13. kapitola

„Transfusia,“ ozval se znuděný ženský hlas. „Plníme všechna vaše přání.“

„Pam, tady je Sookie.“

„Och, zdravím,“ řekla už mnohem veseleji. „Slyšela jsem, co se vám stalo. Že jste vyhořela. Jestli to takhle povedete dál, moc dlouho tady s námi nepobudete.“

„Ne, to asi ne,“ přisvědčila jsem. „Poslouchejte, je tam Eric?“

„Ano, je u sebe.“

„Můžete mě k němu přepojit?“

„Nevím, jak se to dělá,“ odpověděla Pam bez zájmu.

„A prosím vás, nepřenesla byste ten telefon k němu?“

„Samozřejmě. Vždycky když nám zavoláte, něco se semele. Aspoň nás to vytrhne z každodenní rutiny.“ Pam procházela s telefonem v ruce barem. Poznala jsem to podle zvuků, které se ozývaly v pozadí. Hrála tam hudba, jako obvykle měli naladěnou stanici KDED. Tentokrát pouštěli The Night Has a Thousand Eyes.

„Copak se v Bon Temps seběhlo, Sookie?“ zeptala se Pam. Jednoho z hostů potom okřikla: „Zmizni, ty zavšivenej sráči!“

„Líbí se jim, když na ně takhle mluvím,“ prohodila po chvíli do telefonu. „Tak co se stalo?“

„Někdo mě postřelil.“

„No ne, to je neštěstí,“ odpověděla. „Ericu, víš, co mi teď řekla Sookie? Že prý ji někdo postřelil.“

„Nepřehánějte to, Pam!“ utrousila jsem. „Nebo si někdo pomyslí, že vám na mě záleží.“

Pam se uchechtla. „Předám vám Erica.“

Ten začal stejně věcně jako Pam. „Nevolala byste mi, kdyby to nebylo vážné.“

Měl pravdu, ačkoliv by mě potěšilo, kdyby se trochu víc lekl. Teď jsem ale neměla čas na nějaké malichernosti. Tušila jsem, co za chvíli přijde, ale musela jsem Taře pomoci. „Ericu,“ začala jsem zkroušeně, „něco bych od vás potřebovala.“

„Vážně?“ zeptal se. Po dlouhé odmlce opakoval: „Vážně?“

Nakonec se rozchechtal.

„Tak fajn!“

O hodinu později dorazil ke mně domů. Na prahu dveří se zastavil. „Tohle je jiný dům,“ připomněl mi taktně, že bez mého výslovného pozvání nemůže překročit práh.

„Pojďte prosím dál,“ odpověděla jsem automaticky a Eric vešel dovnitř. Jeho bledá tvář zářila − jak vlastně? Vítězoslavně? Nadšeně? Pramínky mokrých vlasů mu splývaly na ramena. Na sobě měl béžové hedvábné tričko s krátkým rukávem a volné hnědé kalhoty s několika záhyby v pase a s ohavným masivním koženým opaskem zdobeným zlatem a třásněmi. Vikinga sice můžete přenést do současnosti, ale stejně zůstane Vikingem.

„Dáte si něco k pití?“ zeptala jsem se. „Jéje, promiňte, zapomněla jsem přivézt Pravou krev, a protože nemůžu řídit, ani jsem ji nemohla dojet koupit.“ Bylo mi jasné, že jsem se provinila proti pravidlům slušnosti, ale teď už se s tím nedalo nic dělat. A nemínila jsem teď nikoho prosit, aby mi pro Erika nějakou krev přivezl.

„To nevadí,“ odpověděl nonšalantně Eric a rozhlédl se po malém pokoji.

Pak se posadil na pohovku, zvedl pravou nohu a kotník si opřel o levé koleno. Mohutné dlaně se mu chvěly. „Co ode mě potřebujete, Sookie?“ Ani se nesnažil skrývat pocit zadostiučinění.

Povzdechla jsem si. Měl nade mnou obrovskou převahu, ale právě proto jsem si byla jistá, že mě nenechá na holičkách.

Posadila jsem se na kraj měkce čalouněného křesla a vylíčila Ericovi všechno, co jsem se dozvěděla o Taře, Franklinovi a Mickeym. Eric rázem zvážněl. „Může od něj přece odejít během dne. Proč to neudělá?“ zeptal se.

„A proč by měla odejít z práce a z domova? To Mickey by měl zmizet,“ namítla jsem. (Musím se ale přiznat, že ani já jsem nechápala, proč si Tara nevezme dovolenou. Pokud by se jeho hostitelka vypařila, Mickey by ve městě určitě moc dlouho nezůstal.) „Kdyby se před ním pokusila utéct, už napořád by musela žít ve strachu, že ji někde dostihne,“ prohlásila jsem rozhodně.

„Od našeho setkání v Mississippi jsem se o Franklinovi dozvěděl trochu víc věcí,“ řekl Eric. Napadlo mě, jestli si to nevytáhl z Billovy databáze. „Franklin myslí postaru.“

A tohle tvrdí bývalý vikingský válečník, který byl nejspokojenější v dobách, kdy mohl loupit, znásilňovat a ničit.

„Upíři si mezi sebou přehazovali svolné smrtelníky,“ vysvětlil mi. „Když o nás ještě nikdo nevěděl, upíři si mezi normálními smrtelníky rádi hledali někoho do postele a udržovali ho při životě… tedy, příliš ho nevysávali. A jakmile se jí − nebo jeho,“ dodal kvapně Eric, aby neurazil feministickou stránku mé osobnosti, „nabažili, udělali s ní nebo s ním krátký proces.“

Ani jsem se nesnažila skrývat své zhnusení. „Vysáli ji až do dna,“ upřesnila jsem.

