Rozechvíval mě nepříjemný pocit, který vždy předchází nebezpečí. Dnes byl poslední večer, kdy mohl Alcide navštívit Klub mrtvých. Terence ho naléhavě varoval. Další návštěvy už budu muset zvládnout na vlastní pěst, pokud mě baru vůbec pustí bez Alcidova doprovodu.
Když jsem se oblékala, najednou jsem zatoužila, abych mohla jít do obyčejného upířího baru, kam chodí s otevřenou pusou sledovat nemrtvé i obyčejní smrtelníci. Takovým místem byla Transfusia, Ericův bar ve Shreveportu. Lidé tam dokonce podnikali výlety. Oblékli se od hlavy po paty do černého a postříkali se trochou umělé krve nebo si nasadili falešné špičáky. Potom celou dobu zírali na upíry, kteří se opatrně pohybovali po baru, a užívali si nápor adrenalinu, který jim přinášela jejich odvaha. Sem tam však některý z turistů překročil bezpečnou hranici. Mohl se pokusit sbalit některého z upírů nebo urazit Chowa, místního barmana. Tehdy turisté zjistili, s čím si ve skutečnosti zahrávají.
V takových barech, jakým byl Klub mrtvých, platila jasná pravidla. Lidé představovali jen doplněk, jakousi okrasu navíc. Bez nadpřirozených bytostí to nefungovalo.
Včera večer touto dobou jsem se těšila. Teď mi zůstal jen nevýrazný pocit odhodlání a já si připadala, jako kdybych byla nadopovaná nějakou silnou drogou, která vztyčila bariéru mezi mnou a mými běžnými emocemi. Natáhla jsem si punčochy a pěkné černé podvazky, které jsem dostala k narozeninám od Arlene. Když jsem si vzpomněla na svou rusovlasou kamarádku a její optimistický postoj k mužům, který jí vydržel i po čtyřech manželstvích, usmála jsem se. Určitě by mi poradila, abych si každou minutu a vteřinu dnešního večera snažila užít co nejlépe. Ujistila by mě, že předem nikdy nemůžu vědět, jaké muže potkám, a že se právě dnes možná zázračně objeví ten pravý. Arlene by mi určitě řekla, že ty podvazky možná změní můj život.
Když jsem si přetahovala přes hlavu šaty, neusmívala jsem se, ale rozhodně mi už nebylo tak do breku jako předtím. Šaty měly barvu šampaňského a víc mě odhalovaly než zahalovaly. Vzala jsem si k nim černé jehlové lodičky a gagátové náušnice. Nakonec jsem se musela rozhodnout, jestli se mám znemožnit ve svém ohavném starém kabátu, nebo z marnivosti umrznu. Podívala jsem se na obnošený modrý plášť, povzdechla si a přehodila si ho přes ruku. Potom jsem odešla do obývacího pokoje. Alcide už stál připravený uprostřed pokoje, čekal na mě a připadal mi nervózní. Když mě spatřil, vytáhl z haldy krabic, které ráno přinesl, jednu úhledně zabalenou. Na tváři se mu znovu objevil onen rozpačitý výraz, jehož jsem si u něj všimla, když jsem se vrátila do bytu.
„Tohle vám nejspíš dlužím,“ řekl a podal mi velkou krabici.
„Och, Alcide! Vy jste mi koupil dárek?“ zeptala jsem se, úplně vychýlená z rovnováhy. Takové věci se mi totiž nestávají každý den.
„Otevřete to!“ pobídl mě chraplavě.
Odhodila jsem kabát na nejbližší židli a nešikovně rozbalila ozdobný papír − nebyla jsem na umělé nehty zvyklá. Po chvilce zápolení jsem otevřela i bílou krabici, která se v něm skrývala, a v ní našla nový šál přes ramena, který mi Alcide koupil místo toho zničeného. Pomalu jsem vytáhla z krabice dlouhý obdélník a vychutnávala si pocit z nečekaného dárku. Byl překrásný, ušitý z černého sametu, a na okrajích měl střapce s korálky. Okamžitě jsem poznala, že stál asi tak pětkrát víc než ten, o který jsem přišla.
Úplně mi tím vyrazil dech, což se mi příliš často nestává. Nikdy jsem moc dárků nedostávala, takže jsem si zvykla nebrat je na lehkou váhu. Ovinula jsem si šál kolem ramen a těšila se z jeho jemného, lichotivého materiálu. Nakonec jsem si jej přitiskla k tváři.
„Děkuju,“ řekla jsem rozechvěle.
„Nemáte za co,“ odpověděl Alcide. „Proboha, hlavně nezačněte brečet, Sookie! Chtěl jsem vás potěšit.“
„Taky se vám to podařilo,“ ujistila jsem ho. „A brečet nebudu.“ Polkla jsem slzy a odešla k zrcadlu v koupelně, abych se na sebe podívala. „Ach, je tak nádherný!“ vydechla jsem upřímně.
„Jsem rád, že se vám líbí,“ odpověděl s vážným výrazem. „To je to nejmenší, co jsem mohl udělat.“ Potom mi šál upravil tak, aby zakryl zarudlé a ztvrdlé ranky na mém levém rameni.
„Nic mi nedlužíte,“ namítla jsem. „Vašim dlužníkem jsem já.“ Vytušila jsem, že moje vážné řeči vyvádějí Alcida z míry zhruba stejně, jako kdybych se před ním rozplakala. „Tak pojďte,“ řekla jsem nakonec. „Pojedeme do Klubu mrtvých. Zjistíme všechno co se dá, a nikomu se nic nestane.“
Tím se jen potvrdilo, že nejsem žádná věštkyně.
