Quinn se ujal úklidu se samozřejmou autoritou šéfa, který má s organizováním podobných prací bohaté zkušenosti. Přestože jsem se ještě nevzpamatovala z šoku a připadala si jako otupělá, neušlo mi, že vydává stručné a jasné pokyny ohledně vybavení, které sloužilo ke zkouškám obou adeptů. Členové smečky s pozoruhodnou rychlostí rozebrali klec, ve které oba vlkodlaci zápasili, i plošiny a tunel, kde se odehrávala zkouška hbitosti. Úklidová četa pečlivě vytřela krev a další tekutiny. Zakrátko byla celá budova vyklizená a kromě diváků, kteří sledovali osudové klání, v ní nezůstalo vůbec nic. Patrick Furnan na sebe opět vzal lidskou podobu a doktorka Ludwigová se pustila do ošetřování jeho četných ran. Každá z nich mě naplňovala radostí a litovala jsem, že nejsou ještě hlubší a nebezpečnější. Smečka však vyslovila souhlas s Furnanovým vítězstvím, a pokud proti tak zbytečné brutalitě neprotestovali příslušníci jeho druhu, já jsem s tím nemohla vůbec nic dělat.
Alcida se ujala Maria-Star Cooperová, mladá členka vlkodlačí smečky, kterou jsem téměř neznala.
Tiskla ho k sobě, hladila ho po zádech a snažila se mu dodat sílu už jen svou bezprostřední blízkostí. Nemusel mi ani vysvětlovat, že ho teď mnohem víc těší přítomnost ženy stejného založení, než moje. Vydala jsem se za ním, abych ho objala, ale když jsem se k němu přiblížila, okamžitě jsem poznala, že jsem zbytečná. Zabolelo mě to − a musím přiznat, že to byla palčivá bolest −, ale dnešek se netočil kolem mě a mých pocitů.
Claudine plakala v bratrově objetí. „Je strašně citlivá,“ zašeptala jsem Claudovi a trochu jsem se styděla, že mám oči suché. Nejvíc mi ležel na srdci Alcide, protože Jacksona Herveauxe jsem skoro neznala.
„V Iowě zažila druhou válku s elfy a bojovala proti nejlepším z nich,“ řekl mi Claude a zavrtěl hlavou. „Viděl jsem, jak jeden skřítek, který přišel v boji o hlavu, v posledním záchvěvu života vystrčil na Claudine jazyk, a ona se smála. Ale když se ocitne v blízkosti silného zdroje světla, bývá citlivější.“
Jeho slova mi spolehlivě zavřela pusu. Netoužila jsem odhalovat tajuplné stránky života dalšího druhu nadpřirozených bytostí. Už jsem jich dnes měla až po krk.
Když teď konečně zmizel všechen nepořádek (ten nepořádek zahrnoval kupříkladu Jacksonovo tělo, které doktorka Ludwigová někam přenesla, aby na sebe mohlo vzít lidskou podobu, protože jen tak mohla historka o příčině jeho smrti působit pro svět věrohodně), všichni přítomní členové smečky se shromáždili kolem Patricka Furnana, dosud neoblečeného. Při pohledu na jeho tělo bylo zřejmé, že se po právě vybojovaném vítězství cítí jako chlapák. Fuj!
Stál na nějaké dece. Byl to červený pléd, jaký si berete na stadion, když se jdete podívat na fotbalový zápas. Opovržlivě jsem ohrnula rty, ale hned nato jsem dokonale vystřízlivěla, když jsem spatřila manželku nového vůdce smečky, jak ke svému muži přivádí hnědovlasou, ani ne dvacetiletou dívku. Byla nahá jako její pán, ale ve své nahotě vypadala mnohem líp než on.
Co se to sakra děje?
Pak jsem si ale vybavila poslední část ceremoniálu a uvědomila jsem si, že Patrick Furnan s tou dívkou hodlá souložit přímo před našima očima. Ne! Na tohle se za žádnou cenu nebudu dívat. Otočila jsem se a vydala se na ústup. Claude však na mě sykl: „Nemůžete odejít!“ Zakryl mi dlaní ústa a zatlačil mě zpátky do houfu přihlížejících. Claudine popošla až k nám a postavila se přede mě, abych se na to nemusela dívat. Zuřivě jsem vyjekla, ale Claudova dlaň můj protest ztlumila.
„Buďte zticha,“ řekl Claude tónem, který nepřipouštěl odpor, ale zároveň z něj zazníval účastný tón, který jsem u něj neznala. „Nebo nás všechny přivedete do problémů. Jestli vám to pomůže, jde o velice starou tradici. To děvče se samo přihlásilo. Až všechno skončí, Patrick bude zase věrným manželem. Se svou manželkou už počal jednoho nového člena smečky a teď musí slavnostně počít ještě jednoho. Ať už se to podaří nebo ne, je to součást povinného ceremoniálu.“
Oči jsem měla celou dobu zavřené a byla jsem vděčná Claudine, která mi na uši přitiskla své dlaně vlhké od slz. Když bylo po všem, celý shromážděný dav sborově vykřikl. Claude i Claudine se uvolnili a poodstoupili ode mě. Neměla jsem tušení, co se stalo s tou dívkou, ale Furnan byl dosud nahý. Ale protože už jeho vzrušení pominulo, dokázala jsem se s tím vyrovnat.
