Můj posmutnělý bratr byl rád, že mne vidí. Celý den ho totiž užíralo poznání, že mu jeho nová „rodina“ nevěří. Dokonce i Jasonovu přítelkyni Crystal tížilo podezření, které na něm ulpělo. Když se totiž večer objevil před jejím domem, poslala ho pryč. Jakmile jsem zjistila, že byl v Hotshotu, vybuchla jsem a prohlásila, že si koleduje o smrt, a pokud se mu něco stane, já za to zodpovědná nebudu. On opáčil, že za jeho chování jsem nezodpovídala ani předtím, takže nevidí důvod, proč bych s tím měla začínat právě teď.
V podobném duchu jsme pokračovali ještě chvíli.
Když nakonec Jason váhavě souhlasil, že se bude od ostatních měňavců držet dál, vydala jsem se i se svými osobními věcmi krátkou chodbou do ložnice pro hosty. Jason tu měl počítač, staré fotbalové a baseballové poháry ze střední školy a starou rozkládací pohovku, na kterou ukládal kamarády, kteří to přehnali s pitím a nemohli si sednout za volant. Ani jsem se neobtěžovala s jejím rozkládáním. Jen jsem si přes koženkové čalounění přehodila deku a druhou se přikryla.
Když jsem se pomodlila, v duchu jsem probírala celý uplynulý den. Stalo se mi tolik věcí, že mě unavila už jen pouhá snaha si je všechny vybavit. Už po třech minutách jsem spala, jako když mě do vody hodí. Tu noc se mi zdálo o zvířatech: pobíhala v mlze kolem mě, zuřivě na mě vrčela a já z nich měla děsný strach. Kdesi v bílém oparu jsem slyšela křičet Jasona, ale nemohla jsem ho najít, abych mu pomohla.
Občas na výklad snů ani nepotřebujete psychiatra, že?
*
Když Jason odcházel do práce, procitla jsem, protože za sebou zprudka zabouchl dveře, ale připadala jsem si jako omámená. Ještě zhruba hodinu jsem podřimovala, ale nakonec přišlo definitivní probuzení. Dnes ke mně přijede Terry, aby zboural ohořelou část kuchyně, a já chtěla zjistit, jestli bych z ní nemohla ještě něco zachránit.
Předpokládala jsem, že se při téhle práci pořádně zašpiním, a tak jsem si půjčila Jasonovu modrou pracovní kombinézu, kterou si bratr oblékal, když opravoval auto. Prohledala jsem mu skříň a našla v ní i starou koženou bundu, ve které se pouštěl do nebezpečnějších prací. Kromě toho jsem si přivlastnila krabici s několika rolemi pytlů na odpadky. Když jsem nastartovala motor Tařina vozu, napadlo mě, že bych se jí měla nějak odvděčit. A také jsem si vzpomněla, že bych měla vyzvednout její kostým. Když už jsem tedy seděla v autě, udělala jsem si malou zajížďku do čistírny.
Terry se dnes naštěstí choval klidně a dokonce se usmíval, když perlíkem odštípával ohořelá prkna na zadní verandě. Ačkoliv nebylo žádné zvláštní teplo, měl na sobě jen tričko bez rukávů, zastrčené do džínsů. Většinu jeho hrozivých jizev po válečných zraněních však zakrývalo. Pozdravila jsem ho, ale nebylo mu moc do řeči, takže jsem vešla hlavními dveřmi dovnitř a okamžitě zamířila chodbou do kuchyně, abych zjistila celkový rozsah škod.
Podle hasičů se po podlaze pokryté seškvařeným linoleem dalo chodit. Nejdříve jsem jen nervózně našlapovala, ale po chvíli mě strach opustil. Natáhla jsem si rukavice a pustila se do vyklízení skříněk, příborníku a šuplíků. Některé věci žár roztavil nebo zkroutil. Třeba plastový cedník se v žáru úplně roztavil, takže mi chvíli trvalo, než jsem poznala, co to vlastně držím v ruce.
Zničené věci jsem rovnou vyhazovala jižním oknem. Terry pracoval na severní straně.
Potravinám, které zůstaly v závěsných skříňkách, jsem příliš nevěřila. Mouku, rýži, cukr a další suroviny jsem měla uložené v uzavřených plastových dózách. Přestože zůstaly neporušené, jejich obsah jsem už stejně nemínila použít. Totéž platilo o potravinách v plechových krabicích − bůhvíproč jsem se bála věcí, které zůstaly zavřené v rozpáleném kovu.
Kameninové nádobí a krásný porcelán, které tu zůstaly po praprababičce, naštěstí přežily díky tomu, že byly schované ve skříňce, která stála poměrně daleko od ohniska požáru. Nerezové příbory, které jsem používala mnohem častěji, ležely mnohem blíž a v žáru plamenů se zkroutily, některé části se dokonce roztekly. Několik hrnců a pánví se ještě dalo používat.
Pracovala jsem asi dvě nebo tři hodiny a hromada vyhozených věcí pod oknem na zahradě se utěšeně zvětšovala. Všechno, co jsem si chtěla nechat do nové kuchyně, končilo v Jasonových pytlích na odpadky. Terry také pokračoval bez odpočinku, jen občas se posadil na korbu svého pikapu a napil se vody z láhve. Venkovní teplota se vyšplhala až ke dvaceti stupňům. Možná ještě přijde několik mrazivých dnů a ledových bouřek, ale mohli jsme čekat, že k nám už brzy zavítá jaro.