*
Alcide si vzal jiný oblek, ale bar U Josephine vypadal pořád stejně. Liduprázdný chodník a atmosféra zkázy. Zima byla ještě lezavější než včera. Od úst mi stoupaly obláčky páry a já byla tak vděčná za teplo sametového přehozu přes ramena, až to bylo politováníhodné. Alcide vyskočil z auta a okamžitě se běžel schovat pod markýzu, aniž na mě počkal a pomohl mi vystoupit.
„Je úplněk,“ vysvětlil mi stručně. „Dnes večer to bude o krk.“
„Omlouvám se,“ řekla jsem zkroušeně. „Určitě je to pro vás hrozně těžké.“ Kdyby mě nemusel doprovázet, mohl se prohánět lesem a lovit jeleny a zajíce. Alcide ale nechtěl, abych se omlouvala. „Vždycky to můžu nechat na zítra,“ prohlásil. „A dopadne to stejně dobře, jako kdybych se do toho pustil dnes.“ Přesto mi neušlo, že má celé tělo napjaté.
Tentokrát jsem už nenadskočila leknutím, když se auto vydalo samo od sebe pryč, a nezachvěla jsem se, když nám pan Hob otevřel dveře. Netušila jsem, jestli je rád, že nás vidí; vlastně jsem neměla sebemenší ponětí, co výraz v jeho tváři znamená. Klidně by se mohl tetelit blahem, a já bych to stejně nepoznala.
Přesto jsem pochybovala, že ho moje druhá návštěva v baru naplňuje přílišnou radostí. Že by ten podnik patřil přímo jemu? V tom případě jsem ale nechápala, proč by pan Hob pojmenoval svůj klub „U Josephine“. Mnohem lépe by se hodilo „Pošlý tlející pes“ nebo „Spálení červi“, ale název „U Josephine“ se k němu nehodil.
„Dnes večer tu nechceme žádné problémy,“ upozornil nás pan Hob nekompromisně. Při řeči zadrhával a jeho hlas zněl ochraptěle, jako by se moc často ke slovu nedostal, nebo ho mluvení příliš nebavilo.
„Ona za to nemůže!“ ohradil se Alcide.
„Stejně,“ nedal se pan Hob a tím také rozhovor zakončil. Měl zřejmě dojem, že nic dalšího už říkat nemusí, a také to byla pravda. Nakonec skřet trhavě kývl hlavou k několika stolům spojeným dohromady. „Král už na vás čeká.“
Jakmile jsem došla k tabuli, muži kolem ní povstali. Russell Edgington i jeho důvěrný přítel Talbot stáli čelem k parketu a naproti nim se zvedl ze židle postarší (no, byl už postarší člověk, když se z něj stal nemrtvý) upír. Žena vedle něj samozřejmě zůstala sedět. Zprvu jsem jí věnovala jen letmý pohled, ale pak jsem si uvědomila, kdo to je, a radostně jsem vypískla.
„Taro!“
Moje kamarádka ze střední školy zavýskla a vyskočila. Vrhly jsme se k sobě a pevně se objaly, přestože jsme se obvykle zdravily mnohem uměřeněji. Ale v Klubu mrtvých jsme obě vstoupily na neznámou půdu.
Tara je o několik centimetrů vyšší než já, má tmavé oči i vlasy a olivově hnědou pleť. Měla na sobě bronzově zlaté šaty s dlouhými rukávy, které se při každém jejím pohybu zatřpytily, a k nim střevíčky na vysokém podpatku. Dohnala jimi rozdíl, který ztrácela na výšce vedle svého přítele.
Když jsem se pak vymanila z jejího objetí a spokojeně ji poplácala po zádech, uvědomila jsem si, že čelím nejhoršímu možnému nebezpečí. Podívala jsem se totiž do jejích myšlenek a zjistila, že má v úmyslu zeptat se, proč tu jsem s někým úplně cizím, a ne s Billem.
„Pojď se mnou na chviličku na dámy!“ zvolala jsem vesele. Tara chňapla kabelku a věnovala svému příteli dokonale svůdný a zároveň omluvný úsměv. Mávla jsem na Alcida, poprosila ostatní pány, aby nás na chvíli omluvili, a vydala se s Tarou na toalety, ke kterým vedly dveře z chodby u zadního východu. Vevnitř naštěstí nebylo ani živáčka. Opřela jsem se o dveře, aby se sem žádná další žena nedostala. Tara se postavila proti mně a do tváře se jí vkradl tázavý pohled.
„Taro, neříkej prosím nikomu nic o Billovi ani o Bon Temps!“
„Nechtěla bys mi vysvětlit proč?“
„Prostě…“ Snažila jsem se vymyslet nějaký chytrý důvod. Neúspěšně. „Jestli to uděláš, přijdu o hlavu.“
Tara sebou trhla a dlouze se na mě zadívala. Kdo by to neudělal? Tara si ale v životě prošla spoustou problémů a zocelila se, i když si občas polámala křídla. „Moc ráda tě vidím,“ řekla. „Připadala jsem si tu mezi těmi lidmi hrozně osamělá. Kdo je ten tvůj přítel? A co dělá?“
Pokaždé jsem zapomínala, že ostatní lidé nemohou číst druhým v myšlenkách, a že Tara neví vůbec nic o vlkodlacích a měňavcích. „Zeměměřič,“ odpověděla jsem. „Pojď se mnou, představím vás.“
„Promiňte, že jsme tak rychle utekly,“ omluvila jsem se všem mužům a věnovala jim zářivý úsměv. „Úplně jsem zapomněla na dobré vychování.“ Představila jsem Taru Alcidovi. Ten reagoval s přiměřeným uspokojením. Teď byla řada na Taře. „Sookie, to je Franklin Mott.“
„Ráda vás poznávám,“ usmála jsem se, a než jsem si stačila uvědomit, jaké nepatřičnosti se dopouštím, natáhla jsem k němu ruku. Upíři si totiž rukou nepotřásají. „Promiňte,“ vyhrkla jsem nakonec a místo toho mu nesměle zamávala. „Bydlíte v Jacksonu, pane Motte?“ Umínila jsem si, že před ním nesmím Taru ztrapnit.