Teď začali všichni vlkodlaci skládat do rukou svého nového vůdce slavnostní přísahu, čímž oficiálně stvrzovali Patrickovo výsadní postavení. Přistupovali k němu po pořádku, zřejmě od nejmladších k nejstarším, jak jsem zjistila po krátkém pozorování. Každý z nich Furnanovi olízl hřbet ruky a rituálně se mu poklonil. Když přišla řada na Alcida, náhle jsem si uvědomila, že všemu neštěstí ještě zdaleka nemusí být konec.
Uvědomila jsem si, že zadržuju dech.
Z ticha, které se v té chvíli rozhostilo kolem mě, jsem zjistila, že nejsem jediná. Po dlouhém zaváhání se Furnan sklonil a přiložil zuby na Alcidovu šíji. Užuž jsem otevírala ústa na protest, ale Claudine mě přes ně zlehka třepla rukou. Furnan se do Alcidovy kůže nezakousl, nechal ji úplně neporušenou.
Vůdce smečky Furnan tím vyslal jasný signál.
Když poslední vlkodlak dokončil tradiční rituál, cítila jsem se ve všech směrech úplně vyčerpaná. Už to tímhle skutečně všechno skončilo? Ano, smečka se pomalu rozcházela, někteří vlkodlaci Furnanovi ještě blahopřáli a objímali ho, jiní se v tichosti vytráceli. Já jsem také zvolna zamířila ke dveřím. Až mě někdo příště vyzve, abych sledovala rituál nadpřirozených bytostí, radši se vymluvím, že si musím umýt vlasy.
Jakmile jsem se ocitla na čerstvém vzduchu, zvolnila jsem krok a nohy jsem táhla pomalu za sebou. Musela jsem přemýšlet o věcech, které jsem zatím odložila stranou, například o tom, co jsem vyčetla Alcidovi z hlavy, když ta katastrofa skončila. Že jsem ho zklamala. Prosil mě, ať přijdu, a já mu vyhověla. Měla jsem tušit, že tím sleduje nějaký cíl.
Teď vím, že Furnana podezíral z nekalosti. Bál se, že se chce uchýlit k nějakému podrazu. Alcide se už předtím dohodl s otcovou spojenkyní Christine a ta pak zařídila, abych proti Furnanovi využila svých telepatických schopností. A potom jsem právě včas zjistila, že Jacksonův protivník podvádí. Toto odhalení mělo Jacksonovi zajistit vítězství.
Místo toho se smečka postavila proti němu a klání pokračovalo takovým způsobem, jaký jsem v žádném případě nemohla ovlivnit. Jenomže Alcide, přemožený žalem a zuřivostí, teď házel vinu na mě.
Snažila jsem se ze sebe vykřesat vztek, ale cítila jsem jenom nekonečný smutek.
Claudine a Claude se se mnou rozloučili, skočili do Claudinina cadillaku, odlepili se z místa a uháněli pryč, jako kdyby se už nemohli dočkat, až dojedou do Monroe. Měla jsem podobné pocity, ale nebyla jsem zdaleka tak odolná jako víly. Usedla jsem za volant vypůjčeného chevroletu Malibu a pak jsem se pět nebo deset minut snažila uklidnit, abych se vůbec odvážila vyrazit k domovu.
Zjistila jsem, že myslím na Quinna. Po chmurných úvahách o rozedraném mase, krvi a smrti to pro mě představovalo příjemnou změnu. Když jsem se mu zadívala do hlavy, spatřila jsem tam muže, který ví, co chce. Ale stejně mi to nepomohlo odhalit, co je vlastně zač.
Cesta domů byla pochmurná.
Měla jsem Samovi radši zavolat, že večer do baru nepřijdu. Sice jsem jako obvykle přijímala objednávky, nosila jídlo a pití ke správným stolům, nalévala pivo do sklenic, odkládala si spropitné do džbánku na tuzéry, utírala vybryndané nápoje ze stolů a připomínala kuchaři (upírovi Anthonymu Bolivarovi, který u nás brigádničil už předtím), že číšník, který nám momentálně vypomáhá, je pro něj tabu. Ale postrádala jsem energii, chyběla mi potřebná jiskra a neměla jsem sebemenší radost z práce. Všimla jsem si, že Sam už vypadá mnohem líp, i když ještě dost odpočíval a posedával v koutě, odkud sledoval Charlese při práci. Možná na něj Sam tak trochu žárlil, protože Charles se mezi hosty těšil stále větší oblibě. Byl to bezesporu nesmírně okouzlující upír. Dnes večer měl přes oko rudou pásku a na sobě svou vzdušnou bílou romantickou košili a černou vestu pošitou drobnými penízky − kýčovitě okázalou, ale zároveň působivou.