„Sookie, musíte pochopit, že celá staletí jsme si mysleli, že jsme lepší než lidé a musíme se od nich držet stranou.“ Na okamžik se zamyslel. „Pohlíželi jsme na vás úplně stejně jako vy pohlížíte třeba na krávy. Byli jste pro nás zdroj potravy, ale zároveň jste nám připadali roztomilí.“

Ericova slova mi vyrazila dech. Podobný postoj jsem z něj samozřejmě cítila, ale když to teď řekl takhle naplno… udělalo se mi zle. Chodící a mluvící potrava. Člověk.

„Radši půjdu za Billem. Ten Taru zná a pronajímá jí prostory, kde si zařídila butik, takže jí určitě rád pomůže,“ odsekla jsem.

„Ano. Rád toho Salomina pohůnka zabije. Bill je ve stejném postavení jako Mickey, a proto mu nemůže nařídit, aby zmizel. Myslíte, že ten souboj přežije?“

Ta představa mě úplně ochromila. Co kdyby Mickey zvítězil? uvažovala jsem rozechvěle.

„Ne, obávám se, že pomoct vám můžu jedině já, Sookie,“ pokračoval Eric se zářivým úsměvem. „Promluvím si se Salome a požádám ji, aby svého psíka odehnala. Franklin sice není jejím dílem, ale Mickey ano. A protože slídil na mém území, bude ho muset povolat k sobě.“

Pak zvedl světlé obočí. „Chcete po mně, abych vám pomohl, a to znamená, že mi budete zavázaná.“

„Copak za to asi budete chtít?“ zeptala jsem se kousavě.

Eric se na mě zašklebil a mírně vycenil špičáky. „Povězte mi, co se stalo, když jsem byl u vás. Řekněte mi všechno a nevynechejte jediný okamžik. Pak vám pomůžu ve všem, co budete potřebovat.“ Nakonec položil obě nohy na zem, předklonil se a upřel na mě oči.

Připadala jsem si jako mezi mlýnskými kameny. „Tak dobře,“ odpověděla jsem a sklopila oči k rukám, které jsem měla složené v klíně.

„Milovali jsme se?“ šel Eric rovnou k věci.

Odhodila jsem všechny konvence stranou. Další dvě minuty se mi možná budou líbit. „V každé pozici, kterou jsem si dokázala představit, i v několika, které jsem vůbec neznala. Dělali jsme to v každé místnosti v domě i venku. Tvrdil jsi, že to byl ten nejlepší sex, jaký jsi kdy zažil.“ (V té chvíli samozřejmě netušil, kolik jich bylo. Ale i tak jsem byla ráda, že mě pochválil.) „Škoda, že si to nepamatuješ,“ dodala jsem s cudným úsměvem.

Eric se tvářil, jako kdybych ho praštila do hlavy paličkou na maso. Asi třicet vteřin mě jeho reakce bavila. Potom jsem začala být nervózní.

„Měl bych vědět ještě něco?“ zeptal se tak klidně a uměřeně, až mě to vyděsilo.

„Ehm, ano.“

„Možná bys mě měla poučit.“ Eric se také přestal ohlížet na zdvořilosti.

„Nabídl jsi mi, že se vzdáš funkce šerifa a budeš žít se mnou. A že si najdeš práci.“

Fajn, možná všechno neprobíhalo úplně podle plánu. Tak bledého a ztuhlého jsem Erica ještě nikdy neviděla. „Jistě,“ poznamenal. „Něco dalšího?“

„Ano.“ Sklonila jsem hlavu, protože teď přicházela ta nejméně zábavná část. „Když jsme se ten večer po bitvě s čarodějnicemi ve Shreveportu vrátili domů, vešli jsme jako vždycky zadními dveřmi. No a uvnitř jsme narazili na Debbii Peltovou − pamatuješ si ji? Byla to Alcidova − no, to je vlastně jedno. Debbie seděla u stolu v kuchyni s pistolí v ruce a chtěla mě zastřelit.“ Odvážila jsem se zvednout oči. Eric vraštil obočí a v obličeji měl zlověstný výraz. „Ale ty jsi přede mě skočil.“ Rychle jsem se předklonila, poplácala ho po koleni a zase se stáhla. „Nechal ses kvůli mně postřelit. To od tebe bylo vážně milé. Ale Debbie se chystala vystřelit znovu, takže jsem vzala bratrovu brokovnici a Debbii zastřelila.“ Ten večer jsem sice vůbec neplakala, ale teď se mi do očí nahrnuly slzy a jedna mi stékala po tváři. „Zabila jsem ji,“ zopakovala jsem a zalapala po dechu.

Eric pootevřel pusu, jako kdyby se mě chtěl na něco zeptat, ale já zvedla ruku, abych ho zarazila. Musela jsem to dopovědět. „Sebrali jsme tělo, strčili je do pytle a ty jsi ho někde zakopal. Já mezitím uklidila kuchyň. Podařilo se ti najít její auto a schovat ho. Ani netuším kam. Trvalo mi pár hodin, než jsem vyčistila všechnu krev v kuchyni. Byla úplně všude.“ Zoufale jsem se snažila neztratit nad sebou kontrolu. Hřbetem ruky jsem si promnula oči. Bolelo mě rameno, takže jsem si poposedla, abych mu trochu ulevila.

