Claudine stála po mé levici. Bill ke mně přistoupil z druhé strany a vzal mě za ruku. Společně jsme sledovali, jak hasiči odvíjejí hadici a jak pak proud vody míří dovnitř skrz rozbité okno. Cinkot skla z opačné části domu mi prozradil, že rozbili i okno nad kuchyňským dřezem. A zatímco se hasiči věnovali ohni, policie se zajímala o tělo. Charles se okamžitě odhodlal k chlapskému činu.
„To já ho zabil,“ prohlásil klidně. „Přistihl jsem ho, jak se snaží podpálit dům. Byl ozbrojený a napadl mě.“
Šerif Bud Dearborn vypadal spíš jako mopslík než jako člověk. Ve zploštělém obličeji mu svítily kulaté jiskrné oči a právě teď se zvědavě rozhlížely kolem dokola. Hnědé vlasy protkané šedivými pramínky měl sčesané dozadu. Čekala jsem, že hned při prvním slově popotáhne nosem. „Vy jste kdo?“ zeptal se upíra.
„Charles Twining,“ odpověděl můj nový nájemník rozšafně. „Jsem vám k službám.“
Šerif si odfrkl a Andy Bellefleur protočil panenky.
„A přišel jste sem, protože…?“
„Přespává u mě,“ vložil se do řeči Bill. „Pracuje U Merlotta.“
Šerif se už o našem novém barmanovi zřejmě doslechl, protože jen přikývl. Naštěstí jsem tedy nemusela nikomu přiznávat, že Charles měl ve skutečnosti spát u mě doma. V duchu jsem Billovi poděkovala, že jim zalhal. Na okamžik se naše pohledy setkaly.
„Přiznáváte se, že jste ho zabil?“ zeptal se Andy Charlese. Ten jen stroze přikývl.
Andy zamával na ženu s latexovými rukavicemi, která stála vedle svého automobilu − celkem se už ke mně sjelo pět aut, a to jsem nepočítala hasičský vůz. Tahle neznámá si mě zvědavě prohlédla a vyrazila k nebožtíkovi schoulenému u křoví. Vytáhla z kapsy stetoskop, klekla si na zem a poslechla si různé části nehybného těla. „Jo. Dočista mrtvý,“ zavolala.
Andy přinesl z policejního auta polaroid, aby oběť vyfotografoval. Jediné světlo mu ale poskytoval blesk fotoaparátu a pak ještě mihotající se plameny, které stravovaly můj dům, takže jsem nečekala, že snímky vyjdou nějak zvlášť dobře. Šok mě však ochromil natolik, že jsem z Andyho nespouštěla oči a sledovala ho, jako kdyby dělal bůhvíco světoborného.
„To je škoda. Docela rádi bychom se dozvěděli, proč ten dům podpálil,“ řekl Bill, který také sledoval Andyho při práci. Svým ledovým hlasem by mohl zdatně konkurovat chladničce.
„Tolik jsem se o Sookii bál, že jsem ho asi praštil moc silně,“ vysvětlil Charles a pokusil se vyloudit na tváři lítostivý výraz.
„Má zlomený vaz, takže asi ano,“ podotkla doktorka a se zájmem se zadívala do Charlesova pobledlého obličeje. Potom si zkoumavým pohledem přeměřila mě. Mohlo jí být něco přes třicet, byla velice hubená, skoro vychrtlá, a zrzavé vlasy měla zastřižené nakrátko. Měřila nanejvýš sto šedesát centimetrů a měla trochu skřítkovské rysy. Aspoň mně připadaly skřítkovské − krátký nos se zvednutou špičkou, široké oči a výrazná plná ústa. Mluvila suše a rázně a zjevně jí vůbec nevadilo, že ji uprostřed noci povolali k tomuto případu. Určitě pracuje jako okresní soudní patoložka, a to znamená, že jsem k jejímu jmenování přispěla svým volebním hlasem i já. Na její jméno jsem se ale nedokázala upamatovat.
„Kdo jste?“ zeptala se jí co nejpřívětivěji Claudine.
Doktorka pohlédla na Claudine a zamrkala. Dokonce i v tuhle pozdní hodinu byla totiž víla pečlivě nalíčená a na sobě měla pletený svetřík fuchsiové barvy a černé legíny, na nohou fuchsiové střevíčky s černým lemováním a sáčko ve stejných barevných tónech. Černé vlnité vlasy jí držela pohromadě fuchsiová spona.
„Jsem doktorka Tonnesenová. Linda. A vy?“
„Claudine Craneová,“ zněla odpověď. Její příjmení jsem slyšela poprvé.
„A proč jste tady, slečno Craneová?“ zeptal se Andy Bellefleur.
„Jsem Sookiina dobrá víla, taková kmotřička,“ opáčila se smíchem Claudine. Ačkoliv se kolem nás nedělo nic příjemného, všichni se rozesmáli. V Claudinině přítomnosti se člověk zkrátka nedokázal mračit. Její odpověď mi ale nasadila brouka do hlavy.
„Ne, teď vážně,“ pokračoval Bud Dearborn. „Co tu děláte, slečno Craneová?“
Claudine se uličnicky usmála. „Strávila jsem se Sookií příjemný večer,“ odpověděla a šibalsky zamrkala.
Během vteřiny si nás všichni muži v okolí začali zvědavě prohlížet, takže jsem musela uvést do pohotovosti svůj vnitřní obranný systém, abych nevnímala, jaké představy se jim honí hlavou, a moje hlava v té chvíli připomínala nedobytné vězení s maximální ostrahou.
