Díky Maxine jsem si do práce mohla obléct čisté a voňavé šaty, ale pro boty jsem si musela zaskočit do řetězce Payless. Protože bývám celý den na nohou, na botách obvykle nešetřím, ale na to, abych si je koupila v některém z lepších obchodů v Clarice nebo v obchodním centru v Monroe, mi nezbyl čas. Jakmile jsem přijela do práce, z kuchyně vyšla v bílé zástěře opásané kolem hubeného těla Sweetie Des Artsová a objala mě. Politoval mě i brigádník, který obsluhoval stoly. Holly a Danielle mě během střídání směn poplácaly po ramenou a ujistily mne, že mi přejí, aby se všechno brzy vyřešilo.
Arlene zajímalo, jestli si myslím, že Dennis Pettibone skutečně večer přijede do baru. Ujistila jsem ji, že ano.
„Určitě se musí hodně nacestovat,“ poznamenala Arlene zamyšleně. „Kde asi bydlí?“
„Dal mi vizitku. Bydlí ve Shreveportu. Teď si vybavuju, že si kousek za městem pořídil malou farmu.“
Arlene přimhouřila oči. „Zřejmě jste si s Dennisem pěkně poklábosili.“
Už jsem se chystala namítnout, že vyšetřovatel Pettibone je pro mě moc starý, ale protože Arlene celé poslední tři roky tvrdí, že je jí šestatřicet, uvědomila jsem si, že by to vyznělo hrubě. „Jen jsme si chvilku povídali,“ řekla jsem. „Zeptal se mě, jak dlouho už spolu pracujeme a jestli máš děti.“
„Fakt?“ rozzářila se Arlene. „Fajn, fajn!“ Potom zvesela odkvačila ke svým stolům.
Pustila jsem se do práce, ale kvůli neustálému odbíhání mi všechno trvalo mnohem déle než obvykle. Bylo mi jasné, že ten můj požár zakrátko upadne v zapomnění, protože ho přehluší nějaká nová senzace. I když jsem nikomu nic podobného nepřála, už jsem se nemohla dočkat, až přestanu být středem pozornosti všech hostů.
*
Terry dnes nezvládal ani poklidný denní provoz baru, a tak jsme za něj s Arlene na střídačku zaskakovaly. Vůbec mi to nevadilo, protože práce navíc mi částečně pomáhala zaplašit nervozitu.
Ačkoliv jsem v noci spala jen tři hodiny, všechno jsem v pohodě stíhala, dokud mě Sam nezavolal na chodbu mezi jeho kanceláří a toaletami.
Předtím se u Samova stolu v rohu baru zastavili dva lidé a dali se s ním do řeči, ale všimla jsem si jich jen letmo. První byla malá baculatá žena, které mohlo být něco přes šedesát, a při chůzi se opírala o hůl. Doprovázel ji mladší hnědovlasý muž s výraznými rysy − špičatým nosem a hustým obočím −, díky nimž jeho tvář vyčnívala z davu. Někoho mi připomínal, ale nedokázala jsem si vybavit koho. Sam se s nimi zavřel v kanceláři.
„Sookie,“ oslovil mě rozmrzele, „ti dva, co sedí u mě v kanceláři, si s tebou chtějí promluvit.“
„Kdo je to?“
„Matka Jeffa Marriota a jeho dvojče.“
„Proboha!“ vydechla jsem. Tak proto mi ten muž připadal povědomý. Připomínal mi tu mrtvolu před mým domem. „Proč mě chtějí vidět?“
„Nevěří, že se Marriot zapletl se Společenstvem. Nechápou, jak vůbec mohl zemřít.“
Kdybych řekla, že jsem se takového setkání děsila, vystihla bych pravdu jen částečně. „Proč chtějí mluvit zrovna se mnou?“ zeptala jsem se zmučeně. Pohár mé citové výdrže začínal přetékat.