„Teď tě postřelil někdo jiný a já tě nemohl ochránit,“ řekl Eric. „Máš strašlivou smůlu. Nemají v tom prsty Peltovi? Nechtějí se pomstít?“

„Ne,“ odpověděla jsem, celá šťastná, že to Eric bere s takovým klidem. Ani nevím, co jsem od něj očekávala, ale tohle rozhodně ne. Najednou působil docela poddajně. „Najali si soukromé detektivy, ale pokud vím, nemají žádný důvod, proč by měli podezírat právě mě a ne někoho jiného. Mě vlastně podezírali jenom kvůli tomu, že když jsme s Alcidem ve Shreveportu našli ve svatebním salonu Vereny Roseové tu mrtvolu, zalhali jsme policii a tvrdili jí, že jsme snoubenci. Museli jsme přece nějak vysvětlit, co děláme v obchodě se svatebními šaty. Alcidův vztah k Debbii byl jako jízda na horské dráze, a když před detektivy prohlásil, že se budeme brát, bylo to, jako kdyby vypálil světlici. Nakonec se ukázalo, že na dobu Debbiiny smrti má neprůstřelné alibi. Jestli mě ale budou ti soukromí detektivové podezírat, jsem v průšvihu. Na tebe se odvolávat nemůžu, protože nikdo ani netuší, že jsem v domě nebyla sama. A ty si tu noc stejně nepamatuješ. Zkrátka a dobře jsem vinná. Zabila jsem ji. Musela jsem to udělat.“ Přesně tohle určitě tvrdil i Kain, když se zbavil Abela.

„Moc mluvíš,“ utrousil Eric.

Pevně jsem stiskla rty. Nejdříve chce, abych mu vyklopila úplně všechno, a pak mi zase tvrdí, že to s mluvením přeháním…

Potom uběhlo asi pět minut, během nichž se na mě Eric jen upřeně díval. Chvílemi jsem si nebyla jistá, jestli mě vůbec vnímá. Usilovně přemýšlel.

„Řekl jsem ti, že se pro tebe vzdám úplně všeho?“ zeptal se, když se zase vrátil na zem.

Odfrkla jsem si. To je celý Eric, ze všeho si vytáhne to nejpodstatnější.

„A co jsi mi na to odpověděla?“

Fajn, tohle jsem nečekala. „Nechtěla jsem, abys zůstal se mnou a na všechno zapomněl. To by nebylo správné.“

Eric přimhouřil oči. Už mě nebavilo, jak si mě ty dvě světle modré škvírky neustále měří pohledem. „Takže,“ začala jsem až nečekaně klidně. Možná jsem čekala, že se to nějak zvrtne. Třeba jsem doufala, že mě Eric chytí, vášnivě mě políbí a prohlásí, že se na jeho citech nic nezměnilo. Možná jsem to s tím fantazírováním trochu přeháněla. „Splnila jsem, co jsi chtěl. Teď mi pomoz ty.“

Eric vytáhl z kapsy mobil a vyhledal v paměti telefonní číslo, aniž ode mě odtrhl oči. „Rose-Anne?“ řekl do telefonu. „Jak se ti daří? Ano prosím, jestli má čas. Vyřiď jí, že jsem narazil na jednu informaci, která ji bude zajímat.“ Odpověď na druhém konci linky jsem neslyšela, ale Eric přikývl jako kdyby ho žena, se kterou mluvil, mohla vidět. „Samozřejmě počkám. Ale snad to nepotrvá dlouho.“ Za okamžik zahlaholil: „Tobě taky přeju hezký večer, nejkrásnější princezno. Ano, mám tu hodně práce. Jak šlape kasino? Dobře, dobře. Každou chvíli se tu něco semele. Volám ti kvůli jednomu z tvých poddaných. Jmenuje se Mickey. Má nějaké obchodní vztahy s Franklinem Mottem?“

Potom Eric zvedl obočí a pousmál se.

„Vážně? Ne, nevyčítám ti to. Mott se chová staromilsky, ale žijeme přece v Americe.“ Chvíli znovu poslouchal. „Ano. Nic za to od tebe nechci. Ale jestli na to nemáš chuť, nevadí. Vždyť víš, jak si tě vážím.“ Nakonec se Eric svůdně usmál. „Měla bys vědět, že Mott přenechal Mickeymu jednu lidskou ženu. Mickey ji úplně ovládá a ohrožuje její zdraví i majetek. Moc se jí to nelíbí.“

Další chvilka ticha. Eric se rozzářil ještě víc. „Potřeboval bych, abys jí od Mickeyho pomohla. Ano, to je všechno. Stačí když zařídíš, aby se k té Taře Thorntonové už nikdy nepřiblížil. A aby se jí už nikdy nepletl do života a nechal na pokoji i její majetek a přátele. Prostě se od ní musí úplně odříznout. Jinak budu muset něco odříznout já jemu. V mé oblasti skončil, protože se mi ani neohlásil. Od tvého potomka jsem očekával trochu vybranější způsoby. Takže jsem se dotkl všech čtyř met a získal jsem bod?“

Z Ericových úst mi ta baseballová hantýrka připadala zvláštní. Docela ráda bych věděla, jestli baseball někdy hrál.

„Ne, vůbec mi nemusíš děkovat, Salome. Rád jsem ti pomohl. Dala bys mi prosím vědět, až s ním budeš hotová? Díky. A teď zpátky k práci.“ Eric zaklapl kryt telefonu, vyhodil mobil do vzduchu, chytil ho a pak to ještě několikrát zopakoval.

„Už předtím jsi věděl, že Mickey a Franklin provádějí nějakou levárnu,“ řekla jsem překvapeně, ale po pravdě řečeno mě to zase až tak nepřekvapovalo. „A věděl jsi, že jejich šéfová bude ráda, když zjistí, že ti dva porušují pravidla a jeden z nich vstoupil na tvoje území bez povolení. Takže můžeš zůstat v klidu.“

„Uvědomil jsem si to, až když jsi mi řekla, co chceš,“ poznamenal Eric klidně a zazubil se na mě. „Copak jsem mohl tušit, že chceš, abych někomu pomohl?“

„A co sis myslel, že chci?“

„Třeba zaplatit rekonstrukci domu nebo pomoct při pátrání po tom střelci, který útočí na měňavce. Po tom, co tě taky považoval za měňavce,“ odpověděl Eric důrazně, jako kdyby chtěl, abych si to uvědomila. „S kým jsi byla předtím, než zaútočil?“

„Navštívila jsem Calvina Norrise,“ řekla jsem a Eric se zatvářil dost nelibě.