„Vypadáte sklíčeně,“ řekl mi, když jsem k němu přišla pro Toma Collinse, rum a kolu.
„Jenom mám za sebou dlouhý den,“ odpověděla jsem a silou vůle si nasadila přívětivý úsměv. Musela jsem večer zpracovat tolik citových zážitků, že mi ani nevadilo, když si Bill znovu přivedl do baru Selah Pumphreyovou. Nerozhodilo mě ani zjištění, že se spolu posadili ke stolu, který patřil do mého úseku. Ale když mě Bill chytil za ruku, potom co jsem se od nich otočila a mířila jsem pro jejich objednávku, ucukla jsem, jako kdyby se mě pokusil zapálit.
„Jen jsem chtěl vědět, co se děje,“ řekl mi a já si v té chvíli vybavila všechny příjemné pocity, které jsem zažívala tehdy v nemocnici, když se položil vedle mě. Už jsem otevírala pusu k odpovědi, ale v té chvíli jsem si všimla pobouřeného výrazu Selah Pumphreyové a okamžitě jsem uvedla svá citová stavidla do pohotovosti.
„Hned se vrátím s tou krví,“ odpověděla jsem zvesela a roztáhla rty v úsměvu, který mi odhaloval úplně všechny zuby, včetně stoliček.
K čertu s ním, pomyslela jsem si. S ním i s tím koněm, na kterém sem přijel.
Pak už jsem se věnovala jenom svým povinnostem. Usmívala jsem se a pracovala, pracovala jsem a usmívala se. Od Sama jsem se držela co nejdál, protože jsem neměla nejmenší chuť pouštět se dnes večer do debaty s dalším měňavcem. Bála jsem se totiž − protože jsem neměla sebemenší důvod být na Sama naštvaná −, že kdyby se mě zeptal, co se mi stalo, vyklopila bych mu pravdu. Také máte někdy pocit, že je vám tak mizerně, až se vám z toho úží dech? Tak přesně takhle jsem se cítila já.
Ale nakonec jsem se za Samem musela vypravit, protože mě Catfish poprosil, jestli by dnešní útratu nemohl zaplatit šekem. Samovo pravidlo znělo, že platby šekem musí schvalovat sám. Musela jsem přistoupit až k němu, protože v baru nebylo slyšet vlastního slova.
Přála jsem si jenom jedinou věc − nedat mu nic najevo a udržet své pocity pod pokličkou −, ale když jsem se k němu naklonila, abych mu vysvětlila Catfishovy problémy s hotovostí, Sam na mě vytřeštil oči. „Proboha, Sookie, s kým ses to promenádovala?“
Bez jediného slova jsem poodstoupila dozadu. Samovi totiž vyrazil dech pach, který na mě ulpěl, aniž jsem si to uvědomovala. Už mě unavovalo to množství nadpřirozených bytostí, které na mě neustále něco vytahovaly.
„Kde jsi přišla k tygrovi?“ zeptal se mě.
„K tygrovi?“ opakovala jsem ohromeně.
Teď už jsem tedy věděla, v co se za úplňku mění můj nový známý Quinn.
„Pověz mi to!“ naléhal na mě Sam.
„Ne,“ utrhla jsem se na něj. „Nepovím. Co s tím Catfishem?“
„Pro tentokrát mi výjimečně může vypsat šek. Pokud s ním budou nějaké problémy, žádný další mi už nevypíše.“
O té poslední věci jsem před Catfishem pomlčela. Vzala jsem si od něj šek, vyslechla jeho alkoholem prostoupené poděkování a obě položky uložila tam, kam patří.
Ke všemu zlému jsem svým stříbrným řetízkem zachytila za roh barového pultu, když jsem se shýbala k zemi, abych zvedla ubrousek, který nějaký pobuda shodil na zem. Řetízek se mi přetrhl, ale zachytila jsem ho a strčila si ho do kapsy. Zatraceně! Měla jsem za sebou mizerný den, který pokračoval mizerným večerem a nocí.
Když Bill a Selah odcházeli, schválně jsem jeho nové známosti zamávala na rozloučenou. Nechal mi štědré spropitné a já si peníze strčila do kapsy tak zprudka, že jsem si ji málem rozpárala. Během večera jsem několikrát uslyšela vyzvánět telefon na barovém pultu, a když jsem pak odnášela do kuchyňky špinavé sklenice, Charles mi oznámil: „Někdo pořád volá a pak pokaždé zavěsí. Strašně to leze na nervy.“
„Za chvíli ho to přestane bavit a nechá toho,“ snažila jsem se ho uklidnit.