„Jenom… chtějí znát odpovědi na pár věcí. Trápí se.“
„To já taky,“ ohradila jsem se. „Přišla jsem o domov.“
„A oni o člověka, kterého milovali.“
Probodla jsem Sama pohledem. „Proč bych se s nimi měla bavit?“ zeptala jsem se. „Co ode mě vlastně chceš?“
„Byl bych rád, kdyby sis vyslechla, co ti chtějí říct,“ odpověděl Sam rozhodně. Nechtěl mě už dál nutit, ale zároveň mi už nemínil nic vysvětlovat. Rozhodnutí bylo na mně.
Samovi jsem důvěřovala, a tak jsem přikývla. „Až skončím, promluvím si s nimi,“ řekla jsem a doufala, že do té doby odsud odejdou. Když mi ale skončila směna, ještě seděli v Samově pracovně. Svlékla jsem zástěru, hodila ji do velkého koše nadepsaného ŠPINAVÉ PRÁDLO (při té příležitosti mě už nejméně posté napadlo, že jestli do něj natlačíme ještě jeden kousek, určitě vybuchne) a vešla do kanceláře.
Ocitla jsem se tváří v tvář Marriotovým a prohlédla si je o něco důkladněji než předtím. Paní Marriotová (aspoň bych čekala, že se tak jmenuje) nevypadala, že jí je do zpěvu. Měla popelavě šedou pleť a celé tělo nahrbené. Brýle se jí od nekonečného přívalu slz zamžily a v rukou držela mokré kapesníky. Smutná tvář jejího syna připomínala kámen. Přišel o bratra. Vyzařovalo z něj takové utrpení, že jsem se zachvěla.
„Děkuju, že jste přišla,“ řekl, instinktivně vstal ze židle a napřáhl paži. „Já jsem Jay Marriot a tohle je moje matka Justine.“
Tahle rodina si zřejmě pro křestní jména vybrala jediné písmeno z abecedy a držela se ho zuby nehty.
Netušila jsem, co jím říct. Měla jsem je ujistit, že mě smrt jejich bratra a syna mrzí, i když se mě pokusil zabít? Na tohle dilema mi etiketa odpovědět nedokázala; i moje babička by tápala.
„Paní − slečno − Stackhouseová, setkala jste se někdy předtím s mým bratrem?“
„Ne,“ odpověděla jsem. Sam mě vzal za ruku. Marriotovi seděli na jediných dvou židlích v místnosti, a já se Samem jsme se proto opřeli o kraj jeho psacího stolu. Doufala jsem, že ho zraněná noha příliš nebolí.
„Proč by vám chtěl podpálit dům? Policie ho nikdy předtím za nic nezatkla,“ ozvala se poprvé Justine. Mluvila přidušeně a trochu ochraptěle, ale v jejím hlase jsem zaslechla úpěnlivou prosbu. Přála si, aby tohle obvinění vůči jejímu synovi nebylo pravdivé.
„Nemám nejmenší tušení.“
„Mohla byste nám povědět, jak se to stalo? Jak − umřel?“
V tom okamžiku se mnou zacloumala zlost. Vadilo mi, že je musím litovat, chovat se ohleduplně a snášet jim modré z nebe. Kdo tu málem umřel? Kdo přišel o kus domova? Kdo málem skončil na mizině a ze všeho se vyhrabal jen díky zásahu štěstěny? Zalomcoval se mnou obrovský vztek. Sam mi uvolnil ruku a chytil mě kolem ramen. Vycítil, že jsem úplně ztuhla, a doufal, že ovládnu svou touhu začít na ně ječet.
Ze všech sil jsem ze sebe vydolovala své lepší já, ale stálo mě to obrovské přemáhání.
„Vzbudila mě kamarádka,“ začala jsem. „Když jsme vyběhly ven, spatřily jsme upíra, který teď bydlí u mého souseda − taky upíra −, jak stojí nad tělem pana Marriota. Nedaleko něj… ležel kanystr s benzinem.“
„Kdo ho má na svědomí?“ zeptala se znovu Justine.
„Upír.“
„Kousl ho?“
„Ne, on… zkrátka ne. Na kousání nedošlo.“
„A jak?“ Jayovo sebeovládání začínalo ochabovat.
