Myla jsem nádobí, které jsem ušpinila, když jsem vařila Calvinovi. Můj malý dvojdomek tonul v tichu. Pokud byla Halleigh doma, chovala se tiše jako myška. Musím se vám přiznat, že mytí nádobí mi vůbec nevadí. Při podobných nudných mechanických pracích obvykle popouštím uzdu myšlenkám a často pak docházím k užitečným rozhodnutím. Dnes jsem přirozeně uvažovala o událostech uplynulé noci. Snažila jsem se upamatovat, co přesně řekla Sweetie. Něco mě na jejích slovech zarazilo, ale v té chvíli jsem nemohla zvednout ruku jako ve škole a položit jí doplňující otázku. Ale věděla jsem, že to nějak souviselo se Samem.
Potom jsem si vybavila, co Sweetie říkala Andymu Bellefleurovi. Tvrdila, že ten pes v uličce je měňavec, ale nevěděla, že je to Sam. Nakonec jsem však dospěla k názoru, že na tom není nic divného, protože Sam na sebe nevzal svou obvyklou podobu kolie, ale změnil se v policejního psa.
Když jsem konečně zjistila, co mě tak tížilo, domnívala jsem se, že už konečně budu mít klid. Ale zmýlila jsem se. Zneklidňovalo mě ještě něco − něco, co řekla Sweetie. Přemýšlela jsem a přemýšlela, ale na nic jsem si nevzpomněla.
Potom jsem překvapeně zjistila, že volám Andymu Bellefleurovi domů. Když jeho sestra Portia zvedla sluchátko, byla překvapená úplně stejně jako já. Poněkud chladně mi odpověděla, že se po Andym podívá.
„Ano, Sookie?“ Andyho hlas zněl bezbarvě.
„Můžu se vás na něco zeptat, Andy?“
„Poslouchám.“
„Když Sama postřelili…,“ začala jsem a přitom se v duchu snažila zformulovat konkrétní otázku.
„Fajn,“ řekl Andy. „O co jde?“
„Je pravda, že se ta kulka neshodovala s ostatními?“
„Neměli jsme k dispozici úplně všechny kulky.“ Nebyla to přímá odpověď, ale zřejmě ta nejpravdivější, jakou jsem mohla získat.
„Hmmm. Dobře,“ řekla jsem, poděkovala mu a zavěsila, ale vůbec jsem si nebyla jistá, jestli jsem se dozvěděla, co jsem potřebovala. Musela jsem to nějak vytlačit z hlavy a začít myslet na něco jiného. Pokud mě neustále pronásleduje nějaká neodbytná otázka, musím pokaždé počkat, až si proklestí cestu mezi všemi ostatními problémy, které mě zaměstnávají.
Čekal mě klidný večer, což se mi poštěstilo jen málokdy. V tak malém domě, kde nebylo co uklízet, a s tak maličkou zahrádkou, která nevyžadovala skoro žádnou péči, se můžu těšit na spoustu volného času. Asi hodinu jsem si četla, potom jsem vyluštila křížovku a asi v jedenáct hodin jsem se uložila k spánku.
V noci mě kupodivu nikdo nevzbudil. Nikdo neumřel, nikdo nic nepodpálil a nikdo mě neuvedl do pohotovosti.
Nazítří ráno jsem vstala s mnohem lepším pocitem, než jaký jsem po ránu zažívala několik posledních dnů v uplynulém týdnu. Pohled na budík mi řekl, že jsem nepřetržitě spala až do deseti hodin. Nijak mě to nepřekvapilo. Rameno mě skoro nebolelo a svědomí mě už nehryzalo. Netížilo mě žádné další tajemství, které bych měla udržet pod pokličkou, což mi také působilo nesmírnou úlevu. Cizí tajemství jsem střežila mnohem úzkostlivěji než svoje vlastní.
Telefon zazvonil, až když jsem polykala poslední doušek ranní kávy. Odložila jsem svou brožovanou knížku hřbetem vzhůru na kuchyňský stůl a vstala jsem, abych zvedla sluchátko. „Haló?“ hlesla jsem opatrně.
„Je to dneska,“ ozval se Alcidův vzrušený hlas. „Musíš přijít.“
Můj ranní klid trval třicet minut. Pouhých třicet minut.
„Zřejmě máš na mysli to klání o místo vůdce smečky.“
„Samozřejmě.“
„A já tam musím jít kvůli čemu?“
„Musíš tam přijít, protože se tam sejde celá smečka a všichni její přátelé,“ odpověděl Alcide tónem, který nepřipouštěl žádný odpor. „Zvlášť Christine si myslí, že by sis to neměla nechat ujít.“
Kdyby se nezmínil o Christine, byla bych odmítla. Ale manželka bývalého vůdce na mě zapůsobila jako nesmírně inteligentní, střízlivě uvažující žena.
„Dobře,“ odpověděla jsem a snažila se, aby to neznělo příliš nevrle. „Kde a kdy?“
„V poledne, v té prázdné budově v Clairemontumu, číslo 2005. Kdysi tam sídlila tiskárna Davida a Vana Suchových.“
Alcide mi pak ještě udělil pár pokynů ohledně cesty a zavěsil. Ve sprše jsem potom uvažovala, co si vzít na sebe, a protože jsem dospěla k názoru, že je to vlastně sportovní událost, oblékla jsem si svou starou denimovou sukni a červené tričko s dlouhými rukávy. Pak jsem si ještě natáhla červené legíny (ta sukně byla skutečně hodně krátká) a černé kožené polobotky. Byly už trochu odřené, proto mi nezbývalo než doufat, že se mi Christine nebude dívat na nohy. Stříbrný křížek na řetízku jsem si strčila pod triko; náboženský symbol by vlkodlakům nevadil, ale stříbro možná ano.
