Ačkoliv lidé čekají, že šaty jsou při pohřbu to poslední, na co myslíte, i při této smutné příležitosti se musíte rozhodnout, co si vezmete na sebe. Je to úplně totéž jako u kterékoliv jiné společenské události. Plukovníka Flooda jsem měla ráda a obdivovala ho, i když jsme se znali jen krátce. Zvlášť po Alcidových poznámkách jsem proto na jeho pohřbu chtěla vypadat důstojně.
Jenomže jsem ve skříni nemohla nic vhodného najít. Asi v osm hodin ráno jsem tedy zavolala Taře a ta mi vysvětlila, kde má schovaný náhradní klíč. „Vezmi si ode mě všechno, co potřebuješ,“ rozhodla. „Jenom tě prosím, neprohledávej žádné další pokoje, fajn? Od hlavního vchodu jdi do ložnice a zase zpátky.“
„Nic jiného by mě ani nenapadlo,“ opáčila jsem a snažila se, aby se do mého hlasu nevkradla ani stopa výčitek. Copak si Tara myslí, že bych dokázala jen tak šmejdit v jejím soukromí?
„Samozřejmě, ale pro každý případ jsem tě chtěla upozornit.“
Potom jsem si uvědomila, co se mi Tara ve skutečnosti snaží říct. Má doma upíra. Možná je to její strážce Mickey, nebo dokonce Franklin Mott. Po Ericově varování jsem si umínila, že se budu od Mickeyho držet dál. Před setměním mohli vstávat jen ti nejstarší upíři, ale kdybych na něj narazila, jak spí, nechci ani domyslet, co by se stalo.
„Dobře, chápu,“ vyhrkla jsem. Při pomyšlení, že se v Tařině domě ocitnu sama s Mickeym, jsem se roztřásla. A napětí, které mě zachvátilo, se rozhodně nedalo považovat za příjemné. „Dovnitř a ven.“ Další zdržení jsem si nemohla dovolit, takže jsem nasedla do auta a odjela k Tařinu domku ve městě. Její skromný příbytek stál ve stejně skromně vyhlížející čtvrti, ale když si pomyslím, kde Tara musela vyrůstat, byl zázrak, že si vůbec nějaký dům koupila.
Někteří lidé by nikdy neměli mít děti; a pokud už takové neštěstí nastane, někdo by jim měl jejich potomky okamžitě odebrat. To je v naší zemi i všude jinde zakázané, a když mám zrovna světlou chvilku, jsem ochotná připustit, že je to tak dobře zařízené. Jenomže Thorntonovi byli násilníci a alkoholici, kteří měli zemřít mnohem dřív, než se nakonec stalo. (Kdykoliv na ně pomyslím, okamžitě se mi z hlavy vypaří veškerá náboženská víra.) Vzpomínám si, jak k nám Myrna Thorntonová přišla hledat Taru a obrátila přitom celý dům vzhůru nohama. Nevšímala si přitom babiččiných stížností a ven ji odvedl až policista, kterého babička zavolala. Když Tara v dálce spatřila ramena paní Thorntonové, která se vlekla k našemu domu, utekla zadními dveřmi ven a schovala se v lese. Tehdy nám bylo třináct let.
I po mnoha letech si vybavuju výraz, který měla babička v obličeji, když mluvila s policistou. Ten předtím posadil ječící Myrnu v poutech na zadní sedadlo policejního auta.
„Škoda, že ji cestou do města nemůžu hodit do bažiny,“ utrousil tehdy policista. Už jsem zapomněla, jak se jmenoval, ale jeho slova se mi vryla do paměti. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopila, co tím chce říct. Potom jsem si ale spočítala, že o strašných útrapách Tary i jejích sourozenců ví celé okolí. Byli to přece všemocní dospělí, a pokud to věděli, proč nic neřešili?
Teď jsem chápala, že to nebylo tak jednoduché, jak se mi zdálo, ale stejně mě to nezbavilo dojmu, že Thorntonovy děti nemusely u svých rodičů protrpět tolik let.
Tara teď alespoň vlastnila tenhle moderně vybavený a úhledný domek a chodila s bohatým přítelem. Žaludek mi sice svíralo neblahé tušení, že nevím zdaleka o všem, co se v jejím životě odehrává, ale stejně předčila veškeré mé očekávání.
Podle jejích pokynů jsem prošla nablýskanou kuchyní, odbočila doprava a kolem obývacího pokoje došla až ke dveřím Tařiny ložnice. Nestihla si dnes ráno ustlat postel, a tak jsem ji rychle aspoň trochu urovnala. (Nedokázala jsem tomu nutkání odolat.) Nebyla jsem si však jistá, jestli se to dá považovat za laskavost. Tara teď každopádně pozná, že mi ta neustlaná postel vadila, ale nemohla jsem se za nic na světě přimět k tomu, abych přikrývky vrátila do původního neupraveného stavu.
Otevřela jsem šatník a okamžitě spatřila vhodné svršky. Uprostřed zadní skříně visel úpletový kostým − černé sako s růžově lemovanými klopami a pod něj živůtek bez ramínek ve stejné barvě jako lemy na klopách. U plisovaná černé sukně si Tara nedávno nechala upravit podsazení, jak naznačovala cedulka z krejčovství na igelitovém pytli. Uchopila jsem ji oběma rukama, přidržela si ji u pasu a podívala se do vysokého zrcadla. Tara byla asi o pět nebo sedm centimetrů vyšší než já a sukně mi díky tomu končila zhruba dva centimetry nad koleny. Na pohřeb mi ta délka připadala naprosto ideální. Rukávy sáčka mi sice byly trochu dlouhé, ale toho si nikdo nevšimne. Doma jsem si pro slavnostní příležitosti schovávala jednoduché černé lodičky, kabelku, a dokonce i tenoučké černé rukavice.
Mise splněná, navíc v rekordně krátkém čase.
Strčila jsem sáčko i živůtek do igelitového pytle k sukni a zmizela z Tařina domu. Strávila jsem tam ani ne deset minut. Potom jsem se ve spěchu pustila do oblékání, protože se blížila moje schůzka s detektivy, kterou jsem si domluvila na desátou hodinu. Zapletla jsem si vlasy do francouzského copu, koncové pramínky zasunula pod cop a upevnila ho několika starými vlásenkami, které si babička schovávala na památku ještě po své babičce. Naštěstí jsem mezi oblečením našla i černé punčochy a černou spodničku. Růžový lak na nehtech mi navíc docela dobře ladil k živůtku a lemu na klopách sáčka. V deset hodin, kdy jsem zaslechla klepání, mi už chyběly jen boty. Do lodiček jsem vklouzla cestou ke dveřím.
