Zpáteční cesta do Bon Temps uběhla příjemně. Upíři sice nevoní a nechovají se jako lidé, ale přesto se v jejich společnosti dokážu uvolnit. Ve společnosti upíra mě opouští stres, jako kdybych byla úplně sama. Samozřejmě jen tehdy, pokud právě neuvažuju o nebezpečí smrti způsobené ztrátou krve.
Charles Twining se mě zeptal na několik věcí, které se týkaly baru a práce v něm. Moje řidičské schopnosti ho zjevně trochu znervózňovaly − ale třeba za to mohla skutečnost, že vůbec nasedl do auta. Někteří starší upíři, kteří pamatují doby před průmyslovou revolucí, nenávidí moderní způsoby dopravy. Levé oko, které by se za normálních okolností dívalo mým směrem, Charlesovi zakrývala páska, a já si najednou připadala neviditelná.
Zastavili jsme u motelu, kde bydlel, aby si mohl vzít pár věcí. Měl s sebou sportovní tašku, do které se mohlo klidně složit oblečení asi na tři dny. Dozvěděla jsem se od něj, že se do Shreveportu přistěhoval teprve nedávno a ještě se nestačil rozhodnout, kde se usadí.
Asi po čtyřiceti minutách cesty se mě zeptal: „Co vy, slečno Sookie? Bydlíte u rodičů?“
„Ne. Umřeli, když mi bylo sedm let,“ odpověděla jsem a koutkem oka zahlédla jeho gesto, kterým mi naznačoval, abych mu řekla víc. „Jednou na jaře se v noci strhla příšerná bouřka a otec se rozhodl, že zkusí přejet autem most. Jenže ten už byl zaplavený. Voda je odnesla pryč.“
Zaletěla jsem pohledem doprava a všimla si, že Charles pokyvuje hlavou. Lidé umírají často docela nečekaně a jejich smrt mnohdy nemá žádnou zvláštní příčinu. Upíři si toho byli velice dobře vědomi. „S bratrem jsme pak vyrůstali u babičky,“ pokračovala jsem. „Ta zemřela loni. Bratr zdědil dům po rodičích a já zase po babičce.“
„Můžete mluvit o štěstí, že máte střechu nad hlavou,“ podotkl Charles.
Jeho orlí nos z profilu nevypadal nijak ohromně. Zajímalo by mě, jestli si uvědomuje, že lidé kolem něj jsou s každou další generací vyšší a vyšší, zatímco on si zachovává stále stejné míry. „Och, ano,“ přitakala jsem. „To můžu. Mám práci, bratra, dům a přátele. A jsem zdravá.“
Charles se ke mně otočil. Aspoň mi to tak připadalo. Ale protože jsem právě projížděla kolem otlučené fordky, nemohla jsem Charlesův pohled opětovat. „To je zajímavé! Promiňte, že se ptám, ale od Pam jsem zjistil, že jste jakýmsi způsobem postižená.“
„Ehm, no, to je pravda.“
„A co je to za postižení…? Na mě působíte zdravě.“
„Jsem telepatka.“
Charles nad tím chvíli dumal. „Co to znamená?“
„Že umím číst myšlenky cizích lidí.“
„Ale upírů ne.“
„Ne, těch ne.“
„To je dobře.“
„Ano, taky jsem ráda.“ Kdybych uměla číst myšlenky upírů, už bych byla dávno mrtvá. Upíři si nesmírně cenili svého soukromí.
„Znala jste Chowa?“ vyptával se dál Charles.
„Ano.“ Tentokrát jsem byla se stručnými odpověďmi na řadě já.
„A Dlouhého stína?“
„Ano.“
„Coby nejnovějšího barmana v Transfusii mě jejich smrt přirozeně zajímá.“
Jeho poznámku jsem sice pochopila, ale neměla jsem tušení, jak na ni odpovědět. Nakonec jsem obezřetně prohodila jen: „Jistě.“
„Byla jste s Chowem, když opět zemřel?“ Někteří upíři volili pro definitivní smrt právě tato slova.
