1. kapitola

Novoroční oslava v grill baru U Merlotta konečně dospěla k závěru. Díkybohu! Přestože majitel podniku Sam Merlotte požádal všechny členy personálu, aby dnes večer přišli do práce, vyhověly jsme mu pouze já, Holly a Arlene. Charlsie Tootenová mu odpověděla, že je na takový novoroční zmatek, který nás v baru čeká, už příliš stará, Danielle si už dlouho dopředu naplánovala návštěvu jakéhosi exkluzivního večírku, kam ji pozval její dlouhodobý přítel, a nová servírka, kterou Sam nedávno přijal, mohla nastoupit až za dva dny. Mám dojem, že Arlene, Holly i já jsme potřebovaly peníze natolik naléhavě, že jsme byly ochotné obětovat jim i vidinu poklidně stráveného večera.

Kromě toho mě stejně nikdo nikam nepozval. Když pracuju v baru, aspoň tvořím součást podniku. Prostě někam patřím.

Zametala jsem drobné barevné kousky papíru a musela jsem se hodně přemáhat, abych Samovi znovu nepřipomněla, že ten nápad se sáčky plnými konfet byl naprostý nesmysl. Už jsme si to vyříkali, dokonce i dobrosrdečný Sam vypadal zničeně. Připadalo mi nekolegiální nechat dnes zametání a vytírání podlahy jenom na Terrym Bellefleurovi, přestože to patřilo k jeho povinnostem.

Sam přepočítával peníze v pokladně a ukládal je do sáčků, aby je mohl ještě teď v noci odvézt do banky. Vypadal unaveně, ale v obličeji měl radostný výraz.

Odklopil kryt svého mobilního telefonu. „Kenyo, vezmete mě do banky? Fajn, sejdeme se za chvíli u zadního vchodu.“ Kenya byla policistka a často Sama doprovázela do banky, která měla noční službu, zejména pokud odvážel tak velkou tržbu jako dnes.

Já jsem byla se svým výdělkem také spokojená. Díky spropitnému jsem si přišla na slušné peníze − odhadovala jsem to na zhruba tři sta dolarů, možná i víc. Potřebovala jsem každičký cent. Nejradši bych si ty peníze hned po návratu domů spočítala, kdybych měla jistotu, že mám ještě všech pět pohromadě. Ale hluk a zmatek, který panoval během celého novoročního večírku, neustálé přebíhání mezi stolky a barovým pultem nebo okénkem z kuchyně, příšerný nepořádek, který jsme museli uklidit, a kakofonie všech možných myšlenek, jež poletovaly ve vzduchu… tohle všechno dohromady mě strašně vyčerpalo. Nakonec mě únava zmohla natolik, že jsem ve své mysli nedokázala vztyčit ochrannou hráz, která by mě chránila před myšlenkami přítomných hostů, takže mi spousta z nich pronikla až do mozku.

Být telepatkou není snadné. Většinou to není žádná legrace.

A dnes večer mi to připadalo ještě mnohem těžší než obvykle. Všichni naši štamgasti, které znám už spoustu let, jako kdyby ztratili veškeré zábrany, a spousta nových hostů zřejmě umírala touhou podělit se se mnou o tu úžasnou novinu.

„Doneslo se mi, že ten váš šamstr odjel do Jižní Ameriky,“ řekl mi prodejce aut Chuck Beecham a v očích mu při tom zasvítily záštiplné plamínky. „Budete se doma bez něj cítit strašně opuštěná.“

„Nabízíš jí snad svoje služby místo něj, Chucku?“ zeptal se muž, který seděl vedle něj, a oba se rozřehtali na celé kolo.

„Ne, Terrelle,“ odpověděl Chuck. „O zbytky po upírech nestojím.“

„Buď se chovejte zdvořile, nebo támhle jsou dveře,“ prohlásila jsem pevným hlasem. Za zády jsem ucítila teplo, z čehož jsem poznala, že můj šéf Sam Merlotte sleduje oba výtečníky přes mé rameno.

„Problémy?“ zeptal se.

„Právě se chystali k omluvě,“ odpověděla jsem s pohledem upřeným do Chuckových a Terrellových očí. Sklopili hlavy ke svým sklenicím piva.

„Promiňte, Sookie,“ zamumlal Chuck a Terrell souhlasně pokýval hlavou. Ale jejich poznámky mě stejně nesmírně zranily.

Právě o tohle jim oběma šlo.

Srdce se mi sevřelo bolestí.

Byla jsem přesvědčená, že běžní obyvatelé našeho městečka Bon Temps ve státě Louisiana o mém rozchodu s Billem nemají nejmenší tušení. Bill neměl ve zvyku vytrubovat svoje soukromé záležitosti do světa, a já jsem si na to také nepotrpěla. Něco málo o tom samozřejmě věděly Arlene a Tara, protože když se rozejdete se svým přítelem, obvykle se s tím svěříte svým nejlepším kamarádkám, ale všechny zajímavé podrobnosti si zpravidla necháte pro sebe. (Například že jste zabili ženu, kvůli které vás opustil. To jsem jim skutečně říct nemohla. Opravdu ne.) A tak každý, kdo se přede mnou zmínil o Billově odjezdu − v domnění, že o něm dosud nic nevím −, prostě projevil značnou dávku zákeřnosti.

Před jeho poslední návštěvou u mě doma jsem Billa dost dlouho neviděla. Naposledy jednou v noci, když jsem mu vracela počítač a diskety, které si u mě schoval. Přijela jsem k němu po setmění, zastavila jsem s vozem před hlavním vchodem, bleskově vynesla přede dveře veškerou jeho techniku, uloženou ve vodotěsné krabici, a pomalu se rozjela nazpátek. V tom okamžiku Bill vyšel přede dveře, ale já jsem nezastavila a pokračovala v cestě.

