Debbie! Došlo mi, že to určitě byla Debbie. Jakmile jsem překonala první záchvat paniky, který trval déle, než jsem byla ochotná připustit, pokusila jsem se vybavit si co nepřesněji těch několik posledních vteřin. Díky svým telepatickým schopnostem jsem vycítila, že útočník dokáže měnit podobu. Takže jsem dospěla k závěru, že to byla Alcidova bývalá přítelkyně − vlastně ani ne tak docela bývalá, když se ochomýtala kolem jeho garáže.
Čekala tu snad už od včerejšího večera, až se za Alcidem vrátím? Nebo se s ním setkala během jejich divokého honu za svitu měsíce v úplňku? Debbii očividně rozčílilo, že jsem se objevila v Alcidově doprovodu. Zřejmě ji to zasáhlo mnohem víc, než jsem si dokázala představit. Buď ho stále milovala, anebo měla nesmírně majetnickou povahu.
O její záměry mi teď ale ani tak nešlo. Mnohem větší starosti mi dělal vzduch. Snad poprvé za celou dobu, co znám Billa, jsem byla vděčná, že ve dne nedýchá.
Já sama jsem dýchala pomalu a klidně. Vyhýbala jsem se hlubokému zděšenému lapání po dechu. Fajn, takže do kufru mě strčila kolem, hmmm, jedné hodiny odpoledne. Bill se vzbudí zhruba kolem páté, až se začne stmívat. Možná si kvůli vyčerpání trochu přispí, ale později než v půl šesté se určitě neprobudí. A až procitne, rozhodně se mu podaří vysvobodit nás. Ale můžu se na to spoléhat? Určitě hrozně zeslábl. Utrpěl hrozná zranění, takže chvíli potrvá, než je vyléčí, přestože je upír. Než se vzchopí, musí hodně odpočívat a napít se krve. Sotva jsem si na to pomyslela, přeběhl mi po zádech mráz.
Nejen po zádech.
Bill bude mít hlad. Opravdu, opravdu hrozný hlad. Nevydrží to. A já tu budu s ním − hotové rychlé občerstvení.
Pozná, kdo jsem? Uvědomí si včas, že má vedle sebe mě, a zarazí se?
Zabolelo mě u srdce, když jsem si připustila možnost, že mu na ničem nebude záležet − ani na mně − a nezastaví se před ničím. Třeba bude pít a pít, dokud mě nevysaje úplně dosucha. Měl koneckonců románek s Lorenou a já mu ji zabila přímo před očima. Ano, zradila ho a mučila, což by mělo jeho vášeň k ní zchladit, ale cožpak milostné vztahy nebývají občas šílené?
I moje babička by určitě řekla: „Ach, k čertu!“
Dobře, musím zůstat v klidu, mělce dýchat a šetřit tak vzduch. A taky jsem nás oba musela nějak přetočit, abych mohla pohodlně ležet. Měla jsem štěstí, že jsme se ocitli v tom největším kufru auta, jaký jsem v životě viděla, a tak byla moje snaha korunována úspěchem. Billovo tělo bylo úplně ochablé. No, vždyť vlastně nežil. Mohla jsem do něj proto trochu šťouchnout, aniž bych se musela bát následků. V kufru byla zima, takže jsem se z Billa pokusila stáhnout kousek přikrývky, abych se do ní mohla zachumlat.
Byla tu tma jako v pytli. Napadlo mě, že napíšu výrobci a nabídnu mu, že mu třeba pro reklamní účely dosvědčím naprostou světloodolnost jeho výrobku, pokud se to tak dá říct. Ovšem jen pokud odsud vyváznu živá. Nahmatala jsem dvě láhve krve. Budou Billovi stačit?
Najednou mi v paměti vytanul novinový článek, který jsem četla v čekárně u zubaře. Pojednával o ženě, kterou někdo unesl a donutil ji, aby si vlezla do kufru auta. Od toho okamžiku neúnavně na veřejnosti bojovala za to, aby výrobci vybavovali kufry aut speciálními pojistkami, které by obětem podobných zločinů umožnily dostat se ven. Napadlo mě, jestli se jí podařilo přesvědčit i výrobce lincolnů. Ohmatala jsem celý vnitřek kufru, nebo alespoň všechna místa, kam jsem dosáhla, a měla jsem pocit, že se mi podařil husarský kousek − objevila jsem místo, kde ze stěny kufru vycházely dráty. Jenomže ať vedly k jakékoli páčce, někdo ji ulomil.
Snažila jsem se za její zbytek zatáhnout a škubnout s ní do obou stran. Sakra, takhle to přece dopadnout nemělo! Myslela jsem si, že z toho zešílím. Měla jsem možnost uprchnout, ale nepodařilo se mi ji využít. Konečky prstů jsem přejížděla podél drátů, ale žádnou další páčku jsem nenašla.
Zničili ji.
Zamyslela jsem se nad tím, jak se to vůbec mohlo stát. Zahanbeně se musím přiznat, že mě napadla i možnost, jestli o tom všem Eric předem nevěděl a nesnažil se mi tak říct: „To máte za to, že se vám líbí Bill.“ Ale nechtěla jsem tomu uvěřit. Eric měl sice značné šrámy na svém morálním profilu, ale takovouhle špinavost by mi určitě neprovedl. Vždyť se mu nepodařilo získat mě pro sebe, jak sám odevzdaně prohlásil. Lépe to říct nešlo.
A protože jsem neměla na práci nic jiného než přemýšlet, což podle mě moc kyslíku nespotřebovávalo, začala jsem přemítat o předchozím vlastníkovi auta. Napadlo mě, že Ericův známý mu určitě vytipoval auto, které se dalo snadno ukrást. Zcela jistě patřilo člověku, který po večerech nebyl doma, mohl si dovolit honosné vozidlo a měl kufr plný cigaretových papírků, bílého prášku a marihuany.
Klidně bych se vsadila, že Eric to auto vysvobodil ze zajetí nějakého drogového dealera. A ten zničil bezpečnostní mechanismus v kufru. Raději jsem ani nechtěla vědět proč.