Jacka Leedse moje proměna evidentně ohromila. Lily jen nakrčila obočí.
„Pojďte prosím dál,“ řekla jsem. „Právě se chystám na pohřeb.“
„Doufám, že vám neumřel žádný dobrý přítel,“ poznamenal Jack. Tvář jeho manželky byla bledá jako mramor. Copak nikdy neslyšela o soláriu?
„Znali jsme se jen krátce. Posadíme se? Mám vám něco přinést? Třeba kávu?“
„Ne, děkuju,“ odpověděl Jack a celou tvář mu prozářil široký úsměv.
Detektivové se posadili na pohovku a já na okraj křesla značky La-Z-Boy. Parádní oblečení, které jsem měla na sobě, mi dodávalo odvahu.
„Pojďme si promluvit o tom večeru, kdy slečna Peltová zmizela,“ začal Leeds. „Viděla jste ji ve Shreveportu?“
„Ano, dostala jsem pozvánku na večírek, kam šla i ona. Pořádala ho Pam.“ Všichni, kdo zažili válku s čarodějnicemi − Pam, Eric, Flandy, viccani a také vlkodlaci, kterým se ji podařilo přežít − se domluvili na společné výpovědi. Debbie podle nich neodešla z polorozbořeného a opuštěného skladiště, kde se čarodějnice shromáždily, ale odjela autem z večírku u Pam, kam jsme dostali pozvánku i my ostatní. Kdyby viccani nepovolali na pomoc kouzla a nezamlžili vzpomínky sousedů, kteří bydleli v okolí skladu, tito starousedlíci by určitě vypověděli, že jsme odjeli mnohem dřív.
„Plukovník Flood tam byl s námi,“ dodala jsem. „Právě na jeho pohřeb teď jdu.“
Lily na mě upřela tázavý pohled. Leckterý jiný člověk by vykřikl: „To si děláte legraci!“
„Před dvěma dny zahynul při autonehodě,“ vysvětlila jsem jim.
Detektivové si vyměnili významné pohledy. „To znamená, že se toho večírku zúčastnilo poměrně dost lidí, že?“ poznamenal Jack. Byla jsem přesvědčená, že už si stejně obstaral seznam lidí, kteří v obývacím pokoji u Pam spřádali plán bitvy.
„Och, ano! Hodně lidí. Všechny jsem je ale neznala. Většina z nich přijela ze Shreveportu.“ Ten večer jsem se poprvé v životě setkala s viccany. S vlkodlaky jsem se znala od vidění. A s upíry mě už spojoval důvěrný vztah.
„S Debbií Peltovou jste se někdy předtím setkala?“
„Ano.“
„Když jste chodila s Alcidem Herveauxem?“
Bylo vidět, že věnovali hodně času domácí přípravě.
„Ano,“ zněla moje odpověď. „Když jsem chodila s Alcidem.“ V tu chvíli jsem zachovala stejně chladný výraz jako Lily. Ve skrývání tajemství jsem měla dlouhou praxi.
„Přespala jste u něj v jeho bytě v Jacksonu?“
Nejradši bych vyhrkla, že jsem s Alcidem nikdy nechodila a tu noc jsme spali každý ve své vlastní ložnici, ale do toho jim nic nebylo. „Ano,“ opáčila jsem trochu rozladěně.
„Narazili jste na ni, když jste v Jacksonu navštívili klub U Josephine?“
„Ano. Slavila tam zásnuby s nějakým člověkem. Jmenoval se Clausen,“ odpověděla jsem.
„Přihodilo se ten večer mezi vámi něco?“
„Ano.“ Napadlo mě, s kolika lidmi asi mluvili. Kdosi jim prozradil spoustu informací, které se neměli dozvědět. „Přišla k našemu stolu a utrousila pár poznámek.“
„Je také pravda, že jste před několika týdny navštívila Alcida ve firmě, která patří Herveauxovým? Ocitli jste se to odpoledne na místě činu?“
Připadalo mi, že se té domácí přípravě možná věnovali až příliš. „Ano,“ odpověděla jsem.
„A řekla jste policistům na místě činu, že jste s Alcidem zasnoubení?“
Každá lež se k vám nakonec obloukem vrátí a vlepí vám facku. „Tohle ale podle mě řekl Alcide,“ vypravila jsem ze sebe a snažila se přitom tvářit zamyšleně.
„Byla to pravda?“
Jack Leeds si v duchu říkal, že nejistější ženu ještě nikdy nepotkal. Nechápal, že tak rozumná a snaživá zaměstnankyně, s níž včera mluvil, se dokáže zasnoubit a o chvíli později zase všechno hodit za hlavu.
Lily zase v myšlenkách hodnotila můj dům a říkala si, že vypadá čistě. (Zvláštní, že?) Uvažovala, že jsem Debbii Peltovou mohla klidně zabít. Ze zkušenosti totiž věděla, že lidé jsou schopní nejrůznějších ukrutností. Spojovalo nás mnohem víc poznatků, než by se na první pohled mohlo zdát. Zastávala jsem stejný názor jako ona, protože z cizích myšlenek jsem vyčetla spoustu krutostí.
„Ano,“ řekla jsem. Tehdy to byla pravda. Byli jsme zasnoubení asi deset minut. „Zhlédla jsem se v Britney Spearsové.“ Lhaní jsem nesnášela. Když se ho dopouštěl někdo jiný, skoro vždycky jsem to poznala, a teď jsem si připadala, jako bych měla na čele velkými písmeny napsáno LHÁŘKA.
Jacku Leedsovi zacukal koutek úst, ale jeho sestru nechala moje poznámka o zpěvaččině dvaapadesátihodinovém manželství chladnou.
„Vadilo slečně Peltové, že se scházíte s Alcidem?“
„Och, jistě!“ Celá ta léta, kdy jsem musela skrývat svoje pocity pramenící z mých telepatických schopností, mi teď přišla vhod. „Alcide si ji ale nechtěl vzít.“
„Měla na vás vztek?“
„Ano.“ Stejně si to už určitě zjistili. „Dalo by se to tak říct. Debbie mě několikrát urazila. Asi jste se už doslechli, že skrývání pocitů jí moc nešlo.“
„Kdy jste ji viděla naposledy?“
„Měla tehdy…“ (ustřelenou polovinu hlavy a ležela rozplácnutá na podlaze u mě v kuchyni, s nohama zamotanýma v židli). „Počkejte… odcházela právě z večírku. Zamířila do tmy úplně sama.“ Ve skutečnosti jsem mluvila o úplně jiném místě než večírku u Pam − o místě plném mrtvol, se spoustou krve na stěnách. „Předpokládala jsem, že se vrací do Jacksonu,“ dodala jsem a pokrčila rameny.