Sídlem někdejší tiskárny byla poměrně nová budova v moderní průmyslové zástavbě, teď v sobotu téměř liduprázdná. Všechny objekty byly vybudované v jednotném stylu, tak aby spolu ladily − nízké budovy ze šedivého kamene a tmavého skla, obklopené myrtovými keři a vzájemně oddělené travnatými plochami s ozdobnými obrubníky. Před bývalou tiskárnou s červenými hlavními dveřmi se rozprostíralo jezírko s ozdobným můstkem. Na jaře a po drobných úpravách to bude ta nejkrásnější moderní budova, jakou si člověk dokáže představit. Teď, koncem zimy, se chladný vítr opíral do plevelu, který tu vyrostl už loni v létě, vychrtlé myrtové keře potřebovaly zastřihnout a stojatá voda v jezírku vypadala jako bez života.
Na parkovišti před budovou stálo asi třicet aut, včetně sanitky, která na mě působila zlověstným dojmem.
Přestože jsem na sobě měla bundu, cestou z parkoviště přes můstek k hlavnímu vchodu jsem docela prochladla. Litovala jsem, že jsem si nevzala něco teplejšího, ale připadalo mi zbytečné brát si silnou bundu jen kvůli krátkému přeběhnutí z auta do uzavřené budovy. Ve skleněném průčelí bývalé tiskárny, které narušovaly jen červené vstupní dveře, se odrážela jasná bleděmodrá obloha a dole suchá tráva.
Připadalo mi nevhodné klepat na hlavní dveře podnikové budovy, takže jsem hned vklouzla dovnitř. Před sebou jsem v prázdném vestibulu spatřila pouze dvě postavy, které právě procházely dvojitými šedými dveřmi. Zamířila jsem za nimi a v duchu si kladla otázku, do čeho se to zase pouštím. Ocitli jsme se v prostoru, který zřejmě býval výrobní halou, i když odsud všechny tiskařské stroje dávno zmizely. Ale je také možné, že tato rozlehlá hala kdysi bývala plná administrativních pracovníků. Do prostoru, v jehož středu stál hlouček lidí, pronikalo malými střešními okny jen slabé světlo.
No, s tím oblečením jsem se rozhodně sekla. Při pohledu na přítomné ženy, z nichž většina měla na sobě elegantní kalhotový kostým a některé zase společenské šaty, jsem jen pokrčila rameny. Jak jsem to měla vědět?
Mezi přítomnými jsem spatřila několik lidí, které jsem na plukovníkově pohřbu neviděla. Kývla jsem hlavou na rudovlasou Amandu (kterou jsem poznala v bitvě s čarodějnicemi) a ona mi odpověděla také kývnutím. Překvapilo mě, když jsem spatřila Clauda a Claudine. Obě dvojčata vypadala jako vždy úžasně. Claudine měla na sobě tmavozelený svetřík a černé kalhoty a Claude černý svetr a tmavozelené kalhoty. Dohromady působili ohromujícím dojmem. Protože oba hosté z říše víl zde byli jediní, kteří nepatřili k vlkodlakům, připojila jsem se k nim.
Claudine se sklonila a políbila mě na tvář a Claude pak učinil totéž. Líbali úplně stejně.
„Co se bude dít?“ zeptala jsem se jich šeptem, protože celý shluk lidí si počínal nesmírně tiše. Všimla jsem si, že cosi visí ze stropu, ale v chabém světle jsem nezjistila, co to je.
„Oba adepti musí absolvovat několik zkoušek,“ zamumlal Claude. „Doufám, že nejste hysterická,“ dodal.
Sklony k hysterii jsem u sebe nikdy nepozorovala, ale teď mě napadlo, jestli v sobě dnes třeba neodhalím dosud netušené vlastnosti.
Na protější straně haly se otevřely dveře a dovnitř vešel Jackson Herveaux a Patrick Furnan. Oba byli nazí. Vzhledem k tomu, že jsem viděla jen velmi málo mužů tak, jak je pánbůh stvořil, chyběly mi dostatečné podklady pro porovnání, ale musím přiznat, že ani jeden z vlkodlaků nepředstavoval můj ideál. Jackson byl sice ve skvělé formě, ale přece jen už měl svá léta, o čemž svědčily hlavně jeho vyzáblé nohy, a Patrick (přestože působil dojmem silného svalnatého chlapa) vypadal tak trochu jako sud.
Když jsem strávila nahotu obou adeptů na vůdčí postavení ve smečce, všimla jsem si, že každého z nich doprovází ještě jeden vlkodlak. Jacksonovi šel v patách Alcide a Patrickovi jakýsi mladý blonďák. Oba byli oblečení. „Nebylo by lepší, kdyby se tu objevili bez šatů spíš tihle dva, co?“ poznamenala Claudine a mrkla na oba mladé vlkodlaky. „To jsou sekundanti.“
Jako při souboji. Zadívala jsem se na oba mladíky, jestli nenesou pistole nebo meče, ale ruce měli prázdné.
Christine jsem zpozorovala, až když vystoupila do popředí. Vzpažila a tleskla rukama nad hlavou. Ani předtím téměř nikdo nemluvil, ale teď se v hale rozhostilo hrobové ticho. Veškerou pozornost na sebe soustředila drobná, nesmírně kultivovaná žena se stříbrnými vlasy.
Než se ujala slova, zadívala se do zápisníku. „Sešli jsme se, abychom si zvolili nového vůdce shreveportské smečky, zvané Dlouhý zub. Oba adepti musí změřit své síly ve třech zkouškách.“ Christine se odmlčela a znovu se zadívala do poznámek.