„Ehm… ano.“
„A s Dlouhým stínem?“
„Ehm… ano.“
„Moc rád bych od vás slyšel, jak se to odehrálo.“
„Chow zemřel během války s čarodějnicemi. Alespoň se jí tak říká. Dlouhý stín zemřel ve chvíli, kdy se mě snažil zabít. Eric ho probodl kolíkem, protože mu kradl peníze.“
„Určitě ho Eric zabil kvůli tomu? Kvůli zpronevěře?“
„Byla jsem u toho a měla bych to vědět. Nic víc vám neřeknu.“
„Asi jste to v životě neměla lehké,“ poznamenal Charles po dlouhé odmlce.
„Ano.“
„Budu někde moct zůstat přes den?“
„Můj šéf pro vás něco našel.“
„V tom vašem baru se často něco semele?“
„Až donedávna ne,“ odpověděla jsem po krátkém zaváhání.
„Váš vyhazovač si nedovede poradit s měňavci?“
„Náš vyhazovač je zároveň šéf. Jmenuje se Sam Merlotte. A je to měňavec. Právě teď ho odstavila na vedlejší kolej zlomená noha. Jeho a několik dalších kdosi postřelil.“
Charlese to zjevně nepřekvapovalo. „Kolik těch obětí bylo?“
„Vím celkem o třech měňavcích. Calvina Norrise jen zranili, ale Heather Kinmanová je mrtvá. Zastřelili ji v Sonicu. Víte, co to je?“ Upíři se v řetězcích rychlého občerstvení příliš nevyznali, protože nejedí. (Kolik krevních bank byste z fleku dokázali vyjmenovat vy?)
Charles přikývl a vlnité kaštanové vlasy se mu zhouply na ramenou. „Můžete si tam koupit do auta něco k jídlu?“
„Ano, přesně tak,“ odpověděla jsem. „Heather si chvilku povídala s kamarádkou, která seděla ve svém autě, a pak zamířila ke svému vozu, který stál nedaleko. Výstřel přišel z opačné strany ulice. Hearther v tu chvíli držela v ruce mléčný koktejl.“ Tající čokoládová zmrzlina se na chodníku smísila s její krví. Prozradily mi to myšlenky Andyho Bellefleura. „Byla noc a všechny obchody naproti měly už dávno zavřeno, takže střelec uprchl.“
„Všechny tři útoky se odehrály v noci?“
„Ano.“
„Možná to o něčem vypovídá.“
„Možná. Anebo vrahovi připadalo, že se v noci lépe skryje.“
Charles přikývl.
„Od chvíle, kdy neznámému střelci padl za oběť i Sam, se mezi měňavci šíří nervozita. Jen stěží jde totiž o náhodu. A obyčejní smrtelníci se bojí, protože někdo vytáhl zbraň proti jejich sousedům, kteří navzájem neměli skoro nic společného a ve svém okolí byli nesmírně oblíbení. Při takové náladě se pak v baru odehrává víc a víc rvaček.“
„Ještě nikdy jsem nepracoval jako vyhazovač,“ poznamenal Charles nenuceně. „Narodil jsem se jako nejmladší syn nemajetného barona, což znamenalo, že jsem se o sebe musel starat sám. Měl jsem spoustu zaměstnání. Už předtím jsem dělal barmana a před spoustou let jsem pracoval i v nevěstinci. Postával jsem před domem a lákal kolemjdoucí do tenat prodejné lásky − to jsem řekl docela hezky, že? − a vyváděl ven zákazníky, kteří si k našim děvčatům příliš dovolovali. Řekl bych, že práce vyhazovače je docela podobná.“
Jeho nečekané přiznání mi vyrazilo dech.
„Pracoval jsem tam potom, co jsem přišel o oko. Tehdy jsem ale ještě nebyl upírem,“ dodal Charles.
„Chápu,“ poznamenala jsem nejistě.
„Živil jsem se jako pirát,“ pokračoval s úsměvem, který jsem zahlédla jen koutkem oka.
„A co přesně jste, ehm, pirátili?“ zeptala jsem se decentně, protože jsem se ostýchala sáhnout po výmluvnějším slovesu. Charles pochopil, co jsem tím chtěla říct.