Celé dopoledne probíhalo docela dobře. Měla jsem pocit, že konečně dělám krok správným směrem a na konci zvolené cesty znovu získám domov. Terry byl nenáročný společník. Moc toho nenamluvil a své vnitřní démony zaháněl usilovnou prací. Bylo mu už přes padesát. Chlupy, které mu vykukovaly z krčního průramku, měl už prošedivělé, a hnědé vlasy také začínaly ztrácet původní barvu. Měl ale obrovskou sílu a bez jakékoliv známky únavy se oháněl perlíkem a nakládal prkna na korbu auta.
Potom všechno dřevo odvezl na okresní skládku. Jakmile odjel, zašla jsem do ložnice a ustlala postel. Vím, že to byla hloupost − protože se chci definitivně zbavit kouřového zápachu, budu muset postel převléct a povlečení vyprat. A totéž udělat úplně s každým kouskem látky v domě. Čeká mě i škrábání barvy ze stěn na chodbě a vymalování. Zbývající stěny v domě nevypadaly, že by potřebovaly nový kabát.
Když mi náhle dolehl k uším rachot motoru, právě jsem si dopřávala chvilku odpočinku. Vzápětí se zpoza stromů lemujících cestu vynořilo auto, v němž jsem poznala Alcidův pikap. Zůstala jsem jako ohromená, protože jsem ho varovala, aby se ode mě držel dál.
Jakmile vyskočil z auta, okamžitě jsem si všimla nasupeného výrazu. Hověla jsem si právě na hliníkovém lehátku a uvažovala, kolik je asi hodin a kdy můžu čekat stavitele, kterému jsem včera volala. Nepohodlí, které jsem zakusila v Jasonově domě, mě přimělo k úvahám, kam se uchýlím, dokud nebudu mít přestavěnou kuchyň, protože do té doby bude dům neobyvatelný. Jenomže to mohlo trvat i několik měsíců. Jasonovi by se určitě nelíbilo, kdybych u něj bydlela tak dlouho. Kdybych na něj naléhala, možná by to překousl − vždyť je to přece jen bratr −, ale nechtěla jsem jeho sourozeneckou lásku vystavit tak náročné zkoušce. Když jsem nad tím tak uvažovala, nenapadal mě nikdo, u koho bych se na těch pár měsíců ráda zabydlela.
„Proč jste mi to neřekla?“ vyjel na mě Alcide, sotva si stoupl na zem.
Povzdechla jsem si. Další mrzout!
„Poslední dobou to mezi námi nějak neklape,“ odpověděla jsem. „Ale nakonec bych se k tomu dostala. Vždyť se to stalo sotva před pár dny.“
„Měla jste mi hned zavolat,“ pokračoval Alcide, když pak obcházel dům a mezi řečí obhlížel škody. Zastavil se přímo přede mnou. „Mohla jste umřít,“ dodal. Páni, to jsem nevěděla!
„Jo,“ utrousila jsem. „To určitě.“
„Nakonec vás musel zachraňovat upír,“ odsekl Alcide znechuceně. Upíři a vlkodlaci se nikdy neměli v lásce.
„Ano,“ připustila jsem, i když mě ve skutečnosti vytáhla z domu Claudine. Jenže Charles toho žháře zabil. „Nebo by vám udělalo větší radost, kdybych tu uhořela?“
„Proboha, to ne!“ Potom se Alcide otočil k téměř rozebrané verandě. „On už se někdo pustil do bourání?“
„Ano.“
„Mohl jsem vám sem nahnat celou partu dělníků.“
„Terry se mi nabídl sám.“
„Udělám vám dobrou cenu.“
„Už jsem si někoho najala.“
„Klidně vám půjčím peníze.“
„Díky, mám jich dost.“
To Alcida udivilo. „Vážně? Kde jste…“ Najednou se zarazil, aby náhodou neřekl něco drzého. „Měl jsem za to, že vám toho babička moc nenechala,“ prohlásil nakonec. Vyšlo to nastejno.
„Vydělala jsem si je,“ ohradila jsem se.
„U Erica?“ odtušil správně Alcide. Zelené oči mu zlostně vzplály a já dostala strach, že mě chytí za ramena a začne se mnou cloumat.
„Alcide Herveauxi, uklidněte se!“ usadila jsem ho rázně. „Po tom, jak jsem si je vydělala, vám nic není. Jsem ráda, že je mám. Pokud se přestanete takhle vztekat, poděkuju vám za vaši starost i za nabízenou pomoc. Ale nechci, abyste se ke mně choval jako k retardovanému páťákovi ze zvláštní školy.“
Alcide ke mně sklopil oči a chvíli nad mými slovy přemýšlel. „Promiňte. Myslel jsem, že jste − že už se známe tak dobře, abyste mi zavolala hned tu noc, co se to stalo. Myslel jsem… že vám moje pomoc přijde vhod.“
Teď vytáhl kartu, na které stálo: „Zranila jste moje city.“
„Když potřebuju pomoc, nestydím se o ni požádat. Tak velká ta moje hrdost zase není,“ odpověděla jsem. „A vidím vás ráda.“ (To byla pravda jen částečně.) „Ale přestaňte se chovat, jako bych se o sebe neuměla postarat, protože to umím a právě teď to dělám.“
„Upíři vám zaplatili za to, že jste si u sebe nechala Erica, když se ve Shreveportu objevily ty čarodějnice?“
„Ano,“ odpověděla jsem. „Napadlo to Jasona. Docela jsem se za to styděla. Ale teď jsem ráda, že jsem ty peníze dostala. Nebudu si totiž muset nic půjčovat, abych dala dům zase do kupy.“
Mezitím se vrátil Terry Bellefleur a já oba muže představila. Na Terryho zřejmě neudělalo setkání s Alcidem valný dojem, protože se vrátil k práci hned potom, co mu mechanicky potřásl rukou. Alcide Terryho ho přejel nejistým pohledem.