„Nepřijela do Bon Temps? Je to hned vedle dálnice, po které se vracela.“
„Nevím proč. Na moje dveře určitě nikdy nezaklepala.“ Místo toho je vyrazila.
„Takže po večírku jste ji už neviděla?“
„Od té noci jsem se s ní už nesetkala.“ To byla pravda pravdoucí.
„Pana Herveauxe jste viděla?“
„Ano, viděla.“
„Jste spolu zasnoubení?“
„Alespoň já o ničem nevím,“ odpověděla jsem s úsměvem.
Vůbec mě nepřekvapilo, když se mě pak Lily zeptala, jestli si může dojít na záchod. Uvedla jsem do pohotovosti své telepatické schopnosti, abych zjistila, jak moc mě detektivové podezírají. Jejich myšlenky mi prozradily, že se Lily chce trochu důkladněji porozhlédnout po domě. Místo záchodu vedle mé ložnice jsem ji zavedla k druhé toaletě, na kterou se vcházelo z chodby. Ani na jedné z nich by stejně nenašla nic zvláštního.
„Co její auto?“ zeptal se nečekaně Jack Leeds. Pokradmu jsem zaletěla pohledem k hodinám na krbové římse. Chtěla jsem se ujistit, že oba slídilové zmizí, než mě Alcide přijede vyzvednout.
„Hmm?“ Úplně jsem zapomněla, na co se mě zeptal.
„Její auto.“
„Co je s ním?“
„Netušíte, kde by mohlo být?“
„To tedy opravdu ne,“ odpověděla jsem zcela upřímně.
Lily se vrátila do obývacího pokoje a zeptala se mě: „Jen tak ze zvědavosti, co se podle vás s Debbií Peltovou stalo?“
Dostala to, co si zasloužila, pomyslela jsem si a rázem se sama sebe zhrozila. Občas se nechovám zrovna hezky a s postupujícím časem se to nezlepšuje. „To nevím, pane Leedsi,“ řekla jsem. „Asi bych vám měla říct, že cítím s její rodinou, ale jinak se mě to nijak nedotýká. Neměly jsme se rády. Propálila mi šál, nazvala mě courou a chovala se příšerně k Alcidovi, ale to je jeho problém, protože je dospělý. Ráda si pohrávala s lidmi ze svého okolí a nutila je tancovat, jak sama píská.“ Ten náhlý příval informací Jacka úplně ohromil. „Takže,“ zakončila jsem svou tirádu, „to je k tomu ode mě asi všechno.“
„Díky, že jste tak upřímná,“ řekl Jack a jeho žena mě probodla modrýma očima. Dřív jsem o tom možná pochybovala, ale teď jsem pochopila, že Lily je houževnatější součástí této dvojice. To už něco znamenalo, zvlášť když vezmu v potaz, jak důkladně se mě vyptával Jack Leeds.
„Máte trochu nakřivo límec,“ podotkla Lily tiše. „Upravím vám ho.“ Potom mi štíhlými obratnými prsty zajela ke krku a chvíli mi límcem cloumala, dokud ho nenarovnala.
Nakonec oba odešli. Když jejich auto zmizelo z příjezdové cesty, svlékla jsem si sáčko a pečlivě si ho prohlédla. Z jejích myšlenek jsem nic takového nevyčetla, ale co když na mě Lily připevnila štěnici? Leedsovi možná pojali větší podezření, než se mi zdálo. Zjistila jsem ale, že všechno je v pořádku. Lily se možná skutečně upřímně snažila, abych vypadala upraveně, protože jí z mého ohrnutého límce naskákaly osypky. V záchvatu podezíravosti jsem prohledala i záchod na chodbě, spojený s koupelnou. Naposledy jsem tu byla před týdnem, když jsem ho uklízela. Místnost vypadala tak čistě, jak je to v případě staré toalety ve starém domě možné. Na umyvadle ulpěly kapky vody a ručník, kterým si Lily osušila ruce, byl zavlhlý a složený. Jinak tu ale všechno zůstalo na místě a nic se neztratilo. Pokud si Lily prohlédla obsah skříňky, bylo mi to úplně jedno.
Náhle se mi podpatek zadrhl o prochozenou díru v podlaze. Už nejméně posté mě napadlo, jestli bych se neměla naučit pokládat linoleum, protože by bylo zapotřebí pořídit sem nové. Připadalo mi zvláštní, že v jednu chvíli dokážu zapírat vraždu, a hned vzápětí přemýšlet nad prošoupaným linoleem v koupelně.
„Byla zlá,“ řekla jsem nahlas. „Byla protivná, zlá a úplně bezdůvodně mě chtěla zabít.“
To bylo ono! Až dosud mě svíral železný krunýř ukovaný z pocitu viny, ale teď náhle praskl a spadl ze mě. Už mě nebavilo trápit se kvůli někomu, kdo by mě bez mrknutí oka zabil a poslal pod kytičky. Nikdy bych Debbii nepřepadla ze zálohy a nezabila ji. Ale nemohla jsem přece připustit, aby to provedla ona mně jenom proto, že se jí to hodilo.
K čertu s ní! Ať už ji najdou nebo nenajdou, nemá smysl se kvůli tomu děsit.
Hned jsem se cítila líp.
Náhle jsem zaslechla motor auta přijíždějícího lesem k domu. Alcide byl přesný jako hodinky. Očekávala jsem, že před vchodem zastaví jeho mohutný vůz Dodge Ram, ale místo toho mě překvapil pohled na tmavě modrý lincoln. Alcide si co nejpečlivěji uhladil vlasy, což byla v jeho případě zbytečná námaha. Na sobě měl střídmý tmavošedý oblek doplněný vínově červenou kravatou. Po nášlapných kamenech došel ke schůdkům na verandu a já na něj zírala skrz okno s otevřenou pusou. Byl k sežrání. Tahle myšlenka ve mně vyvolala záchvat přihlouplého smíchu, který jsem se pokusila potlačit.
Když jsem otevřela dveře, Alcide se zatvářil překvapeně. „Vypadáte krásně,“ prohlásil, když si mě dlouze prohlédl.
„Vy taky,“ vypadlo ze mě stydlivě.
„Radši už pojedeme.“
„To určitě, jestli chceme přijet včas.“
„Musíme tam být aspoň o deset minut dřív,“ doplnil mě Alcide.