Ach, nechejte mě chvilku vydýchat, pomyslela jsem si podrážděně. (Ani jsem nechtěla počítat, kolik chvilek k vydýchání jsem si už ten den vyšetřila.) Pokud si ale nedopřeju ještě jednu a nepodaří se mi vylézt z kufru dřív, než se Bill probudí, už na těch předchozích chvilkách nebude záležet.
Byla neděle a blížily se Vánoce, takže se v garáži neozval ani hlásek. Někteří lidé se třeba na svátky vrátili domů a zákonodárci odjeli do svých okrsků. Ostatní měli plné ruce práce s věcmi, které o Vánocích a v neděli dělají. Za tu dobu, kdy jsem ležela v kufru, jsem zaslechla odjíždět auto a po chvíli dva hlasy. Podle zvuku to byli dva lidé, kteří vystupovali z výtahu. Křičela jsem a bušila na dveře kufru, ale všechny zvuky přehlušil silný motor, který se rozběhl o chvilku později. Okamžitě jsem ztichla. Bála jsem se, že si vyplýtvám vzduch.
Čekat v naprosté tmě a těsném prostoru na jakoukoliv událost je hrozné, to vám tedy povím. Hodinky jsem si nenasadila, stejně se na nich ani nedaly rozsvítit ručičky. Neusnula jsem, ale místo toho jsem pomalu zakotvila v podivném stavu na pomezí spánku a bdělosti. Určitě za to mohla zima. Dokonce i v prošívané bundě a pod přikrývkou jsem v kufru mrzla. Prostor kolem mě sestával z ledové nehybné tmavé a tiché hmoty. Myšlenky mi poletovaly sem a tam.
Potom jsem strachy málem vylétla z kůže.
Bill se pohnul. Zavrtěl sebou a zaúpěl bolestí. Nakonec mu celé tělo ztuhlo. Vytušila jsem, že mě zavětřil.
„Bille,“ řekla jsem ochraptěle. Rty jsem měla chladem tak ztuhlé, že jsem jimi téměř nemohla pohybovat. „Bille, jsi v pořádku? Mám tu v láhvi umělou krev. Napij se!“
Bill vyrazil vpřed.
Měl takový hlad, že na mě nebral žádné ohledy. Bolelo to jako čert.
„Bille, to jsem já,“ pokračovala jsem se slzami v očích. „Bille, to jsem já! Nedělej to, lásko. Bille, to jsem já, Sookie. Mám s sebou Pravou krev.“
Bill byl k nezastavení. Přestože jsem stále mluvila, nepřestával sát. Opouštěly mě síly a celé tělo mi mrzlo. Přitáhl si mě k sobě oběma pažemi, ale vzpírat jsem se mu nemohla, protože bych ho jen ještě víc povzbudila. Zapřel se o mě nohou, takže jsem se nemohla ani hnout.
„Bille,“ zašeptala jsem. Zdálo se mi, že už je stejně příliš pozdě. Napnula jsem veškeré zbytky sil a štípla ho do ucha. „Poslouchej mě prosím, Bille!“
„Au,“ vyhrkl ochraptěle. Celý krk měl rozbolavělý. Zarazil se a přestal pít. Ovládla ho totiž další potřeba, která s krmením dost těsně souvisela. Stáhl mi tepláky a po dlouhé chvíli, vyplněné funěním, přetáčením se a kroucením, do mě bez okolků vnikl. Jakmile jsem začala ječet, Bill mi zakryl rukou ústa. Plakala jsem, vzlykala, a protože jsem měla plný nos, nezbývalo mi než dýchat pusou. V tu chvíli mě opustily všechny zábrany a vrhla jsem se do boje jako lvice. Kousala jsem ho, škrábala a kopala a vůbec nemyslela na to, že si vyplýtvám veškerý kyslík a Billa jenom vyprovokuji. Potřebovala jsem vzduch.
Po několika vteřinách Bill odtáhl ruku a úplně ztuhl. Úplně roztřesená jsem zalapala po dechu. Nedokázala jsem zastavit slzy a z hrdla se mi dral jeden vzlyk za druhým.
„Sookie?“ zeptal se Bill nejistě. „Sookie?“
Nedokázala jsem mu odpovědět.
„Jsi to ty,“ řekl a jeho ochraptělý hlas zněl překvapeně. „Jsi to ty! Takže jsi v té místnosti vážně byla?“
Snažila jsem se uklidnit, ale hlava se mi točila a šly na mě mdloby. Nakonec jsem ze sebe šeptem vypravila: „Bille!“
„Jsi to ty. Jsi pořádku?“
„Ne,“ odpověděla jsem téměř kajícně. Koneckonců přece věznili a mučili Billa, ne mě.
„Já…“ Najednou se zarazil. Měla jsem pocit, jako kdyby nad sebou zase získal kontrolu. „Vypil jsem víc krve, než jsem měl?“
K odpovědi jsem se nedovedla přimět. Místo toho jsem mu položila hlavu na paži. Mluvení mi najednou nestálo za to.
„Zřejmě si spolu užíváme ve skříni,“ poznamenal Bill lakonicky. „Ty jsi na to dobrovolně přistoupila?“
Otočila jsem hlavou ze strany na stranu a potom ji nechala opět spadnout na Billovu paži.
„Ne,“ zašeptal. „Och, to ne!“ Odtáhl se ode mě a zase jsme se oba začali všelijak kroutit a posouvat − snažil se totiž obléknout nejdřív mě a potom sebe. Rukama ohmatával okolí. „Jsme v kufru auta,“ zamumlal.
„Potřebuju vzduch,“ vydechla jsem tak tiše, že mě málem přeslechl.
„Proč jsi to neřekla hned?“ zeptal se Bill a vykopl v kufru auta díru. Vážně byl silnější. Bezva!
Kufr zaplnil chladný vzduch a já ho lačně nasála. Byl to úžasný, úžasný pocit, opět dýchat kyslík.
„Kde to jsme?“ zeptal se po chvíli.
„V garáži,“ zalapala jsem po dechu. „Pod činžovním domem. V Jacksonu.“ Byla jsem tak slabá, že bych nejraději všechno vypustila z hlavy a nechala se odnést vzduchem pryč.