„Takže ho z tebe cítil.“

„No, objala jsem se s ním na rozloučenou, takže ano.“

Eric mě skepticky přejel pohledem. „Byl tam i Alcide Herveaux?“

„Přijel za mnou domů,“ odpověděla jsem.

„Objal tě?“

„To si nepamatuju. Vždyť o nic nejde.“

„Jde, pokud někdo vyhledává vlkodlaky a měňavce a pak po nich střílí. Moc se objímáš.“

„Třeba za to může Claude,“ podotkla jsem zamyšleně. „Páni, to mě nenapadlo! Ale ne, Claude mě vlastně objal až potom, co mě postřelili. Takže vůně víl v tom žádnou roli nehraje.“

„Vůně víl!“ vydechl Eric a panenky se mu rozšířily. „Pojď sem, Sookie!“

A jéje! Možná jsem to ze samého podráždění trochu přepískla.

„Ne,“ odpověděla jsem. „Řekla jsem ti, co jsi chtěl vědět. Teď se můžeš vrátit do Shreveportu a já se půjdu vyspat. Nezapomeň na tohle,“ dodala jsem a ukázala na svoje ovázané rameno.

„Tak půjdu já k tobě,“ prohlásil Eric, klekl si přede mnou, opřel se mi o nohy a naklonil hlavu k mému krku. Nadechl se, zadržel dech a potom vydechl. Měla jsem co dělat, abych se nerozesmála, protože vypadal, jako kdyby kouřil marihuanu. „Páchneš,“ řekl po chvíli a já ztuhla. „Je z tebe cítit vlkodlak, měňavec a víla. Směs různých druhů.“

Byla jsem úplně zkoprnělá. Od Ericových rtů mě dělily pouhé dva milimetry. „Mám tě kousnout a skoncovat to?“ zašeptal. „Už nikdy bych o tobě nemusel přemýšlet. Je to hrozný zlozvyk a rád bych se ho zbavil. Nebo bych tě měl trochu rozdráždit a přesvědčit se, jestli jsem si s tebou vážně užil ten nejlepší sex?“

Na mém názoru mu ale podle všeho stejně nezáleželo. „Ericu,“ vysoukala jsem ze sebe trochu ochraptěle, „musíme si promluvit.“

„Ne. Ne. Ne!“ nenechal se přesvědčit Eric a s každým „ne“ se jeho rty otřely o moji pokožku.

Přes jeho rameno jsem zaletěla pohledem k oknu. „Ericu,“ vydechla jsem, „někdo nás sleduje!“

„Odkud?“ Eric se ani nepohnul, ale vycítila jsem, že jeho pozornost, která pro mne začínala být nebezpečná, si teď našla jiný cíl.

Špicl u okna mi připomněl tu noc, kdy jsem vyhořela a kdy jsem zjistila, že mě sleduje Bill. Doufala jsem, že je to zase on. Možná žárlí, je zvědavý, nebo mě jenom kontroluje. Kdyby mě pozoroval člověk, dokázala bych přečíst jeho myšlenky a možná zjistit, co je zač nebo jaké má úmysly. Žádné mozkové pochody jsem však nezaznamenala, což jasně dokazovalo, kdo stojí za oknem.

„Je to upír,“ pošeptala jsem Ericovi tak tiše, jak to jen šlo. Eric mě objal a přitáhl k sobě.

„Jen mi přiděláváš potíže,“ utrousil, ale jeho hlas vůbec nezněl rozčileně. Ve skutečnosti působil nadšeně. Eric zbožňoval dramata.

V té chvíli jsem už naprosto bezpečně věděla, že za oknem nestojí Bill, protože ten by už o sobě dal vědět. A Charles měl v baru pravděpodobně plné ruce práce s mícháním daiquiri. Zbýval tedy jen jeden. „Mickey,“ vydechla jsem a pevně sevřela prsty Ericovo tričko.

„Salome se do toho pustila dřív, než jsem čekal,“ odpověděl Eric klidně. „Mickey má asi příliš velký vztek, než aby ji poslechl. Nikdy tu nebyl, správně?“

„Správně.“ Díkybohu.

„Takže se nedostane dovnitř.“

„Ale může rozbít okno,“ vyhrkla jsem, když se v okenním rámu po mé levici roztříštila tabulka. Mickey do ní hodil kámen, který byl velký jako moje pěst a k mému zděšení trefil Erica přímo do hlavy. Eric se skácel k zemi jako… no, jako špalek, a zůstal bez hnutí ležet. Z hluboké rány na jeho spánku prýštila tmavá krev. Vyskočila jsem z křesla. Pohled na silného Erica, který se svalil v bezvědomí na zem, mě vyděsil.

„Pozvi mě dovnitř,“ rozkázal Mickey, který stál hned za oknem. Jeho bílá rozčilená tvář se v dešti leskla a černé vlasy měl přilepené k hlavě.

„To rozhodně ne,“ opáčila jsem a klekla si vedle Erica, který k mé obrovské úlevě zamrkal. Nemohl samozřejmě zemřít, ale když jste u toho, jak někdo − třeba i upír − dostane do hlavy kamenem, vyleká vás to. Eric spadl před křeslo, které stálo otočené opěradlem k oknu, takže Mickey jeho tělo neviděl.

Teď jsem si všimla, koho Mickey drží za ruku − Taru. Byla skoro stejně bledá jako on a vypadala, jako by jí Mickey důkladně upravil fasádu. Z koutku úst jí stékala krev a Mickey nelítostně svíral její ruku. „Jestli mě nepustíš dovnitř, zabiju ji,“ prohlásil, a aby mi dal najevo, že to myslí vážně, chytil ji oběma rukama pod krkem a stiskl jí ho. Blesk doprovázený lomozem hromu ozářil Tařinu zoufalou tvář. Svými chabými silami se snažila Mickeyho ruce strhnout. Upír se usmíval a v ústech mu svítily vytažené špičáky.

