V Transfusii jsem ještě nikdy nemusela platit vstupné. Při těch několika příležitostech, kdy jsem vešla dovnitř dveřmi pro hosty, mě doprovázel upír. Dnes jsem ale šla sama a připadala jsem si kvůli tomu nesmírně nápadně. Dnešní mimořádně dlouhá noc mě opravdu vyčerpala. Zůstala jsem v nemocnici do šesti hodin ráno a po návratu domů jsem si jen na pár hodin zdřímla.
Pam vybírala vstupné a uváděla hosty ke stolům. Měla na sobě dlouhé lesklé černé šaty, které si oblékala, když na ni připadla služba u dveří. Pam si v tomto typickém upírském oblečení vždycky připadala nesvá. Byla totiž hrdá na to, že je skutečná. Jejímu vkusu mnohem víc vyhovovaly volné šaty v pastelových barvách a pohodlné mokasíny. Jakmile mě zahlédla, vykouzlila na tváři tak překvapený výraz, jakého je upír vůbec schopný.
„Sookie,“ začala, „máte schůzku s Ericem?“ Bez mrknutí oka si ode mě vzala peníze.
Vlastně jsem byla ráda, že ji vidím, docela smutné, že? Moc přátel nemám a těch několika si opravdu cením, přestože mezi námi existuje určitý zdvořilý odstup, daný vzájemným společenským postavením a věkovým rozdílem, a přestože mám občas dojem, že spřádají sny o tom, jak mě přepadnou někde v temné uličce a napijí se ze mě. „Ne, ale potřebuju si s ním promluvit. Je to důležité,“ dodala jsem rychle. Netoužila jsem po tom, aby se někdo domníval, že uháním hlavu nemrtvých ve Shreveportu. Eric zastával pozici, které upíři říkali „šerif“. Svlékla jsem si kabát v brusinkové barvě a přehodila si ho přes ruku. V baru vyhrávalo rádio, naladěné na upírskou stanici WDED, která vysílala z Baton Rouge. Jemný hlas dýdžeje jménem Mrtvý Connie oznámil: „A teď tu máme něco pro ukoptěnce, kteří se tenhle víkend s hlasitým vytím proháněli po krajině a… Hrajeme Bad Moon Rising, starý šlágr od skupiny Creedence Clearwater Revival.“ Mrtvý Connie tak nenápadně zdravil všechny měňavce.
„Počkejte u baru. Půjdu mu říct, že jste tady,“ rozhodla Pam. „Náš nový barman se vám bude líbit.“
Barmani v Transfusii většinou moc dlouho nevydrželi. Eric a Pam se vždycky snažili najít někoho zajímavého − neobvyklý barman přitahoval lidské turisty, kteří přijížděli v přeplněných autobusech, aby si užili trochu vzrušení − což se jim také dařilo. Jenže s tímhle povoláním se pojilo i vysoké procento úmrtnosti.
Když jsem se posadila na vysokou stoličku před barem, věnoval mi barman zářivý úsměv. Nemohla jsem od něj odtrhnout oči. Kudrnaté kaštanově hnědé vlasy mu splývaly až na ramena. Obličej mu zdobila bradka a knírek a levé oko mu zakrývala černá páska. Jeho výrazné rysy působily dojmem, jako kdyby pro ně byl barmanův úzký obličej malý. Byl vysoký asi metr sedmdesát, tedy stejně jako já, a měl na sobě vzdušnou bílou košili, tmavé kalhoty a vysoké černé boty. Teď už by mu jen stačilo omotat si kolem hlavy šátek a za pás si zavěsit bambitku.
„Kde máte papouška?“ prohodila jsem.
„Nejste první, kdo přišel s podobnou poznámkou, slečno.“ Z hrdla se mu linul uhrančivý baryton. „Ale zjistil jsem, že v prostoru, kde se podávají nápoje, zdravotní normy zakazují přechovávat ptáky.“ Potom mi vysekl tak hlubokou poklonu, jak mu úzký prostor za barovým pultem dovolil. „Můžu vám přinést něco pití a dozvědět se vaše ctěné jméno?“
Musela jsem se pousmát. „Jistě, pane. Jsem Sookie Stackhouseová.“ Všiml si, že se od ostatních hostů poněkud liším. Upíři si to vždy uvědomí. Nemrtví mě většinou považují za zajímavou, normální lidé nikoliv. Je ironií osudu, že moje telepatické schopnosti nepůsobí na nadpřirozené bytosti, podle jejichž názoru se liším od zbytku populace, ale na lidi, kteří si raději namlouvají, že to nemám v hlavě v pořádku, než aby připustili, že umím něco víc než oni.
Žena, která seděla na vedlejší stoličce (s vyčerpaným limitem na kreditní kartě a hyperaktivním synem trpícím poruchou pozornosti, jak jsem zjistila) se k nám pootočila, aby si nás poslechla. Žárlila na mě, protože se posledních třicet minut snažila barmana přimět, aby jí věnoval pozornost. Přeměřila si mě nevraživým pohledem a snažila se zjistit, proč se barman rozhodl zapříst rozhovor právě se mnou. Výsledek zkoumání ji očividně neuspokojil.