„Kde se chystáte přespat?“ Díkybohu se Alcide nezačal vyptávat na Terryho jizvy.
„U Jasona,“ odpověděla jsem a rozhodla se pomlčet o tom, že tam nemíním zůstat moc dlouho.
„Kdy budete hotová s přestavbou?“
„Tenhle člověk mi to poví,“ odpověděla jsem o poznání veselejším tónem, protože se před domem právě objevil pikap, ve kterém seděl Randall Shurtliff se svou ženou a společníkem z firmy. Delia Shurtliffová, Randallova druhá manželka, byla o trochu mladší než on, nesmírně pohledná a zároveň velice houževnatá žena. Když se Randall rozváděl se svou „původní“ manželkou, s níž měl tři syny, a jež se mu dvanáct let starala o domácnost, Delia už pracovala v Randallově firmě a vedla ji mnohem efektivněji, než se to kdykoliv předtím dařilo jemu. Díky penězům, které mu vydělala jeho druhá manželka, mohl té první i svým třem synům poskytnout mnohem lepší život, než kdyby si vzal někoho jiného. Docela otevřeně se mluvilo o tom (což znamená, že jsem o tom nevěděla jen já), že se Delia už těšila, až se Mary Helen znovu provdá a tři Shurtliffovi synové konečně dostudují střední školu.
Odhodlaně jsem si umínila, že se nenechám vytrhnout z práce, a uzavřela jsem svou mysl před Deliinými myšlenkami. Randall znal Alcida od vidění a těšilo ho, že se s ním může seznámit trochu blíže. Když Randall zjistil, že jsme přátelé, začal se na přestavbu kuchyně těšit ještě víc. Herveauxovi měli mezi stavaři značný osobní i majetkový vliv. Randall se nakonec se všemi svými poznámkami začal místo na mě obracet na Alcida. Tomu to podle všeho ani za mák nevadilo.
Podívala jsem se na Deliu a ta zase na mě. Každá jsme byla úplně jiná, ale právě teď jsme uvažovaly naprosto stejně.
„Co myslíte, Delio?“ zeptala jsem se. „Jak dlouho to potrvá?“
„Randall bude určitě brblat,“ odpověděla. Díky pravidelným návštěvám kosmetického salonu měla ještě světlejší vlasy než já a výrazně nalíčené oči, ale oblečení dnes zvolila poměrně nenápadné − khaki kalhoty a tričko s límečkem. Na levé straně hrudníku je zdobil nápis Shurtliffova stavební společnost. „Ale nejdřív musí dostavět jeden dům v Robin Egg. Do toho vašeho se pustí předtím, než začne pracovat na dalším domě v Clarice. Podle mě budete mít novou kuchyň do tří nebo čtyř měsíců.“
„Díky, Delio. Budu muset něco podepisovat?“
„Připravíme odhad nákladů a já vám ho pak přinesu do baru, abyste si ho mohla prohlédnout. Započítáme do nich i nové spotřebiče. Můžeme je totiž nakupovat s velkoobchodní slevou. Už jsem připravila přibližný rozpis.“
Potom Delia vytáhla papír s odhadem nákladů na renovaci jedné kuchyně, kterou upravovali minulý měsíc.
„To zvládnu,“ odpověděla jsem srdnatě, ačkoliv jsem v duchu zaúpěla hrůzou. I když dostanu peníze z pojištění, budu muset sáhnout po většině úspor, které jsem měla uložené v bance.
Nakonec jsem si ale řekla, že bych měla být za všechny ty peníze od Erica vděčná. Díky nim si nebudu muset vzít úvěr, prodat kus pozemku nebo se uchýlit k nějakým podobně zoufalým krokům. Měla bych se na to dívat tak, že ty peníze od Erica se na mém účtu prostě nezabydlely a odstěhovaly se jinam. Ve skutečnosti vůbec nebyly moje a já je měla jen na chvíli svěřené do péče.
„Jste s Alcidem blízcí přátelé?“ zeptala se Delia, když jsme skončily s obchodními záležitostmi.
Vážně jsem se nad tím zamyslela. „Občas,“ řekla jsem popravdě.
Delia se rozesmála. Její smích sice působil ostře, ale svým způsobem podmanivě. Oba muži se k nám otočili. Randall se usmíval, kdežto v Alcidově obličeji se zračil údiv. Na to, aby slyšeli, o čem si povídáme, stáli příliš daleko.