Andy znervózněl, zavřel pusu, sklonil se k nebožtíkovi a potom přešel do podřepu. „Otočím ho, Bude,“ vypravil ze sebe chraptivě a otočil tělo, aby mohl prohledat kapsy. Ukázalo se, že peněženku měl mrtvý schovanou v kapse kabátu, což mi připadalo zvláštní. Andy se napřímil a ustoupil od mrtvoly stranou, aby si pořádně prohlédl obsah objevené peněženky.
„Nechcete se podívat, jestli vám není povědomý?“ zeptal se mě šerif Dearborn. To jsem samozřejmě nechtěla, ale bylo mi jasné, že se tomu nevyhnu. Nejistě jsem přikročila blíž a zadívala se nebožtíkovi do tváře. Nic mi neříkala a mrtvý muž mi stále připadal úplně obyčejný. A mrtvý. Bylo mu něco kolem třicítky. „Neznám ho,“ odpověděla jsem, ale můj hlas zanikl v ruchu, který kolem sebe šířili hasiči, a v šumu vody stříkající do domu.
„Cože?“ Bud Dearborn mě téměř neslyšel. Jeho kulaté hnědé oči mě upřeně sledovaly.
„Neznám ho!“ Téměř jsem křičela. „Nikdy jsem ho neviděla, to vím určitě. Claudine?“
Ani nevím, proč jsem se jí vůbec ptala.
„Ach ano, já ho znám,“ odpověděla nadšeně.
Okamžitě na sebe strhla pozornost obou upírů, policistů i doktorky, a ani já jsem za nimi nezůstala pozadu.
„Odkud?“
Claudine mě objala kolem ramen. „Dneska večer byl v baru U Merlotta. Bála ses o tu svoji kamarádku, takže sis ho vůbec nevšimla. Seděl u baru, kousek ode mě.“ Tuhle část obsluhovala Arlene.
Nijak mě nepřekvapilo, že jsem v zaplněném baru přehlédla jednoho muže. Spíš mě trápilo, že jsem se soustředila na myšlenky, které se týkají cizích lidí, a přitom jsem si nevšimla těch, které se zaměřovaly na mě osobně. Ten člověk byl přece se mnou v baru a o několik hodin později mi podpálil dům. To znamená, že o mně musel přemýšlet, ne?
„Podle řidičského průkazu je z Little Rocku v Arkansasu,“ poznamenal Andy.
„Mně řekl něco jiného,“ řekla Claudine. „Tvrdil, že je z Georgie.“ Dokonce ani teď, kdy zjistila, že jí ten cizí muž lhal, neztratila Claudine nic ze své svěžesti a čipernosti, jen se už neusmívala. „Jmenoval se Marlon.“
„Svěřil se vám, proč sem přijel, slečno Craneová?“
„Tvrdil, že jen projíždí. Byl ubytovaný v motelu poblíž dálnice.“
„Řekl vám ještě něco?“
„Ne.“
„Byla jste u něj v motelu, slečno Craneová?“ zeptal se Andy co nejmírněji.
Doktorka Tonnesenová těkala pohledem z Andyho na Claudine, jako kdyby sledovala slovní tenis.
„Proboha, to ne, tohle já nedělám!“ odpověděla Claudine a usmála se na všechny přítomné.
Bill se tvářil, jako by mu někdo před nosem zamával lahví plnou krve. Povytáhl špičáky a probodával Claudine pohledem. Víly prostě nenechávají upíry v klidu. Také Charles k ní přistoupil blíž.
Claudine musí odejít dřív, než si policisté všimnou, jak na ni upíři reagují. Linda Tonnesenová si to už uvědomila, ale doufala jsem, že chování obou upírů přičte na vrub Claudininu pohlednému zevnějšku, a ne nepřekonatelné přitažlivosti mezi vílami a upíry.
„Společenstvo slunce,“ prohlásil Andy. „Má tu členskou kartu. Není na ní žádné jméno; zvláštní! Řidičák je vystavený na Jeffa Marriota,“ dodal a upřel na mě tázavý pohled.
Zavrtěla jsem hlavou. To jméno jsem nikdy neslyšela.
Žhářství by na člena téhle party sedělo. Myslel si, že mi zapálí dům − se mnou v posteli − a nikdo ho za tu ohavnost nepotrestá. Nebylo to poprvé, kdy se mě tahle protiupírsky naladěná sekta pokusila upálit zaživa.
„Musel se dozvědět, že jste se, ehm, stýkala s upíry,“ prolomil ticho Andy.
„Můj domov je v plamenech a já málem přišla o život jenom proto, že se znám s upíry?“
Z tváře Buda Dearborna jsem vyčetla cosi jako stud.
„Někdo z nich se musel doslechnout, že jste chodila s Billem Comptonem,“ zamumlal. „Je mi to moc líto, Sookie.“
„Claudine by už měla jet,“ vyhrkla jsem.
Nečekaná změna tématu vyděsila Andyho, Buda i Claudine. Otočila se k oběma upírům, kteří se mezitím přiblížili až k ní, a vyhrkla: „Ano, promiňte, už musím běžet domů. Zítra jdu do práce.“
„Kde máte auto, slečno Craneová?“ zeptal se Bud Dearborn a pozorně se rozhlédl. „Viděl jsem jenom Sookiin vůz zaparkovaný za domem.“
„Nechala jsem ho u Billa,“ pohotově zalhala Claudine. Měla v tom letité zkušenosti. Bez dalšího otálení se pak rozběhla k lesu, a nebýt mých pevných prstů, jimiž jsem svírala Billovu i Charlesovu paži, oba upíři by vyrazili do tmy za ní. Takhle jen dál upírali pohled do stínů mezi stromy. Pořádně jsem je štípla.
„Co je?“ zeptal se téměř zasněně Bill.
„Dej si pokoj!“ zamumlala jsem a doufala, že mě Bud, Andy ani ta nová doktorka neslyší. Nemuseli se hned dozvědět, že Claudine patří mezi nadpřirozené bytosti.