„Velmi rád vás poznávám, pohledná panno,“ pronesl upír vznešeně a já se rozesmála. Aspoň jsem mu připadala pohledná − jako každá modrooká blondýna. Jeho oči se do mě doslova vpíjely, jenomže když pracujete v baru, na podobné věci si zvyknete. Barmanův pohled mě aspoň neurážel, a věřte mi, jako servírka se naučíte rozpoznat, kdy vás muž pouze hodnotí a kdy si to s vámi rozdává pohledem.
„Vsadila bych se o co chcete, že tahle už panna není,“ utrousila žena vedle mě.
Měla sice pravdu, ale na tom teď nezáleželo.
„K ostatním hostům se musíte chovat slušně,“ upozornil ji upír a jeho úsměv se v tu chvíli proměnil. Povytáhl špičáky a já si zároveň všimla, že má trošku křivé (ale přesto nádherně bílé) zuby. Americký kult pravidelného sněhobílého chrupu je výplodem moderní doby.
„Nikdo mi nebude rozkazovat, jak se mám chovat,“ odsekla žena nasupeně. Rozčilovalo ji, že večer neprobíhá podle jejích představ. Zřejmě se domnívala, že snadno sbalí nějakého upíra a že každý nemrtvý bude štěstím bez sebe, když její volba padne právě na něj. Chtěla mu dovolit, aby ji kousl. Výměnou by jí zaplatil dluh na kreditní kartě.
Sama sebe přeceňovala, a upíry zase podceňovala.
„Je mi líto, paní, ale dokud jste v Transfusii, rozkazovat vám můžu,“ upozornil návštěvnici upír a probodl ji nesmlouvavým pohledem.
Žena rázem utichla. Napadlo mě, jestli vůči ní barman nepoužil nějaké zvláštní upírské kouzlo.
„Já se jmenuju,“ řekl, jakmile obrátil svou pozornost zase ke mně, „Charles Twining.“
„Moc mě těší,“ odpověděla jsem.
„A dáte si něco k pití?“
„Ano prosím. Zázvorovou limonádu.“ Po schůzce s Ericem mě čekala jízda autem zpátky do Bon Temps.
Barman sice udiveně zvedl své klenuté obočí, ale nakonec mi nalil plnou sklenici a postavil ji přede mě na papírový ubrousek. Zaplatila jsem mu a ještě přihodila do kasičky na spropitné docela slušnou částku. Bílý ubrousek zdobily černě vyvedené špičáky, přičemž z toho pravého stékala kapka rudé krve − bar si je nechával vyrábět na zakázku. Na opačném okraji ubrousku a také na jeho rubové straně se skvěl nápadný červený nápis „Transfusia“. Za pultíkem v rohu baru se prodávala trička a sklenice ozdobené stejným logem jako ubrousky. Nápis pod ním hlásal: „Transfusia − Dostaneme se vám pod kůži.“ V posledních měsících Eric slavil se svým citem pro marketing ohromné úspěchy.
Čekání na Erica jsem si krátila sledováním Charlese Twininga při práci. Ke všem se choval zdvořile, svižně roznášel pití a nikdy nad ničím nezaváhal. Líbil se mi mnohem víc než Chow, který tu pracoval před ním. Ten totiž v lidech vyvolával dojem, že mohou být rádi, když jim vůbec přinese nějaký drink. Chowův předchůdce, který se jmenoval Dlouhý stín, měl zase oči jenom pro ženské hosty. To dokáže v baru napáchat pěknou neplechu.
Do svých myšlenek jsem se ponořila tak hluboko, že jsem si nevšimla, že se Charles Twining postavil přímo proti mně. Probrala jsem se, až když mě oslovil. „Slečno Stackhouseová, dnes večer vypadáte skutečně překrásně,“ prohlásil.
„Díky, pane Twiningu,“ odpověděla jsem a na okamžik se nechala omámit jeho lichotkou. Z pohledu jeho hnědého oka jsem usoudila, že Charles je prvotřídní lump, kterému není radno věřit, a měla bych si ho tedy držet dál od těla − alespoň tak daleko, kam dosáhnu. Což znamenalo jen něco přes půl metru. (Účinky poslední dávky upíří krve už ze mě vyprchaly a já byla zase obyčejný člověk. Samozřejmě, že nejsem žádná feťačka, jen jsem nedávno ve stavu nouze potřebovala získat trochu víc síly.)
Teď jsem se mohla spolehnout už jen na obvyklou fyzickou výdrž mladé ženy mezi dvacítkou a třicítkou, a navíc se mi vrátilo i někdejší vzezření, protože veškerá vylepšení, která se na mně projevila po požití upíří krve, byla ta tam. S oblečením jsem to dnes také nijak nepřehnala, protože jsem Ericovi nechtěla zavdat důvod k domněnce, že jsem se nějak načančala kvůli němu. Zároveň jsem ale nechtěla vypadat jako nějaká venkovská nanynka, a tak jsem si vzala modré bokové džíny a chlupatý bílý svetřík s širokým výstřihem přes ramena. Sahal mi přesně do pasu, takže mi při chůzi poodhaloval břicho. Naštěstí jsem je neměla bílé jako moučný červ, za což jsem vděčila soláriu ve videopůjčovně.
