14. kapitola

Napsal Jinny (») 14. 8. 2011 v kategorii Pravá krev - Dočista mrtví, přečteno: 1572×

Prospala jsem spoustu hodin.

Když jsem se vzbudila, Tara byla pryč.

Na okamžik jsem zpanikařila, ale potom mi došlo, že složila deku, opláchla si v koupelně obličej (zůstal po ní vlhký ručník) a obula se. Na staré obálce, kam jsem si napsala seznam věcí, které jsem chtěla koupit, mi nechala krátký vzkaz. „Zavolám ti, T.,“ stálo v něm − strohá slova, která nic nevypovídala o našem blízkém přátelství.

Byla jsem z toho trochu smutná. Uvědomila jsem si, že teď mě Tara asi nebude mít moc v lásce. Bude se na sebe muset podívat mnohem důkladněji než dosud.

Některé dny jsou jako stvořené k přemýšlení, a jindy vás nenapadne kloudná myšlenka. Dnes u mě převládla druhá varianta. Rameno už mě bolelo mnohem méně, takže jsem se rozhodla, že vyrazím do Wal-Martu v Clarice a nakoupím všechno najednou. Navíc tam nenarazím na tolik známých tváří a nebudu muset nikomu vysvětlovat, jak mě postřelili.

Procházet se inkognito po supermarketu mi připadalo příjemné. Pomalu jsem se posouvala vpřed, studovala cenovky, a dokonce jsem si vybrala plastový závěs do koupelny v dvojdomku. Než jsem našla všechny věci ze seznamu, uteklo dost času. Všechny tašky jsem se pak snažila přetahovat z vozíku do auta pravou rukou. Do svého dočasného domova v Berry Street jsem se vrátila v nečekaně dobré náladě.

V ulici jsem zahlédla dodávku z místního květinářství. Každá žena okamžitě pookřeje, když u ní zastaví květinář, a já jsem nebyla výjimkou.

„Mám tu hned několik zásilek,“ oznámila mi Greta, manželka Buda Dearborna. Měla stejně plochý obličej jako šerif a stejně podsaditou postavu, ale jinak byla dobrosrdečná a přímá. „A vy jste jedna z těch šťastných, Sookie.“

„Ano, to jsem,“ přitakala jsem a ani to nevyznělo příliš ironicky. Nejdříve mi pomohla vytahat tašky a potom se pustila do přinášení květin.

Tara mi poslala vázičku plnou chudobek a karafiátů. Chudobky jsem měla moc ráda a jejich bílé květy se v mé maličké kuchyni nádherně vyjímaly. Na kartičce stál prostý vzkaz: „Od Tary.“

Calvin mi poslal gardénii − malý keřík v kořenáči zabaleném v celofánu a převázaném širokou stuhou s velkou mašlí. Umínila jsem si, že jakmile přejdou mrazíky, vytáhnu ho z plastového květináče a zasadím. Potěšilo mě, jak dobře Calvin vybral svůj dárek, protože gardénie mi v předzahrádce vydrží několik let. Musel ji objednat po telefonu, protože na kartičce stál vytištěný vzkaz: „Myslím na vás − Calvin.“

Pam objednala pugét z různých druhů rostlin a doplnila ho lístečkem s varováním: „Pozor na kulky! Banda z Transfusie.“ Zachichotala jsem se a okamžitě jsem si umínila, že všem pošlu poděkování, ale musela jsem to zatím odložit, protože jsem v domku neměla žádné psací potřeby. Budu pro ně muset skočit do lékárny. Městská lékárna v Bon Temps měla totiž koutek s papírnickým zbožím, a dokonce přijímala poštovní zásilky. V našem městečku jste museli rozhodit sítě pěkně doširoka.

Uklidila jsem nákup, pracně pověsila v koupelně plastový závěs a oblékla se do práce.

*

Když jsem vstoupila dveřmi pro zaměstnance do baru, okamžitě jsem narazila na Sweetii Des Artsovou. Měla plnou náruč utěrek a v pasu uvázanou zástěru. „Tebe se někdo jen tak nezbaví,“ prohlásila. „Jak ti je?“

„Jsem v pořádku,“ odpověděla jsem. Připadalo mi, že tu na mě Sweetie čeká, a potěšilo mě to.

„Slyšela jsem, že ses včas přikrčila,“ pokračovala Sweetie. „Jak to? Zaslechla jsi nějaký zvuk?“

„Ne tak docela,“ odpověděla jsem. V té chvíli se ze své pracovny vybelhal o holi Sam a kabonil se. Rozhodně jsem v pracovní době nemínila Sweetii vysvětlovat, že mám drobnou duševní vadu. „Prostě jsem měla takové tušení,“ odpověděla jsem a pokrčila rameny, což mě nečekaně silně zabolelo.

Sweetie nad mým únikem z hrobníkovy lopaty zavrtěla hlavou a vrátila se přes bar do kuchyně.

Sam pokývl hlavou ke své kanceláři a já se zkroušeně vydala za ním. Jakmile jsme vešli dovnitř, Sam zavřel dveře. „Co jsi dělala, když tě postřelili?“ vyhrkl. Z očí mu sršely blesky.

Své zranění jsem si nemínila nechat přičíst na vrub. Postavila jsem se k Samovi čelem. „Jen jsem si prohlížela knížky,“ procedila jsem skrz zuby.

„Tak jak toho střelce napadlo, že jsi měňavec?“

„Nemám tušení.“

„S kým ses setkala?“

„Navštívila jsem Calvina a…“ Zbytek věty jsem už nedořekla. „Kdo vůbec pozná, že máš na sobě pach měňavce?“ zeptala jsem se váhavě. „Jenom jiný měňavec nebo někdo s jeho krví, ne? A taky upír. Prostě nadpřirozená bytost.“

„Jenomže poslední dobou se tu žádný cizí měňavec neobjevil.“

„Nešel ses podívat na to místo, odkud útočník zřejmě střílel, jestli tam něco neucítíš?“

„Ne. Když jsem byl na místě činu naposledy, ležel jsem na zemi, křičel a z nohy mi crčela krev.“

„Třeba tě tam ještě teď něco upoutá.“

Sam nejistě sklopil oči ke své noze. „Sice od té doby pršelo, ale za pokus to stojí,“ připustil. „Mělo mě to napadnout dřív. Dobře, po práci tam zajdeme.“

„To beru,“ odpověděla jsem uštěpačně a Sam se zabořil do židle. Potom jsem si schovala kabelku do prázdného šuplíku v Samově psacím stole a vydala se za svými hosty.

Charles byl zabraný do práce, ale i když soustředěně sledoval hladinu piva v půllitru, který držel pod pípou, stačil na mě kývnout a pousmát se. Naproti němu seděla u baru Jane Bodenhouseová, která se tu nalévala téměř bez ustání, a nespouštěla z Charlese oči. Upírovi to zřejmě nevadilo. Všimla jsem si, že se život v baru vrátil k normálu a nový barman sem dobře zapadl.

