Když jsme zastavili na parkovišti před nemocnicí v Grangeru, stále lilo jako z konve. Parkovací plocha byla stejně malá jako před nemocnicí v Clarice, kam renardská záchranka odvážela většinu případů z našeho okresu. Zdejší klinika však byla novější a měla k dispozici víc diagnostických přístrojů, které tvoří nezbytné vybavení každého moderního zdravotnického zařízení.
Před odjezdem jsem se převlékla do džínsů a svetru, ale znovu jsem si přes sebe přehodila krátký pršiplášť. Cestou ke dveřím na fotobuňku jsem si pogratuloval k rozhodnutí vzít si bytelné boty. Pokud jde o počasí, dnešní večer byl stejně nepříjemný jako ráno.
V nemocnici se sešla spousta měňavců. Jakmile jsme vešli, vycítila jsem jejich vztek. Ve vestibulu stáli dva panteři z Hotshotu. Došlo mi, že tu plní úlohu strážných. Jason došel až k nim a potřásl si s nimi rukou. Možná si tak předávali nějaké tajné informace, ale byla to jen moje domněnka. Ze setkání s Jasonem nebyli zdaleka tak nadšení jako on, a když od nich můj bratr poodstoupil, všimla jsem si, že se oba trochu mračí. V té chvíli se na mě upřeně zadíval neznámý muž, který stál přede dveřmi s jakousi ženou. Měl středně velkou urostlou postavu a husté hnědé vlasy protkané světlejšími prameny. Z jeho pohledu čišela zvědavost.
„Sook, tohle je Dixon Mayhew,“ představil nás Jason. „A jeho sestra Dixie Mayhewová. Jsou to dvojčata.“ Dixie měla vlasy zastřižené téměř stejně jako její bratr, ale oči jiné − tmavé, skoro černé. Rozhodně nešlo o jednovaječná dvojčata.
„Je tu klid?“ zeptala jsem se váhavě.
„Zatím jsme nenarazili na žádné potíže,“ odpověděla Dixie tiše. Její bratr se mezitím zadíval na Jasona. „Jak se vede vašemu šéfovi?“ zeptala se mě.
„Má nohu v sádře, ale uzdraví se.“
„Calvin to pěkně odnesl,“ podotkla Dixie a přeměřila si mě pátravým pohledem. „Je na pokoji 214.“
Když nás dvojčata zevrubně prozkoumala, vydala jsem se s Jasonem ke schodům. Sourozenci nás celou dobu provázeli pohledem. Prošli jsme kolem recepce, kde měla službu místní „sestra“. Trochu jsem se o ni bála, protože měla úplně bílé vlasy, silné brýle a přívětivou tvář zbrázděnou vráskami. Doufala jsem, že během služby nezažije nic, co by převrátilo její svět vzhůru nohama.
Najít Calvinův pokoj bylo docela snadné. Před jeho dveřmi se o zeď opíral urostlý břichatý chlap, kterého jsem v životě neviděla. Byl to vlkodlak. Podle všeobecně rozšířených mýtů o bytostech dvojí podstaty jsou vlkodlaci díky své výdrži a nelítostné povaze skvělými strážci. Pokud můžu soudit, snaží se udržet si stůj co stůj vizáž tvrdých hochů. Nicméně je pravda, že vlkodlaci jsou ze všech měňavců nejnepřizpůsobivější a nejdivočejší. Nenajdete mezi nimi například mnoho doktorů, ale spousta jich pracuje na stavbách. Velké zastoupení mají i v povoláních souvisejících s motorkami. A některé z vlkodlačích motorkářských gangů se za úplňku neoddávají jenom popíjení piva.
Pohled na vlkodlaka mě vylekal. Překvapilo mě, že pumy a panteři z Hotshotu do celé záležitosti zatáhli někoho zvenčí. „To je Dawson,“ zamumlal Jason. „Má malý autoservis mezi Hotshotem a Graingerem.“
Dawson zpozorněl, jakmile nás zahlédl.
„Jason Stackhouse,“ prohodil po chvíli. Měl na sobě džínovou košili a kalhoty, jejichž švy na jeho vypracované postavě div nepraskaly. Jeho černé kožené boty byly samý šrám a odřenina.