„Říkejte mi prosím Frankline,“ odpověděl. Mluvil nádherným klidným hlasem s lehkým italským přízvukem. V době smrti mu možná táhlo na šedesát, nebo už šedesátku překročil. Vlasy i bradku měl ocelově šedé a tvář už trochu vrásčitou. Vypadal však mužně a plný života. „Ano, žiju tady, ale vlastním podnik, který má pobočky v Jacksonu, Rustonu a Vicksburgu. S Tarou jsem se setkal na jednom večírku v Rustonu.“
Postupně jsme se usadili, dostáli všem společenským rituálům, s Tarou jsme se zasmály zábavným historkám ze střední školy a nakonec jsme si objednali pití. Všichni upíři si samozřejmě poručili umělou krev a já, Talbot, Tara a Alcide jsme si dali koktejly. Rozhodla jsem se, že bych opět ráda zkusila ten se šampaňským. Servírka, která patřila k měňavcům, chodila sem a tam téměř nikým nepozorována a tvářila se, že se jí nechce zabředávat do žádných hovorů. Úplněk o sobě dával vědět nejrůznějšími způsoby.
Dnes večer bylo v baru mnohem méně zákazníků dvojí podstaty než včera. Byla jsem ráda, že po Debbii a jejím snoubenci nebylo ani vidu, ani slechu. Motorkářů z řad vlkodlaků sem přišla jen hrstka. Rozhojnil se však počet upírů a lidí. Zamyslela jsem se, jak jacksonští upíři dokážou udržovat existenci baru v tajnosti. Vždyť lidé, kteří sem přicházeli jako doprovod nadpřirozených bytostí, by se o tomhle místě určitě rádi zmínili nějakému reportérovi nebo přátelům.
Zeptala jsem se Alcida, jak je to možné. „Bar je pod vlivem kouzla. Nemůžete o něm nikomu povědět, i kdybyste se o to snažila,“ odpověděl mi.
Umínila jsem si, že později vyzkouším, jestli to skutečně platí. Zajímalo mě, kdo asi bar začaroval a jak se tomu kouzlu říká. Když jsem uvěřila na vlkodlaky a měňavce, k čarodějnicím už byl jen kousek.
Seděla jsem vtlačená mezi Talbotem a Alcidem, a tak jsem Talbotovi − jen tak, aby nestála řeč − položila tutéž otázku. Talbot se hovoru na toto téma nijak nebránil a Alcide s Franklinem Mottem se mezitím rozpovídali o několika svých společných známých. Talbot to sice trochu přehnal s vodou po holení, ale nijak jsem mu to nezazlívala. Byl zamilovaný, a navíc propadl sexu s upíry. Ne vždy jdou tyhle dvě věci ruku v ruce. Byl nesmlouvavý a inteligentní a nešlo mu na rozum, jak mohl jeho život nabrat tak nevšední směr. (Myšlenky z jeho hlavy proudily do okolí jako o závod, takže díky tomu se mi podařilo zjistit tolik podrobností z jeho života.)
Zopakoval mi Alcidovo vysvětlení o kouzlu. „Ale nikomu neříkají, jakým způsobem ho začarovali,“ prohlásil po chvíli, jako kdyby uvažoval, jestli mi má odpovědět obšírně, nebo stručně. Zadívala jsem se na jeho pohlednou milou tvář a musela si připomenout, že ví o Billových mukách, ale nezáleží mu na něm. Kéž by si tak znovu vzpomněl na Billa, abych o něm mohla zjistit víc! Aspoň bych zjistila, jestli je naživu. „Veškeré dění v tomhle podniku, slečno Sookie, je udržováno pod pokličkou v důsledku strachu z utrpení a trestu.“
Z jeho slov čišela spokojenost. Těšilo ho to. Těšilo ho, že získal srdce Russella Edgingtona, bytosti, která neměla problém někoho zabít a vyvolávala v lidech strach. „Každý upír nebo vlkodlak − ale v podstatě i všechny ostatní nadpřirozené bytosti, o nichž ani nevíte −, který si sem přivede nějakého smrtelníka, je zodpovědný za jeho chování. Kdybyste třeba dnes večer odešla a okamžitě zavolala do bulváru, Alcide by měl povinnost najít vás a zabít.“
„Chápu.“ A byla to pravda. „Ale co kdyby se k tomu nedokázal přinutit?“
„Pak by přišel o život a na vás bychom si najali nějakého nájemného lovce lidí.“
U všech svatých! „Oni existují i lovci lidí?“ Alcide mě měl varovat a říct mi mnohem víc věcí. Příliš mě nepotěšil. Talbotova odpověď vyhnala můj hlas do krákavých výšek.
„Jistě. V téhle oblasti se angažují ti vlkodlaci v motorkářském. Vlastně se tu dnes večer trochu vyptávají, protože…“ Výraz v jeho tváři se náhle změnil a zazněl z něj podezíravý podtón. „Ten muž, který vás včera večer obtěžoval… viděla jste ho ještě? Potom, co jste odešla?“
„Ne,“ odpověděla jsem, technicky vzato po pravdě. Neviděla jsem ho − alespoň ne včera večer. Vím, co si Bůh asi myslí o technicky vzatých pravdách, ale určitě by mi neměl za zlé, že se pokouším zachránit si vlastní krk. „Vrátili jsme se s Alcidem do bytu. Hodně mě to rozrušilo.“ Potom jsem sklopila oči jako každá cudná dívka, která není zvyklá, že se ji někdo pokouší sbalit v baru, což také nebyla tak úplně pravda. (Přestože se Sam snaží takovým případům bránit a celé naše městečko ví, že jsem cvok a tudíž se ke mně muži právě nehrnou, musím se občas vypořádat s agresivním nápadníkem a sem tam i napůl vážně myšlenými návrhy od zákazníků, kteří to přehnali s pitím, takže je jim jedno, že mám o kolečko víc.)