„Pročpak?“ Vzala jsem si kabelku s krátkým držadlem, v zrcadle se ujistila, že nemám rozmazanou rtěnku, a zamkla jsem za sebou dveře. Venku bylo naštěstí docela teplo, takže jsem se obešla bez pláště. Nemínila jsem svoje parádní oblečení schovávat.
„Tohle je pohřeb vlkodlaka,“ řekl Alcide důležitě.
„A jak se liší od obyčejného pohřbu?“
„Pohřbíváme vůdce smečky, a to znamená, že celý obřad je… formálnější.“
Bezva, ale to mi řekl už včera. „A jak zajistíte, aby si toho nevšimli normální lidé?“
„To uvidíte.“
Celý nadcházející pohřeb ve mně začal vzbuzovat pochybnosti. „Mám tam vůbec jít?“
„Prohlásil vás za přítelkyni smečky.“
Na to jsem si sice vzpomínala, ale nepovažovala jsem to za nějaký oficiální titul. Jenomže Alcide ho teď právě v tomhle smyslu použil − přítelkyně smečky.
Nahryzávalo mě neblahé tušení, že na pohřbu plukovníka Flooda zjistím ještě celou řadu dalších věcí. Díky svým telepatickým schopnostem jsem se dozvídala mnohem víc informací, než bylo zdrávo. V Bon Temps však mnoho měňavců nežilo a − na rozdíl od vlkodlaků − se nijak nesdružovali. I když mi čtení Alcidových myšlenek dělalo potíže, zjistila jsem, že má plnou hlavu nadcházejícího pohřbu a posledního rozloučení v kostele. Zároveň se obával jistého vlkodlaka jménem Patrick.
Smuteční obřad se konal v episkopálním kostele Boží milosti, který stál na starém, ale honosném předměstí Shreveportu. Stavitelé ho zbudovali z šedého kamene, který celé stavbě dodával tradiční vzezření, a opatřili ho vysokou věží. V Bon Temps žádný kostel episkopální církve nebyl, ale věděla jsem, že se tamní bohoslužby podobají katolickým. Alcide mě upozornil, že na pohřeb přijde i jeho otec. Právě v jeho autě pro mě přijel do Bon Temps. „Tvrdil, že to moje nevypadá dost důstojně,“ vysvětlil mi Alcide. Vytušila jsem, že otec pro něj znamená obrovskou autoritu, protože v synových myšlenkách zaujímal významné místo.
„A jak se sem dostane?“ zeptala jsem se.
„Má ještě jedno,“ odpověděl Alcide zamyšleně, jako by mě vůbec neposlouchal. Představa, že někdo má hned dvě takováhle auta, mě vyvedla z míry. Z osobní zkušenosti jsem věděla, že obvyklejší je jedno rodinné auto a k němu pracovní pikap, anebo čtyřkolka a pikap. Ten den na mě ale čekalo ještě několik dalších drobných překvapení. Než jsme dojeli k dálnici číslo 20 a zamířili na západ, celý vnitřní prostor vozu zcela ovládla Alcidova nálada. Netušila jsem sice, jaká přesně je, ale rozhodně k ní patřilo mlčení.
„Sookie,“ vyhrkl zničehonic Alcide a sevřel volant tak pevně, až mu zbělely klouby na prstech.
„Ano?“ Bylo mi jasné, že se rozhovor stočí k nějakému nepříjemnému tématu. Alcide totiž vypadal, jako kdyby mu na čele světélkoval nápis Pan Nejistý.
„Musím si s vámi o něčem promluvit.“
„O čem? Zemřel snad plukovník Flood za podezřelých okolností?“ Mělo mě to hned napadnout! pokárala jsem se v duchu. Jenomže na ty tři měňavce někdo střílel! Dopravní nehoda byla něco jiného.
„Ne,“ odpověděl Alcide překvapeně. „Co já vím, šlo o obyčejnou nehodu. To druhé auto se vřítilo do křižovatky na červenou.“
Posadila jsem se zpátky do koženého sedadla. „Tak o co jde?“
„Nechcete mi něco vysvětlit?“
Úplně jsem ztuhla. „Vysvětlit? Co přesně?“
„Tu noc, kdy jste se pustili do boje s čarodějnicemi.“
Zachránily mě zkušenosti z let, kdy jsem usilovně ovládala výraz své tváře. „Nemám co,“ odpověděla jsem klidně. Možná jsem ale podvědomě zaťala ruce v pěsti.
Alcide se už o tom nezmínil. Zaparkoval auto a obešel ho, aby mi pomohl vystoupit. Nebylo to sice nutné, ale přesto mě tím potěšil. Usoudila jsem, že kabelku nebudu v kostele potřebovat, takže jsem ji schovala pod sedadlo. Alcide pak zamkl vůz a společně jsme se vydali k hlavnímu vchodu do kostela. Cestou mě můj společník překvapil a vzal mě za ruku. Možná jsem byla přítelem smečky, ale s jedním z jejích členů jsem zjevně měla navázat přátelštější vztah než s ostatními.
„Támhle je táta,“ prohlásil Alcide, když jsme se ocitli nedaleko hloučku smutečních hostů. Jeho otec byl sice trochu menší než syn, ale mohl se pochlubit stejně urostlou postavou. Na rozdíl od Alcida, jehož bujná hříva byla úplně černá, měl Jackson Herveaux vlasy ocelově šedé a také jeho nos působil poněkud výrazněji než synův. Stejně jako Alcide měl olivovou pokožku. Celkově však na mě působil dost temným dojmem, zřejmě proto, že stál vedle bledé křehké ženy se sněhově bílými vlasy.
„Otče,“ začal Alcide formálně, „tohle je Sookie Stackhouseová.“
„Moc rád vás poznávám, Sookie,“ odpověděl Jackson Herveaux. „Dovolte, abych vám představil Christine Larabeeovou.“ Jeho společnici mohlo být mezi sedmapadesáti a sedmašedesáti lety a vypadala, jako by sestoupila z malířova plátna. Měla jasně modré oči, pleť světlou jako magnolie s nepatrným narůžovělým nádechem a dokonalý účes. Pro dnešní den si zvolila bleděmodrý kostýmek, se kterým bych já osobně počkala až na skutečný konec zimy. Christine v něm ale rozhodně vypadala úžasně.
„Ráda vás poznávám,“ opáčila jsem a v té chvíli mě napadlo, jestli bych jí neměla vyseknout nějakou poklonu. S Alcidovým otcem jsem si potřásla rukou, ale Christine mi pravici nenabídla. Místo toho jen pokývala hlavou a mile se usmála. Když jsem zaletěla pohledem k jejím prstům, uvědomila jsem si, že mi možná jen nechtěla pochroumat ruku svými početnými diamantovými prsteny. K čertu s tím! proletělo mi hlavou. Dnes mi bylo zřejmě souzeno, abych nad každou nepříjemností jenom pokrčila rameny.