„Něco vám povím,“ pošeptala mi Delia. „Jen mezi námi. Sekretářka Jacksona Herveauxe, Connie Babcocková − znáte ji?“
Přikývla jsem. Setkaly jsme se a prohodily spolu pár slov, když jsem se před časem zastavila ve Shreveportu u Alcida v práci.
„Dneska ráno ji zatkla policie za krádež v jeho firmě.“
„Co tam sebrala?“ Rázem jsem byla jedno velké ucho.
„Je to zvláštní. Přistihli ji, jak z pracovny Jacksona Herveauxe vynáší nějaké písemnosti. Podle toho, co jsem slyšela, ale neměly s firmou nic společného a byly pouze osobní. Connie tvrdila, že jí za to někdo zaplatil.“
„Kdo?“
„Ten člověk prý obchoduje s motorkami. Dává vám to smysl?“
Smysl to dávalo, pokud se k vám také doneslo, že Connie kromě práce v Herveauxově firmě s Jacksonem také spala. Nepřekvapilo vás to, pokud jste věděli, že místo bezcenného člověka, jakým je Connie Babcocková, doprovodila Jacksona Herveauxe na pohřeb plukovníka Flooda vlivná a čistokrevná členka společenství vlkodlaků Christine Larabeeová.
Zatímco Delia dál rozebírala podrobnosti téhle pikantní historky, já jsem se zabrala do vlastních úvah. Jackson Herveaux byl určitě schopný podnikatel, ale jako politik zjevně nestál za nic. Nechat Connii zatknout byla hloupost. Jen tím přitáhl pozornost k vlkodlakům a ohrozil jejich utajení. Tak diskrétní společnost by se určitě nerozhodla pro vůdce, který nedokázal řešit svoje problémy trochu diplomatičtěji.
Když jsem si uvědomila, že Alcide s Randallem ještě klábosí o přestavbě domu a na mě se vůbec neohlížejí, napadlo mě, že nedostatečná společenská vybroušenost je celé jejich rodině vlastní.
Potom jsem ale svraštila obočí. Napadlo mě, že za celou aférkou by mohl stát chladný a schopný mozek Patricka Furnana. To on mohl zahořklou Connii podplatit, aby ukradla Jacksonovy soukromé písemnosti, a potom zařídit, aby ji policie lapila. Znal Jacksonovu horkokrevnou letoru, takže dokázal odhadnout, jak zareaguje. Patrick Furnan byl možná daleko chytřejší než vypadal, a Jackson naopak mnohem hloupější, přinejmenším pokud jde o jeho předpoklady pro vůdcovskou roli ve smečce. Potom jsem ale podobné dohady vytlačila z hlavy. Alcide se o Connii ani slovem nezmínil, takže mi do toho podle něj zřejmě nic nebylo. No, možná si myslel, že už mám fůru vlastních starostí. V tom měl samozřejmě pravdu. A tak jsem se soustředila na to, co mě pálí právě teď.
„Myslíte, že by si ti dva všimli, kdybychom někam zmizely?“ zeptala jsem se Delie.
„To jistě,“ odpověděla rozhodně Delia. „Randallovi by to asi chvilku trvalo, ale nakonec by mě začal hledat. Byl by beze mě úplně ztracený.“
Přede mnou stála naprosto sebejistá žena. Povzdechla jsem si s pocitem, že bych teď ze všeho nejradši nasedla do vypůjčeného auta a odjela pryč. Alcide si všiml mého výrazu a rozhovor s Randallem utnul. „Promiňte,“ zavolal na mě. „Síla zvyku.“
Randall ke mně rychle vykročil − mnohem rychleji, než když předtím poodcházel s Alcidem stranou. „Omlouvám se! Trochu jsme se zapovídali, mluvili jsme o tom, jak se nám daří v práci. Jak byste si to všechno představovala, Sookie?“
„Chci, aby kuchyň měla stejné rozměry jako předtím,“ odpověděla jsem. Touha po větší kuchyni mě opustila v okamžiku, kdy jsem spatřila odhad nákladů. „Ale ráda bych, aby ta nová zadní veranda byla stejně široká jako kuchyň, prosklená a uzavřená.“
Randall mi podal desku a já mu namalovala plánek.
„Dřezy mám nechat na původních místech? A všechny spotřebiče taky?“
Po krátkém uvažování jsem do plánku zakreslila všechno, co bych ráda. Randall mě ujistil, že až přijde na řadu výběr skříněk, dřezů a všech ostatních doplňků, zavolá mi.
„Dneska bych od vás potřebovala jen jednu věc. Spravil byste mi prosím dveře z chodby do kuchyně? Ráda bych zamkla dům.“
Randall se na okamžik ponořil do kufru svého auta a potom přinesl zbrusu nový, ještě zabalený zámek a štítek s kulatou klikou. „Když se někdo bude hodně usilovně snažit, dovnitř se dostane,“ řekl trochu omluvně, „ale je to lepší než nic.“ Během čtvrt hodiny zámek namontoval a já konečně mohla oddělit bezpečnou část domu od té zničené. Ačkoliv mi bylo jasné, že mě nový zámek příliš neochrání, připadala jsem si mnohem klidněji. Umínila jsem si, že si na vnitřní stranu dveří připevním i závoru, která by mi dodala ještě větší klid. Nejdřív mě napadlo, že bych ji zkusila přišroubovat sama, ale potom jsem si uvědomila, že bych musela odštípnout kus zárubně. A to byl problém, protože tesařinu jsem neovládala. Ale usoudila jsem, že nakonec mi s tím určitě někdo pomůže.