„Když se včera večer schylovalo k té rvačce, vypadala jste docela kurážně,“ poznamenal Talbot. Zřejmě uvažoval, že se moje včerejší chování neshodovalo s dnešní cudností. K sakru, přehnala jsem to!
„Sookie je pěkně kurážná,“ prohlásila Tara. Přivítala jsem, že se zapojila do hovoru. „Když jsme spolu asi před miliónem let tancovaly na pódiu, byla mnohem odvážnější než já! Málem jsem se složila strachy.“
Díky, Taro!
„Vy jste tančila?“ zeptal se Franklin Mott, jehož náš rozhovor upoutal.
„Samozřejmě. A taky jsme tu soutěž vyhrály,“ odpověděla Tara. „Ale potom, co jsme odmaturovaly a nasbíraly ve světě trochu zkušeností, jsme si uvědomily, že ten náš taneček byl, ehm…“
„Sugestivní,“ řekla jsem na rovinu. „Na naší střední škole nás obě považovali za ty nejnevinnější holčičky, a najednou jsme se tam zjevily a zatančily sestavu, kterou jsme se naučily z MTV.“
„Trvalo nám pár let, než jsme pochopily, proč se ředitel celou dobu tak strašně potil,“ dodala Tara s potměšilým úsměvem, který jí dodával na kráse. „Vlastně mě napadlo, že bych o něco mohla požádat diskžokeje.“ Hned nato se zvedla od stolu a vydala se za upírem, který obsluhoval pult na malém pódiu. Naklonil se k ní, se zájmem si ji poslechl a nakonec přikývl.
„Ach, to ne!“ Přede všemi se tu ztrapním.
„Co se děje?“ zajímal se pobaveně Alcide.
„Chce, abychom to znovu předvedly.“
Tara si plavně proklestila cestu davem zpátky ke stolu a zastavila se přede mnou. Než mě vzala za ruce a zvedla ze židle, vymyslela jsem aspoň pětadvacet dobrých důvodů, proč se jí nesmím nechat zviklat. Bylo však zřejmé, že se mi nezbývá nic jiného, než to zkusit. Tara byla odhodlaná tančit, a navíc byla moje kamarádka. Lidé nám uvolnili parket a z reproduktorů se ozvala skladba Love Is a Battlefield od Pat Benatarové.
Naneštěstí se mi ihned vybavil každý krok a zhoupnutí boků.
Jako nevinné dívky jsme si tehdy s Tarou naše číslo naplánovaly tak důkladně, jako bychom se s ním chystaly vystoupit na krasobruslařské soutěži, takže jsme se téměř celou dobu dotýkaly (nebo se k tomu blížily). Dal by se náš tanec upravit tak, aby ještě víc připomínal vystoupení dvou lesbiček ve striptýzovém klubu? Zřejmě ne. Ve striptýzovém klubu jsem nikdy nebyla, dokonce ani v půjčovně pornofilmů, ale předpokládala jsem, že závan chlípné touhy, který jsem ten večer vnímala ve všech návštěvnících baru, se ve všech podnicích projevoval stejně. Nelíbilo se mi sice, že mám být objektem této touhy právě já, ale kupodivu jsem zjistila, že mě v té chvíli zaplavil poměrně příjemný pocit. Připadalo mi, jako kdybych měla nad ostatními zvláštní moc.
Bill moje tělo proškolil v příjemném sexu, takže jsem tentokrát tančila mnohem sebevědoměji. Už totiž vím − stejně jako Tara −, jak takový dobrý sex vypadá. Měla jsem pocit, jako kdybychom lidem dávaly chlípně najevo: „Jsme ženské, tak se na nás podívejte!“ Páni, je to pravda, láska je vážně bojiště.
Stály jsme otočené k divákům z boku. Několik posledních taktů mě Tara držela kolem pasu a společně jsme houpaly hýžděmi. Nakonec jsme si sjely rukama po nohou až podlaze. Hudba utichla. Na kratičký okamžik se bar ponořil do ticha, ale potom ho zaplnil potlesk a hvízdání.
Z lačných pohledů ve tvářích upírů jsem poznala, že přemýšlejí o krvi, která nám proudí v žilách − zvlášť v těch na vnitřní straně stehen. Zaslechla jsem i vlkodlaky, kteří uvažovali, jak by si na nás pochutnali. Cestou zpátky ke stolu jsem si proto připadala trochu jako kus vepřového. Několik lidí nás uznale poplácalo po zádech a spousta mužů nás zvala k tanci. Byla jsem v pokušení přijmout nabídku od jednoho upíra s kudrnatými hnědými vlasy, který byl stejně vysoký jako já a roztomilý jako zajíček. Nakonec jsem se ale usmála a pokračovala v cestě.
Franklin Mott byl u vytržení. „Měla jsi pravdu,“ prohodil k Taře, když jí odsunul židli od stolu. Všimla jsem si, že Alcide zůstal sedět a zlověstně se na mě mračil. Talbot se proto natáhl a nervózně mi narychlo odsunul židli od stolu místo něj. (Russell ho za jeho zdvořilost pohladil po rameni.) „Nechápu, proč vás okamžitě nevyloučili ze školy,“ prohlásil Talbot, aby zahladil trapný dojem. Nikdy bych neřekla, že se Alcide zachová jako majetnický trouba.