Asi o hodinu později přišel Jason a do něj zavěšená Crystal. Ještě nikdy jsem svého bratra neviděla tak spokojeného. Byl nadšený ze svého nového života i z Crystal, která mu dělala společnost. Napadlo mě, jak dlouho mu to asi vydrží. Crystal však působila dojmem, že je na tom úplně stejně jako Jason.

Prozradila mi, že Calvina nazítří pustí z nemocnice domů do Hotshotu. Zmínila jsem se jí o květinách, které mi poslal, a nabídla jsem se, že Calvinovi uvařím něco na uvítanou.

Crystal si byla téměř stoprocentně jistá, že je těhotná. I když pro mě její mysl představovala neproniknutelnou změť, tahle myšlenka z ní jednoznačně vyzařovala. Už několikrát jsem podobným způsobem zjistila, že některá z dívek, s nimiž Jason právě chodil, toužebně doufala, že z něj udělá tátu. Já jsem zase doufala, že tahle domněnka se − stejně jako v předcházejících případech − nepotvrdí. Ne že bych Crystal neměla ráda… Jenže to už jsem si namlouvala dost dlouho. Crystal jsem ráda neměla. Patřila do Hotshotu a nikdy ho neopustí. A já jsem prostě nechtěla, aby moje neteř nebo synovec vyrůstali v onom podivném městečku plném nadpřirozených sil, soustředěných kolem odlehlého rozcestí.

Crystal Jasonovi tajila, že se jí opozdila perioda, a byla odhodlaná pomlčet o tom tak dlouho, dokud si nebude jistá, co to znamená. S tím jsem souhlasila. Stále před sebou měla první pivo, zatímco Jason stačil vypít už dvě. Potom odjeli do kina v Clarice. Když vycházeli z baru, Jason mě objal na rozloučenou. Právě jsem nesla pití skupince hostů z pořádkových sil. Kolem dvou stolků v rohu se tísnili Alcee Beck, Bud Dearborn, Andy Bellefleur, Kevin Pryor, Kenya Jonesová a Arlenin nový objev, vyšetřovatel Dennis Pettibone. S nimi tam seděly i dvě neznámé tváře, ale už na první pohled jsem zjistila, že také patří k policii. Patrně sem přijeli z jiného okrsku.

Arlene by je možná ráda obsloužila, ale všichni seděli v mé části baru. Zřejmě probírali něco důležitého. Jakmile jsem se jich přišla zeptat, co si dají, všichni ztichli, ale sotva jsem odešla, znovu se zabrali do hovoru. Ani jsem nemusela sledovat jejich ústa, protože jsem moc dobře věděla, o čem debatují.

Všichni si toho byli vědomi, ale teď na to dočista zapomněli. Dokonce ani Alcee Beck, kterému jsem obzvlášť naháněla strach, na to nebral ohled, ačkoliv jsem mu svoje schopnosti předvedla úplně bez obalu. Totéž platilo i o Andym Bellefleurovi.

„Copak tam ti naši strážci zákona pečou?“ zeptal se Charles. Jane se odkolébala na dámy a barman tak na chvíli osaměl.

„Počkejte,“ řekla jsem a zavřela oči, abych se mohla soustředit. „Myslí si, že by dnes večer mohli zkusit hlídat jiné parkoviště. Jsou přesvědčení, že ten požár u mě doma se střelbou nějak souvisí, stejně jako smrt Jeffa Marriota. Dokonce je napadlo, že jednou z obětí mohla být i Debbie Peltová, protože ji naposledy viděli na dálnici u benzinky nedaleko Bon Temps. A můj bratr Jason zase před pár týdny záhadně zmizel, což s tím taky může souviset.“ Zavrtěla jsem hlavou, otevřela oči a zjistila, že Charles u mě stojí nepříjemně blízko a jeho zdravé pravé oko mě upřeně pozoruje.

„Máte velmi neobvyklý dar, slečno,“ prohlásil po chvíli. „Můj předchozí zaměstnavatel se zajímal o podobné kuriozity.“

„A pro koho jste pracoval, než jste se dostal na Ericovo území?“ zeptala jsem se. Charles se otočil pro láhev Jacka Danielse.

„Pro krále Mississippi.“

V té chvíli jsem měla dojem, jako kdyby mi někdo podtrhl koberec pod nohama. „Proč jste odešel z Mississippi sem?“ zajímala jsem se. Pokřikování od stolu, který stál asi metr a půl ode mě, jsem si vůbec nevšímala.

Král Mississippi Russell Edgington si mě pamatoval jako Alcidovu přítelkyni, ale ne jako telepatku, která občas pomáhala upírům. Bylo docela dobře možné, že jsem se mu znelíbila. Nechal Billa uvěznit v bývalých stájích na svém pozemku a dovolil Loreně, která mého bývalého přítele před sto čtyřiceti lety proměnila v upíra, aby ho krutě mučila. Bill uprchl. Lorena byla mrtvá. Russell Edgington sice nemusel vědět, že mám v obou událostech prsty, ale klidně to mohlo být také naopak.

„Russellovo chování mě přestalo bavit,“ odpověděl Charles. „Nejsem stejně orientovaný jako on a prostředí plné úchylnosti se mi začalo zajídat.“

Ano, Edgington si na mužskou společnost potrpěl. Celé jeho sídlo bylo plné mužů. Patřil k nim i Russellův lidský společník Talbot.

Možná tam byl i Charles, přestože jsem si ho tehdy nevšimla. Ten večer, kdy jsem se ocitla v Russellově sídle, jsem utrpěla vážná zranění. Všechny jeho obyvatele jsem nepoznala, a většinu z těch, s nimiž jsem krátce přišla do styku, jsem si zase nepamatovala.

Uvědomila jsem si, že si s Charlesem neustále hledíme do očí. Pokud upíři přežili tolik století, určitě se naučili číst v lidských emocích. Napadlo mě, co asi Charles Twining zjistil z mého chování a výrazu tváře. V podobných vzácných chvílích jsem litovala, že neumím číst myšlenky upírů. Vrtalo mi hlavou, jestli Eric ví, odkud k němu Charles přišel. Ale určitě by nového barmana nenajal, aniž by si ho předem důkladně prověřil. Eric byl dost opatrný. Chodil po světě tolik let, že jsem si to ani neuměla představit, a přežil všechna úskalí jen díky své opatrnosti.

Nakonec jsem se vydala ke stolu, od něhož na mě pokřikovalo několik pokrývačů. Už několik minut se mě snažili přimět, abych jim přinesla další pivo.

Po celý zbytek večera jsem se hovoru s barmanem vyhýbala. Přemýšlela jsem, proč mi toho o sobě tolik řekl. Buď chtěl, abych si uvědomila, že mě sleduje, nebo neměl tušení, že jsem před nedávnem navštívila Mississippi.