Pomstychtivá žena by ty diskety předala jeho šéfovi Ericovi. Přízemnější povaha by si je nechala doma a zapověděla Billovi a Ericovi přístup do svého domu. Já jsem si však hrdě řekla, že nejsem pomstychtivá ani přízemní.

Když jsem se na to podívala z praktické stránky, Bill si docela dobře mohl najmout nějakého člověka, aby se ke mně vloupal a počítač s disketami mi vzal. Ale nemyslím si, že by to dokázal. Zoufale je však potřeboval, protože jinak mu hrozily velké nepříjemnosti. Pokud mě někdo vyprovokuje, jsem schopná se rozzuřit, dokonce k nepříčetnosti, ale pomstychtivá rozhodně nejsem.

Arlene mi často říkala, že jsem tak hodná, až si tím škodím, přestože jsem ji ujišťovala, že je na omylu. (Tara mi nikdy nic podobného netvrdila; zřejmě mě zná daleko lépe.) Během dnešního rušného večera jsem si zkormouceně uvědomila, že se o Billově odjezdu dozví i Arlene. Ukázalo se, že jsem se nemýlila. Zhruba dvacet minut po tom, co mě Chuck a Terrell počastovali svými jízlivými poznámkami, si ke mně proklestila cestu davem štamgastů a poplácala mě po zádech. „Ten chladný mizera si tě stejně nezasloužil,“ prohlásila. „Co pro tebe vůbec udělal?“

Chabě jsem pokývala hlavou na znamení, že si cením její podpory. Ale hned nato na mě hosté od jednoho stolu zavolali, abych jim donesla dvě čisté whisky, dvě piva a gin s tonikem, takže jsem se zase musela začít otáčet na place. Docela jsem to uvítala. Jakmile jsem jim přinesla objednané nápoje, položila jsem si tutéž otázku. Co pro mě Bill vlastně udělal?

Než jsem se mohla zamyslet a odpovědět si na ni, donesla jsem pivo ještě ke dvěma dalším stolům.

Zasvětil mě do tajů sexu takovým způsobem, že jsem v něm našla nesmírné zalíbení. Seznámil mě se spoustou dalších upírů, ve kterých jsem naopak žádné zalíbení nenašla. Zachránil mi život, ale když jsem se nad tím zamyslela, dospěla jsem k závěru, že kdybych s ním nechodila, nemusel by mě zachraňovat, protože bych se do žádného nebezpečí nedostala. Ale já zase párkrát zachránila život jemu, takže jsem mu nebyla nic dlužná. Říkal mi „miláčku“ a tehdy to myslel vážně.

„Nic,“ zamumlala jsem. Právě jsem utírala ze stolu rozlitou piñu coladu a podávala jeden z posledních barových papírových ubrousků ženě, která tu skleničku převrhla a skoro celý její obsah si vylila na sukni. „Neudělal pro mě vůbec nic.“ Žena se na mě usmála a pokývala hlavou. Mému mumlání v hlučném baru naštěstí nemohla rozumět; zřejmě se domnívala, že jí vyjadřuji politování.

Ale stejně budu ráda, až se Bill vrátí. Vždyť je to koneckonců můj nejbližší soused. Pozemky, na kterých stojí naše domy, odděluje jenom starý hřbitov, který se táhne podél silnice vedoucí skrz jižní část městečka Bon Temps. Bez Billa jsem byla doma úplně opuštěná.

„Doneslo se mi něco o Peru,“ zaslechla jsem hlas svého bratra Jasona, který objímal kolem pasu svou vyvolenou pro tento večer, drobnou, štíhlou, asi jednadvacetiletou tmavovlasou dívku, kterou sebral bůhvíkde. Jason to nevěděl, ale já ji prohlédla. Když jsem se na ni totiž pozorně zadívala, zjistila jsem, že patří k měňavcům. Dají se poznat poměrně snadno. Bylo to přitažlivé děvče, ale při úplňku se měnila v bytost pokrytou srstí nebo peřím. Všimla jsem si, že když se Jason otočil, Sam se na ni upřeně zadíval, jako kdyby jí chtěl připomenout, že se má na jeho území chovat slušně. Opětovala jeho pohled s nepokrytým zájmem. Měla jsem pocit, že na sebe při úplňku rozhodně nebere podobu koťátka nebo veverky.

Uvažovala jsem, že bych jí nahlédla do hlavy a pokusila se přečíst její myšlenky, ale s měňavci je v tomhle ohledu dost těžké pořízení. Jejich myšlenky jsou totiž nesmírně spletité a těžko uchopitelné, ale občas je možné udělat si docela slušný obrázek o jejich emocích. Totéž platí o vlkodlacích.

Sam, který je také měňavec, se za úplňku mění v kolii. V této podobě pak občas doběhne až ke mně domů a já mu nabídnu misku sucharů a dovolím mu, aby se trochu prospal na zadní verandě, pokud je venku hezky, anebo na gauči v obýváku, jestliže počasí nestojí za nic. Do ložnice ho už nepouštím, protože se probouzí nahý. Vypadá sice úžasně, ale nemám zapotřebí, aby mě můj šéf uváděl v pokušení.

Dnes večer nebyl úplněk, takže Jasonovi žádné nebezpečí nehrozilo. Proto jsem se rozhodla, že o pravé podstatě jeho nové přítelkyně pomlčím. Každý má přece nějaké tajemství. Jen s tím rozdílem, že to její bylo poněkud kurióznější.

Kromě Jasonovy přítelkyně a samozřejmě Sama se večírku v baru U Merlotta vyskytovaly ještě další dvě nadpřirozené bytosti. První z nich byla úchvatná, zhruba sto osmdesát centimetrů vysoká žena s dlouhými černými vlnitými vlasy, oblečená do svůdných přiléhavých oranžových šatů s dlouhými rukávy. Přišla sama, ale měla se čile ke všem mužům v podniku. Neznala jsem ji, ale když jsem se jí podívala do hlavy, okamžitě jsem se dovtípila, že to není obyčejná smrtelnice. Druhý nadpřirozený host byl upír, který přišel se skupinkou mladých, zhruba dvacetiletých lidí. Všechny jsem viděla poprvé. Upírovu přítomnost zaznamenalo jen několik hostů, kteří po mladíkovi vrhli jenom zběžný pohled. Jejich reakce dokazovala, že postoj veřejnosti k upírům se během posledních let zásadně změnil.