„Je to opravdu smutné,“ poznamenala Christine.
Jestli chtěla ze zdvořilosti prohodit pár slov, byla jsem pro ni ta pravá. „Ano, plukovník Flood byl skutečně skvělý člověk,“ odpověděla jsem.
„Vy jste ho znala, moje milá?“
„Ano.“ Ve skutečnosti jsem ho dokonce viděla nahého, ale tehdy v tom rozhodně nebylo nic erotického.
Moje stručná odpověď neposkytla Christine příliš velký prostor k reakci. Všimla jsem si, že v jejích světlých očích svítí nelíčený zájem. Alcide si tiše povídal s otcem a mně bylo jasné, že jejich poznámky mají mně i Christine zůstat utajeny. „My dvě jsme tu dnes jenom jako doplňky,“ prohodila Christine.
„V tom případě toho víte víc než já.“
„Ani se nedivím. Vy mezi nás nepatříte?“
„Ne.“ Christine byla samozřejmě čistokrevný vlkodlak, stejně jako Jackson a Alcide. Vlkodlaky provázela pověst neurvalých špindírů, a tak jsem si nedovedla představit, jak se tahle elegantní dáma mění v jednoho z nich. Dojmy z jejích myšlenek mě ale nenechávaly na pochybách.
„Pohřeb vůdce smečky zároveň zahajuje boj o to, kdo zaujme jeho místo,“ vysvětlila mi Christine. Řekla mi tím víc než Alcide za celé dvě hodiny a okamžitě si tím získala moji náklonnost.
„Když si vás Alcide vybral jako doprovod, musíte být skutečně neobyčejná žena,“ pokračovala Christine.
„Tím si nejsem moc jistá. Ale kdybych to měla vzít doslovně, mám jisté schopnosti, které nejsou právě obyčejné.“
„Jste čarodějnice?“ zkusila hádat Christine. „Víla? Poloviční skřet?“
Proboha! pomyslela jsem si a zavrtěla hlavou. „Nic z toho. Co na nás vlastně čeká?“
„V kostele je mnohem víc vyhrazených míst než obvykle. Celá smečka se posadí do předních lavic společně se svými partnery a dětmi. Jako poslední vejdou uchazeči o vůdcovství.“
„Jak se mezi ně takový zájemce dostane?“
„Musí svůj záměr ohlásit,“ odpověděla Christine. „Nejdříve musí absolvovat nejrůznější zkoušky a členové pak rozhodnou, kterého z nich si přejí.“
„Jestli to není příliš osobní otázka, proč s sebou vzal Alcidův otec vás?“
„Jsem vdova po předchůdci plukovníka Flooda,“ pošeptala mi Christine. „Díky tomu mám jistý vliv.“
Přikývla jsem. „Stane se vůdcem smečky vždycky muž?“
„Ne. Ale protože uchazeči musí při zkouškách prokázat tělesnou sílu, většinou v nich mnohem lépe uspějí muži.“
„Kolik lidí má zájem?“
„Dva. Samozřejmě je to Jackson a pak ještě Patrick Furnan.“ Christine naklonila svoji vznešenou hlavu doprava a já si konečně prohlédla dvojici, která až dosud unikala mému zájmu.
Patrick Furnan už určitě překročil čtyřicítku. Pokud jde o věk, zařadila jsem si ho zhruba mezi Alcida a jeho otce. Byl urostlý, měl krátké vlasy a stejně nakrátko zastřižené vousy. Jen tak tak dokázal dopnout oblek, laděný do stejného hnědého odstínu, jaký měly jeho vlasy. Přišel sem s docela pohlednou dámou, která se očividně řídila zásadou, že čím výraznější rtěnku použije a čím větším množstvím šperků se ozdobí, tím lépe. I ona měla krátké hnědé vlasy, ale ozvláštnila je nevšedním účesem a několika prameny odbarvenými na blond. Na pohřeb zvolila lodičky s nejméně sedmicentimetrovými podpatky. Obdivně jsem si je prohlédla. Kdybych si je obula já, určitě bych po chvíli upadla a zlomila si vaz. Tahle dáma však celá zářila, a každého, kdo se k ní přiblížil, odměnila vlídným slovem. Patrick Furnan se choval odměřeněji a přimhouřenýma očima si prohlížel všechny přítomné vlkodlaky.
„Ta Donatella Versace je Patrickova žena?“ zeptala jsem se šeptem.
Kdyby Christine vypadala a chovala se méně vznešeně, řekla bych, že si odfrkla. „S tím líčením to skutečně trochu přehání,“ poznamenala. „Ve skutečnosti se jmenuje Libby. Ano, je to Patrickova manželka a má s ním dvě děti. Také patří mezi čistokrevné vlkodlaky. To znamená, že přivedli do smečky nového člena.“
Během puberty se vlkodlačí dědictví projeví pouze u nejstaršího dítěte.
„Čím se živí?“ zajímala jsem se.
„Prodává motorky značky Harley-Davidson,“ opáčila Christine.
„To mě nepřekvapuje.“ Vlkodlaci byli do motorek blázni.
Christine se jenom pousmála. Výraznější reakce, jako například rozesmát se nahlas, zřejmě nepatřila do jejího repertoáru.
„Kdo má největší šanci stát se vůdcem?“ Vpadla jsem sem uprostřed hry a musela jsem se co nejrychleji naučit její pravidla. Umínila jsem si, že později to Alcidovi pěkně od plic vmetu do tváře, ale teď jsem hlavně chtěla přečkat pohřeb, protože jsem přijela především kvůli němu.
„Těžko říct,“ zamumlala Christine. „Kdybych si mohla vybrat, nepostavila bych se ani za jednoho z nich, ale Jackson se rozhodl využít našeho dávného přátelství a já se musela přiklonit k němu.“
„To není příliš fér.“
„Ne, ale pomohlo mu to,“ odpověděla nenuceně Christine. „Chce využít všechno, co se mu nabízí. Poprosil vás Alcide, abyste také podpořila jeho otce?“
„Ne. Kdybyste mě do všeho tak ochotně nezasvětila, vůbec nic bych nevěděla,“ řekla jsem a vděčně se na Christine usmála.
„Když ale nepatříte mezi nás − promiňte, že to tak říkám, ale jen se tomu snažím přijít na kloub − jak můžete Alcidovi prospět? Proč vás vzal s sebou?“
„To mi bude muset co nejdříve vysvětlit,“ ujistila jsem ji a bylo mi jedno, jestli jsem na Christine v té chvíli působila chladně a nakvašeně.