Když ho pustím, zabije nás všechny. Pokud ho nechám venku, budu muset sledovat, jak zabíjí Taru. Náhle jsem ucítila, že mě Eric chytá za ruku. „Tak dělej něco,“ řekla jsem mu, aniž jsem odtrhla oči od Mickeyho. Eric se mi zakousl do ruky s takovou silou, že jsem měla pocit, jako by mi ji někdo trhal na kusy. Eric si zoufale přál znovu nabýt ztracenou sílu.

Musela jsem tu bolest překousnout. Ze všech sil jsem se snažila zachovat chladnou tvář, ale pak jsem si uvědomila, že mám zatraceně dobrý důvod ke vzteku. „Pusťte ji!“ vykřikla jsem na Mickeyho, abych získala několik vteřin. Napadlo mě, že pokud jsou sousedi vzhůru a slyší ten lomoz a mumraj, mohli by vyjít ven, aby zjistili, co se děje. Dokonce jsem si ani nepřála, aby přijela policie. Na rozdíl od ostatních měst u nás v jejích řadách nesloužili žádní upíři, kteří by mohli umravnit delikventy patřící k jejich druhu.

„Až mě pustíš dovnitř, nechám ji,“ vyjel na mě Mickey. V dešti působil dojmem démona. „Co provádí tvůj ochočený upír?“

„Je v bezvědomí,“ zalhala jsem. „Ublížil jste mu,“ dodala jsem se zkřivenou tváří. Dech se mi úžil a do očí se mi draly slzy. „Ta rána je hluboká. Až na kost,“ zaúpěla jsem a sklopila oči. Eric stále sál krev z mé ruky jako hladové batole a jeho hlava se rychle hojila. Nebylo to poprvé, co jsem viděla upíra, jak se mi přímo před očima uzdravuje, ale stále mi to připadalo úžasné. „Vůbec neotvírá oči,“ dodala jsem zmučeně a Ericovy zřítelnice s modrými duhovkami se na mě pověsily. Netušila jsem, jestli se už uzdravil natolik, aby mohl bojovat, ale nemohla jsem už déle jenom nečinně sledovat, jak Mickey ubližuje Taře. „Ještě ne!“ vydechl Eric naléhavě, ale já už Mickeyho pozvala dovnitř.

Překvapeně jsem vydechla, když proskočil oknem tak mrštně, jako kdyby neměl žádné kosti. Přitom vyrazil i zbytek střepů, jako by mu vůbec nevadilo, že ho pořežou. Hned nato protáhl oknem i Taru. Aspoň ji už nedržel pod krkem, ale za paži. Jakmile se ocitli uvnitř, srazil ji na zem a nechal ji ležet pod oknem, přestože na ni kvůli rozbitému sklu pršelo. Ale byla tak promočená, že víc už zmoknout stejně nemohla. Nebyla jsem si jistá, jestli je vůbec při vědomí, protože oči měla zavřené a podlitiny v její zakrvácené tváři začínaly tmavnout. Zůstala jsem stát na místě, i když se mi ze ztráty krve točila hlava, a schovala jsem zápěstí za opěradlo křesla. Eric je sice olízl, ale i tak několik minut potrvá, než se rána po jeho zubech zacelí.

„Co chcete?“ zeptala jsem se Mickeyho. Ale už jsem to věděla.

„Tvou hlavu, ty mrcho!“ odsekl. Úzkou tvář měl svraštělou vztekem a ostré vysunuté špičáky se v záři lustru leskly a svítily. „Na kolena! Tam patříš!“ Než jsem stačila něco podniknout − nebo třeba jen mrknout −, upír mě uhodil hřbetem ruky a já jsem zavrávorala, klopýtla, horní polovinou těla přistála na pohovce a nakonec se svezla na zem. Plíce mi opustil všechen vzduch a já se několik mučivých okamžiků nemohla pohnout ani zalapat po dechu. Mickey po mně skočil a když si pak chvatně rozepnul kalhoty, bylo mi jasné, co se mnou zamýšlí. „Nejsi k ničemu, jenom k tomuhle!“ prohlásil s pohrdavým výrazem, který zkřivil celou jeho tvář. Záměrně se mi snažil zasít do mozku strach, který by mě úplně ochromil.

Mé plíce se však v té chvíli zase vzpamatovaly, takže se mi dokonce i za takto dramatických okolností ulevilo. Konečně jsem zase mohla dýchat. Když jsem se konečně nadechla, prostoupil celé mé tělo i hněv, jako kdyby pronikl dovnitř společně s kyslíkem. Tenhle trumf vytahovali neurvalci vždycky. Už se mi to zajídalo − bát se znásilnění od nějaké zrůdy.

„Ne!“ vyjela jsem na něj. „Ne!“ Rázem se mi pročistila hlava a strach mě opustil. „Odvolávám pozvání!“ vykřikla jsem. Tentokrát zpanikařil Mickey. S rozepnutými kalhotami se směšně zvedl, vydal se pozpátku k oknu a přitom šlápl na chudinku Taru. Sklonil se k ní, aby ji odtáhl s sebou, ale přiskočila jsem k ní a chytila ji za kotníky. Její paže, které byly celé mokré od deště, se mu vysmekly z rukou a mocné kouzlo ho dál tlačilo pryč. Během chvilky stál za oknem, probodával nás pohledem a řval vzteky. Potom se ohlédl na východ, jako kdyby odtamtud někoho zaslechl, a ztratil se ve tmě.