„No, snažili jsme se polapit všechny lodě, které nás hned nespatřily,“ odpověděl zvesela. „Pohyboval jsem se kolem amerického pobřeží, zvlášť dole u New Orleansu. Tam jsme přepadávali malé nákladní lodě. Plavili jsme se jenom na malém říčním člunu, takže jsme si nemohli troufnout na velké nebo dobře chráněné lodě. Ale když už jsme si vzali do práce nějakou větší bárku, nedali jsme se jen tak!“ Potom si povzdechl − zřejmě vzpomínal na šťastné chvíle, kdy mohl lidem zasazovat rány mečem.
„A co se vám stalo?“ zeptala jsem se ostýchavě. Chtěla jsem se dozvědět, jak se přenesl ze světa vražd a drancování, které prováděl s teplou krví v žilách, do světa upírů, kde se odehrávaly podobné činnosti v bledě modrém.
„Jednou večer jsme přepadli galeonu, na které nebyla žádná živá posádka,“ začal a já si všimla, že přitom zaťal ruce v pěst. „Plavili jsme se k Tortugským ostrovům. Začínalo se smrákat. Já vstoupil do nákladního prostoru ze všech nejdřív a jako první jsem padl za oběť té věci, která se tam schovávala.“
Když Charles s vyprávěním skončil, oba jsme považovali za nejlepší zůstat chvíli zticha.
*
Sam ležel na pohovce ve svém obývacím pokoji. Jeho domov, postavený ze dvou spojených pojízdných domků, stál kolmo k baru. Sam se tak mohl dívat na parkoviště, které vypadalo mnohem lépe než dveře do barové kuchyně, vchod pro zaměstnance a velká popelnice mezi nimi.
„Tak tady jste,“ prohlásil Sam mrzutě. Nesnášel, když ho osud odsoudil k nečinnosti. Lékaři mu zasádrovali nohu a Sam se kvůli tomu užíral nudou. Jak se všechno vyvine během příštího úplňku? Sroste mu noha natolik, aby se mohl proměnit? Pokud ano, co se stane se sádrou? Už jsem pár zraněných měňavců viděla, ale nikdy jsem pak nesledovala, jak se zotavují, takže pro mě Samovo zranění představovalo úplně novou zkušenost. „Už jsem si říkal, jestli jste se cestou neztratili.“ Samův hlas mě rázem vrátil do reality. Čišela z něj roztrpčenost.
„No ne, Sookie, děkuju ti, žes mi přivedla vyhazovače!“ odsekla jsem. „Moc mě mrzí, že ses musela před Ericem tak ponížit a prosit ho místo mě o službu.“ V tu chvíli mi bylo úplně jedno, že mluvím se svým šéfem.
Sam se zatvářil provinile.
„Takže Eric souhlasil,“ prohodil a kývl hlavou k pirátovi.
„Charles Twinning. Jsem vám k službám,“ podotkl upír.
Sam vyvalil oči. „Fajn! Já se jmenuju Sam Merlotte a tenhle bar mi patří. Děkuju, že jste nám přijel pomoct.“
„Dostal jsem rozkaz,“ opáčil upír chladně.
„Souhlasila jsi, že pro něj zajistíš ubytování i stravu, a já se za to později budu muset Ericovi nějak odvděčit,“ řekl mi Sam. „Odvděčit.“ Slušně vychovanému člověku by Samův tón při jeho posledním slově připadal záštiplný.
„Ano.“ Můj pohár trpělivosti v té chvíli přetekl. „Poslal jsi mě, abych se s Ericem dohodla, a já se tě nejdřív zeptala, jestli s jeho podmínkami souhlasíš! Máš, co jsi chtěl. Prosil jsi Erica o laskavost a on ji bude chtít oplatit. Ať už sis namlouval cokoliv, jinak to nešlo.“
Sam přikývl, ale rozhodně nevypadal spokojeně. „Částečně jsem si to rozmyslel. Podle mě by tady pan Twinning měl bydlet u tebe.“
„A proč?“
„Ten přístěnek je dost stísněný. A ty máš doma temnou skrýš pro upíry, ne?“
„Vůbec ses mě nezeptal na můj názor.“
„Ty to pro mě neuděláš?“
„Přesně tak! Neprovozuju žádný hotel!“
„Ale pracuješ pro mě a on teď taky…“
„Jasně. Poprosil bys snad o něco takového Arlene nebo Holly?“
Samův údiv se v tu chvíli ještě znásobil. „No, to ne, ale je…“ Potom se zarazil.
