7. kapitola

Sam ten večer přišel do baru. Usadil se ke stolku v rohu jako král na inspekci a položil si nohu na židli vystlanou polštáři. Jedním okem sledoval Charlese a druhým odhadoval, jak hosté reagují na upíra za barem.

Štamgasti se vždycky na chvíli zastavili, posadili se na židli naproti Samovi, několik minut s ním klábosili a potom uvolnili místo někomu jinému. Bylo mi jasné, že Sama postřelená noha strašně bolí. Vždycky si všimnu, když někdo prožívá bolest. Byl ale rád, že je opět mezi lidmi v baru, a zároveň ho těšilo, jak dobrou práci Charles odvádí.

Tohle všechno jsem poznala, ale pokud šlo o to, kdo Sama postřelil, neměla jsem nejmenší ponětí. Někdo tu měl spadeno výhradně na měňavce, a kromě těch několika, které zabil, jich ještě mnohem víc zranil. Ze všeho nejdůležitější teď bylo odhalit pachatele. Policie sice Jasona nepodezírala, ale jeho známí měňavci ano. Pokud se Calvin Norris a příslušníci jeho rodu rozhodnou vzít věci do vlastních rukou, snadno si najdou příležitost, jak se Jasona zbavit. Jenže netušili, že vrah si své oběti nevybíral jenom v Bon Temps.

Nahlížela jsem do myšlenek hostů, snažila se přistihnout je v nestřežených okamžicích nepozornosti, a dokonce jsem se pokusila vybrat ty nejpravděpodobnější kandidáty, abych nemusela ztrácet čas pátráním v myšlenkách (například) Liz Baldwinové, která měla plnou hlavu starostí o svoji nejstarší vnučku.

Téměř najisto jsem předpokládala, že střelec je muž. Znala jsem spoustu žen, které chodily na lov, a ještě mnohem víc takových, kterým se mohla dostat puška pod ruku. Ale nerekrutovali se takovíhle střelci vždycky z řad mužů? Policie nechápala, podle jakého klíče si vrah vybírá své oběti, protože o nich nevěděla jednu zásadní věc. A měňavcům jejich pátrání ztěžovala skutečnost, že hledali podezřelé pouze mezi zdejšími usedlíky.

„Sookie,“ oslovil mě Sam, když jsem kolem něj procházela. „Klekla by sis na chvíli vedle mě?“

Svezla jsem se na jedno koleno vedle Samovy židle, aby nemusel zvyšovat hlas.

„Sookie, mrzí mě, že tě musím znovu otravovat, ale ten přístěnek ve skladu se pro Charlese nehodí.“ Moc jsem to nechápala. V přístěnku ani ve vedlejší místnosti nebylo žádné okno, kterým by dovnitř pronikalo denní světlo. Byla v něm tma a to stačilo.

Chvíli mi trvalo, než jsem dala myšlenky do kupy. „Snad mi nechceš říct, že nemůže spát?“ podivila jsem se. Upíři spali během dne jako pařezy, ať se dělo cokoliv. „Určitě jsi mu na ty dveře přimontoval zámek i zevnitř.“

„Ano, ale Charles se musí krčit na podlaze. A ta podle něj smrdí jako starý mop.“

„No, nechali jsme tam všechny ty čisticí prostředky.“

„Jen jsem se chtěl zeptat, jestli by ti vážně tolik vadilo, kdyby bydlel u tebe.“

„Proč vlastně chceš, abych si ho vzala k sobě?“ zeptala jsem se. „Určitě ti jde o víc, než aby měl nějaký upír během dne pohodlí. Vždyť už je stejně mrtvý.“

„Jsme už dlouho přátelé, viď, Sookie?“

Zavánělo mi to něčím skutečně nepříjemným.