Před třemi lety totiž v noci vystoupili v televizi a oznámili celému světu, že jsou tady a chtějí žít mezi námi. Byl to zlomový okamžik, kdy svět odhodil valnou část svých předsudků a situace se už natrvalo zásadně změnila.

K tomuto odhalení zásadním způsobem přispěli Japonci, kteří vyvinuli umělou krev, jež měla potřebné výživné vlastnosti a dokázala plně uspokojit potřeby upírů. Od té doby prodělaly Spojené státy řadu bouřlivých politických a společenských změn, které odrážely lopotný proces začleňování našich nových spoluobčanů do lidské společnosti. Upíři představili veřejnosti svou tvář a nabídli jim i věrohodné vysvětlení svého stavu − prohlašovali, že trpí alergií na sluneční paprsky a na česnek, a že toto postižení vyvolává v jejich organismu závažné metabolické změny. Jenomže já jsem poznala i odvrácenou stranu jejich světa. Vidím spoustu věcí, které zůstávají lidským očím utajené. Můžete se mě zeptat, jestli mi tato zkušenost přináší štěstí.

Ne.

Musím však přiznat, že mi teď svět připadá daleko zajímavější. Jsem mnohem víc sama sebou (ani já totiž nejsem učebnicovým příkladem normálnosti), a tak jsem uvítala, že mám spoustu námětů k přemýšlení. Nijak mě však netěší strach a nebezpečí, které z toho pramení. Poznala jsem skutečnou tvář upírů a dozvěděla se spoustu věcí o vlkodlacích, měňavcích a dalších podobných bytostech. Vlkodlaci a měňavci se raději drží ve stínu − zatím −, ale přitom neustále bedlivě sledují, jak se veřejnost staví k upírům.

Tohle všechno se mi neustále honilo hlavou, když jsem ukládala na podnosy použité sklenice a džbánky a strkala nádobí do myčky nebo je z ní vytahovala, abych pomohla našemu novému kuchaři Tackovi. (Ve skutečnosti se jmenuje Alphonse Petacki. Divíte se pak, že mu „Tack“ připadá mnohem lepší?) Když jsme s Arlene všechno sklidily, objala jsem ji a popřála jí hodně štěstí v novém roce. Ona mi objetí oplatila. Na Holly čekal vzadu u vchodu pro zaměstnance její přítel, takže na sebe hodila bundu, zamávala nám a vyběhla ven.

„Co čekáte od nového roku, dámy?“ zeptal se nás Sam, na něhož zase čekala Kenya. Opírala se o barový pult a v obličeji měla chladný obezřetný výraz. Chodila sem pravidelně na oběd se svým parťákem Kevinem, který měl bledou pleť a hubenou postavu, zatímco ona byla černá a zaoblená. Sam zvedl všechny židle a uložil je na stoly vzhůru nohama, aby Terry Bellefleur, který přicházel časně ráno, mohl vytřít podlahu.

„Pevné zdraví a pořádného chlapa,“ odpověděla Arlene teatrálně a přitiskla si obě ruce na srdce. Oba jsme se zasmáli. Arlene měla mnoho mužů − byla čtyřikrát vdaná −, ale na pana Pravého stále ještě čekala. V její mysli jsem si přečetla, že by jím mohl být Tack. Úplně mě to vykolejilo, protože jsem si nevšimla, že by mu věnovala nějakou mimořádnou pozornost.

Musela jsem se zřejmě zatvářit překvapeně, protože mi Arlene nejistým hlasem řekla: „Myslíš, že bych to měla vzdát?“

„Ne, sakra!“ vyhrkla jsem a v duchu jsem se proklínala, že nedokážu lépe ovládat svůj výraz. „Letos to určitě vyjde, Arlene.“ Usmála jsem se na jedinou policistku v Bon Temps. „Kenyo, určitě také máte nějaké novoroční přání. Nebo aspoň předsevzetí.“

„Odjakživa si přeju, aby mezi muži a ženami panoval klid a mír,“ odpověděla Kenya. „Moc by mi to usnadnilo práci. A pokud jde o předsevzetí, pravidelně cvičit na posilovací lavici a dostat se na třiašedesát kilo.“

„No ne!“ zvolala Arlene. Potom vtiskla Samovi rychlý polibek. Její rudá obarvená hříva přitom výrazně kontrastovala se Samovými přirozenými rusými kučeravými vlasy. Náš šéf není o mnoho vyšší než ona, přestože Arlene měří nanejvýš metr dvaasedmdesát, tedy o čtyři centimetry méně než já. „Já chci zhubnout o pět kilo. To jsem si předsevzala zase já.“ Všichni jsme se rozesmáli. Tohle Arlene tvrdila poslední čtyři roky. „A co ty, Same? Jaké přání nebo předsevzetí máš ty?“

„Mám všechno, co potřebuju,“ odpověděl Sam a z jeho očí na mě dýchla upřímnost. „A nechci na tom nic měnit. Bar skvěle prosperuje, ve svém pojízdném bydlení jsem spokojený a zdejší lidé nejsou o nic horší než jinde.“

Potlačila jsem úsměv. Bylo to dost sebevědomé tvrzení. Ale je pravda, že lidé v Bon Temps nejsou o nic horší než kdekoliv jinde.

„A co ty, Sookie?“ zeptal se mě. Arlene, Kenya i Sam na mě upřeli tázavý pohled. Znovu jsem objala Arlene, protože ji mám ráda. Jsem o deset let mladší než ona − možná i o víc, protože Arlene tvrdí, že je jí šestatřicet −, ale přátelíme se od té doby, co jsme společně nastoupily k Samovi, když zdejší bar koupil, což bylo zhruba před pěti lety.

