Noční podnik Psí chlup stál vedle dálnice číslo šedesát jedna, nedaleko vysoké školy Centenary College. Byl to starý bar v cihlové budově s proskleným průčelím. Když jsme odbočovali do úzké uličky po levé straně domu, která vedla dozadu na parkoviště, všimla jsem si, že okna do ulice zakrývají průsvitné krémové záclony. Zastavili jsme na nevelké ploše zarostlé plevelem. I když tu svítila jen chabá pouliční lucerna, viděla jsem spoustu poházených prázdných plechovek, rozbitých lahví, použitých kondomů a ještě horších nechutností. Stálo tu několik motorek, laciných kombíků a také několik SUV. Na zadních dveřích visela cedule s nápisem: NEVSTUPOVAT − VCHOD PRO ZAMĚSTNANCE.
Přestože mě už z bot na nezvykle vysokých podpatcích začínaly bolet nohy, museli jsme opatrně projít uličkou zase zpátky k hlavnímu vchodu. Čím blíž jsme postupovali, tím víc mi po zádech přebíhal mráz. Měla jsem pocit, jako bych narazila do zdi. Jako kdybych se ocitla pod vlivem kouzla. Na místě jsem ztuhla. Snažila jsem se jít dál, ale byla jsem úplně ochromená. Kolem mě se vznášely magické síly. Bar Psí chlup hlídalo kouzlo. Za to, že ho nějaká skutečně zručná čarodějnice zaklela, aby dovnitř nemohli proniknout nežádoucí hosté, musel někdo vysolit slušnou sumu.
Ze všech sil jsem se snažila odolat pokušení otočit se a utéct jinam − kamkoliv, ale prostě jinam.
Quinn se po několika krocích otočil a s výrazem plným překvapení se na mě podíval. Teprve po chvíli si uvědomil, co se děje. „Tohle mi nedošlo,“ řekl. Překvapení poznamenalo i tón jeho hlasu. „Úplně jsem zapomněl, že jsi člověk.“
„Budu to brát jako poklonu,“ řekla jsem s vypětím všech sil. I když venku panovala chladná noc, na čele mi vyrazily krůpěje potu. Podařilo se mi posunout pravou nohu o kousek vpřed.
„Uděláme to takhle,“ řekl Quinn, zvedl mě a sevřel mne do náruče úplně stejně jako Rhett Buttler Scarlett O’Harovou v Jihu proti Severu. Jakmile mě obklopila jeho aura, přešlo mě nepříjemně nutkání vzít nohy na ramena. S pocitem úlevy jsem se zhluboka nadechla. Kouzlo ve mně už nevidělo člověka, anebo si tím aspoň nebylo jisté. Ačkoliv na mě bar stále působil dost odpudivě, dokázala jsem vejít, aniž by se mi obrátil žaludek.
Možná za to ještě mohlo to tajemné kouzlo, ale když jsme vešli do baru, stále mi připadal odpudivý. Nebudu tvrdit, že když jsme vstoupili do místnosti, rozhostilo se v ní hrobové ticho, ale ruch v baru se v tom okamžiku citelně ztlumil. Z jukeboxu zněla skladba Bad Moon Rising, kterou vlkodlaci považovali za svoji hymnu. Různorodá směs měňavců všech podob se k nám otočila.
„Sem lidi nesmí!“ vykřikla nějaká dívka, napnula svaly, jediným skokem překonala barový pult a vyrazila k nám. Na nohou měla síťové punčocháče a boty s vysokou podrážkou a na těle přiléhavý červený top − vypadal by mnohem lépe, kdyby byl z pravé kůže, ale tenhle byl slátaný z PVC a doplňoval jej černý kus látky, který dívka zřejmě považovala za sukni. Vypadalo to, jako by se nasoukala až po prsa do trubky a potom ji stáhla dolů. Látka ji obepínala tak těsně, že by se kdykoliv mohla vyhrnout vzhůru jako roleta.
Můj úsměv se jí moc nelíbil, a navíc správně rozpoznala, co si myslím o jejím kompletu.