„Ano,“ připustila jsem a napřímila se, aby ke mně Sam musel zvednout oči. „A?“

„Doneslo se mi, že měňavci z Hotshotu si najali vlkodlaka, aby hlídal Calvinův pokoj v nemocnici.“

„Jo, taky mi to připadá zvláštní.“ Samovy nevyslovené obavy jsem sdílela. „Takže ses určitě doslechl, proč to udělali.“

Sam přikývl a zadíval se na mě jasnýma modrýma očima. „Musíš to brát vážně, Sookie.“

„A proč si myslíš, že to beru na lehkou váhu?“

„Nechceš si k sobě vzít Charlese.“

„Nechápu, co má strach o Jasona společného s Charlesovým přespáváním u mě doma.“

„Pokud to bude zapotřebí, pomůže ti ho ochránit. Kdybych tak neměl tuhle nohu… Stejně nevěřím, že mi to udělal Jason.“

Jakmile to Sam vyslovil, částečně se mi ulevilo. Netušila jsem, že mi tolik záleží na jeho názoru, ale bylo to prostě tak.

Mé odhodlání nepustit Charlese k sobě do domu dostalo trhliny. „No tak dobře,“ pokusila jsem se o blahosklonný tón. „Může tedy přespávat u mě,“ řekla jsem a rozladěně odkráčela pryč. Ani jsem netušila, proč jsem na to Samovi kývla.

Sam si pak zavolal Charlese a chvilku si s ním povídal. Navečer si Charles půjčil moje klíčky, aby si ke mně do auta odnesl tašku s věcmi. Po pár minutách se vrátil do baru a oznámil mi, že je vrátil zpátky do kabelky. Přikývla jsem možná až příliš úsečně. Nebyla jsem z toho nadšená, ale ulevilo se mi, že když už se ke mně stěhuje nocležník, chová se slušně.

Večer se v baru objevili Mickey s Tarou. Temná atmosféra obklopující upíra vyvolala ve všech hostech stejně jako předtím vzrušení a přiměla je mluvit ještě hlasitěji. Tara mě sledovala se zvláštním výrazem, ve kterém se mísil smutek s oddaností. Doufala jsem, že si s ní v soukromí budu moct promluvit, ale za celou dobu nevstala od stolu. To bylo další špatné znamení. Kdykoliv sem přišla s Franklinem Mottem, vždycky mě alespoň na chvíli objala a popovídala si se mnou, jak se jí vede v životě i v práci.

Na druhé straně baru seděla Claudine. Chtěla jsem si s ním promluvit, ale zaměstnal mě Tařin příchod. Claudine měla kolem sebe jako obvykle celý houf nápadníků.

Nakonec jsem podlehla nutkání, dodala si kuráž a vykročila k Tařinu stolu. Její prohnaný společník Mickey upřeně sledoval našeho rozjíveného barmana, a když jsem k nim přistoupila, téměř si mě nevšiml. V Tařině výrazu se mísila naděje a strach. Postavila jsem se vedle ní a položila jí ruku na rameno, abych snadněji zjistila, co se jí honí v hlavě. Tara se o sebe dokázala natolik dobře postarat, že jsem občas zapomínala na její slabou stránku − vybírá si nevhodné partnery. Vybavila jsem si její vztah s Benedictem, který zjevně zemřel minulý podzim při požáru. Byl to silný alkoholik a slabá osobnost. Franklin Mott se k Taře alespoň choval slušně a zahrnoval ji dárky, jenže ty v ní vzbuzovaly dojem, že je „milenka“ a ne „milovaná přítelkyně“. Jak se ale mohla dát dohromady právě s Mickeym, jehož jméno vylekalo dokonce i Erica?

Měla jsem pocit, jako kdybych si četla v knize, ze které kdosi vytrhal několik prostředních stránek.

„Taro,“ řekla jsem tiše. Tara ke mně zvedla velké hnědé oči. Byly úplně prázdné a mrtvé, neodrážel se v nich strach ani stud.

Navenek vypadala téměř stejně jako jindy. Byla upravená a nalíčená a měla na sobě moderní svůdné šaty. Uvnitř ji ale sžírala muka. Co se to s ní děje? Proč jsem si už dříve nevšimla, že ji něco trápí a ničí?