Trojka je magické číslo. Čekala jsem, že ty zkoušky budou tři.
Jen jsem doufala, že při žádné z nich nepoteče krev. Byla to dost chabá naděje.
„První je zkouška hbitosti.“ Christine mávla rukou za sebe, k prostoru ohraničenému lany. V matném světle vypadal jako dětské hřiště. „Potom bude následovat zkouška bojeschopnosti.“ Nyní mávla rukou ke konstrukci, která stála za jejími zády. „A potom bude následovat zkouška odolnosti.“ Nyní ukázala nalevo, k ploše pokryté kobercem.
Tolik k mé naději, že nepoteče krev.
„Vítěz se pak musí spářit s členkou smečky, aby zajistil přežití našeho druhu.“
Doufala jsem, že čtvrtý bod bude pouze symbolický. Patrick Furnan má přece manželku, která teď stála poněkud stranou se skupinkou dalších vlkodlaků, zřejmě Patrickových přívrženců.
Podle mého názoru nešlo o tři zkoušky, ale o čtyři, pokud se páření nepovažuje za odměnu pro vítěze.
Claude a Claudine mě vzali každý za jednu ruku a oba mi zároveň stiskli prsty. „To bude zlé,“ zašeptala jsem a oni jako na povel přikývli.
V hloučku hostů jsem úplně vzadu zahlédla dva zdravotníky. Z jejich mozků jsem vyčetla, že patří k měňavcům, ale netušila jsem k jakým. Vedle nich stál další člověk − tedy vlastně bytost, kterou jsem neviděla už několik měsíců − doktorka Ludwigová. Zachytila můj pohled a uklonila se. Protože byla vysoká asi tak metr, nemusela se předklánět příliš hluboko. Také jsem se jí uklonila. Doktorka Ludwigová měla velký nos, olivovou pleť a husté vlnité vlasy. Potěšilo mě, že ji tady vidím. Neměla jsem tušení co je zač, protože normální smrtelnice nebyla, ale každopádně jsem ji poznala jako skvělou lékařku. Kdyby se o mě před časem nepostarala, až do nejdelší smrti − pokud bych ten útok vůbec přežila − by mě trápily bolesti zad. Díky této miniaturní ženě jsem ze všeho vyvázla jen s tenoučkou jizvou na rameni a několika pokaženými dny.
Oba soupeři vstoupili do „ringu“, na čtvercovou plochu ohraničenou lany potaženými sametem a čtyřmi kovovými stojany, jaké se používají v hotelech. Zpočátku mi připomínala dětské hřiště, ale teď, když se rozsvítila světla, jsem si uvědomila, že se dívám na cosi mezi gymnastickým areálem a koňskou překážkovou dráhou − anebo na cvičiště určené pro velké psy.
Christine řekla: „Proměňte se!“ a ustoupila dozadu mezi přihlížející dav. Oba kandidáti se svezli na zem a vzduch kolem nich začal houstnout a vlnit se. Schopnost proměnit se na povel byla mezi vlkodlaky předmětem obrovské pýchy. Oba soupeři změnili podobu takřka současně. Z Jacksona Herveauxe se stal obrovský černý vlk, úplně stejný, v jakého se proměňoval jeho syn. Patrick Furnan měl popelavě šedou srst, poněkud kratší než jeho rival, ale zato se mohl pochlubit širším hrudníkem.
Když se nepočetný hlouček nahrnul k lanům potaženým sametem, všimla jsem si, že z přítmí vstoupil do arény onen dlouhán, který mi utkvěl v paměti na pohřbu plukovníka Flooda. Měřil přes dva metry a dnes byl bosý a svlečený do půli těla. Měl obdivuhodně pevné svaly a hrudník stejně holý jako hlavu. Vypadal jako džin, který právě vystoupil z láhve, a nejpřirozeněji by asi působil v širokých pantalonech a s šerpou kolem pasu. Místo nich měl na sobě letité modré džíny. Jeho oči připomínaly bezedné černé tůně. Byl to samozřejmě jakýsi měňavec, ale nedokázala jsem si představit, jakou podobu na sebe bere.
„No ne!“ vydechl Claude.
„Páni!“ vzdychla Claudine.
„Jejda,“ zamumlala jsem.
Dlouhán se postavil mezi oba soupeře a zavedl je ke startu.
„Jakmile zkouška začne, žádný člen smečky nesmí vyrušovat,“ upozornil přítomné dlouhán a přejel pohledem všechny diváky.
„Prvním soutěžícím je Patrick, vlk z této smečky,“ oznámil vysoký muž. Jeho bas zněl nesmírně dramaticky, asi jako vzdálené bušení bubnů.
Potom jsem pochopila, že dlouhán je rozhodčí. „Hod mincí rozhodl, že Patrick začíná,“ oznámil.
Než jsem si stačila pomyslet, že je dost komické, když se takováhle oficiální paráda řídí podle hodu mincí, šedý vlk vyrazil kupředu tak rychle, že jsem ho skoro nestačila sledovat. Vyběhl po rampě, přeskočil tři sudy, měkce dopadl na protější konec dráhy, vyběhl po druhé rampě a proskočil kruhem, který visel ze stropu (a v okamžiku, kdy se šedý vlk ocitl uvnitř, divoce se rozhoupal), doskočil na zem a začal se plazit po čtyřech úzkým tunelem, který se na několika místech stáčel do strany. Vypadal jako zařízení, které se prodává v potřebách pro domácí mazlíčky a je určené fretkám a tarbíkům, jen byl mnohem větší. Jakmile vlk vyběhl z tunelu, celý udýchaný a s vyplazeným jazykem, ocitl se před plochou pokrytou umělým trávníkem. Zastavil se a než se odhodlal k prvnímu kroku, důkladně se zamyslel. Stejnou pauzu udělal i před každým následujícím krokem po zeleném pásu. Náhle se kus trávníku zprudka nadzvedl a past, která v něm byla ukrytá, sklapla těsně vedle vlkovy zadní nohy. Vlk ohromeně vyjekl a zůstat stát na místě jako přimražený. Určitě zakoušel strašlivou trýzeň, když musel násilím krotit svůj temperament, přestože by se zřejmě ze všeho nejradši rozběhl na bezpečnou plochu, od níž ho už dělilo jen několik kroků.
