aby se důkladně podívali, jestli ho tam někde neuvidí,“ slíbila mi Pam.

„Jak je Belindě?“ zeptala jsem se. „Už jste nějak zařídili úhradu účtu v nemocnici?“

Změřila si mě nechápavým pohledem.

„Té číšnici, která utrpěla zranění, když bránila Transfusii,“ připomněla jsem jí stručně. „Vzpomínáte si? Přítelkyně té Ginger, která zemřela.“

„Samozřejmě,“ vložil se do hovoru Chow, který stál u stěny. Potom se obrátil k Pam. „Poslali jsme jí květiny a nějaké sladkosti,“ vysvětlil jí a pak zaletěl pohledem ke mně. „Kromě toho máme skupinové pojištění.“ Byl na to zřejmě hrdý, protože se tvářil jako novopečený otec.

„Dobře,“ řekla Pam, kterou Chowova zpráva zřejmě potěšila. „Budeš se muset postarat, aby bylo všechno v pořádku. Jsme připravení k odchodu?“

Pokrčila jsem rameny. „Myslím, že ano. Není na co čekat.“

Pam s Chowem se začali radit, které auto si vezmou, a Gerald vyšel ven, aby se ujistil, že všichni jsou před bitvou zajedno. Náhle se přede mnou zjevil Bill.

„Jak bylo v Peru?“ zeptala jsem se, ale přitom jsem si stále uvědomovala vysoký světlovlasý stín, který mi celou dobu stál po boku.

„Nasbíral jsem spoustu materiálu k té své knížce,“ odpověděl Bill. „Jižní Amerika není vůči upírům moc vstřícná, ale Peru není tak nepřátelská země jako ty ostatní. A setkal jsem se s upíry, o kterých jsem nikdy předtím neslyšel.“ Bill už celé měsíce shromažďoval pro královnu Louisiany údaje o upírech a zpracovával jejich soupis. Panovnice si totiž myslela, že by se jí takový seznam velice hodil. Její názor však nesdíleli úplně všichni příslušníci upířího společenství. Někteří se ze všech sil zpěčovali zařazení svého jména do tohoto přehledu, přestože věděli, že má sloužit pouze pro potřeby jejich vlastního společenství. Pro někoho, kdo svou totožnost tajil celá staletí, je asi hodně těžké, ne-li nemožné, vzdát se tohoto utajení.

Někteří upíři dosud žili na hřbitově, každou noc se vydávali na lov a odmítali přijmout změnu svého postavení. Připomínali japonské vojáky, kteří ještě dlouho po skončení druhé světové války přežívali na ostrovech v Tichém oceánu.

„Viděl jsi ty rozvaliny, o kterých jsi mluvil?“

„Machu Picchu? Ano, vyšplhal jsem nahoru. Byl to úžasný zážitek.“

Pokusila jsem se představit si Billa, jak se v noci šplhá na vrchol hory a za svitu měsíce si prohlíží pozůstatky po dávných civilizacích. Ale moc se mi to nedařilo, protože jsem nikdy nevytáhla paty ze země. Vždyť jsem příliš často nejezdila ani za hranice našeho státu.

„To je Bill, tvůj bývalý partner?“ Ericův hlas zněl poněkud… nepřirozeně.

„Ach, no, tak nějak,“ přiznala jsem nešťastně. To slovo „bývalý“ bylo na místě, ale „partner“ už tak docela ne.

Eric mi položil obě dlaně na ramena a přistoupil těsně ke mně. Byla jsem si jistá, že se přes mou hlavu dívá na Billa a ten mu jeho pohled oplácí. Se stejným úspěchem mi Eric mohl přilepit na temeno hlavy nápis SOOKIE JE MOJE! Arlene mi jednou řekla, že si doslova vychutnává okamžiky, kdy její bývalý vidí, že někdo jiný dává všem najevo, jak si jí cení, i když to ve skutečnosti mnohdy není pravda. Sama za sebe můžu říct, že se moje pocity zadostiučinění ubírají úplně jiným směrem. Bylo mi to nepříjemné. Připadala jsem si trapně a směšně.