Eric se zvedl ze země a tvářil se skoro stejně ohromeně jako předtím Mickey. „Něco tak chytrého by většinu ostatních lidí nenapadlo,“ prolomil ticho vlídným hlasem. „Jak je ti, Sookie?“ zeptal se, podal mi ruku a zvedl mě. „Mně už je mnohem líp. Napil jsem se tvojí krve, aniž bych tě k tomu musel přemlouvat, a dokonce jsem ani nebojoval s Mickeym. Všechnu práci jsi za mě odvedla ty.“

„Praštil tě do hlavy kamenem,“ připomněla jsem. Byla jsem šťastná, že můžu aspoň chvilku jen tak v klidu stát na místě, i když jsem věděla, že musím Taře zavolat záchranku. Ale cítila jsem, že mi chybějí síly.

„To byla jen malá oběť,“ odpověděl Eric. Potom vytáhl telefon, otevřel ho a vytočil poslední volané číslo. „Salome,“ řekl do telefonu, „jsem rád, že jsi to zvedla. Snaží se utéct…“

Z druhé strany linky jsem zaslechla hlasitý smích, který mi nahnal husí kůži. Ani za mák jsem Mickeyho nelitovala, ale přesto mě těšilo, že až ho dostihne trest, už u toho nebudu.

„Salome ho chytí?“ zeptala jsem se.

Eric s úsměvem zasunul telefon do kapsy a přikývl. „A může mu provést spoustu věcí, které ho budou bolet víc, než si vůbec dokážu představit,“ odpověděl. „I když si jich dovedu představit spoustu.“

„Salome je, ehm, hodně tvořivá?“

„Mickey je její dílo. Ona ho stvořila a může si s ním dělat, co se jí zlíbí. Nesmí jí odpírat poslušnost, aniž by pak nenesl následky. Musí se za ní dostavit, kam ho zavolá. A přesně tohle teď Salome dělá.“

„Ale zřejmě ne po telefonu,“ odvážila jsem se hádat.

Eric na mě upřel třpytící se oči. „Ne, telefon k tomu nepotřebuje. Mickey se snaží utéct, ale dříve nebo později za ní přijde. Čím déle bude své paní vzdorovat, tím horší ho stihne trest. Tak to samozřejmě má být,“ dodal, kdybych náhodou nepochopila, co tím myslí.

„A Pam je zase tvoje dílo, že?“ zeptala jsem se, klekla si vedle Tary a položila jí prsty na krk. Vůbec jsem neměla sílu podívat se na ni.

„Ano,“ řekl Eric. „Může si chodit kam chce, ale když jí dám vědět, že potřebuju pomoc, hned za mnou přijde.“

Netušila jsem, co si o tom mám myslet, ale právě v té chvíli mi to bylo úplně jedno. Tara totiž zalapala po dechu a zasténala. „Vzbuď se, děvče,“ oslovila jsem ji. „Taro! Zavolám ti záchranku.“

„Ne,“ vydechla rozhodně Tara. „Ne!“ Ten večer jsem už tohle slovo slyšela mnohokrát.

„Ale vždyť jsi zraněná.“

„Do nemocnice nemůžu. Všichni by se to dozvěděli.“

„Jenomže pokud několik týdnů nepřijdeš do práce, stejně vyjde najevo, že tě někdo zmlátil do němoty.“

„Můžete se napít mojí krve,“ nabídl se Eric. Stál nad Tarou a díval se na ni bez jakékoli známky emocí.

„Ne!“ vyhrkla Tara. „To radši umřu.“

„To by se vám klidně mohlo stát,“ poznamenal Eric a přejel ji pohledem. „Vždyť jste se už určitě napila z Franklina nebo Mickeyho.“ I já jsem přepokládala, že jejich sexuální život nebyl pouze jednostranný.

„To rozhodně ne!“ udiveně se ohradila Tara. Zděšení v jejím hlase mě překvapilo. Já se upíří krve napila, pokud to bylo zapotřebí. Když se to stalo poprvé, vůbec bych bez ní nepřežila.

„Takže jedeme do nemocnice,“ prohlásila jsem rozhodně, protože jsem měla strach, že Tara může mít vnitřní zranění. „Nehýbej se, to se mi nelíbí,“ zarazila jsem ji, když se pokusila posadit. Pan Supersilný mi vůbec nepomohl, což mi docela vadilo. Sám by ji určitě zvedl jako pírko.

Nakonec se Taře s mou pomocí podařilo zvednout trup a opřít se o stěnu. Rozbitým oknem do místnosti foukal ledově chladný vítr a cloumal záclonami. Po chvíli déšť ustal a do pokoje jen občas pronikla nějaká zbloudilá kapka. Lino pod oknem bylo zalité vodou a krví a plné skleněných střepů. Pár se jich dokonce přilepilo Taře na mokrou pokožku a oblečení.

„Taro, poslouchejte mě,“ řekl Eric a Tara k němu zvedla oči. Ležela nedaleko zářivky, takže musela přimhouřit oči. Vypadala strašně zbědované. „Vaše lačnost a sebestřednost ohrozila moji − moji přítelkyni Sookii,“ obořil se na ni Eric, který mi v té chvíli ani v nejmenším nepřipomínal muže, který tu se mnou ještě před chvílí seděl. „Tvrdíte, že jste její přítelkyně, ale nechováte se tak.“

Copak mi Tara nepůjčila kostým, když jsem ho potřebovala? Nepůjčila mi auto, když mi to moje shořelo? Nepomohla mi i jindy, když to bylo nutné? „Ericu, do toho ti nic není!“ vyjela jsem.

„Zavolala jsi mi a poprosila mě o pomoc. Takže mi do toho je dost. Zavolal jsem Salome, vylíčil jí, čeho se dopustil její potomek, a ona Mickeyho povolala k sobě, aby ho potrestala. To jsi přece chtěla, ne?“

„Ano,“ odpověděla jsem zkroušeně. Musím přiznat, že jsem se za to styděla.

„Takže si to teď s Tarou vyřídím já,“ řekl a otočil se k ní. „Rozumíte?“

Tara zmučeně přikývla. S každou následující minutou dostávaly modřiny na jejím krku a tváři temnější odstín.