„Jeho poslední přítelkyně beze stopy zmizela,“ prohodila Christine zamyšleně. „Podle Jacksona se neustále rozcházeli a zase to dávali dohromady. Pokud mají v jejím zmizení prsty Jacksonovi nepřátelé, měla byste si raději dávat pozor.“
„Neřekla bych, že mi hrozí nebezpečí,“ namítla jsem.
„Vážně?“
Dál už jsem to nechtěla rozvádět.
„Hmmm,“ ozvala se Christine, poté co si mě dlouze zamyšleně prohlédla. „Na někoho, kdo ani nepatřil mezi vlkodlaky, si pěkně vyskakovala.“ Z jejího hlasu čišelo pohrdání, které vlkodlaci chovali k ostatním bytostem dvojí podstaty. (Jednou jsem zaslechla vlkodlaka říkat: „Komu by stálo za to měnit se, když na sebe neumí vzít podobu vlka?“)
V té chvíli mě upoutal světelný odlesk, který pocházel od jakési holé hlavy. Ukročila jsem stranou, abych si lysého cizince lépe prohlédla. Ještě nikdy jsem ho neviděla. Takový člověk by mi rozhodně utkvěl v paměti. Byl nesmírně vysoký, dokonce vyšší než Alcide nebo Eric. Mohutná ramena i paže měl samý sval. Byl to sice běloch, ale zjevně trávil spoustu času opalováním. Tohle všechno jsem poznala jenom díky tomu, že si oblékl černé tričko bez rukávů, které si zastrčil do černých kalhot, k nimž si obul nablýskané černé boty. Přestože konec ledna přinášel mrazivé počasí, jemu zima zřejmě nevadila. Od ostatních smutečních hostů zachovával odstup.
Ve stejnou chvíli, kdy jsem k němu zaletěla zamyšleným pohledem, se ke mně otočil, jako kdyby vycítil můj pohled. Měl mimořádně výrazný nos a tváře stejně hladké jako hlavu. Jeho oči mi z dálky připadaly černé jako noc.
„Kdo je to?“ zeptala jsem se Christine. Můj hlas v té chvíli připomínal tenoučký vlásek, který se chvěl ve větru čechrajícím opadané cesmínové listy na zemi kolem kostela.
Christine střelila po muži pohledem. Určitě věděla, koho mám na mysli, ale přesto mi neodpověděla.
Obyčejní smrtelníci se postupně oddělili od vlkodlaků a vyšli po schodech do kostela. Potom se ke dveřím postavili dva muži v černých oblecích, založili si ruce na hrudi a ten, který stál napravo, kývl hlavou na Jacksona Herveauxe a Patricka Furnana.
Oba si pak se svými společnicemi stoupli naproti sobě pod schody kostela a vlkodlaci začali vcházet dovnitř mezi nimi. Někteří kývli hlavou na jednoho z nich, jiní na druhého a další na oba. Váhavci. Ačkoliv jejich řady po nedávné válce s čarodějnicemi prořídly, ve Shreveportu stále žilo pětadvacet čistokrevných dospělých vlkodlaků. Na tak malé město je to úctyhodná smečka. Řekla bych, že se jejich vysoký počet dal přičíst na vrub nedaleké letecké základně.
Mezi oběma soupeři prošli jen praví vlkodlaci, mezi nimiž jsem spatřila jen dvě děti. Někteří rodiče své ratolesti raději poslali do školy, než aby je vzali na pohřeb, ale přesto bylo zřejmé, že Alcide měl pravdu: vlkodlaky trápila neplodnost a vysoká dětská úmrtnost.
Alcidova mladší sestra Janice se provdala za normálního člověka. Jako druhorozené dítě by stejně nikdy nedokázala měnit svou podstatu. Ale recesivní vlkodlačí geny mohou podle Alcida dodat jejímu synovi velkou sílu a schopnost rychle se zotavovat ze zranění. Z rodin, kde se dříve vyskytovali nějací vlkodlaci, pocházela spousta profesionálních atletů.
„Za chvíli jdeme,“ zamumlal Alcide. Stál vedle mě a těkal pohledem po tvářích smutečních hostů procházejících kolem něj.
„Tohle si odskáčete,“ utrousila jsem s kamenným výrazem v obličeji. „Proč jste mi to nevysvětlil?“
Náhle po schodech do kostela vykročil holohlavý dlouhán. Pohupoval rukama a celé jeho tělo působilo při chůzi velice elegantně a zároveň odhodlaně. Když kolem nás procházel, otočil se ke mně a podíval se mi do očí. Jeho zornice mi stále připadaly tmavé, ale ani tentokrát jsem nepoznala, jakou přesně mají barvu. Usmál se na mě.
Alcide mě vzal za ruku, jako kdyby vycítil, že moje pozornost se toulá někde úplně jinde. Naklonil se ke mně a pošeptal mi do ucha: „Potřebuju, abyste mi pomohla. Po pohřbu se musíte pokusit nějak přečíst Patrickovy myšlenky. Chystá se tátu podrazit.“
„Proč jste mě o to nepožádal hned ze začátku?“
„Doufal jsem, že si domyslíte, co všechno mi dlužíte!“
„A na to jste přišel jak?“
„Vím, že jste zabila Debbii.“
Ani kdyby mě Alcide v té chvíli uhodil, nepřekvapilo by mě to víc než jeho slova. Úplně jsem zapomněla ovládat svůj výraz. Když jsem se otřepala a zbavila se instinktivního pocitu viny, namítla jsem: „Vždyť jste ji zapudil. Co je vám po tom?“
„Nic,“ odpověděl Alcide. „Vůbec nic. Pro mě už stejně byla mrtvá.“ Ani na okamžik jsem mu ale nevěřila. „Ale předpokládala jste, že to pro mě bude příliš velké sousto, a tak jste to tutlala. Měl jsem dojem, že si to uvědomíte. Že jste mou dlužnicí.“
Kdybych měla v kabelce pistoli, nejradši bych ji okamžitě vytáhla. „Nedlužím vám ani fň,“ vyprskla jsem. „Řekla bych, že jste pro mě tím otcovým autem přijel schválně. Věděl jste, že kdybych se sem dopravila vlastním vozem, ujela bych domů, hned jak jste tenhle nesmysl vypustil z pusy.“
„Ne,“ namítl Alcide. Stále jsme mluvili tiše, ale kradmé pohledy lidí, kteří stáli poblíž, mi prozradily, že k sobě přitahujeme značnou pozornost. „No, možná… Zapomeňte, co jsem vám říkal o tom, že mi něco dlužíte. Víte, táta se dostal do bryndy a já bych udělal cokoliv, abych mu nějak píchnul. Vy mi s tím můžete pomoct.“
„Až budete někdy potřebovat podat pomocnou ruku, stačí mě poprosit. Opovažte se mě vydírat nebo se mnou manipulovat. Já lidem pomáhám ráda. Ale nesnáším, když mě někdo do něčeho nutí, nebo když mě podvádí.“ Alcide mezitím sklopil pohled, takže jsem ho chytila za bradu a přinutila ho, aby se mi podíval do očí. „Nesnáším to.“
Zaletěla jsem pohledem ke schodům, abych se přesvědčila, kolik pozornosti přitáhla naše hádka. Neznámý dlouhán stál zase poblíž. Pozoroval nás s kamennou tváří, ale bylo mi jasné, že jsme ho upoutali.