„No tak,“ snažila se ze mě vymámit odpověď Arlene. Sam mi ovinul paži kolem ramen. Kenya se usmála, ale pak zmizela do kuchyně, aby si promluvila s Tackem.

Podlehla jsem okamžitému popudu. „Já si přeju jenom jedinou věc: aby mě už nikdo nezmlátil,“ vyhrkla jsem popravdě, zřejmě pod vlivem pokročilé hodiny a chybně načasovaného záchvatu upřímnosti. „Nechci skončit v nemocnici. Nechci skončit v rukou doktorů.“ A nechtěla jsem se také znovu dostat do situace, kdy bych musela pít upíří krev, která vás sice rychle uzdraví, ale má nejrůznější vedlejší účinky. „Takže moje předsevzetí zní − nedostat se do maléru,“ dodala jsem rázně.

Arlene vypadala ohromeně a Sam se tvářil − no, pokud jde o Sama, nedokázala jsem to odhadnout. Ale když jsem objala Arlene a potom skončila i v jeho náruči, cítila jsem, že z jeho těla vyzařují síla a teplo. Nikdy byste neřekli, že Sam je nějaký velký silák, pokud byste ho neviděli, jak v tričku bez rukávů skládá bedny se zbožím. Je skutečně silný, dobře stavěný a sálá z něj tělesné teplo. Vtiskl mi polibek do vlasů a potom jsme se už rozloučili, popřáli si dobrou noc a zamířili k zadním dveřím. Samův vůz byl zaparkovaný před obytným přívěsem, který stál za barem, ale svíral s ním pravý úhel. Tentokrát však můj šéf nastoupil do policejního auta ke Kenye, která ho doprovázela do banky. Potom ho odveze domů a Sam si konečně bude moci vydechnout. Stál na nohou spoustu hodin, stejně jako my všichni ostatní.

Když jsme s Arlene odemykaly svoje auta, všimla jsem si, že Tack čeká ve svém starém pikapu. Vsadila bych se, že chce jet za Arlene k ní domů.

Do mrazivé tiché louisianské noci zaznělo naše poslední „Dobrou noc!“ a pak jsme se všichni rozdělili, abychom − teď už každý sám − vstoupili do nového roku.

Odbočila jsem na Hummingbird Road a vydala se na cestu ke svému domu, který leží necelých pět kilometrů jihovýchodně od baru. Světlo z reflektorů olízlo husté shluky borovic, které tvořily základ zdejšího dřevařského průmyslu.

Noc byla mimořádně temná a mrazivá. Místní okresní silnice nejsou samozřejmě vybavené žádným veřejným osvětlením. Přestože jsem si neustále připomínala, že by mi každou chvíli mohla přeběhnout přes cestu nějaká srna nebo jiná vysoká zvěř, řídila jsem úplně automaticky. Mé myšlenky se točily kolem nesmírně skromných tužeb, které jsem si chtěla splnit hned po příjezdu domů − pořádně si umýt obličej, navléknout na sebe něco hodně teplého a schoulit se do postele.

Světla mého starého auta náhle zavadily o cosi bílého.

Zalapala jsem po dechu a moje představy o klidu a teple vzaly za své.

Po silnici utíkal nějaký muž. Prvního ledna, ve tři hodiny v noci! Běžel, jako kdyby mu šlo o život.

Zpomalila jsem a zvažovala, co bych měla podniknout. Byla jsem jen osamělá neozbrojená žena. Pokud ten člověk prchá před nějakým děsivým nebezpečím, mohla bych to docela dobře odskákat i já. Ale nemohla jsem se dívat, jak někdo trpí, jestliže jsem mu mohla pomoci. Než jsem vedle něj zastavila, stačila jsem si všimnout, že je vysoký a světlovlasý a že na sobě nemá nic jiného než modré džíny. Přeřadila jsem na neutrál a stáhla okénko u sedadla pro spolujezdce.

„Můžu vám nějak pomoct?“ zavolala jsem. Vyslal ke mně vyděšený pohled a pádil dál.

V tu chvíli jsem si však uvědomila, kdo to je. Vyskočila jsem z vozu a vyrazila za ním.

„Ericu!“ vykřikla jsem. „To jsem já!“

Otočil se, sykl a vysunul špičáky. Zastavila jsem se tak zprudka, že jsem se zakymácela. Zvedla jsem před sebe obě ruce, abych mu naznačila, že mu nemíním ublížit. Bylo mi však jasné, že pokud by se Eric rozhodl zaútočit na mě, byla bych mrtvá. Takhle končívají milosrdní samaritáni.

Jak to, že se na mě Eric dívá, jako kdyby mě v životě neviděl? Vždyť se známe několik měsíců. Ve složité upírské hierarchii, v níž jsem se už začínala trochu orientovat, byl Billovým nadřízeným. Zastával funkci šerifa pátého okrsku a byl upírem na vzestupu. Kromě toho vypadal naprosto úchvatně a uměl rozdávat žhavé polibky, ale to jsem teď považovala za vedlejší. Vnímala jsem jenom jeho vyceněné zuby a křečovitě pokrčené paže připomínající pařáty. Eric byl ve střehu, ale přitom se zdálo, že se mě bojí úplně stejně jako já jeho. Neskočil však po mně a nezaútočil.

„Nepřibližujte se ke mně, ženo!“ zvolal. Jeho hlas zněl drsně a ochraptěle, jako kdyby ho bolelo v krku.

„Co tady děláte?“

„Kdo jste?“

„Víte zatraceně dobře, kdo jsem. Co je to s vámi? Proč tady pobíháte? Kde máte svoje auto?“ Eric jezdil v elegantní corvettě. Jak jinak.

