2. kapitola

Zpočátku jsem si myslela, že se všechno vrátilo do starých kolejí. Nazítří večer bylo v baru trochu klidněji. Sam se vrátil do práce a působil uvolněně a spokojeně. Nic ho nepopuzovalo a když jsem mu vylíčila, o jaký rozruch se tu včera postarala ta neznámá žena, pochválil mě, jak elegantně jsem všechno vyřešila. Tara dnes nepřišla, takže jsem ji nemohla vyzpovídat ohledně Mickeyho. Bylo mi po tom vůbec něco? Určitě nebylo − ale rozhodně mi nasadila brouka do hlavy. Jeff LaBeff se vrátil a po včerejší srážce s mladým studentíkem sekal dobrotu. Sam se o jejich potyčce dozvěděl po telefonu od Terryho, proto Jeffa zavčasu varoval. Andy Bellefleur, detektiv okresní policie a Portiin bratr, sem přišel s Halleigh Robinsonovou, mladou ženou, s níž právě randil. Andy byl starší než já, a to jsem oslavila už šestadvacáté narozeniny. Halleigh bylo teprve jednadvacet − právě tolik, abychom ji sem vůbec pustili. Halleigh teprve nedávno dostudovala vysokou a učila na zdejší základní škole. Její prodloužené hnědé vlasy, velké hnědé oči a pěkně tvarovaná postava působily přitažlivě. Andy s ní chodil už dva měsíce a já z těch několika příležitostí, kdy jsem je viděla pohromadě, usoudila, že se jejich vztah vyvíjí obvyklým tempem. Andy měl hlavu plnou Halleigh. Myslel na to, jak moc se mu líbí (i když mu připadala trochu nudná), a říkal si, že mu takové děvče stojí za trochu delší čekání. Halleigh na Andyho zase pohlížela jako na přitažlivého a sečtělého chlapa, a navíc se jí líbil zgruntu zrenovovaný dům Bellefleurových. Ale příliš nedoufala, že s ní Andy zůstane i poté, co se spolu vyspí. Příčí se mi, že vím o vztazích dvou lidí mnohem víc než oni sami, ale i když se sebevíc snažím nevnímat jejich myšlenky, vždycky toho zaslechnu víc, než je mi milé. Ten večer přišla těsně před zavírací hodinou do baru i Claudine. Má přes metr osmdesát, dlouhé černé vlasy a bledou namodralou pleť, která svým hladkým lesklým povrchem připomíná švestku. Claudine se obléká tak, aby na sebe strhla pozornost. Dnes si vybrala terakotový kostýmek s přiléhavými kalhotami, ve kterém připomínala Amazonku. Claudine pracuje v reklamačním oddělení jednoho velkého rustonského obchodního domu. Potěšilo by mě, kdyby s sebou přivedla i svého bratra Clauda. Sice o mě nejeví zájem, ale jeho zevnějšek je pastvou pro oči. Claudine je víla. Myslím to vážně. A její bratr spadá do stejné kategorie nadpřirozených bytostí, ale v mužské podobě. Zamávala na mě přes celý bar a já její gesto s úsměvem opětovala. Claudine je neustále samý smích a vždy z ní vyzařuje dobrá nálada, pokud se ovšem v dohledu nevyskytuje žádný upír. Claudine je nepředvídatelná žena a skvělá společnice, ale jakmile se rozčílí, chová se jako tygr. To se však naštěstí příliš často nestává. Víly hrají ve světě nadpřirozených bytostí zvláštní úlohu. Ještě jsem nezjistila, o co přesně jde, ale dříve či později na to přijdu. Každý muž v baru mohl na Claudine oči nechat a ona si to jaksepatří užívala. Dlouze a významně se zadívala na Andyho Bellefleura. Halleigh Robinsonová ji ihned probodla pohledem, ale potom jí došlo, že by se měla chovat jako milá a nevinná jižanka. Claudine se ovšem o Andyho přestala zajímat, sotva si všimla, že pije ledový čaj s citronem. Víly jsou totiž na citrony ještě mnohem alergičtější než upíři na česnek. Claudine se pomalu dostala až ke mně a radostně mě objala, čímž na mě přivolala závist všech mužů v baru. Potom mě vzala za ruku a odvedla do Samovy pracovny. Zvědavost mě přiměla podvolit se jí a neklást odpor. „Kamarádko,“ začala Claudine, „mám pro tebe špatnou zprávu.