„Najednou se ti nedostává slov, co?“ odsekla jsem. „Tak fajn, já se klidím. Celý večer se kvůli tobě musím ponižovat. A co za to dostanu? Ani mizerný poděkování!“
Nakonec jsem se vyřítila ven z domu. Dveře jsem za sebou nezabouchla, protože jsem se nechtěla chovat dětinsky. Bouchání dveřmi mi připadá nedospělé. Stejně tak fňukání. Dobrá, vyřítit se ze dveří taky nepůsobí dospěle. Musela jsem si ale vybrat mezi důrazným odchodem a fackou, kterou bych Samovi brzy vlepila. Většinou bych Sama nevyměnila za nikoho na světě, ale dnes večer… klidně.
Další tři dny jsem měla denní směnu − přestože jsem si ani nebyla jistá, jestli mám ještě vůbec zaměstnání. Když jsem nazítří v jedenáct hodin vrazila po několika dlouhých skocích přes kaluže v ošklivém ale užitečném pršiplášti do dveří, čekala jsem, že mi Sam řekne, abych si vzala výplatu a zmizela. Ale Sam vůbec nepřišel. Uvědomila jsem si, jak mě to zklamalo. Možná jsem se těšila, že se s ním znovu pohádám. Ale připadalo mi to zvláštní.
Za Sama znovu zaskakoval Terry Bellefleur, který neměl svůj nejlepší den. Kromě předávání nezbytných pokynů nebylo radno se ho na něco ptát nebo s ním vůbec mluvit.
Všimla jsem si, že Terry deštivé počasí vyloženě nesnáší. Stejně jako nesnášel šerifa Buda Dearborna. Přitom k tomu ani v jednom případě neměl důvod. Dnes se z nebe snášely šedivé provazce deště a Bud Dearborn seděl v kuřácké části baru a poučoval tam pět svých přátel. Arlene se na mě podívala a vykulila oči, aby mě před ním varovala.
Přestože byl Terry bledý a úplně zpocený, lehkou bundičku, kterou si občas oblékal přes tričko zaměstnance baru, měl dopnutou až ke krku. Zahlédla jsem, jak se mu ruce na pípě třesou, a napadlo mě, jestli tu vůbec vydrží do večera.
Pokud se ale něco semele, neodnese to příliš mnoho hostů. Arlene se posadila k jedněm svým přátelům − manželskému páru. V mé části baru seděl jenom Jason a jeho kamarád Hoyt.
Hoyt byl Jasonův věrný parťák. Kdyby oba nebyli jistojistě na ženy, navrhla bych jim, jestli by to spolu nechtěli dát dohromady. Dokonale se doplňovali. Hoyt zbožňoval vtipy a Jason je zase k smrti rád vyprávěl. Hoyt jen málokdy dokázal využít svůj volný čas, zatímco Jason měl vždy něco v plánu. Hoytova matka držela svého syna pěkně zkrátka, ale Jason žádné rodiče neměl. Hoyt žil naplno a dokázal bezpečně rozlišit, co mu místní obyvatelé budou tolerovat a co už ne. U Jasona nic takového neplatilo.
Vybavila jsem si Jasonovo velké tajemství a napadlo mě, jestli můj bratr není v pokušení podělit se o ně s Hoytem.
„Jak se ti vede, sestřičko?“ prohodil Jason. Potom zvedl sklenici, aby mi naznačil, že by rád dalšího Dr. Peppera. Můj bratr pil vždycky až po pracovní době, což jsem mu musela přičíst ke cti.