„Vidím, že si mě skutečně nepamatuješ,“ poznamenal Bill, jako kdyby až doteď pochyboval, že Eric skutečně ztratil paměť. Hned nato moje podezření potvrdil, když mi řekl, jako kdyby tam Eric s námi vůbec nestál: „Popravdě řečeno jsem si myslel, že to byl jenom Ericův důmyslný plán, jak se nastěhovat k tobě domů a proklestit si tak cestu do tvé postele.“

Nezmohla jsem se na protest, protože něco podobného napadlo i mě, ale okamžitě jsem tu myšlenku zavrhla. Přesto jsem celá zrudla.

„Musíme nastoupit do auta,“ řekla jsem Ericovi a přitom jsem se k němu otočila, abych mu viděla do tváře. Byla tvrdá jako skála a postrádala jakýkoliv výraz, což obvykle naznačovalo, že je v nebezpečném rozpoložení mysli. Ale když jsem vykročila ke dveřím, připojil se ke mně. Pomalu se vytratili i všichni ostatní a shromáždili se v úzké předměstské uličce. Zajímalo by mě, co si mysleli zdejší obyvatelé. Samozřejmě věděli, že tenhle dům obývají upíři, protože během dne tady neviděli ani živáčka, kromě námezdních pracovníků, kteří udržovali zahradu. A osoby, které do domu přicházely a vycházely z něj v noci, byly bledé jako stěna. Tohle všechno muselo budit pozornost zdejších usedlíků.

Řídila jsem mlčky. Eric seděl vedle mě na sedadle pro spolujezdce. Občas ke mně natáhl paži a dotkl se mě. Nevím, kdo vezl Billa, ale těšilo mě, že to nejsem já. Celé auto by vyplnil testosteron a mohl by mě zadusit.

Na zadním sedadle se rozvaloval Bubba a něco si broukal. Znělo to jako Love Me Tender.

„To je mizerné auto,“ poznamenal zčistajasna Eric.

„Ano,“ souhlasila jsem.

„Bojíš se?“

„Bojím.“

„Jestli to všechno dobře dopadne, budeš se se mnou dál scházet?“

„Samozřejmě,“ odpověděla jsem, abych ho potěšila. Byla jsem přesvědčená, že po téhle události už nic nebude jako dřív. Ale bez vědomí vlastní síly a moci, které starému Ericovi nikdy nechybělo, působil tenhle druhý Eric dost nejistě. Byl sice připravený na lítý boj, ale právě teď potřeboval dodat odvahu.

Pam vypracovala plán, kde má kdo zaparkovat, aby si Hallow nevšimla náhlého srocení aut a nedovtípila se, co máme za lubem. Měli jsme s sebou mapu s přesně zakresleným místem. Vyšlo najevo, že je to benzínka s občerstvením E-Z Mart na křižovatce několika větších ulic ve svažitém terénu, který začínal obytnými domy a končil komerční zónou. Zaparkovali jsme v nejvzdálenějším rohu parkoviště za obchodem a beze slova jsme zamířili na místo určení.

Zhruba polovina předzahrádek byla opatřená vývěsními tabulemi realitních kanceláří a pozemky u rodinných domů nikdo nějak zvlášť pečlivě neudržoval. Auta, která na nich parkovala, byla stejně otlučená jako to moje, a rozsáhlá holá místa na trávníku naznačovala, že ho v létě nikdo nekropil ani nehnojil. Při pohledu na okna, která svítila do tmy, jsem měla pocit, že za nimi blikotají jen televizní obrazovky.

Byla jsem ráda, že je zima, protože všichni obyvatelé zdejších domů seděli doma. Dva upíři a blondýna by si v této čtvrti rozhodně vysloužili řadu uštěpačných poznámek, pokud by na ně někdo přímo nezaútočil. Jeden z obou upírů navíc pokaždé vyvolával svým vzhledem hotové pozdvižení, což byl také jeden z důvodů, proč upíři Bubbu neustále drželi někde v ústraní.

Zakrátko jsme se ocitli na rohu, kde se od nás měl Eric odtrhnout a sejít se s ostatními upíry. Byla bych pokračovala na své stanoviště bez jediného slova, protože jsem cítila takové napětí, že kdyby o mě někdo jenom zavadil prstem, všechno by ve mně začalo vibrovat. Ericovi se však mlčenlivé rozloučení nezamlouvalo. Chytil mne za obě paže a políbil mě. Zdálo se mi, že do svého polibku vložil veškerou svou sílu, a můžu vám říct, že jí nebylo málo.