„Přinesu ti na ten krk trochu ledu,“ prohlásila jsem a rozběhla se do kuchyně. Tam jsem z plastové formičky nasypala několik kostek do pevného plastového sáčku. Nechtěla jsem být u toho, až ji Eric bude peskovat; bylo mi jí příliš líto.

Když jsem se o chvíli později vrátila, Eric byl s poučováním hotov a Tara si opatrně přejížděla rukou krk. Potom si ode mě vzala sáček s ledem a přitiskla si ho k pokožce. A zatímco jsem se k ní nervózně a vyděšeně skláněla, Eric opět někomu volal.

Tolik jsem se o Taru bála, že jsem se úplně roztřásla. „Potřebuješ doktora,“ nabádala jsem ji.

„Ne,“ trvala na svém.

Zvedla jsem oči k Ericovi, který konečně ukončil hovor. To on tu byl odborník na zranění.

„Uzdraví se a ani nebude muset jet do nemocnice,“ prohlásil stroze. Jeho lhostejnost mi nahnala husí kůži. Sotva jsem získala pocit, že jsem si na upíry konečně zvykla, ukázali mi svou pravou tvář a já opět musela přivykat holé skutečnosti, že tvoří úplně jiný druh. Možná za to mohly jejich zkušenosti prověřené dlouhými staletími. Zbavovali se lidí, jak se jim zlíbilo, a brali si všechno, čeho se jim zachtělo, ale zároveň se museli smiřovat s tím, že ačkoliv jsou v noci nejmocnějšími bytostmi na zemi, ve dne jsou naprosto bezbranní.

„Zůstanou jí nějaké trvalé následky? Něco, co by doktoři dokázali spravit, kdyby k nim jela?“

„Vím docela určitě, že krk má jen pohmožděný. Když ji Mickey mlátil, zlomil jí několik žeber a uvolnil pár zubů. Klidně jí mohl zlomit čelist i vaz. Ale zřejmě chtěl, aby byla schopná řeči, až ji sem odtáhne, a proto se trochu krotil. Spoléhal se, že zpanikaříš a pustíš ho dovnitř. Určitě ho nenapadlo, že se tak rychle vzpamatuješ. Na jeho místě bych ti ze všeho nejdřív udělal něco s čelistí nebo krkem, abys nemohla odvolat to pozvání.“

Tahle možnost mě vůbec nenapadla. Zbledla jsem jako stěna.

„Když se na tebe vrhl, pomyslel jsem si, že mu jde právě o tohle,“ pokračoval Eric lakonicky.

Už jsem toho slyšela dost. Vzala jsem velký smeták a lopatku a strčila je Ericovi do rukou. Podíval se na mě, jako by to byly nějaké starodávné artefakty, o jejichž použití nemá nejmenší tušení.

„Zameť to,“ prohlásila jsem a mokrým hadříkem začala z Tary otírat krev a špínu. Nevěděla jsem, nakolik nás Tara vnímá, ale oči měla otevřené a ústa zavřená, takže nás pravděpodobně slyšela. Anebo se jen snažila nepoddat se bolesti.

Eric se zkusmo ohnal smetákem a pokusil se dopravit sklo na lopatku, kterou položil doprostřed místnosti. Ta samozřejmě popojela a Eric se zamračil.

Konečně jsem přišla na něco, v čem ani v nejmenším nevynikal.

„Můžeš vstát?“ zeptala jsem se Tary. Upřela na mě zmučený pohled a přikývla. Sedla jsem si vedle ní do dřepu a vzala ji za ruce. Tara pomalu a namáhavě přitáhla kolena k tělu, a zatímco já jsem se ji pokoušela zvednout na nohy, ona napínala síly, aby mi to usnadnila. I když se sklo v okně rozbilo hlavně na větší kusy, z Tary teď při vstávání spadlo na zem i několik menších kousků. Střelila jsem po Ericovi pohledem, abych mu naznačila, že je má také zamést. Eric rozčileně svíral rty.

Pokusila jsem se kolem Tary ovinout paži, abych jí pomohla přejít do ložnice, ale zčistajasna mi zraněným ramenem projela taková bolest, že jsem nemotorně zakopla. Eric odhodil lopatku, galantně ode mě převzal Taru a místo do postele v ložnici ji položil na pohovku. Užuž jsem se nadechovala, abych ho okřikla, ale když se na mě podíval, zase jsem zavřela pusu. Odešla jsem do kuchyně pro prášek proti bolesti a po krátkém domlouvání přiměla Taru, aby ho spolkla. Buď ji okamžitě uspaly léky, nebo už nesnesla pohled na Erica, ale každopádně zavřela oči, uvolnila se a po chvíli začala dlouze a hluboce oddychovat.

Eric mi s vítězoslavným úsměvem podal koště. Protože mi pomohl s Tarou, měl pocit, že už udělal dost. Takže nakonec zůstalo zametání na mně. Zraněné rameno mi sice bránilo v normálním pohybu, ale nakonec se mi podařilo všechno sklo uklidit a naházet do pytle na odpadky. Náhle se Eric otočil ke dveřím. Neslyšela jsem, že by někdo přijížděl, ale ještě než se ozvalo zaklepání, Eric otevřel dveře a já za nimi spatřila Billa. Eric mu předtím určitě zatelefonoval. Vlastně to dávalo smysl: Bill žil na Ericově panství, nebo jak tomu vlastně říkali. Eric potřeboval pomoc a jeho podřízený mu ji musel poskytnout. Moje bývalá láska nesla několik překližek, kladivo a krabici s hřebíky.