„To je teda ženská!“ poznamenala doktorka Tonnesenová, která mi připadala stejně omámená jako upíři. Potom se otřásla. „Sanitka si přijede odvézt toho, ehm, Jeffa Marriota. Zastavila jsem se tu jenom proto, že jsem měla v autě zrovna zapnutý pager. Jela jsem z nemocnice v Clarice. Musím jet domů a vyspat se. Vašeho domu je mi moc líto, slečno Stackhouseová, ale aspoň jste nedopadla jako tenhle chudák,“ řekla a kývla hlavou směrem k mrtvole.
Jakmile nastoupila do svého rangeru, doběhl k nám velitel hasičů. Catfishe Huntera jsem znala celá léta − přátelil se už s mým otcem −, ale ještě nikdy jsem ho neviděla v roli šéfa dobrovolných hasičů. I když bylo venku chladno, Catfish se potil a obličej měl začouzený od kouře.
„Jsme hotoví, Sookie,“ prohlásil unaveně. „Nedopadlo to tak zle, jak byste čekala.“
„Vážně?“ pípla jsem.
„Ne, děvče. Zničená je jenom zadní veranda, kuchyň a bohužel i auto. To taky polil benzinem. Ale zbytek domu je skoro netknutý.“
Kuchyň… jediné místo, kde by se daly najít stopy vraždy, kterou jsem spáchala. V místnosti, kterou pozřely plameny, už nenajdou žádné stopy ani experti z Discovery Channel. Bezděčně jsem se rozesmála. „Kuchyně,“ zahýkala jsem. „Kuchyně je zničená?“
„Ano,“ odpověděl Catfish nejistě. „Snad jste měla ten dům pojištěný.“
„Och!“ vydechla jsem a usilovně se snažila potlačit smích. „Mám. Sice mě to stálo hodně peněz, ale rozhodla jsem se v tomhle následovat babičku.“ Ta byla díkybohu odhodlaná platit pojištění za každou cenu. Už mnohokrát v životě zažila, že ho její známí vypověděli, aby ušetřili, a nakonec utrpěli tak obrovské škody, že se z nich už nikdy nevzpamatovali.
„Kde ho máte sjednané? Hned tam zavolám.“ Catfish mě chtěl co nejrychleji uchlácholit, a kdybych ho o to poprosila, klidně by se na mě začal šklebit nebo poštěkávat, jen aby mi udělal radost.
„U Grega Auberta,“ odpověděla jsem.
V té chvíli jsem si však pořádně uvědomila rozsah neštěstí, které mě postihlo. Přišlo to jako rána z čistého nebe. Můj dům − nebo alespoň jeho část − shořel. Navěsil se na mě další slídil. Přespával u mě upír, jemuž jsem musela zajistit úkryt před denním světlem. Přišla jsem o auto. Na mém dvorku ležel mrtvý muž jménem Jeff Marriot, který mi kvůli obyčejným předsudkům podpálil dům. Zatočila se mi z toho hlava.
„Jason není doma,“ ozval se z dálky Catfish. „Už jsem mu zkoušel volat. Určitě by chtěl, abyste jela k němu.“
„Sookie a Charles − tedy, odvezu ji i s Charlesem k sobě,“ ozval se Bill. I on mluvil ze stejné dálky.
„Já nevím,“ zaváhal Bud Dearborn. „Souhlasila byste s tím, Sookie?“
Jen s vypětím všech sil jsem se dokázala zamyslet nad svou situací. Taře jsem zavolat nemohla, protože byla s Mickeym. U Arlene v jejím pojízdném domě už bylo plno.
„Ano, souhlasila,“ vypravila jsem ze sebe. Můj hlas mi připadal prázdný a vzdálený.
„Tak dobře. Ale zůstaňte tam, abychom věděli, kde vás můžeme najít.“
„Zavolal jsem Gregovi a nechal mu zprávu na záznamníku, Sookie. Zítra byste se mu měla ozvat,“ řekl Catfish.
„Dobře.“
Potom kolem nás prošli ostatní hasiči a všichni mě ujistili, že je to moc mrzí. Znala jsem je, byli to otcovi a Jasonovi přátelé, pravidelní návštěvníci baru a známí ze střední školy.
„Všichni jste se snažili ze všech sil,“ opakovala jsem stále dokola. „Díky, že jste zachránili aspoň něco.“
Sanitka odvezla žhářovu mrtvolu.
Andy mezitím našel v křoví kanystr s benzinem. I ruce mrtvého páchly podle doktorky Tonnesenové benzinem.
Nemohla jsem uvěřit, že mě chtěl nějaký úplně cizí člověk připravit o domov a o život jenom kvůli tomu, že chodím s někým, kdo se mu nelíbí. Když jsem si vybavila, jak zblízka na mě dýchla smrt, už mi nepřipadalo tak nespravedlivé, že ten člověk při svém ohavném pokusu zemřel. A usoudila jsem, že se Charles zachoval správně. Možná bych měla být Samovi vděčná, že u mě Charlese navzdory mým námitkám ubytoval. Kdyby tu teď byl, z celého srdce bych mu poděkovala.
Nakonec jsme se všichni tři, Charles, Bill a já, vydali k Billovu domu. Catfish mě upozornil, abych se nevracela dřív než zítra ráno. A že nejdřív by si měl dům prohlédnout likvidátor z pojišťovny a policejní specialista na žhářské útoky. Doktorka Tonnesenová mi uložila, abych za ní ráno přišla do ordinace, pokud se u mě projeví nějaké dýchací potíže. Zmínila se ještě o něčem, ale to jsem přeslechla.