Bubba nesouhlasně zabručel. „Nesmíte líbat nikoho jinýho, slečno Sookie,“ vyhrkl. „Bill sice říkal, že je to v pořádku, ale mně se to nelíbí.“

Po chvíli mě Eric pustil. „Promiňte, jestli jsem se vás dotkl,“ prohlásil chladně. Potom se znovu zadíval na mě. „Uvidíme se později, milenko moje,“ pošeptal.

Přiložila jsem mu dlaň na tvář. „Později,“ zopakovala jsem, otočila se a odešla s Bubbou v patách.

„Nemáte na mě vztek, slečno Sookie?“ zeptal se mě nervózně.

„Ne,“ ujistila jsem ho a přinutila se k úsměvu, protože jsem věděla, že mě vidí mnohem zřetelněji než já jeho. Byla chladná noc, a přestože jsem na sobě měla bundu, nehřála mě tak, jak jsem byla zvyklá. Holé ruce se mi třásly zimou a nos jsem skoro necítila. Jen stěží jsem rozeznávala kouř, který vycházel odkudsi z krbu, dým vycházející z výfuků automobilů, pach benzinu, nafty i všechny ostatní pachy, které tvoří typickou městskou směsici.

Celou čtvrtí však prostupoval ještě jiný odér − aroma, které naznačovalo, že tento prostor nevyplňují pouze běžné zplodiny. Nasála jsem vzduch, ve kterém se vznášely téměř viditelné chomáčky odéru. Po krátkém zamyšlení mi došlo, že to musí být vůně kouzel − hustá clona, která dráždila žaludek. Byla to vůně, jaká se v mých představách vznáší třeba nad bazarem v nějaké exotické zemi − cizí, podivná, vymykající se všemu, co jsem kdy cítila. Vůně, která dokáže omámit smysly. Proč si na ni zdejší obyvatelé nestěžovali na policii? Cožpak nic necítí?

„Bubbo, cítíte ten nezvyklý pach?“ zeptala jsem se tiše. Šli jsme temnou nocí, do níž jen občas zaštěkal pes, ale jakmile ucítil upíra, hned zase ztichl. Psi se upírů bojí, ale na vlkodlaky a měňavce reagují různě.

Přistihla jsem se při myšlence, že bych se nejradši rozběhla k autu a odjela domů. Jen s vypětím všech sil jsem se přinutila pokračovat dál vytčeným směrem.

„Jo. Cítím to,“ odpověděl mi šeptem. „Někdo to tady očaroval. Aby se sem nikdo nepřibližoval.“ Nevěděla jsem, jestli tenhle odpuzovač mají na svědomí wiccani, kteří stáli na naší straně, nebo Hallowiny čarodějnice, ale rozhodně plnil svůj účel.

V celé čtvrti panovalo téměř nepřirozené ticho. Za celou dobu, po kterou jsme se proplétali sítí předměstských uliček, kolem nás projela jen tři auta a nepotkali jsme ani jediného chodce. Připadala jsem si čím dál osamělejší. Ten pocit se ještě vystupňoval, když jsme se přiblížili k objektu, od nějž bychom se správně měli držet co nejdál.

Tma jako by zhoustla a stále víc ukrajovala jas z ostrůvků světla, jež kolem sebe vrhaly pouliční lampy. Nijak jsem se nebránila, když mě Bubba vzal za ruku. Na okamžik mě přepadl pocit, jako kdyby se moje nohy vzpíraly každému následujícímu kroku.

Ovanula mě povědomá vůně, kterou jsem zaznamenala už v Transfusii. Ti pátrači možná měli snazší práci, než jsem si původně myslela.

„Jsme na místě, slečno Sookie,“ řekl Bubba tenkým hláskem, který se okamžitě rozplynul ve tmě. Zabočili jsme za roh. Od okamžiku, kdy jsem poznala, že můžu pokračovat v chůzi, ačkoliv je celé tohle místo začarované, jsem už tolik neváhala. Ale kdybych ve zdejší čtvrti bydlela a dobře ji znala, nepochybně bych zvolila jinou cestu. Cítila jsem tak naléhavé nutkání vyhnout se tomu místu, že mě napadlo, jestli tady v okolí vůbec žijí nějací lidé. Jestli obyvatelé téhle ulice vůbec dokážou chodit domů z práce. Možná večeří v restauracích, chodí do kina, popíjejí v barech − zkrátka dělají všechno možné, jen aby se nemuseli vracet do svých domovů. Všechny budovy v okolí tonuly ve tmě a vypadaly zanedbaně.