Zamyslela jsem se, co podniknout. Mlčky jsme na sebe zíraly, a přestože Tara věděla, že do ní vidím, zůstala zticha. „Probuď se!“ vyhrkla jsem naléhavě. „Probuď se, Taro!“

Náhle mou ruku popadly bílé prsty a prudce ji strhly z Tařina ramene. „Neplatí vás tady za to, abyste osahávala moji přítelkyni,“ obořil se na mě Mickey. Tak chladné oči, jako byly ty jeho, jsem ještě nikdy neviděla − měly barvu bláta a při jejich pohledu jsem si vybavila ještěra. „Platí vás za to, abyste nosila pití.“

„Tara je moje kamarádka,“ namítla jsem. Mickey mi stále pevně svíral ruku. A když vám ruku svírá upír, nemůžete si toho nevšimnout. „Ubližujete jí. Nebo jste to dovolil někomu jinému.“

„Po tom vám nic není.“

„Ale je,“ odpověděla jsem. Cítila jsem, že se mi bolestí hrnou do očí slzy a v jednu chvíli mě dokonce zachvátil strach. Při pohledu do Mickeyho tváře jsem si uvědomila, že mě může zabít a zmizet z baru, aniž by mu v tom někdo dokázal zabránit. Taru by si odvedl s sebou jako svého domácího mazlíčka nebo dobytče. Ještě než mě strach úplně pohltil, stačila jsem říct: „Okamžitě mě pusťte!“ Vyslovila jsem to jasně a zřetelně, s důrazem na každou slabiku, i když jsem věděla, že to nebylo nutné, protože Mickey by zaslechl spadnout špendlík na podlahu uprostřed bouřky.

„Třesete se jako prašivá fena,“ utrousil.

„Okamžitě mě pusťte,“ zopakovala jsem.

„Jinak co?“

„Nemůžete zůstat vzhůru napořád. Pokud to neudělám já, postará se o to někdo jiný.“

Mickey se na okamžik zamyslel. Ale zřejmě ne kvůli mé pohrůžce, přestože jsem ji myslela smrtelně vážně.

Probodl pohledem Taru a ta mě jako na povel poslušně oslovila: „Nedělej scénu kvůli takové prkotině, Sookie! Chodím s Mickeym. Nedělej mi před ním ostudu.“

Znovu jsem Taře položila ruku na rameno, odvážila se odtrhnout pohled od Mickeyho a podívala jsem se do očí své kamarádky. Skutečně si přála, abych je nechala být; myslela to skutečně vážně. Důvod, který ji k tomu vedl, byl ale překvapivě zamlžený.

„Tak dobře, Taro. Dáš si ještě něco k pití?“ zeptala jsem se váhavě. Mezitím jsem prohledávala její myšlenky, ale neustále jsem narážela na kluzkou a téměř průhlednou ledovou stěnu.

„Ne, děkuju,“ odpověděla klidně. „Oba už půjdeme.“

Mickeyho to očividně překvapilo, ale mně se docela ulevilo. Tara se aspoň do jisté míry kontrolovala.

„Vrátím ti ten kostým. Už jsem ho zanesla do čistírny,“ dodala jsem.

„Nemusíš s tím nijak pospíchat.“

„Tak dobře. Uvidíme se.“ Mickey popadl Taru za paži a oba se začali prodírat houfem hostů ven.

Vzala jsem ze stolu prázdné sklenice, utřela desku a vrátila se k baru. Charles Twining a Sam byli ve střehu. Moje malá slovní přestřelka s Mickeym neunikla jejich pozornosti. Já jsem však jenom pokrčila rameny, takže se oba zase rychle uvolnili.

Když jsme ten večer zavřeli a já si oblékla kabát a vytáhla klíče z kabelky, náš nový vyhazovač už na mě čekal u zadního východu.

Odemkla jsem auto a Charles do něj nasedl.

„Díky, že u vás můžu zůstat,“ poznamenal.

Zdvořile jsem mu odpověděla. Drzé řeči by mi nijak nepomohly.

„Myslíte, že to bude Ericovi vadit?“ zeptal se Charles během jízdy po úzké okresce.

„Nedovolil vám to,“ odsekla jsem. Vadilo mi, že si vzpomněl právě na Erica.

„Nejezdí za vámi moc často?“ pokračoval Charles, veden svou obvyklou důsledností.

Odpověděla jsem mu, až když jsme zaparkovali u mě za domem. „Poslyšte,“ začala jsem, „netuším, co jste se doslechl, ale on… vlastně my… nic mezi námi není.“ Charles se mi zahleděl do obličeje a nijak to nekomentoval, což bylo jedině dobře. Já mezitím odemkla zadní dveře.