„Jistě, bráško. Chceš taky něco přinést, Hoyte?“ zeptala jsem se.
„Díky, Sookie. Ledovej čaj,“ odpověděl Hoyt.
Za chvíli jsem se vrátila s pitím. Když jsem se pro ně vydala za bar, Terry mě probodl pohledem, ale já na to nic neřekla. Takové pohledy přežiju.
„Nechceš se mnou po práci zajet do nemocnice v Grangeru, Sookie?“ zeptal se Jason.
„Och!“ vydechla jsem. „Jo, samozřejmě.“ Calvin na mě byl vždycky milý.
„Ta střelba na Sama, Calvina a Heather mi připadá pěkně ujetá,“ poznamenal Hoyt. „Co na to říkáš ty, Sookie?“ Zřejmě došel k závěru, že jsem vědma.
„Víš o tom zhruba totéž co já, Hoyte,“ upozornila jsem ho. „Měli bychom si všichni dávat pozor.“ Doufala jsem, že význam mých slov dojde i Jasonovi. Ten však jen pokrčil rameny.
Když jsem od něj odlepila oči, spatřila jsem nového hosta, který čekal, až ho usadím. Rychle jsem k němu zamířila. Dlouhé vlasy, ztmavlé od deště, měl v zátylku sepnuté. Po jedné tváři se mu táhla dlouhá úzká jizva. Jakmile si svlékl bundu, poznala jsem, že vydatně posiluje.
„Kuřácká část, nebo nekuřácká?“ zeptala jsem se s jídelníčkem v ruce.
„Nekuřácká,“ odpověděl muž a vykročil za mnou ke stolu. Opatrně přehodil bundu přes židli, posadil se a vzal si ode mě jídelníček. „Za chvíli sem přijde moje žena,“ podotkl. „Máme tu schůzku.“
Na stůl vedle něj jsem tedy položila další jídelníček. „Objednáte si teď, nebo počkáte na ni?“
„Dal bych si horký čaj,“ rozhodl se cizinec. „S jídlem počkám na manželku. Máte tu docela omezený výběr, že?“ Potom zaletěl pohledem k Arlene a zpět ke mně. Najednou jsem znervózněla. Bylo mi jasné, že sem nepřišel jen kvůli jídlu.
„Na nic víc tu nejsme vybavení,“ odpověděla jsem a snažila se, aby to vyznělo co nejklidněji. „Ale všechno, co tu nabízíme, chutná dobře.“
Položila jsem na podnos šálek s horkou vodou a čajový sáček a přidala i talířek s několika plátky citronu. V baru nebyla žádná víla, kterou bych tím mohla rozčílit.
„Vy jste Sookie Stackhouseová?“ zeptal se muž, když jsem mu přinesla čaj.
„Ano, jsem.“ Opatrně jsem položila talířek před šálek. „Proč vás to zajímá?“ Odpověď jsem už znala předem, ale obyčejných lidí se musíte vyptávat.
„Jmenuju se Jack Leeds a pracuju jako soukromý detektiv,“ odpověděl muž, položil na stůl svou vizitku a otočil ji tak, abych si ji mohla přečíst. Chvíli zůstal zticha, jako by zatím všichni, komu se s tím svěřil, reagovali vyděšeně. „Najala si mě jedna rodina z Jacksonu v Mississippi − jmenují se Peltovi,“ pokračoval, když mu došlo, že nic dalšího ze mě nevypadne.
Srdce mi v té chvíli spadlo až do kalhot a rozbušilo se jako o závod. Tenhle člověk předpokládal, že je Debbie mrtvá. A domníval se, že mu o její smrti můžu něco prozradit.
Ve všem měl pravdu.
Před několika týdny jsem Debbii Peltovou v sebeobraně zastřelila. Eric schoval její tělo, ale ještě předtím mě ochránil před kulkou, kterou na mě Debbie vypálila.
Debbiino zmizení po večírku v louisianském Shreveportu (ve skutečnosti šlo o souboj na život a na smrt mezi upíry, čarodějnicemi a měňavci) z ní udělalo hvězdičku místního zpravodajství. Doufala jsem, že už nadobro pohasla.
