Vyplížila jsem se ze sídla krále Mississippi ve chvíli, kdy obloha začínala blednout. Bylo trochu tepleji než včera ráno a z doposud tmavého nebe padal déšť. V podpaží jsem měla založené svoje věci. Kabelka i černý hedvábný šál se nějakým neznámým způsobem dostaly ve zdraví z klubu; v šálu navíc našly úkryt i moje střevíčky s vysokými podpatky. Našla jsem i klíče od Alcidova bytu, které mi půjčil a já si je schovala do kabelky, takže jsem se nemusela děsit, že nemám kam jít. V druhém podpaždí jsem nesla složenou přikrývku. Před odchodem jsem ustlala postel, takže nikdo hned nepozná, že zmizela.
Jediná věc, kterou mi Bernard nepůjčil, byla tmavomodrá prošívaná bunda, kterou jsem si vzala z věšáku, když jsem se plížila ven. Ale přepadly mě kvůli tomu obrovské výčitky svědomí. Ještě nikdy v životě jsem nic neukradla. A teď jsem si vzala přikrývku i bundu. Moje svědomí mě grilovalo zaživa.
Když jsem si ale uvědomila, co budu možná muset udělat, abych se odsud dostala, připadala mi krádež bundy a přikrývky jako malichernost. Nakonec jsem svoje svědomí okřikla, aby sklaplo.
Přes prostornou kuchyň jsem došla až k zadním dveřím a otevřela je. Moje kroky naštěstí tlumily pantofle s gumovou podrážkou, které mi Bernard přinesl společně s ostatním oblečením do pokoje. V ponožkách a pantoflích se mi šlo mnohem lépe, než kdybych se musela kymácet na podpatcích.
Za celou dobu jsem nikoho nezahlédla. Zřejmě jsem si vybrala tu nejlepší možnou chvíli. Všichni upíři se schovali do bezpečí svých rakví, postelí, děr v zemi nebo kamkoliv, kde trávili den. A téměř všichni vlkodlaci, ať už je k tomu přimělo cokoliv, se ještě nevrátili ze svého včerejšího mejdanu, nebo dospávali ztracenou noc. Přesto jsem se chvěla napětím, protože jsem věděla, že se každou chvíli může všechno zvrtnout.
Za domem jsem skutečně narazila na malý bazén, na zimu přikrytý velkou černou plachtou. Zatížené okraje plachty sahaly mnohem dál, než kde doopravdy končil bazén. V letní chatce vedle něj se nesvítilo. Tiše jsem pokračovala kupředu po cestičce dlážděné hrbolatými kameny, a když jsem se protáhla mezerou v hustém živém plotu, ocitla jsem se na asfaltovém prostranství. Moje oči, posílené Ericovou krví, okamžitě odhalily, že jsem na dvoře před bývalými stájemi. Velká budova sestávala z bílých překládaných prken a v prvním patře, kde Bubba zahlédl několik bytů, jsem si všimla lomených oken. Přestože jsem tak honosnou garáž ještě nikdy neviděla, upoutalo mě, že do oddělených parkovacích boxů se nevjíždělo vraty, ale čtyřmi otevřenými klenutými vjezdy. Uvnitř jsem napočítala čtyři auta, od limuzíny až po džíp. Pátý oblouk, který se nacházel po mé pravici, byl zazděný a opatřený domovními dveřmi.
Bill, pomyslela jsem si. Bill! Srdce mi málem vyskočilo z hrudi. U dveří jsem ke své nesmírné úlevě zahlédla zaparkovaný lincoln. Zasunula jsem klíč do dveří vedle místa pro řidiče a bez problémů je odemkla. Přitom se automaticky rozsvítila lampička na stropě, ale v garážích naštěstí nebylo ani živáčka, takže si toho nikdo nevšiml. Položila jsem svoje věci na sedadlo spolujezdce a pomalu přivřela dveře. Potom jsem našla vypínač a zhasla. Na okamžik jsem se zadívala na přístrojovou desku, ale směs nadšení a strachu mi rozostřila zrak. Nakonec jsem přešla k zadní části auta a otevřela kufr. Byl obrovský, ale na rozdíl od interiéru auta špinavý. Domyslela jsem si, že Eric určitě sesbíral všechny velké odpadky a s těmi drobnými si nedělal těžkou hlavu. Na podlaze tak zůstaly ležet cigaretové papírky, plastové pytlíky a sem tam i hromádky jakéhosi bílého prášku. Hmmm! No, co se dá dělat, na tom přece nesejde. Eric připravil i dvě láhve krve, které jsem opřela o stěnu kufru. Nebylo tu sice čisto, ale také tu neleželo nic, kvůli čemu by se tu Bill cítil nepohodlně.