Chvěla jsem se po celém těle, přestože se mě soutěž nijak netýkala. Napětí zavládlo i mezi vlkodlaky. Zdálo se mi, že se už vůbec nepohybují jako lidé. Dokonce i přehnaně nalíčená paní Furnanová třeštila své kulaté oči a ani pod silnou vrstvou mejkapu nevypadala jako žena.
Když šedý vlk absolvoval poslední úsek, při němž skokem zdolal vzdálenost rovnající se délce dvou automobilů, z hrdla Patrickova sekundanta se vydral vítězoslavný výkřik. Vlk bezpečně přistál na ploše. Rozhodčí se zadíval na stopky, které svíral v ruce.
„Druhým kandidátem,“ oznámil potom, „je Jackson Herveaux, vlk z této smečky.“ Mozek, který se vyskytoval blízko mě, mi dodal jméno sudího.
„Quinn,“ zašeptala jsem Claudine. Oči jí zasvítily. To jméno pro ni zřejmě mělo nějaký zvláštní význam, který mi unikal.
Jackson Herveaux se pustil do zkoušky, kterou jeho soupeř právě absolvoval. Při skoku skrz zavěšenou obruč působil mnohem elegantněji a navíc dokázal, že se téměř nepohnula. Poněkud déle − alespoň podle mého názoru − mu však trvalo zdolání tunelu. Zřejmě si to uvědomil, protože se na umělý trávník s nastraženými pastmi pustil mnohem chvatněji, než jsem považovala za moudré. Hned nato se ale zarazil na místě, jako kdyby dospěl ke stejnému závěru jako já. Sklonil se a opatrně použil svůj čich. Poznatky, které tím získal, způsobily, že se celý roztřásl. Nesmírně opatrně zvedl jednu černou přední tlapu a posunul ji dopředu jen o pár milimetrů. Když pak pokračoval dál kupředu úplně jiným stylem než jeho předchůdce, všichni jsme zadržovali dech. Patrick Furnan zvolil metodu dlouhých kroků, mezi nimiž dělal dlouhé pauzy vyplněné pečlivým očicháváním terénu. Jackson Herveaux se sunul kupředu po malých úsecích, čenich neustále u země, a každý pohyb důkladně promýšlel. Nesmírně se mi ulevilo, když Alcidův otec přešel nebezpečný terén bez sebemenší úhony, aniž uvedl do pohotovosti byť jen jedinou past.
Černý vlk se pak vzepjal k závěrečnému dlouhému skoku, do nějž vložil veškerou svou sílu. Jeho závěr měl do elegance hodně daleko, protože Jackson dopadl na pevnou plochu pouze předními tlapami a zadními se musel vyškrábat vzhůru přes její okraj zvýšené plochy. Ale dokázal to a v prázdném prostoru zaznělo několik blahopřejných výkřiků.
„Ve zkoušce hbitosti obstáli oba kandidáti,“ oznámil Quinn, který neustále těkal očima po všech přihlížejících. Když zavadil pohledem o naši podivnou trojici − nádherná černovlasá dvojčata z říše víl a jednu mnohem menší blonďatou smrtelnici −, zdálo se mi, že se na okamžik zarazil, ale přísahat bych na to nemohla.
Christine se snažila upoutat mou pozornost. Když si všimla, že se na ni dívám, nenápadně, jen zlehka kývla hlavou do blízkosti prostoru vyhrazeného pro zkoušku odolnosti. Zmateně, ale poslušně jsem si proklestila cestu houfem. Neměla jsem tušení, že dvojčata vyrazila za mnou, dokud se mi Claude s Claudine neobjevili po boku, každý z jedné strany. Christine měla určitě něco za lubem, když mě žádá o schůzku… Samozřejmě. Chtěla, abych tady využila své telepatické schopnosti. Zřejmě větřila nějaký podraz. Když Alcide a jeho protějšek zaujali místo v prostoru vyhrazeném pro další zkoušku, všimla jsem si, že oba mají rukavice. Veškerou pozornost soustředili na nadcházející klání, takže jsem z jejich hlav nic jiného nevyčetla. Takže Christine zřejmě šlo o oba soutěžící vlky. Ještě nikdy jsem se nesnažila slídit v mozku měňavce, který na sebe momentálně vzal zvířecí podobu.
Nervózně jsem se snažila proniknout do jejich myšlenek. Jak si můžete domyslet, ta směsice lidských a zvířecích duševních pochodů pro mne znamenala tvrdý oříšek. Zprvu jsem zaznamenala, že se oba stejně usilovně upínají ke stejnému cíli, ale potom jsem začala odhalovat některé odlišnosti.
Když Alcide zvedl asi půl metru dlouhou stříbrnou tyč, polil mě studený pot a sevřel se mi žaludek. Při pohledu na světlovlasého vlkodlaka, který učinil totéž, jsem podvědomě cítila, jak se mi znechuceně křiví rty. Ty rukavice nebyly nezbytné, protože vlkodlaky v lidské podobě stříbro nijak neohrožuje. Pokud však na sebe vezmou zvířecí podobu, může jim způsobit kruté bolesti.