„Takže Peltovi nejsou spokojení s policejním vyšetřováním?“ zeptala jsem se. Tuhle otázku, která vyzněla tak hloupě, jsem vymyslela právě teď. Potřebovala jsem nějak prolomit zdlouhavé mlčení.
V té chvíli se Jackova tvář proměnila, jako by mu v očích někdo rozsvítil žárovičky. Otočila jsem se stejným směrem jako on a spatřila ve dveřích středně vysokou blondýnku, jak si oklepává z deštníku vodu. Měla krátké vlasy, modré oči a bledou pokožku, a když se otočila, uvědomila jsem si, že je to krasavice. Podle mě jí ale ke skutečné kráse chyběl poněkud živelnější pohyb těla.
Jacku Leedsovi však na tom zjevně nezáleželo. Upřeně sledoval svoji milovanou, a sotva ho žena zahlédla, zaplály oči i jí. Ladným, jakoby tanečním krokem došla až ke stolu, a jakmile si svlékla promočenou bundu, všimla jsem si, že má stejně vypracované ruce jako Jack. Nepolíbili se, ale Jack jí přejel pevnými prsty po ruce a krátce ji stiskl. Žena si objednala kolu bez cukru a potom se zadívala do jídelníčku. Pomyslela si, že všechno jídlo U Merlotta je nezdravé. V tom se nemýlila.
„Salát?“ navrhl jí Jack Leeds.
„Radši bych si dala něco teplého,“ odpověděla. „Co třeba čili?“
„Dobře. Dvoje čili,“ oznámil mi Jack. „Lily, představuju ti Sookii Stackhouseovou. Sookie, tohle je Lily Bard Leedsová.“
„Těší mě,“ prohodila Lily. „Byla jsem se podívat na váš dům.“
Pohled jejích modrých očí mi svou pronikavostí připomínal laserový paprsek. „Prý jste viděla Debbii Peltovou té noci, kdy zmizela.“ Její mysl dodala: Nenáviděla vás až za hrob.
Netušili, co byla Debbie Peltová ve skutečnosti zač, a já byla ráda, že si Peltovi nenajali žádného detektiva z řad měňavců. Obyčejnému člověku neprozradili, že Debbie patřila k bytostem dvojí podstaty. Měňavci se totiž řídili pravidlem, že čím déle zůstane jejich tajemství uchováno pod pokličkou, tím lépe.
„Ano,“ připustila jsem. „Viděla jsem ji.“
„Až tu skončíte, mohli bychom si o tom s vámi popovídat?“
„Musím potom do nemocnice navštívit jednoho známého,“ namítla jsem.
„Je nemocný?“ zajímal se Jack Leeds.
„Postřelený,“ opáčila jsem.
Tím jsem upoutala jejich pozornost. „Udělal to někdo z místních?“ zeptala se blondýna.
Uvědomila jsem si, že toho můžu využít. „Střílel ze zálohy,“ odpověděla jsem. „Někdo tu v okolí úplně nazdařbůh střílí po lidech.“
„Odklízí jejich těla?“ pokračoval v otázkách Jack Leeds.
„Ne,“ přiznala jsem. „Všechna zůstala na místě. U každé střelby se totiž vyskytli svědci. Možná proto.“ Ve skutečnosti jsem netušila, zda v tu chvíli někoho viděl Calvin, ale kdosi se u něj hned objevil a zavolal záchranku.
Lily Leedsová se mě tedy zeptala, zda bychom si všichni tři nemohli promluvit před mou zítřejší směnou. Řekla jsem jim, ať přijdou v deset hodin ke mně domů, a vysvětlila jsem jim, jak se tam dostanou. Nechtělo se mi s nimi nic řešit, ale neměla jsem na vybranou. Kdybych je odmítla, jen by to posílilo jejich podezření.
Najednou jsem zatoužila zavolat Ericovi a vylíčit mu, proč za mnou Jack a Lily Leedsovi přišli. Sdělená starost − poloviční starost. Nejradši bych na Debbii úplně zapomněla. Připadalo mi nesnesitelné znát tak nepříjemnou a úděsnou pravdu, a zároveň o ní nesmět nikomu říct.