„Znáte mě? Kdo jsem?“

To mi úplně vyrazilo dech. Rozhodně to neznělo, jako kdyby žertoval. „Samozřejmě že vás znám, Ericu,“ řekla jsem opatrně. „Pokud nemáte jednovaječné dvojče. Což nemáte, že ne?“

„Nevím.“ Svěsil paže podél těla, zatáhl špičáky a napřímil schoulená ramena. Cítila jsem, že se ovzduší výrazně uvolnilo.

„Nevíte, jestli máte bratra?“ Pohybovala jsem se na tenkém ledě.

„Ne, nevím. Jmenuju se Eric?“ Ve světle reflektorů mého auta teď vypadal politováníhodně.

„Používáte teď jméno Eric Northman. Jak jste se ocitl právě tady?“

„To taky nevím.“

Rozhodla jsem se použít tohle téma jako záchytný bod. „Opravdu? Nepamatujete si vůbec nic?“ Chtěla jsem se ujistit, že se zčistajasna nezazubí, nerozesměje se a nezačne mi vysvětlovat, že se dostal do nějaké šlamastyky, která skončí tím… že mě zase někdo zmlátí.

„Opravdu.“ Přistoupil o krok blíž a při pohledu na jeho obnaženou hruď mi loajálně naskočila husí kůže. Kromě toho jsem si všimla (teprve teď, když mě přešel strach), jak nešťastně se tváří. Takový výraz jsem na Ericově sebevědomé tváři nikdy předtím neviděla, takže mě z něj přepadl nesmírný smutek.

„Víte, že jste upír?“

„Ano.“ Moje otázka ho zjevně překvapila. „Ale vy ne.“

„Ne, jsem člověk, a musím mít jistotu, že mi neublížíte. Přestože vím, že už jste to mohl udělat. Ale věřte mi − přestože si to nepamatujete, jsme něco jako přátelé.“

„Neublížím vám.“

Uvažovala jsem, kolik lidí asi z Ericových úst slyšelo stejná slova těsně předtím, než se jim jeho špičáky zaryly do hrdla. Ale popravdě řečeno, jakmile mají upíři za sebou první rok své existence, nemají už potřebu zabíjet své oběti. Pak už se jen tam či onde napijí. Eric teď navíc vypadal tak nešťastně a opuštěně, že jsem si vůbec neuměla představit, jak mě zabíjí holýma rukama.

Jednou jsem Billovi řekla, že kdyby chtěli mimozemšťané ovládnout zemi a měli dost rozumu, přiletěli by sem přestrojení za králíky se svěšenýma ušima.

„Nastupte si ke mně do auta, ať nezmrznete,“ vybídla jsem ho a potlačila jsem v sobě neodbytný pocit, že se zase namáčím do nějakého maléru. Žádné jiné řešení mě totiž nenapadlo.

„Skutečně vás znám?“ zeptal se mě, jako kdyby chtěl oddálit okamžik, kdy nasedne do vozu s někým tak podezřelým, jako je žena o pětadvacet centimetrů menší než on, o spoustu kil lehčí a o několik století mladší.

„Ano,“ přisvědčila jsem. Nedokázala jsem se ovládnout natolik, aby z mého hlasu nezaznívala netrpělivost. Ani mě to nijak netěšilo, protože jsem ze sebe nedokázala setřást dojem, že jsem obětí nějaké nepochopitelné léčky. „No tak, pospěšte si, Ericu, je mi zima a vám určitě taky.“ Upíři většinou nevnímají teplotní výkyvy tak citlivě jako lidé, ale dokonce i Ericovi už naskakovala husí kůže. I upíři mohou zmrznout. Sice to přežijí − přežijí skoro všechno −, ale určitě je to pro ně nesmírně bolestivé. „Ach, proboha, Ericu, vždyť jste bosý!“ Teprve teď jsem si všimla, že nemá boty.

Vzala jsem ho za ruku a on mi to kupodivu dovolil. Nechal se dokonce dovést k autu. Usadila jsem ho na sedadlo pro spolujezdce, řekla mu, aby si vytáhl okénko a zamířila na druhou stranu, ke dveřím pro řidiče. Dlouho zkoumal, jak na okénko vyzrát, ale nakonec se mu to podařilo.

Natáhla jsem se pro starou deku, kterou s sebou pro jistotu v zimě vozím na zadním sedadle, a ovinula ji kolem něj. Nechvěl se sice zimou (protože byl upír), ale nemohla jsem se v tomhle mrazu dívat na jeho odhalené tělo. Zapnula jsem topení naplno (ale v mém starém autě se to nijak zvlášť neprojevilo).

Pohled na Ericovu pokožku mě nikdy nenechával chladnou. Kdybych ho takhle polonahého viděla někdy dříve, asi bych ztratila všechny zábrany. Ale teď jsem se tomu dokázala zasmát a už se dál nepitvat ve svých myšlenkách.

Vypadal vyděšeně a vysílal ke mně kradmé pohledy.

„Jste ten poslední, koho bych tady čekala,“ řekla jsem. „Vypravil jste se po téhle silnici, protože jste chtěl zajít k Billovi? Jenomže Bill odjel.“

„Bill?“

„Upír, který bydlí kousek odsud. Můj bývalý přítel.“

Zavrtěl hlavou. Znovu se zatvářil vyděšeně.

„Takže nemáte nejmenší tušení, jak jste se ocitl právě tady?“

Znovu zavrtěl hlavou.

Horečně jsem uvažovala, ale bohužel zůstalo jenom u snahy. Byla jsem úplně vyčerpaná. Vlna adrenalinu, která mě zaplavila při spatření mužské postavy uhánějící po silnici, zase rychle zmizela. Dojela jsem k odbočce, stočila volant doleva a projela po silnici, která se vinula mezi tichými temnými stromy a vedla k mé krásné hladké příjezdové cestě − k té, kterou pro mě nechal upravit právě Eric.