Furnanův světlovlasý sekundant přejel tyč rukou v rukavici, jako kdyby se na ní snažil objevit nějaké utajené vady.
Neměla jsem tušení, proč stříbro tolik ohrožuje upíry a proč může být nebezpečné i vlkodlakům, zatímco vílám ani v nejmenším neškodí. Jenomže víly zase nesnášejí dlouhodobý kontakt se železem. Ale věděla jsem, že to jsou nezpochybnitelná fakta, a byla jsem přesvědčená, že na nadcházející klání nebude příjemná podívaná. Znovu jsem obrátila pozornost k odlišnostem, které jsem zaznamenala v Patrickových myšlenkách, i když v případě vlkodlaků, kteří se právě nacházejí ve zvířecí podobě, lze o jejich pudových pochodech jen stěží hovořit jako o „myšlenkách“.
Quinn stál mezi oběma sekundanty a od holé hlavy se mu odráželo světlo. V ruce držel stopky.
„Oba kandidáti teď převezmou stříbrné tyče,“ oznámil Quinn a Alcide, vybavený rukavicemi, vložil tyč do otcovy tlamy. Černý vlk sevřel čelisti a posadil se. Totéž udělal i jeho šedivý soupeř. Oba sekundanti ustoupili dozadu. Jackson Herveaux vydal kvílivý zvuk plný bolesti, kdežto Patrick Furnan jen tiše funěl, ale nedal na sobě vůbec nic znát. Z Jacksonových jemných dásní a úst se postupně začalo kouřit, vzduch prosytil pach spáleniny a tichý nářek černého vlka nabral na hlasitosti. Patrickova pleť vykazovala stejné bolestivé symptomy, ale druhý adept na vítězství nevydal ani hlásek.
„Jsou tak stateční!“ zašeptal Claude, který zíral na utrpení obou vlků ohromeným pohledem. Začínalo být zřejmé, že starší vlk v této zkoušce nezvítězí. S každou další vteřinou se projevy jeho bolesti stupňovaly, a přestože Alcide stál vedle otce a veškerou pozornost věnoval jenom jemu, aby ho v jeho úsilí podpořil, bylo nad slunce jasnější, jak klání skončí. Ledaže…
„Podvádí,“ prohlásila jsem jasným hlasem a ukázala na šedivého vlka.
„Všichni členové smečky musí zůstat zticha,“ ozval se Quinnův hlas. Nezněl rozzlobeně, pouze věcně.
„Nepatřím ke smečce,“ namítla jsem.
„Zpochybňujete platnost soutěže?“ Quinn teď upíral pohled přímo na mě. Všichni vlkodlaci, kteří mě až dosud obklopovali, ustoupili dozadu a stranou, takže jsem stála sama s oběma dvojčaty, která na mě upírala poněkud zmatené pohledy, v nichž se zračilo překvapení.
„To si pište, že ano. Přičichněte si k rukavicím, které měl navlečené Patrickův sekundant.“
Světlovlasý mladík se zatvářil, jako by dostal políček. Byl to provinilý výraz.
„Odložte tyče,“ zavelel Quinn a oba vlci ho uposlechli − Jackson Herveaux s hlasitým zakvílením. Alcide se svezl na kolena vedle svého otce a objal ho.
Quinn, který se pohyboval tak zlehka, jako kdyby měl všechny klouby čerstvě promazané, si klekl, aby prozkoumal rukavice, jež Patrickův sekundant odhodil na zem. Ruka Libby Furnanové sáhla za sametem potažné lano, aby se jich zmocnila, ale Quinnovo hluboké zavrčení ji zarazilo. Dokonce i mně z něj vyrazil na zádech studený pot, a to jsem stála mnohem dál než Libby.
Quinn zvedl rukavice a přičichl k nim.
Zadíval se na Patricka Furnana s takovým opovržením, že by se každý jiný vlk pod tíhou jeho pohledu zhroutil.
Quinn se otočil ke členům smečky „Ta žena má pravdu.“ Quinnův hluboký hlas dodal jeho slovům váhu žulového balvanu. „Na těch rukavicích je droga. Když se stříbro ocitlo ve Furnanových ústech, droga je znecitlivěla, takže vydržel bolest mnohem snadněji. Prohlašuji, že tuto část zkoušky prohrál. Smečka bude muset rozhodnout, jestli má právo pokračovat v klání a zda jeho sekundant může i nadále zůstat členem smečky.“ Světlovlasý vlkodlak se vyděšeně přikrčil, jako kdyby čekal, že ho někdo udeří. Neměla jsem tušení, proč by měl být za své provinění potrestán mnohem přísněji než Patrick. Možná u vlkodlaků platí pravidlo, že čím nižší postavení, tím vyšší trest. Připadalo mi to nespravedlivé, ale nepatřila jsem mezi vlkodlaky.
„Smečka bude hlasovat,“ oznámila Christine. Její pohled se střetl s mým a já si uvědomila, že právě kvůli tomu si přála, abych přišla. „Mohli by ostatní odejít do vedlejší místnosti?“
Quinn, Claude, Claudine a tři další měňavci vykročili společně se mnou ke dveřím. Potěšilo mě, že vedle panovaly mnohem přirozenější světelné podmínky. Menší radost jsem však měla ze zvědavosti, která ovládla všechny přítomné. Z jejich myšlenek jsem vyčetla, že se jim hlavou honí nejrůznější dohady a podezření. To se samozřejmě netýkalo Claudine a Clauda, kteří mé telepatické schopnosti považovali za vzácný dar a na mě pohlíželi jako na šťastlivce.