Asi o hodinu později, právě když jsem před Sama stavěla sklenici koly, ke mně přistoupil vypomáhající číšník a oznámil mi, že někdo stojí u vchodu pro zaměstnance a ptá se po mně.
„Co jsi dělal venku?“ zeptal se ho Sam zostra.
Mladík se zatvářil zahanbeně. „Kouřil, pane Merlotte,“ odpověděl. „Šel jsem si trochu oddechnout ven, protože mi ten upír pohrozil, že ze mě vysaje všechnu krev, když si zapálím vevnitř. No a najednou se tam přede mnou zčistajasna vynořil ten chlap.“
„Jak vypadá?“ zeptala jsem se.
„No, je starej a černovlasej,“ řekl mládenec a pokrčil rameny. Pozorovacím talentem ho příroda rozhodně neobdařila.
„Fajn,“ řekla jsem. Byla jsem ráda, že mám aspoň důvod dopřát si krátkou pauzu. Tušila jsem, kdo ten návštěvník může být, a pokud by vešel do baru, mohl by vyvolat hotové pozdvižení. Sam si našel záminku, aby mě mohl vyprovodit ven − prohlásil, že si potřebuje odskočit, popadl hůl a belhal se chodbou za mnou. V kanceláři měl vlastní malou toaletu, do které teď zamířil, zatímco já jsem pokračovala kolem pánských a dámských záchodků k zadním dveřím. Opatrně jsem je otevřela a vykoukla ven. A potom jsem se usmála. Muž, který na mě čekal, byl vlastníkem jedné z nejznámějších tváří na světě − neznali ho snad jen dospívající pomocní číšníci.
„Bubbo,“ usmála jsem se, šťastná že vidím starého známého upíra. Nebylo radno oslovovat ho jeho původním jménem, pokud ho člověk nechtěl rozčílit a zmást. Bubba byl totiž kdysi znám jako… Ne, raději toho nechám. Ale divíte se, proč se po jeho smrti neustále objevují zaručené zprávy, že ho ten či onen někde viděl? Tímhle se všechno vysvětluje.
Přeměna dotyčného slavného muže v upíra však nebyla příliš úspěšná, protože jeho organismus byl plný medikamentů. Bubba si však vedl docela dobře, až na to, že mnohem radši než lidskou krev měl krev kočičí. Upíří společenství se o něj nesmírně pečlivě staralo. Eric ho zaměstnával jako poslíčka. Bubbovy lesklé černé vlasy měly vždy dokonalý střih a byly pečlivě upravené a jeho dlouhé kotlety vzorově zarovnané. Dnes měl na sobě černé kožené sako, nové modré džíny a vzdušnou černou košili se stříbřitým leskem.
„Vypadáte skvěle, Bubbo,“ vydechla jsem obdivně.
„Vy taky, slečno Sookie,“ odpověděl a celá tvář se mu rozzářila v úsměvu.
„Chtěl jste mi něco povědět?“
„Ano, slečno. Poslal mě sem pan Eric. Mám vám vyřídit, že není tím, kým se zdá.“
Zamrkala jsem.
„Kdo, Bubbo?“ zeptala jsem se a snažila jsem se, aby můj hlas neztratil nic ze své vlídnosti.
„Je to zabiják.“
Zírala jsem na Bubbu, ne protože bych si myslela, že se dozvím něco víc, ale jelikož jsem se snažila přijít na kloub Ericovu vzkazu. Byla to chyba. Bubba začal těkat očima ze strany na stranu a úsměv z obličeje se mu vytratil. Měla jsem radši zírat do zdi − získala bych zhruba stejné informace a Bubbu by úplně neochromila nervozita.
„Děkuju Bubbo,“ řekla jsem a poplácala ho po jeho svalnatém rameni. „Vedl jste si skvěle.“
„Můžu už jít? Zpátky do Shreveportu?“
„Samozřejmě,“ ujistila jsem ho. Prostě zavolám Ericovi. Proč mi vlastně nezatelefonoval, když měl na srdci tak naléhavou a důležitou zprávu, jako je podle všeho právě tahle?
„Objevil jsem zpáteční cestu, která vede kolem zvířecího útulku,“ oznámil mi Bubbo pyšně.
Polkla jsem nasucho. „No, to je výborné. Skvělé,“ odpověděla jsem a snažila se potlačit žaludeční nevolnost.
„Brzy nashle!“ zavolal na mě ještě Bubba z kraje parkoviště. Právě když jste si mysleli, že Bubba je ten nejpříšernější upír na světě, udělal něco, čím vám naprosto vyrazil dech. Třeba že zmizel tak bleskově, že jste vůbec nechápali, kde je mu konec.
„Už brzy,“ opakovala jsem zamyšleně.
„Byl to ten, kdo si myslím?“ ozvalo se za mnou.