„Proč?“
K odpovědi jsem musela napnout všechny síly. „Bydlí tu Alcide,“ zamumlala jsem.
„Jaký Alcide? Co máme udělat teď?“
„Eric… sem přijede. Napij se té krve v láhvi.“
„Sookie? Jsi v pořádku?“
Na odpověď jsem se nezmohla. Kdyby to šlo, odsekla bych: „A proč ti na tom vlastně záleží? Stejně jsi mě chtěl opustit.“ Mohla jsem říct třeba také: „Odpouštím ti,“ ale to mi připadalo příliš pravdivé. Možná bych jednoduše vydechla, že mi chyběl a že jsem jeho tajemství nikomu neprozradila. Sookie Stackhouseová byla zkrátka věrná až za hrob.
Zaslechla jsem, jak otevírá láhev.
Pomalu jsem odplouvala po neustále se zrychlujícím proudu mlhy bezvědomí, ale v poslední chvíli jsem si uvědomila, že ani Bill mě nezradil − nikdy jim neprozradil moje jméno. Věděla jsem, že se ho z něj snažili vymámit, aby mě mohli unést a mučit mě před jeho očima, aby nad ním získali převahu, ale nezlomili ho.
Vtom se kufr za skřípání prohýbajícího se kovu otevřel.
Ve světle zářivek na stropě garáže jsem zahlédla Erica. Světla se zapínala, jakmile se setmělo. „Co tu děláte?“ zeptal se.
Než jsem stačila odpovědět, proud mě definitivně odnesl pryč.
*
„Už se probouzí,“ uslyšela jsem Ericův hlas. „Třeba bude tolik krve stačit.“ Chviličku mi zvonilo v hlavě, ale potom zvuk ustal.
„Opravdu,“ ozval se další hlas. Otevřela jsem oči a zahlédla nad sebou tři mužské tváře: Ericovu, Alcidovu a Billovu. Zničehonic mě ten pohled málem rozesmál. U nás v městečku se mě všichni muži báli nebo se mě alespoň snažili vytlačit ze svých myšlenek, a teď jsem u sebe měla hned tři muže, kteří se se mnou toužili vyspat nebo o tom přinejmenším přemýšleli. A všichni obklopovali mou postel. Zachichotala jsem se, opravdu zachichotala. To se mi nestalo dobrých deset let. „Tři mušketýři,“ poznamenala jsem.
„Má halucinace?“ zeptal se Eric.
„Spíš se nám směje,“ namítl Alcide, ale nezdálo se mi, že by se na mě kvůli tomu zlobil. Potom postavil láhev Pravé krve, kterou držel v ruce, na toaletní stolek se zrcadlem za sebou. Vedle ní stála velká karafa se skleničkou.
Bill propletl své chladné prsty s mými. „Sookie,“ oslovil mě tiše svým typickým tónem, z něhož mi pokaždé přeběhl mráz po zádech. Snažila jsem se soustředit pozornost na jeho tvář. Seděl na posteli po mojí pravici.
Vypadal už lépe. Zůstalo mu jen několik jizev po hlubokých řezných ranách v obličeji a všechny modřiny mu začínaly blednout.
„Ptali se mě, jestli se vrátím na ukřižování,“ pověděla jsem mu.
„Kdo se tě na to ptal?“ zajímal se Bill a sklonil se ke mně. Oči měl rozšířené a tvářil se nesmírně soustředěně.
„Strážci u brány.“
„Strážci u brány se tě ptali, jestli se večer vrátíš na ukřižování? Dneska?“
„Ano.“
„Koho chtějí ukřižovat?“
„To nevím.“
Erik řekl: „Očekával bych, že se zeptáš: ‚Kde to jsem? Co se to se mnou stalo?‘ A ty se ptáš, koho mají ukřižovat − nebo koho právě ukřižovávají,“ opravil se, když zaletěl pohledem k hodinám vedle postele.
„Možná mysleli moje ukřižování,“ poznamenal Bill. Ta představa ho vyvedla z míry. „Třeba mě chtěli dnes večer zabít.“
„Nebo jen chytili toho blázna, který se pokusil zabít Betty Jo,“ naznačil Eric. „Lepšího kandidáta by stěží našli.“
Zamyslela jsem se nad tím, nakolik mi to dovolila únava, která mě neustále vysilovala. „To jsem z jejich myšlenek nevyčetla,“ zašeptala jsem. Krk jsem měla nesnesitelně rozdrásaný.
„Vám se podařilo číst myšlenky vlkodlakům?“ zeptal se Eric.
Přikývla jsem. „Myslím, že mluvili o Bubbovi,“ zašeptala jsem. V tu chvíli všichni v místnosti ztuhli.
„Ten kretén!“ prohlásil Eric rozzuřeně, když si to promyslel. „Oni ho chytili?“
„Podle mě ano.“ Alespoň takový dojem jsem z nich získala.
„Musíme ho odtamtud dostat,“ ozval se Bill. „Pokud je ještě naživu.“
Bill rozhodně projevil obdivuhodnou odvahu, když prohlásil, že by se do Russellova sídla rád vrátil. Na jeho místě bych něco takového nikdy nevypustila z úst.
Ticho, které se potom v místnosti rozhostilo, mělo zřetelně napjatý nádech.
„Ericu?“ Bill zvedl své tmavé obočí. Očekával odpověď.
Eric se nemohl tvářit rozzlobeněji. „Asi máš pravdu. Jsme za něj zodpovědní. Nechápu, jak ho mohou chtít v jeho domovském státě popravit! Tomu se říká loajalita?“
„A co vy?“ Při otázce směřované k Alcidovi Billův hlas citelně ochladl.
Místnost naplnilo teplo sálající z Alcidova výrazu. V hlavě se mu honila změť myšlenek. Dobrá, alespoň část večera strávil s Debbií.
„Nevím, jak bych to mohl provést,“ odpověděl zoufale. „Všechno moje a otcovo podnikání závisí na tom, jak často sem můžu dojíždět. A jestli budu s Russellem a jeho partou na kordy, můžu se s firmou rozloučit. Už takhle budu mít pekelné problémy, až jim dojde, že jejich vězně unesla Sookie.“
„A taky zabila Lorenu,“ dodala jsem.