Bylo už pět hodin ráno a les ještě samozřejmě tonul ve tmě. Po několika krocích mezi stromy mě Bill zvedl a zbytek cesty nesl. Nic jsem proti tomu nenamítala, protože mě zmohla obrovská únava a měla jsem strach, že se na hřbitově nepropletu mezi náhrobními kameny.
Před domem mě Bill postavil na zem. „Vyjdeš po schodech?“ zeptal se.
„Já vás odnesu,“ nabídl se Charles.
„Zvládnu to,“ ujistila jsem je a vydala se nahoru, dřív se než stačili pohnout. Ale musím uznat, že moc jistě jsem se necítila. Přesto jsem opatrně vystoupala až do ložnice, kterou jsem využívala v době, kdy jsem chodila s Billem. Ten měl někde v přízemí svou vlastní temnou skrýš, kam nepronikalo žádné denní světlo. Nikdy jsem se ho ale nevyptávala, kde přesně je. (Vsadila bych se, že si ji nechal postavit v místě, které zůstalo po kuchyni, z níž zedníci ukrojili kus plochy pro koupelnu s vanou a kotlem. A ačkoliv domy v Louisianě nebývají kvůli vysoké hladině podzemní vody podsklepené, byla jsem si téměř jistá, že někde má vykopanou ještě jednu skrýš, protože našel pro Charlese samostatné místo na spaní, aby se nemuseli krčit v jedné díře. Jenže to mě teď nezajímalo.
V šuplíku ve starodávné ložnici ještě ležela moje noční košile a v koupelně zůstal i můj kartáček na zuby. Bill nic z toho nevyhodil. Nechával je tady, jako kdyby čekal, že se k němu vrátím.
Umínila jsem si, že se ráno osprchuji, a svlékla jsem si začouzené pyžamo a roztrhané ponožky. Umyla jsem si obličej, oblékla si čistou noční košili a nakonec se s pomocí staré podnožky, která zůstala tam, kde jsem ji naposledy nechala, vyšplhala do vysoké postele. V uších mi hučelo a hlavou se mi honily všechny události, které jsem během uplynulého dne a noci prožila. Poděkovala jsem Bohu, že mě ušetřil, ale nic víc jsem mu už říct nestačila, protože hned nato mě pohltil spánek.
Vydržela jsem spát jen tři hodiny a potom jsem se vyděšeně probudila. Do setkání s Gregem Aubertem mi zbývalo ještě dost času. Převlékla jsem se do Billových džínsů a trička, které mi spolu s tlustými ponožkami nechal za dveřmi. O jeho botách jsem ani neuvažovala, ale naštěstí jsem ve skříni až u zdi našla svoje pantofle s gumovou podrážkou. Billovi zůstal v kuchyni od dob našeho vztahu i kávovar a trocha kávy. Hrníček v rukou mi zpříjemnil cestu hřbitovem a lesem ke zbytkům mého domu.
Když jsem vyšla z lesa, viděla jsem, že Greg právě zastavuje se svým autem na plácku před domem. Vystoupil z vozu, přejel pohledem moje podivné oblečení a taktně o něm pomlčel. Zůstali jsme stát vedle sebe a oba se zadívali se na můj starý dům. Greg měl pískově žluté vlasy, brýle bez obrouček, a často kázal v místním presbyteriánském kostele. Odjakživa jsem ho měla ráda. Možná i kvůli tomu, že kdykoliv za ním babička přišla zaplatit pojištění, vyšel z kanceláře, potřásl jí rukou a choval se k ní jako k vážené klientce. Gregovu obchodnímu čichu se vyrovnalo jen jeho štěstí. Celé roky si lidé šuškali, že za něj vděčí svým pojištěncům. Samozřejmě to vždy mysleli jen žertem.
„Kéž bych to předvídal!“ povzdechl si Greg. „Je mi to moc líto, Sookie.“
„Co tím chcete říct, Gregu?“
„Jen… mě mrzí, že jsem vám nenavrhl lepší pojistku,“ odpověděl zamyšleně. Vydal se na obhlídku domu a já vyrazila za ním. Z čiré zvědavosti jsem se zaposlouchala do jeho myšlenek a vyděsila jsem se.
„Takže vy vážně přesvědčujete lidi za pomocí kouzel, aby se nechali pojistit?“ zeptala jsem se.
Greg úlekem vyjekl. Jinak se to říct nedalo. „Takže je přece jenom pravda, co se o vás povídá,“ zalapal po dechu. „Já − ne − jenom…,“ začal a zůstal stát s otevřenou pusou vedle ohořelé kuchyně.
„To je v pořádku,“ ujistila jsem ho. „Jestli se vám uleví, klidně zapomeňte, že to vím.“
„Kdyby se to dozvěděla moje žena, nepřežila by to,“ řekl Greg zkroušeně. „A děti taky. Chci je od téhle součásti mého života držet co nejdál. Moje matka… ona byla…“
„Čarodějnice?“ dovtípila jsem se.
„No, ano.“ Greg upřel pohled na ohořelé zbytky mé kuchyně a přitom mu na brýle dopadlo sluneční světlo, takže se zatřpytily. „Táta předstíral, že nic netuší, a i když mě matka vychovávala tak, abych jednou zaujal její místo, já jsem ze všeho nejvíc toužil po normálním životě.“ Potom pokýval hlavou, jako kdyby chtěl naznačit, že svůj cíl splnil.
Sklopila jsem oči k šálku s kávou. Byla jsem za ten hrníček vděčná, protože jsem díky němu mohla zaměstnat ruce. Greg sám sebe neuvěřitelně obelhával, ale nemohla jsem mu jeho přesvědčení vyvracet. Tohle si musí vyřešit sám se svým svědomím i s Bohem. Nevyčetla jsem mu, že na to jde špatně, ale jsem přesvědčená, že normální člověk by se ničeho podobného neodvážil. Zajišťovat si živobytí (a to doslova) pomocí čar a kouzel přece muselo znamenat, že porušuje nějaká pravidla.