„Vypadni odsud, holčičko,“ prohlásila a zavrčela. Naneštěstí pro ni to nevyznělo příliš výhružně, protože zřejmě neměla ve vyhrožování příliš velkou praxi. Rozzářila jsem se ještě víc. Tahle mladá hastroška se mezi pravé vlkodlaky podle všeho zařadila teprve nedávno, takže ještě nedovedla ovládat svoje pudy. Napřáhla ruku a chystala se mě praštit.
Quinn na ni zavrčel.
Vrčení jako by mu vycházelo z břicha a jeho hromová síla prostoupila každý kout v baru. Barman − motorkář s plnovousem, dlouhými vlasy a tetováním na odhalených rukou − se sklonil pod bar. Bylo mi jasné, že odtud chce vytáhnout brokovnici.
Už poněkolikáté mě napadlo, jestli bych neměla na všechny své cesty z domu vyrážet ozbrojená. Celý život, během nějž jsem neporušila jediný zákon (Debii Peltovou jsem zastřelila v nutné sebeobraně), jsem to nepotřebovala, ale poslední měsíce můj názor zásadně změnily. V té chvíli přestal hrát jukebox a v baru se rozhostilo ticho stejně nepříjemné jako hluk, který tu panoval ještě před chvílí.
„Nevytahujte prosím tu pušku,“ řekla jsem a co nejvřeleji se na barmana usmála. Uvědomila jsem si, že znovu roztahuju rty do nepřirozeně nadšeného úsměvu, s nímž jsem vypadala jako cvok. „Přicházíme v míru,“ vyhrkla jsem instinktivně a ukázala všem holé ruce.
Dívka u baru se rozchechtala a její překvapený smích působil spíš jako štěkot. Napětí v baru postupně opadlo. Hastroška uvolnila ruku, nechala ji spadnout podél boku a přeletěla pohledem mezi mnou a Quinnem. Barman opět vytáhl ruce zpod pultu.
„Dobrý večer, Sookie,“ ozval se známý hlas. U stolu v potemnělém rohu baru (který byl, jak se mi zdálo, plný potemnělých rohů) seděla Amanda, která ke mně včera přivezla doktorku Ludwigovou.
Vedle Amandy seděl robustní třicátník, kterého jsem vůbec neznala. Oba před sebou měli sklenice s pitím a misku se slanými tyčinkami. U stolu jim dělal společnost ještě jeden pár, který k nám seděl zády. Když se otočili, zjistila jsem, že to je Maria-Star s Alcidem. Obrátili se pomalu a opatrně, jako by sebemenší prudký pohyb mohl uvolnit lavinu násilí. Z myšlenek Marie-Star ke mně doléhala změť nervozity, pýchy a napětí. Alcide byl jednoduše zmatený a netušil, jak si má přebrat svoje pocity.
Nebyl v tom sám.
„Dobrý, Amando,“ odpověděla jsem zvesela a doplnila odpověď stejně rozjařeným úsměvem. Nemínila jsem dopustit, aby mezi námi zavládlo trapné ticho.
„Jsem poctěná, že ke mně do baru přišel legendární Quinn,“ pronesla Amanda. Došlo mi, že Amandě, která stíhala spoustu nejrůznějších činností, tenhle podnik patří. „Vyrazili jste si jen tak do města, nebo vás k nám přivádí něco konkrétního?“
Netušila jsem, proč tu vlastně jsme, proto jsem nechala odpověď na Quinnovi. To mi určitě na respektu nepřidalo.
„Mám k tomu moc dobrý důvod, i když jsem se tu chtěl zastavit už dávno,“ řekl Quinn uctivě a formálně. Ani jsem nevěděla, odkud se to v něm bere.
Amanda pokývla hlavou. Chtěla tím zřejmě dát Quinnovi najevo, aby pokračoval.
„Dnes večer mě a mou přítelkyni někdo napadl přímo na ulici. Před lidmi.“
Nikoho to zjevně nevyvedlo z míry. Hastroška dokonce jenom pokrčila vychrtlými rameny.
„Byli to vlkodlaci,“ dodal Quinn.
Teď jsme se konečně dočkali reakce. Hlavy i ruce se vymrštily do vzduchu a tam také zůstaly. Alcide se nadzvedl na židli, ale potom si opět sedl.
„Vlkodlaci ze smečky Dlouhého zubu?“ zeptala se Amanda nevěřícně.