Měla jsem spoustu námětů k úvahám.

*

Noční směna se pomalu nachýlila ke konci. Jane se tak opila, že jsme pro ni museli zavolat jejího syna, ale to už pro nás nebyla žádná novinka. Charles zvládal své úkoly za barovým pultem naprosto spolehlivě a neudělal jedinou chybu. Než naplnil sklenici, prohodil s každým hostem vlídné slovo. Jeho plechovka na spropitné byla skoro plná.

Když jsme zavřeli, Bill si přijel pro svého podnájemníka. Chtěla jsem si s ním někde v klidu promluvit, ale Charles stál v mžiku vedle něj, takže jsem k tomu neměla příležitost. Bill se na mě tázavě podíval, ale než jsem si stačila najít nějakou záminku, abych se s Billem ocitla o samotě, už byli pryč. Potom jsem si ale uvědomila, že Bill během pobytu u Russella Edgingtona potkal jeho nejhorší zaměstnance, a to mě trochu uklidnilo. Pokud Charlese neznal, mohlo to znamenat, že nový barman v ničem nejede.

Sam se mezitím připravil na naši tajnou výpravu. Venku bylo chladno a na jasné noční obloze se třpytily hvězdy. Sam se oblékl co nejtepleji a já si vzala červenou bundu a k ní rukavice a čepici ve stejné barvě. Budou se mi hodit. Ačkoliv se jaro každým dnem blížilo, zima nás dosud pevně držela pod krkem.

Nakonec jsme v baru zůstali jen my dva. Parkoviště, na něž bezpečnostní světlo vrhalo dlouhé temné stíny, bylo s výjimkou vozu Jane Bodenhouseové úplně prázdné. V dálce jsem zaslechla psí štěkot. Sam se s pomocí berlí opatrně kolébal vpřed a snažil se nezakopnout na nerovném štěrkovém povrchu.

„Hodím na sebe kožich,“ prohlásil. Ale nemyslel tím pouhou změnu kabátu.

„Co se stane s tou tvou zraněnou nohou?“

„To uvidíme.“

Sam byl čistokrevný měňavec a dokázal měnit podobu bez ohledu na to, zda byl či nebyl úplněk. Dokázal se proměnit ve spoustu různých zvířat, ale nejraději měl psy a z nich kolii.

Sam se postavil za plot před svým pojízdným domem. Přestože byla noc, vzduch kolem něj začal houstnout a mihotat se, což znamenalo, že Sama obklopily čáry. Potom se svezl na kolena, zalapal po dechu a zmizel mi z dohledu, protože ho obklopovalo vysoké křoví. Po chvíli z něj vyběhl velký zrzavý lovecký pes se svěšenýma ušima. Nebyla jsem na tuhle Samovu podobu zvyklá, proto mi chvíli trvalo, než jsem ho poznala. Ale jakmile se mi podíval do očí, byla jsem si naprosto jistá, že se v jeho těle skrývá můj šéf.

„Tak jdeme, Deane,“ prohlásila jsem. Přesně takhle jsem pojmenovala psa, jehož podobu na sebe Sam brával, když jsem ještě nevěděla, že je to on. Chlupáč se rozběhl přes parkoviště a zamířil do lesa, kde tu noc střelec čekal, až Sam vyjde z baru. Sledovala jsem běžícího psa a neušlo mi, že přenáší váhu na pravou nohu. Ale jen zlehka a téměř neznatelně.

Oblohu zčásti zakrýval studený potemnělý les. Rozsvítila jsem baterku, kterou jsem si vzala s sebou, ale její slabý svit dodával okolním stromům ještě děsivější vzhled. Pes − tedy Sam − už doběhl k místu, které policie označila jako pravděpodobné střelcovo stanoviště. Tam sklapl čelisti, sklonil hlavu k zemi a pustil se do třídění všech pachů, které zavětřil. Já jsem zůstala stát opodál a připadala si úplně zbytečná. Po chvíli ke mně Dean zvedl hlavu. „Haf,“ vyštěkl a vydal se zpátky k parkovišti. Zřejmě tu už nic nového nezjistil.

Podle plánu jsem naložila Deana do auta a odvezla ho k dalšímu místu činu. Leželo za jakýmsi starým domem naproti Sonicu, kde byla oné nešťastné noci zastřelena Heather Kinmanová. Zabočila jsem do úzké uličky, do níž ústily zadní východy starých obchodů, a zaparkovala za Patsyho čistírnou, která se už před patnácti lety přestěhovala do lepšího a přístupnějšího domu. Z úzkého prostoru mezi čistírnou a zanedbanou budovou firmy Louisianské potraviny a osivo se nám otevíral skvělý výhled na rychlé občerstvení Sonic, které bylo přes noc zavřené, ale uvnitř se svítilo. Hlavní vchod do obchodu se nacházel na hlavní ulici lemované sloupy pouličního osvětlení, takže jsem docela dobře viděla všude, kam mezi někdejšími obchody pronikl jejich svit. Zato stíny, které vrhaly potemnělé budovy, byly úplně neproniknutelné.

Dean znovu očichal celé okolí, ale zvlášť důkladně prohledal mezeru mezi dalšími dvěma starými obchody, tak úzkou, že jí mohl projít nanejvýš jeden člověk. Nějaká pachová stopa tam Deana zřejmě upoutala, protože viditelně pookřál. Při pohledu na něj se mi také zvedla nálada, jelikož jsem doufala, že nám to pomůže najít nějaký důkaz pro policii.

Potom Dean zničehonic zaštěkal, zvedl hlavu a podíval se za mě. Určitě tam něco nebo někoho zahlédl. Bezděčně jsem se otočila a na začátku uličky, ve které jsem stála, jsem spatřila stát Andyho Bellefleura. Nohy mu tonuly ve tmě a světlo mu sahalo pouze od pasu po obličej.

„Ježíšikriste! Andy, hrozně jste mě vylekal!“ Kdybych tak pozorně nesledovala psa, určitě bych Andyho vycítila. Hlídka… K čertu, úplně jsem na ně zapomněla.

„Co tu děláte, Sookie? Odkud máte toho psa?“

Nenapadla mě žádná věrohodná výmluva. „Řekla jsem si, že by stálo za pokus přivést sem cvičeného psa a zjistit, jestli na těch místech, kde stál střelec, něco neucítí,“ odpověděla jsem. Dean se mi otíral o nohu, slintal a funěl.

„Odkdy pracujete pro okres?“ zeptal se Andy. „Netušil jsem, že si vás najali jako vyšetřovatelku.“

Nevyvíjelo se to moc dobře.

„Když ustoupíte, Andy, nasednu s tím psem do auta, odjedu a vy se už na mě nebudete zlobit, ano?“ Andy se skutečně zlobil a umiňoval si, že si to se mnou za každou cenu vyřídí. Chtěl napravit celý svět, ale podle svých vlastních představ. Jenomže já jsem do toho světa nepatřila a nechtěla jsem se přizpůsobovat Andyho cílům. Jeho myšlenky, které pronikly až ke mně, se mi vůbec nelíbily.