„Samozřejmě jsem dobrý agent,“ dodal na svoji obranu, ačkoliv jsem ho z ničeho neobvinila. „Dávám si pozor, co pojišťuju. Nejdřív si vždycky všechno pečlivě ověřím. Nejde jenom o čáry.“
„Och, to ne!“ podotkla jsem. Kdybych to neudělala, samým rozrušením bych asi vybuchla. „Nehody se přece stávají, že ano?“
„Ať už použiju kouzla nebo ne,“ přitakal zachmuřeně Greg. „Lidi sedají za volant opilí. Občas jednoduše selže nějaká součástka.“
Představa, jak Greg Aubert obchází Bon Temps a sesílá kouzlo na všechna auta v městečku, mě téměř přiměla zapomenout na můj zničený dům. Téměř.
Chladné denní světlo mi odhalilo plný rozsah škod. I když jsem si neustále opakovala, že všechno mohlo dopadnout mnohem hůř, byla jsem zoufalá, protože ve zničené kuchyni, kterou naše rodina přistavěla až později, mi shořela spousta dost drahých spotřebičů. Budu si muset koupit nový sporák, ledničku, bojler a mikrovlnku. Na verandě jsem měla i pračku a sušičku.
Kromě toho jsem přišla o nádobí, hrnce, pánve a stříbrné příbory, z nichž některé už pamatovaly spoustu let. Jeden můj předek pocházel z docela chudé rodiny, a tak do manželství přinesl jen sadu čínského porcelánu a stříbrný čajový servis, který se hrozně obtížně leštil. Uvědomila jsem si, že teď už mám od leštění pokoj, ale nijak mě to netěšilo. Moje auto už sice bylo staré a nejradši bych ho už dávno vyměnila, ale nečekala jsem, že to budu muset udělat právě teď.
No, měla jsem pojištění, a díky upírům, kteří mi zaplatili za to, že jsem si Erica nechala u sebe když ztratil paměť, mi ještě zůstaly nějaké peníze v bance.
„Byly uvnitř detektory kouře?“ zeptal se Greg.
„Ano,“ odpověděla jsem a vybavila si ohlušující pískot, který se rozezněl, když mě Claudine vzbudila. „Jestli zůstal strop na chodbě celý, uvidíte ho.“
Na zadní verandu už nevedly žádné schody a prkna na podlaze byla ohořelá. Vlastně jimi napůl propadla celá pračka a podivně se naklonila. Při pohledu na zničené a obnažené věci, které jsem každý den používala a dotýkala se jich, se mi zvedl žaludek.
„Začneme od hlavních dveří,“ navrhl Greg a já přitakala.
Byly odemčené a v první chvíli jsem se polekala. Až potom jsem si uvědomila, jak je moje zděšení směšné. Vešla jsem dovnitř. Ze všeho nejdřív mě do chřípí uhodil zápach. Všechno tu čpělo kouřem. Otevřela jsem okna a chladný vánek, který okamžitě pronikl do domu, začal nepříjemný odér vyhánět ven. Po chvíli mi už vzduch uvnitř připadal docela snesitelný.
Tahle část domu dopadla lépe, než jsem čekala. Budu samozřejmě muset vydrhnout všechen nábytek, ale podlaha zůstala pevná a nepoškozená. Do horního patra jsem ani nešla; tamní pokoje skoro nepoužívám, takže ať už se tam stalo cokoliv, může to prozatím počkat.
Založila jsem si ruce na prsou, rozhlédla se napravo a nalevo a pomalu vykročila na druhou stranu pokoje k chodbě. Náhle jsem ucítila, že se mi podlaha pod nohama lehce chvěje. Někdo vešel dovnitř. Aniž jsem se ohlédla, okamžitě jsem se dovtípila, že je to Jason. Prohodili s Gregem pár slov, ale po chvíli Jason ztichl. Byl stejně zaražený jako já.
Vyšli jsme na chodbu. Dveře do mé ložnice i do pokoje přímo proti ní byly otevřené dokořán. Na posteli dosud ležely rozházené pokrývky a polštáře a vedle nočního stolku zůstaly moje pantofle. Všechna okna byla vlhká a začouzená od kouře a ve vzduchu visel mnohem horší zápach než v předsíni za hlavními dveřmi. Na stropě byl připevněný detektor kouře. Beze slov jsem na něj ukázala. Potom jsem otevřela dveře do vestavěné skříně, kam jsem ukládala ložní prádlo. Všechno bylo mokré, ale stačilo ho jen vyprat. Vrátila jsem se do své ložnice a otevřela dveře do šatny. Jedna z jejích stěn sousedila s kuchyní. Oblečení vypadalo na první pohled netknuté, ale pak jsem si všimla, že rozžhavená drátěná ramínka mi některé kusy úplně zničila. Boty se mi spekly. Nepoškozené zůstaly sotva tři páry.
Ztěžka jsem polkla.
I když jsem se s každou další vteřinou třásla víc a víc, vydala jsem se s Jasonem a pojišťovacím agentem zpátky na chodbu a odtud do kuchyně.
Podlaha kolem nejstarší části domu vypadala v pořádku. Kuchyně byla docela velká, protože zároveň sloužila jako jídelna. Stůl i dvě židle byly ohořelé. Lino na podlaze popraskalo a někde po něm zůstaly jen škvarky. Bojler na ohřívání vody se propadl podlahou a nad oknem visely už jen cáry záclon, které ho dříve zakrývaly. Vzpomněla jsem si, jak je babička šila; šití ji sice nebavilo, ale záclony z JCPenney, které se jí líbily, na ni byly moc drahé. Takže vytáhla šicí stroj po své matce, koupila u Hancocka levnou, ale hezkou látku s květinovým vzorem, odměřila si ji a s tichým klením se pustila do práce. A vytrvale v ní pokračovala, dokud nebyla hotová. S Jasonem jsme její výtvor vynášeli do nebes, abychom ji ujistili, že se její snaha vyplatila. Byla tehdy moc nadšená.