Zhluboka jsem se nadechla a pevně si přitiskla přikrývku k hrudi. Do jejích záhybů jsem zabalila kolík, který mi způsobil tolik utrpení. Jinou zbraň jsem neměla, a přestože kolík stále vypadal odpudivě (ulpěla na něm moje krev a také kousky tkáně), odhodlala jsem se vytáhnout ho z koše na odpadky a vzít s sebou. Koneckonců, zažila jsem na vlastní kůži, jaké dokáže napáchat škody.
Nebe se už prosvětlilo, ale když mi na tváři přistály dešťové kapky, byla jsem si jistá, že ještě chvíli vydrží šero. Přikrčila jsem se a odplížila se ke garáži. Vypadala jsem přitom samozřejmě podezřele, ale zkrátka jsem se nedokázala přinutit jít přímo ke dveřím. Po zemi poseté štěrkem jsem nemohla jít úplně tiše, ale i tak jsem se snažila našlapovat co nejopatrněji.
Přiložila jsem ucho ke dveřím, zaposlouchala se a využila svých zbystřených smyslů. Nezaslechla jsem vůbec nic. Alespoň jsem si mohla být jistá, že uvnitř není žádný člověk. Pomalu jsem vzala za kliku a otočila s ní. Když se dveře otevřely a já se do nich opřela, vrátila jsem ji do původní polohy. Nakonec jsem vstoupila do místnosti.
Na dřevěné podlaze jsem si všimla skvrn. Ve vzduchu se vznášel příšerný zápach. V tu chvíli mi došlo, že Russell dřív tuhle místnost využíval jako mučírnu. Uprostřed místnosti jsem zahlédla Billa. Byl připoutaný stříbrnými řetězy k židli s rovným opěradlem.
Po několika dnech, kdy mnou zmítaly protichůdné emoce a střídala jsem jedno neznámé prostředí za druhým, jako by se svět znovu zaostřil.
Všechno bylo najednou jasné. Měla jsem před sebou Billa. A podaří se mi ho zachránit.
Světlo holé žárovky u stropu mi umožnilo dobře si ho prohlédnout. V té chvíli jsem si byla jistá, že udělám cokoliv, abych ho zachránila.
Nikdy jsem si nedovedla představit něco tak hrůzostrašného.
Pod stříbrnými řetězy, které ho obepínaly po celém těle, měl seškvařenou pokožku. Věděla jsem, že stříbro způsobuje upírům nesnesitelnou bolest. Tu teď musel zakoušet i můj Bill. Jeho věznitelé ho popálili ho a pořezali, nechali ho vyhladovět a odpírali mu spánek. Z toho, jak seděl celý schoulený, jsem poznala, že se snaží využít chvíli odpočinku, která se mu naskytla, když jeho mučitelé odešli. Tmavé vlasy měl zašpiněné od krve.
Z místnosti bez oken vedly dvoje dveře. Těmi po mé pravici se vcházelo do jakési ubytovny. Všimla jsem si tam totiž několika postelí. Na jedné z nich byl natažený nějaký muž, který se předtím ani neobtěžoval převléknout. Byl to jeden z vlkodlaků, kteří se vrátili po noci, strávenou vytím na měsíc. Chrápal a kolem úst měl rozmazané tmavé skvrny, o jejichž původu jsem raději nepřemýšlela. Zbytek místnosti jsem neviděla, takže jsem neměla tušení, jestli je tam s ním i někdo další. Raději jsem předpokládala, že ano.
Dveře na opačné straně místnosti vedly hlouběji do garáže, možná až ke schodům do bytů v prvním patře. Nemohla jsem si to ale ověřit, protože jsem nechtěla marnit čas. Moje podvědomí mi naléhavě přikazovalo, abych odsud Billa co nejrychleji odvedla. Tolik jsem toužila odsud zmizet, že se mi chvělo celé tělo. Zatím stálo štěstí pouze na mé straně. Nemohla jsem se ale spoléhat, že tam zůstane navěky.
Přistoupila jsem k Billovi o dva kroky blíž.
Věděla jsem, že jakmile mě ucítí, okamžitě mě pozná.