Právě díky ní teď Eric seděl vedle mě v autě a nepobíhal po lese jako přerostlý bílý králík. Měl v sobě tolik inteligence, že mi daroval něco, po čem jsem skutečně upřímně toužila. (Zatímco on toužil dostat mě do postele. Ale daroval mi tuhle příjezdovou cestu, protože jsem ji nutně potřebovala.)

„Jsme na místě,“ řekla jsem a zajela dozadu, za svůj starý dům. Vypnula jsem motor. Naštěstí jsem před odchodem do práce nechala svítit venkovní světla, takže jsme teď neseděli v úplné tmě.

„Tady bydlíte?“ Rozhlížel se po mýtině, která obklopovala dům, a očividně ho znervózňovala představa, že bude muset vystoupit z auta a přejít k zadním dveřím.

„Ano,“ vydechla jsem poněkud nerudně.

Zadíval se na mě vykulenýma očima, takže mu bylo vidět bělmo kolem modrých panenek.

„Tak pojďte,“ řekla jsem, ale neznělo to nijak povzbudivě. Vysoukala jsem se z auta a vystoupala po schůdkách na zadní verandu, kterou nikdy nezamykám, protože zavírat prosklenou zadní verandu mi připadá nesmyslné. Na rozdíl od vnitřních dveří, které se mi podařilo po krátkém zápolení odemknout. Musela jsem je nechat otevřené, aby světlo z kuchyně, které pokaždé nechávám rozsvícené, proniklo ven. „Můžete jít dovnitř,“ vyzvala jsem ho, aby mohl překročit práh. Váhavě, malými krůčky, vešel dovnitř hned za mnou, dosud zavinutý do deky.

V záři kuchyňského lustru vypadal žalostně. Bosé nohy mu krvácely, což mi předtím ve tmě ušlo. „Ach, Ericu,“ hlesla jsem lítostivě, vytáhla ze skříně umělohmotné umyvadlo, otočila kohoutkem na horkou vodu a nechala ji chvíli odtékat do dřezu. Zahojí se mu to rychle, stejně jako všem ostatním upírům, ale nemohla jsem si pomoci, musela jsem ho omýt. Dolní část nohavic měl špinavou. „Svlékněte si je,“ řekla jsem mu, protože jsem věděla, že jakmile ponoří nohy do vody, umáčí si je.

Bez sebemenšího náznaku, že se mu tento vývoj událostí zamlouvá, si Eric stáhl džíny. Hodila jsem je na zadní verandu s tím, že je hned ráno vyperu. Snažila jsem se nedívat se na svého hosta, který se přede mnou objevil jenom v tenkých rudých slipech, jejichž pružný materiál dostával v přední partii dost zabrat. Fajn, další obrovské překvapení! Předtím jsem Erica viděla ve spodním prádle jen jednou − což už beztak přesahovalo meze únosnosti. Tehdy měl na sobě hedvábné boxerky. Je možné, že někdo může takhle změnit styl?

Beze slova se zase zavinul do deky. Hmmm! Teď už jsem věřila, že Eric je úplně mimo sebe, protože žádný pádnější důkaz jsem už nepotřebovala. Eric byl totiž úchvatný kus chlapa (bílého jako mramor) a odjakživa si to dobře uvědomoval.

Ukázala jsem rukou na kuchyňskou židli. Poslušně ji odsunul od stolu a posadil se na ni. Sklonila jsem se k podlaze, postavila na ni umyvadlo, jemně jsem uchopila jeho velká chodidla a ponořila je do umyvadla. Jakmile se jeho nohy dotkly teplé vody, bolestně zaúpěl. Dokonce i upíři zřejmě vnímají tak prudkou změnu teploty. Vytáhla jsem zpod dřezu čistý ručník a tekuté mýdlo a nohy mu umyla. Dávala jsem si načas, protože jsem mezitím horečně uvažovala, co podniknu dál.

„Byla jste venku takhle pozdě v noci,“ poznamenal váhavě.

„Vracela jsem se z práce, jak vidíte podle oblečení.“ Měla jsem na sobě zimní stejnokroj − bílé tričko ke krku s dlouhými rukávy, s nápisem „Bar U Merlotta“ vyšitým nad levým ňadrem, a dlouhé černé kalhoty.

„Ženy by se takhle pozdě neměly pohybovat venku,“ řekl nesouhlasně.

„O tom mi povídejte!“

„No, ženy bývají vystavené všelijakým útokům mužů, takže by je někdo měl chránit…“

„Nemyslela jsem to takhle doslova. Chtěla jsem tím říct, že s vámi souhlasím. Ale přesvědčujete přesvědčenou! Není to moje dobrovolná volba, že musím pracovat takhle pozdě do noci.“

„Tak proč to děláte?“

„Potřebuju peníze,“ odpověděla jsem, otřela si dlaň, vytáhla z kapsy roličku papírových bankovek, hodila ji na stůl a zamyslela se. „Tenhle dům vyžaduje údržbu, auto mám staré a musím platit daně a pojištění,“ vysvětlila jsem mu. „Jako všichni ostatní,“ dodala jsem ještě, aby si nemyslel, že jsem nějaká bolestínská. Nesnášela jsem tenhle život z ruky do úst, ale chtěl to vědět, tak jsem mu odpověděla.

„Vy v rodině nemáte žádného muže?“

Občas jasně vyjde najevo, že je upírům i několik set let. „Mám bratra Jasona. Nepamatuju se, jestli jste ho někdy viděl.“ Jedna řezná rána na Ericově noze vypadala zvlášť ošklivě. Přilila jsem do umyvadla ještě trochu teplé vody a snažila se odstranit z celého okolí zraněného místa všechnu špínu. Jakmile jsem se však jemně dotkla Ericovy pokožky, škubl sebou. Menší šrámy a modřiny mu však mizely téměř před mýma očima. Za zády mi bzučel ohřívač vody a jeho známý zvuk mě uklidňoval a dodával pocit jistoty.