Následovalo tíživé ticho.
Najednou se Eric zašklebil. „Vy jste oddělala Lorenu?“ Na upíra svého stáří se docela dobře vyznal v moderní slovníku.
Billův výraz jsem nedokázala dešifrovat. „Zarazila jí kolík do srdce,“ upřesnil. „Přemohla ji v souboji.“
„Bojovala s Lorenou a zabila ji?“ Ericův úsměv zářil stále víc. Tvářil se stejně hrdě, jako kdyby slyšel svého synka přednášet Shakespearovy verše.
„Ve velmi krátkém souboji,“ dodala jsem. Nemínila jsem si přiznávat zásluhy, které mi nepatřily, pokud se to vůbec dalo považovat za zásluhy.
„Sookie zabila upírku!“ vydechl Alcide. Zřejmě jsem tím v jeho očích nesmírně stoupla v ceně. Oba upíři v pokoji se v té chvíli zamračili.
Alcide mi podal velkou sklenici vody. Pomalu a namáhavě jsem ji vypila. O chvíli později jsem se už cítila o poznání lépe.
„Vraťme se k původnímu tématu,“ zakončil rozhovor Eric a střelil po mně pohledem, kterým mi říkal, že si se mnou o smrti Loreny ještě promluví. „Pokud Sookie dosud nepodezírají, že pomohla Billovi uniknout, nevím o nikom lepším, kdo by nám pomohl proniknout do Russellova sídla a nevyvolal poplach. Možná ji nebudou očekávat, ale vjezd jí určitě neodepřou. Obzvlášť pokud bude tvrdit, že Russellovi přináší zprávu od louisianské královny, nebo že by mu ráda něco vrátila…“ Potom se odmlčel a pokrčil rameny, jako by chtěl naznačit, že nás určitě napadne nějaká dobrá výmluva.
Nechtěla jsem se vrátit. Vybavila jsem si chudáka Bubbu a pokusila se v sobě vyvolat lítost nad osudem, který se před ním rýsoval, nebo ho už dokonce dostihl. Ale na strachování se jsem byla příliš slabá.
„Bílá vlajka,“ navrhla jsem po chvíli a odkašlala si. „Mají upíři něco takového?“
Eric nasadil zamyšlený výraz. „Samozřejmě, ale potom bych musel odhalit svou pravou totožnost,“ odpověděl.
Alcidovo spokojené rozpoložení mi zpřístupnilo jeho myšlenky. Přemítal, kdy bude moct zavolat Debbii.
Otevřela jsem ústa. Potom jsem si to sice rozmyslela a zavřela je, ale nakonec jsem se odhodlala promluvit. „Nevíte, kdo mě mohl strčit do toho kufru?“ zeptala jsem se Alcida. Zadíval se mi do očí a tok jeho myšlenek se zastavil. Uzavřel se do sebe, jako kdyby měl strach, že popustí uzdu svým emocím. Zničehonic se otočil, vyšel z místnosti a zavřel za sebou dveře. Tehdy jsem si poprvé pořádně uvědomila, že jsem opět v ložnici pro hosty v jeho bytě.
„Kdo to provedl, Sookie?“ zajímal se Eric.
„Jeho bývalá přítelkyně. Ale po včerejším večeru už zase není příliš bývalá.“
„Proč by něco takového prováděla?“ zeptal se Bill.
Opět to výmluvné ticho. „Aby se Sookie vůbec dostala do klubu, představili ji tam jako Alcidovu přítelkyni,“ odpověděl Eric ohleduplně.
„Ach!“ vydechl Bill. „Proč ses tam musela vetřít?“
„Ti tě museli pořádně přetáhnout po hlavě, Bille,“ poznamenal Eric chladně. „Snažila se vypátrat, kam tě unesli.“
Začínali jsme se dotýkat věcí, které jsem chtěla s Billem probrat o samotě.
„Vracet se tam je hloupost,“ prohlásila jsem. „Co kdybychom jim zavolali?“
Oba se na mě zadívali, jako bych se před jim přímo před očima měnila v žábu.
„To není špatný nápad,“ odpověděl Eric.
*
Nakonec jsme zjistili, že telefonní číslo na Russella Edgingtona je v seznamu pod jeho jménem. Nestálo u něj žádné „Sídlo zkázy“, nebo „Tady je Upírovo“. Promýšlela jsem si historku, s níž jsem ho chtěla oslovit, a současně jsem dopíjela obsah velkého průhledného plastového hrnku, který jsem měla v ruce. Bill trval na tom, abych se napila umělé krve, ale z její chuti se mi dělalo špatně, proto ji Bill smíchal s jablečným džusem. Polykala jsem a snažila se neklopit oči k hrnku.
Přinutili mě vypít ji hned poté, co jsem se večer vrátila do Alcidova bytu; ani jsem se jich neptala, jak se jim to podařilo. Aspoň mi už bylo jasné, proč Bernardovy vypůjčené šaty vypadaly tak hrozně. Od pohledu se mohlo zdát, že mě někdo podřezal, přestože mi krk zřídilo Billovo bezohledné kousání. Ještě mě bolel, ale už to nebylo tak hrozné.
Úkol zavolat Russellovi samozřejmě připadl mně. Ještě nikdy jsem nenarazila na muže, který by se rád bavil po telefonu a bylo mu víc než šestnáct let.
„Betty Jo Pikardovou, prosím,“ odpověděla jsem mužskému hlasu, který se ozval ve sluchátku.
„Má spoustu práce,“ přispěchal muž rychle s výmluvou.
„Potřebuju s ní ihned mluvit.“
„Má teď jiné úkoly. Dáte mi prosím své číslo?“
„Jsem ta žena, která jí včera večer zachránila život.“ Chodit kolem horké kaše nemělo smysl. „Musím si s ní promluvit. Okamžitě.“
„Počkejte, prosím!“
Nastalo dlouhé ticho. Sem tam jsem zaslechla, jak kolem telefonu někdo prochází. Z dálky ke mně doléhalo veselé halekání, ale raději jsem nad tím nedumala. Eric, Bill a Alcide − který se nakvašeně vrátil do pokoje, když ho Bill poprosil, jestli bychom si nemohli zavolat − stáli vedle mě a vrhali na mě nejrůznější pohledy. Já jen pokrčila rameny.