Otevřela jsem šuplík, kam jsem odkládala klíče. Všechny byly rozteklé a spečené. Pevně jsem stiskla rty. Jason si stoupl vedle mě a sklopil oči.
„Do hajzlu,“ utrousil tiše s nenávistným výrazem a mně rázem připadalo snazší potlačit slzy.
Chvíli jsem se pevně držela Jasona za nadloktí a on mě nejistě poklepával po zádech. Pohled na nenávratně zničené věci, které jsem znala a díky neustálému používání si je zamilovala, mě úplně ničil. A přestože jsem si v duchu neustále připomínala, že plameny mohly pohltit celý dům a připravit mě o život, nijak mi to nepomáhalo. I kdyby mě totiž včas vzbudil detektor kouře a já vyběhla ven, pravděpodobně bych tam narazila na Jeffa Marriota, který požár způsobil.
Téměř celá východní stěna kuchyně byla zničená. Po podlaze se nedalo chodit a část střechy zmizela.
„Máte štěstí, že pokoje v patře nesahají nad kuchyň,“ prohlásil Greg, když skončil s prohlídkou dvou horních ložnic a podkroví. „Budete se muset poradit se statikem, ale patro podle mě vypadá dobře.“
Potom jsme se s Gregem věnovali penězům. Kdy je dostanu? Kolik to bude? Jaké daně z nich budu muset zaplatit?
Zatímco jsme s Gregem stáli vedle jeho auta, Jason kroužil po dvoře. Jeho pohyby a držení těla vysílaly do světa jasný vzkaz. Jason byl vzteky bez sebe − kvůli tomu, že jsem málem zemřela, a také kvůli poničenému domu. Jakmile Greg odjel a nechal mě napospas dlouhému seznamu telefonních čísel, na která jsem měla zavolat (odkud asi?), a nadcházející pracovní směně v baru (co si asi obléknu?), Jason ke mně přikvačil a prohlásil: „Kdybych tu byl, zabil bych ho.“
„V té své druhé podobě?“ zeptala jsem se.
„Jo. To by tomu hajzlovi pořádně znepříjemnilo poslední chvilky.“
„Charles ho podle mě vyděsil docela dost, ale těší mě, že o tom takhle uvažuješ.“
„Zavřeli toho upíra?“
„Ne. Bud Dearborn ho jenom poprosil, aby zůstal ve městě. V Bon Temps stejně nemáme žádnou celu jenom pro upíry. Ty obyčejné je nezastaví a kromě toho mají okna.“
„Takže ten chlap patřil k Společenstvu slunce? Nikdy předtím jsi na něj nenarazila, a on ti přesto přišel podpálit dům?“
„Vypadá to tak.“
„Proč jim tolik ležíš v žaludku? Kromě toho, žes chodila s Billem a znáš pár dalších upírů?“
Společenstvo mělo ve skutečnosti spoustu důvodů, proč mě nenávidět. Kvůli mně prohledala jejich kostel v Dallasu policie a jejich hlavní vůdci se museli skrýt. Noviny si na té události pěkně smlsly. Když policie dorazila k jejich texaskému kostelu, členové sekty zděšeně pobíhali kolem něj a tvrdili, že je napadli upíři. Policie kostel prohledala a v jeho sklepě našla mučicí komoru, nelegálně držené zbraně, které někdo upravil tak, aby se z nich daly po upírech střílet dřevěné kolíky, a dokonce i mrtvolu. Po upírech tam nebyla ani stopa. Po Stevovi a Sarah Newlinových, místních představitelích Společenstva v Dallasu, se od té doby slehla země.
Steva Newlina jsem už potkala. Narazila jsem na něj v Klubu mrtvých v Jacksonu, kde se s jedním ze svých nohsledů chystal probodnout kolíkem jednoho upíra. Já jim v tom zabránila. Newlinovi se podařilo utéct, jeho komplic takové štěstí neměl.
Newlinovým stoupencům se mě zřejmě podařilo najít. Vůbec jsem tuhle možnost nepředpokládala, ale totéž platilo i všech dalších věcech, které se mi za poslední rok přihodily. Když se Bill učil zacházet s počítačem, říkával mi, že s trochou peněz a znalostí se přes něj dá najít úplně každý.
Třeba si Společenstvo najalo soukromé detektivy, podobné těm, kteří mě včera navštívili doma. Co když Jack a Lily Leedsovi lhali, když tvrdili, že pracují pro rodinu Peltových? Možná je ve skutečnosti platili Newlinovi. Neměla jsem z nich sice dojem, že by se nechali jen tak zlanařit, ale zelené papírky dokážou hotové divy.
„Zřejmě jim úplně stačilo, že jsem chodila s upírem,“ řekla jsem Jasonovi. Seděli jsme na korbě jeho pikapu a zmučeně pozorovali můj dům. „Komu bych podle tebe měla zavolat, aby mi přestavěl kuchyň?“
Nechtěla jsem tím říct, že si najmu nějakého architekta; jen jsem chtěla nahradit místnost, o kterou jsem při požáru přišla. Dům stál na podezdívce, takže nebude zapotřebí budovat nové základy. Podlaha v kuchyni byla spálená a potřebovala vyměnit. Kdybych ji tedy trochu rozšířila a kolem celé místnosti nechala vybudovat novou zastřešenou verandu, nemuselo by mě to finančně zruinovat. Konečně bych mohla používat pračku a sušičku i za špatného počasí, pomyslela jsem si toužebně. Většinu mi uhradí pojišťovna, a na daně mi vystačí peníze v bance.