Zprudka zvedl hlavu a zadíval se na mě. V jeho zašpiněné tváři se objevil výraz plný zoufalé naděje. Zvedla jsem prst, tiše se odkradla ke dveřím na ubytovnu a co nejtišeji je přivřela. Potom jsem se vrátila, postavila se za Billa a prohlédla si řetězy, kterými byl spoutaný. Pohromadě je držely dva malé zámky, podobné těm, jaké jsme mívali na skříňkách ve škole. „Kde je klíč?“ zašeptala jsem Billovi do ucha. Jediným prstem, který neměl zlomený, ukázal ke dveřím, jimiž jsem vešla. Na hřebíku vedle nich visely na zdi dva klíčky. Bill je měl neustále na dohled. Položila jsem přikrývku i kolík na podlahu, Billovi k nohám, překročila jsem skvrny na prknech a natáhla se co možná nejvýš. Na klíče jsem ale nedosáhla. Upír, který umí létat, by se k nim určitě dostal. Potom jsem si však připomněla, že jsem silnější než dřív a že Ericova krev rozšířila moje schopnosti.
Na zdi byla připevněná police se spoustou zajímavých věcí, například s pohrabáči a kleštěmi. Kleště! Stoupla jsem si na špičky, zvedla je z police a okamžitě se mi zvedl žaludek, protože na nich ulpěly − och, naprosto odporné věci. Zaťala jsem zuby, uchopila je, posunula jimi klíče na hřebíku a sundala je. Zhluboka, ale zároveň nesmírně tiše jsem vydechla úlevou. Nebylo to tak těžké.
Vlastně to byla úplně poslední snadno překonatelná překážka. Potom jsem se pustila do děsivého úkolu − musela jsem vysvobodit Billa ze zajetí řetězů a přitom jimi vůbec nezachrastit. Rozmotat třpytivé, vzájemně pospojované články bylo těžší, než jsem předpokládala. Jako by byly k Billovu tělu, napnutému k prasknutí, přilepené.
Náhle jsem pochopila, proč Bill tak napíná svaly. Snažil se nekřičet bolestí, kterou jsem mu způsobovala vytahováním řetězů z jeho zčernalé kůže. Přepadla mě vlna nevolnosti a stáhl se mi žaludek. Na chvíli jsem musela přestat a opatrně se nadechnout. Pokud mi Billovo utrpení působilo takovou trýzeň, jak se asi cítil on, když je musel prožívat?
Sebrala jsem všechny duševní síly a znovu se pustila do práce. Babička mi vždycky říkala, že ženy překonají každou překážku, která se před nimi objeví. Jako obvykle měla pravdu.
Bill měl kolem těla doslova metry řetězů a jejich uvolňování mi trvalo déle, než bych chtěla. Každá chvíle navíc mi přinášela utrpení a všude číhalo nebezpečí. S každým nádechem jsem do vzduchu vysílala zoufalé steny. S východem slunce Bill zeslábl, ale snažil se zůstat vzhůru. Pomáhalo mu, že venku byla tma, ale jakmile se slunce dostane výš, nebude se moci ani pohnout, i kdyby bylo zataženo sebevíc.
Poslední kousek řetězu dopadl na podlahu.
„Musíš se postavit,“ pošeptala jsem mu do ucha. „Musíš. Vím, že to bolí. Ale já tě neunesu.“ Alespoň jsem měla dojem, že bych to nezvládla. „Venku mám velký lincoln s otevřeným kufrem. Dovedu tě tam zabaleného v přikrývce a hned potom odjedeme. Rozumíš, lásko?“
Billova tmavá hlava se o kousíček pohnula.
A v tu chvíli nás opustilo štěstí.
„Kdo ksakru jste?“ ozvala se jakási žena s výrazným přízvukem. Přišla dveřmi, k nimž jsem stála otočená zády.
Bill sebou trhl. Otočila jsem se k cizince a zároveň se sehnula k zemi, abych zvedla kolík. Zničehonic po mě skočila.
Namluvila jsem si, že se všichni upíři uložili do rakví, ale tahle žena mě vyvedla z omylu. A vynaložila veškeré síly, aby mě zabila.
Kdyby nebyla stejně překvapená jako já, bylo by okamžitě po mně. Vykroutila jsem paži z jejího sevření a oběhla Billa sedícího na židli. Žena měla vysunuté špičáky a nenávistně na mě přes Billa vrčela. Měla stejně světlé vlasy jako já, ale byla menší a měla hnědé oči; vypadala docela křehce. Na jejích rukou jsem si všimla zaschlé krve a došlo mi, že patří Billovi. V tu chvíli ve mně všechno vzplálo a měla jsem pocit, jako kdyby mi i z očí šlehaly plameny.