„Přišli jsme se mrknout, jak se vede Calvinovi,“ řekl Jason. „Tohle je moje sestra Sookie.“
„Těší mě,“ zabručel Dawson. Pomalu mě přejížděl pohledem, ale žádné chlípné myšlenky jsem v jeho mozku nezachytila. Kabelku jsem naštěstí nechala v zamčeném autě. Určitě by ji chtěl prohledat. „Mohla byste si sundat bundu a otočit se?“
Nijak mi to nevadilo, Dawson jen plnil úkol. Ani já jsem nechtěla, aby Calvin znovu přišel k úhoně. Svlékla jsem si proto bundu, podala ji Dawsonovi a otočila se. Sestra, která nedaleko cosi zapisovala do zdravotní karty, nás sledovala s neskrývanou zvědavostí. Když přišla řada na Jasona, podržela jsem mu bundu zase já. Dawson pak spokojeně zaklepal na dveře. Ačkoliv jsem zevnitř nezaslechla žádnou odpověď, jemu zřejmě neunikla. Pootevřel dveře a houkl: „Stackhouseovi.“
K uším mi dolehl tichý nesrozumitelný šepot. Dawson přikývl.
„Můžete dovnitř, slečno Stackhouseová,“ prohlásil. Jason vykročil za mnou, ale Dawsonova mohutná ruka mu bleskově zatarasila cestu. „Jen ona.“
Chtěli jsme se proti tomu rázně ohradit, ale Jason nakonec jen pokrčil rameny. „Jdi za ním, Sook.“ Dawsona by asi stejně nepřesvědčil a zbytečně rozčilovat zraněného Calvina jsme nechtěli. Zapřela jsem se do těžkých dveří a otevřela je dokořán.
Ačkoliv vedle Calvinovy postele stálo ještě jedno lůžko, byl v pokoji sám. Vypadal skutečně zle. Tvář měl bledou a propadlou a vlasy neumyté. Přesto mu někdo oholil tváře nad jindy pečlivě zastřiženým plnovousem. Z jeho těla se vinula spousta trubiček.
„Je mi to tak líto!“ vyhrkla jsem zděšeně. I když myšlenky ostatních návštěvníků nemocnice naznačovaly něco jiného, uvědomila jsem si, že kdyby Calvin nebyl měňavec, už by byl mrtvý. Střelec si ho opravdu přál zabít.
Calvin ke mně pomalu, s vypětím všech sil, otočil hlavu. „Není to tak hrozné, jak to možná vypadá,“ poznamenal suše slabým hlasem. „Zítra ze mě některé z těch věcí odpojí.“
„Kam vás zasáhl?“
Calvin zvedl ruku, položil ji na levou stranu hrudníku a upřel na mě své zlatohnědé oči. Přistoupila jsem k němu ještě blíž a položila mu dlaň na hřbet ruky. „Je mi to moc líto,“ zopakovala jsem. Calvin mezitím přetočil prsty a sevřel do nich moji dlaň.
„Stalo se to i jiným,“ pošeptal mi.
„Ano.“
„Vašemu šéfovi.“
Přikývla jsem.
„Té ubohé dívce.“
Další přikývnutí.
„Ať už je za tím kdokoliv, je třeba ho zastavit.“
„Ano.“
„Musí to být člověk, který nenávidí měňavce. Policie pachatele nikdy nenajde. Nemůžeme jim říct, koho mají hledat.“
Snaha utajit svou existenci před světem podobné potíže zkrátka přinášela. „V tom případě pro ně bude pátrání mnohem obtížnější,“ namítla jsem. „Třeba ho ale najdou.“
„Některé z našich napadlo, jestli za všechno není zodpovědný nějaký měňavec,“ řekl Calvin a sevřel mi ruku ještě pevněji. „Člověk, který se měňavcem nechtěl stát, ale jeden z nich ho pokousal.“
Chvilku trvalo, než se mi rozsvítilo. Jsem to ale husa!