Po chvíli jsme zaslechli přijíždět další auto. Maxine Fortenberryová, Hoytova matka, přivezla několik košů na prádlo. „Kde máte oblečení, děvče?“ zavolala na mě. „Vezmu to domů a vyperu, aby všechno nepáchlo kouřem.“
Po chvíli, kdy jsem její návrh s díky odmítala a Maxine se nemínila vzdát, jsme se ponořily do nepříjemně zapáchajícího domu, abychom vynesly ven moje svršky. Maxine na mě vymámila i plnou náruč ložního prádla z přístěnku s tím, že se ho pokusí nějak oživit.
Jakmile odjela, objevila se před domem ve svém novém autě Tara. Těsně za ní přijela ve svém starém autě paní McKennaová, mladá žena, která pracovala u ní v obchodě.
Objaly jsme se, prohodily několik utěšujících slov a Tara prohlásila: „Klidně si na obíhání pojištění půjč moje staré malibu. Stojí bez užitku u mě v garáži a stejně jsem si už chtěla dát inzerát do novin, že ho prodám. Ty ho teď využiješ.“
„Díky,“ vydechla jsem dojatě. „Jsi moc hodná, Taro.“ Všimla jsem si, že nevypadá moc dobře, ale moje vlastní potíže mi bránily zhodnotit její zevnějšek objektivně. Potom i s paní McKennaovou odjely a já jim schlíple zamávala na rozloučenou.
Brzy přijel Terry Bellefleur a nabídl se, že se za velice skromný obnos postará o zbourání zničené části domu a za další drobnou sumu odveze suť na okresní skládku. Tvrdil, že se pustí do práce, jakmile to policie povolí. Dokonce mě k mému údivu i nemotorně objal.
Potom přijel Sam, jehož ke mně přivezla Arlene. Několik minut jen nehnutě stál a s pevně sevřenými rty přejížděl pohledem zadní stranu domu. Skoro všichni ostatní muži by prohlásili: „Ještě že jsem ti poslal toho upíra, co?“ Sam nic takového neudělal. „Jak ti můžu pomoct?“
„Nevyhoď mě z práce,“ odpověděla jsem s úsměvem. „A nediv se, že se budu převlékat až v práci.“ Arlene obešla celý dům a mlčky mě objala.
„To půjde snadno,“ řekl Sam. Jeho tvář stále připomínala kámen. „Zaslechl jsem, že ten chlápek, který tohle všechno spáchal, patřil ke Společenstvu slunce, a že to má být odplata za tvůj vztah s Billem.“
„Měl v peněžence členskou kartu a u sebe kanystr s benzinem,“ řekla jsem a pokrčila rameny.
„Ale jak tě našel? Chci říct, nikdo tu snad…“ Zbytek věty nedořekl a místo toho se zamyslel nad možností, která ho napadla.
Stejně jako já si zřejmě pomyslel, že pokud měl být tenhle žhářský útok pomstou za můj vztah s Billem, ten žhář to dost přepískl. Na lidi, kteří chodili s upíry nebo s nimi pracovali, házeli členové Společenstva mnohem raději prasečí krev. Stalo se to už několikrát a nejznámější obětí podobných útoků se stal jistý módní návrhář od Diora, který jednou během jarní módní přehlídky pustil na molo jen upíří modelky. Útoky členů sekty se ale omezovaly pouze na velká města, kde měli velice početnou základnu, a kde také žilo víc upírů.
Co když mu ale za tenhle pokus o podpálení domu zaplatil někdo jiný a tu členskou kartu mu strčil do peněženky jen kvůli tomu, aby zahladil stopy?
Mohla to být pravda, ale také úplný nesmysl, anebo na tom něco mohlo být jen zčásti. Netušila jsem, co si o tom mám myslet. Stala jsem se stejně jako měňavci obětí vraha? Měla bych se po tomhle nezdařeném žhářském útoku i já bát nečekaného výstřelu ze tmy?
Tahle představa mě natolik vyděsila, že jsem se už jen při pouhém pomyšlení na možný útok otřásla. Do takhle hlubokých vod jsem se nehodlala pouštět.
Policejní expert na žhářské útoky přijel v době, kdy u mě ještě byli Sam a Arlene a já jsem jedla studenou snídani, kterou mi obětavě přivezla moje kolegyně z baru. Kdybych to měla říct zdvořile, nebyla zrovna nejlepší kuchařka, takže v sendviči jsem našla jen levný boloňský salám a trochu gumový sýr a zapíjela jsem ho obyčejným sladkým čajem z plechovky. Přesto mě dojalo, že na mě Arlene myslela, přijela a tohle všechno mi přivezla, a její děti mi dokonce namalovaly obrázek. Ve své situaci bych jí byla vděčná, i kdyby mi přivezla třeba jen krajíc suchého chleba.
Arlene začala okamžitě házet očima po vyšetřovateli. Vytáhlému čtyřicátníkovi Dennisi Pettiboneovi už táhlo na padesátku. Přijel s fotoaparátem, laptopem a nakvašeným pohledem. Arlene však z jeho rtů vyloudila úsměv už po sotva dvouminutovém rozhovoru a za další dvě minuty už Dennisovy hnědé oči obdivně klouzaly po jejích křivkách. Než Arlene odvezla Sama domů, stačil jí vyšetřovatel slíbit, že se večer zastaví v baru.