Nakonec jsem si uvědomila, že Andy to během schůzky s ostatními policisty u nás v baru trochu přehnal s pitím. Jeho zábrany byly ty tam.

„Neměla byste s námi žít, Sookie,“ prohlásil.

„Mám stejné právo bydlet tady jako vy, Andy Bellefleure!“

„Geny, které jste podědila, se asi musely zbláznit. Vaše babička byla nesmírně milá žena, a podle toho, co jsem slyšel, se totéž dalo říct i o vašich rodičích. Tak co se stalo s vámi a Jasonem?“

„Na mně ani na Jasonovi není nic špatného, Andy,“ odpověděla jsem klidně. Jeho slova mě ale zabolela. „Jsme normální lidé a v ničem se nelišíme od vás nebo Portie.“

Andy si významně odfrkl.

Dean, který stále seděl na zemi a lísal se mi k noze, se zničehonic roztřásl a zavrčel tak tiše, že jsem ho sotva zaslechla. O Andyho však ani nezavadil pohledem. Hlavu měl otočenou k tmavým stínům na opačném konci uličky. Vycítila jsem další mysl: lidskou. Jenomže nepatřila obyčejnému člověku.

„Andy,“ zašeptala jsem a vyrušila tak detektiva z jeho úvah. „Jste ozbrojený?“

Když detektiv vytáhl pistoli, nevěděla jsem, jestli se mi opravdu ulevilo.

„Odhoďte ji, Bellefleure!“ ozval se povědomý hlas.

„Blbost,“ utrousil Andy. „Proč?“

„Protože moje nádobíčko je větší,“ odpověděl chladný hlas sarkasticky. Ze stínu se vynořila Sweetie Des Artsová. V ruce držela pušku, kterou mířila na Andyho, a já jsem ani v nejmenším nepochybovala, že je připravená vystřelit. V té chvíli jsem měla pocit, že se moje vnitřnosti proměnily v želé.

„Co kdybyste odsud vypadnul, Bellefleure?“ zeptala se Sweetie. Měla na sobě montérky, bundu a rukavice, a vůbec nevypadala jako kuchařka. „Proti vám nic nemám. Jste normální smrtelník.“

Andy potřásl hlavou, jako kdyby si ji chtěl pročistit. Všimla jsem si, že stále drží v ruce pistoli. „Vy vaříte v baru, ne? Co má tohle znamenat?“

„Měl byste vědět, Bellefleure, že jsem slyšela váš rozhovor s tímhle měňavcem. Třeba je i tenhle pes někdo, kdo se mění v člověka − někdo, koho dobře znáte.“ Ani nečekala, až jí Andy odpoví, a pokračovala dál. „Heather Kinmanová byla stejná jako oni. Měnila se v lišku. A ten chlap z Norcrossu, Calvin Norris? Ten zase v pantera.“

„Na všechny jsi střílela? I na mě?“ Chtěla jsem se pojistit, že to Andy uslyší. „Ta tvoje pomsta má jednu vadu, Sweetie. Já nejsem měňavec.“

„Ale já ho z tebe cítila,“ namítla Sweetie. Byla si naprosto jistá, že se nemýlí.

„S několika z nich se přátelím a ten den jsem jich pár objala. Já ale měnit podobu nedokážu.“

„Přivolala jsi to na sebe sama,“ odsekla Sweetie. „Ale určitě v sobě kousek měňavce máš.“

„A co ty?“ zeptala jsem se. Nechtělo se mi nechat se znovu postřelit. Usoudila jsem, že Sweetie není žádný ostrostřelec, protože Sam, Calvin i já jsme její útok přežili. Tušila jsem, že mířit na někoho v noci je obtížné, ale čekala bych, že podá lepší výkon. „Proč se mstíš?“

„Já jsem měňavec jen zčásti,“ zavrčela Sweetie, podobně jako Dean. „Jeden měňavec mě kousl po autonehodě. Ta… věc − napůl vlk a napůl člověk − vyběhla z lesa nedaleko místa, kde jsem ležela, a kousla mě. Potom vjelo do zatáčky další auto a zahnalo ji. Při prvním úplňku se mi proměnily ruce. Mým rodičům se z toho udělalo špatně.“

„A co tvůj přítel? Měla jsi nějakého?“ Snažila jsem se neustále mluvit a odvést tak její pozornost. Andy ustupoval co nejdál, aby nás nemohla zastřelit najednou. Věděla jsem, že se nejdřív chce vypořádat se mnou. Přála jsem si, aby Dean utekl, ale ten se dál věrně tiskl k mým nohám. Sweetie si nebyla jistá, že pes vedle mě je měňavec, a kupodivu se vůbec nezmínila o tom, že postřelila Sama.

„Tehdy jsem pracovala jako striptérka. Měla jsem bezva kluka,“ odpověděla. Z jejího hlasu čišel hněv. „Když viděl moje ruce a chlupy na nich, zhnusila jsem se mu. Vždycky když přišel úplněk, odjel. Na služební cestu. Nebo na golf s kamarády. Občas se zdržel na schůzce.“

„Jak dlouho už střílíš po měňavcích?“

„Tři roky,“ odpověděla hrdě Sweetie. „Dvaadvacet jsem jich zabila a jednačtyřicet zranila.“

„To je hrůza!“ vydechla jsem.

„Já jsem na to pyšná,“ opáčila Sweetie. „Čistím tenhle svět od havěti.“

„To si pokaždé najdeš práci v baru?“

„Tam mám nejlepší příležitost zjistit, kdo k nim patří,“ odpověděla s úsměvem Sweetie. „Hlídám i kostely, restaurace a sociální služby.“

„Och, to snad ne!“ Zvedal se mi z ní žaludek.

Všechny moje smysly v té chvíli zřejmě pracovaly na plný výkon, takže jsem vycítila, že se za Sweetií kdosi plíží. Byl to měňavec. A vztek, který jím lomcoval, doléhal až ke mně. Nechtěla jsem se dívat jeho směrem, protože jsem se snažila nespouštět oči ze Sweetie a strhnout veškerou její pozornost na sebe. Náhle se však ozvalo zašustění, možná nějakého odhozeného zmuchlaného papíru, který větřík posunul po zemi, ale Sweetii to stačilo. Zvedla pušku k rameni, otočila se a vystřelila. Ze tmy na jižním konci uličky se ozval výkřik a hned nato táhlé zakňučení.

Andy využil příležitosti, kdy k němu byla Sweetie otočená zády, a vystřelil po ní. Přitiskla jsem se k nerovné cihlové zdi starého domu a všimla jsem si, že Sweetii crčí z úst krev, které matné světlo hvězd dodalo černou barvu. Hned nato Sweetie upustila pušku a svezla se k zemi.