„Klidně si to tu prohlédněte,“ řekla jsem Charlesovi, jakmile jsem ho pozvala přes práh. Upíři mají totiž rádi přehled o všech vchodech do domu a o všech možných cestách ven. „Pak vám ukážu, kde budete spát.“ Náš nový barman a vyhazovač v jedné osobě si začal prohlížet skromný dům, ve kterém moje rodina prožila celou řadu let, a já si mezitím pověsila kabát a uklidila kabelku do ložnice. Zeptala jsem se Charlese, jestli by si nedal trochu krve, a sobě jsem udělala sendvič. V lednici jsem měla několik lahví skupiny 0. Když si Charles prohlédl celý dům, docela rád se se mnou na chvíli posadil. Na to, že byl upír, jsem si s ním připadala v bezpečí. Neházel po mně chlípnými pohledy, a dokonce po mně ani nic nechtěl.

Ukázala jsem mu dveře v podlaze vestavěné skříně v ložnici pro hosty. Vysvětlila jsem mu, jak funguje moje dálkové ovládání televize, předvedla svou malou sbírku filmů a nakonec ho zavedla ke knihám na policích v ložnici a obývacím pokoji.

„Budete potřebovat ještě něco?“ zeptala jsem se. Babička mě vychovávala ke slušnosti, ale určitě přitom nečekala, že se ze mě stane pokojská upírů.

„Ne, díky, slečno Sookie,“ odpověděl Charles zdvořile. Bílými prsty si poklepal na pásku přes oko. Tenhle jeho podivný zvyk mi pokaždé nahnal husí kůži.

„Takže jestli mě omluvíte, popřeju vám dobrou noc.“ Byla jsem už unavená a nutit se ke společenskému hovoru s člověkem, kterého jsem skoro neznala, mě stálo spoustu sil.

„Samozřejmě! Jen se vyspěte, Sookie. Kdyby mě napadlo proběhnout se po lese…?“

„Jen si poslužte,“ vyhrkla jsem. Od zadních dveří jsem měla jeden záložní klíč. Vytáhla jsem ho ze šuplíku v kuchyni, kam jsem ukládala všechny klíče. Podobné maličkosti se tam schraňovaly už od té doby, co moji předci v domě vybudovali kuchyň. V šuplíku proto leželo víc než sto klíčů. Některé vypadaly skutečně divně, zvláště ty, které pocházely z let, kdy dům poprvé doplnila kuchyň. Ty ze své doby jsem si označila. Záložní klíč od zadních dveří jsem zavěsila na jasně růžovou klíčenku, kterou jsem dostala od agenta pojišťovny State Farm. „Až se vrátíte, zavřete prosím dveře na západku.“

Charles přikývl a vzal si ode mě klíč.

Soucítit s upírem většinou představovalo osudovou chybu, ale přesto ve mně neustále hlodal pocit, že na Charlesovi je cosi skličujícího. Připadal mi hrozně osamělý, a osamělost vždy vzbuzuje politování. Znám to z vlastní zkušenosti. Kdyby přišla řeč na mě, určitě bych kategoricky popírala, že jsem politováníhodná, ale pokud vidím jiného osamělého člověka, soucítím s ním.

Umyla jsem si obličej a převlékla se do růžového nylonového pyžama. Když jsem si vyčistila zuby a schoulila se do vysoké postele, ve které před smrtí spávala babička, byla jsem vzhůru už jen napůl. Přikryla jsem se dekou, kterou ušila moje praprababička. Výšivky na okrajích přehozu zase zhotovila moje prateta Julia. I když jsem už na světě nikoho neměla − samozřejmě kromě Jasona −, usínala jsem s pocitem, že mě obklopují členové rodiny.

*

Nejtvrdší spánek na mě přichází asi ve tři hodiny ráno. A právě tehdy mě kdosi chytil za rameno a vzbudil.

Okamžitě jsem se probrala, jako když vás někdo hodí do bazénu plného studené vody. Na nečekané překvapení jsem zareagovala prudkým mávnutím ruky. Tu mi ale okamžitě sevřely ledově studené prsty.

„Ne, ne, ne, pssst,“ ozval se ze tmy zvučný hlas. Měl anglický přízvuk. Charles. „Někdo se vám plíží kolem domu, slečno Sookie.“

Ztěžka jsem dýchala a sípala přitom jako tahací harmonika. Měla jsem pocit, že se o mě pokouší infarkt. Přitiskla jsem si dlaň na prsa, jako bych chtěla zabránit bušícímu srdci, aby mi nevyskočilo z hrudi.

