Bill si ten večer přivedl do baru přítelkyni. Usoudila jsem, že se mi mstí za to mé muchlování se Samem. Ale možná jsem si jenom připadala zhrzená. Billova pravděpodobná pomsta pocházela z Clarice. Sem tam se tu objevila už dříve. Byla to štíhlá brunetka s vlasy po ramena. Danielle se už nemohla dočkat, až mi vyklopí, že se jmenuje Selah Pumphreyová, pracuje jako realitní makléřka a loni získala ocenění za prodej nemovitostí v hodnotě milionu dolarů.
Okamžitě jsem k ní vzplanula strašlivou sžíravou nenávistí.
Nasadila jsem úsměv, který zářil jako stowattová žárovka, a rychle jsem přinesla Pravou krev pro Billa a studenou vodku s pomerančem pro ni. Dokonce jsem jí ani neplivla do sklenice. Takhle hluboko bych se prostě nikdy nechtěla snížit. Navíc bych to stejně nemohla udělat nenápadně.
V baru byla hlava na hlavě a navíc mě neustále pozoroval Charles. Dnes večer se hodil do gala. Vzal si bílou košili s nabíranými rukávy a tmavomodré kalhoty. A místo opasku si protáhl poutky šátek, aby dodal svému vzhledu větší šmrnc. Na temně modré pásce přes oko měl vyšitou zlatou hvězdou. Něco tak ztřeštěného Bon Temps ještě nezažilo.
Sam si mě zavolal ke svému stolku v rohu. Měl vedle něj odstavenou židli a na ní opět položenou nohu. „Jsi v pořádku, Sookie?“ zeptal se mě šeptem, s obličejem otočeným od hostů v baru, aby mu nemohli odezírat ze rtů.
„Samozřejmě, Same,“ odpověděla jsem s údivem. „Proč bych neměla být?“ V tom okamžiku jsem Sama nenáviděla za to, že mě políbil, a sebe za to, že jsem se mu nebránila.
Sam protočil panenky a po tváři mu přeletěl úsměv. „Možná se mi podařilo vyřešit tvůj problém s bydlením,“ řekl, aby rozptýlil moji pozornost. „Potom ti to povím.“ Rychle jsem odběhla, abych si zapsala další objednávku. Ten večer se u nás dveře netrhly. Kombinace teplejšího počasí a nového barmana působila jako magnet na spokojené a zvědavé hosty.
To já dala Billovi vale, připomněla jsem si hrdě v duchu. I když mě podvedl, nechtěl se rozejít. Musela jsem si to neustále připomínat, abych v sobě potlačila nenávist ke všem, kteří vidí, jak mě ponižuje. Nikdo samozřejmě netušil, jak náš rozchod proběhl, a tak si klidně mohli myslet, že mě Bill vyměnil za tuhle hnědovlasou cuchtu. Jak hluboce se mýlili!
Napřímila jsem se, nasadila svěží verzi zářivého úsměvu a pustila se do roznášení nápojů. Po deseti minutách jsem se ale uvolnila a usoudila, že se chovám jako cvok. S Billem jsme se rozešli podobně jako milion jiných párů. On si přirozeně našel někoho jiného. Kdybych i já prožila několik normálních vztahů a začala s nimi třeba ve třinácti nebo čtrnácti letech, můj románek s Billem by se zařadil do velké kolonky lásek, kterým štěstí nepřálo. A mně by na našem rozchodu nepřipadalo nic zvláštního.
Jenomže žádné podobné zkušenosti jsem neměla. V Billovi jsem našla svou první lásku se vším všudy.
Když jsem k jejich stolu přinesla pití podruhé, Selah Pumphreyová na můj zářivý úsměv zareagovala nervózním pohledem. „Díky,“ řekla váhavě.
„To nestojí za řeč,“ procedila jsem přes zaťaté zuby. Selah zbledla jako stěna.