„Řekla bych, že mu zlomil vaz.“
„To nám řekli i v úřadu šerifa,“ ozval se Jay. „Jenom jsme netušili, jestli je to skutečně pravda.“
Och, proboha!
Náhle do kanceláře strčila hlavu Sweetie Des Artsová a zeptala se Sama, jestli si může půjčit klíče od skladu, protože potřebuje sklenici s nálevem. Potom se omluvila, že nás vyrušila. Mezitím na mě z chodby vedoucí k zadnímu vchodu zamávala Arlene, takže mě napadlo, jestli se tu náhodou neobjevil Dennis Pettibone. Moje vlastní trable mě pohltily natolik, že jsem neviděla a neslyšela nic jiného. Jakmile se za ní zabouchly venkovní dveře, v malé kanceláři se rozhostilo tíživé ticho.
„Co ten upír dělal u vás na dvoře?“ vyhrkl Jay. „Navíc uprostřed noci?“
Měla jsem sto chutí vyhrknout, že mu po tom nic není, ale Sam mě pohladil po ruce. „Protože v noci jsou upíři vzhůru. Přes den přespává nedaleko mého domu.“ Přesně tohle jsme řekli i policii. „Zřejmě byl blízko a někoho před mým domem zaslechl, takže se šel podívat.“
„Ani nevíme, jak se tam Jeff dostal,“ pokračovala Justine. „Kde má auto?“
„To nevím.“
„V peněžence prý měl nějakou kartu.“
„Ano, patřil k členům Společenstva slunce,“ odpověděla jsem.
„Jenže on proti upírům nic neměl,“ namítl Jay. „Jsme dvojčata. Kdyby je nenáviděl, určitě bych to věděl. Tohle mi prostě nedává smysl.“
„Jedné ženě v baru lhal o tom, jak se jmenuje a kde bydlí,“ podotkla jsem co nejvlídněji.
„Vždyť jenom projížděl,“ řekl Jay. „Já jsem ženatý a Jeff byl rozvedený. Nerad to říkám před matkou, ale když chlap narazí v baru na nějakou ženu, většinou jí neřekne pravé jméno.“
V tom měl pravdu. Ačkoliv do našeho baru chodili hlavně lidé z městečka, dost často se tu objevili i hosté na cestách. Mnohokrát jsem jim nahlédla do hlavy a zjistila, že lžou, jako když tiskne.
„Kde měl tu peněženku?“ zeptala se Justine. Když ke mně zvedla oči, vypadala jako starý zničený pes. Při pohledu na ni se mi sevřelo srdce.
„V kapse bundy.“
Jay zničehonic vstal ze židle a začal v úzkém prostoru kolem sebe rázovat sem a tam. „A už je to tu zase!“ prohlásil vzrušeně. „Jeff by tohle nikdy neudělal. Peněženku nosil v kapse u kalhot, stejně jako já. Nikdy si ji nestrkáme do bundy.“
„Co to má znamenat?“ zeptal se Sam.
„To znamená, že Jeff to podle mě neudělal,“ řekl jeho bratr. „Klidně se mohli splést i na té benzince ve Fině.“
„Někdo jim tam řekl, že si u nich Jeff koupil kanystr benzinu?“ zeptal se Sam.
Justine sebou opět škubla a povislá kůže na bradě se jí roztřásla.
Předtím mě napadlo, jestli na jejich tvrzení nemůže být zrnko pravdy, ale teď ta chvilková slabost zase pominula. Vtom zazvonil telefon a všichni jsme leknutím nadskočili. Sam ho zvedl a klidným hlasem se ohlásil: „Merlotte.“ Chvíli mlčky poslouchal a proložil hovor jen dvakrát, když řekl: „Dobře,“ a „Vážně?“ Nakonec prohlásil: „Vyřídím jí to,“ a zavěsil.