„Říkejte mi Charlesi, drahá,“ pronesl barman a přitiskl si dlaň na hrudník.
Přestože jsem byla unavená, rozesmála jsem se. Charlesovu gestu neubíralo na rozmáchlosti ani to, že jeho srdce ve skutečnosti netlouklo.
„Samozřejmě,“ odpověděla jsem nadšeně. „Pokud mi budete říkat Sookie.“
Charles zvedl oči ke stropu, jako by se samou radostí chystal vznést do oblak, a já se znovu rozesmála. Vtom mi Pam poklepala na rameno.
„Jestli se můžete odtrhnout od svého nového přítele, Eric už má volno.“
Kývla jsem na Charlese, svezla se ze stoličky a vydala se za Pam. Překvapivě mě nezavedla do Ericovy pracovny, ale k jednomu boxu v baru. Eric tam měl dnes zřejmě službu. Všichni upíři ze Shreveportu a okolí se museli každý týden dostavit na několik hodin do baru, aby přilákali další turisty − upíří bar bez upírů by totiž velmi rychle přišel na buben. Eric šel svým podřízeným příkladem a pravidelně tu vysedával.
Šerif pátého okrsku obvykle trůnil uprostřed místnosti, ale protentokrát se uvelebil v rohovém boxu. Jakmile mě spatřil u vchodu, nespustil ze mě oči. Bylo mi jasné, že si prohlíží moje těsné džíny, ploché břicho a měkký bílý svetřík, pod nímž se skrýval objekt jeho tužeb. Měla jsem si vzít něco nevkusného. (A věřte, že takových kousků je můj šatník plný.) A už vůbec jsem si neměla brát tu vínovou bundu, kterou mi daroval. Měla jsem vypadat jakkoliv, jen ne přitažlivě − což byl také můj cíl. Zradila jsem sama sebe.
Eric vstal od stolu a napřímil se přede mnou. Měřil skoro dva metry, měl mohutnou postavu, husté světlé vlasy mu splývaly až na záda a v bledé tváři se mu třpytily jasně modré oči. Měl ostré rysy, výrazné lícní kosti a hranatou bradu. Připomínal mi nespoutaného Vikinga, který by během chvilky dokázal vypálit vesnici do základů; Eric byl přesně takový.
Upíři si potřásají rukama jen v opravdu výjimečných případech, takže jsem to od něj ani nečekala. Eric se však ke mně naklonil a políbil mě na tvář. Udělal to nesmírně pomalu, aby mi dal najevo, že mě chce svádět.
Ještě si neuvědomil, že ve skutečnosti už svými polibky zasypal celou Sookii Stackhouseovou. Dostali jsme se k sobě tak blízko, jak je to jen mezi mužem a ženou možné.
Eric si na to ale nevzpomínal a já chtěla, aby to tak zůstalo. No, ne že bych to opravdu chtěla, ale řekla jsem si, že bude jednodušší, když se Eric o našem krátkém románku, který se odehrál během výpadku jeho paměti, nedozví, a naše vztahy zůstanou stejně zdvořile rezervované jako předtím.
„Máte hezký lak na nehty,“ poznamenal s úsměvem. Mluvil s téměř neznatelným přízvukem. Angličtina pro Erica samozřejmě nebyla druhým jazykem, spíš už alespoň pětadvacátým.
I když jsem se snažila potlačit radost, jeho slova mě potěšila. U Erica jsem si mohla být jistá, že si všimne, co je na mně nového a neobvyklého. Až donedávna jsem nosila nehty zastřižené nakrátko, teprve nedávno jsem si je nechávala trochu delší. A dnes večer jsem na ně použila nádherný vínový lak − byl to brusinkový odstín, který se dokonale hodil k mé nové bundě.
„Díky,“ zamumlala jsem. „Jak se vám daří?“
„Docela dobře,“ odpověděl Eric a zvedl obočí. Upíři neměli nikdy problémy se zdravím. Potom ukázal na prázdnou lavici v rohovém boxu a posadil se.
„Už jste se rozkoukal?“ zeptala jsem se pro jistotu.
Před několika týdny jedna čarodějnice Ericovi přivodila ztrátu paměti a trvalo několik dlouhých dní, než si uvědomil, kdo vlastně je. Pam ho tehdy po celou dobu nechala u mě, aby ho ochránila před dalším setkáním s onou čarodějnicí. Tehdy jsme se oddali svým nejnižším pudům. Několikrát.
„Je to jako učit se jezdit na kole,“ odpověděl Eric. Musela jsem vynaložit dost sil, abych udržela pozornost. (Přitom jsem dumala, kdy vlastně lidé vynalezli jízdní kolo a jestli s tím Eric náhodou neměl něco společného.) „Volal mi stvořitel Dlouhého stínu. Je to indián a jmenuje se Horký déšť. Našeho bývalého barmana si určitě pamatujete.“
„Zrovna před chvílí jsem na něj myslela,“ opáčila jsem.