Andy zůstal stát s pistolí ve svěšené ruce nad ní a já se rozběhla ven z uličky, abych zjistila, kdo nám to přišel na pomoc. Když jsem rozsvítila baterku, objevila jsem před sebou vážně zraněného vlkodlaka. Přestože měl nesmírně hustou srst, okamžitě jsem poznala, že ho kulka zasáhla do hrudi. Zavolala jsem na Andyho: „Vezměte si mobil a sežeňte pomoc!“ a co nejpevněji jsem přitiskla ruku na krvácející ránu. Doufala jsem, že nedělám chybu. Rána se pod mýma rukama škubala a převalovala sem a tam, protože vlkodlak se už mezitím začínal vracet do lidské podoby. Zaletěla jsem pohledem k Andymu, jehož dosud držela ve svých spárech hrůza z toho, co právě provedl. „Kousni ho!“ pobídla jsem Deana. Pes se rozběhl k policistovi a sevřel mu ruku mezi zuby.

Andy přirozeně vykřikl a namířil pistoli na psa, jako kdyby ho chtěl zabít. „Ne!“ vyjekla jsem na něj a zvedla se od umírajícího vlkodlaka. „Telefon, hlupáku! Zavolejte záchranku.“

Pistole se v tu ránu otočila ke mně.

Nekonečně dlouhou chvíli jsem byla přesvědčená, že můj život dospěl ke konci. Pokud lidé něčemu nerozumí a bojí se toho, jsou schopní zabít. Andy Bellefleur mě dováděl k šílenství.

Potom se ale hlaveň pistole sklonila k zemi a zbraň se svezla k Andyho boku. V detektivově tváři svitlo pochopení. Sáhl do kapsy, vyndal z ní mobil a jakmile namačkal číslo, zasunul k mé obrovské úlevě zbraň do pouzdra.

Otočila jsem se zpátky k vlkodlakovi, který se mezitím vrátil do lidské podoby a teď ležel nahý na zemi. Andy mezitím řekl do telefonu: „V uličce za Patsyho čistírnou a tím krámem s potravinami a osivem naproti Sonicu v Magnolia Street se střílelo. Přesně tak. Dvě záchranky, dvě střelné rány. Ne, já jsem v pořádku.“

Ukázalo se, že zraněný vlkodlak je Dawson. Namáhavě pootevřel oči a zalapal po dechu. Nedokázala jsem si představit, jakou bolest teď musí zakoušet. „Calvin,“ vydechl.

„Nebojte se. Pomoc už je na cestě,“ ujistila jsem ho. Na zemi vedle mě ležela zapnutá baterka, jejíž chabé světlo mi osvítilo Dawsonovu odhalenou hruď s tmavým porostem. Musela mu být zima. Zajímalo mě, kde asi nechal oblečení, protože teď by se mi hodila jeho košile, kterou bych mohla poskládat a přitisknout ji na krvácející ránu. Ruce jsem měla celé od krve.

„Řekl mi, ať si poslední den na hlídce odkroutím tím, že vás pohlídám,“ vypravil ze sebe Dawson. Třásl se po celém těle, ale přesto se pokusil o úsměv. „Já mu odpověděl, že je to brnkačka.“ Potom ztichl a ztratil vědomí.

Před očima se mi vynořily Andyho těžké černé boty. Napadlo mě, že Dawson to určitě nepřežije. Ani jsem neznala jeho příjmení. Netušila jsem, jak policii vysvětlíme, že tu leží nahý muž. Počkat… vážně měl tenhle úkol připadnout mně? Neměl by na ošemetné otázky odpovídat spíš Andy?

„Vy ho znáte, co?“ zeptal se mě Andy, jako by mi − protentokrát − četl myšlenky on.

„Tak trochu.“

„Budete muset říct, že ho znáte trochu líp, abyste vysvětlila, proč na sobě nic nemá.“

Naprázdno jsem polkla. „Dobře,“ pípla jsem po krátké zachmuřené odmlce.

„Hledali jste tu jeho psa. Ty,“ otočil se Andy k Deanovi, „nevím kdo jsi, ale klidně si buď dál pes, jasné?“ Potom Andy nervózně ustoupil. „Já jsem sledoval tu ženskou, protože se chovala podezřele, a šel za ní až sem.“

Přikývla jsem. Neustále ke mně doléhalo Dawsonovo chropění. Kéž bych mu mohla dát svou krev a uzdravit ho, jako to dělají upíři! Kdybych se tak vyznala v medicíně… V té chvíli jsem ale zaslechla sirény blížících se policejních aut a záchranek. Cesta přes Bon Temps nikdy netrvala dlouho a do jižní části městečka to bylo nejblíž z nemocnice v Graingeru.

„Slyšela jsem ji, jak se přiznala,“ doplnila jsem Andyho. „Řekla, koho zastřelila.“

„Něco mi povězte, Sookie,“ vyhrkl Andy ve spěchu. „Než sem přijedou. Halleigh je úplně normální, že?“

Zvedla jsem k Andymu oči a podivila se, že dokáže v takové chvíli myslet právě na tohle. „Až na to, jak divně se píše její jméno.“ Potom jsem se upamatovala, kdo zastřelil tu zrůdu, která ležela na zemi metr a půl od nás. „Ano, je úplně normální.“

„Díky Bohu,“ vydechl Andy. „Díky Bohu.“

Do uličky se v té chvíli vřítil Alcee Beck. Rázem však ztuhl na místě a pokusil se vstřebat pohled, který se mu naskytl. Hned za ním běžel Kevin Pryor, zatímco jeho kolegyně Kenya Jonesová se plížila podél zdi s napřaženou pistolí. Týmy zdravotníků se držely vzadu, dokud si nebyly jisté, že ulička je zajištěná. Než jsem se rozkoukala, stála jsem čelem ke zdi a Kenya mě prohledávala, jestli nemám zbraň. Přitom neustále opakovala: „Promiňte, Sookie,“ a: „Musím to udělat.“ Nakonec jsem prohlásila: „Tak si s tím pospěšte! Kde je můj pes?“

„Utekl,“ odpověděla Kenya. „Ta světla ho asi vylekala. Je to stopař, ne? Ten se vrátí.“ Když byla hotová se zevrubnou prohlídkou, zeptala se: „Sookie, proč je ten chlap nahý?“

To byl teprve začátek. Moje vysvětlení bylo naprosto přitažené za vlasy a všichni ho odměnili nevěřícným výrazem. Nebylo počasí pro milování a já jsem se vůbec nesvlékla. Andy mě ale podržel, takže nikdo nemohl tvrdit, že se všechno odehrálo úplně jinak, než jsem tvrdila.