“ „Co se děje?“ Moje zvědavost se rázem změnila ve zděšení. „Dnes ráno se tu odehrála přestřelka. Odnesla to jedna puma.“ „To ne! Jason!“ Čekala jsem, že pokud by se neobjevil v práci, některý z jeho přátel by mi dal vědět. „Ne, tvůj bratr je v pořádku, Sookie. Postřelili Calvina Norrise.“ Nohy jako by mi zarostly do země. Proč mi Jason nezavolal? Proč jsem se to musela dozvědět od někoho jiného? „Zemřel?“ zeptala jsem se roztřeseným hlasem. S Calvinem jsme si nebyli bůhvíjak blízcí − to tedy rozhodně ne −, ale přesto mi ta zpráva vyrazila dech. Nedávno ve městečku zastřelili jednu dívku, jmenovala se Heather Kinmanová. Kam to Bon Temps spěje? „Dostal ránu kulkou do hrudníku. Je naživu, ale má namále.“ „Je v nemocnici?“ „Ano, jeho neteře s ním jely na kliniku v Graineru.“ Městečko Grainer leží za Hotshotem, ještě dál na jihovýchod. Cesta tam byla kratší než do okresní nemocnice v Clarice. „Kdo ho postřelil?“ „To nikdo neví. Stalo se to dnes ráno, když jel do práce. Měl zrovna, ehm, svůj den. Vrátil se domů, znovu na sebe vzal lidskou podobu a vydal se do města na denní směnu.“ Calvin pracoval ve firmě Norcross. „Jak ses to dozvěděla?“ „Jeden jeho příbuzný si k nám přišel koupit pyžamo, protože Calvin prý žádné nemá. Zřejmě spí naostro,“ prohodila. „Nechápu, jak si vůbec můžou myslet, že se jim ho podaří přetáhnout přes Calvinovy obvazy. Třeba potřebovali jen kalhoty. Calvinovi by se příčilo, kdyby se musel potulovat po nemocnici v těch jejich erárních hadrech.“ Mezi řečí se Claudine dlouze rozhlížela napravo i nalevo. „Díky, že jsi mi to řekla,“ řekla jsem jí. Sice mi nešlo na rozum, jak se mohla znát s nějakým Calvinovým příbuzným, ale nechtěla jsem vyzvídat. „Nemáš za co. Napadlo mě, že bys to ráda věděla. Heather Kinmanová taky patřila mezi měňavce. To jsi určitě netušila. Jen se nad tím zamysli!“ Claudine mě potom políbila na čelo − jako všechny víly se ráda dotýkala lidí − a vrátila se do baru. Ohromila mě natolik, že jsem nebyla schopná jediného slova. Ona sama se ale okamžitě vrátila do své obvyklé nálady. Objednala si koktejl a během dvou minut k sobě nalákala několik obdivovatelů. Nikdy s nikým neodešla, ale muže zjevně bavilo dobývat ji. Došla jsem k závěru, že Claudine z jejich pozornosti a obdivu čerpala životodárnou sílu. Dokonce i Sam se na ni zářivě usmíval, ačkoliv nám nenechávala žádné spropitné. Těsně před zavírací hodinou se Claudine vydala na zpáteční cestu do Monroe a já pak vylíčila Samovi, jaká tragédie se přihodila Calvinu Norrisovi. Vyděsilo ho to úplně stejně jako mě. Přestože Calvin stál v čele malé skupinky hotshotských měňavců, většina lidí ho znala jako klidného a tichého starého mládence s vlastním domem a slušnou prací vedoucího směny v místní dřevařské firmě. Nemohla jsem uvěřit, že by jedna nebo druhá stránka jeho osobnosti někoho přiměla k tomu, aby na něj vypálil smrtící kulku. Sam si umínil, že mu za celý náš podnik pošle květiny. Oblékla jsem si kabát, vyšla z baru jako první a slyšela, jak za námi Sam zamyká dveře. Zničehonic jsem si uvědomila, že nám dochází umělá krev, takže jsem se k Samovi otočila, abych ho na to upozornila. Sam si mě všiml, zůstal stát a tázavě se na mě zadíval. Hned vzápětí se mu však v obličeji objevil překvapený výraz a po noze se mu rozlila rudá skvrna. K uším mi dolehla rána. Všude byla krev. Sam se svezl k zemi a já začala ječet.