Nadskočila jsem, otočila se a zjistila, že je to Charles, který momentálně zběhl ze svého místa u barového pultu.
„Vylekal jste mě,“ řekla jsem, jako kdyby to na mně neviděl.
„Omlouvám se.“
„Ano, byl to on.“
„Myslel jsem si to. Živě zpívat jsem ho nikdy neslyšel. Musí to být úžasné.“ Charles nepřítomně zíral na parkoviště, jako kdyby usilovně přemýšlel o něčem jiném. Měla jsem vtíravý pocit, že svá slova vůbec nevnímá.
Otevřela jsem ústa k otázce, ale než mi slova dorazila ke rtům, uvědomila jsem si, co anglický pirát vlastně řekl, a můj dotaz mi uvízl v hrdle. Po dlouhém váhání mi došlo, že musím promluvit, nebo si Charles uvědomí, že je něco v nepořádku.
„No, asi bychom se měli vrátit do práce,“ řekla jsem a vyloudila na obličeji zářivý úsměv, k němuž sahám pokaždé, když mě ochromí nervozita. A že jsem byla pořádně nervózní! Díky omračujícímu poznání, které jsem právě učinila, teď všechno začalo zapadat do sebe. Každičký chloupek na pažích a v zátylku mi stál v pozoru a váhala jsem, který ze svých reflexů mám poslechnout − bojovat, nebo utéct? Nejradši bych utekla. Jenomže mezi zadním východem a mnou stál Charles. Začala jsem couvat do barové místnosti.
Dveře mezi chodbou a barem byly obvykle otevřené, protože se tudy neustále trousili hosté na toalety. Teď však byly zavřené. Když jsem vycházela ven za Bubbou, nechala jsem je dokořán.
To bylo zlé.
„Sookie,“ ozval se za mnou Charles. „Vážně mě to moc mrzí.“
„To vy jste vystřelil na Sama, viďte?“ Sáhla jsem za sebe ve snaze nahmatat kliku a otevřít. Před všemi barovými hosty by mě přece nezabil, ne? Potom jsem si ale vybavila tu noc, kdy Eric s Billem doslova vybílili celý můj obývací pokoj plný mužských. Trvalo jim to pouhé tři nebo čtyři minuty. A pamatuju si, jak ti muži potom vypadali.
„Ano. Byla to šťastná shoda okolností, když jste přistihla tu kuchařku a ona se přiznala. Ale k tomu, že vystřelila na Sama, se nepřiznala, že ne?“
„Ne,“ odpověděla jsem strnule. „Všechny ostatní má na svědomí ona, ale Sama ne. Toho zasáhla jiná kulka.“
Prsty jsem nahmatala kulovou kliku. Pokud se mi podaří otočit jí, možná to přežiju. Ale možná, že ne. Nakolik si Charles cení svého vlastního života?
„Chtěl jste tady dostat práci,“ řekla jsem.
„Napadlo mě, že se moje pomoc může hodit, když Sam vyklidí pole.“
„Jak jste věděl, že požádám o pomoc Erica?“
„Nevěděl jsem to. Ale počítal jsem, že se o problémech v baru určitě nějak dozví. A protože to bude znamenat pomoc pro vás, určitě něco podnikne. No a jako výpomoc jsem logicky připadal v úvahu já, protože jsem byl po ruce.“
„Proč to všechno děláte?“
„Eric má jistý dluh.“
Přibližoval se ke mně, ale ne příliš rychle. Možná se k tomu činu nemohl odhodlat. Možná doufal, že ještě nastane nějaký vhodnější okamžik, kdy by mě mohl sprovodit ze světa v naprosté tichosti.
„Podle všeho už Eric zjistil, že nepatřím k jacksonskému hnízdu, jak jsem mu tvrdil.“
„Jo. V tom jste šlápl vedle.“
„Proč? Připadalo mi to jako ideální řešení. Pohybuje se tam taková spousta mužů, že si je nikdo není schopen zapamatovat. Nikdo pořádně neví, kolik jich tím jejich domem prošlo.“
„Ale všichni Bubbu slyšeli zpívat,“ odpověděla jsem tiše. „Zpíval speciálně pro ně. Kdo to zažil, nikdy na to nezapomene. Nevím, jak to zjistil Eric, ale mně všechno došlo, hned jak jste prohlásil, že jste ho nikdy…“
Charles vyskočil.
O zlomek vteřiny později jsem už ležela na zádech, ale jednu ruku jsem bleskově stačila strčit do kapsy. Charles se nade mě naklonil s otevřenými ústy, připravený zakousnout se. Podpíral se rukama, jako by se galantně snažil nenalehnout přímo na mě, a vyceněné špičáky mu svítily.