„Ach, to ne, Calvine, ne, ne,“ zaprotestovala jsem a samým spěchem se zakoktala. „Nesmějí jít po Jasonovi, Calvine! Prosím vás, mám už jenom jeho.“ Z očí se mi vyřinuly proudy slz, jako by mi v hlavě někdo pustil vodovodní kohoutek. „Vyprávěl mi, jak se mu mezi vámi líbí, i když není stejný jako ostatní, co se tak už narodili. Všechno je pro něj čerstvé a ještě ani sám neví, kdo všechno teď je. Podle mě dokonce ani netuší, že Sam a Heather…“
„Dokud se nedozvíme pravdu, nikdo po něm nepůjde,“ skočil mi do řeči Calvin. „I když teď ležím tady, pořád zůstávám vůdcem.“ Přesto jsem věděla, že za svůj názor bude muset bojovat a že někteří měňavci z Hotshotu (alespoň tak mi to prozradila Calvinova mysl) by Jasona nejradši rovnou popravili. Calvin tomu nemohl zabránit. Určitě by mu to vadilo, ale smrt mého bratra by ho nijak hluboce nezasáhla. Nakonec Calvin uvolnil mou dlaň, namáhavě zvedl ruku a otřel mi slzy z tváře.
„Jste moc hodná,“ poznamenal. „Kéž byste mě milovala!“
„Taky bych ráda,“ řekla jsem. Vztah s Calvinem Norrisem by mi pomohl vyřešit spoustu potíží. Odstěhovala bych se do Hotshotu a začlenila se do jejich malé tajnůstkářské společnosti. Dvě nebo tři noci v měsíci bych se držela za zavřenými dveřmi domu, ale jinak by mi nehrozilo žádné nebezpečí. A s nasazením vlastního života by mě chránil nejen Calvin, ale i ostatní obyvatelé Hotshotu.
Při tom pomyšlení jsem se ale hrůzou zachvěla. Rozlehlá pole bičovaná větrem, odlehlé rozcestí, kolem nějž se krčily domky, a trvalou izolaci od zbytku světa bych asi nesnesla. Babička by mi poradila, abych po Calvinově nabídce skočila. Byl to klidný člověk a pracoval v Norcrossu, což mu přinášelo příjemné zaměstnanecké výhody. Určitě vám to připadá k smíchu, ale jen počkejte, až si budete muset sami platit zdravotní pojištění, on vás ten smích přejde.
Uvědomila jsem si (ale až později), že Calvin měl v ruce všechny trumfy, kterými by si mohl vynutit všechno co chtěl − život se mnou výměnou za Jasonův krk − a přesto je nezneužil.
Naklonila jsem se k němu a políbila ho na tvář. „Budu se modlit, abyste se uzdravil,“ řekla jsem mu. „Děkuju, že jste ochotný dát Jasonovi šanci.“ Calvin se možná choval tak ohleduplně jenom proto, že si ve svém stavu nic jiného nemohl dovolit. I tak se mi však jeho chování líbilo a vážila jsem si ho kvůli tomu. „Jste opravdu hodný,“ dodala jsem a pohladila ho po tváři. Jeho jemné vousy mě příjemně zašimraly na ruce.
Potom mi s klidným pohledem v očích popřál dobrou noc. „Dávejte na svého bratra pozor, Sookie!“ dodal. „A vyřiďte Dawsonovi, ať už za mnou dneska večer nikoho nepouští.“
„Určitě mi to nebude věřit,“ namítla jsem.
Calvin sebral dost sil, aby se usmál. „Jako správný strážce by ani neměl.“
Dawsonovi jsem vzkaz sice vyřídila, ale jakmile jsme se s Jasonem vydali ke schodům, vlkodlak si to šel ověřit přímo ke Calvinovi.
Po několika minutách váhání jsem došla k závěru, že pro Jasona bude nejlepší, když se dozví, čemu teď čelí. Cestou domů jsem tedy svému bratrovi zopakovala celý svůj rozhovor s Calvinem.
Jasona vyděsilo, že si jeho noví přátelé dvojí podstaty můžou něco takového vůbec myslet. „Musím přiznat, že než to na mě prvně přišlo, napadlo mě, že to nenechám jen tak. Měl jsem sto chutí se jim pomstít,“ prohlásil s pohledem upřeným na mokrou silnici do Bon Temps. „Byl jsem zlostí bez sebe. Vzteky bych vraždil. Ale od toho večera, co jsem se proměnil, se na to dívám jinak.“ A zatímco můj bratr dál mluvil, já jsem se v myšlenkách točila v kruhu a snažila se najít způsob, jak z téhle bryndy vybřednout.