„Vy asi budete ta jeho lidská pelešnice,“ prohlásila. „Víte, celou dobu jsme si to tady rozdávali. Jakmile mě spatřil, vypařila jste se mu z hlavy a od té doby vás už jen litoval.“
No, Lorena sice nebyla dvakrát elegantní, ale moc dobře věděla, kam vrazit onu příslovečnou kudlu. Nevšímala jsem si jí, protože se mě jen snažila znervóznit. Chytila jsem kolík pevněji a připravila se. V tu chvíli Lorena přeskočila Billa a potom zamířila opět k zemi, přímo na mě.
Během jejího skoku jsem instinktivně zvedla kolík, naklonila jej a namířila přímo na ni. Když se na mě snesla, zajel jí ostrý konec kolíku do hrudi a probodl ji skrz naskrz. O chvilku později jsme už ležely na zemi. Stále jsem pevně svírala kolík a šokovaná Lorena se mi zapřela o ramena ve snaze odtáhnout se ode mě. Pak ale překvapeně sklopila oči ke kusu dřeva ve své hrudi. S otevřenými ústy mi pohlédla do očí a její špičáky zmizely. „Ne!“ vydechla a z tváře jí zmizel veškerý život.
Využila jsem kolík, abych Lorenu odstrčila stranou, a potom jsem se zvedla. Nemohla jsem popadnout dech a ruce se mi třásly. Lorena se nehýbala. Celá příhoda se odehrála a skončila tak rychle a poměrně tiše, že jsem tomu nemohla uvěřit.
Bill zvedl oči od mrtvoly na podlaze a zadíval se na mě. Z jeho výrazu jsem nepoznala, co si myslí. „No,“ začala jsem, „dostala co proto.“
Potom jsem se svezla na kolena vedle ní a snažila se nepozvracet.
Trvalo mi několik vzácných vteřin, než jsem se dala dohromady. Měla jsem před sebou úkol, který jsem musela splnit. Lorenina smrt mi nebude k ničemu, pokud se mi nepodaří odvést odsud Billa dřív, než sem přijde někdo další. Ale když už jsem provedla tak odpornou věc, musela jsem z ní vydolovat nějakou výhodu.
Napadlo mě, že bych měla její tělo, které se už začalo scvrkávat, něčím zakrýt, ale nejdříve jsem odsud musela odvést Billa, který dosud seděl na špinavé židli. Ovinula jsem mu kolem ramen přikrývku. Od okamžiku, kdy jsem Lorenu zabila, jsem se mu bála podívat do obličeje.
„To byla Lorena?“ zašeptala jsem Billovi do ucha. Náhle mě zaplavila vlna pochybností. „To ona ti tohle provedla?“
Bill znovu neznatelně přikývl.
Bum bác, a bylo po čarodějnici!
Po krátkém zaváhání, kdy jsem vyčkávala, jestli to ve mně vyvolá nějaké pocity, jsem se jen toužila Billa zeptat, jak mohla mít nějaká žena jménem Lorena tak neobvyklý přízvuk. Byla to ale hodně hloupá otázka, takže jsem ji radši uložila k ledu.
„Musíš se vzbudit a zůstat vzhůru, dokud tě neodvedu k autu.“ Soustředila jsem se a snažila se zjistit, co ve vedlejší místnosti provádějí vlkodlaci. Jeden z nich začal za zavřenými dveřmi hlasitě chrápat. Potom jsem ale podvědomě vycítila, že jeho kumpán, kterého jsem předtím neviděla, se probouzí. V první chvíli jsem úplně ztuhla. Vlkodlakova mysl se ale po chvíli vrátila do země snů. Zhluboka, velice zhluboka jsem se nadechla a zakryla Billovi hlavu okrajem přikrývky. Potom jsem si jeho levou paži přehodila kolem ramen a s vypětím všech sil se zvedla. Bill vstal z židle, a přestože se celou dobu zalykal bolestí, podařilo se mu dovrávorat ke dveřím. Téměř jsem ho musela nést, takže jsem uvítala, že se mohu na chvíli zastavit a otočit klikou. V té chvíli mi málem vyklouzl, protože vyčerpáním usínal dokonce při chůzi.
K pohybu ho donutilo jen hrozící nebezpečí, že nás někdo chytí.