„Našli auto vašeho bratra,“ řekl Jayi Marriotovi. „Stojí naproti cestě, která vede k Sookiinu domu.“
V té chvíli pohasl i poslední paprsek naděje, kterou v sobě rodina živila, a mně nezbylo nic jiného než je politovat. Justine vypadala o deset let starší, než když vešla do baru, a Jay působil dojmem, jako kdyby několik dní nespal a nejedl. Když odcházeli, neřekli mi jediné slovo, za což jsem jim byla vděčná. Z těch několika vět, které mezi sebou mezi dveřmi prohodili, jsem zjistila, že se pojedou podívat na Jeffovo auto a zeptají se, jestli by si mohli odnést jeho věci. Napadlo mě, že ani tam nepořídí o moc lépe.
Eric mi oznámil, že na té úzké polní cestě, která vedla k loveckému táboru, zastavila i Debbie Peltová, když mě oné noci přijela zabít. Klidně bych tam mohla zapíchnout ceduli s nápisem: TADY ZAPARKUJTE, POKUD CHCETE V NOCI PŘEPADNOUT SOOKII STACKHOUSEOVOU.
Sam šel vyprovodit Marriotovy z baru, ale hned se zase vrátil do kanceláře. Opřel se vedle mě o stůl a berle odložil vedle sebe. Potom mě vzal kolem ramen a já se k němu otočila a ovinula mu paži kolem pasu. Pak si mě Sam přivinul ještě těsněji a já jsem cítila, jak mi celým tělem prostupuje příjemný uklidňující pocit. Z celého těla mu vyzařovalo příjemné teplo a jeho vlídné objetí mi přinášelo útěchu.
„Nebolí tě noha?“ zeptala jsem se, když se zavrtěl.
„O nohu nejde,“ odpověděl.
Zmateně jsem se mu podívala do očí. Sam trpěl. Náhle mi došlo, proč se předtím tak zachvěl, a zrudla jsem až po kořínky vlasů. Ale nevymanila jsem se mu. Nechtěla jsem se vzdát potěšení, které mi skýtaly doteky jiného člověka − ne, vlastně konkrétně Sama. Když jsem se neodtáhla, sklonil ke mně hlavu a dal mi ještě jednu příležitost, abych se od něj odlepila. Dvakrát se svými rty zlehka dotkl mých úst a nakonec mě políbil. Jeho horký jazyk mi pronikl do úst.
Připadala jsem si jako v ráji. Během rozhovoru s Marriotovými jsem měla pocit, jako bych se v knihovně probírala detektivkami. Teď jsem se dostala k milostným románům.
Sam nebyl tak vysoký, abych se k němu musela natahovat. Do jeho polibku se vkrádala stále větší náruživost. Vlahými rty mi pomalu sjel ke krku a nakonec i k tomu nejcitlivějšímu místu mezi klíčními kostmi a jemně je přejel zuby.
Zalapala jsem po dechu. Nedokázala jsem se ovládnout. Kdybych byla obdařená schopností teleportace, okamžitě bych nás přenesla někam do soukromí. Připadala jsem si trochu chlípně, když se dokážu vzrušit ve špinavé barové kanceláři, ale s každým dalším Samovým polibkem mi celým tělem projela nová vlna horka. Vždycky to mezi námi jiskřilo, ale až teď ten žhavý uhlík vzplál silným plamenem.
Snažila jsem se nedopustit, aby se mi úplně zatemnil mozek. Co Sama tak rozvášnilo? Že přežil útok střelce? Co jeho noha? Proč má vůbec na košili knoflíky?
„Tady to pro tebe není,“ zalapal po dechu i on, odtáhl se ode mě, uchopil berle, ale potom mě k sobě znovu přivinul a políbil. „Sookie, půjdu…“
„Kam půjdeš?“ zeptal se ode dveří ledový hlas.
Mně vyrazil dech, kdežto Sama rozzuřil. V mžiku mě od sebe odstrčil a bez ohledu na svou zlomenou nohu se vrhl na vetřelce.
Byla jsem vyděšená jako králík a musela si položit dlaň na hrudník, aby mi z něj leknutím nevyskočilo srdce. Sam prudkým pohybem srazil Billa na zem a už napřahoval ruku, aby ho uhodil, ale Bill využil svou váhu a sílu a přetočil Sama na záda. Špičáky měl vytažené a oči mu svítily.