Té střelbě musím přijít na kloub do příštího úplňku. Pokud se mi to nepodaří, ostatní pumy a panteři se po proměně možná pokusí roztrhat Jasona na kousky. Třeba by i ve své napůl zvířecí a napůl lidské podobě mohl zůstat u sebe nebo u mě doma a lovit v přilehlých lesích, protože v Hotshotu mu hrozí nebezpečí. Je ale dost dobře možné, že by se ho vydali hledat. Proti nim bych ho neubránila.
Než nastane úplněk, střelec musí sedět za mřížemi.
*
Teprve při mytí nádobí od večeře mi došlo, že ačkoliv jsem jednu příslušnici jejich rodu zastřelila já, měňavci z Hotshotu ukázali prstem na Jasona. Dumala jsem nad nadcházející návštěvou soukromých detektivů, kterou jsem si domluvila na zítřejší ráno, a dokonce jsem se přistihla, jak si prohlížím kuchyň a ujišťuji se, že tu po Debbii Peltové nezůstaly žádné stopy. Díky sledování dokumentů na televizních kanálech Discovery Channel a Learning Channel jsem věděla, že stopy po krvi a dalších částech Debbiina těla se mi z kuchyně nikdy nepodaří úplně odstranit. Přesto jsem ji neustále uklízela. Byla jsem si jistá, že z letmého pohledu − a dokonce ani při důkladném zkoumání pouhým okem − nikdo nic nepozná.
Tehdy jsem ani nemohla dělat nic jiného, snad jen odevzdaně čekat na porážku. Mluvil Ježíš o nastavování druhé tváře i v podobných případech? Doufala jsem, že ne. Všechny instinkty mi ten večer velely, abych se bránila. A po ruce jsem měla jenom brokovnici.
Všechno jsem samozřejmě měla okamžitě nahlásit. Jenomže než by přijela policie, Ericovi by se už zahojila rána, kterou mu způsobila kulka z Debbiiny zbraně. A kromě mojí a Ericovy výpovědi by neexistovaly žádné důkazy, že Debbie vystřelila jako první, a její tělo by nám jen přitížilo. V té chvíli jsem myslela jen na to, abych zničila všechny stopy po její návštěvě. Eric mi také nic jiného neporadil. Kdyby to udělal, třeba to mohlo dopadnout jinak.
Ne, neobviňuji ze svých potíží Erica. Vždyť tehdy nebyl ve své kůži, trpěl ztrátou paměti, byl v moci zlého kouzla. Za to, že jsem se v klidu neposadila a všechno si důkladně nepromyslela, můžu jen já sama. Debbii musely zůstat na ruce stopy po střelném prachu z brokovnice, které by dokázaly, že střílela. Na podlaze zůstala zaschlá Ericova krev. Do domu se probila hlavními dveřmi, na kterých bylo jasně vidět, že někdo použil hrubou sílu, aby se dostal dovnitř. Na silnici nechala zaparkované auto, ve kterém by policisté našli pouze její otisky.
Zpanikařila jsem a všechno zkazila.
Musím to překousnout.
Litovala jsem ale Debbiinu rodinu kvůli nejistotě, ve které musela žít. Dlužila jsem jim vysvětlení − které se nikdy nesměli dozvědět.
Vyždímala jsem houbu a úhledně ji položila na dřez. Potom jsem si usušila ruce a složila utěrku. Konečně se mi podařilo překonat výčitky svědomí. Hned jsem se cítila líp. Kéž by! Rozčileně jsem napochodovala do obývacího pokoje a zapnula televizi. Ale neměla jsem to dělat. Právě vysílali reportáž o pohřbu Heather Kinmanové: prostý odpolední obřad přijela zdokumentovat televizní stanice ze Shreveportu. Jen si pomyslete, jaký by nastal poprask, kdyby se média dopídila, podle jakého klíče si pachatel vybírá svoje oběti. Hlasatel, vážně se tvářící černoch, do kamery tvrdil, že policie vyšetřuje možnou souvislost tohoto zločinu s dalšími náhodnými vraždami v Tennessee a Kentucky. Ta zpráva mě vyděsila. Sériový vrah? Tady?