Asi o dvě hodiny později mě pustili zpátky k autu, abych se mohla vrátit domů. Jakmile jsem si sedla za volant, zavolala jsem do nemocnice, abych zjistila, v jakém stavu je Dawson. Překvapilo mě, když telefon zvedl Calvin. „Přežije,“ řekl stroze.

„Bůh vám zaplať, že jste ho za mnou poslal,“ řekla jsem. Můj hlas byl schlíplý jako záclona v dusném letním dnu. „Nebýt jeho, byla bych teď mrtvá.“

„Slyšel jsem, že ji zastřelil policajt.“

„To je pravda.“

„A slyšel jsem i spoustu dalších věcí.“

„Je to dost zamotané.“

„Tenhle týden se uvidíme.“

„Ano, samozřejmě.“

„Jeďte se vyspat.“

„Ještě jednou díky, Calvine!“

Můj dluh u něj narůstal takovým tempem, až jsem se zalekla. Bylo mi jasné, že mu ho dříve či později budu muset nějak oplatit. Celé tělo jsem měla zmožené únavou a bolestí. Uvnitř jsem si připadala špinavá kvůli všemu, k čemu se mi Sweetie přiznala, a navenek zase z toho, jak jsem v uličce klečela a pomáhala krvácejícímu vlkodlakovi. Odhodila jsem všechno oblečení na podlahu v obývacím pokoji, vešla do koupelny a stoupla si pod sprchu. Rameno jsem se snažila ochránit před vodou pomocí přebalu, který mě naučila vázat jedna ze sester v nemocnici.

*

Když se nazítří ráno rozezněl zvonek u domovních dveří, v duchu jsem začala proklínat život ve městě. Nakonec se ale ukázalo, že to není žádný soused, který si chce půjčit hrnek mouky, ale Alcide. V ruce držel obálku.

Zadívala jsem se na něj přivřenýma ospalýma očima, beze slova jsem se vrátila do ložnice a zalezla zpátky do postele. Mého návštěvníka to ale neodradilo a vykročil za mnou.

„Teď jsi pro smečku dvojnásobně významná přítelkyně,“ prohlásil, jako kdyby si byl jistý, že právě o téhle otázce přemýšlím dnem i nocí. Otočila jsem se k Alcidovi zády a zachumlala se pod deku. „Dawson tvrdí, že jsi mu zachránila život.“

„Jsem ráda, že už může mluvit,“ zamumlala jsem, zavřela oči a doufala, že Alcide zmizí. „A protože ho Sweetie postřelila kvůli mně, nedlužíte mi vůbec nic.“

Podle slabého zavlnění vzduchu jsem usoudila, že si Alcide klekl vedle mé postele. „O tom nerozhoduješ ty, ale my,“ usadil mě. „Máš se dostavit na volbu vůdce.“

„Cože? A co tam budu dělat?“

„Jen se tam podíváš a potom poblahopřeješ vítězi, ať už zvolí kohokoliv.“

Pro Alcida teď představoval nadcházející souboj tu nejdůležitější věc v životě, takže nedokázal pochopit, že já jeho priority nesdílím. Už jsem se v té záplavě dluhů začínala ztrácet.

Smečka vlkodlaků tvrdila, že je mi zavázaná. Já byla zavázaná Calvinovi. Andy Bellefleur byl zavázaný mně, Calvinovi a Samovi za to, že jsme vyřešili jeho případ. Já mu byla zavázaná za záchranu života. Možná jsem ale svůj dluh u Andyho vyrovnala tím, že jsem ho uklidnila ohledně Halleigh.

Sweetie se chtěla vyrovnat s měňavcem, který ji napadl.

Eric a já jsme si byli víceméně kvit.

U Billa mi zůstal malý dluh.

Sam a já jsme se vyrovnali.

Alcide byl zase podle mého názoru zavázaný mně. Přišla jsem na sešlost jejich smečky a snažila se dodržovat všechna pravidla, abych mu pomohla.

V lidském světě, který mi byl domovem, se proplétala pouta, dluhy, následky činů a dobré skutky. Právě to připoutávalo lidi ke společnosti. Možná tyto věci naši společnost dokonce vytvářely. Snažila jsem se v nich najít svoje místo a žít v něm co nejlépe.

Ve chvíli, kdy jsem se zapletla s tajnými společnostmi měňavců a nemrtvých, se můj život v lidské společnosti nesmírně zkomplikoval.

Ale zároveň byl daleko zajímavější.

Občas dokonce i… zábavný.

Zatímco jsem přemýšlela, Alcide mluvil. Spoustu jeho slov jsem nevnímala a Alcide si toho všiml. „Promiň, jestli tě nudím, Sookie,“ poznamenal chladně.

Přetočila jsem se čelem k němu. Alcidovy zelené oči mi věnovaly ublížený pohled. „Nenudíš, jen se mi teď honí hlavou spousta věcí. Nech mi tady tu pozvánku, ano? Ještě ti dám vědět.“ Napadlo mě, co bych si asi měla na volbu vůdce smečky obléct, a jestli se po sobě pan Herveaux starší a ten trochu zavalitý majitel obchodu s motorkami vrhnou a začnou se válet po zemi.

Alcide udiveně zamrkal. „Chováš se hrozně divně, Sookie! Předtím mi s tebou bylo tak příjemně, a teď mi připadá, že tě vůbec neznám.“

Minulý týden jsem v kalendáři našla slovo opodstatněný. „To je opodstatněná poznámka,“ odpověděla jsem co nejvěcnějším tónem. „I mně s tebou bylo fajn, když jsme se seznámili. Pak jsem se ale začala leccos dozvídat. Setkala jsem se s Debbií, zjistila jsem trochu víc o sporech mezi měňavci a zjistila jsem, že několik vlkodlaků slouží upírům.“

„Žádná společnost není bez chyby,“ namítl Alcide. „A pokud jde o Debbii, už o ní nechci nikdy v životě slyšet.“

„Tak dobře,“ odpověděla jsem. I mně se dělalo špatně, když jsem zaslechla její jméno. Ani si nedovedete představit, jak mi bylo zle.

Alcide položil obálku na noční stolek, vzal mě za ruku, otočil ji a nesmírně obřadně ji políbil. Strašně mě zajímalo, co má vlastně za lubem, ale než jsem se ho na to stačila zeptat, byl pryč.

„Zamkni za sebou!“ zavolala jsem na něj. „Stačí otočit tím malým knoflíkem na klice.“ Zřejmě to udělal, protože jsem rázem usnula a do chvíle, kdy jsem se měla vypravovat do práce, mě nikdo nevzbudil. Přede dveřmi jsem našla vzkaz, na kterém stálo: „Dnes to za tebe vezme Linda T. Vezmi si den volna. Sam.“ Vrátila jsem se dovnitř a převlékla se do džín. Už jsem byla nachystaná k odchodu, a teď jsem najednou netušila, co budu dělat.

Pak jsem si ale uvědomila, že mám ještě jednu příjemnou povinnost. Vydala jsem se proto do kuchyně, abych ji splnila.