Alcide také zvedl oči a zrudl. „Musíme jít rychle dovnitř. Půjdete se mnou?“
„Jaký to bude mít význam, když tam půjdu s vámi?“
„Bude to znamenat, že podporujete mého otce a chcete, aby se stal vůdcem smečky.“
„A zavazuje mě to k něčemu?“
„K ničemu.“
„Tak proč tam s vámi mám jít?“
„I když si vůdce vybírají jenom členové smečky, možná to pomůže ovlivnit ty, kdo vědí o vaší pomoci při válce s čarodějnicemi.“
Lepší by asi bylo říct při potyčce s čarodějnicemi. Šlo sice o souboj ve smyslu my proti nim, ale příliš mnoho lidí do ní nezasáhlo − mohlo jich být čtyřicet nebo padesát. Jenže podle toho, co jsem zaslechla, považovala smečka ze Shreveportu tento krvavý střet za epochální událost.
Sklopila jsem oči ke špičkám lodiček, probodla je nenávistným pohledem a horečně jsem začala přemýšlet, kterému ze dvou svářících se instinktů dám přednost. Oba byly stejně silné. První mi říkal: „Jsi na pohřbu, tak nevyváděj! Alcide byl na tebe hodný, a když to pro něj uděláš, nic se ti nestane.“ Ten druhý namítal: „Alcide ti v Jacksonu pomohl jenom kvůli tomu, aby otce vytáhl z průšvihu s upíry. A teď chce udělat totéž a vystavit tě kvůli tomu nebezpečí.“ Pak se zase ozval první hlas: „Věděl, že je Debbie mrcha. Snažil se jí zbavit a nakonec ji zapudil.“ Druhý oponoval: „Tak proč se do ní vůbec zamiloval, když to byla taková bestie? Proč s ní vůbec zůstával, když jasně viděl, jak zlá je to ženská? Nikoho jiného nenapadlo, že umí sesílat kouzla. To její ‚čarování‘ je dost chabá výmluva.“ V té chvíli jsem si připadala jako Linda Blairová ve Vymítači ďábla. I mně z toho šla hlava kolem.
Nakonec zvítězil první hlas. Položila jsem dlaň na Alcidovo pokrčené předloktí. Společně jsme vystoupali po schodech a vešli do kostela.
*
V lavicích seděli hlavně normální smrtelníci. První tři řady zůstaly vyhrazené pro smečku. Dlouhán, který by vyčuhoval úplně všude, však zaujal místo úplně vzadu. Stačila jsem ještě zahlédnout obrys jeho mohutných ramen, ale potom jsem už musela dávat pozor, abych nepropásla obřadný vstup smečky. Jako první slavnostně prošly mezi lavicemi a usadily se v první řadě dvě nesmírně pohledné Furnanovy děti. Potom jsme vešli já s Alcidem a za námi dva uchazeči o vůdcovství smečky. Tenhle podivný pořádek mi připomínal svatební obřad, při němž jako bychom s Alcidem plnili úlohu družičky a ženichova svědka. Jackson s Christine a Patrick a Libby Furnanovi vcházeli do kostela jako rodiče obou nastávajících.
Netušila jsem, jak si tohle všechno vyloží přítomní obyčejní smrtelníci.
Věděla jsem, že na nás všichni udiveně zírají, ale na to jsem už byla zvyklá. Pokud vás práce servírky něčemu naučí, pak je to nenechat se znervóznit různými zevlouny. Byla jsem pěkně oblečená a co nejlépe upravená, a totéž platilo i o Alcidovi. Tak ať si klidně zírají. S Alcidem jsme došli k přední lavici po levé straně a posadili se. Všimla jsem si, že Patrick Furnan a jeho žena Libby zamířili do lavice na opačné straně uličky. Když jsem se potom otočila, spatřila jsem, že se k nám pomalu a s náležitě vážným výrazem blíží Jackson a Christine. Kostel na okamžik prostoupil šum otáčejících se hlav a tichý šepot. Christine se usadila do lavice a Jackson vklouzl vedle ní.
*
Celý kostel povstal a uličkou projela rakev ozdobená složitě vyšívaným přehozem. Potom začal smuteční obřad.
Po litaniích, které mi Alcide nalistoval v knize modliteb, se kněz zeptal, jestli chce někdo o plukovníku Floodovi pronést pár slov. Přihlásil se jeden z jeho přátel z letectva a promluvil o jeho oddanosti vojenské službě a hrdosti na to, že mohl velet vzdušným silám. Potom před smuteční hosty předstoupil jeho známý z kostela, pronesl chvalořeč na plukovníkovu štědrost a poděkoval mu za to, jak se staral o kostelní peníze.
Potom se zvedl z lavice Patrick Furnan a postavil se za pultík. Na to, aby cestu zdolal jedním dlouhým krokem, byl příliš zavalitý. Jeho řeč se ale nesla ve zcela jiném duchu než předchozí dvě litanie. „John Flood byl skutečně pozoruhodný muž a vynikající vůdce,“ začal Furnan. Jako řečník působil mnohem lépe, než jsem čekala. I když jsem netušila, kdo mu tenhle projev napsal, určitě to musel být někdo sečtělý. „V našem společenství vždy určoval směr, kterým se vydáme, a cíl, jehož máme dosáhnout. S postupujícími lety ale často tvrdil, že jde o práci pro mladé.“
Od chvalořeči přešel rovnou k propagaci sebe sama. Nebyla jsem jediná, kdo si toho všiml; všude kolem mě se lidé ošívali a šeptali si.