Randall a Delia mě před odjezdem několikrát ujistili, že přijdu na řadu, jakmile dokončí už rozdělanou zakázku, a Terry se vrátil k práci. Alcide nakonec trochu podrážděně vyhrkl: „Vy snad nikdy nebudete sama!“
„O čem jste si to chtěl promluvit? Terry nás odsud neuslyší.“ Zavedla jsem Alcida k hliníkovému lehátku pod stromem. Vedle něj, opřené o drsný kmen dubu, stálo jeho dvojče. Když ho Alcide rozložil a posadil se do něj, tiše pod jeho vahou zaúpělo. Čekala jsem, že mi chce říct o zatčení Connie Babcockové.
„Když jsme spolu mluvili naposledy, naštval jsem vás,“ šel rovnou k věci.
Nečekané téma mě přinutilo přehodit výhybku a nasměrovat své myšlenky úplně jinam. Fajn, muž, který se dokáže omluvit, mi byl sympatický. „Ano, to je pravda.“
„Vy jste nechtěla, abych vám řekl, že vím o Debbii?“
„Zkrátka mě štve, že se to vůbec stalo. Štve mě, že se její rodina přes to nedokáže přenést. Štve mě, že nevědí, co se stalo, a trápí se. Ale taky jsem ráda, že jsem naživu a nemusím jít do vězení jenom kvůli tomu, že jsem se bránila.“
„Jestli vás to uklidní, Debbie si s rodinou moc nerozuměla. Odjakživa měli radši její mladší sestru, i když není jako oni. Mají oči jenom pro Sandru a pustili se do pátrání s takovou vervou jenom proto, že na tom trvala ona.“
„Myslíte, že to nakonec vzdají?“
„Myslí si, že jsem ji zabil já,“ odpověděl Alcide. „Peltovi jsou přesvědčení, že jsem ji poslal pod kytičky kvůli tomu, že se zasnoubila s jiným. Napsal jsem jim e-mail ohledně těch soukromých oček a Sandra mi na něj odpověděla.“
Zůstala jsem na Alcida civět s otevřenou pusou. Rýsovala se přede mnou hrůzostrašná vyhlídka, že budu muset jít na policii a přiznat se, abych Alcida zachránila před vězením. Bylo hrozné, že ho někdo podezírá z vraždy, kterou nespáchal, a to jsem nemohla připustit. Vůbec mě nenapadlo, že vina padne na někoho jiného.
„Jenomže,“ pokračoval Alcide, „já jim můžu dokázat, že jsem to neudělal. Čtyři vlkodlaci ze smečky odpřísáhli, že jsem zůstal u Pam doma i potom, co Debbie odešla. A jedna žena zase odpřísáhne, že jsem tu noc strávil s ní.“
Zůstal někde jinde se svou smečkou. Úlevou jsem svěsila ramena. Nemínila jsem kvůli té ženě žárlit. Kdyby se s ní vyspal, přiznal by mi to.
„Takže Peltovi budou muset přenést svoje podezření na někoho jiného. Ale o tom jsem mluvit nechtěl.“
Alcide mě vzal za ruku. Jeho mohutná silná dlaň mě uchopila za ruku jako by to bylo divoké zvíře, které by mu uteklo, kdyby je pustil. „Nechtěla by ses se mnou vídat pravidelně?“ zeptal se. „Třeba každý den?“
Svět kolem mě se znovu sám od sebe proměnil. „Cože?“ podivila jsem se nad Alcidovou otázkou i překvapivým důvěrným tónem, jakým ji položil.
„Mám tě moc rád,“ řekl. „A ty mě snad taky. Toužíme po sobě.“ Naklonil se ke mně, vtiskl mi polibek na tvář, a když jsem se nepohnula, i na rty. Na to, abych na jeho polibek zareagovala, jsem byla příliš překvapená. Ani jsem netušila, jestli bych to vůbec chtěla udělat. Nestává se často, že telepat překvapením zkoprní, ale Alcidovi se podařilo úplně mě vykolejit.
Zhluboka se nadechl a pokračoval: „Je nám spolu dobře. Chci vedle tebe ležet, až bych brečel. Neřekl bych ti to tak brzy, protože se známe jen krátce, ale potřebuješ někde bydlet. Mám ve Shreveportu byt. Byl bych rád, kdybys to zvážila a zůstala u mě.“
Ani kdyby mě přetáhl přes hlavu trámem, nepřekvapil by mě tolik jako teď svým návrhem. Možná bych se už měla přestat snažit neslídit v cizích hlavách, a místo toho se do nich občas podívat. V duchu jsem si zkusila několik odpovědí, ale všechny jsem zavrhla. Chladné uvažování mi znemožňoval žár, který sálal z Alcidova přitažlivého těla.