Po devadesáti minutách, které jsem strávila vařením v neznámé kuchyni za pomoci sotva poloviny náčiní, které jsem k tomu potřebovala, jsem se vydala za Calvinem do Hotshotu. S sebou jsem vezla zapečená kuřecí prsíčka s kyselou omáčkou a rýží a sušenky. Neohlásila jsem se mu předem, protože jsem mu jen chtěla zavézt jídlo a hned se vrátit. Když jsem dorazila ke shluku stavení, všimla jsem si, že podél cesty ke Calvinovu domku je zaparkováno několik aut. „Sakra!“ vydechla jsem. Nemínila jsem se ještě víc zaplétat s lidmi z Hotshotu. Jasonova proměna a Calvinova zdvořilost mě už do něj zatáhly ažaž.

Se svěšenými rameny jsem zaparkovala, zavěsila si na předloktí košík se sušenkami a do rukou vzala mísu se zapečeným kuřetem. Zaťala jsem zuby, abych potlačila bolest v rameni, a napochodovala ke Calvinovu domu. Stackhouseovi se nikdy nevzdávají.

Otevřela mi Crystal a já jsem se zastyděla, když jsem viděla její udivený, ale milý a vstřícný výraz. „To je ale příjemné překvapení!“ usmála se srdečně. „Pojď dál,“ dodala a ustoupila stranou. Spatřila jsem obývací pokoj plný lidí, mezi nimiž byl i můj bratr. Většina hostů patřila k místním panterům. Svého zástupce sem ze Shreveportu poslali i vlkodlaci. K mému údivu to nebyl nikdo jiný než Patrick Furnan, uchazeč o vůdcovství ve smečce a majitel obchodu s motorkami.

Crystal mě představila dámě, která tu zřejmě fungovala jako hostitelka. Jmenovala se Maryelizabeth Norrisová a pohybovala se nesmírně ladně, jako kdyby neměla žádné kosti. Vsadila bych se, že moc často nevytahovala paty z Hotshotu. Představila mě všem hostům v pokoji a vysvětlila mi, jaký má ke každému z nich Calvin vztah. Po chvíli se mi ale začaly jejich tváře slévat dohromady. Zjistila jsem však, že (až na několik výjimek) většina obyvatel Hotshotu se dala zařadit do jedné ze dvou skupin: ta první měla malou postavu, tmavé vlasy a hbité pohyby jako Crystal, zatímco druhá měla světlejší pleť, podsaditější postavu a krásné zelené nebo zlatohnědé oči jako Calvin. Z velké části patřili k Norrisům nebo Hartům.

Patrick Furnan byl poslední host, k němuž jsme došly. „Vás samozřejmě znám,“ prohlásil srdečně a rozzářil se, jako kdybychom spolu protančili večer na nějaké svatbě. „Tohle je Alcidova přítelkyně,“ dodal tak hlasitě, aby to všichni v pokoji slyšeli. „Alcidův otec je druhým uchazečem o vůdcovství ve smečce.“

Nastalo dlouhé ticho. Nejvýstižněji by se dalo označit slovem „napjaté“.

„Jste na omylu. S Alcidem jsme jen kamarádi.“ Potom jsem se na něj usmála tak výmluvně, aby pochopil, že by nebylo radno zůstat se mnou někde o samotě.

„Moje chyba,“ řekl uhlazeně.

Calvina doma uvítali jako hrdinu. Pokoj byl nazdobený balonky, vlaječkami a květinami, celý dům zářil čistotou a kuchyň překypovala jídlem. Maryelizabeth si stoupla před Patricka, aby ho umlčela, a prohlásila: „Pojďte se mnou, zlato! Calvin se už na vás těší.“ Kdyby u sebe měla trubku, vyloudila by z ní nějakou slavnostní fanfáru. Maryelizabeth nedokázala udělat nic nenápadně, ačkoliv z jejích širokých zlatých očí vyzařovala zvláštní tajuplná aura tajemství.

Ale mohly se mi tu stát i nepříjemnější věci. Klidně mě mohli nechat chodit po žhavých uhlících.

Maryelizabeth mě zavedla do Calvinovy ložnice. Nábytek uvnitř byl jednoduchý a vypadal pěkně. V nábytku − natož stylu − se moc nevyznám, ale působil na mě skandinávským dojmem. Calvin měl vysokou širokou postel a na ní povlečení se vzorem afrických leopardů (někdo tu zřejmě oplýval smyslem pro humor). Na temném povlečení, přes něž byl ještě přetažený oranžový přehoz, vypadal Calvin bledě. Na sobě měl hnědé pyžamo a vypadal jako normální smrtelník, jehož nedávno propustili z nemocnice, ale moje přítomnost ho potěšila. Napadlo mě, že z Calvina vyzařuje jakýsi smutek, z nějž mi usedalo srdce.

„Posaďte se,“ řekl, ukázal rukou na postel a posunul se, abych měla dost místa. Zřejmě vydal i nějaký tichý povel svým strážným, protože Dixie a Dixon, kteří až doteď stáli po obou stranách dveří, se tiše vykradli ven a zavřeli za sebou.

Trochu nervózně jsem se posadila vedle Calvina na postel. Měl před sebou tác na nožkách, jaký používají ležící pacienti místo stolku při jídle. Na něm stála sklenice s ledovým čajem a talíř s jídlem, z něhož stoupala pára. Pobídla jsem ho, aby se do něj pustil. Calvin sklonil hlavu a tiše se pomodlil, zatímco já jsem mlčky seděla a přemýšlela, ke komu asi své prosby směřuje.

„Tak mi všechno povězte,“ řekl a rozložil si na klíně ubrousek. Rázem se mi ulevilo. Začala jsem mu vyprávět o všem, co se odehrálo v úzké uličce, a on mezitím jedl. Všimla jsem si, že má na talíři zapečené kuře s rýží, které jsem mu přinesla, a trochu dušené zeleniny. Na podnosu před ním ležely také dvě sušenky. Chtěl, abych se na vlastní oči přesvědčila, že jí všechno, co jsem mu uvařila. To mě potěšilo, ale zároveň v mé hlavě spustilo poplašný signál.

„Takže netuším, co by se se mnou stalo, kdyby se tam Dawson neobjevil,“ zakončila jsem vyprávění. „Díky, že jste ho za mnou poslal. Jak je na tom?“

„Pere se s tím,“ odpověděl Calvin. „Z Graingeru ho převezli vrtulníkem do Baton Rouge. Kdyby nepatřil mezi nás, bylo by po něm. Zatím všechno zvládá a myslím, že to přežije.“

Připadala jsem si hrozně.