Otevřela jsem dveře a ujistila se, že žlutá chlupatá deka zakrývá celou Billovu hlavu. Když Bill vycítil sluneční paprsky, zaúpěl a celé tělo mu ochablo, přestože slunce svítilo jen slabě. Tiše jsem na něj mluvila, klela a nutila ho, aby šel dál. Prohlásila jsem, že jestli se Loreně podařilo udržet ho celou dobu vzhůru, zvládnu to i já, a pokud k tomu autu nedojde, zmlátím ho.
Napnula jsem všechny síly, rozechvěle ho dovlekla až ke kufru vozu a otevřela ho. „Bille, sedni si tady na kraj,“ přikázala jsem mu a postrkovala ho tak dlouho, dokud neseděl čelem ke mně na kraji kufru. Najednou z něj vyprchaly i ty poslední zbytky síly a celé jeho tělo se svezlo dozadu. Těsně předtím ještě zasténal bolestí, ale potom se už nezmohl na žádný zvuk ani pohyb. Pokaždé, když jsem Billa viděla takhle umírat, naplnila mě hrůza. Nejraději bych s ním zatřásla, zakřičela na něj a začala do něj bušit.
Jenomže to by nebylo k ničemu.
Zastrčila jsem všechny Billovy končetiny, které trčely ven, ruku a nohu dovnitř, a zavřela kufr. Potom jsem si dopřála kratičkou chvilku klidu a zhluboka si oddechla.
Stála jsem na spoře osvětleném liduprázdném dvoře a horečně uvažovala. Mám se pokusit schovat Loreninu mrtvolu? A stálo by mi to za ztracený čas a námahu, kterou bych musela vynaložit?
Během půl minuty jsem nejméně šestkrát změnila rozhodnutí. Nakonec jsem došla k závěru, že se mi ta námaha vyplatí. Pokud vlkodlaci nenajdou její mrtvolu, třeba si pomyslí, že si Lorena Billa odvedla, aby ho podrobila dalšímu mučení. Russell a Betty Jo budou celou dobu spát, takže nikomu nevydají žádné rozkazy. Nedělala jsem si iluze, že kdyby mě teď Betty Jo chytila, byla by mě ochotná z vděčnosti ušetřit. Mohla jsem jen doufat, že by mě zabila o trochu rychleji.
Jakmile jsem se vnitřně ujistila, že můj záměr je správný, vrátila jsem se do místnosti plné krvavých skvrn. Kromě krve byly zdi nasáklé i pocitem zoufalství. Neubránila jsem se myšlence, kolik lidí, vlkodlaků a upírů už asi prošlo tímhle vězením. Co nejtišeji jsem zvedla ze země stříbrné řetězy a strčila je do Loreniny blůzy, aby si případní návštěvníci mysleli, že je má Bill stále omotané kolem těla. Rozhlédla jsem se a přemýšlela, co bych ještě měla odklidit. V místnosti bylo tolik krve, že mezi ní tu Loreninu určitě nikdo nepozná.
Nastal čas zmizet.
Musela jsem si ji přehodit přes rameno, abych jí netáhla nohy po podlaze a nenadělala tak zbytečně moc hluku. Ještě nikdy jsem nic takového nedělala a hrozně jsem se jí štítila. Naštěstí byla Lorena malá a já se během let naučila vytěsňovat z hlavy nepříjemné myšlenky. Jinak by mě totiž Lorenino kymácející se ochablé tělo, které se už začínalo drolit, vyděsilo k smrti. Zaťala jsem zuby, abych spolkla knedlík, který mi vykynul v krku.
Když jsem se ocitla venku a zamířila k bazénu, hustě se rozpršelo. Bez Ericovy krve bych zatížený okraj ochranné plachty nikdy nezvedla. Jednou rukou se mi to ale podařilo a nohou jsem Lorenu strčila dovnitř. Uvědomovala jsem si, že mě z okna v zadní části domu může kdykoliv někdo zahlédnout a dovtípit se, co to provádím. Pokud si mě ale někdo skutečně všiml, rozhodl se zachovat mlčení.
Začínala mě ochromovat strašlivá únava. Ale nakonec jsem se po vydlážděné cestě a skrz plot doploužila zpátky k autu. Na chvíli jsem se o ně opřela, několikrát se zhluboka nadechla snažila se sebrat síly. Potom jsem se posadila za volant a otočila klíčkem v zapalování. Ještě nikdy jsem nejela v tak velkém a luxusním autě jako je lincoln, ale v té chvíli mi na tom vůbec nezáleželo. Zapnula jsem si bezpečnostní pás, upravila sklon zpětného zrcátka a nastavení sedadla a váhavě se zadívala na přístrojovou desku. Musela jsem samozřejmě zapnout stěrače. Auto bylo nové a světla se zapínala sama od sebe, takže jsem měla o jednu starost méně.