„Pojď dál,“ řekla jsem Billovi, když se zastavil na prahu domu. Oba upíři pak − aniž na sebe promluvili − zatloukli okno. Kdybych řekla, že jsem byla celou dobu nervózní, ani zdaleka bych nevystihla svoje pocity. Kvůli všem událostem, které se dnes večer seběhly, jsem ale byla naštěstí trochu roztěkaná. Zaměstnávalo mě bolavé rameno, Tařin žalostný stav a truchlivé úvahy, kam asi zmizel Mickey. Zbývající místo v mých myšlenkách zaujímaly obavy, jak Samovi nahradím rozbité okno, a strach, že sousedi zaslechli z mého domku lomoz a zavolali policii. Ale dost jsem o tom pochybovala, protože kdyby to udělali, policie by tu už byla.

Jakmile Eric s Billem připevnili záplatu na okno, chvíli mě sledovali, jak z podlahy vytírám vodu a krev. Všem třem − nebo alespoň mně − už začalo lézt na nervy ticho, které se v pokoji rozhostilo. Dojímala mě Billova něžnost, s níž se o mě včera večer staral. A zároveň jsem cítila nový příliv sebevědomí, poté co Eric zjistil, co všechno jsme spolu zažili, když ztratil paměť. Byla jsem v místnosti se dvěma muži, kteří věděli, že jsem s tím druhým spala.

Nejradši bych si na místě vyhloubila jámu, zalezla si do ní a přikryla se jako nějaká postavička z kresleného seriálu. Nedokázala jsem se ani jednomu z upírů podívat do očí.

Kdybych teď odvolala své pozvání, oba by museli bez odmlouvání odejít, jenže Eric i Bill mi pomohli, takže by to bylo vůči nim poněkud nezdvořilé. Předtím jsem svoje problémy s nimi takhle vyřešila a teď jsem bojovala s pokušením udělat to znovu, abych se před nimi nemusela stydět. Ale nešlo to. Co s tím?

Mám se s nimi pohádat? Kdybychom na sebe začali křičet, určitě by to pročistilo vzduch. Nebo připustit, do čeho jsem se to dostala? To ne!

Náhle jsem si představila, jak všichni tři lezeme do manželské postele v ložnici. Místo řešení neshod a diskuse o problémech bychom mohli… Ne! Zrudla jsem jako pivoňka a nemohla se rozhodnout, jestli mám vybuchnout smíchy, nebo se hanbou propadnout do země. Jason se s Hoytem v baru (aspoň tam jsem to slyšela) často bavil o tom, že každý muž touží po sexu se dvěma ženami. Ostatní muži v baru s ním byli zajedno, jak jsem zjistila, když jsem několika náhodně vybraným hostům přečetla myšlenky. Proč bych si tedy něco podobného nemohla představovat i já? Přihlouple jsem se zachichotala, což oba upíry docela vyděsilo.

„Tobě to připadá směšné?“ zeptal se Bill a ukázal na okno zabedněné překližkou, na ležící Taru a nakonec i na moje rameno. Na Erica ani sebe neukázal. Mezitím jsem se rozesmála na celé kolo.

Eric zvedl světlé obočí. „My ti připadáme směšní?“

Mlčky jsem přikývla. Místo soupeření bychom se mohli věnovat souložení. Místo neustálé rivality kdo s koho, bychom řešili, kdo…

To už jsem zabloudila do svých hloupých představ příliš hluboko, částečně kvůli tomu, že jsem byla unavená, vysílená a chyběla mi krev. Ale když jsem se podívala Ericovi a Billovi do očí, rozesmála jsem se ještě víc. V obličeji měli vytesaný téměř identický rozčilený výraz.

„Sookie, ještě jsme nedokončili náš rozhovor,“ připomněl Eric.

„Ale ano, dokončili,“ namítla jsem s úsměvem. „Požádala jsem tě, abys mi pomohl a zbavil Taru Mickeyho. Ty jsi chtěl, abych se ti odvděčila a řekla ti co se stalo, když jsi ztratil paměť. Svou část dohody jsi splnil a já taky. Všechno je uzavřené. Konec.“

Bill zaletěl pohledem k Ericovi. Už věděl, že Eric ví, co vím já… Znovu jsem se rozchechtala. Po chvíli mě ale smích přešel a najednou jsem si připadala jako vyfouknutý balonek. „Dobrou noc vám oběma,“ řekla jsem. „Díky, Ericu, že ses nechal praštit tím kamenem do hlavy a celý večer žhavil telefon. Díky, Bille, že jsi takhle pozdě večer přinesl tu překližku na opravu okna. Jsem ti za to vážně vděčná, i když tě k tomu popohnal Eric.“ Za normálních okolností − pokud se ve společnosti upírů dalo něčeho takového docílit − bych oba objala, ale to mi teď připadalo jaksi nemístné. „Kšá!“ dodala jsem. „Musím jít spát. Jsem úplně utahaná.“

„Neměl by tu jeden z nás zůstat přes noc a hlídat tě?“

Kdybych chtěla souhlasit a jednoho z nich si vybrat, rozhodla bych se pro Billa − ale jen pokud bych si byla jistá, že se bude chovat stejně vlídně a nenáročně jako včera v noci. Když jste na dně a trpíte, ze všeho nejvíc vám pomůže pocit, že vás má někdo rád. Jenže pro dnešek jsem už měla všech možných „kdyby“ dost.

„Zvládnu to,“ odpověděla jsem. „Eric mě ujistil, že Salome si to s Mickeym brzy vyřídí, a já se teď potřebuju hlavně vyspat. Jsem ráda, že jste za mnou přišli.“

Drahnou chvíli jsem měla dojem, že oba odmítnou a zůstanou tu tak dlouho, dokud to jednoho z nich nepřestane bavit. Eric mě ale políbil na tvář a na čelo a odešel. Aby si Bill nepřipadal zahanbeně, políbil mě na rty a taky si šel po svých. A já jsem konečně zůstala sama.

Samozřejmě ne tak úplně. Tara ležela v bezvědomí na pohovce. Udělala jsem jí pohodlí − zula boty a přikryla ji svou dekou − a potom jsem se zhroutila na postel.