Konečně se ozval klapot podpatků po dlaždicích na podlaze.
„Jsem vám vděčná, ale věčně se na to spoléhat nemůžete,“ začala Betty Jo Pickardová razantně. „Přijali jsme vás a nechali u sebe, abyste se zotavila. Ani jsme vám nevymazali vzpomínky,“ dodala nakonec, jako kdyby doteď na takovou drobnost ani nepomyslela. „Proč voláte?“
„Nemáte u vás nějakého upíra, který napodobuje Elvise?“
„A?“ zeptala se najednou velice ostražitě. „Ano, včera večer jsme na našem pozemku chytili vetřelce.“
„Když jsem od vás dnes ráno odjela, znovu mě přepadli,“ pokračovala jsem. Předpokládali jsme, že můj slabý a ochraptělý hlas ji přesvědčí a že na mé tvrzení skočí.
Betty Jo dlouho přemýšlela, co to může znamenat, takže se na druhém konci linky rozhostilo ticho. „Máte ve zvyku být ve špatnou chvíli na špatném místě,“ odpověděla, jako by jí mě snad bylo i trochu líto.
„Přinutili mě, abych vám zavolala,“ pokračovala jsem váhavě. „Mám vám vyřídit, že ten upír, kterého držíte, nikoho nenapodobuje.“
Betty Jo se zasmála. „Och, ale…“ začala a zničehonic se zarazila. „Střílíte si ze mě, že?“ Přísahala bych, že Mamie Eisenhowerová by něco takového nikdy neřekla.
„To rozhodně ne. Tu noc pracoval v márnici jeden upír,“ zakrákala jsem. Na druhé straně linky se ozvalo něco mezi zalapáním po dechu a přidušeným sípáním. „Neoslovujte ho jeho pravým jménem. Říkejte mu ‚Bubbo.‘ A hlavně mu proboha neubližujte.“
„Jenže my už… počkejte chvíli!“
Potom odběhla a její naléhavé volání postupně utichlo.
Povzdechla jsem si a čekala. Po několika vteřinách mě dva muži, kteří stáli vedle a hypnotizovali mě pohledem, začali dohánět k šílenství. Došla jsem k závěru, že už mám dost sil, abych se posadila.
Bill mě jemně podepřel a Eric mi mezitím za zády opřel polštáře o pelest postele. Potěšilo mě, že jeden z nich duchapřítomně přehodil přes postel žlutou přikrývku, abych nezašpinila povlečení. Celou dobu jsem držela sluchátko pevně u ucha. Když v něm zapraskalo, nadskočila jsem.
„Stihli jsme ho sundat,“ ozvala se vesele Betty Jo.
„Zavolali jsme právě včas,“ řekla jsem Ericovi. Zavřel oči a vypadal, jako kdyby se v duchu modlil. Docela ráda bych věděla, koho asi Eric vzývá. Čekala jsem na další pokyny.
„Řekněte jí,“ začal, „aby ho pustili. Domů se už dostane sám. A povězte jí, jak je nám nesmírně líto, že se zatoulal.“
Předala jsem Betty Jo vzkaz od svých „únosců“.
Betty Jo byla v tu chvíli ochotná hodit všechny příkazy za hlavu. „Nezeptala byste se jich, jestli by u nás mohl zůstat a zazpívat nám? Je na tom docela dobře,“ dodala.
Vysvětlila jsem, co chce. Eric zvedl oči v sloup. „Ať se ho zeptá sama. Ale jestli to odmítne, musí jeho rozhodnutí respektovat a do ničeho ho netlačit,“ řekl. „Pokud na to nemá náladu, jen ho tím rozruší. A když se občas rozezpívá, vzpomene si na spoustu věcí a začne se chovat, ehm, trochu hlučně.“
„Dobrá,“ odpověděla Betty Jo, když jsem jí všechno přetlumočila. „Budeme se snažit. A pokud odmítne zpívat, okamžitě ho pustíme.“ Pak jsem zaslechla, jak se k někomu otáčí a říká: „Když bude souhlasit, zazpívá.“ Kdosi neznámý zvolal: „Hurá!“ Lidé v sídle krále Mississippi měli poslední dvě noci o zábavu postaráno.
Betty Jo po chvíli řekla: „Doufám, že se ze všeho dostanete. Netuším, jak se tomu člověku, u kterého teď jste, poštěstilo mít v péči největší hvězdu všech dob. Byl by s námi ochotný dojednat výměnu?“
Neměla ani tušení o všech komplikacích, které byly v Bubbou spojené. „Bubba“ zbožňoval kočičí krev, měl o kolečko víc a dokázal poslouchat jen ty nejjednodušší příkazy, i když sem tam vykazoval jisté náznaky mazanosti. Každý pokyn splnil doslova a do písmene.
„Chtěla by si ho u sebe nechat,“ řekla jsem Ericovi. Už mě unavovalo dělat jim prostředníka. Betty Jo se ale s Ericem setkat nesměla, jinak by zjistila, že je to ten Alcidův známý, který mě včera večer pomáhal odvézt do jejich sídla.
Všechno to na můj vkus bylo příliš zamotané.
„Ano?“ odpověděl Eric do telefonu. Zničehonic mluvil s anglickým přízvukem. Pan Mistr převleků. O několik okamžiků později už ze sebe sypal věty jako: „Je pro mě posvátný!“ a „Byl by pro vás příliš velké sousto.“ (Kdybych ten večer oplývala smyslem pro humor, připadala by mi Ericova poslední věta nesmírně legrační.) Po chvíli spokojeně zavěsil.