Bill sklonil obličej a já jen doufala, že se nesnaží zakrýt úsměv. Vrátila jsem se k baru.
„Jestli se s ním vyspí, mám ji postrašit?“ zeptal se Charles.
Stála jsem vedle něj za barem a zírala do prosklené lednice, do které jsme ukládali nealkoholické nápoje, umělou krev a nakrájené citrony a limetky. Původně jsem přišla pro plátek citronu a několik třešní do koktejlu Tom Collins, ale zůstala jsem stát na místě jako opařená. Charles byl skutečně všímavý.
„Ano, prosím,“ odpověděla jsem vděčně. Z piráta se vyklubal dobrý spojenec. Zachránil mě před požárem, zabil člověka, který ho založil, a teď mi dokonce nabízel, že postraší Billovu přítelkyni. Už jen kvůli tomu jste ho museli zbožňovat.
„Jako by se stalo,“ odpověděl dvorně a zároveň se rozšafně rozmáchl jednou rukou. Tu druhou si položil na hrudník.
„Ale ale,“ prohodila jsem, usmála se a vytáhla z ledničky misku s nakrájenými citrony.
S vypětím všech sil jsem si držela odstup od myšlenek Billovy přítelkyně a byla jsem za to na sebe patřičně pyšná.
Když se opět otevřely dveře do baru, k mému zděšení vešel dovnitř Eric. Srdce se mi rozbušilo jako o závod a div jsem neomdlela. Budu se muset naučit reagovat jinak. Kéž bych na naše „společně strávené chvíle“ (jak by to označil jeden z mých oblíbených románů) dokázala zapomenout stejně beze zbytku jako on. Možná bych se měla spojit s nějakou čarodějnicí nebo hypnotizérem a nechat si naordinovat trochu amnézie. Pevně jsem se zakousla do rtu a odnesla dvě sklenice s pivem ke stolu, kolem něhož sedělo několik mladých párů. Oslavovali povýšení jednoho z nich na kontrolora − kde a koho bude kontrolovat, jsem netušila.
Když jsem se otočila zpátky, Eric mluvil s Charlesem. Ačkoliv upíři dokážou při vzájemném hovoru nasadit naprosto kamenný obličej, měla jsem dojem, že Eric není se svým barmanem příliš spokojený. Charles byl skoro o třicet centimetrů menší než jeho nadřízený, a když se mu chtěl podívat do obličeje, musel mírně zaklonit hlavu. Záda měl ale ztuhlá, špičáky povytažené a oči mu jiskřily. I Eric vypadal docela strašidelně, když se rozčílil. A to se právě teď stalo. Lidé, kteří stáli kolem nich, se radši klidili do vzdálenějších koutů. Za chvíli se určitě uklidí do úplně jiného baru.
Všimla jsem si, že Sam chňapl po holi − což bylo určitě zlepšení, protože už odložil berle −, aby mohl vstát a dojít až k nim. Přiskočila jsem k němu. „Zůstaň tady,“ pošeptala jsem mu rozhodně. „Ať tě ani nenapadne míchat se do toho.“
Potom jsem vykročila k barovému pultu. „Dobrý večer, Ericu! Můžu vám s něčím pomoct?“ zeptala jsem se usmála se na něj.
„Ano. Chci si s vámi promluvit,“ zavrčel na mě.
„Co kdybyste šel se mnou? Zrovna jsem se chystala jít na chvíli ven a dát si přestávku,“ nabídla jsem mu.
Chytila jsem Erica za ruku a odtáhla ho přes chodbu ke dveřím pro zaměstnance. Než byste řekli švec, stáli jsme venku na chladném nočním vzduchu.
„Doufám, že mě nechcete poučovat, co mám dělat,“ vyhrkla jsem. „Dneska jsem si toho už užila ažaž. Bill je tady s novou přítelkyní a já přišla o kuchyň. Takže nemám nejlepší náladu.“ Abych dodala svým slovům na váze, pevně jsem sevřela jeho paži, která mi svou silou připomínala kmen malého stromku.