„Vůbec nám to nedošlo,“ namítla se smíchem Tara. „Vůbec! Netušili jsme, kvůli čemu ten poprask je.“
„Co vám přelítlo přes nos?“ zeptala jsem se Alcida šeptem. Když jsem se ale opatrně zaposlouchala do jeho myšlenek, odhalila jsem, proč je tak nakvašený. Litoval svého přiznání, že Debbie má stále ještě místo v jeho srdci, protože jinak by vyvinul veškeré úsilí, aby se se mnou mohl dnes večer vyspat. Rozčilovalo ho to a zároveň naplňovalo výčitkami svědomí, protože dnes byl úplněk − berte to, jako že měl své dny. V jistém smyslu.
„Moc usilovně toho svého přítele nehledáte, co?“ poznamenal chladně a v očích mu zlostně zablýskalo.
V té chvíli jsem měla pocit, jako by mi do obličeje chrstl kbelík ledové vody. Překvapil mě a hrozně mi tím ublížil. Oči se mi zalily slzami. Navíc si všichni u stolu všimli, že Alcide řekl něco, čím mě rozrušil.
Talbot, Russell i Franklin střelili po Alcidovi výhružným pohledem. Talbotův výraz sice zdaleka nenaháněl takovou hrůzu jako ten, který patřil jeho milenci, takže jsem si ho nemusela všímat, ale Russell byl přece jen král a Franklin zjevně patřil mezi vlivné upíry. Alcide si rychle vzpomněl, kde je a s kým.
„Omlouvám se, Sookie, jen jsem žárlil,“ omluvil se tak hlasitě, aby to slyšeli všichni kolem stolu. „Bylo to vážně zajímavý.“
„Zajímavé?“ zeptala jsem se co nejrozverněji. I já sama jsem byla docela naštvaná. Prohrábla jsem Alcidovi vlasy a naklonila se k němu. „Jenom zajímavé?“ S předstíraným zájmem jsme se na sebe usmáli a všichni ostatní nám na to skočili. Nejraději bych ho za ty jeho černé vlasy chytla a pořádně s nimi trhla. Neuměl sice číst myšlenky jako já, ale takový podnět by určitě pochopil. Alcide musel napnout všechny síly, aby sebou neškubl.
Tara se mezi nás opět vmísila, aby se Alcida zeptala, čím se vlastně živí − díky Bohu −, takže jsme se úspěšně vyhnuli dalšímu trapnému okamžiku. Odsunula jsem židli trochu dál od kroužku kolem stolu a popustila uzdu myšlenkám. Alcide měl pravdu − měla jsem pracovat, a ne se jen veselit. Jenomže jsem nevěděla, jak bych mohla Taře upřít příležitost pobavit se a užít si toho, co ji tolik těší.
Mezi lidmi, kteří odcházeli z parketu, jsem zahlédla Erica. Opíral se o stěnu za malým pódiem a upíral ke mně žhnoucí pohled. Konečně někdo, kdo se na mě nezlobí a vnímal naše malé vystoupení přesně tak, jak jsme je s Tarou zamýšlely.
V obleku a brýlích vypadal Eric docela pohledně. Došla jsem k závěru, že díky brýlím nevypadá tak hrozivě, ale potom jsem obrátila pozornost zpět ke svému úkolu. Díky tomu, že se v baru pohybovalo mnohem méně vlkodlaků a lidí, mohla jsem se na ně lépe soustředit a vysledovat každou myšlenku k jejímu původci. Zavřela jsem oči, aby mě nic nerozptylovalo. Náhle jsem zaslechla útržek myšlenkového monologu, který mě vyděsil k smrti.
„Mučedník,“ zvonilo v hlavě nějakému muži. Věděla jsem, že jde o muže a že jeho myšlenky přicházejí odněkud za mnou, z opačné strany baru. Chtěla jsem se ohlédnout, ale potom jsem se zarazila. Vyhlížením si nijak nepomůžu. Ale bylo mi zatěžko odolat. Nakonec jsem sklopila oči, aby mě nerozptylovaly pohyby ostatních hostů.
Lidé samozřejmě nepřemýšlejí v celých větách. Když se probírám jejich myšlenkami, vlastně si je překládám.
„Až umřu, moje jméno se proslaví,“ pomyslel si ten člověk. „Už jsem tady. Proboha, hlavně ať to nebolí! Ještě že je tu se mnou… Snad je ten kolík dost ostrý.“
Ach, sakra! Potom jsem už jen vnímala, jak vstávám a odcházím od stolu.
*
Sunula jsem se kupředu a snažila se vytěsnit z hlavy hudbu a zvuk ostatních hlasů, abych se mohla soustředit na věci, které lidé neříkali nahlas. Připadala jsem si, jako bych se procházela pod vodou. U baru stála žena s neposednou kšticí rozcuchaných vlasů a usrkávala umělou krev. Na sobě měla černé šaty s těsným korzetem a nadýchanou sukní. Její vypracované ruce a mohutná ramena se k jejím šatům sice příliš nehodily, ale nikdy bych jí to neřekla. Neudělal by to ani žádný jiný člověk, který má všech pět pohromadě. Byla to určitě Betty Joe Pickardová, zástupkyně Russella Edgingtona. Její šaty doplňovaly bílé lodičky a rukavičky. Došla jsem k závěru, že už jí chybí jen klobouček s bílou síťkou. Vsadila bych boty, že Betty Joe zbožňovala Mamie Eisenhowerovou, někdejší první dámu.