Připadalo mi nesmírně zvláštní, že se Betty Jo ani náznakem nezmínila o nějakých problémech v Russellově sídle. Neobvinila Bubbu, že vysvobodil jejich zajatce, a nijak nenaznačila, že by našli Loreninu mrtvolu. Neměla samozřejmě nejmenší důvod svěřovat se s takovými věcmi po telefonu úplně cizí ženě. Navíc toho z Loreny rozhodně moc nenašli, protože upíři se po smrti dost rychle rozpadají. V bazénu však určitě zůstaly stříbrné řetězy a možná i dost slizu, aby z něj poznali, že jde o mrtvolu upíra. Proč by se ale vůbec někdo díval pod plachty pokrývající bazén? Ale nemohlo jim ujít, že jejich drahocenný vězeň je fuč.
Možná předpokládali, že ho během bloumání po pozemku osvobodil Bubba. Nařídili jsme mu, aby jim nic neříkal, a mohli jsme se spolehnout, že náš rozkaz splní.
Třeba ale žádné problémy na obzoru nebyly. Než se na jaře pustí do čištění bazénu, Lorena se úplně rozpustí.
Přes její mrtvolu jsem se v myšlenkách opět vrátila k tělu, které jsme našli ve skříni v Alcidově bytě. Někdo určitě věděl, kde bydlíme, a měl na nás spadeno. Tím, že nám tady nechal tělo, se na nás snažil ukázat jako na pachatele vraždy, kterou jsem koneckonců spáchala. Jenom jsem nezabila toho muže. Napadlo mě, jestli už někdo objevil tělo Jerryho Falcona. Mnoho šancí jsem tomu nedávala. Nadechla jsem se, abych se Alcida zeptala, jestli o něm nemluvili ve zprávách, ale potom jsem zase zavřela pusu. Neměla jsem dost sil, abych tu otázku vyslovila.
Můj život se pohyboval rychleji, než jsem zvládala. Během dvou dní jsem jednu mrtvolu ukryla a druhou vyrobila. A to jen kvůli tomu, že jsem se zamilovala do upíra. Střelila jsem po Billovi nakvašeným pohledem. Moje myšlenky mě natolik pohltily, že jsem málem přeslechla zvonění telefonu. Alcide, který zmizel v kuchyni, ho určitě zvedl hned po prvním zazvonění.
Po chvíli se objevil ve dveřích do ložnice. „Zmizte,“ oznámil, „všichni se musíte uklidit do toho prázdného bytu vedle. Hybaj, hybaj!“
Bill mě zvedl i s přikrývkou. Než bych stačila říct „Jack Daniels“, vyšli jsme na chodbu a Eric vypáčil zámek ve dveřích vedlejšího bytu. Když za námi Bill zavřel, zaslechla jsem tiché hučení výtahu přijíždějícího do pátého patra.
Zůstali jsme stát v prázdném a studeném obývacím pokoji prázdného bytu jako přimražení. Upíři napjatě poslouchali, co se vedle děje. Já se začala v Billově náruči chvět.
Popravdě řečeno, moc se mi líbilo, jak mě drží, přestože jsem se na něj hrozně zlobila a ještě jsme si nevysvětlili spoustu věcí. Popravdě řečeno, připadala jsem si s ním jako doma. Přestože mě bolelo celé tělo − a mohly za to jeho ruce, nebo spíš špičáky − nemohla jsem se dočkat, až ho bez ohledu na tu děsivou příhodu v kufru zase spatřím nahého. Povzdechla jsem si. Zlobila jsem se sama na sebe. Musela jsem se spolehnout na svůj rozum, protože moje tělo se mě chystalo hodit přes palubu. Snažilo se zahladit vzpomínku na Billův bezohledný útok.
Bill mě opatrně položil na podlahu v prázdné ložnici pro hosty, jako kdybych ho stála hotové jmění, a zavinul mě do přikrývky. Potom se s Ericem přes stěnu, která sousedila s Billovou ložnicí, zaposlouchal, co se vedle děje.
„Ta mrcha!“ zamumlal Eric. Ach! Vrátila se Debbie.
Zavřela jsem oči. Eric překvapeně vydechl, takže jsem je znovu otevřela. Díval se na mě a v obličeji měl onen známý znepokojivě pobavený výraz.
„Debbie se včera večer zastavila u jeho sestry, aby o vás vyzvěděla všechno, co se dá. Alcidova sestra vás má moc ráda,“ vysvětlil mi Eric tiše. „A to Debbii rozzlobilo. Právě teď před Alcidem jeho sestru uráží.“
Z Billova výrazu jsem vyčetla, že mu to nepřipadá nijak zvlášť vtipné.
Náhle Bill ztuhl, jako kdyby ho někdo připojil k elektrické zásuvce. Eric ke mně vrhl naprosto nečitelný pohled a překvapeně pootevřel ústa.
Z vedlejší místnosti − dokonce i já to slyšela − se ozvalo nezaměnitelné plesknutí.
„Nech nás chvíli o samotě,“ řekl Bill Ericovi. Jeho tón se mi vůbec nelíbil. Zavřela jsem oči. Nepřipadala jsem si dost silná na to, co mělo podle mého přesvědčení následovat. Nechtěla jsem se s Billem pustit do křížku, ani ho vyplísnit za jeho nevěru. Netoužila jsem poslouchat jeho výmluvy a vysvětlení.
Bill si ale klekl na koberec vedle mě. Pak se natáhl na zem, přetočil se na bok a položil mi ruku na paži.
„Alcide té ženě právě vylíčil, jak jsi skvělá v posteli,“ zamumlal vlídně.
V tu ránu jsem vyskočila z podlahy tak zprudka, že jsem si natrhla jizvy na krku. Zároveň se mi ozvala ostrá bolest v téměř uzdraveném boku.
Ruka mi vystřelila ke krku. Zaťala jsem zuby, abych nevykřikla bolestí. Když jsem se opět přinutila promluvit, jenom jsem vyhrkla: „Cože? Cože?“ Byla jsem tak rozzuřená, že mi téměř nebylo rozumět. Bill mě probodl pohledem a položil si prst přes ústa, aby mi naznačil, že mám mluvit tiše.