„Vaše nálada mě nezajímá,“ odpověděl Eric okamžitě a vycenil špičáky. „Platím Charlese Twininga za to, aby vás hlídal a chránil. Kdo vás vytáhl z toho ohně? Nějaká víla. A Charles místo toho, aby vám zachránil život, zabil venku toho žháře. Ten Angličan je hlupák!“
„Má tu přece pomáhat Samovi. Byla to laskavost,“ odpověděla jsem a váhavě si Erica přeměřila pohledem.
„Nějaký měňavec mě nezajímá,“ namítl změněným tónem Eric.
Vyděšeně jsem k němu zvedla oči.
„Mám takové tušení,“ začal Eric chladným tónem, který byl v prudkém rozporu s žárem, jenž mu hořel v očích, „mám tušení, že o vás něco vím. Jako kdybych to měl na jazyku. Mám pocit, že když jsem byl pod vlivem toho kouzla, přihodilo se mi něco, o čem bych měl vědět. Spali jsme spolu, Sookie? O to ale určitě nejde. Nebo spíš nejen o tohle. Něco se stalo. Na bundě jste měla kus lidského mozku. Zabil jsem někoho, Sookie? O tohle tu běží? Chráníte mě před tím, co jsem tehdy provedl?“ Jeho oči zářily ve tmě jako lucerny.
Nikdy by mě nenapadlo, že Eric začne zkoumat, jestli někoho nezabil. Upřímně řečeno, vůbec jsem nečekala, že by mu na něčem podobném záleželo. Proč by se měl takový starý upír zajímat o jeden lidský život? Eric se ale skutečně tvářil nespokojeně. Když jsem tedy konečně pochopila, že mu to skutečně leží na srdci, ujistila jsem ho: „Nikoho jste tehdy u mě doma nezabil, Ericu.“ A dál už jsem to nerozebírala.
„Musíte mi povědět, co se stalo,“ naléhal na mě Eric a lehce se ke mně naklonil, aby se mi mohl zpříma podívat do tváře. „Nesnáším pocit, že mi něco uniká. Prožil jsem mnohem delší život, než si dokážete představit, a kromě těch několika dní, které jsem strávil s vámi, si z něj dokážu vybavit každičkou vteřinu.“
„Nemůžu zařídit, abyste si na všechno vzpomněl,“ odpověděla jsem co nejklidněji. „Můžu vám říct jen to, že jsem vás na několik dní vzala k sobě a Pam si vás potom odvezla.“
Eric se mi na okamžik zahleděl do očí. „Kéž bych se vám tak mohl podívat do hlavy a vytáhnout z ní, jak to bylo doopravdy,“ poznamenal. V té chvíli jsem nedokázala skrýt své zděšení. „Napila jste se mojí krve. Tuším, že mi něco tajíte.“ Ticho, které po jeho slovech zavládlo, pak znovu prolomil Eric. „Rád bych zjistil, kdo se vás snaží zabít. Doneslo se mi, že vás navštívili dva soukromí detektivové. Co chtěli?“
„Od koho jste to zjistil?“ Další důvod k obavám. Někdo na mě donášel. Můj krevní tlak rázem povyskočil. Napadlo mě, jestli Charles Ericovi každý večer nehlásí, co se tu děje.
„Souvisí to nějak s tou pohřešovanou ženou, do které se tak bláznivě zamiloval ten vlkodlak? Chráníte ho? Pokud jsem ji nezabil já, udělal to on? Zabil ji přímo před našima očima?“
Eric mě chytil za ramena tak vehementně, až se mi udělaly mžitky před očima.
„To bolí! Pusťte mě.“
Eric sice sevření povolil, ale nechal ruce tam, kde byly.