„Pojďte sem!“ zaburácel Quinn. Nejraději bych mu řekla, ať si svoje povely strčí někam. Ale bylo by to ode mě dětinské. Neměla jsem se čeho bát. (Aspoň jsem o tom sama sebe v duchu asi sedmkrát za sebou přesvědčila.) Napřímila jsem se, vydala se ke Quinnovi a změřila si ho neohroženým pohledem.
„Nemusíte se na mě dívat tak nakvašeně,“ řekl klidně, „neuhodím vás.“
„To jsem ani nečekala,“ odsekla jsem tak zostra, že jsem na sebe mohla být pyšná. Všimla jsem si, že jeho tmavé oči mají lehce nafialový nádech. Páni, vypadaly docela hezky! Mile jsem se usmála… a zároveň se mi nesmírně ulevilo.
Quinn můj úsměv kupodivu opětoval. Měl plné rty, rovné bílé zuby a pevný dlouhý krk.
„Jak často se musíte holit?“ zeptala jsem se. Jeho hebká pokožka mi doslova učarovala.
Quinn se rozchechtal.
„Bojíte se?“ zeptal se.
„Spousty věcí,“ odpověděla jsem.
Na okamžik se zamyslel. „Máte nadměrně vyvinutý čich?“
„Ne.“
„Znáte toho blonďáka?“
„Nikdy jsem ho neviděla.“
„Tak jak jste zjistila, že podvádí?“
„Sookie je telepatka,“ vložil se do rozhovoru Claude. Když ho Quinn probodl pohledem, zatvářil se jako by litoval, že se do celé záležitosti vůbec zamíchal. „Moje sestra ji, ehm, hlídá,“ dodal kvapně.
„V tom případě jste pěkná fušerka,“ sjel Quinn Claudine.
„Nechte ji být!“ okřikla jsem Quinna rozčileně. „Claudine mi už několikrát zachránila život.“
Quinn nasadil podrážděný výraz. „Víly,“ utrousil. „Vlkodlakům se nebude líbit, co jste zjistila,“ řekl mi. „Nejmíň polovina z nich vás bude chtít odpravit. Jestli má Claudine za úkol udržet vás v bezpečí, měla vám zavřít pusu.“
Claudine se tvářila jako hromádka neštěstí.
„Heleďte,“ řekla jsem, „nechte toho! Vím, že tam za dveřmi máte několik přátel a bojíte se o ně, ale nevybíjejte si vztek na Claudine. Ani na mně,“ doplnila jsem rychle, když se mi Quinn podíval do očí.
„Žádné přátele tam nemám. A holím se každé ráno,“ odpověděl.
„Tak fajn.“ Zmateně jsem přikývla.
„Nebo taky večer, pokud někam jdu.“
„Jasně.“
„Při zvláštní příležitosti.“
Copak asi Quinn považuje za zvláštní příležitost?
Náhle se otevřely dveře a uťaly jeden z nejpodivnějších rozhovorů, které jsem kdy s někým vedla.
„Můžete se vrátit,“ oznámila mladá dívka na skoro desetimetrových podpatcích, jež do celého světa volaly, po čem jejich nositelka touží. Měla na sobě karmínově červené sako, a když se vracela zpět do místnosti, pohupovala boky jako divá. Uvažovala jsem, kdo může být terčem jejího zájmu. Quinn, Claude nebo snad Claudine?
„Naše rozhodnutí zní takto,“ oznámila Quinnovi Christine. „Budeme pokračovat tam, kde jsme skončili. Hlasování rozhodlo, že Patrick ve druhé zkoušce kvůli podvodu neuspěl. Stejně jako ve zkoušce obratnosti. Může ale pokračovat dál. Chce-li se stát celkovým vítězem, musí v následující zkoušce uspět skutečně výrazným způsobem.“ Nebyla jsem si jistá, co přesně v téhle situaci znamená „výrazným způsobem“, ale výraz v Christinině tváři mi napověděl, že to nevěstí nic dobrého. Poprvé jsem si uvědomila, že spravedlnost nakonec možná nezvítězí.
Když jsem mezi přihlížejícími našla Alcida, všimla jsem si, jak zachmuřeně se tváří. Rozhodnutí nahrávalo otcovu soupeři. Až dosud jsem netušila, že Furnan přetáhl na svou stranu víc vlkodlaků než Herveaux. Uvažovala jsem, kdy se k němu asi všichni přidali. Na pohřbu to vypadalo, že oba tábory mají zhruba stejnou sílu.
Už jednou jsem zasáhla do průběhu zkoušky, takže mi nebylo zatěžko udělat to znovu. Vydala jsem se mezi členy smečky a začala se probírat jejich myšlenkami. Spletitá a nejasná mysl vlkodlaků a vůbec všech měňavců se sice dá číst velmi obtížně, ale tu a tam jsem objevila několik indicií. Zjistila jsem, že Furnanovi se drželi plánu a rozšiřovali pověsti o Jacksonových problémech s hazardem, které ho jako vůdce smečky diskvalifikují.
Alcide i přede mnou připustil, že jeho otec je skutečně hazardní hráč. A přestože se mi nelíbilo, že Furnanovi vytáhli právě tuhle kartu, nemohla jsem to považovat za švindlování.
Oba soupeři i nadále zůstali ve své vlčí podobě. Pokud jsem všechno správně pochopila, měli se spolu utkat. Postavila jsem se vedle Amandy. „Co se změnilo od poslední zkoušky?“ zeptala jsem se. Zrzka se ke mně naklonila a pošeptala mi, že teď už nepůjde o normální souboj, v němž se vítězem stane ten, kdo zůstane po pěti minutách stát na nohou. Aby někdo vyhrál „výrazným způsobem“, musí protivníka zabít nebo zmrzačit.