„Lehněte si!“ řekl mi do ucha Charles, který se ve tmě krčil k zemi. Položila jsem se a pevně zavřela víčka. Čelo postele se opíralo o stěnu mezi dvěma okny, takže ať už se kolem domu plížil kdokoliv, nemohl mi vidět do tváře. Snažila jsem se ležet co nejklidněji a nejuvolněněji. Snažila jsem se myslet na něco příjemného, ale strach mi to nedovolil. Jestliže tu slídí upír, nemůže se dostat dovnitř − pokud to není Eric. Odvolala jsem jeho pozvání do domu? Už si nemůžu vzpomenout. Zrovna na takové věci bych si měla dávat pozor, řekla jsem si v duchu.

„Už odešel,“ zašeptal Charles tak tiše, že se mi zdálo, jako kdyby ke mně mluvil duch.

„Co to bylo?“ zeptala jsem se a doufala, že mluvím stejně tiše jako on.

„Venku je moc velká tma.“ Když ani upír nerozeznal, kdo se mi plíží kolem domu, musí tam být skutečně černočerná tma. „Vylezu ven a podívám se.“

„Ne!“ vyhrkla jsem naléhavě, ale moje námitka přišla příliš pozdě.

Kristepane! Co když se kolem domu plíží Mickey? Charlese zabije − tím jsem si byla jistá.

„Sookie!“ To poslední, co bych teď čekala, bylo Charlesovo volání. „Mohla byste za mnou prosím přijít?“

Svezla jsem nohy na zem a vklouzla do růžových chlupatých pantoflí. Potom jsem se rozběhla k zadním dveřím, protože mi připadalo, že právě od nich jsem uslyšela Charlesův hlas.

„Rozsvítím!“ zakřičela jsem. Nechtěla jsem náhlým prudkým světlem nikoho oslepit. „Určitě je venku bezpečno?“

„Ano,“ ozvaly se téměř současně dva hlasy.

Se zavřenýma očima jsem stiskla vypínač. Po chvíli jsem je otevřela a vystoupila v pyžamu a růžových pantoflích na zasíťovanou verandu. Založila jsem si ruce na prsou. I když nebyla bůhvíjaká zima, přesto mě ovanul chlad.

Zadívala jsem se před sebe. „Bezva,“ řekla jsem váhavě. Charles stál na vyštěrkovaném parkovacím plácku a paži měl ovinutou kolem krku mého souseda Billa Comptona. Bill je taky upír, a to už od občanské války. Prožili jsme spolu románek. Pro Billa to bylo jen drobné zrnko písku v přesýpacích hodinách, ale mě připadalo velké jako balvan.

„Sookie,“ procedil Bill skrz zuby. „Nerad bych mu ublížil. Řekni mu, ať mě pustí.“

Rychle jsem se rozhodla. „Můžete ho pustit, Charlesi,“ řekla jsem a Charles se ocitl vedle mě, dřív než bych stačila lusknout prsty.

„Vy ho znáte?“ zeptal se mě ledovým tónem.

Bill stejně ledově odpověděl: „Zná. A moc dobře.“

Och, fuj!

„Copak se tohle dělá?“ I můj hlas možná zněl trochu ledově. „Já lidem na potkání nevykládám o našem vztahu. Totéž bych čekala i od kohokoliv jiného.“

Charles k mé radosti probodl Billa pohledem a zvedl jedno obočí, aby ho znervóznil a dal mu najevo, že má nad ním navrch.

„Takže teď spíš s ním?“ zeptal se Bill a kývl hlavou k Charlesovi.