Ačkoliv reakce na jeho projev Patricka Furnana zaskočila, neohroženě pokračoval. „Ujišťoval jsem Johna, že se mu v jeho poslání nikdo nevyrovná. Věřím tomu i dnes. Ať už se v jeho šlépějích vydá kdokoliv, nikdy na Johna Flooda nezapomeneme a nikdo ho úplně nenahradí. Náš další vůdce může mít pouze jediný cíl − pracovat stejně svědomitě jako on. Vždy budu pyšný na to, že se na mě několikrát skutečně spolehl a jednou dokonce řekl, že jsem pro něj pravou rukou.“ Těmito slovy zdůraznil obchodník s motocykly svůj zájem o Floodovu pozici vůdce smečky (já osobně jí říkala Velký šéf).
Alcide seděl po mé pravici celý ztuhlý vzteky. Kdyby neměl místo v první řadě, určitě by na adresu Patricka Furnana utrousil několik poznámek. Mrkla jsem na Christine. Její tvář připomínala slonovinovou sochu. I ona v sobě potlačovala spoustu dojmů.
Alcidův otec se vydal k pultíku až po krátké pauze. Zjevně si přál, abychom si před jeho projevem dokonale vyčistili hlavu.
Ze všeho nejdřív nám Jason Herveaux, dobře zajištěný vlkodlak a zeměměřič, poskytl příležitost prohlédnout si jeho pohlednou mužnou tvář. Potom začal: „Podobného člověka jako John Flood už nikdy nezažijeme. Muž, jehož moudrost byla prověřená a opracovaná spoustou let…“ A jéje! Takže se do nikoho neopře a na nikoho konkrétního neukáže.
Zbytek obřadu jsem se soustředila jen na svoje vlastní myšlenky. Naštěstí jsem pro ně měla dostatek námětů. Když se rakev s Johnem Floodem, plukovníkem letectva a vůdcem smečky, vydala na poslední cestu z kostela na hřbitov, všichni jsme povstali. Několik následujících minut jsem ani nedutala. Při rozloučení u hrobu jsem stála vedla Alcida, a jakmile všechno skončilo a my si potřásli rukou se všemi hosty, vrátila jsem se do auta.
Pohledem jsem pátrala po holohlavém dlouhánovi, ale nikde na hřbitově jsem ho nezahlédla.
*
Alcide se během zpáteční cesty do Bon Temps snažil nenarušit naše klidné a vyrovnané mlčení. Ale nastal čas, abych se dozvěděla pár věcí.
„Jak jste to zjistil?“ zeptala jsem se.
Alcide se ani nepokoušel předstírat, že neví, o čem mluvím. „Když jsem za vámi včera večer přijel, vycítil jsem slaboučkou stopu, která po ní zůstala na hlavních dveřích,“ odpověděl. „Chvilku mi trvalo, než jsem na to kápl.“
Tahle možnost mě ani ve snu nenapadla.
„Kdybych ji tak dobře neznal, asi bych si toho ani nevšiml,“ dodal Alcide. „Nikde jinde v domě jsem ji necítil.“
Takže moje uklízecí mánie se přece jen vyplatila. Měla jsem štěstí, že Jack a Lily Leedsovi nepatřili mezi měňavce. „Mám vám říct, jak se to seběhlo?“
„Radši ne,“ odpověděl Alcide po chvíli. „Jak jsem znal Debbii, určitě jste udělala jenom to, co jste musela. Koneckonců jsem ji vycítil u vás doma. Neměla tam co dělat.“
Moc smířlivě to ale neznělo.
„Eric tehdy ještě bydlel u vás, ne? Třeba to udělal on,“ dodal Alcide s nadějí v hlase.
„Ne,“ odpověděla jsem.
„Možná bych se přece jenom rád dozvěděl, co se vlastně seběhlo.“
„Možná jsem si tu nabídku rozmyslela. Buď mi věříte, nebo ne. Buď mě považujete za člověka, který by dokázal bezdůvodně zabít cizí ženu, nebo ne.“ Alcidovo chování mě mrzelo mnohem víc, než bych čekala. Dávala jsem si velký pozor, abych se mu nepodívala do hlavy. Bála jsem se, že bych tam mohla narazit na něco, co by mi ublížilo ještě víc.
Alcide se ještě několikrát pokusil navázat hovor, ale já se už nemohla dočkat, až konečně vystoupím z auta. Když zastavil na plácku před hlavním vchodem a já si uvědomila, že mě od domova dělí už jen několik metrů, téměř se mi zatočila hlava úlevou. Rychlostí blesku jsem vystřelila z vozu.
Alcide však okamžitě vyrazil za mnou.
„Je mi to jedno,“ procedil skrz zuby. Téměř jako by to zavrčel.
„Cože?“ Už jsem stála přede dveřmi a zasouvala klíč do zámku.
„Je mi to jedno.“
„To vám nevěřím ani za mák.“
„Co?“
„Dostat se vám do hlavy je trochu těžší než u normálního smrtelníka, ale i tak jsem zjistila, že mi nevěříte. Chtěl jste, abych pomohla vašemu otci, takže vám prozradím jednu věc: Patrick Nevímjakdál na něj chce prozradit, že má potíže s hazardem, a proto se nehodí na vůdce smečky.“ Neexistuje žádná podlejší a nadpřirozenější věc než pravda. „Přečetla jsem si jeho myšlenky, ještě než jste mě o to poprosil. A teď vás nadlouho, vážně nadlouho nechci ani vidět.“
„Co?“ zopakoval Alcide. Tvářil se, jako bych ho přetáhla přes hlavu železnou tyčí.
„Když vás vidím… a poslouchám vaše myšlenky… prostě mi to není příjemné.“ Při několika příležitostech mi to samozřejmě příjemné bylo, ale teď jsem mu je tu nemínila vyjmenovávat. „Takže vám děkuju za odvoz na pohřeb.“ (Tohle možná vyznělo trochu sarkasticky.) „A těší mě, že na mě myslíte.“ (A tohle ještě víc.)
Vešla jsem do domu, zabouchla před vyplašeným Alcidem dveře a pro jistotu je zamkla. Vykročila jsem na opačnou stranu obývacího pokoje tak rázně, aby mé kroky slyšel i Alcide, ale nakonec jsem se zastavila na chodbě, nastražila uši a čekala, dokud nenasedl do otcova lincolnu. Nakonec jsem slyšela, jak se ta jeho raketa na čtyřech kolech vzdaluje od domu. Pravděpodobně mi ve štěrku nadělal pořádné rýhy.
Připouštím, že když jsem ze sebe svlékla Tařiny šaty a složila je, abych je mohla odvézt do čistírny, dolehly na mě chmury. Říká se, že když za sebou zavřete jedny dveře, otevřou se před vámi jiné. U sebe doma jsem ale žádné nové dveře nenašla.
Stejně na mě za většinou z nich číhává něco nepříjemného.
2024 ©