Zhluboka jsem se nadechla. Měla jsem před sebou už přinejmenším třetí část plánu na Billovu záchranu. Děsilo mě, kolik náhod mi až dosud zkřížilo cestu, ale řekla jsem si, že ani ty nejlepší plány nemohou počítat s každou eventualitou. Zkrátka to nejde. Moje plány byly pokaždé poněkud pružné, aby mě podobné problémy nezaskočily a neochromily.
Otočila jsem volantem a vyjela ze dvora. Auto se ladně stočilo a já projela podél průčelí domu. Poprvé jsem se na něj mohla pořádně podívat. Byl tak krásný, jak jsem si ho představovala − celý bílý a s řadami masivních ozdobných sloupů. Russell musel vynaložit hotové jmění, aby domu dodal takový lesk.
Příjezdová cesta se vinula zhnědlým pozemkem, který byl dokonce i v zimě dokonale udržovaný. Připadala mi ale příliš krátká, protože jsem za chvilku před sebou spatřila zeď. U brány trůnila budka se strážnými uvnitř. Na celém těle mi vyrazil pot, přestože ranní vzduch byl dost chladný.
Zastavila jsem těsně před bránou. Malá kabina po straně byla z poloviny prosklená a otevíral se z ní výhled na obě strany zdi, takže strážní mohli kontrolovat přijíždějící i odjíždějící vozidla. Už jen kvůli dvěma vlkodlakům v kabině jsem doufala, že je vyhřívaná. Oba měli kožené bundy a tvářili se nesmírně nevrle. Bezpochyby si užili pěkně náročnou noc. Odolala jsem nezkrotnému pokušení šlápnout na plyn a prorazit si cestu bránou. Zastavila jsem. Jeden z vlkodlaků vyšel z budky. Měl u sebe pušku, takže jsem byla ráda, že jsem před ním spořádaně zastavila.
„Bernard vám dal určitě vědět, že dnes ráno odjedu,“ řekla jsem strážnému, když jsem stáhla okénko a pokusila se o úsměv.
„To vás včera bodli kolíkem?“ Strážný se choval rozmrzele. Byl zarostlý a páchl jako promočený pes.
„Jo.“
„Jak vám je?“
„Už lépe, díky za optání.“
„A na ukřižování se vrátíte?“
Určitě jsem se přeslechla. „Promiňte?“ zeptala jsem se přiškrceně.
Náhle se ozval jeho společník, který si stoupl do dveří budky. „Sklapni, Dougu!“
Doug se na svého kumpána zamračil, ale když s ním jeho zlý výraz ani nepohnul, pokrčil rameny. „Fajn, můžete jet!“
Brána se začala otevírat, na můj vkus ovšem příliš pomalu. Nakonec, když už byla otevřená dokořán, vlkodlaci ustoupili stranou a já zvolna vyjela z pozemku. Najednou mi došlo, že nevím, kterým směrem se vydat, ale nejlepší mi připadalo odbočit doleva. Chtěla jsem se přece vrátit do Jacksonu a moje podvědomí mi našeptávalo, že cestou sem jsme včera večer odbočili doprava.
Moje podvědomí bylo obyčejný lhář.
Po pěti minutách jsem si byla naprosto jistá, že jsem se ztratila. Slunce samozřejmě stoupalo v závějích mraků výš a výš. Už jsem si nedokázala vybavit, jestli jsem Billa skutečně důkladně přikryla dekou, a ani jsem netušila, jestli do kufru náhodou neproniká nějaké světlo. O bezpečné přepravě upírů se výrobci aut ve svých propagačních materiálech nikdy nezmiňovali.
Ale napadlo mě, že kufr je určitě vodotěsný − což bylo docela důležité −, takže na tom určitě nebude špatně ani s odolností vůči světlu. Nicméně jsem považovala za důležité najít nějaké tmavé místo, kam bych mohla vůz na zbývající část dne zaparkovat. Přestože mě každá částečka těla nabádala, abych od sídla odjela co nejdál pro případ, že by se někdo vydal Billa zkontrolovat a dal si při tom dvě a dvě dohromady, zajela jsem ke straně silnice a otevřela přihrádku před sedadlem spolujezdce. Bůh žehnej Americe! Uvnitř ležela mapa Mississippi se speciálním oddílem věnovaným Jacksonu.