Náhle zazvonil telefon. „Haló?“ ohlásila jsem se. Žádné dobré zprávy jsem rozhodně nečekala.
„Ahoj, Sookie, tady je Alcide.“
Tvář mi rozzářil úsměv. Alcide Herveaux, který pracoval v otcově zeměměřičské firmě ve Shreveportu! Byl to vlkodlak, moc se mi líbil a pořád byl v jednom kole. Patřil mezi mé nejoblíbenější přátele, i když jsem si vůči němu kvůli jeho snoubence stále zachovávala určitý odstup. Jeho snoubenkou totiž bývala Debbie. Před jejím zmizením ji ale Alcide rituálně zapudil a choval se k ní, jako by ji neviděl a neslyšel − tohle samozřejmě neplatilo doslova.
„Jsem U Merlotta, Sookie. Myslel jsem, že tu dneska budete, tak jsem se zastavil. Můžu k vám přijet? Potřeboval bych s vámi prohodit pár slov.“
„Víte, že tady v Bon Temps nejste v bezpečí?“
„Ne, proč?“
„Kvůli tomu střelci.“ Ze sluchátka se ke mně linul hluk z baru. Arlenin smích bych poznala za všech okolností. Nový barman určitě všechny hosty okouzlil.
„A proč bych se ho měl bát?“ Alcide se zřejmě nezatěžoval sledováním posledních zpráv.
„Všechny jeho oběti patřily mezi měňavce,“ oznámila jsem mu. „Teď v televizi říkali, že se na jihu Států odehrála řada podobných incidentů. Střelec si našel náhodné oběti v několika městečkách. Všechny kulky jsou stejné jako ta, kterou našli v těle Heather Kinmanové. A vsadila bych se, že i všechny ostatní oběti byly měňavci.“
Pokud se dá nějak popsat ticho, to na druhém konci linky mi připadalo velice zamyšlené.
„To jsem netušil,“ odpověděl Alcide. Jeho hluboký chrčivý hlas působil ještě rozhodnějším dojmem než kdykoliv předtím.
„Mluvil jste už s těmi soukromými detektivy?“
„Cože? Nechápu, o čem to mluvíte.“
„Jestli si všimnou, že si spolu voláme, Peltovým to bude připadat podezřelé.“
„Její rodina si na pátrání najala soukromé očko?“
„Přesně tak.“
„Poslouchejte, přijedu k vám,“ prohlásil Alcide a zavěsil.
Netuším proč, nebo odkud by pro všechno na světě ti detektivové sledovali můj dům, ale jestli uvidí, jak si to Debbiin bývalý snoubenec hasí v autě po mé příjezdové cestě, všechno si spojí a přijdou s nějakou pomýlenou teorií. Napadne je, že Alcide zabil Debbii, aby si uvolnil cestu ke mně. Nic nemohlo být pravdě vzdálenější. Doufala jsem, že místo špiclování v lese s dalekohledem teď Jack a Lily Bard Leedsová někde tvrdě spí.
*
Alcide mě objal. Ostatně jako pokaždé. A mě opět natolik ohromila jeho výška, mužnost a známá vůně, že jsem ho objala také, i přes poplašný signál, který se mi v té chvíli rozdrnčel v hlavě.
Posadili jsme se na pohovku pootočili se k sobě. Alcide byl v pracovním oblečení, které se v nynějším počasí skládalo z flanelové košile navlečené přes tričko s krátkým rukávem, džínsů a tlustých ponožek v botách. Ochranná přilba, v níž celý den pracoval, mu pocuchala vlasy, takže vypadaly trochu naježeně.
„Tak mi povězte o těch detektivech,“ vybídl mě a já mu vylíčila všechno, co mi řekli.
„Debbiina rodina se mi o tom vůbec nezmínila,“ řekl nakonec a dlouze se zamyslel. Jeho myšlenky se donesly až k mým uším. „To znamená, že podle nich v tom mám zaručeně prsty já.“
„Třeba ne. Můžou si myslet, že vás její zmizení zlomilo, a tak o tom před vámi raději pomlčeli.“
„Líto,“ utrousil Alcide a znovu se zadumal. „Ne. Celou dobu…“ Náhle se zarazil, aby našel správná slova. „Věnoval jsem jí veškerou energii, která mi zůstala,“ prohlásil nakonec. „Neviděl jsem a neslyšel. Skoro bych řekl, že mě nějak zaklela. Její matka je zaříkávačka a poloviční měňavec. A tatík čistokrevný měňavec.“
„Myslíte, že to vůbec jde? Používat kouzla?“ Nezpochybňovala jsem sám fakt, že kouzla existují, ale možnost, že je Debbie použila.