„Váš bratr vám dovolí, abyste dělala právě tuhle práci?“

Pokusila jsem se představit si, jak by se asi Jason zatvářil, kdybych mu oznámila, že mě musí až do smrti živit, protože jsem jenom slabá žena a neměla bych pracovat mimo domov. „Ach, proboha, Ericu!“ Zvedla jsem hlavu a zamračila se na něj. Jason má spoustu svých vlastních problémů. Například chronickou sobeckost a nenapravitelné sukničkářství.

Odsunula jsem umyvadlo s vodou stranou a vysušila Ericovu pokožku ručníkem. Teď měl nohy čisté jako z alabastru. Toporně jsem vstala. Bolela mě záda. Bolely mě nohy. „Poslyšte, myslím, že bych měla co nejrychleji zavolat Pam. Ta bude zřejmě vědět, co se s vámi děje.“

„Pam?“

Připadalo mi, jako kdybych mluvila s dvouletým dítětem.

„Pam je vaše zástupkyně.“

Užuž otevíral ústa k další otázce, ale já jsem zvedla ruku, abych ho umlčela. „Počkejte! Nejdřív mi dopřejte chvilku, abych jí mohla zatelefonovat a zjistit, co se vlastně děje.“

„Ale co když se obrátila proti mně?“

„To se případně dozvíme taky. Čím dřív, tím líp.“

Položila jsem ruku na starý telefon, který visel na stěně vedle kuchyňského pultu. Pod ním stála vysoká židlička, na kterou vždycky usedala babička, aby mohla pohodlně vést své nekonečné rozhovory, při nichž měla pokaždé po ruce tužku a poznámkový blok. Neustále se mi po ní stýskalo. Teď jsem však neměla čas na smutek nebo nostalgické vzpomínky. Vyhledala jsem si v malém adresáři telefonní číslo do Transfusie, upířího baru ve Shreveportu, z něhož Ericovi plynula podstatná část jeho příjmů, a který mu zároveň sloužil jako základna pro ostatní obchodní operace, jež měly mnohem širší záběr. Nevěděla jsem, o jaké lukrativní obchody jde, ale vlastně jsem to ani vědět nechtěla.

V novinách jsem si přečetla, že v Transfusii v noci na dnešek také pořádali slavnostní večírek − „Zakousněte se do Nového roku s námi!“ −, takže jsem věděla, že tam Pam zastihnu. Zatímco telefon vyzváněl, otevřela jsem ledničku a vytáhla z ní pro Erica láhev umělé krve, která se prodávala pod značkou Pravá krev. Strčila jsem ji do mikrovlnky a nastavila časový spínač. Eric sledoval každý můj pohyb nervózním pohledem.

„Transfusia.“ Ozval se mužský hlas s výrazným přízvukem.

„To je Chow?“

„Ano, jak vám můžu pomoct?“ Chow si občas uvědomoval, že do telefonu musí mluvit jako upír se sexy hlasem.

„Tady je Sookie.“

„Ach!“ vydechl už mnohem přirozenějším tónem. „Poslyšte, Sookie, hodně štěstí v novém roce, ale máme tu teď dost napilno.“

„Nehledáte někoho?“

V telefonu se rozhostilo tíživé ticho.

„Počkejte chvilku,“ řekl mi a pak jsem zase neslyšela vůbec nic.

„Pam,“ ozvalo se po chvilce ze sluchátka. Zvedla sluchátko tak tiše, že když jsem uslyšela její hlas, polekaně jsem nadskočila.

„Máte ještě šéfa?“ Nevěděla jsem, co všechno můžu říct po telefonu. Ale především jsem chtěla zjistit, jestli za Ericův stav nese zodpovědnost ona, nebo zda je stále jeho loajální zástupkyní.

„Já ano,“ odpověděla. Podle všeho pochopila, co jsem se chtěla dozvědět. „Jsme pod… máme jisté problémy.“

Přebírala jsem si její odpověď, dokud jsem neměla jistotu, že jsem ji správně pochopila. Pam se mi snažila říct, že ona Ericovi zůstává věrná a že skupina jeho oddaných stoupenců je pod nějakým tlakem. Že na ně někdo zaútočil nebo zažívají jakousi krizi.

„Je u mě,“ oznámila jsem jí. Pam si potrpěla na stručnost.

„Živý?“

„Jo.“

„Nějak postižený?“

„Duševně.“

Tentokrát nastala dlouhá odmlka.

„Může vás nějak ohrozit?“

Pam by samozřejmě bylo úplně jedno, kdyby mě Eric vysál do poslední kapky krve, ale podle mě jí šlo spíš o to, abych Ericovi poskytla útočiště. „Myslím, že momentálně ne,“ odpověděla jsem. „Je to zřejmě záležitost paměti.“

„Nenávidím čarodějnice. Lidi dělali dobře, že je upalovali na hranici.“

Vzhledem k tomu, že titíž lidé, kteří upalovali čarodějnice, by se stejným gustem zabodávali upírům do srdce dřevěné kolíky, připadala mi její poznámka poněkud úsměvná − ale ne příliš, když jsem vzala v potaz nynější pokročilou hodinu. Okamžitě jsem zapomněla, co mi vlastně řekla, a zívla jsem.

„Přijedeme zítra v noci,“ slíbila mi nakonec. „Můžete ho do té doby nechat u sebe? Za necelé čtyři hodiny se začne rozednívat. Máte tam pro něj nějaké bezpečné místo?“

„Ano. Ale přijeďte hned po setmění, slyšíte? Nechci se zase zamíchat do nějakého vašeho upířího průseru.“

Normálně takhle hrubě nemluvím, ale jak už jsem upozornila, měla jsem za sebou dlouhý únavný den a noc.

„Budeme tam.“

Zavěsily jsme současně. Eric na mně visel svýma modrýma očima a za celou dobu ani jednou nezamrkal. Měl světlé vlasy jako já − teď notně pocuchané − a také stejně modré oči, ale tím veškerá naše podobnost končila.