Kdyby řekl cokoliv jiného, udržela bych svůj vztek na uzdě. Nevybuchuju často, ale když už se to stane, nastává pravé peklo. „Co je ti po tom?“ odsekla jsem a po každém slově jsem se významně odmlčela. „I kdybych se vyspala se stovkou chlapů nebo beranů, nemusí tě to zajímat! Proč se mi uprostřed noci plížíš kolem domu? K smrti jsi mě vylekal.“

Bill se ani trochu netvářil, že by ho to mrzelo. „Promiň, že jsem tě vyděsil a vzbudil,“ odpověděl pokrytecky. „Chtěl jsem vědět, jestli jsi v bezpečí.“

„Běhal jsi po lese a vycítil dalšího upíra,“ doplnila jsem ho. Bill měl skutečně skvělý čich. „A tak ses vydal ke mně, aby ses podíval, kdo to je.“

„Musel jsem zjistit, jestli tě někdo nenapadl,“ namítl Bill. „Zdálo se mi, jako bych tu cítil i člověka. Nenavštívil tě dnes někdo?“

Ani na okamžik jsem Billovi nevěřila, že mu záleží na mém bezpečí, ale nechtěla jsem se nechat svést k závěru, že ho ke mně přivedla jenom žárlivost nebo dotěrnost. Chvíli jsem se jen nadechovala a vydechovala, snažila se uklidnit a přitom přemýšlela.

„Charles mě nenapadl,“ řekla jsem s pocitem hrdosti, že jsem dokázala zachovat klid a nevybuchnout.

Bill se ušklíbl. „Charles,“ utrousil pohrdavě.

„Charles Twining,“ doplnil ho můj společník a uklonil se − pokud se za úklonu dalo označit lehké kývnutí hlavou s vlnitou hnědou hřívou.

„Kde jsi na něj narazila?“ Do Billova hlasu se opět vrátil klid.

„Vlastně pracuje pro Erica. Stejně jako ty.“

„Eric ti poskytl ochranku? Proč ji potřebuješ?“

„Tak poslouchej, ty náfuko,“ procedila jsem skrz zuby, „můj život běží dál, i když už v něm nejsi. Pro městečko platí totéž. Kdosi tu postřelil několik lidí včetně Sama. Potřebovali jsme náhradu za barmana a Charles se nabídl, že nám pomůže.“ Nebylo to sice moc přesné vylíčení situace, ale právě teď jsem na nějaké detaily neměla náladu. Ta se dala popsat spíš jako: Dej mu najevo, co si myslíš.

Moje odpověď Billa náležitě odzbrojila.

„Sama Merlotta? Koho ještě?“

Roztřásla jsem se, protože venkovní počasí nebylo právě stvořené pro nylonová pyžama. Nechtěla jsem ale, aby mi Bill chodil do domu. „Calvina Norrise a Heather Kinmanovou.“

„Jsou mrtví?“

„Heather ano. Calvin je těžce zraněný.“

„Už policie někoho zatkla?“

„Ne.“

„Ví, kdo za tím vězí?“

„Ne.“

„Bojíš se o Jasona.“

„Ano.“

„Při úplňku se proměnil.“

„Ano.“

Z Billova pohledu jsem v té chvíli vyčetla soucit. „To je mi líto, Sookie,“ řekl a myslel to opravdu vážně.

„Mně to říkat nemusíš. Pověz to Jasonovi − to on obrůstá srstí.“

Billova tvář rázem ztvrdla a zledovatěla. „Omlouvám se, že jsem rušil,“ prohlásil. „Už půjdu.“ A zmizel v lese.

Netuším, co si o tom všem myslel Charles, protože jsem se hned nato otočila a napochodovala do domu. Cestou jsem zhasla na verandě. Rozčileně jsem sebou praštila do postele a mlčky funěla a dumala. Nakonec jsem si přetáhla přes hlavu deku, abych dala Charlesovi najevo, že se o tom nemíním bavit. Našlapoval tak tiše, že jsem si ani nebyla jistá, jestli je vůbec v domě; měla jsem dojem, že na okamžik zůstal stát ve dveřích, ale potom odešel.

Nejméně tři čtvrtě hodiny jsem jen ležela a nemohla usnout. Pak jsem se konečně opět začínala nořit do spánku.

Jenomže zničehonic mi kdosi zatřásl ramenem. Kolem mě se vznášela příjemná vůně, ale potom jsem ucítila ještě něco dalšího, nesmírně odpudivého. Připadala jsem si jako v limbu.

„Sookie, hoří vám dům,“ ozval se čísi hlas.

„To nemůže být pravda,“ odpověděla jsem. „Nenechala jsem nic zapnutého.“

„Okamžitě musíme utéct ven,“ prohlásil rázně hlas. Odněkud se ozval hlasitý pískot, který mi připomněl požární cvičení na základní škole.