„Proč bych s ní jinak zůstal tak dlouho? Od chvíle, co se vypařila, si připadám, jako by mi z očí spadly šupiny. Tehdy bych jí klidně odpustil cokoliv, třeba to, jak vás strčila do kufru a zamkla ho.“
Debbie využila příležitosti a shodila mě do zavazadlového prostoru auta. Tam už ovšem ležel i můj tehdejší upíří přítel Bill, který už celé dny nepozřel ani kapku krve. Potom odešla a nechala mě tam, i když se Bill zrovna probouzel.
Sklopila jsem oči k zemi a pokusila se vytlačit z hlavy vzpomínky na zoufalství a bolest, které jsem prožila.
„Nechala ho, aby vás znásilnil,“ utrousil nakonec Alcide ostře.
Překvapilo mě, že něco takového vůbec řekl. „Bill přece nevěděl, s kým má tu čest,“ namítla jsem. „Spoustu dní nic nejedl a obě tyhle potřeby spolu mají hodně společného. Nakonec přestal, chápete? Jakmile si uvědomil, že jsem to já, nechal toho.“ Tohle byl jediný způsob, jak si to vysvětlit; slovo, které vyhrkl Alcide, jsem říct nedokázala. Nepochybovala jsem o tom, že kdyby se Billovi předtím nic nestalo, radši by si ukousl ruku, než by mi provedl něco podobného. Tehdy to byl jediný muž, se kterým jsem se kdy milovala. Ta příhoda vnesla do mých pocitů takový zmatek, že jsem se ani neodvažovala nad nimi hlouběji přemýšlet. Ona krátká, zmatená a nepříjemná chvíle v kufru auta mě nesmírně znejistěla. V žádném případě se to nedalo srovnávat s tím, co jsem se o znásilnění dozvěděla z vyprávění jiných žen a z jejich myšlenek, nebo když jsem o tom jednoduše přemýšlela.
„Provedl vám věc, kterou jste nechtěla,“ dodal Alcide stručně.
„Tehdy nebyl při smyslech,“ bránila jsem ho.
„Ale stejně to udělal.“
„Ano, udělal a hrozně mě tím vyděsil.“ Hlas se mi už začínal třást. „Ale nakonec se vzpamatoval a přestal. Navíc ho to strašně mrzelo. Od té chvíle se mě ani nedotkl, neptal se, jestli bychom se mohli pomilovat, nechtěl…“ Zbytek věty jsem už nedořekla a místo toho se zadívala do dlaní. „Ano, mohla za to Debbie.“ Sotva jsem to řekla nahlas, nečekaně se mi ulevilo. „Buď věděla, co přijde, nebo jí na tom vůbec nezáleželo.“
„A dokonce i potom,“ vrátil se Alcide k hlavnímu tématu, „se ke mně lísala a dělala, jako by se nic nestalo. Kdyby mě nějak neuhranula, určitě bych jí na to neskočil.“
Nemínila jsem Alcidovi nic vyčítat. Musela jsem se poprat s vlastním pocitem viny. „Vždyť už je to za námi.“
„Říkáte to docela sebejistě.“
Podívala jsem se zpříma do jeho přimhouřených zelených očí. „Podle vás je ještě nějaká šance, že Debbie žije?“ zeptala jsem se.
„Její rodina…“ Alcide se zarazil. „Ne, není.“
Debbie Peltová mi byla neustále v patách… naživu i po smrti.