„Nic takového jsem nikdy neudělala,“ zašeptala jsem rozzuřeně. „Ale i kdyby, rozhodně by sis to zasloužil, ty nevěrná bestie,“ řekla jsem a zadívala se Billovi přímo do očí. Dobře, pustíme se do toho tedy hned teď.
„Máš pravdu,“ zamumlal. „Lehni si, Sookie, musí tě to bolet.“
„Samozřejmě, že mě to bolí,“ zašeptala jsem a z očí mi vytryskly slzy. „Všichni mi tvrdili, že mě chceš poslat k čertu a začít si s ní. A přitom jsi v sobě nenašel ani trochu odvahy, abys mi to řekl, Bille! Byla jsem tak hloupá, když jsem si myslela, že mě miluješ!“ Zuřivě jsem ze sebe shodila přikrývku, skočila na něj a rukama se mu vrhla po krku. Nemohla jsem uvěřit, že se ve mně skrývá tolik surovosti.
K čertu s bolestí!
Nepodařilo se mi pořádně mu sevřít krk, a tak jsem ho aspoň škrábala, co mi síly stačily. Byla jsem vzteky bez sebe. Nejradši bych ho zabila.
Kdyby mi Bill vzdoroval, určitě bych v tom pokračovala, ale čím déle jsem se mu sápala po krku, tím víc mě opouštěl vztek a místo něj ve mně uvnitř zůstával jen chlad a prázdnota. Seděla jsem na Billovi obkročmo a on jen celou dobu ležel na podlaze a ruce měl netečně položené podél těla. Povolila jsem sevření. Nakonec jsem je uvolnila úplně a zabořila si obličej do dlaní.
„Doufám, že tě to pořádně bolelo,“ řekla jsem přidušeně, ale zřetelně.
„Ano,“ odpověděl. „Pořádně to bolelo.“
Bill mě stáhl k sobě na zem a přikryl nás dekou. Jemně si položil moji hlavu na prsa.
Měla jsem pocit, jako kdybychom tam mlčky leželi celou věčnost, ale ve skutečnosti uběhlo jen několik minut.
Ze zvyku a z touhy po blízkém člověku jsem se k Billovi přitulila; jen jsem si nebyla jistá, jestli jsem potřebovala konkrétně Billa, nebo se mi stýskalo po pocitu bezpečí, který jsem zažívala jedině s ním. Nenáviděla jsem ho, a zároveň milovala.
„Sookie,“ zašeptal mi do vlasů. „Já…“
„Pšššt,“ odpověděla jsem. „Pšššt!“ Přitáhla jsem se k němu ještě blíž a uvolnila se. Připadala jsem si, jako kdyby mi někdo uvolnil zaškrcený obvaz.
„Máš na sobě cizí šaty,“ zašeptal o chvilku později.
„Ano, patří upírovi jménem Bernard. Půjčil mi je místo těch, které jsem si zničila v baru.“
„U Josephine?“
„Ano.“
„Jak to, že sis je zničila?“
„Bodli mě kolíkem.“
Celé Billovo tělo úplně ztuhlo. „Kde? Bolelo to?“ Stáhl z nás přikrývku. „Ukaž mi, kde!“
„Samozřejmě to bolelo,“ odsekla jsem záměrně. „Pořádně.“ Potom jsem opatrně zvedla lem mikiny.
Bill přejel prsty po lesklé kůži pokrývající ránu. Nemohla jsem se uzdravit tak rychle jako on. Billovi stačila jedna nebo dvě noci, aby jeho kůže byla stejně hladká a dokonalá jako předtím. A dokonce po celém týdnu mučení bude nakonec vypadat stejně úchvatně. Mně zůstane po zbytek života jizva bez ohledu na to, jestli se napiju upíří krve nebo ne. Jenom nebude vypadat tak hrozně. Stejně je zázrak, že se mi ta díra po kolíku tak bleskurychle zacelila. Ale měla odporný červený odstín, nová kůže na ní byla stále citlivá a celé okolí rány mě bolelo.
„Kdo ti to provedl?“
„Jeden muž. Nějaký fanatik. To je na dlouhé povídání.“
„Je mrtvý?“
„Jo. Zabila ho Betty Jo Pickardová. Stačilo jí k tomu dvakrát se pořádně rozmáchnout pěstí. Vzpomněla jsem si přitom na kanadskou historku o Paulu Bunyanovi, kterou jsem četla ještě na základní škole.“
„Ten příběh neznám.“ Pohled Billových tmavých očí se střetl s mým.
Já pokrčila rameny.
„Hlavně, že je mrtvý.“ Bill vždycky dokázal trefit hřebíček na hlavičku.
„To spousta lidí. A všichni zemřeli kvůli tomu tvému počítačovému programu.“
Potom se mezi námi rozhostilo dlouhé ticho.
Bill zaletěl pohledem ke dveřím, které za sebou Eric ohleduplně zavřel. Určitě nás za nimi celou dobu poslouchal. Stejně jako všichni upíři vynikal Eric dokonalým sluchem. „Můžeme mluvit?“
„Ano.“
Billovy rty se pohybovaly hned vedle mého ucha, a když šeptal, lechtalo mě to. „Prohledali můj dům?“
„To nevím. Možná se do něj vloupali upíři z Mississippi. Od té doby, co za mnou přišli Eric, Pam a Chow a řekli mi, že tě někdo unesl, jsem už neměla příležitost podívat se tam.“
„A oni ti řekli…“
„Že jsi mě chtěl opustit. Ano. Řekli mi to.“
„Za tuhle šílenost jsem už dost těžce zaplatil,“ odpověděl Bill.
„Možná jsi zaplatil už dost, ale nevím, jestli to bylo dost i pro mě.“
Prázdnou chladnou ložnici vyplnilo ticho. Dokonce ani z obývacího pokoje jsem neslyšela vůbec nic. Snad už Eric vymyslel, co podnikneme dál. Jen jsem doufala, že součástí jeho plánu bude návrat do Bon Temps. Toužila jsem vrátit se do práce, za svými přáteli, a chyběl mi dokonce i bratr. Neměla jsem v něm sice bůhvíjakou oporu, ale nikdo jiný z rodiny mi už nezůstal.
Napadlo mě, co se asi děje ve vedlejším bytě.