„Musím to udělat. Přísahal jsem. Je mi to líto.“
„Mně ne,“ odpověděla jsem, strčila mu svůj přetržený stříbrný řetízek do úst a druhou rukou jsem mu zvedla bradu a ústa mu násilím zavřela. Charles zařval a udeřil mě. Ctila jsem, jak mi praská žebro. Z úst se mu vyřinul dým. Vykřikla jsem a vrávoravě se dala na útěk. Dveře se rozletěly a na úzkou chodbu se vyhrnuli baroví hosté. Sam vyletěl ze dveří své kanceláře, jako kdyby ho někdo vystřelil z děla. Na muže se zlomenou nohou se pohyboval neuvěřitelně rychle a k mému překvapení držel v ruce dřevěný kolík. V tu chvíli už řvoucího upíra zalehlo tolik svalnatých mužů v džínách, že skoro nebyl vidět. Charles se je všechny snažil nazdařbůh kousat, ale spálená ústa ho příliš bolela a sil mu ubývalo.
Catfish Hunter byl v té hromadě štamgastů úplně dole, v přímém tělesném kontaktu s Charlesem. „Podej mi ten kolík, chlapče!“ zavolal na Sama. Sam podal kolík Hoytovi Fortenberrymu, Hoyt ho zase předal Dagovi Guglielmimu a Dag ho vtiskl do Catfishovy chlupaté ruky.
„Počkáme na upíří policajty, nebo si to s ním vyřídíme sami?“ zeptal se Catfish. „Sookie?“
Po kratičké chvilce, kdy jsem musela odolávat nutkavému pokušení, jsem řekla: „Zavolejte policii.“ Na shreveportské policejní stanici sloužila speciální upíří jednotka, která měla k dispozici také speciální vozidla a speciální vězeňské cely pro upíry.
„Skončete to,“ ozval se Charles odkudsi zpod haldy mužských těl. „Svůj úkol jsem nesplnil a vězení nesnáším.“
„Tak fajn, jak je ctěná libost,“ prohlásil Catfish a proklál ho.
*
Jakmile bylo po všem a Charlesovo tělo se rozpadlo, muži se vrátili do baru a usadili se ke stolům, u kterých klábosili, než zaslechli hluk z chodby. Připadalo mi to neuvěřitelné. Už se sice neozýval žádný smích, ale zaráželo mě, že nikdo z hostů, kteří zůstali sedět na svých místech, se nezeptal mužů, kteří vyběhli na chodbu, co se tam seběhlo.
Byla jsem přirozeně náchylná k domněnce, že je to ozvěna starých příšerných časů, kdy byli černoši lynčováni při pouhém podezření, že mrkli na bílou ženu.
To přirovnání samozřejmě neplatí úplně doslova. Je sice pravda, že Charles patřil k jinému druhu, ale setsakramentsky se provinil tím, že mě chtěl zabít. Kdyby nezasáhli muži z Bon Temps, během následujících třiceti vteřin bych byla mrtvá bez ohledu na svou taktiku, s jejíž pomocí jsem se snažila odvrátit Charlesovu pozornost.
Měli jsme štěstí hned v několika směrech. V baru tehdy nebyl jediný policista nebo jiný oficiální zástupce složek prosazujících právo a pořádek. Ale pět minut potom, co se všichni vrátili do baru a znovu zasedli ke svým stolům, se objevil specialista na žhářské útoky, vyšetřovatel Dennis Pettibone, který si přijel vyzvednout Arlene. (Popravdě řečeno, v té době ještě pomocný číšník vytíral podlahu na chodbě.) Sam mi ovázal žebro obinadly, která měl v kanceláři, takže jsem teď zvolna a opatrně došla k Dennisovi a zeptala se ho, co si dá k pití.
Měli jsme štěstí, že v baru tou dobou nebyl nikdo přespolní. Zádní studenti z Rustonu, žádní řidiči kamionů ze Shreveportu, žádní příbuzní, kteří sem zaskočili s bratrancem nebo strýcem na pivo.
Měli jsme štěstí, že v baru nebyla žádná žena. Nevím proč, ale mám pocit, že ženy by na Charlesovu popravu reagovaly přecitlivěle. Vlastně jsem na ni přecitlivěle reagovala i já, pokud jsem nebrala v potaz šťastné hvězdy, které mě zachovaly při životě.
A Eric měl také štěstí, protože když asi za půl hodiny vběhl do baru, Sam už neměl po ruce žádné další dřevěné kolíky. V nervózním ovzduší, které dosud panovalo v podniku, by se docela dobře mohlo stát, že by si nějaký ztřeštěnec vzal do parády i Erica. Jenomže tenhle odvážlivec by z toho ani zdaleka nevyvázl tak snadno jako všichni ti štamgasti, kteří zneškodnili Charlese.
A Eric měl štěstí i díky tomu, že jeho první slova, která pronesl při příchodu, byla: „Sookie, jsi v pořádku?“ Plný úzkosti mě chytil a jednu ruku mi přitiskl nad pas tak zprudka, že jsem vykřikla.