Můj dech byl stále mělčí a rychlejší a já cítila, že nade mnou visí nebezpečí. Neustálé vyhrožování se mi už začínalo zajídat.
„Povězte mi to!“ trval na svém Eric.
Kdybych mu řekla, že byl u toho, když jsem Debbii zabila, měl by nade mnou po zbytek života obrovskou moc. Napila jsem se jeho krve a on zase mojí, což znamenalo, že o mně věděl víc věcí, než mi bylo po chuti. Víc než kdy jindy jsem teď litovala těch několika doušků, ke kterým mě přemluvil. Eric si byl jistý, že před ním tajím něco důležitého.
„Když jste ztratil paměť, choval jste se mnohem příjemněji,“ řekla jsem. Eric ode mě čekal ledacos, ale tohle ho překvapilo. Jeho pohlednou tvář zbrázdil kromě rozčarování i údiv. Nakonec v ní ale převládlo pobavení.
„Příjemněji?“ zeptal se a lehce se pousmál.
„Určitě,“ odpověděla jsem a oplatila mu úsměv. „Klábosili jsme spolu jako dvě staré klepny.“ Už mě bolela ramena a všichni hosté v baru se určitě dožadovali dalšího pití. Teď jsem ale nemohla odejít. „Cítil jste se osamělý, byl jste vystrašený a chtěl jste si se mnou povídat. Byla s vámi psina.“
„Psina,“ řekl Eric zamyšleně. „A teď už se mnou není psina?“
„Ne, Ericu. Už se zase chováte jako… vy.“ Upíří šéf, velké zvíře, magnát.
Eric pokrčil rameny. „To jsem vážně tak hrozný? Spousta žen si to nemyslí.“
„To určitě.“ Únavou se mi už klížily oči.
Náhle se otevřel zadní vchod do baru. „Děje se něco, Sookie?“ Zevnitř se vybelhal Sam, aby mi pomohl. Obličej měl zkřivený bolestí.
„Nepotřebuje tvou pomoc, měňavče!“ odsekl Eric.
Sam neodpověděl, ale přesto se mu podařilo udržet Ericovu pozornost.
„To bylo ode mě hrubé,“ podotkl Eric. Nevyznělo to zrovna kajícně, ale jistá zdvořilost se do Ericova tónu vloudila. „Tady rozhodujete vy. Půjdu pryč, Sookie,“ ujistil mě. „Tím náš rozhovor ještě neskončil, ale tohle pro něj není to pravé místo ani čas.“
„Brzy se uvidíme,“ odpověděla jsem. Bylo mi jasné, že jinou možnost nemám.
Eric se potom ztratil mezi stíny. Přesně tohle bych jednou taky ráda uměla.
„Co ho tak štve?“ zeptal se Sam, vypajdal ze dveří a opřel se o zeď baru.
„Nepamatuje si, co se dělo během té doby, kdy byl pod vlivem kouzel,“ vysoukala jsem ze sebe unaveně. „Má kvůli tomu dojem, že nad sebou ztratil vládu. O tu přece upírům jde. Určitě sis toho všiml.“
Sam se usmál − slabě, ale upřímně. „Jo, uvědomil jsem si to,“ připustil. „A taky jsem si všiml, že se chovají dost majetnicky.“
„Mluvíš o tom, jak nás Bill přistihl?“
Sam přikývl.
„Podle mě už to překousl.“
„A podle mě ti to zase pěkně vrací.“
Začínala jsem si připadat trapně. Včera večer jsme na to se Samem téměř skočili. Ale právě teď se mnou vášeň rozhodně necloumala. Sama navíc po včerejším pádu bolela noha ještě víc než předtím. Nedokázal by oblažit ani hadrovou panenku, natožpak holku z masa a kostí. Bylo mi jasné, že přemýšlet o románku se svým šéfem není vhodné, i když to mezi mnou a Samem jiskřilo už dobrých pár měsíců. Zvolit možnost „ne“ pro nás bylo to nejbezpečnější a nejrozumnější řešení. Dnes večer jsem hlavně kvůli poslední hodině nabité událostmi ze všeho nejvíc toužila právě po bezpečí.