„Nesmíte si to vyčítat,“ ujistil mě Calvin. Jeho hlas zničehonic sestoupil ještě hlouběji. „Dawson to sám chtěl.“

Jo? by vyznělo příliš neuctivě, proto jsem se zeptala: „Jak to?“

„Tohle zaměstnání si sám vybral. Je to práce, která může být nebezpečná. Možná po ní měl skočit o pár vteřin dřív. Proč vyčkával? Nevím. Jak ta ženská dokázala ve tmě tak přesně zamířit? Netuším. Všechny naše činy mají určité následky.“ Calvin se usilovně snažil sdělit mi něco důležitého. Od přírody nebyl zrovna výřečný a dělalo mu potíže obléknout svou důležitou a zároveň složitou myšlenku do slov. „Nikdo za to nemůže,“ prohlásil nakonec.

„Ráda bych tomu věřila a doufám, že se mi to někdy povede,“ odpověděla jsem. „Možná se k tomu už blížím.“ Myslela jsem to vážně, protože sebeobviňování a neustálé otázky typu „co by se stalo, kdyby“ mě už přestávaly bavit.

„Předpokládám, že vás ti vlkodlaci pozvou na svůj malý mejdánek,“ poznamenal Calvin a vzal mě za ruku. Ta jeho byla teplá a suchá.

Přikývla jsem.

„A vy tam určitě půjdete,“ pokračoval.

„Zřejmě musím,“ odpověděla jsem nervózně. Neměla jsem ani tušení, kam tím směřuje.

„Nebudu vás poučovat, co máte dělat,“ řekl Calvin. „Na to nemám právo.“ Zřejmě ho to mrzelo. „Ale pokud tam půjdete, hlídejte si záda. Ne kvůli mně, o mě tu nejde. Ale kvůli sobě.“

„Slibuju,“ ujistila jsem ho po krátké odmlce. Calvin nebyl člověk, jemuž byste řekli první věc, která vás napadne. Všechno myslel velice vážně.

Pak se na mě usmál, což se nestávalo příliš často. Sevřel mou ruku ještě pevněji a zatahal za ni. S mužem, kterého právě pustili z nemocnice, se nemůžete dohadovat, takže jsem se k němu sklonila a natočila tvář k jeho rtům.

„Ne!“ vydechl a když jsem se na něj zadívala, abych zjistila, co se stalo, políbil mě na rty.

Upřímně řečeno jsem nečekala, že v té chvíli něco ucítím. Jenže Calvinovy rty byly stejně suché a teplé jako jeho ruka a voněly po známém jídle, které jsem mu uvařila. Překvapilo mě, jak příjemně jsem si vedle Calvina Norrise připadala. Maličko jsem se od něj odtáhla a Calvin z výrazu mé tváře určitě vyčetl údiv. Usmál se a pustil mě.

„V nemocnici se mi líbilo, protože jste za mnou chodila,“ řekl. „Nemusíte se ostýchat, když jsme teď u mě doma.“

„To ne,“ řekla jsem a odešla z ložnice, abych se trochu vzpamatovala.

Během mého rozhovoru s Calvinem už většina hostů odešla. Jason a Crystal se vypařili a Maryelizabeth mezitím s pomocí jedné dívky uklízela talíře. „To je Terry,“ řekla a kývla hlavou k dívce. „Moje dcera. Bydlíme hned vedle.“

Pozdravila jsem dívku lehkým pokývnutím. Terry mě zběžně přejela pohledem a potom se vrátila k práci. Zjevně jsem jí nepadla do oka. Měla světlejší pleť, stejně jako Maryelizabeth a Calvin, a pěkně jí to myslelo. „Vezmete si tátu?“ zeptala se.

„Nikoho si brát nechci,“ odpověděla jsem váhavě. „Kdo je tvůj otec?“

Maryelizabeth vyslala k Terry koutkem oka pohled, který říkal, že si tohle později vypije. „Calvin,“ řekla.

Na okamžik mě ochromil údiv. Potom jsem si ale uvědomila, proč tu tahle žena i dívka přede mnou chodí jako by se nechumelilo, co tu dělají a proč v domě panuje tak spokojená nálada.

Zůstala jsem sice zticha, ale moje tvář mě zřejmě prozradila. Maryelizabeth se totiž nejprve vylekala a nakonec rozčílila.

„Neodvažujte se soudit, jak tu žijeme!“ prohlásila. „Nejsme jako vy.“

„To je pravda,“ odpověděla jsem a polkla, abych potlačila zhnusení. „Děkuju, že jste mě představila místním usedlíkům. Vážně. Můžu vám s něčím pomoct?“

„Zvládneme to,“ řekla Terry a opět mi věnovala pohled, v němž se mísil obdiv s nenávistí.

„Nikdy jsme tě neměli posílat do školy,“ utrousila Maryelizabeth k dívce. Její velké zlatavé oči se na ni dívaly s láskou a lítostí.

„Na shledanou,“ rozloučila jsem se s nimi, vzala si kabát a vyšla z domu. Snažila jsem se neutíkat. Vedle mého auta na mě čekal Patrick Furnan, což mě rozčílilo. V podpaždí měl motorkářskou helmu a o kousek dál stál jeho harley, jak jsem si všimla.

„Nechtěla byste mě vyslechnout?“ zeptal se vousatý vlkodlak.

„Vlastně ani ne,“ ujistila jsem ho.

„Nebude vám pomáhat jen tak z dobré vůle,“ oznámil mi Furnan. Rázem jsem se k němu otočila čelem.

„Co to plácáte?“

„Pac a pusa mu nebude stačit. Dříve nebo později se začne dožadovat vděku. Neubrání se tomu.“

„Nevzpomínám si, že bych se ptala na váš názor,“ odsekla jsem. Furnan ke mně přistoupil blíž. „A opovažte se ke mně přiblížit!“ Přejela jsem pohledem okolní domky. Místní obyvatelé nás bedlivě sledovali, vycítila jsem na sobě jejich pohled.

„Dříve nebo později se to stane,“ zopakoval Furnan a zničehonic se na mě zašklebil. „Doufám, že dřív. Vlkodlakovi nemůžete jen tak zahýbat. Ani panterovi. Roztrhají vás na kousky.“

„Já nikomu nezahýbám,“ odpověděla jsem. Furnanova jistota, že se v mém milostném životě vyzná lépe než já, mě rozzuřila. „Ani s jedním z nich nechodím.“

„Takže vás nikdo neochrání,“ prohlásil Furnan vítězně.

Jeho jsem zkrátka nedokázala přelstít.

„Táhněte k čertu!“ okřikla jsem ho zoufale, nastoupila do auta a odjela, aniž jsem se za Furnanem ohlédla. Zkrátka jsem předstírala, že tam není. (Teď by se mi hodilo, kdybych ho mohla „zapudit“.) Naposledy jsem ho zahlédla ve zpětném zrcátku, když si nasazoval helmu a díval se za mým autem.

Předtím mi bylo úplně jedno, kdo vyjde ze souboje Jacksona Herveauxe a Patricka Furnana jako vítěz. Ale to se teď změnilo.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedenáct a deset