„Alcide,“ začala jsem nakonec. Můj hlas doplňoval rámus, který vydával Terryho perlík při nárazech do stěn kuchyně. „Máš pravdu, líbíš se mi. Vlastně nejen to.“ Nedokázala jsem se mu podívat do obličeje. Místo toho jsem sklopila oči k jeho mohutným pažím pokrytým černými chloupky. Když jsem se podívala o kousek vedle, spatřila jsem jeho mohutná stehna a mezi nimi… No, radši zůstanu u rukou. „Ale připadá mi, že teď na to není vhodná doba. Byl jsi pro Debbii skoro jako otrok, a myslím, že potřebuješ trochu času. Teď si možná myslíš, že když jsi jí řekl ‚Zapuzuji tě!‘, všechny tvoje city k ní se rázem vypařily. Jenomže mně to tak nepřipadá.“
„Mezi námi se to považuje za závažný rituál,“ odpověděl Alcide prkenně a já se mu odvážila na okamžik pohlédnout do obličeje.
„To jsem poznala,“ ujistila jsem ho. „A taky jsem si všimla, že na všechny kolem to moc zapůsobilo. Ale pořád se mi nechce věřit, že ses v tom okamžiku zbavil i všech citů k ní. Takhle to mezi lidmi nefunguje.“
„Ale mezi vlkodlaky ano.“ Z Alcidovy tváře vyzařovala neústupnost. A odhodlání.
Další větu jsem si důkladně promyslela.
„Byla bych moc ráda, kdyby někdo dokázal vyřešit všechny moje problémy,“ řekla jsem mu. „Ale nechci tvoji nabídku přijmout jen proto, že potřebuju někde bydlet a že to mezi námi jiskří. Pokud nezměníš názor, klidně si o tom promluvíme, až budu mít dům opravený.“
„Jenže ty mě potřebuješ hned,“ vyhrkl ve snaze přesvědčit mě. „Potřebuješ mě teď. Já tě potřebuju teď. Hodíme se k sobě. Vždyť to víš.“
„Ne. Nevím. Zato je mi jasné, že ty teď máš spoustu starostí. Přišel jsi o přítelkyni a podle mě ses ještě úplně nevyrovnal s tím, že už ji nikdy neuvidíš.“
Alcide sebou škubl.
„Já ji zastřelila. Brokovnicí.“
Svraštil celý obličej.
„Vidíš? Byla jsem u toho, když jsi jako vlk úplně rozpáral člověka, Alcide. Ale stejně jsem se tě nebála. Protože stojím při tobě. Ale ty jsi aspoň určitou dobu Debbii miloval. Kdybychom to spolu dali dohromady, jednou by ses na mě určitě podíval řekl si: ‚Tahle holka ji zabila.‘“
Alcide se už nadechoval k nějaké námitce, ale zvedla jsem ruku a zarazila ho. Chtěla jsem jenom dokončit myšlenku.
„A tvůj otec se právě snaží získat pozici vůdce smečky. Možná máš dojem, že kdyby ses usadil, vylepšil bys jeho šance. Já nevím. Ale jsem si jistá, že se nemíním míchat do vašich záležitostí. Vůbec se mi nelíbilo, že jsi mě do nich minulý týden zatáhl, když jsi mě vzal na ten pohřeb. Měl jsi mi nechat možnost svobodného rozhodnutí.“
„Chtěl jsem, aby si zvykli, že jsme spolu,“ odpověděl s uraženým výrazem v obličeji Alcide. „Měla to být pro tebe pocta.“
„Třeba bych si jí vážila víc, kdybych o ní věděla,“ odsekla jsem. Náhle jsem s úlevou zaslechla přijíždět další auto. Andy Bellefleur vystoupil ze své fordky a chvíli sledoval svého bratra, jak bourá moji kuchyň. Tohle bylo poprvé za několik měsíců, kdy jsem byla ráda, že Andyho vidím.
Představila jsem ho Alcidovi a všimla si, jak se navzájem poměřují pohledem. Muže obecně mám docela ráda a některé konkrétní ještě radši, ale když se tváří, jako by si očichávali zadky − pardon, zdravili se − obvykle jen udiveně vrtím hlavou. Alcide byl asi o deset centimetrů vyšší než Andy, ale detektiv patřil na vysoké škole do zápasnického mužstva a ze své síly nic neztratil. Kdyby Alcide bojoval jako člověk, vsadila bych si asi na oba dva.
„Chtěla jste, abych vám dal vědět, jak se vyvíjí situace s tou mrtvolou, Sookie,“ začal Andy.
To ano, ale nikdy by mě nenapadlo, že to Andy doopravdy udělá. Neměl o mně valné mínění, což se ovšem nevztahovalo na můj zadek. Občas je příjemné umět číst lidem myšlenky, ne?
„Nemá žádný záznam,“ řekl Andy, když se zadíval do svého malého zápisníku. „A nikdo neví o tom, že by se někdy zapletl se Společenstvem slunce.“
„To nedává smysl,“ prolomila jsem po chvíli mlčení. „Proč by mi tedy podpálil dům?“
„Doufal jsem, že mi to povíte vy,“ odpověděl Andy a do obličeje se mi zabodl zkoumavý pohled jeho šedých očí.
To byla poslední kapka. Andy mě svým chováním celá léta ponižoval a urážel, ale tentokrát můj pohár trpělivosti přetekl.
„Tak poslouchejte, Andy!“ začala jsem a zadívala se mu přímo do očí. „Nikdy jsem vám nic neudělala. Nikdy jsem nebyla zatčená. Nikdy jsem nepřecházela ulici mimo přechod, nezaplatila pozdě daně ani neprodala alkohol nezletilému. Nikdy jsem nedostala pokutu za překročení rychlosti. Teď se mě někdo pokusil ugrilovat v hořícím domě. Z čeho vyvozujete, že jsem něco provedla?“ Snad kromě toho, že jsem zastřelila Debbii Peltovou, ozval se v mé hlavě hlas svědomí.