„Zarazil nás včas,“ poznamenala jsem.
Sam zvedl své tenké světle rezavé obočí. „A chtěla jsi, aby nás zarazil?“
„V tu chvíli ne,“ připustila jsem. „Ale asi to bylo dobře.“
Sam si mě chvíli prohlížel. „Chtěl jsem ti to původně říct, až zavřeme… Mám teď jeden volný domek. Stojí hned vedle toho, kde − no, kde Dawn…“
„Zemřela,“ dokončila jsem větu za něj.
„Přesně tak. Nechal jsem ho upravit a teď v něm zrovna nikdo nebydlí. Měla bys sice souseda, na kterého nejsi zvyklá, ale celý vnitřek je už zařízený. Musela by sis přinést jenom povlečení, šaty a pár hrnců a pánví,“ řekl s úsměvem. „To se ti určitě vejde do auta. Mimochodem, kde jsi k němu přišla?“ zeptal se a kývl hlavou k vypůjčenému malibu.
Vylíčila jsem mu, jak mile se ke mně Tara zachovala, a svěřila jsem se mu, že o ni mám strach. Také jsem mu zopakovala Ericovo varování před Mickeym.
Když jsem si všimla Samova nervózního pohledu, v duchu jsem si vyčinila, že ho tím vůbec obtěžuji. Měl svých vlastních starostí až až. „Promiň,“ řekla jsem. „Tohle přece poslouchat nemusíš. Vrátíme se dovnitř.“
Sam na mě chvíli jen zíral. „Asi bych se už měl posadit,“ odpověděl.
„Díky za ten domek. Všechno ti zaplatím. Konečně budu moct někde přespat, aniž bych někoho obtěžovala. Kolik mě to bude stát? Náhradní bydlení po dobu oprav se podle mě dá hradit z pojistky.“
Sam mě probodl pohledem a potom mi oznámil sumu, která zcela jistě neodpovídala obvyklému nájmu. Stále nemotorně kulhal, takže jsem ho chytila v podpaždí. Bez protestu mou pomoc přijal, čímž si u mě ještě víc šplhl. Společně jsme se pak dobelhali chodbou do Samovy pracovny, kde se s povzdechem posadil do kolečkového křesla. Pak jsem k němu ještě přitáhla židli, aby si na ni mohl položit nohu. Sam toho okamžitě využil. Jasné světlo zářivek ještě umocňovalo jeho ztrhaný vzhled.
„Klidně jdi do baru,“ řekl napůl žertem. „Charles se už určitě chce těch lidí zbavit.“
Jak jsem se obávala, v baru panoval chaos. Danielle mě probodla vyčítavým pohledem a ani Charles se netvářil právě nadšeně. Bleskově jsem se pustila do roznášení nápojů, odnášení prázdných sklenic, čištění popelníků a utírání ulepených stolů. Usmívala jsem se na celé kolo a zapřádala hovor s hosty. Na spropitné jsem ten večer mohla zapomenout, ale aspoň jsem obnovila pořádek.
Ruch v baru se po drobných krůčcích vracel do starých kolejí. Všimla jsem si, že Bill a jeho přítelkyně si o něčem zamyšleně povídají, ačkoliv jsem se ze všech sil snažila nedívat se k jejich stolu. Ničilo mě, že kdykoliv jsem o ně zavadila pohledem, zachvátil mě takový vztek, že bych to do sebe vůbec neřekla. Devadesáti procentům hostů byly moje pocity ukradené, ale těch zbývajících deset procent mě sledovalo ostřížím zrakem a zkoumalo, jestli mě Billova přítelkyně štve. Někteří mi to přáli, jiní ne − ale ani jedněm po tom nic nebylo.