„Proč jste si se mnou vlastně chtěl promluvit?“ řekla jsem nakonec. „Po telefonu jste tvrdil, že mi něco potřebujete vyřídit.“
„Včera zemřel plukovník Flood.“
„Och, to je mi líto! Jak se to stalo?“
„Jel zrovna do obchodu, když vtom do něj ze strany nabouralo auto.“
„To je hrůza! Jel s ním ještě někdo?“
„Ne, byl tam sám. Jeho děti přijedou do Shreveportu na pohřeb. Chtěl jsem se zeptat, jestli tam se mnou půjdete.“
„Samozřejmě. Ten obřad není soukromý?“
„Ne. Znal spoustu lidí z letecké základny, vedl sousedskou hlídku, měl na starosti kostelní pokladnu a samozřejmě vedl i svoji smečku.“
„Měl bohatý život,“ podotkla jsem. „A velkou zodpovědnost.“
„Pohřeb je zítra v jednu hodinu. Jak to máte s prací?“
„Můžu si prohodit směnu, ale v půl čtvrté se musím vrátit domů, abych se převlékla a vyrazila do baru.“
„To stihneme.“
„Kdo teď povede smečku místo něj?“
„To nevím,“ odpověděl Alcide, ale zdaleka ne tak lhostejně, jak jsem čekala.
„Chcete to zkusit?“
„Ne.“ Připadalo mi to, jako by váhal, a stejnou nerozhodnost jsem vycítila i z jeho myšlenek. „Ale můj tatík ano.“ To ale nebylo všechno, co měl na srdci, takže jsem čekala, až se odhodlá pokračovat.
„Pohřby vlkodlaků jsou docela slavnostní událost,“ začal a já si uvědomila, že se mi tím snaží něco objasnit. Ale netušila jsem, o co jde.
„Tak to vyklopte!“ Podle mě bylo nejlepší říct všechno na rovinu.
„Jestli se bojíte, že to s parádou přeženete, nemějte strach,“ odpověděl. „Většina ostatních měňavců si myslí, že vlkodlakům vyhovuje jenom kůže a řetězy, ale to je blábol. Na pohřeb si všichni bereme jen to nejlepší oblečení.“ Už už se mi chystal udělit několik dalších rad, ale najednou se zarazil. Vycítila jsem, že se mu v hlavě kupí myšlenky a snaží se dostat ven.
„Každá žena je vděčná za radu, jaké oblečení si má vzít,“ podotkla jsem. „Ale díky. Kalhoty si určitě nevezmu.“
Alcide zavrtěl hlavou. „Vím, co dovedete, ale ty vaše telepatické schopnosti mě stejně vždycky překvapí.“ Zřejmě jsem ho skutečně vyvedla z míry. „Zastavím se pro vás v půl dvanácté.“
„Zavolám do baru, jestli si můžu prohodit směnu.“
Holly mě do telefonu ujistila, že proti výměně služby nic nemá. „Klidně tam můžu jet sama,“ nabídla jsem Alcidovi.
„Ne,“ opáčil. „Přijedu pro vás a zase vás odvezu zpátky.“
Fajn, jestli se mu chce tahat až sem, mně to nevadí. Aspoň nebudu tak namáhat auto. Můj starý chevrolet byl totiž všechno možné, jen ne spolehlivý.
„Tak dobře. Budu na vás čekat.“
„Už bych měl pádit,“ uzavřel náš rozhovor Alcide. Potom se mezi námi rozhostilo ticho. Bylo mi jasné, že by mě rád políbil. Nakonec se ke mně naklonil a vtiskl mi letmý polibek na rty. Chvíli jsme se na sebe dívali ze vzdálenosti pouhých několika centimetrů.
„No, musím si ještě zařídit pár věcí a vy byste se měl vrátit do Shreveportu. Zítra v půl dvanácté budu připravená.“
Když Alcide odešel, vzala jsem si nejnovější knížku od Carolyn Hainesové, kterou jsem si přinesla z knihovny, a pokusila se zapomenout na svoje starosti. Tentokrát mě ale román zradil. Místo čtení jsem tedy vyzkoušela horkou koupel a oholila si nohy tak důkladně, že na nich nezůstalo jediné zanedbané místo. Potom jsem si nalakovala nehty na nohou i na rukou tmavým růžovým lakem a vytrhala si obočí. Teprve pak jsem se konečně uvolnila a do postele jsem uléhala s pocitem, že ve mně ta zkrášlovací kúra navodila ztracený klid. Usnula jsem tak rychle, že jsem se před spaním úplně zapomněla pomodlit.
2024 ©