S tímhle jsem rozhodně nepočítala, ale věděla jsem, že teď odsud nemůžu odejít.
Přihlížející obklopili drátěnou kopuli, která jako by vypadla z oka té z filmu Šílený Max pod kopulí hromu. Vždyť víte − právě tam zazní věta: „Dovnitř vstoupí dva, ale ven vyjde jen jeden.“ Tohle byla její vlčí verze. Quinn otevřel vchod a dva mohutní vlci vklouzli dovnitř. Potom se rozhlédli, aby zjistili, kolik lidí je podporuje. Alespoň jsem si to myslela.
Quinn se otočil a gestem mě vyzval, abych k němu přistoupila.
A jejda! pomyslela jsem si a zamračila se. Tmavohnědé oči s fialovým nádechem ale neuhnuly ani o píď, čímž dokázaly, že Quinn to myslí vážně. Váhavě jsem k němu vykročila.
„Přečtěte znovu jejich myšlenky,“ požádal mě a položil mi na rameno svou mohutnou dlaň. Potom mě k sobě otočil a já se ocitla tváří v tvář − pokud se to tak dá říct − jeho tmavým bradavkám. Nejistě jsem zvedla oči. „Poslouchejte, zlatovlásko, stačí, když tam vejdete a odvedete svou práci,“ dodal povzbudivě.
Cožpak ho to nenapadlo ještě předtím, než oba vlci vstoupili do klece? Co když za mnou zabouchne vchod? Zaletěla jsem pohledem ke Claudine, která zuřivě vrtěla hlavou.
„Proč to musím udělat? K čemu to je?“ zeptala jsem se. Nechtělo se mi hrát roli hlupáka.
„Chce znovu podvádět?“ pošeptal mi Quinn tak tiše, že ho nikdo jiný určitě neslyšel. „Může Furnan fixlovat, aniž bych si toho všiml?“
„Slibujete, že se mi nic nestane?“
Quinn mi pohlédl do očí. „Ano,“ odpověděl bez zaváhání, otevřel vchod do klece a vešel za mnou dovnitř, i když se přitom musel trochu skrčit.
Oba vlci ke mně nedůvěřivě přiběhli. Čpěl z nich stejný zápach jako ze psů, jen byl výraznější a divočejší. Nervózně jsem položila dlaň na Furnanovu hlavu, soustředila se a vstoupila do ní. Uvnitř jsem ale cítila jen vztek, který směřoval ke mně, protože jsem zavinila jeho prohru ve zkoušce odolnosti. Teď měl před sebou jasný cíl − vyhrát co nejbezohledněji blížící se souboj.
Povzdechla jsem si, zavrtěla hlavou a zvedla ruku. Abych se zachovala férově, položila jsem ji na Jacksonovy lopatky. Ty trčely vzhůru tak nezvykle, až mě to vylekalo. Vlk se doslova třásl a jeho srst se pod mou dlaní chvěla. Veškeré jeho odhodlání směřovalo k jedinému − drtivě porazit Patricka Furnana. Ale vycítila jsem, že se Jackson mladšího vlkodlaka bojí.
„Všechno je v pořádku,“ řekla jsem a Quinn se otočil a otevřel klec. Přikrčil se, aby mohl vyjít, a já se chystala vykročit hned za ním. Náhle jsem však uslyšela ječet dívku v karmínově červeném saku. Quinn se otočil rychleji, než bych u tak velkého muže čekala, chytil mě za paži, ze všech sil za ni zatáhl a druhou rukou zabouchl dveře. Hned vzápětí na ně cosi narazilo.
Hluk za mými zády prozrazoval, že souboj už začal, ale já se stále tiskla ke Quinnově opálené pokožce.
Ucho jsem měla doslova přilepené k jeho hrudníku, takže když vykřikl: „Chytil vás?“, cítila jsem, jak mu jeho dunivý hlas rozechvívá hruď.
Třásla jsem se po celém těle a po noze mi cosi stékalo. Všimla jsem si, že mám roztržené legíny a že mi z rány na pravém lýtku crčí krev. Škrábla jsem se o dveře, když je Quinn předtím tak rychle zavřel, nebo mě jeden z vlků kousl? Proboha, jestli mě pokousal…
Všichni se natlačili ke kleci a pozorovali kroužící a vrčící vlky. Jejich sliny a krev létaly do všech směrů a dopadaly na přihlížející. Ohlédla jsem se a viděla, že Patrick vysvobodil svoji nohu z Jacksonova sevření, ohnul se a kousl ho do čenichu. Koutkem oka jsem zahlédla i soustředěný a zmučený výraz v Alcidově tváři.
Tohle jsem nechtěla sledovat. Než abych se musela dívat, jak se dva muži snaží navzájem zabít, radši zabořím hlavu do hrudníku tohohle cizince.
„Krvácím,“ řekla jsem Quinnovi. „Ale není to vážné.“
Kvílivý štěkot z klece prozrazoval, že jeden z vlků zasáhl svého soupeře hodně citelně. Zděsila jsem se.
Quinn mě zvedl, odnesl dál od klece ke zdi a pomohl mi posadit se.
Potom se svezl na zem ke mně. Na to, že měl tak mohutnou postavu, se pohyboval neuvěřitelně ladně. Nemohla jsem se na něj vynadívat. Klekl si vedle mě, zul mě a nakonec ze mě stáhl legíny, které byly celé potrhané a potřísněné od krve. Zatímco si Quinn lehl na břicho, já se dál mlčky třásla. Najednou mě chytil za koleno a kotník, jako by to byla jedna velká palička od bubnu, a beze slova mi olízl krev z lýtka. Lekla jsem se, že si mě takto připravuje, aby se do mě mohl zakousnout, ale v té chvíli k nám přiběhla doktorka Ludwigová, sklopila oči a souhlasně přikývla. „Budete jako rybička,“ prohlásila povzbudivě, poplácala mě po hlavě, jako kdybych byla nějaké nemocné psisko, a vrátila se ke svým pomocníkům.