Právě jsem utírala stůl, od něhož zrovna odešlo několik hostů, když mi někdo poklepal na rameno. Ještě než jsem se úplně otočila, vytušila jsem kdo to je a nabila svůj úsměv novou energií. Mé pozornosti se s rozhodným a neotřesitelným úsměvem dožadovala Selah Pumphreyová.
Byla vyšší než já a asi o pět kilogramů lehčí. Používala drahé decentní šminky a parfém aspoň za milion dolarů. Bez rozmýšlení jsem vstoupila do jejích myšlenek.
Předpokládala, že pokud nejsem opravdu fantastická v posteli, hravě mě trumfne. Ženy z nižších tříd to podle jejího názoru s mužem dokážou vždycky víc rozjet, protože nemají takové zábrany. Dobře si uvědomovala, že je štíhlejší, chytřejší, vydělává víc peněz a je vzdělanější a sečtělejší než servírka, která právě stojí před ní. V sexu si ale Selah Pumphreyová nebyla příliš jistá a děsila se, že si uřízne ostudu. Zamrkala jsem. Zjistila jsem toho až moc.
Připadalo mi zajímavé, že jako (alespoň podle Selah) chudá a nevzdělaná servírka bych si v posteli měla připadat jistější než ona. Tohle se budou muset dozvědět i všichni ostatní chudí z Bon Temps. Dokážeme si to v posteli užít mnohem lépe než ti chytrolíni z vyšších společenských vrstev, a vůbec si toho nevážíme.
„Ano?“ odpověděla jsem.
„Kde jsou tu prosím toalety?“ zeptala se Selah.
„Musíte jít támhletěmi dveřmi. Je nad nimi nápis ‚Toalety‘.“ Měla bych být ráda, že vůbec umím číst.
„Och, promiňte! Vůbec jsem si jich nevšimla.“
Čekala jsem, co přijde dál.
„Takže, ehm, máte pro mě nějakou radu? O chození s upírem?“ Selah stála na místě a v její tváři se mísila nervozita s neústupností.
„Jistě,“ odpověděla jsem. „Nejezte česnek,“ odpověděla jsem, otočila se k ní zády a pustila se do utírání stolu.
Jakmile jsem si byla jistá, že zmizela, vykročila jsem se dvěma prázdnými sklenicemi v ruce k baru. Chystala jsem se je položit na pult, když se přede mnou zničehonic objevil Bill. Zalapala jsem po dechu. Zpod tmavě hnědých vlasů mě upřeně sledovaly stejně tmavé oči, zasazené do toho nejsvětlejšího odstínu pokožky, jaký si dovedete představit.
„Co ti chtěla?“ zeptal se mě.
„Chtěla vědět, kudy se jde na záchod.“
Bill zvedl obočí a zadíval se na nápis nade dveřmi.
„Možná si mě jenom chtěla omrknout,“ dodala jsem. „Aspoň myslím.“ Bez ohledu na to, co se mezi mnou a Billem stalo, jsem si v jeho společnosti připadala příjemně.
„Postrašila jsi ji?“
„Snažila jsem se dávat si pozor.“
„Postrašila jsi ji?“ zeptal se Bill znovu, tentokrát trochu příkřeji. Zároveň se ale usmál.
„Ne,“ odpověděla jsem. „Měla jsem?“
Bill zavrtěl hlavou a naoko se zatvářil znechuceně. „Žárlíš?“
„Ano.“ S poctivostí nejdál dojdeš. „Nelíbí se mi, že má tak hubené nohy a že se chová nafoukaně. Doufám, že je to mrcha a zničí tě tak, že kdykoliv si na mě vzpomeneš, začneš zkormouceně výt.“
„Fajn,“ řekl Bill. „To jsem rád.“ Potom mě lehce políbil na tvář. Jakmile se mě jeho chladné rty dotkly, celá jsem se rozechvěla a zaplavily mě vzpomínky. Všimla jsem si, že Bill je na tom úplně stejně − v očích mu zaplálo a špičáky se mu povysunuly. V tu chvíli na mě ale zavolal Catfish Hunter, abych si pospíšila a přinesla mu další bourbon s kolou. Takže jsem od své první lásky odkráčela.