Za působivou upírkou stáli čelem k baru dva muži. Lidé. První byl vysoký a připadal mi zvláštním způsobem povědomý. Stříbrem protkané vlasy měl sice dlouhé, ale nesmírně úhledně učesané. Vypadaly trochu jako klasický pánský sestřih, jemuž ale nikdo nekladl meze, kam až může dorůst. K jeho obleku se však nehodil. Menší společník měl suché černé rozcuchané vlasy, sem tam protkané šedinami, a na sobě sportovní sako, které možná sehnal v butiku JCPenney ve slevě.
A uvnitř laciného saka měl ve zvlášť ušité kapse zasunutý kolík.
Zaváhala jsem, což mě nesmírně vyděsilo. Kdybych ho zastavila, přede všemi bych tu odhalila svoje utajované duševní schopnosti, a tím vlastně prozradila, kdo jsem. Případné následky mého odhalení by se odvíjely od toho, co o mně Edgington věděl. Zjevně se dopídil, že Billova přítelkyně pracovala jako servírka v baru U Merlotta v Bon Temps, ale její jméno nezjistil. Proto jsem se mohla představit jako Sookie Stackhouseová. Kdyby Russell zjistil, že Billova přítelkyně je telepatka, kdo ví, co by se semlelo dál!
Vlastně jsem si to dovedla docela dobře představit.
Zatímco jsem se zahanbeně a vystrašeně rozmýšlela, osud rozhodl za mě. Černovlasý muž sáhl do kapsy saka. V hlavě mu přitom jako o závod vířily fanatické myšlenky. Vytáhl dlouhý naostřený kolík. Potom se všechno seběhlo neuvěřitelně rychle.
Vykřikla jsem: „KOLÍK!“ a skočila po útočníkově paži, oběma rukama jsem ji zoufale sevřela. Upíři a jejich lidé se rozběhli po baru, aby vypátrali zdroj hrozby, a měňavci s vlkodlaky se moudře vzdálili ke zdi, aby uvolnili parket upírům. Vysoký muž mě udeřil a jeho mohutná ruka mi přistála na ramenou a na hlavě. Jeho tmavovlasý kumpán neustále kroutil rukou a snažil se ji vysmeknout z mého sevření. Zuřivě sebou cloumal a snažil se mě odhodit stranou.
Během souboje jsme se s vysokým mužem střetli pohledem a poznali se. Byl to G. Steve Newlin, bývalý vůdce Bratrstva slunce. Šlo o skupinu fanaticky zaměřenou proti upírům, jejíž dallaská pobočka vzala po mé malé návštěvě do zaječích. Poznala jsem, že se chystá všem říct, kdo jsem, ale zároveň jsem musela hlídat, co dělá druhý muž s kolíkem. Klopýtala jsem v lodičkách sem a tam a snažila se udržet rovnováhu, když náhle útočníka osvítilo světlo jasnozřivosti a přehodil si kolík z nepohyblivé pravé ruky do levé, kterou měl volnou.
Steve Newlin mě potom udeřil do zad a rozeběhl se k východu. Zahlédla jsem, jak se za ním rozeběhlo několik postav. Ozval se jekot a vřeštění. Černovlasý muž se nakonec rozmáchl levou rukou a vrazil mi kolík do pravého boku.
Teprve potom jsem pustila útočníkovu ruku a podívala se, co mi provedl. Dlouze jsem se mu zadívala do očí a zahlédla v nich stejné zděšení, jaké jsem cítila já. Betty Joe Pickardová se nakonec rozmáchla pěstí v rukavičce a dvakrát ho udeřila − bum, bum! Hned první úder mu zlomil vaz. Druhý mu roztříštil lebku. Dokonce jsem zaslechla jejich praskot.
Muž se odporoučel k zemi, a protože jsem měla nohy zapřené o jeho kolena, stáhl mě s sebou. Rozplácla jsem se na podlaze, jak široká, tak dlouhá.
Ležela jsem na zádech, oči upřené ke stropu baru, kde se nad mou hlavou posmutněle otáčel větrák. Podivila jsem se, proč ho vůbec uprostřed zimy zapínají. Vtom jsem nad sebou zahlédla letět jestřába, který se jen těsně vyhnul lopatkám větráku. Potom se ke mně doploužil vlk, olízl mi tvář a zakňučel, ale pak se obrátil a odskákal kamsi pryč. Tara zaječela. Já ne. Měla jsem pocit, že umrznu.
Pravou rukou jsem si zakryla ránu v boku, kterou mi útočník zasadil dřevěným kolíkem. Nechtěla jsem ji vidět a bála jsem se, že bych náhodou mohla sklopit oči a spatřit tu spoušť. Ctila jsem, jak se do okolí rány rozlévá vlhká tekutina.
„Zavolejte policii!“ vyjekla Tara a ztěžka poklekla vedle mě. Barman a Betty Joe si nad její hlavou vyměnili významné pohledy. Pochopila jsem, co mají na mysli.
„Taro,“ ozvala jsem se ochraptěle. „Moje milá, všichni měňavci na sebe začali brát zvířecí podobu. Je úplněk. Policie se sem nesmí dostat. Ať ji nikdo nevolá.“
Moje zmínka o měňavcích u Tary nepadla na úrodnou půdu, protože netušila, že něco takového vůbec existuje. „Ale upíři tě nenechají umřít,“ ujistila mě přesvědčeně. „Vždyť jsi jednoho z nich právě zachránila!“
Tím jsem si nebyla příliš jistá. Všimla jsem si tváře Franklina Motta, která se objevila nad Tarou. Probodával mě upřeným pohledem a výraz v jeho obličeji mě nenechával na pochybách.
„Taro,“ zašeptala jsem, „musíš odsud zmizet. Všechno se tu zvrtává, a jestli vážně přijede policie, nesmíš tady zůstat.“
Franklin Mott souhlasně přikývl.