Naproti přes ulici, na opačném konci bloku, se nacházel ústřední bod všech kouzel.

Hallowiny čarodějnice si našly výbornou skrýš. Šlo o rozlehlý objekt, ve kterém se nacházel prázdný obchod − bývalé květinářství spojené s pekařstvím a cukrárnou. Byl to největší ze tří obchodů, které tu kdysi vyrostly poblíž sebe a postupně zanikly, jako když postupně uhasínají svíčky na trojramenném svícnu. Budovu nikdo nevyužíval zřejmě už celou věčnost. Velká skla výkladních skříní byla polepená plakáty, které ohlašovaly akce konané před spoustou let a zobrazovaly politiky dávno poražené ve volbách. Překližka připevněná na prasklé sklo naznačovala, že se tu vyřádili vandalové.

Dokonce i v nynějším mrazivém počasí se mezi spárami na vyasfaltovaném parkovišti dral vzhůru plevel. Na pravé straně parkovací plochy stál obrovský kontejner na odpadky. Spatřila jsem ho už z protější strany ulice, když jsem se snažila uložit si do paměti obrázek nejbližšího okolí, než zavřu oči a uvedu do pohotovosti další smysly. V té chvíli jsem se cítila žalostně.

Kdybyste se mě zeptali, co mě vlastně přivedlo v tomhle nebezpečném čase na tohle nebezpečné místo, zřejmě bych stěží hledala odpověď. Ocitla jsem se uprostřed bitvy mezi dvěma znepřátelenými stranami, z nichž obě byly pochybné. Kdybych se nejdříve spřátelila s Hallowinými čarodějnicemi, možná bych se stala přesvědčenou bojovnicí za vyhlazení upírů a vlkodlaků.

Ještě před rokem mě nikdo na světě nechápal a nikomu na mně nezáleželo. Byla jsem jenom bláznivá Sookie, ta holka, co má divokého bratra, žena, které se všichni do určité míry vyhýbali a kterou litovali. Teď jsem stála v mrazu na ulici ve Shreveportu, ruku v ruce s upírem, který měl legendární tvář a zmatený mozek. Byla jsem na tom líp než dřív?

A nestála jsem tady pro zábavu ani z prospěchu, ale jako vyzvědač, pomáhající nadpřirozeným bytostem sbírat informace o čarodějnicích, které vraždí, pijí krev a mění svou podobu.

Vzdychla jsem a zadoufala, že mě Bubba neslyšel. Tak fajn! Zatím mě nikdo nezmlátil.

Zavřela jsem oči, odstranila pomyslný ochranný štít ze své mysli a plně se soustředila na budovu stojící přes ulici.

Mozek mi pracoval na plné obrátky. Překvapil mě obrovský nápor dojmů, který mě v tu chvíli zaplavil. Možná to způsobila nepřítomnost jiných lidských bytostí, nebo snad kouzlo, které se vznášelo ve vzduchu, ale mysl se mi zostřila natolik, že jsem v důsledku svých vjemů dokonce pociťovala bolest. Ten překotný příval informací mě v první chvíli úplně ohromil. Okamžitě jsem si uvědomila, že musím všechny poznatky pečlivě roztřídit a vnést do nich nějaký řád. Především jsem musela zjistit, kolik je uvnitř mozků (ne doslova: jeden spánkový lalok, dva spánkové laloky… a tak dál). Chtěla jsem zkrátka vědět, z kolika zdrojů všechny ty myšlenky vyvěrají. Dospěla jsem k číslu patnáct. Pět pobývalo v přední místnosti, kde se rozkládala výstavní část bývalého obchodu, jeden v nějaké malé místnůstce, zřejmě na toaletě, a zbytek ve třetí a největší místnosti, která se rozprostírala vzadu − zřejmě v někdejších nákupních prostorách.

Všichni byli vzhůru. Spící mozek pro mě představuje tvrdší oříšek, protože číst sny je těžší než zachycovat myšlenky bdělé mysli.