Měla jsem za sebou dlouhý den a byla jsem vyčerpaná nejen tělesně, ale také psychicky. Hned jak jsem odemkla dveře Jasonova domu, zaslechla jsem z jeho ložnice chichotání a skřípot postele, z čehož jsem vyvodila, že se můj bratr odreagovává svým nejoblíbenějším způsobem. Možná mu dělalo těžkou hlavu, že ho jeho noví přátelé podezírají, ale nevadilo mu to natolik, aby to potlačilo jeho libido.
Rychle jsem se umyla, zalezla do svého pokoje a zabouchla za sebou dveře. Dnes večer na mě pohovka působila mnohem přívětivějším dojmem než včera. Jakmile jsem si lehla na bok a přetáhla přes sebe deku, poznala jsem, že s Jasonem v posteli dovádí žena, která patří k měňavcům; vycítila jsem to díky pulzujícímu karmínovému oparu, který obestíral její mysl.
Doufala jsem, že je to Crystal Norrisová a že se ji Jasonovi podařilo přesvědčit, že s těmi útoky nemá nic společného. Ale pokud by chtěl svoje problémy ještě víc rozmnožit, nejlepší možný způsob by byl podvádět Crystal, kterou si našel mezi pumami a pantery. Ale tak hloupý můj bratr určitě nebyl. Určitě ne.
Nebyl. Nazítří jsem kolem desáté hodiny dopoledne narazila na Crystal v jeho kuchyni. Jason už dávno odjel, protože musel být v práci ve tři čtvrtě na osm. Zrovna jsem pila svůj první šálek kávy, když se dovlekla dovnitř. Na sobě měla Jasonovo tričko a v obličeji ospalý výraz.
Neměla jsem Crystal nijak zvlášť ráda a ona mě také ne, ale přesto mě pozdravila aspoň trochu zdvořilým: „Dobrýtro!“ Slušně jsem jí odpověděla a vytáhla pro ni čistý hrnek. Crystal se jen ušklíbla, vzala si skleničku a naplnila ji ledem a kolou.
„Co strýc?“ zeptala jsem se, když jsem nabyla dojmu, že je při vědomí.
„Už je mu trochu líp. Měla bys ho navštívit. Bude rád, když za ním přijdeš.“
„Takže jsi přesvědčená, že ho Jason nepostřehl?“
„Jsem,“ odpověděla stručně. „Nejdřív jsem s ním nechtěla mluvit, ale pak mě přesvědčil, že v tom nemá prsty.“
Měla jsem sto chutí zeptat se jí, jestli na to mají stejný názor i obyvatelé Hotshotu, ale nechtělo se mi šťourat v tak citlivém tématu.
Vybavila jsem si, co všechno mě dnes čeká − musela jsem si zajet domů pro oblečení, ložní prádlo a nádobí a všechno pak odvézt do Samova malého dvojdomku.
Jinak byl celý dům úplně vybavený a skvěle vyřešil můj problém s bydlením. Úplně jsem zapomněla, že Samovi patří několik domků v Berry Street, z nichž tři byly spojené. Staral se o ně sám, i když mu s drobnými opravami a jednoduchou údržbou občas pomáhal J. B. du Rone, můj kamarád ze střední školy. Na jednoduché úkoly stačil.
Až si všechno odvezu, mohla bych zajet za Calvinem, uvažovala jsem. Osprchovala jsem se, oblékla se a při odchodu si všimla, že Crystal sedí v obývacím pokoji a sleduje televizi. Předpokládala jsem, že to Jasonovi nevadí.