„Přestaňte!“ vyjekla jsem. Snažila jsem se ale tlumit hlas, aby se do kanceláře neseběhli hosté. Potom jsem se rychle zvedla, chytila Billa za hedvábné černé vlasy a zvrátila mu hlavu dozadu. Zmatený Bill se ohnal, oběma rukama mě chytil za zápěstí a začal mi jimi kroutit. Bolestí se mi udělaly mžitky před očima. Užuž jsem čekala, že mi zlomí obě ruce, ale Sam využil příležitosti a ze všech sil praštil Billa do čelisti. Obyčejní měňavci sice nemají takovou sílu jako upíři a vlkodlaci, ale přesto se do protivníka dokážou pořádně opřít. Bill se svalil na zem a zároveň se vzpamatoval. Pustil mě, vstal a ladně se ke mně otočil.
Vykulila jsem oči, protože mi do nich bolest vehnala záplavu slz, ale za žádnou cenu jsem nemínila připustit, aby mi začaly stékat po tvářích. Bill i Sam ale určitě poznali, o co se snažím. Napřažené ruce jsem stále držela před sebou a horečně přemýšlela, kdy mě asi přejde bolest.
„Věděl jsem, že ti shořelo auto, takže jsem pro tebe přijel. V tuhle dobu obvykle končíš v práci,“ řekl Bill, štíhlými prsty jemně přejel po modřinách na mých rukou a zadíval se na ně. „Přisahám, že jsem ti chtěl jenom pomoct. Nešpehoval jsem tě. Nemínil jsem ti ublížit.“
Nebyla to špatná omluva a byla jsem ráda, že s ní Bill hned přispěchal. Ruce mě sice bolely, ale zároveň jsem se mohla propadnout hanbou. Bill samozřejmě nemohl tušit, že mi Tara půjčila svůj vůz. Měla jsem mu napsat vzkaz nebo ho namluvit na záznamník, ale z domova jsem jela rovnou do práce, takže mě to vůbec nenapadlo. Ale momentálně mě napadlo něco jiného a mrzelo mě, že mi to nedošlo dřív.
„Nestalo se ti ještě něco s tou nohou, Same?“ vyhrkla jsem a proklouzla kolem Billa, abych Samovi pomohla vstát. Věděla jsem, že by radši zůstal až do skonání věků ležet na zemi, než aby přijal pomocnou ruku od Billa, a tak jsem na sebe přenesla co největší tíhu jeho těla a neohrabaně ho vytáhla do vzpřímené polohy. Všimla jsem si, že se snaží přenášet váhu na zdravou nohu. Nedovedla jsem si představit, jak mu teď asi je.
Brzy jsem zjistila, že je naštvaný. Na mě se ani nepodíval a Billa provrtával nevraživým pohledem. „Přiběhneš si sem bez pozvání a bez zaklepání! Snad ode mě nečekáš omluvu, že jsem po tobě skočil.“ Ještě nikdy jsem Sama nezažila tak rozzlobeného. Bylo mi jasné, že se stydí − za to, že mě „neochránil“, že Bill nad ním získal převahu a mně ublížil. Teď se navíc vzpamatovával z návalu hormonů, které ho zaplavily, když nás Bill vyrušil.
„Ne. To jsem nečekal,“ odpověděl Bill a jeho hlas opět klesl na bod mrazu. Čekala jsem, že se na stěnách každou chvíli objeví jinovatka.
Zatoužila jsem zmizet několik tisíc kilometrů daleko. Nejradši bych odsud utekla, nasedla do auta a odjela domů. Jenže nic z toho jsem si nemohla dovolit. Aspoň mám náhradní odvoz, jak jsem Billovi po chvíli vysvětlila.
„Takže jsem se nemusel obtěžovat a vy dva jste mohli nerušeně pokračovat,“ utrousil nenávistně Bill. „Můžu se tě zeptat, kde chceš přespat? Zrovna jsem se chystal, že ti zajedu koupit něco k jídlu.“
Bill nakupování nenáviděl, takže se určitě musel hodně přemáhat. Zároveň chtěl, abych se o tom dozvěděla. (Samozřejmě si to taky mohl vymyslet teprve teď, aby mě přinutil cítit se co nejprovinileji.)