To by mi samozřejmě pomohlo, kdybych ovšem měla tušení, kde právě teď jsem.
Lidé, kteří před něčím zoufale prchají, se ztratit nesmějí.
Několikrát jsem se zhluboka nadechla. Vrátila jsem se na silnici a pokračovala v jízdě, dokud jsem nezahlédla benzínku, obleženou auty. Přestože to moje mělo plnou nádrž (díky, Ericu!), zajela jsem k ní a zastavila u jednoho ze stojanů. Z druhé strany u něj stál černý mercedes, do nějž čepovala benzin pohledná žena středního věku v nenápadných, pohodlných a hezkých šatech. Vytáhla jsem z kádě s vodou stěrku na přední sklo a zeptala se ženy: „Nevíte náhodou, jak se odsud dostat zpátky na dálnici I-20?“
„Och, jistě,“ odpověděla a usmála se. Byla přesně ten typ člověka, který moc rád pomáhá ostatním, a já vzdala hold svému andělu strážnému, že mi ji přivedl do cesty. „Teď jsme v Madisonu, Jackson leží na jih odsud. Asi míli tímhle směrem se táhne dálnice I-55,“ řekla a ukázala západním směrem. „Jeďte po ní na jih a odtamtud můžete najet rovnou na I-20. A nebo…“
Ze všech informací se mi zavařoval mozek. „Ach, to zní skvěle! Jestli vám to nevadí, zůstanu u toho, jinak bych se ztratila.“
„Jistě, ráda jsem vám pomohla.“
„Ano, to ano.“
Zářivě jsme se na sebe usmály jako dvě slušně vychované ženy. Točila se mi hlava a jen stěží jsem potlačila nutkání vyhrknout: „Mám v kufru trpícího upíra.“ Povedlo se mi zachránit Billa, zůstat naživu a ještě dnes večer se snad vrátíme do Bon Temps. Už nás nebudou sužovat žádné problémy. Tedy kromě toho, že budu muset svému nevěrnému příteli vyčinit a zároveň čekat, jestli někdo nenajde tělo toho vlkodlaka, jehož jsme se zbavili v Bon Temps. Totéž platilo i pro mrtvolu, kterou jsme našli v Alcidově skříni. A navíc budeme muset čekat, co královna Louisiany řekne Billovi na jeho pletky s Lorenou. Myslím tím samozřejmě slovní pletky, nikdy bych od ní neočekávala, že ji bude zajímat, co dělá Bill v posteli.
Jinak bylo všechno prima.
„Dosti má den svého trápení,“ pomyslela jsem si. Z celé bible měla babička nejraději tuhle větu. Když mi bylo zhruba devět let, poprosila jsem ji, aby mi ji vysvětlila. Odpověděla: „Nehledej problémy, určitě tě už hledají samy.“
Vzpomněla jsem si na její slova a pročistila si hlavu. Teď jsem se musela jednoduše vrátit do Jacksonu a do bezpečí garáže Alcidova domu. Řídila jsem se pokyny, které mi udělila ta milá dáma, a o půl hodiny později jsem už s velkou úlevou vjížděla do Jacksonu.
Byla jsem si jistá, že pokud najdu budovu parlamentu, určitě se dostanu k Alcidovu bytu. Když mě Alcide prováděl centrem Jacksonu, příliš jsem si nevšímala jednosměrek a nesledovala, kudy jdeme. V celém Mississippi ani jeho hlavním městě však moc pětipatrových budov nebylo. Po napínavých chvílích, kdy jsem kroužila městem, jsem ji konečně zahlédla.
Teď, pomyslela jsem si, konečně skončí všechny problémy. Nebylo to ale ode mě trochu naivní? Už zase?
Zajela jsem k malé strážní budce, kde musel každý řidič počkat, dokud strážný nezatáhne za páčku, nestiskne knoflík nebo zkrátka nějak jinak nezvedne závoru. Ale najednou jsem se lekla, že by mi mohl odepřít vjezd, protože na autě nemám parkovací nálepku jako Alcide.
V kabině ale nikdo nebyl. Zela prázdnotou. Není to zvláštní? Zamračila jsem se a uvažovala, co podniknout. Ovšem po chvilce jsem na nájezdu spatřila strážného v těžké hnědé uniformě. Jakmile si všiml, že na něj čekám, střelil po mně pohledem a přidal do kroku. Povzdechla jsem si. Takže se s ním nakonec přece jen budu muset dát do řeči. Stiskla jsem tlačítko, kterým se stahovalo okénko.