Ještě před odjezdem mi Arlene nabídla, že bych mohla přespat na rozkládacím gauči u ní doma. Bylo to od ní milé, ale jen by jí to přidělalo starosti a narušilo každodenní rituál výpravy a odvozu dětí do školy. Nakonec jsem ji ujistila, že mám kde složit hlavu. Nečekala jsem, že by mě Bill vyhodil. Kromě toho mi pohostinství nabídl Jason a také Sam, který mi před zpáteční cestou do baru k mému údivu řekl: „Klidně můžeš zůstat u mě, Sookie. Rád ti pomůžu. Mám dvě volné místnosti a v jedné je i postel.“
„To je od tebe milé,“ řekla jsem co nejvřeleji. „Jenže kdybych na to kývla, všichni v Bon Temps by se nás pak snažili dostat do chomoutu. Ale tvojí nabídky si vážím.“
„A když zůstaneš u Billa, myslíš, že si to také nevysvětlí po svém?“
„Billa si vzít nemůžu. Aspoň ne podle zákona,“ skočila jsem mu do řeči. „Kromě toho s námi bude i Charles.“
„Tím líp,“ podotkl Sam. „Drby budou ještě šťavnatější.“
„Myslíš, že bych zvládla dva upíry najednou? To mi lichotíš.“
Sam se zazubil a najednou vypadal o deset let mladší. Náhle jsme oba zaslechli motor dalšího přijíždějícího auta a křupot štěrku pod jeho koly. Sam se ohlédl přes rameno. „No to se podívejme!“ prohodil.
Před domem zastavil obrovský starý pikap a z něj vystoupil Dawson − vlkodlak, který hlídal Calvina Norrise.
„Sookie!“ pozdravil mě. Když jsem slyšela jeho hluboký hlas, napadlo mě, že by dokázal rozvibrovat i pevnou zemi pod nohama.
„Dobrý den, Dawsone,“ odpověděla jsem. Pak jsem sebrala odvahu a zeptala se ho: „Proč jste sem přijel?“ Hned vzápětí mi ale došlo, že moje otázka vyzněla neomaleně.
„Calvin se dozvěděl, že jste vyhořela,“ pustil se Dawson bez okolků k jádru věci. „Chtěl, abych se sem zajel podívat, jestli nejste zraněná. Mám vám vyřídit, že na vás myslí, a kdyby byl v pořádku, určitě by tu už v tuhle chvíli zatloukal nové hřebíky.“
Koutkem oka jsem si všimla, že si Dennis Pettibone Dawsona se zájmem prohlíží. Dawson by si na sebe klidně mohl pověsit ceduli s nápisem POZOR, ZLÝ MUŽ!
„Jsem ráda, že na mě myslí. Taky by mě potěšilo, kdyby byl zdravý. Jak se mu vlastně daří, Dawsone?“
„Dneska ráno ho odpojili od pár přístrojů. Už se pokouší chodit. Zřídili ho pořádně,“ odpověděl Dawson. „Chvilku to potrvá,“ dodal a zaletěl pohledem k vyšetřovateli, aby se ujistil, že je dostatečně daleko. „I když patří mezi nás,“ podotkl.
„Jistě. Jsem ráda, že jste se zastavil.“
„Mám vám od Calvina vyřídit, že jestli potřebujete střechu nad hlavou, v jeho domě je volno, dokud se nevrátí z nemocnice. Rád vám ho nabídne.“
Ujistila jsem Dawsona, že je to od Calvina moc milé. Jenomže kdybych jeho nabídku přijala, moc by mě to zavazovalo, a to bych nerada.
Potom si mě k sobě zavolal Dennis Pettibone. „Podívejte se sem, slečno Stackhouseová,“ řekl. „Tady rozlil po verandě benzin. Vidíte, kudy se oheň vydal od toho šplíchance na dveřích?“
Naprázdno jsem polkla. „Ano. Vidím.“
„Máte štěstí, že včera večer bylo bezvětří. A hlavně můžete být ráda, že jste zavřela dveře mezi kuchyní a zbytkem domu. Kdybyste to neudělala, oheň by se rozšířil na chodbu. Jakmile hasiči rozbili okno na severní straně, plameny začaly šlehat ven, kde bylo víc kyslíku, a nepronikly do zbytku domu.“
V té chvíli jsem si vybavila instinktivní nutkání, které mě na poslední chvíli − navzdory zdravému rozumu − zatáhlo zpátky do domu. Zabouchla jsem tehdy dveře do kuchyně.
„Za pár dní už pach z větší části domu vyvane,“ dodal vyšetřovatel. „Otevřete okna, modlete se, aby nepršelo, a brzy bude po problémech. Ještě samozřejmě musíte zavolat energetikům kvůli elektřině, a plynařům, aby se podívali na tu bombu. Do té doby bude dům neobyvatelný.“
Ve zkratce se mi snažil říct, že jediný důvod, proč bych měla zůstat doma, je střecha nad hlavou. Bez elektřiny, bez topení, bez teplé vody a bez vaření. Poděkovala jsem vyšetřovateli a na okamžik se mu omluvila, abych prohodila ještě pár slov s Dawsonem. Ten nás celou dobu poslouchal.
„Až tohle všechno vyřeším, zítra nebo pozítří se za Calvinem zastavím,“ řekla jsem a kývla ke zčernalé zadní straně domu.
„Jasně,“ prohlásil Dawson a chystal se k odjezdu. „Jestli má v tom všem prsty ještě někdo kromě toho pazdráta, co tu ležel, Calvin by to rád věděl,“ dodal ještě, když už téměř seděl za volantem.
Zadívala jsem se na zbytky kuchyně a v duchu počítala, kolik metrů dělilo plameny od mé ložnice. „Jsem mu za to moc vděčná,“ odpověděla jsem, než ve mně zvítězilo moje lepší křesťanské já. Dawsonovy hnědé panenky se na okamžik ponořily do mých modrých očí.
2024 ©