„Nic z jeho minulosti nenaznačuje, proč to udělal.“
„Výborně! Tak zjistěte, kdo za tím vězí! Protože někdo mi podpálil dům a moje chyba to rozhodně není!“ Poslední věty jsem už křičela ve snaze zakrýt svůj roztřesený hlas. Nakonec jsem se ze zoufalství rozhodla otočit se a odejít, abych Andymu zmizela z očí. Terry se na mě podíval koutkem oka, ale dál mlčky boural perlíkem kuchyň.
Po chvíli jsem zaslechla, jak se za mnou kdosi prodírá přes strhané kusy prken. „Už je pryč,“ řekl mi Alcide a v jeho hlubokém hlase se ozval sotva znatelný pobavený tón. „Mám dojem, že už se o tom se mnou nechceš bavit.“
„To jsi uhodl,“ odpověděla jsem úsečně.
„Takže se vrátím do Shreveportu. Kdybys něco potřebovala, zavolej mi.“
„Dobře.“ Potom jsem s vypětím všech sil nasadila příjemnější tón. „Díky, že mi chceš pomoct.“
„Pomoct? Chci, abys se mnou žila.“
„V tom případě ti děkuju, žes mě požádal, abych s tebou žila.“ Měla jsem pocit, že to nevyznělo tak docela upřímně, i když jsem slova zvolila správně. Potom jsem však v duchu zaslechla babiččin hlas, který mě upozorňoval, že se chovám jako malá holka. Otočila jsem se zpátky k Alcidovi.
„Jsem ti vděčná za tvoje… city,“ dodala jsem a podívala se Alcidovi do obličeje. Dokonce i teď v předjaří už měl lehce opálené čelo a nad ním světlou čárku v místech, kam mu sahala pracovní přilba. Jeho olivová pokožka bude za pár týdnů ještě tmavší. „Jsem ráda…“ Zbytek věty jsem ale nedořekla. Netušila jsem, jak ji naformulovat. Těšilo mě, že na rozdíl od mnoha jiných mužů mě Alcide považuje za ženu, se kterou by chtěl navázat vztah a v níž vidí dobrou družku i spojenkyni. Právě takhle bych mu to chtěla říct.
„Jenomže ty moje city nechceš opětovat,“ odpověděl Alcide a jeho zelené oči dál upřeně pozorovaly mou tvář.
„To jsem neřekla!“ namítla jsem a nadechla se. „Jen si myslím, že teď na to není vhodná doba.“ Ale klidně bych na to s tebou skočila, dodala jsem v duchu toužebně.
Jenomže jen tak z rozmaru jsem to udělat nechtěla, a už vůbec ne s někým jako byl Alcide. Ta nová Sookie, znovuzrozená Sookie, se nechtěla dopustit stejného omylu dvakrát po sobě. Ten pocit, že začínám úplně znovu, jsem zažila dvakrát. (Pokud začínáte nový život po jediných dvou intimních vztazích v životě, znamená to, že se z vás zase stává panna? Do jakého stavu se vlastně obrodíte?) Alcide mě potom pevně objal a políbil na tvář. Když odjel, ještě jsem v tom měla trochu zmatek. Brzy po Alcidovi odjel i Terry. Převlékla jsem se z kombinézy do normálního pracovního oblečení, a protože se během odpoledne ochladilo, přehodila jsem přes sebe i koženou bundu, kterou jsem si půjčila u Jasona. Trochu jsem ho z ní cítila.
Cestou do práce jsem se zastavila u Tary, abych jí vrátila kostým. Auto před jejím domem nestálo, z čehož jsem usoudila, že je ještě v práci. Odemkla jsem si, došla až do ložnice a pověsila pytel s kostýmem do šatny. V domě panovalo šero a místnostmi se proháněly stíny. Venku už byla skoro tma. Náhle se mi v hlavě rozezněl poplašný signál. Neměla jsem k Taře chodit. Otočila jsem se zády k šatníku, rozhlédla se po ložnici a spočinula pohledem na dveřích, které vyplňovala hubená silueta. Zalapala jsem po dechu, ale s vypětím všech sil jsem se snažila uklidnit. Když jim totiž dáte najevo, že se bojíte, jako byste jim před očima zamávali rudým hadrem.
Neviděla jsem Mickeymu do obličeje, takže jsem nezjistila, jak se tváří. Pokud se vůbec nějak tvářil.
„Odkud je ten nový barman U Merlotta?“ zeptal se.
Tuhle otázku jsem opravdu nečekala.