„Promiňte, že jsem tu nebyl,“ vyhrkl okamžitě. „Musel jsem, ehm…, vyřídit jednu osobní věc.“
Měla jsem navrch.
„Musela jsem si půjčit tohle auto,“ začala jsem. „Mohl byste mi dát nějakou časově omezenou nálepku, abych mohla zajet dovnitř?“ S těmi slovy jsem po něm střelila pohledem, který mu dal jasně vědět, co si myslím. Říkal: „Neotravujte mě s nálepkou a já ani neceknu o tom, že jste odešel.“
„Jistě, slečno. Jdete do bytu pět set čtyři?“
„Máte skvělou paměť,“ odpověděla jsem a strážník se ve svém svraštělém obličeji začervenal.
„To je součást mojí práce,“ poznamenal nonšalantně a podal mi plastové číslo, které jsem si přilepila na přístrojovou desku. „Až odsud budete odjíždět, tím myslím nadobro, vrátila byste mi ji? Jestli tu ale chcete zůstat, budete mi muset vyplnit formulář, který tu musíme mít k dispozici. Vlastně,“ zadrhl se nakonec trochu stydlivě, „ho bude muset vyplnit pan Herveaux.“
„Jistě,“ odpověděla jsem. „Postará se o to.“ Vesele jsem mu zamávala a strážný zmizel v budce, aby zvedl bránu.
Zajela jsem do potemnělé garáže a celé tělo mi zaplavil pocit úlevy, jako když běžec překoná tu nejtěžší překážku.
Potom však nastoupila přirozená reakce. Jakmile jsem vytáhla klíčky ze zapalování, roztřáslo se mi celé tělo. Zdálo se mi, jako bych o několik řad dál zahlédla Alcidův pikap, ale určitě jsem to při pohledu z takové dálky nevěděla. Zaparkovala jsem totiž co nejdál od vjezdu, v nejtmavším koutu garáže, daleko od ostatních aut. Tím moje plány končily. Netušila jsem, co podniknout dál. Nevěřila jsem, že se dostanu až takhle daleko. Na chvilku jsem se tedy v pohodlném sedadle řidiče opřela, abych se uvolnila a zklidnila třesavku, než vystoupím. Celou cestu z Russellova sídla jsem měla zapnuté topení, takže v autě bylo příjemně teplo.
Když jsem se probudila, došlo mi, že jsem prospala několik hodin.
V autě panoval chlad, a dokonce i mně byla zima, přestože jsem na sobě stále měla ukradenou prošívanou bundu. Celá ztuhlá jsem se vypotácela ze sedadla řidiče a chvíli se protahovala a předkláněla, abych rozpohybovala ztuhlé klouby.
Možná bych měla zkontrolovat Billa. Chtěla jsem se přesvědčit, že je pořád přikrytý, protože se v autě určitě několikrát převalil.
Vlastně jsem jen toužila znovu ho vidět. Stačilo, abych na něj jenom pomyslela, a srdce mi začalo tlouct o poznání rychleji. Jak jsem byla hloupá!
Zkontrolovala jsem, kam až sahají sluneční paprsky, které pronikaly do garáží, a zjistila jsem, že zůstávají v bezpečné vzdálenosti. Navíc jsem zaparkovala tak, že k tomu nepatrnému zbytku světla stálo čelem a zadní část s kufrem tonula v úplné tmě.
Nakonec jsem podlehla pokušení a vůz obešla. Otočila jsem klíčem v zámku, vytáhla ho, zasunula do kapsy bundy a sledovala, jak se kufr otevírá.
V potemnělé garáži jsem toho moc neviděla a jen stěží jsem rozeznala chlupatou žlutou přikrývku. Došla jsem k závěru, že Bill je dobře přikrytý. Zlehka jsem se předklonila, abych mu deku důkladněji přetáhla přes hlavu. Ale najednou jsem zaslechla šoupání nohou po betonové podlaze garáže a zničehonic jsem ucítila, jak mě někdo zezadu tlačí do kufru.
Svezla jsem se dovnitř přímo na Billa.
Dalším šťouchnutím dostal neznámý útočník do kufru i moje nohy a zavřel ho.
Zůstali jsme s Billem sami, ve tmě, zavření v kufru.
2025 ©