Byla jsem zasvěcená do spousty tajemství, ale většina se mě netýkala. Jenomže tahle krvavá a temná záhada hrozila, že mě pohltí.
Charles Twining měl Terryho vystřídat hned po setmění. Danielle dnes šla na taneční vystoupení své dcerky, takže Arlene musela zůstat v baru o trochu déle. Aspoň jsem jí mohla povědět o našem novém barmanovi a vyhazovači v jedné osobě a díky tomu přijít na jiné myšlenky. Arlene moje vyprávění zaujalo. Ještě nikdy do baru nepřišel žádný Angličan, natož s páskou přes oko. „Vyřiď Charlesovi, že ho pozdravuju,“ zavolala jsem na Arlene od dveří, když jsem si oblékla bundu. Po několika hodinách, kdy jen lehce poprchávalo, se z nebe začaly snášet houstnoucí kapky.
S kapucí naraženou do čela jsem mezi loužemi doskákala až k autu. Sotva jsem odemkla dveře a otevřela je, zaslechla jsem, jak mě kdosi volá. Byl to Sam. Stál ve dveřích svého pojízdného domku a opíral se o berle. Před časem k domu přistavěl zastřešenou verandu, takže se deště nemusel bát. Stejně jsem ale nechápala, proč vyšel ven. Zabouchla jsem tedy dveře auta, prokličkovala mezi kalužemi a po kamenech v trávě doběhla na verandu. Ta byla během chvilky celá mokrá.
„Mrzí mě to,“ začal Sam.
Probodla jsem ho pohledem. „To by mělo,“ odsekla jsem.
„Zkrátka se omlouvám.“
„Fajn. Beru.“ Nemínila jsem se ho ptát, jak si poradil s naším upířím barmanem.
„Co se dělo v baru?“
Na okamžik jsem zaváhala. „Moc lidí k nám nepřišlo, mírně řečeno. Ale…“ Už už jsem se chystala povědět mu o návštěvě soukromých detektivů, ale v poslední chvíli mi došlo, že mě Sam zahltí otázkami. Nakonec, jen kvůli pocitu, že se někomu můžu svěřit, bych mu mohla prozradit, co se tehdy vlastně seběhlo. „Musím jít, Same. Jedeme s Jasonem navštívit Calvina do nemocnice v Graingeru.“
Sam se na mě zadíval a přimhouřil oči. Řasy měl stejně světle rezavé jako vlasy, takže si jich člověk povšiml jen tehdy, pokud stál těsně u něj. Samovy řasy − stejně jako zbytek jeho těla − mě ale vůbec neměly zajímat.
„Včera jsem se choval jako blbec,“ poznamenal. „Ani ti nemusím vysvětlovat, proč se to stalo.“
„To bys měl,“ opáčila jsem rozezleně. „Protože já to nechápu.“
„Chci ti jen říct, že se na mě můžeš spolehnout.“
V tom, že se na mě bezdůvodně rozčílí? V tom, že se mi potom začne omlouvat? „Poslední dobou jsem z tebe zmatená,“ odpověděla jsem. „Ale znám tě už léta a mám tě ráda.“ Připadalo mí to trochu prkenné, takže jsem se pokusila o úsměv. Sam mi ho oplatil. V tu chvíli se mi z kapuce svezla dešťová kapka a rozpleskla se mi po nose. „Kdy se budeš moct vrátit do baru?“ zeptala jsem se.
„Zítra se tam na chvilku zastavím,“ slíbil Sam. „Zkusím si sednout do kanceláře, vzít si účty a pustit se do papírování.“
„Takže se uvidíme.“
„Jasně.“
Hned nato jsem se rozběhla zpátky k autu. Připadala jsem si mnohem klidnější než předtím. Být se Samem na kordy se mi nelíbilo. Až do chvíle, kdy jsem se s ním znovu setkala, jsem ani netušila, jak silně na mě moje nelibost dolehla.
2024 ©