Napadlo mě, že bych měla přinést kartáč a učesat ho, ale byla jsem příliš unavená.

„Fajn, mám pro vás návrh,“ řekla jsem mu. „Zůstanete tady do rána a celý zítřejší den, a večer sem pro vás přijede Pam a vysvětlí vám, co se děje.“

„Nepustíte sem nikoho?“ zeptal se mě. Všimla jsem si, že úplně přestal krvácet a jeho pokožka je stejně hladká jako dřív, což mě nesmírně uklidnilo.

„Ericu, podniknu všechno, co je v mých silách, abych vám zajistila bezpečí,“ ujistila jsem ho laskavě a promnula jsem si dlaněmi obličej. Měla jsem pocit, že usnu vestoje. „Pojďte,“ řekla jsem mu a vzala ho za ruku. Nejistým krokem vykročil za mnou na chodbu a přitom si volnou rukou přidržoval ovinutou deku. Ve svých rudých slipech připomínal sněhobílého obra.

Můj starý dům se během let rozrostl o přístavek, ale stále to bylo jenom skromné venkovské stavení. Někdy na přelomu století k němu přibylo druhé podlaží se dvěma podkrovními ložnicemi, kam téměř nechodím a kde ani nezapínám topení, abych ušetřila za elektřinu. Další dvě ložnice jsou v přízemí. Až do babiččiny smrti jsem spala v té menší, ale potom jsem se přestěhovala do její, která byla větší a vcházelo se do ní z protější strany chodby. Ale tajná skrýš, kterou si u mě zařídil Bill, byla umístěná v menší ložnici. Zavedla jsem tam Erica, rozsvítila a ujistila se, že jsou všechny okenice zavřené a všechny závěsy zatažené. Potom jsem otevřela skříň, odstranila pár drobností, které ležely uvnitř, nadzvedla kobereček, který pokrýval dno skříně, a odhalila tak poklop v podlaze. Uvnitř se nacházel temný prostor, který Bill vybudoval před několika měsíci, aby u mě mohl zůstávat i přes den, nebo aby se měl kam schovat, pokud by mu doma hrozilo nějaké nebezpečí. Bill byl šťastný, že si zajistil spolehlivé útočiště, ale určitě měl ještě nějaké jiné, o němž jsem nevěděla ani já. Kdybych byla upír (Bože, chraň!), určitě bych si je taky pořídila.

Zavedla jsem tedy svého váhavého hosta k poklopu, ukázala mu, jak se sklápí, a vysvětlila mu, že zároveň s poklopem dosedne na místo i kobereček. „Až vstanu, všechny ty věci zase uložím do skříně, aby to tady nebudilo pozornost,“ ujistila jsem ho a povzbudivě se na něj usmála.

„Mám se tam uložit hned teď?“ zeptal se mě.

Eric mě žádá o dovolení! Svět se musel skutečně obrátit naruby. „Ne,“ řekla jsem mu a snažila se, aby to vyznělo starostlivě. Nedokázala jsem už myslet na nic jiného než na postel. „Nemusíte. Stačí, když se tam schováte před rozedněním. To snad nepropásnete, nebo ano? Chci říct… nemůže se vám stát, že byste teď usnul a probudil se až za dne, kdy už bude svítit slunce?“

Na okamžik se zamyslel a potom zavrtěl hlavou. „Ne,“ řekl. „Vím, že tohle se nemůže stát. Můžu zůstat s vámi v pokoji?“

Ach, proboha! Ten psí pohled skoro dvoumetrového, několik set let starého vikinského upíra. Tohle už bylo nad mé síly. Neměla jsem dost energie, abych se rozesmála na celé kolo, takže jsem se jen tiše zahihňala. „Tak pojďte,“ vybídla jsem ho hlasem, který mi už vypovídal službu úplně stejně jako moje nohy. Přešli jsme na opačný konec chodby a vešli do mé žlutobílé, teplé a čisťoučké ložnice. Odhrnula jsem z postele přehoz a přikrývku a Eric se osamoceně usadil do křesla, které stálo na protější straně postele. Svlékla jsem si boty a ponožky, vytáhla ze zásuvky prádelníku noční košili a odešla do koupelny. Za deset minut jsem už byla nazpět, s čistým obličejem a vyčištěnými zuby, na sobě starou, ale jemnou flanelovou noční košili s modrými kvítky rozesetými na béžovém podkladu. Stužky na zavazování u výstřihu už sice měla opotřebované a volán na spodním okraji zplihlý, ale naprosto mi vyhovovala. Když jsem zhasla, vzpomněla jsem si, že jsem si nechala vlasy stažené do ohonu, takže jsem z nich stáhla gumičku a zatřásla hlavou, aby se mi rozpustily. Pokožka na celé hlavě se mi uvolnila a já jsem vydechla úlevou.

Jakmile jsem se položila do postele, můj návštěvník udělal totéž. Skutečně jsem mu řekla, aby si vlezl ke mně? Ale když jsem se zachumlala do staré jemné pokrývky, řekla jsem si, že i kdyby měl Eric se mnou nějaké plány, jsem tak strašně unavená, že je mi to úplně jedno.

„Paní?“

„Hmmm.“

„Jak se jmenujete?“

„Sookie. Sookie Stackhouseová.“

„Děkuju, Sookie.“

„Rádo se stalo, Ericu.“

A protože jeho hlas zněl tak smutně a opuštěně − na rozdíl od starého Erica, který považoval za samozřejmé, že mu ostatní slouží −, zašátrala jsem pod pokrývkou a snažila se najít jeho ruku. Když jsem ji objevila, pohladila jsem mu ji. Měl dlaň otočenou vzhůru, takže mi stiskl prsty.

A přestože bych nikdy nevěřila, že se člověk dokáže držet za ruku s upírem a přitom usnout, přesvědčila jsem se, že to možné je.