Dlouhý stín byl prvním zdejším barmanem a potají kradl svému šéfovi peníze. Eric mě tehdy donutil vyslechnout všechny servírky i ostatní lidské zaměstnance, aby zjistil, kdo ho systematicky obírá. Asi dvě vteřiny předtím, než mi Dlouhý stín roztrhal krk na cucky, ho Eric sprovodil ze světa starým dobrým dřevěným kolíkem. Zabít jiného upíra představovalo vážný přečin a Eric za to musel zaplatit tučnou pokutu − až dodnes jsem netušila komu, ale teď mi bylo jasné, že ji od něj inkasoval Horký déšť. Kdyby Eric zabil svého barmana bezdůvodně, přišel by na řadu další trest. V tom jsem se ale raději nechtěla přehrabovat.
„A co chtěl?“ zeptala jsem se.
„Říct mi, že i když jsem mu zaplatil tolik peněz, kolik rozhodce určil, jemu to nestačí.“
„Požaduje další peníze?“
„To bych neřekl. Zřejmě mu nejde jenom o finanční odškodnění,“ odpověděl Eric a pokrčil rameny. „Ale pokud jde o mě, je to uzavřená záležitost.“ Potom se napil umělé krve, uvolnil se na sedačce a upřel na mě nečitelné modré oči. „Stejně jako ta epizodka se ztrátou paměti. Krize je zažehnána, čarodějnice jsou mrtvé a do mého malého kousku Louisiany se vrátil pořádek. Jak se vede vám?“
„No, něco bych od vás potřebovala,“ řekla jsem a nasadila věcný výraz.
„Jak vám můžu pomoct, Sookie?“ zeptal se Eric.
„Sam vás prosí o laskavost,“ odpověděla jsem.
„A místo aby přišel sám, pošle vás. Znamená to, že je chytrý, anebo hloupý?“ zamyslel se Eric nahlas.
„Ani jedno, ani druhé,“ prohlásila jsem a snažila se na Erica nevyprsknout. „Nebýt té nohy… Včera ho kdosi postřelil, zasáhl ho do nohy a poranil mu kost.“
„Jak se to stalo?“ Eric okamžitě zbystřil pozornost.
Všechno jsem mu vysvětlila. Když jsem se dostala k závěrečné části, kdy jsem se ocitla se Samem o samotě a všechno kolem nás ztichlo, naskočila mi husí kůže.
„Arlene stála na parkovišti. Ničeho si nevšimla a odešla domů. Naše nová kuchařka − jmenuje se Sweetie − odjela jen chvíli před tou střelbou. Někdo na Sama vypálil z křoví na severní straně parkoviště.“ Znovu jsem se roztřásla, ale tentokrát strachem.
„Jak blízko u něj jste stála?“
„Och!“ vydechla jsem rozechvěle. „Hodně blízko. Otočila jsem se k němu… a potom… byla všude krev.“
Ericův výraz byl tvrdý jako mramor. „Co jste udělala potom?“
„Sam měl díkybohu v kapse mobil. Jednu ruku jsem mu přiložila na ránu, abych zastavila krvácení, a druhou vytočila číslo na pohotovost.“
„Jak na tom je?“
„Dobře.“ Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila. „Vzhledem k tomu, co se mu stalo, to ujde.“ Byla jsem na sebe pyšná. Řekla jsem to klidně. „Nějakou dobu teď ale musí zůstat ležet. V baru se… poslední dobou děje spousta podivných věcí… Náš náhradní barman zvládne jen několik večerů po sobě. Terry totiž není úplně v pořádku.“
„Co po mně tedy Sam chce?“
„Chtěl by si od vás půjčit barmana, než se mu zahojí noha.“
„Proč o to žádá mě, a ne vůdce smečky ve Shreveportu?“ Měňavci se sdružovali jen málokdy, ale vlkodlaci ve městech ano. Eric měl pravdu: Sam by udělal nejlépe, kdyby požádal o pomoc plukovníka Flooda.
Sklopila jsem oči ke sklenici zázvorové limonády ve svých dlaních. „Někdo v Bon Temps útočí na vlkodlaky a měňavce,“ řekla jsem po chvíli téměř šeptem. Věděla jsem, že mě Eric uslyší i přes hudbu a hovor v baru.
V tu chvíli se k nám připotácel jakýsi mladík. Poznala jsem, že pracuje jako technik na letecké základně v Barksdale, která patřila ke Shreveportu. (Prozradil mi to jeho sestřih, postava i přátelé, kteří seděli poblíž a vypadali téměř stejně jako on.) Dlouho se jen pohupoval na podpatcích a těkal pohledem mezi mnou a Ericem.
„Ahoj,“ prohodil nakonec a šťouchl mě do ramene. Zvedla jsem k němu oči a smířila se s nevyhnutelným. Někteří lidé na sebe pohromy přímo přivolávají, zvlášť když mají upito. Tenhle mladík s krátkými vlasy a urostlou postavou byl daleko od domova a překypoval odhodláním předvést se.