„Když se u mě objevila královna a tvrdila, že se dozvěděla o mém programu, který ještě nikdo předtím nevymyslel, lichotilo mi to,“ začal Bill. „Nabízela mi za něj spoustu peněz, přestože mi je coby svému poddanému dávat nemusela.“
Znovu jsem si uvědomila, jak strašně se Billův a můj svět liší, a ústa se mi lehce zkřivila. „Kdo jí to podle tebe vyzradil?“
„To nevím. A radši to ani nechci vědět,“ odpověděl Bill. Znělo to nenuceně a vlídně, ale už jsem o něm věděla své.
„Víš přece, že jsem na tom strávil dost času,“ poznamenal, když mu došlo, že už ze mě nic nedostane.
„Proč?“
„Proč?“ zeptal se s náznakem znepokojení. „Protože mi to připadalo jako dobrý nápad. Sestavit seznam všech upírů v Americe a přinejmenším části světa byla cenná práce. Vlastně mě to i docela bavilo. Jakmile jsem se do toho zabral hlouběji, napadlo mě, že k tomu přidám i obrázky. Přezdívky. Osobní pozadí. Začalo to narůstat.“
„Takže jsi, ehm, sestavoval − něco jako adresář? Všech upírů?“
„Přesně tak.“ Bill se úplně rozzářil. „Jednou večer jsem uvažoval, s kolika upíry jsem se už na svých cestách za posledních sto let setkal. Začal jsem sestavovat seznam a potom ke každému přiřadil i vlastnoruční kresbu nebo fotografii.“
„Takže upíři nemají s fotografováním problém? Chci říct, jsou na těch snímcích vidět?“
„Jistě. Dřív nám nebylo po chuti, když nás někdo fotil, zvlášť po tom, co se fotografování v Americe tak masově rozšířilo. Ty snímky totiž odhalovaly, kdo jsme. Pokud jsme se totiž při nějaké příležitosti vyfotografovali a potom − třeba po dvaceti letech − nás někdo zachytil znovu, bylo zřejmé, že jsme se vůbec nezměnili. Ale od té doby, co jsme odhalili naši existenci a začali žít mezi lidmi, se tím už nemusíme zabývat.“
„Některým upírům to ale stále vadí.“
„Samozřejmě. Pár se jich dosud drží ve stínu a každý den odchází spát do podzemí.“
(To prohlašuje chlap, který se občas ukládá do země na hřbitově.)
„A ostatní upíři ti s tím pomáhali?“
„Ano,“ odpověděl a zatvářil se, jako kdyby ho moje otázka překvapila. „Ano, několik z nich mi pomohlo. Některé potěšilo, že si mohou procvičit paměť, jiní se tak dostali k starým známým nebo si zajeli do míst, kde pobývali dříve. Všechny upíry v Americe jsem určitě nezachytil, především ty, co přijeli teprve nedávno, ale takových osmdesát procent z nich jsem našel.“
„Dobře. Ale proč královna po tom programu tak touží? A proč se ho chtěli zmocnit ti upíři, kteří se o něm dozvěděli? Mohli by si přece všechny ty informace dát dohromady sami, ne?“
„Ano,“ odpověděl Bill. „Ale mnohem jednodušší je vzít si ten program ode mě. A pokud jde o to, proč by ho mohli chtít… Copak ty bys nechtěla vidět seznam všech ostatních telepatů v Americe?“
„No, to jistě,“ prohlásila jsem. „Mohla bych je požádat o radu, jak se vypořádat se svými problémy, nebo jak svoje schopnost lépe využívat.“
„A nebylo by ze stejného důvodu fajn mít i seznam upírů ve Spojených státech, jejich dovedností a zvláštních schopností?“
„Některé by ovšem určitě nepotěšilo, kdyby se na takovém seznamu objevili,“ namítla jsem. „Říkal jsi, že existují i upíři, kteří odmítli přiznat svou pravou podstatu, dál žijí ve tmě a potají loví.“
„Přesně tak.“
„I tyhle jsi do seznamu zařadil?“
Bill přikývl.
„Copak chceš skončit s kolíkem v hrudi?“
„Nikdy mě nenapadlo, že pro někoho může můj projekt představovat tak lákavý cíl. Nepomyslel jsem na to, jakou moc může jeho vlastníkovi přinést, dokud se mi ho ostatní nepokusili ukrást.“
V Billově obličeji se usadil zasmušilý výraz.
Náhle naši pozornost upoutal výkřik ve vedlejším bytě.
Alcide a Debbie se už zase hádali. Nesnášeli se, ale jakási vzájemná přitažlivost je k sobě neustále poháněla. Bez Alcida vedle sebe se Debbie možná chovala hezky.
Ne, tak tomuhle bych asi neuvěřila, ale třeba se s ní dalo vyjít, pokud se právě nesnažila lapit Alcida.
Měli se samozřejmě rozejít a už nikdy v životě se spolu nesejít v jedné místnosti.
Něco podobného bych si měla vzít k srdci také.
Jenomže podívejte se na mě! Ležím tu v cizím městě, v chladném bytě, zraněná, vysátá a s ránou po kolíku. Sama s upírem, který mě zradil.
Měla jsem před sebou zásadní rozhodnutí, které jen čekalo, až k němu dospěju a přijmu je za své.
Odsunula jsem Billa a vyškrábala se na nohy. Potom jsem si oblékla ukradenou bundu. Za zády mi zůstalo Billovo tíživé mlčení. Otevřela jsem dveře do obývacího pokoje a spatřila Erica, jak pobaveně poslouchá hádající se pár ve vedlejším bytě.
„Odvezte mě domů,“ prohlásila jsem.
„Samozřejmě,“ odpověděl. „Hned teď?“
„Ano. Moje věci mi může někdy později hodit domů Alcide, až bude mít cestu do Baton Rouge.“
„Je lincoln ještě v provozuschopném stavu?“
„Ano.“ Vytáhla jsem z kapsy klíčky. „Tady je máte.“
Vyšli jsme z prázdného bytu a sjeli výtahem do garáže.
Bill za námi nešel.
2025 ©