„Nenechám tě tu, dokud ti někdo nepomůže,“ nevzdávala se odhodlaně Tara. Bůh jí žehnej.
Teď jsem byla obklopená upíry. Patřil mezi ně i Eric. Neměla jsem ale tušení, jak si mám vyložit jeho výraz.
„Tamhleten vysoký blondýn mi pomůže,“ odpověděla jsem Taře chraptivým zasípáním a ukázala na Erica. Neodvážila jsem se na něj ale podívat, protože jsem se bála, že bych v jeho očích zahlédla odmítnutí. Jestli mi Eric nepodá pomocnou ruku, zůstanu zřejmě ležet na naleštěné podlaze upířího baru v mississippském Jacksonu a umřu.
Můj bratr Jason by byl z toho vzteky bez sebe.
Tara se už s Ericem v Bon Temps setkala, ale ten večer nepanovaly právě klidné podmínky. Zjevně nepoznala, že vysoký blondýn, kterého tehdy viděla, a muž v brýlích, v obleku a s vlasy staženými do ohonu, jsou jedna a tatáž osoba.
„Pomozte prosím Sookii!“ oslovila ho. Franklin Mott ji v té chvíli zvedal z podlahy.
„Ten mladík tvojí kamarádce určitě rád pomůže,“ odpověděl Mott a střelil po Ericovi pohledem, který naznačoval, že by v žádném případě neměl odmítnout.
„Samozřejmě. Jsem Alcidův dobrý známý,“ vysvětlil bez mrknutí oka Eric.
Zaujal místo, kde před chvílí klečela Tara. Byla jsem si jistá, že jakmile si klekl, ucítil mou krev. Obličej mu zbledl ještě víc než předtím a zpod kůže mu vystouply kosti. Z očí mu šlehaly toužebné plameny.
„Ani nevíte, jak je to pro mě těžké,“ zašeptal, „že se nemůžu sklonit a líznout si.“
„Když to uděláte, napodobí vás všichni ostatní,“ odpověděla jsem. „A nebudou si chtít jen líznout, ale i kousnout.“ U nohou se mi objevil německý ovčák se zářícíma žlutýma očima.
„Nic jiného mi v tom nebrání.“
„Kdo jste?“ zeptal se Russell Edgington a důkladně si Erica prohlédl. Stoupl si vedle mě a sklonil se nad nás. Můžu vám říct, že už mě unavovalo, jak se nade mnou všichni zlověstně tyčili, ale nemohla jsem se nijak bránit.
„Jsem Alcidův známý,“ zopakoval Eric. „Pozval mě, abych se seznámil s jeho novou přítelkyní. Jmenuju se Leif.“
Protože Eric klečel vedle mě, mohl na něj Russell pohlížet shora. Pohled jeho zlatohnědých očí se zaryl do Ericových modrých zřítelnic. „Alcide se s upíry příliš nestýká,“ poznamenal.
„Jsem jedním z mála, s nimiž ano.“
„Musíme odsud tu dívku odnést,“ prohlásil Russell.
Vrčení, které jsem zaslechla z několikametrové vzdálenosti, v té chvíli zesílilo. Kolem čehosi na podlaze se shromáždil hlouček zvířat.
„Odnesete to!“ zaječel pan Hob. „Zadním východem! Znáte přece pravidla!“
Dva upíři zvedli mrtvolu, kvůli níž se právě všichni vlkodlaci i měňavci dohadovali, a odnesli ji zadním východem. Zvířata je následovala. Po černovlasém fanatickém vrahovi se slehla země.
Zrovna dnes odpoledne jsme se s Alcidem zbavili jiné mrtvoly. Ani jednoho z nás ale nenapadlo přinést ji ke klubu a pohodit do uličky. Tahle byla samozřejmě čerstvá.
„Možná má natrženou ledvinu,“ zaslechla jsem Erica. Několik okamžiků jsem byla v bezvědomí, nebo jsem se alespoň ocitla někde jinde.
Strašlivě jsem se potila a celým tělem mi projížděla nesnesitelná bolest. Když jsem si uvědomila, že mám celé šaty nasáklé potem, rozladilo mě to. Ale usoudila jsem, že kvůli velké zakrvácené díře už stejně nebudou k ničemu, nebo ne?
„Odvezeme ji ke mně!“ rozhodl Russell. Kdybych nevěděla, jak jsou moje zranění vážná, zasmála bych se tomu. „Nechal jsem poslat pro limuzínu. Určitě jí bude příjemněji ve společnosti někoho známého, nemám pravdu?“ otočil se k Ericovi.
Došla jsem k závěru, že mě Russell nechce zvednout ze země a zašpinit si tak oblek. Talbot by mě neunesl. A na toho drobného upíra s kudrnatými vlasy, který tu dosud stál a neustále se usmíval, bych byla moc velká…
Jenom jsem dál ztrácela čas.
„Alcide se proměnil ve vlka a rozběhl se za kumpánem toho vraha,“ vysvětlil mi Eric, třebaže jsem si nevzpomínala, že bych ho žádala o nějaké vysvětlení. Už jsem se mu chystala říct, kdo byl vrahův společník, ale nakonec jsem si to rozmyslela. „Leife,“ zamumlala jsem a snažila se vrýt si jeho nové jméno do paměti. Leife. Asi jsou mi vidět podvazky. Znamená to…
„Ano, Sookie?“
Znovu jsem omdlela. Chabě jsem vnímala, že se moje tělo pohybuje, a uvědomila si, že mě Eric odnáší. Ještě nikdy jsem nezažila takové utrpení. A teprve teď mi došlo, že až do chvíle, kdy jsem poznala Billa, jsem se nikdy nemusela vypravit do nemocnice. Teď mě polovinu dne pokaždé někdo mlátil nebo jsem se zotavovala z ran, které mi uštědřil. Byl to dost zajímavý a výmluvný poznatek.