Ze všeho nejvíc nesnáším, když mě někdo osloví: „Ahoj,“ a potom mě šťouchne do ramene. Přesto jsem se před ním snažila nasadit přívětivý výraz. Mladík měl kulatý obličej, oči jako korálky, drobné rty a husté hnědé obočí, byl oblečený do pevné čisté košile a nažehlených khaki kalhot. Zdálo se, že je připravený na hádku.
„Promiňte, ale vůbec vás neznám,“ odpověděla jsem vlídně a snažila se z celé situace nějak elegantně vybruslit.
„Neměla byste tu sedět s tímhle upírem,“ prohlásil mladík. „Lidský ženy si s mrtvýma chlapama nemají začínat.“
Kolikrát jsem to už slyšela? Když jsem chodila s Billem Comptonem, neustále mi to všichni připomínali.
„Měl byste se vrátit ke svým přátelům, Dave. Určitě nechcete, aby vaší matce musel někdo volat, že vás zabili při barové rvačce v Louisianě. Zvlášť kdyby šlo o upíří bar, že?“
„Odkud znáte moje jméno?“ zeptal se mladík nejistě.
„Na tom přece nezáleží, nebo ano?“
Koutkem oka jsem zahlédla Erica, jak kroutí hlavou. On by takové vyrušení rozhodně neřešil klidným přemlouváním.
Dave se zničehonic zklidnil.
„Jak mě můžete znát?“ zeptal se tiše.
„Mám rentgenový zrak,“ odpověděla jsem lakonicky. „Vidím přes kalhoty váš řidičský průkaz.“
Dave se usmál. „A vidíte tam ještě něco?“
Úsměv jsem mu oplatila. „Máte být na co pyšný,“ podotkla jsem dvojsmyslně. „Chtěla jsem s tímhle pánem něco důležitého probrat, takže kdybyste nás mohl omluvit…“
„Jasně. Promiňte, že jsem…“
„To nic,“ ujistila jsem ho. Dave se vrátil ke svým přátelům a nesl se přitom jako páv. Určitě jim náš rozhovor důkladně přibarví.
I když všichni v baru předstírali, že nás nesledují a neočekávají nějaký šťavnatý zážitek, jakmile Eric přejel pohledem okolní stoly, všichni se od nás bleskově otočili a předstírali, že je zajímá něco úplně jiného.
„Než nás tak hrubě vyrušil, chtěla jste mi něco říct,“ začal Eric. Zničehonic se vedle mě objevila servírka, postavila na stůl plnou sklenici a prázdnou odnesla. Všem Ericovým hostům se dostávalo prvotřídních služeb.
„Ano. Sam není jediný měňavec, kterého postřelili. Před několika dny to schytal do hrudníku i Calvin Norris. A před ním teprve devatenáctiletá Heather Kinmanová.“
„Pořád nechápu, co je na tom zvláštního,“ podotkl Eric.
„Je mrtvá, Ericu.“
Na Erica to nijak zvlášť nezapůsobilo.
Zaťala jsem zuby, abych na něj nevyprskla, jak byla Heather Kinmanová krásná. Nedávno dokončila střední školu a dostala první práci v obchodě s kancelářskými potřebami v Bon Temps. Ve chvíli, kdy ji zastřelili, pila mléčný koktejl v baru Sonic. Pracovníci laboratoře se dnes chystali porovnat kulku, která ji zabila, s tou ze Samovy nohy. Potom mínili obě porovnat se střelou, která zasáhla do hrudi Calvina. Předpokládala jsem, že budou úplně stejné.
„Snažím se vám vysvětlit, proč Sam nechce, aby mu pomáhal nějaký další měňavec,“ procedila jsem skrz zuby. „Myslí si, že by ho tím ohrozil. A nikdo z místních nemá k téhle práci předpoklady. Takže mě poprosil, abych se zeptala vás.“
„Když jsem byl u vás, Sookie…“
„Och, Ericu, dejte mi s tím už pokoj!“ zaúpěla jsem.
Erica znervózňovalo, že z doby, kdy byl pod vlivem kouzla záštiplné čarodějnice, si nic nepamatuje. „Jednou si vzpomenu,“ dodal téměř podrážděně.
Až se to stane, nepůjde jen o vzpomínky na sex.
Vybaví si i ženu, která čekala u mě v kuchyni s puškou. Vzpomene si, jak mi zachránil život, když se postavil do cesty kulce. A uvědomí si, že jsem vetřelkyni zastřelila a potom se zbavila jejího těla.
Uvědomí si, že až do konce života nade mnou bude mít velkou moc.
Možná si také vybaví, že se neskutečně ponížil, když mi nabídl, že se vzdá svého podniku a nastěhuje se ke mně.
Vzpomínky na sex by se mu určitě líbily, stejně jako pocit, že mě má ve své moci. To poslední by ale neskousl.