„Jsi zraněná,“ vypravil ze sebe překvapeně a hned nato zjistil, že pět nebo šest mužů vstalo od stolu.
„Jenom trochu pohmožděná,“ odpověděla jsem a zatvářila se co nejsrdnatěji. „Všechno je v pořádku. To je můj kamarád Eric,“ prohlásila jsem zvýšeným hlasem. „Snažil se se mnou spojit. Teď už vím, jak to bylo naléhavé.“ Zadívala jsem se do očí všem stojícím mužům, jednomu po druhém, a všichni se nakonec zase posadili na místo.
„Pojďme si někam sednout a promluvme si,“ navrhla jsem Ericovi téměř šeptem.
„Kde je? Probodnu toho hajzla sám, bez ohledu na to, koho na mě Horký déšť pošle tentokrát,“ vybuchl Eric rozzuřeně.
„Už je po všem,“ sykla jsem. „Mohl by ses uklidnit?“
Sam nám dovolil, abychom se posadili do jeho kanceláře − jediné místnosti v celém objektu, která nám mohla zajistit posezení v soukromí. Sam zůstal stát za barovým pultem, opřený o vysokou židličku, nohu položenou na nízké stoličce, a úspěšně se staral o bar sám.
„Bill prohledal svou databázi,“ začal Eric hrdě. „Ten hajzl mi namluvil, že přijel z Mississippi, a tak jsem ho považoval za jednoho z mládenců, které Russell zavrhl. Dokonce jsem Russellovi zavolal a zeptal se ho, jestli pro něj Twinning pracoval a osvědčil se. Russell mi odpověděl, že má ve svém sídle spoustu nových upírů a Twinninga si vybavuje jen matně. Jenomže podle toho, co jsem vypozoroval v baru U Josephine, je úplně jiný šéf než já.“
Vyloudila jsem na tváři úsměv. V tom měl Eric rozhodně pravdu.
„Když jsem tedy zjistil, že mi něco nesedí, poprosil jsem Billa, aby se pustil do práce, a Bill v Twinningovi odhalil upíra, který je vázán slibem poslušnosti Horkému dešti.“
„Ten Horký déšť z něj udělal upíra?“
„Ne, ne,“ odpověděl Eric netrpělivě. „Horký déšť udělal upíra z Twinningova pána. A když byl během francouzské a indiánské války ten Charlesův pán zabit, Charles ze své vlastní vůle přislíbil poslušnost Horkému dešti. A když se Horký déšť rozčílil kvůli smrti Dlouhého stínu, pověřil Charlese, kterého považoval za svého dlužníka, aby smrt Dlouhého stínu pomstil.“
„Jak mohl svůj dluh splatit tím, že zabije právě mě?“
„Poslechl si, co se povídá, prozkoumal terén a usoudil, že mi na tobě záleží a že by se mě tvoje smrt dotkla úplně stejně jako smrt Dlouhého stínu zasáhla jeho.“
„Ach!“ Nenapadla mě žádná odpověď. Ani jediná.
Po chvíli jsem se zmohla na otázku: „Takže Horký déšť a Dlouhý stín k sobě kdysi měli hodně blízko?“
„Ano,“ odpověděl Eric, „ale nespojoval je sexuální vztah, spíš… citový. Byla to ta nejcennější část jejich vzájemného pouta.“
„A jelikož Horký déšť usoudil, že pokuta, kterou jsi mu zaplatil za smrt Dlouhého stínu, je nedostatečná, poslal za tebou Charlese, aby ti provedl něco stejně bolestného.“
„Ano.“
„A Charles odjel do Shreveportu, nastražil uši, proklepal si mě a dospěl k závěru, že ten dluh vyrovná moje smrt.“
„Podle všeho ano.“
„Dozvěděl se o těch střeleckých útocích, zjistil, že Sam je měňavec, a rozhodl se Sama postřelit, protože mu to poskytlo pádný důvod dostat se do Bon Temps.“
„Ano.“
„Je to skutečně nesmírně složité.“
„Proč mě tedy Charles nesprovodil ze světa už tehdy v noci?“
„Protože chtěl, aby všechno vypadalo jako nehoda. Nechtěl, aby si tu událost někdo dával do souvislosti s jakýmkoliv upírem, protože si nepřál, aby ho chytili a aby někdo pojal podezření, že v pozadí stojí Horký déšť.“
Zavřela jsem oči. „Podpálil mi dům,“ hlesla jsem. „Ten chudák Marriot za nic nemůže. Vsadila bych se, že ho Charles zabil ještě před zavřením baru a pak ho odtáhl za můj dům, aby to měl na koho svést. Nikdo z Bon Temps toho mládence neznal. Nikdo by se po něm nesháněl. Bože můj! Charles si vypůjčil moje klíčky! Určitě mi toho nešťastníka uložil do kufru. Ještě ne mrtvého, ale omámeného. Tu kartu mu strčil do kapsy také Charles. Ten chudák nebyl členem Společenstva slunce o nic víc než já.“
„Charlese muselo strašlivě rozčílit, že máš kolem sebe tolik přátel,“ pokračoval Eric poněkud chladně, protože několik těchto „přátel“ právě dupalo po chodbě a využívalo cestu na toaletu k nenápadné kontrole Ericova počínání.