Pokud jsem chtěla získat co nejvíc informací, musela jsem k objektu dojít ještě blíž. Nikdy předtím jsem se nepokusila zároveň sledovat celou skupinu lidí a vydolovat z nich tak zásadní poznatky, jako je jejich vina nebo nevina, a dokonce jsem si ani nebyla jistá, jestli je to vůbec možné. Ale jestliže se mezi zdejšími čarodějnicemi nacházely nějaké nevinné osoby, nechtěla jsem, aby se staly obětí událostí, které měly nastat.

„Blíž,“ zašeptala jsem Bubbovi. „Ale opatrně!“

„Ano,“ odpověděl mi také šeptem. „Budete mít zavřené oči?“

Přikývla jsem a Bubba mě opatrně převedl přes ulici do stínu auta, které stálo asi pět metrů jižně od domu. Teď jsem byla za chladné počasí docela vděčná, protože udržovalo odér odpadků vyhozených do nedalekého kontejneru na snesitelné úrovni. Pach zbytků z kuchyně a použitých dětských plenek, který se z něj linul, poněkud překrývala vůně koblih a květin, která byla výsledkem působení kouzel a čar. S odpuzujícím odérem hniloby však tato magická vůně netvořila právě příjemnou kombinaci.

Pokusila jsem se ten útok na své chřípí potlačit a nastražila jsem uši. Přestože jsem se už daleko lépe soustředila, stále jsem měla dojem, jako kdybych se snažila zachytit dvanáct telefonických rozhovorů současně. Mezi přítomnými byli i vlkodlaci, což moji situaci komplikovalo. Dokázala jsem zachytit pouhé útržky.

„…doufám, že ty potíže, které teď mám, nezpůsobila nějaká vaginální infekce…“

„Vůbec na mě nedá, myslí si, že to muži nezvládnou.“

„Kdybych ji proměnila v ropuchu, poznal by vůbec někdo nějaký rozdíl?“

„…kéž bychom se mohli napít dietní koly…“

„Najdu toho zatracenýho upíra a zabiju ho…“

„Matko Země, vyslyš mé prosby!“

„Už v tom vězím příliš hluboko…“

„Měla bych si pořídit nový pilníček na nehty.“

Nemohla jsem to považovat za bernou minci, ale u nikoho z nich jsem nezaznamenala myšlenky typu: „Ach, ty ďábelské čarodějnice mě zajaly, pomůže mi někdo?“, případně: „Slyším přicházet upíry!“ nebo něco podobného. Podle toho, co jsem zachytila, šlo o skupinu lidí, kteří se navzájem dobře znali, cítili se spolu uvolněně a sledovali stejný cíl. Dokonce i ten modlící se jedinec nepůsobil dojmem, že by se ocitl v úzkých a potřeboval bezodkladnou pomoc. A protože jednou z těch bytostí uvnitř musela být i Hallow, nezbylo mi nic jiného než přát si, aby si nevšimla, že jí někdo nahlíží do hlavy. Ale zdálo se, že všichni myslí na něco jiného.

„Bubbo,“ řekla jsem poněkud hlasitěji, než jsem zamýšlela. „Běžte za Pam a vyřiďte jí, že uvnitř je patnáct lidí, a pokud mohu soudit, jsou to výhradně čarodějnice.“

„Ano, paní.“

„Pamatujete si, jak se k Pam dostanete?“

„Ano, paní.“

„Takže mi už můžete pustit tu ruku, ano?“

„Jo. Fajn.“

„Dojděte tam tiše a nenápadně,“ zašeptala jsem.

A byl pryč. Skrčila jsem se a odplížila se do stínu temnějšího než noc, ale také pěkně chladného a zapáchajícího, a poslouchala jsem, na co čarodějnice myslí. Tři mozky byly mužské, ostatní ženské. Hallow mezi nimi nechyběla, protože jsem zaregistrovala, jak o ní jedna žena přemýšlí a přitom se na ni dívá. Vlastně se jí děsila, což mě znervóznilo. Chtěla jsem zjistit, kde mají čarodějnice zaparkovaná auta − pokud sem ovšem nepřiletěly na koštěti, ha, ha, ha! Potom mě ale zarazila jedna věc, na kterou jsem měla pomyslet už dřív.

Jestli jsou tak zatraceně ostražité a nebezpečné, kde hlídkují jejich strážci?

V té chvíli se na mě někdo zezadu vrhl.