„Ano,“ poznamenala jsem tiše a sklopila oči. „Jednoho dne si určitě vzpomenete.“ Stanice WDED spustila starou skladbu Night Moves od Boba Segera. Všimla jsem si, že se Pam při ní pustila do sebevědomého tance. Její nepřirozeně silné a pružné tělo se ohýbalo tak, jak by to člověk určitě nesvedl.
Někdy bych ji ráda viděla tančit na upíří hudbu. Přála bych vám, abyste si ji mohli poslechnout. Na takový zážitek byste nikdy nezapomněli. Nejčastěji ji hrají v New Orleansu a San Francisku, a občas i v Savannah nebo Miami. Když jsem ještě chodila s Billem, vzal mě na vystoupení skupiny, která se cestou do New Orleansu zastavila v Transfusii. Zpěvákovi skupiny − říkali si Renfield’s Masters − při jedné baladě vytryskly z očí krvavé slzy.
„To bylo od Sama chytré, poslat místo sebe vás,“ prohlásil Eric po dlouhé odmlce. Na to jsem nedokázala vymyslet vhodnou odpověď. „Někoho mu tam seženu.“ V tu chvíli jsem úlevou povolila zvednutá ramena, upřela pohled do dlaní položených na klíně a vydechla. Když jsem se na Erica podívala, už hledal v baru nějakého vhodného upíra.
Většinu z nich jsem od vidění znala. Thalii splývaly po zádech dlouhé černé kudrnaté vlasy a z profilu vypadala asi jako antická socha. Mluvila se silným přízvukem − zněl mi řecky − a chovala se trochu zbrkle. Indíra, drobná upírka z Indie s laníma očima a tečkou mezi obočím, měla jednu velkou nevýhodu − pokud by se situace v baru vymkla kontrole, nikdo by ji nebral vážně. Maxwell Lee, původem Afroameričan, pracoval jako investiční makléř. A přestože oplýval stejnou silou jako všichni ostatní upíři, před prací vyhazovače dával přednost nejrůznějším intelektuálním činnostem.
„Co kdybych poslal Charlese?“ zeptal se Eric jakoby nezávazně. Já ho ale znala dost dobře, takže jsem pojala podezření, že to myslí vážně.
„Nebo Pam,“ dodala jsem. „Zkrátka kohokoliv, kdo se dokáže ovládat.“ V té chvíli jsem zahlédla Thalii, jak v dlani drtí kovový hrnek, aby zastrašila muže, který se ji pokoušel sbalit. Muž rázem zbledl a rozběhl se zpět ke svému stolu. Někteří upíři se ve společnosti lidí cítí dobře, ale Thalia mezi ně nepatřila.
„Charles je ten nejchladnokrevnější upír, kterého jsem kdy viděl. Musím se ale přiznat, že ho moc dobře neznám. Pracuje tu teprve dva týdny.“
„Zjevně ho tady držíte zkrátka.“
„Nějakou dobu to bez něj zvládnu,“ odpověděl Eric se sebevědomým pohledem, z něhož jsem poznala, že jen on sám si vyhrazuje právo rozhodnout, jak zkrátka bude držet svoje zaměstnance.
„Ehm… tak fajn.“ Hostům U Merlotta se pirát Charles bude líbit. A díky tomu nám povyskočí tržby.
„Podmínky jsou následující,“ pokračoval Eric a upřel na mě zkoumavý pohled. „Sam Charlesovi zajistí neomezený přísun krve a bezpečné útočiště. Možná by mohl stejně jako já zůstat u vás doma.“
„To by tedy nemohl,“ odsekla jsem. „Můj dům není žádný hostinec pro upíry na cestách.“ V pozadí se ozvala skladba Strangers in the Night od Franka Sinatry.
„Samozřejmě, já zapomněl! Ale za moje ubytování jste dostala štědrou odměnu.“
Podařilo se mu zasáhnout mě na citlivém místě. Měla jsem pocit, jako kdyby do něj bodl ostrým klacíkem a já ucukla. „Napadlo to mého bratra,“ namítla jsem. Všimla jsem si, že Ericovi zaplály oči. Právě jsem potvrdila jeho podezření. „Ale měl pravdu,“ pokračovala jsem odhodlaně. „Proč bych u sebe měla ubytovat upíra, aniž bych za to dostala zaplaceno?“
„Už jste těch padesát tisíc dolarů utratila?“ zeptal se Eric tiše. „Chtěl po vás Jason svůj díl?“
„Do toho vám nic není,“ odsekla jsem tak pohoršeně a rozhodně, jak jsem měla v úmyslu. Jasonovi jsem z těch peněz dala jen pětinu. Sice mě o ně přímo nepožádal, ale věděla jsem, že to ode mě očekává. Protože jsem ale potřebovala peníze mnohem víc než on, nechala jsem si oproti původnímu plánu podstatně větší díl.
Neměla jsem zdravotní pojištění. Jasonovi ho samozřejmě hradil okres. Napadlo mě: Co kdyby se mi něco stalo? Mohla bych si třeba zlomit ruku nebo jít na operaci slepého střeva. Tehdy bych nejen nemohla chodit do práce, ale zároveň bych musela platit za ošetření. Jakýkoliv pobyt v nemocnici je zvláště dnes opravdu drahý. Během roku se mi nakupilo několik účtů z nemocnice a trvalo hodně dlouho, než jsem je splatila.