„Fajn,“ uvolila jsem se. Pak se mi ale z rozespání a (jak jsem zjistila, když jsem otevřela oči) z kouře úplně zatočila hlava. Uvědomila jsem si, že pískot, který mě bodá do uší, vychází z detektoru kouře. V mé žlutě a bíle natřené ložnicí se jako tajuplní džinové vznášely mraky hustého šedého kouře. Claudine, která se u mě zčistajasna objevila, usoudila, že z postele nevylézám dost rychle, a tak mě z ní vytáhla a odnesla až k hlavním dveřím. Ještě žádná žena mě nikdy neuzvedla, ale Claudine samozřejmě nebyla obyčejná žena. Postavila mě na nohy do studené trávy před domem. Chlad mě trochu probral. Ne, nezdálo se mi to, nebyl to jenom zlý sen.

„Můj dům hoří?“ Ještě jsem nebyla úplně při smyslech.

„Ten upír tvrdil, že za to může támhleten člověk,“ odpověděla Claudine a ukázala k levé zdi domu. Já ale dlouho nedokázala odtrhnout oči od děsivých plamenů a jejich rudé záře, která osvětlovala noční oblohu. Zadní veranda a kuchyň doslova sálaly horkem.

Přinutila jsem se zaletět pohledem k postavě, která ležela na zemi nedaleko kvetoucího zlatého deště. Charles klečel vedle ní. „Zavolali jste hasiče?“ zeptala jsem se a naboso se vydala ke zkroucené postavě. Zadívala jsem se do jeho uvolněné tváře topící se v přítmí. Byl to čistě oholený běloch a mohlo mu být kolem třiceti let. Nepoznala jsem ho. Tma, která nás obklopovala, mi v tom příliš nepomáhala.

„Ne, to mě nenapadlo,“ řekl Charles a zvedl oči od ležícího muže. Pamatoval ještě doby, kdy žádní hasiči neexistovali.

„Já si zapomněla vzít mobil,“ dodala Claudine, která držela krok s dobou.

„Musím se vrátit a zjistit, jestli funguje telefon,“ prohlásila jsem a otočila se. Charles se okamžitě zvedl ze země, napřímil svou mohutnou postavu a probodl mě pohledem.

„Tam už se nevrátíte!“ Tenhle rázný rozkaz přišel od Claudine. „Barmane, ty přece umíš běhat tak rychle, abys to zvládl.“

„Oheň,“ začal Charles, „je pro nás smrtelně nebezpečný.“

Měl pravdu; jakmile upír začal hořet, vzplál jako pochodeň. V první chvíli jsem pocítila sobecké nutkání začít ho přemlouvat. Potřebovala jsem přinést bundu, pantofle a kabelku.

„Jděte zavolat od Billa,“ navrhla jsem a ukázala, kterým směrem stojí Billův dům. Charles byl v cukuletu pryč. Jakmile zmizel, rozběhla jsem se k hlavním dveřím a do své ložnice. Claudine mě nemohla zastavit. Kouř tu byl mnohem hustší a já jsem viděla, jak v kuchyni několik metrů přede mnou šlehají plameny. Jakmile jsem je spatřila, uvědomila jsem si, že vracet se do domu byla chyba, a málem jsem zpanikařila. Moje kabelka stále ležela na stejném místě, kam jsem ji uložila. Bunda byla přehozená přes křeslo v rohu ložnice. Pantofle jsem nemohla nikde najít, ale bylo mi jasné, že tu nemůžu zůstat. Rychle jsem zašmátrala v šuplíku, abych našla ponožky, o nichž jsem věděla, že tam určitě jsou. Nakonec jsem s kašlem a staženým hrdlem vyběhla z ložnice. Instinkty mě přiměly rychle se otočit doleva, zabouchnout dveře do kuchyně a potom se rozběhnout k hlavní dveřím. V obývacím pokoji jsem ale zakopla o křeslo.

„To byla pitomost,“ prohlásila zničehonic Claudine a já leknutím vypískla. Chytila mě kolem pasu, zvedla mě ze země jako koberec a znovu se mnou vyběhla z domu.

V první chvíli jsem se kvůli dávivému kašli nemohla pořádně nadechnout. Claudine mě odnesla co nejdál od domu. Posadila mě na trávu, natáhla mi ponožky a pomohla mi nasoukat ruce do bundy. Vděčně jsem si ji zapnula.