Kolem nás proběhl rys a namířil si to ven z baru. Zadívala jsem se do jeho zlatých očí. Dnešní večer bude v Jacksonu nesmírně zajímavý. Jen jsem doufala, že všichni slušní lidé zůstali doma.
Potom jsme se ocitli v limuzíně. Hlavu jsem měla položenou na Ericově klíně a Talbot s Russellem a tím drobným kudrnatým upírem se posadili naproti nám. Když jsme zastavili na semaforu, proploužil se kolem nás bizon.
„Ještě štěstí, že uprostřed prosince není o víkendu nikdo v centru města,“ poznamenal Talbot a Eric se uchechtl.
Připadalo mi, že jedeme nějak dlouho. Eric mi uhladil sukni a odhrnul vlasy z tváře. Zvedla jsem k němu oči a…
„Věděla, co se chystá udělat?“ zaslechla jsem Talbota.
„Viděla ho, jak vytahuje kolík,“ odpověděl lstivě Eric. „Chtěla si dojít k baru pro další pití.“
„To měla Betty Joe štěstí,“ poznamenal Russell s uhlazeným jižanským přízvukem.
Potom jsme odbočili na příjezdovou cestu k Russellovu sídlu a zastavili u brány. Za okénkem se objevil upír s plnovousem a pozorně si prohlédl všechny cestující. Počínal si mnohem ostražitěji než znuděný hlídač v domě, kde bydlel Alcide. Zaslechla jsem zahučení nějakého elektrického mechanismu a hned nato se brána otevřela. Vyjeli jsme po cestě (křupání štěrku pod koly se doneslo až ke mně) a před sídlem se otočili. Dům zářil jako narozeninový dort, a když mě Eric opatrně vynesl z limuzíny, uvědomila jsem si, že stojíme v luxusně zdobeném podloubí před hlavním vchodem. Dokonce i střechu kryté parkovací plochy podpíraly ozdobné sloupy. Čekala jsem, že každou chvíli sejde ze schodů Vivian Leighová.
Opět jsem na chvíli ztratila vědomí a probudila se ve foyeru. Bolest pomalu ustupovala a mně se z toho samou radostí zatočila hlava.
Russella coby pána téhle rezidence čekalo obřadné uvítání. A když navíc její obyvatelé ucítili čerstvou krev, rozběhli se za ním s dvojnásobnou radostí. Připadala jsem si jako v konkurzu na obálku nějakého románu. Za celý život jsem neviděla na jednom místě tolik pohledných mužů. Jasně jsem si ale uvědomila, že tu nejsou kvůli mně, aby mě přivítali. Russell představoval teplou verzi Hugha Hefnera a tenhle dům byl něco jako hlavní sídlo Playboye, ovšem se zvláštním důrazem na druhou část tohoto názvu.
„Voda, voda, všude samá voda, ale k pití ani kapka,“ poznamenala jsem a Eric se hlasitě rozesmál. Právě kvůli tomuhle ho mám ráda, pomyslela jsem si zasněně. Úplně mi učaroval.
„Výborně, injekce už působí,“ prohlásil nějaký bělovlasý muž v tričku s límečkem a krátkým rukávem a v dlouhých kalhotách s ostrými puky. Byl to člověk a klidně by si mohl nechat kolem krku vytetovat stetoskop, protože už na první pohled bylo jasné, že je doktor. „Budete mě ještě potřebovat?“
„Co kdybyste tu chvíli zůstal?“ navrhl Russell. „Josh vás určitě zabaví.“
Nepostřehla jsem, jak Josh vypadá, protože Eric se v té chvíli se mnou vydal po schodech do prvního poschodí.
„Jsme jako Rhett a Scarlet,“ poznamenala jsem.
„Tomu nerozumím,“ odpověděl Eric.
„Vy jste neviděl Jih proti Severu?“ zeptala jsem se zděšeně. Proč by se ale měl upír dívat na stěžejní jižanský film? Určitě ale přečetl Píseň o starém námořníkovi, kterou jsem přelouskala na střední škole. „Rozhodně se na něj podívejte! Proč se vůbec chovám takhle hloupě? Neměla bych se bát?“
„Ten lidský doktor do vás vpravil silnou dávku drog,“ odpověděl Eric a s úsměvem ke mně sklopil oči. „Teď vás nesu do ložnice, abyste se tam dala dohromady.“
„Je tady,“ varovala jsem Erica.
Vyslal ke mně varovný pohled. „Ano, Russell je tady. Ale obávám se, že si Alcide nevybral moc šťastně, Sookie. Pustil se za tím dalším útočníkem. Měl zůstat s vámi.“
„Ať mi políbí,“ prohlásila jsem sdílně.
„To by jistě rád, zvlášť potom, co vás dnes viděl tančit.“
Nebyla jsem dostatečně fit, abych se zasmála, ale přesto mě to napadlo. „Zdrogovat mě asi nebyl ten nejlepší nápad,“ svěřila jsem se Ericovi. Musela jsem držet pod pokličkou tolik tajemství.
„S tím souhlasím, ale jsem rád, že už vás přešla ta bolest.“
Nakonec jsme došli do ložnice a Eric mě položil na sloupkovou postel s honosnými nebesy. Potom využil příležitosti a pošeptal mi do ucha: „Dávejte si pozor!“ Pokusila jsem se vrýt si jeho radu do drogami zamlžené paměti. Mohlo by se totiž stát, že se prořeknu a odhalím tak, že Bill je nepochybně blízko.
2025 ©