„Ano, to určitě,“ usmála jsem se.
„Podle všeho jsi na tom líp, než jsem čekal,“ poznamenal Eric poněkud váhavě. „Že nejsi ani zdaleka tak zničená, jak všichni tvrdí.“
„Ericu, jsem zkrátka šťastná žena,“ odpověděla jsem. „Dnes jsem zažila takovou hrůzu, jakou si vůbec nedovedeš představit. Ale ze všeho jsem vyvázla. Mimochodem, ve Shreveportu teď mají nového vůdce smečky a je to prohnaný hajzl a prolhaný podvodník.“
„Takže pokud tomu dobře rozumím, Jackson Herveaux ztratil nárok na tuhle funkci.“
„Ztratil mnohem víc.“
Ericovy oči se rozšířily. „Takže se to klání konalo dneska! Slyšel jsem, že Quinn je ve městě. Obvykle pravidla neporušuje, jen když skutečně není zbytí.“
„On za nic nemůže,“ řekla jsem. „Hlasování se obrátilo proti Jacksonovi. Měla jsem mu pomoct, ale… nepomohla.“
„Co jsi tam dělala? Snažil se tě snad ten mizera Alcide využít v jejich prospěch?“
„Že zrovna ty mluvíš o využívání!“
„Ano, jenže já ti to pokaždé řeknu na rovinu,“ odpověděl Eric a upřel na mě doširoka otevřené oči, ve kterých jsem spatřila bezelstný výraz.
Musela jsem se rozesmát. Domnívala jsem se, že se teď celé dlouhé dny nebo týdny nezasměju, a najednou se to stalo právě teď. Smála jsem se. „To je pravda,“ připustila jsem.
„Takže tomu mám rozumět tak, že Charles Twinning už neexistuje?“ zeptal se mě Eric naprosto věcným tónem.
„Přesně tak.“
„Takže dobrá. Někteří lidé jsou zkrátka nesmírně činorodí. Jakou úhonu jsi utrpěla ty?“
„Zlomené žebro.“
„Zlomené žebro není žádná velká hrůza, pokud upír bojuje o život.“
„To je fakt.“
„Když se Bubba vrátil a já jsem zjistil, že můj vzkaz moc přesně nevyřídil, snažil jsem se ti dovolat do baru a varovat tě, ale pokaždé zvedl sluchátko Charles.“
„To od tebe bylo strašně pozorné,“ musela jsem uznat. „Ale úplně zbytečné, jak se nakonec ukázalo.“
„Fajn, takže… vrátím se do Transfusie a pořádně si z kanceláře prohlédnu naše stálé zákazníky. Rozšiřujeme nabídku propagačních materiálů.“
„Ano?“
„Ano. Co bys řekla kalendáři plnému upířích aktů? Pam navrhuje, aby se jmenoval Nejšťavnatější sousta z Transfusie.“
„Ty v něm budeš taky?“
„Samozřejmě. Pan Leden.“
„Tak mi tři kusy odlož stranou. Jeden dám Arlene a jeden Taře. A třetí si pověsím na stěnu.“
„Když mi slíbíš, že na něm celý rok necháš lednovou stránku, dám ti jeden zadarmo,“ snažil se mě nalákat Eric.
„Ujednáno.“
Vstal. „Ještě jednu věc, než odejdu!“
Vstala jsem také, ale mnohem pomaleji.
„Možná, že tě začátkem března budu potřebovat.“
„Mrknu se do kalendáře. O co jde?“
„Bude se konat taková malá porada na nejvyšší úrovni. Setkání králů a královen několika jižních států. Místo konání se teprve hledá. Ale až se stanoví, byl bych moc rád, kdyby ses mohla uvolnit z práce a doprovodit tam mě a moje lidi.“
„To je na mě příliš vzdálená budoucnost, Ericu,“ namítla jsem, zachvěla se a vyšla z kanceláře.
„Počkej!“ zavolal za mnou Eric a hned nato se ocitl přede mnou.
Zvedla jsem k němu hlavu. Měla jsem pocit, že únavou omdlím.
Sklonil se ke mně a políbil mě na ústa − jemně, jako když se motýl snese na květ.
„Podle toho, co jsi mi řekla, jsem ti tvrdil, že jsi ta nejlepší žena, jakou jsem kdy měl,“ řekl. „Odpověděla jsi mi na to podobně?“
„To radši nechtěj vědět,“ odpověděla jsem a vrátila se do práce.
2024 ©