To bylo už podruhé, co jsem se dostala do potíží a Claudine mě vyrvala ze spárů smrti. Poprvé mě zachránila, když jsem po dlouhém dni usnula za volantem.

„Děláte mi jenom potíže,“ řekla. Její hlas zněl sice dost vesele, ale už rozhodně ne tak mile jako předtím.

Uvnitř domu cosi pohaslo. Poznala jsem, že je to žárovka na chodbě. Buď vypadla elektřina, nebo ji někdo vypnul.

„Omlouvám se,“ řekla jsem. Připadalo mi to vhodné, i když jsem neměla tušení, proč je Claudine tak nabroušená, když dům hoří mně, a ne jí. Chtěla jsem dojít na dvůr, abych na to dílo zkázy lépe viděla, ale Claudine mě chytila za paži.

„Nechoďte blíž,“ umravnila mě. Nedokázala jsem se jí vytrhnout. „Slyšíte? Už jedou.“

Zaslechla jsem přijíždějící hasiče a děkovala Bohu za všechny sousedy, kteří mi přicházeli na pomoc. Po celém okolí se musely rozpípat všechny pagery a na hasičskou stanici se přímo z postelí začali sjíždět dobrovolníci.

Před domem zaparkoval i Jasonův šéf Carfish Hunter. Vyskočil ze dveří vozu a rozběhl se ke mně. „Zůstal někdo uvnitř?“ zeptal se rychle. Hned po něm přijel městský hasičský vůz a z nového štěrku na příjezdové cestě nezůstal kámen na kameni.

„Ne,“ odpověděla jsem.

„Máte v domě plynovou bombu?“

„Ano.“

„Kde?“

„Vzadu.“

„Kde jste nechala auto, Sookie?“

„Za domem,“ zněla moje odpověď. Hlas se mi začínal třást.

„Vzadu je plynová bomba!“ zavolal Catfish přes rameno.

Odpovědělo mu několik výkřiků, po nichž se všichni pustili do soustředěné činnosti. Mezi hasiči jsem poznala Hoyta Fortenberryho, Ralpha Tootena a ještě několik dalších mužů a žen.

Catfish si krátce promluvil s Hoytem a Ralphem, zavolal k sobě drobnou ženu, která se v hasičském obleku skoro ztrácela, a ukázal na nehybné tělo v trávě. Žena si rychle sundala přilbu a klekla si vedle těla. Obhlédla ho, ohmatala a nakonec zavrtěla hlavou. Uvědomila jsem si, že je to sestra z ordinace doktora Robertha Mereditha. Vzpomněla jsem si, že se jmenuje Jane, ale příjmení mi vypadlo z paměti.

„Kdo je ten mrtvý?“ zeptal se Catfish. Mrtvola ho zřejmě vůbec nevyvedla z míry.

„Nemám tušení,“ odpověděla jsem. Teprve když jsem promluvila, uvědomila jsem si, jak strašně mě ochromil strach. Ten tichý a roztřesený hlas jsem vůbec nepoznávala. Claudine mě objala kolem ramen.

Vedle hasičského auta zastavil policejní vůz. Ze dveří vedle volantu vystoupil šerif Bud Dearborn. Vedle něj seděl Andy Bellefleur.

„A jejda!“ vydechla Claudine.

„Přesně,“ připojila jsem se k ní.

Náhle se vedle mě znovu objevil Charles a v patách za ním i Bill. Oba upíři se rozhlíželi kolem dokola.

Drobná zdravotní sestra se napřímila, nasadila si přilbu a zavolala: „Šerife, zatelefonujte pro sanitku, ať to tělo odvezou!“

Bud Dearborn zaletěl pohledem k Andymu. Ten se otočil a vzal si vysílačku.

„Jeden mrtvý nápadník vám nestačil, Sookie?“ zeptal se mě Bud Dearborn.

Bill zavrčel. Hasiči mezitím rozbili okna vedle jídelního stolu po mé praprababičce a z domu vyšlehl gejzír žhavých jisker. Nedaleko lomozila cisterna. Měděná střecha, která zakrývala kuchyň a verandu, se sesunula k zemi.

Můj domov pohltily plameny a kouř.