„Když Sama postřelili, museli jsme si rychle najít nějaký záskok. Půjčili jsme si ho ve Shreveportu,“ odpověděla jsem. „Z upířího baru.“
„Je tu už dlouho?“
„Ne,“ řekla jsem. Ještě jsem se neoklepala z překvapení a strachy mi běhal mráz po zádech. „Teprve krátce.“
Mickey přikývl, jako bych tím potvrdila nějaký jeho dřívější předpoklad. „Zmizte odsud,“ prohlásil nakonec hlubokým, ledově klidným hlasem. „Máte na Taru špatný vliv. Dokud mě nezačne nudit, potřebuje jenom mě. Už se nevracejte.“
Jediná cesta z pokoje vedla dveřmi, v nichž stál Mickey. Neodvážila jsem se ale něco namítnout. Sebrala jsem veškerou svou sebejistotu a vykročila k němu plná pochybností, jestli mi uhne z cesty. Zdálo se mi, že od prvního kroku až do chvíle, kdy jsem prošla kolem Tařiny postele a toaletního stolku, uběhly nejméně tři hodiny. Když jsem Mickeymu dokázala, že nemíním zpomalit, ustoupil stranou. Zatímco jsem ho míjela, neubránila jsem se pokušení podívat se mu do obličeje. Měl vyceněné špičáky a já se leknutím roztřásla. Bylo mi Tary tak líto, že jsem se nedokázala ovládnout. Jak se jí proboha tohle mohlo stát?
Mickey s úsměvem zaznamenal, jaký ve mně vyvolal odpor. Odložila jsem Tařin problém na později s tím, že mě třeba napadne, jak jí pomoci. Ale dokud zůstane s touhle obludou dobrovolně, zřejmě budu na všechno krátká.
Když jsem parkovala před barem U Merlotta, Sweetie Des Artsová stála venku a kouřila. Dokonce i ve špinavé bílé zástěře vypadala docela pěkně. Světlo pouličních lamp odhalovalo každičkou vrásku v jejím obličeji a dávalo mi jasně na srozuměnou, že je starší, než jsem si myslela. Ale na člověka, který stojí celý den u plotny, vypadala docela dobře. Nebýt špinavé zástěry a odéru škvařícího se oleje, vypadala by docela přitažlivě. Rozhodně se nesla jako žena, která je zvyklá na pozornost okolí.
Kuchařů se už u nás vystřídalo tolik, že jsem se ji ani nesnažila lépe poznat, protože jsem byla přesvědčená, že se tu beztak dříve nebo později − pravděpodobně dříve − objeví někdo další. Sweetie ale zvedla ruku na pozdrav. Z jejího výrazu jsem pochopila, že by si se mnou ráda promluvila, a tak jsem se u ní zastavila.
„Moc mě mrzí, co se ti stalo,“ řekla. Oči se jí v umělém světle třpytily. Vedle páchnoucích popelnic jsem si nepřipadala zrovna příjemně, ale Sweetie se chovala naprosto uvolněně, jako kdyby se vyhřívala na pláži v Acapulku.
„Díky,“ odpověděla jsem. Moc se mi do téhle debaty nechtělo. „Jak se ti vede?“
„Docela fajn. Děkuju,“ odpověděla a mávla rukou, ve které držela cigaretu, k parkovišti. „Vychutnávám si ten výhled. Hele, něco se ti zachytilo na bundě!“ Opatrně upažila, aby na mě nenapadal popel z cigarety, sklonila se ke mně trochu blíže, než mi bylo příjemné, a otřepala mi cosi z ramene. Potom zavětřila. Možná na mně i přes veškerou snahu ulpěl zápach kouře ze spáleného domu.
„Musím už jít. Za chvilku začínám,“ řekla jsem.
„Jo, už bych se taky měla vrátit. Dneska máme plno.“ Přesto zůstala dál stát na místě. „Víš, Sam je z tebe úplně pryč.“
„Už u něj pracuju docela dlouho.“
„Ne, podle mě jde o něco víc.“
„To určitě ne, Sweetie.“ Nenapadl mě žádný zdvořilejší způsob, jak ukončit rozhovor, který se na můj vkus přenesl do příliš osobní roviny.
„Byla jsi s ním, když ho postřelili, ne?“
„Ano. Šel zrovna domů a já k autu.“ Tím jsem chtěla jasně naznačit, že každý z nás se vydal jiným směrem.
„Ničeho sis nevšimla?“ zeptala se Sweetie, opřela se o zeď, zaklonila hlavu a zavřela oči, jako by se opalovala.
„Ne. Taky mě to mrzí. Byla bych ráda, kdyby policie toho střelce co nejdřív chytila.“
„Napadlo tě někdy, proč si vybral zrovna tyhle oběti?“
„Ne,“ zalhala jsem neohroženě. „Heather, Sam a Calvin neměli nic společného.“
Sweetie pootevřela jedno oko a přeměřila si mě zkoumavým pohledem. „Kdyby se to stalo v detektivce, určitě by vyšlo najevo, že ti tři znali nějaké tajemství, nachomýtli se k nějaké nehodě nebo tak něco. Třeba nakonec policie zjistí, že chodili do stejné čistírny,“ podotkla Sweetie a odklepla si popel z cigarety.
Konečně jsem se trochu uvolnila. „Chápu,“ odpověděla jsem. „Ale myslím, že v normálním životě se tyhle náhody nevyskytují tak často jako v knížkách o masových vrazích. Zřejmě si je střelec vybral náhodně.“
Sweetie pokrčila rameny. „Asi máš pravdu.“ Všimla jsem si, že právě čte detektivku od Tami Hoagové, protože ji měla zastrčenou v kapse zástěry. Po chvíli na ni poklepala nehtem. „V knížkách mi všechno připadá zajímavější. Skutečnost je nudná.“
„V mém světě určitě ne,“ poznamenala jsem.
2024 ©