Zvažovala jsem, jaké mám možnosti. Jako nejlepší řešení mi připadal Jason, i když jsem nikdy netušila, na co u něj narazím. „Zastavím se doma pro šminky a potom pojedu k Jasonovi,“ odpověděla jsem. „Díky, že jsem u tebe mohla dneska v noci přespat, Bille. Přivezl jsi Charlese do práce? Vyřiď mu, že jestli chce zůstat u mě, skrýš je, ehm, zřejmě netknutá.“
„Můžeš mu to vyřídit sama. Je za dveřmi,“ opáčil Bill. Pro jeho hlas jsem nenašla jiné označení než bručení. Bill si tenhle večer docela určitě představoval jinak a poslední vývoj událostí mu na náladě rozhodně nepřidával.
Na Samovi bylo vidět, že musí překonávat šílenou bolest (vznášela se kolem něj jako rudý mrak), takže jsem pochopila, že bych měla co nejdříve zmizet, než se jí bude muset poddat. „Zítra se uvidíme, Same,“ řekla jsem a políbila ho na tvář.
Sam se na mě pokusil usmát. Ani jsem se mu před oběma upíry neodvážila nabídnout, že ho doprovodím domů. Hrdost by mu to nedovolila. Byla pro něj důležitější než zraněná noha.
Charles už stál za barem a měl napilno. Když mu Bill navrhl, ať u něj přespí i dnes, barman souhlasil. Do neprověřené skrýše se mu příliš nechtělo. „Musíme se podívat, jestli do ní plameny neudělaly díru,“ poznamenal ve vší vážnosti.
Chápala jsem, proč je to tak důležité. Potom jsem nasedla do vypůjčeného auta a odjela domů, aniž jsem se s Billem rozloučila. Nechali jsme celý den otevřená okna a zápach se už naštěstí téměř vytratil. Konečně jsem se posunula dál. Díky strategickému postupu hasičů a neschopnosti žháře se už brzy vrátí valná část domu do obyvatelného stavu. Předtím jsem ještě z práce zavolala staviteli Randallu Shurtliffovi. Slíbil mi, že se zítra v poledne zastaví. Terry Bellefleur mě ujistil, že se hned ráno pustí do odklízení pozůstatků kuchyně. Budu sem muset přijet s ním a snažit se zachránit všechno, co bude možné. Najednou jsem si připadala, jako bych měla dvě zaměstnání.
Zmáhalo mě vyčerpání a bolely mě ruce. Zítra je budu mít samou podlitinu. V tričku s rukávy mi bude horko, ale přesto si je budu muset vzít. Z přihrádky před sedadlem spolujezdce jsem vytáhla baterku a s její pomocí jsem se dostala ke šminkám a některých kouskům oblečení v ložnici. Všechno jsem hodila do sportovního batohu, který jsem vyhrála v dobročinném závodu Štafeta pro život. Přibrala jsem i několik knížek, které jsem ještě nepřečetla − teprve nedávno jsem si je odnesla z knihovny. To mě přivedlo k další úvaze. Měla jsem doma filmy, které už bylo zapotřebí odnést zpátky do půjčovny? Ne. Knížky z knihovny? Pár ano, ale nejdříve jsem je musela nechat vyvětrat. Nějaké věci, které bych měla vrátit? Tařiny šaty jsem díkybohu odvezla do čistírny.
Neměla jsem důvod zamykat dveře a okna, které byly až doteď otevřené, aby z domu zmizel zápach. Přes vyhořelou kuchyň by se dovnitř mohl dostat kdokoliv. Když jsem ale vyšla hlavními dveřmi ven, zamkla jsem je. Než jsem si uvědomila, že je to úplně zbytečné, už jsem pádila po Hummingbird Road. Cestou k Jasonovi jsem se tak poprvé po mnoha hodinách usmála.
2024 ©