Když jsem přijela na plácek před svým domem, Terry už byl na místě a pilně pracoval. Obešla jsem dům, abych svého dobrodince zkontrolovala, a s potěšením jsem zjistila že toho stihl víc, než by mě vůbec napadlo. Hned jsem mu to také řekla a Terry se usmál. Naložil do auta několik prken a dal si krátkou přestávku. „Bourání je vždycky jednodušší než stavba,“ prohlásil. Nebyla to žádná hluboká úvaha, ale každý stavař by mu dal za pravdu. „Jestli mě nic nezdrží, za dva dny to bude za náma. Nemá vůbec pršet.“
„Výborně. Kolik ti budu dlužná?“
„Ehm,“ vysoukal ze sebe a pokrčil rameny. „Sto dolarů? Padesát?“
„Ne, tak málo rozhodně ne!“ Rychle jsem v duchu spočítala, kolik hodin tu strávil. „Aspoň tři sta.“
„Tolik si nevezmu, Sookie,“ prohlásil Terry a nasadil svéhlavý výraz. „Normálně bych od tebe nechtěl vůbec nic, ale potřebuju si koupit dalšího psa.“
Terry si každé čtyři roky kupoval drahého catahoulského loveckého psa. Ne že by chtěl stárnoucí kusy měnit za mladší, ale vždycky se jim něco stalo, i když se o ně svědomitě staral. Prvního srazil asi po třech letech náklaďák. Druhému někdo otrávil konzervu s masem. Toho třetího, jménem Molly, uštkl had a rána se mu zanítila. Terry se už před několika měsíci nechal zapsat do pořadníku chovné stanice v Clarice, která se na catahoulské lovecké psy specializovala.
„Až to štěně dostaneš, přines mi ho ukázat, abych se s ním pomazlila,“ poprosila jsem ho a Terry se usmál. Tehdy jsem si poprvé uvědomila, že je mu nejlépe venku. Když vyšel na vzduch, fyzicky i psychicky pookřál, a kdykoliv se proháněl se psem, působil úplně přirozeně.
Odemkla jsem dveře domu a pustila se do shánění všeho, co jsem potřebovala. Na obloze svítilo slunce, takže mi ani nevadilo, že mám odpojenou elektřinu. Do velkého plastového koše na prádlo jsem hodila dvě sady povlečení, staré prostěradlo, oblečení a několik hrnců a pánví. Budu si muset koupit novou konvici na kávu. Ta stará se úplně roztekla.
A právě když jsem se podívala z okna na kávovar, který jsem vyhodila na hromadu odpadků, mi konečně došlo, jak blízko smrti jsem se ocitla. Zasáhlo mě to jako blesk z čistého nebe.
V jednu chvíli jsem stála u okna s pohledem upřeným na rozteklý kousek plastu, a o několik vteřin později jsem už seděla na podlaze s očima sklopenýma k barevným prknům a snažila se popadnout dech.
Proč jsem si to uvědomila až teď, po třech dnech? Neměla jsem tušení. Možná mě k tomu přiměl pan Kafíčko: byl spálený na uhel a žár ho úplně zkroutil. Plast se téměř vypařil. Podívala jsem se na svoje ruce a roztřásla se. Ani nevím, jak dlouho jsem zůstala sedět na podlaze a klepala se. Několik minut jsem měla pocit, že mám v hlavě úplně prázdno. Vědomí, že jsem jen o vlásek unikla smrti, na mě bylo zkrátka víc, než jsem dokázala snést.
Claudine mi nejen zachránila život, ale uchránila mě i před bolestí, po níž by mi smrt byla vysvobozením. Takový dluh jí nikdy nebudu schopná splatit.
Třeba je to vážně moje víla kmotřička.
Nakonec jsem vstala z podlahy, oklepala se, vzala pytel a zamířila do svého nového domova.
2024 ©