Teď jsem byla za svou obezřetnost ráda. Obvykle jsem příliš daleko do budoucnosti nehleděla, protože jsem byla zvyklá žít ze dne na den. Útok na Sama mi ale otevřel oči. Napadlo mě, že už bych moc potřebovala nové auto − tedy nějaké novější z druhé ruky. Všimla jsem si, jak ošuntěle vypadají záclony v obývacím pokoji a jak by mě potěšilo, kdybych si mohla z obchodního řetězce JCPenney objednat nové. Dokonce mi blesklo hlavou, že bych si mohla koupit oblečení, které nebylo zrovna ve slevě. Samova zlomená noha však moje marnotratné myšlenky rychle zaplašila.
Mrtvý Connie v rádiu ohlásil další skladbu (tentokrát One of These Nights) a Eric se mi zadíval do tváře. „Kéž bych tak dovedl číst vaše myšlenky stejně jako vy dokážete listovat v myslích jiných lidí!“ poznamenal. „Moc rád bych teď věděl, co se vám honí hlavou. A taky bych si chtěl ujasnit, proč mě to vlastně zajímá.“
Nakonec jsem se na Erica usmála, ale zvedla jsem přitom jen jeden koutek úst. „Souhlasím s podmínkami: přísun krve a ubytování, i když je možné, že nebude spát u mě. Co peníze?“
Eric se ušklíbl. „Vyberu si je později. Potěší mě, že se Sam stane mým dlužníkem.“
Vytáhla jsem mobilní telefon, který mi Sam půjčil, vyťukala jeho číslo a všechno mu vysvětlila.
Samův hlas zněl odevzdaně. „Může přespávat v baru. Tak dobře. Ubytování a pozdější laskavost pro Erica. Kdy může nastoupit?“
Zopakovala jsem Samovu otázku Ericovi.
„Hned,“ opověděl upír a kývl na servírku v černých šatech s hlubokým výstřihem, které nosily všechny lidské zaměstnankyně baru. (Něco vám na upíry prozradím: nesnášejí práci číšníků, protože k ní vůbec nemají vlohy. Nikdy je ani neuvidíte uklízet stoly. Na horší práce ve svých podnicích si upíři vždycky najímají lidi.) Nařídil jí, aby za ním od baru přivedla Charlese. Servírka zvedla pravou ruku, položila si pěst na levé rameno, uklonila se a prohlásila: „Ano, pane.“
Člověku by se z toho skoro chtělo zvracet.
Charles teatrálně přeskočil barový pult a za potlesku hostů se vydal k našemu boxu.
Nejdřív se mi uklonil a potom se otočil k Ericovi se soustředěným výrazem, který by někdo mohl považovat za podlézavý, ale mně tak nepřipadal.
„Tahle žena ti poví, co tě čeká. Bude teď tvojí paní tak dlouho, jak to bude zapotřebí.“ Neměla jsem tušení, na co Charles Twinning při Ericově rozkazu myslí. Spousta upírů by nedokázala překousnout fakt, že se mají podřídit vůli obyčejného smrtelníka, i kdyby jím to uložil jejich nadřízený.
„Ne, Ericu!“ vyjekla jsem překvapeně. „Jestli chcete, aby někoho poslouchal, měl by to být Sam.“
„Sam sem poslal vás. Odteď máte Charlese na starosti vy,“ odpověděl Eric s nepřístupným výrazem. Zkušenost mi velela, že jakmile u něj spatřím podobný výraz, diskuse je u konce.
Nechápala jsem, o co Ericovi jde, ale bylo mi jasné, že to nebude nic příjemného.
„Jen si dojdu pro svrchník a potom jsem vám cele k službám,“ prohlásil Charles Twinning a uklonil se přede mnou tak vznešeně a zdvořile, že jsem si připadala jako naprostá hlupačka. Přidušeně jsem cosi zamumlala a přestože Charles stále skláněl hlavu, zaletěl ke mně svým jedním okem a zamrkal na mě. Bezděčně jsem se usmála. Docela se mi ulevilo.
Mrtvý Connie z reproduktorů oznámil: „Teď, naši noční ptáci, pokračujeme sérií deseti skladeb určených pro nás umrlce. Tady je vaše oblíbená.“ Potom se ozvala skladba Here Comes the Night. Eric se mě zeptal: „Zatančíme si?“
Otočila jsem se k malému parketu a viděla, že je úplně prázdný. Eric mi ale pomohl sehnat barmana a vyhazovače, o nějž ho Sam požádal. Měla bych se mu odvděčit. „Ráda,“ odpověděla jsem přívětivě a vyklouzla z boxu. Eric ke mně napřáhl paži a já mu vložila ruku do dlaně. Druhou rukou mě vzal kolem pasu.