I když jsem nečekala, že se ještě někdy v životě uvolním, Quinn mě tím olizováním mé nohy docela příjemně rozptýlil. Nervózně jsem se zavrtěla a téměř zalapala po dechu. Neměla bych se Quinnovi vytrhnout? Při sledování jeho stoupající a klesající oholené hlavy se moje myšlenky zatoulaly kamsi daleko od souboje na život na smrt, který probíhal v kleci. Quinn mi dál čistil svým teplým a trochu hrubým jazykem nohu, ale teď trochu zvolnil tempo. Ačkoliv jeho mysl patřila mezi ty nejzamlženější, na které jsem mezi měňavci narazila, vycítila jsem, že je mu to stejně příjemné jako mně.
Jakmile skončil, položil mi hlavu na stehno. Těžce oddychoval a já se témuž snažila předejít. Pustil mé koleno a kotník, ale pomalu mě začal hladit po noze. Potom se na mě zadíval očima, které teď vypadaly úplně jinak než ještě před chvílí − každičký jejich kousek teď zaplnila sytě zlatá barva.
Z mého výrazu určitě vyčetl, že tahle intimní chvilka ve mně vyvolala − mírně řečeno − smíšené pocity.
„Teď na to není vhodný čas ani místo,“ řekl. „Proboha, to bylo… úžasné.“ Potom se protáhl, ale ne tak, že by zvedl ruce a vypjal hruď jako všichni normální lidé. Quinnovi se v tom okamžiku rozvlnila kůže od páteře k ramenům. Něco tak zvláštního jsem ještě nikdy neviděla, a to jsem už zažila spoustu divných věcí. „Víte, kdo jsem?“ zeptal se.
Já přikývla. „Quinn,“ odpověděla jsem a začervenala se.
„Slyšel jsem, že se jmenujete Sookie,“ poznamenal a narovnal se.
„Sookie Stackhouseová,“ řekla jsem.
Quinn mě vzal za bradu a zvedl ji, abych se na něj podívala. Co nejupřeněji jsem se mu zahleděla do očí. Ani jednou nemrkl.
„Copak asi vidíte?“ poznamenal po chvíli a svěsil ruku.
Podívala jsem se na svou nohu. Ránu, z níž už netekla krev, mi určitě způsobil železný vchod do klece. „Žádné kousnutí to nebylo,“ vydechla jsem a poslední slovo jsem téměř spolkla. Veškerá nervozita ze mne rázem spadla.
„Přesně tak. Na proměňování ve vlčici můžete zapomenout,“ přitakal, ladně se zvedl a nabídl mi ruku. Chytila jsem se jí a v mžiku se postavila na nohy. Ohlušující štěkot z klece mě rychle vrátil zpátky do reality.
„Něco mi povězte. Proč jednoduše nehlasují?“ zeptala jsem se.
Quinn pobaveně přimhouřil kulaté oči, do nichž se mezitím vrátilo bělmo i jejich přirozená hnědá barva.
„Takhle to mezi vlkodlaky nechodí. Ještě se uvidíme,“ slíbil mi a bez dalších řečí vykročil ke kleci. Naše soukromá chvilka byla u konce. Přišel čas zabývat se důležitějšími věcmi.
*
Když jsem našla Claudine a jejího bratra, všimla jsem si, že se nervózně rozhlížejí kolem sebe. Rozestoupili se, abych mohla vklouznout mezi ně, a potom mě objali kolem ramen. Tvářili se naštvaně a Claudine se dokonce po tvářích kutálely dvě slzy. Sotva jsem se podívala do klece, pochopila jsem, kvůli čemu pláče.
Světlejší vlk měl navrch a kožich toho tmavého byl zbrocený krví. Dosud stál na nohou a vrčel, ale jedna zadní tlapa se pod ním chvílemi podlamovala. Dvakrát se mu podařilo zvednout, ale když ho noha zradila potřetí, mladší vlk se na něj vrhl. Oba soupeři se svalili na zem a s vyceněnými zuby se vrhli po svém soupeři, připravení změnit jeho kožich a svaly v pouhé cáry. Přihlížející pustili z hlavy striktní příkaz, že nemají vyrušovat, a povzbuzovali svého oblíbence pokřikem nebo jednoduše vyli. Tento nečekaný rámus vnesl do zápasu další zmatek. Po chvíli jsem spatřila Alcida, jak se svého otce snaží povzbudit bušením pěstí o klec. Ještě nikdy v životě jsem s nikým tak nesoucítila. Napadlo mě, jestli se náhodou nepokusí dostat dovnitř, ale další pohled mi naznačil, že i kdyby Alcide hodil za hlavu zákony smečky a pokusil se přispěchat otci na pomoc, Quinn by ho do klece nepustil, protože měl jediný vchod do ní pod přímým dohledem. Právě proto si smečka přivedla cizího člověka.
Souboj byl rázem u konce. Světlejší vlk chytil svého tmavšího rivala pod krkem. Nekousl ho, jen mu zabránil v pohybu. Kdyby Jackson nebyl tak vážně zraněný, možná by se snažil vzdorovat dál. Jeho síla však byla ta tam. Zůstal bezmocně ležet na zemi a kňučel. Celá aréna ztichla.
„Zvítězil Patrick Furnan,“ prohlásil nestranně Quinn.
V té chvíli Patrick Furnan kousl Jacksona Herveauxe do krku a zabil ho.
2024 ©