Přestože mě Eric převyšuje, tančilo se nám docela dobře. Celou dobu jsem předstírala, že si nevšímám zvědavých pohledů návštěvníků baru a hladce jsem s Ericem klouzala po parketu. Soustředila jsem se na jeho krk, abych se mu nemusela dívat do očí.
Když hudba utichla, Eric poznamenal: „Mám pocit, jako bych se vás už takhle někdy dotýkal.“
Vynaložila jsem veškeré síly, abych neodtrhla oči od jeho ohryzku. Měla jsem nesmírně silné nutkání odseknout: „Tvrdil jsi, že mě miluješ a zůstaneš se mnou navždycky.“
„To tak!“ vyprskla jsem, rychle Erica pustila a vymanila se z jeho objetí. „Mimochodem, nenarazil jste někdy na takového nepříjemného upíra jménem Mickey?“
Eric mě znovu vzal za ruku a pevně ji stiskl v dlani. Rázem jsem vyjekla: „Au!“ a můj taneční partner sevření povolil.
„Přišel sem minulý týden. Kde jste ho viděla?“ zajímal se.
„U Merlotta.“ Udivilo mě, jak velký zájem v Ericovi probudila moje poslední otázka. „Proč vás to zajímá?“
„Co tam dělal?“
„Pil Červenou a vysedával u stolu s mojí kamarádkou Tarou. Už jste ji potkal, pamatujete? V Klubu mrtvých v Jacksonu.“
„Tehdy byla pod ochranou Franklina Motta.“
„Chodili spolu. Nechápu, proč jí klidně dovolil, aby si vyrazila s Mickeym. Doufala jsem, že ho Taře přidělil jako osobního strážce nebo tak nějak,“ odpověděla jsem a přitom jsem uchopila do ruky svou bundu. „O co mu vlastně jde?“ zeptala jsem se.
„Držte se od něj dál! Nemluvte s ním, nesnažte se mu zkřížit cestu a ani se nepokoušejte Taře pomoct. Když sem Mickey přišel, mluvil hlavně s Charlesem. A ten mi prozradil, že Mickey je tak trochu samorost. Je schopný páchat… zvrácené věci. Nemotejte se kolem nich.“
Poprosila jsem ho, aby mi to vysvětlil trochu konkrétněji.
„Je schopen takových věcí, ke kterým bychom se my ostatní nikdy neuchýlili,“ odpověděl Eric.
Přeměřila jsem si Erica překvapeným ustaraným pohledem. „Nemůžu to jen tak přehlížet. Nemám zase tolik přátel, aby mi nevadilo, když jeden z nich skončí pod drnem.“
„Jestliže si něco začala s Mickeym, její život visí na vlásku,“ podotkl Eric s krutou upřímností, vzal si ode mě bundu a pomohl mi do ní. Když jsem si zapnula knoflíky, položil mi ruce na ramena a prohnětl je.
„Padne vám dobře,“ řekl. Nemusela jsem být telepat, abych poznala, že už o Mickeym nechce ztratit ani slovo.
„Dostal jste ode mě poděkování?“
„Samozřejmě. Připadalo mi, ehm, zdvořilé.“
Přikývla jsem v naději, že tím náš rozhovor skončí. Samozřejmě jsem se mýlila.
„Pořád mi vrtá hlavou, proč byla ta vaše stará bunda zašpiněná od krve,“ zamumlal Eric. Rychle jsem zvedla hlavu a pohlédla mu do očí. Znovu jsem v duchu proklela svoji lehkovážnost. Když mi naposledy přišel poděkovat, že jsem ho vzala k sobě, počkal si, až nebudu mít co na práci, a začal prohledávat dům, dokud nenarazil na mou bundu. „Co jsme provedli, Sookie? A komu?“
„Byla to slepičí krev. Zařízla jsem slepici a uvařila ji,“ zalhala jsem. Jako malá jsem viděla babičku zabíjet slepici, ale já sama jsem to nikdy neudělala.
„Sookie, Sookie! Můj senzor hloupostí to vyhodnotil jako lež,“ namítl Eric a vyčítavě zavrtěl hlavou.
Vyděsil mě natolik, že jsem se nuceně rozesmála. V takové náladě se dobře odcházelo. Všimla jsem si, že Charles Twining už stojí u hlavních dveří a přes ruku má přehozenou moderní silnou bundu. „Na shledanou, Ericu, a díky za barmana,“ rozloučila jsem se, jako by mi Eric půjčil jen tužkové baterie nebo hrnek rýže. Eric se ke mně sklonil a políbil mě svými chladnými rty na tvář.
„Jeďte opatrně,“ poučil mě. „A nepřibližujte se k Mickeymu. Musím zjistit, co dělá na mém území. Jestli vám Charles bude dělat potíže, zavolejte mi.“ (Vyznělo to stejně, jako kdyby se pokazily baterky nebo se do rýže pustili červi.) Za Ericovými zády jsem zahlédla tu ženu, která předtím poznamenala, že rozhodně nejsem panna. Stále ještě seděla u baru a přemýšlela, jak se mi podařilo získat pozornost tak starého a přitažlivého upíra, jako je Eric.
Také jsem to nechápala.
2024 ©