Quinn pokrčil rameny. „Chtěli nás zabít, takže jsem se jich nevyptával. Oba byli mladí a zřejmě pokousaní od nějakého vlkodlaka. Jejich chování napovídalo, že jsou pod vlivem drog.“
Další překvapené reakce. Způsobili jsme tu docela slušný rozruch.
„Stalo se ti něco?“ zeptal se mě Alcide, jako by vedle mě vůbec nestál Quinn.
Zaklonila jsem hlavu, aby se mi mohl podívat na krk. Modřiny, které mi na něm zanechaly mladíkovy ruce, už určitě ztmavly. Rychle jsem uvažovala. „Nečekala jsem, že se mi ve Shreveportu něco stane. Jsem přece přítelkyně vaší smečky,“ řekla jsem.
Měla jsem za to, že se s novým vůdcem moje postavení nezměnilo. Nebo jsem v to alespoň doufala. Jiný trumf jsem ale neměla, takže jsem se rozhodla vytáhnout tenhle.
„Plukovník Flood tvrdil, že patříte mezi naše přátele,“ prohlásila nečekaně Amanda. Vlkodlaci se na sebe podívali a na okamžik se ve vzduchu rozhostilo napětí.
„Co se stalo s těmi štěňaty?“ zeptal se motorkář za barem.
„Přežili,“ odpověděl Quinn. Pro vlkodlaky to byla zřejmě nejdůležitější část zprávy. Zdálo se mi, že se všichni hosté v baru uvolnili, ale nedokázala jsem odhadnout, jestli jejich hluboký výdech znamenal úlevu nebo lítost.
„Policisti je zatkli,“ pokračoval Quinn. „Napadli nás před normálními lidmi, takže to ani jinak nemohlo skončit.“ Cestou k baru jsme se s Quinnem bavili o Calu Myersovi. Quinn ho zahlédl jen na okamžik, ale samozřejmě poznal, co je zač. Říkala jsem si, jestli se Quinn o vlkodlakovi mezi policisty zmíní, ale pomlčel o něm. Popravdě řečeno, proč by jim měl oznamovat něco, co už ostatní vlkodlaci určitě věděli? Bez ohledu na nejrůznější vzájemné spory byli vlkodlaci schopní postavit se jako jeden muž proti komukoliv, kdo nepatřil do jejich smečky.
Samozřejmě, že si vlkodlaci nepřáli zatáhnout do svých problémů policii. Ačkoliv jim Cal Myers mohl pomoct, jakékoliv vyšetřování zvyšovalo pravděpodobnost, že se lidé dozvědí o jejich existenci. Netušila jsem, jak se těmhle tajnůstkářským bytostem vůbec dařilo tak dlouho unikat pozornosti (nebo ji odvracet jinam). Řekla bych, že jejich cíli musela padnout za oběť spousta životů.
„Měl bys odvézt Sookii domů,“ poznamenal Alcide. „Je unavená.“
Quinn mi ovinul ruku kolem ramen a přivinul mě k sobě. „Odjedeme, až nás ujistíte, že smečka prověří, kdo má tenhle nevyprovokovaný útok na svědomí.“
Trefná slova. Schopnost vyjadřovat se diplomaticky a zároveň rozhodně měl Quinn zjevně v malíčku. Upřímně řečeno, úplně mě ohromil. Neustále z něho prýštila energie a jeho vystupování nemohlo nechat nikoho na pochybách o jeho vnitřní síle.
„Všechno vyřídíme vůdci smečky,“ odpověděla Amanda. „Určitě to vyšetří. Někdo si je musel najmout.“
„Především je někdo musel pokousat,“ namítl Quinn. „Pokud vaše smečka neklesla tak hluboko, že se vrhá na pouliční povaleče, pokouše je a pak je nechává se volně potulovat.“
Fajn, tohle zavánělo nebezpečím. Zvedla jsem oči ke svému společníkovi a všimla si, že drží na uzdě své emoce jen s vypětím všech sil.
„Mockrát vám děkuju,“ oslovila jsem Amandu s čerstvou verzí úsměvu na rtech. „Alcide, Mario-Star, ráda jsem vás oba viděla. Už půjdeme. Cesta do Bon Temps je docela dlouhá.“ Pokynula jsem rukou motorkáři za barem i hastrošce v síťových punčochách. Barman přikývl, ale dívka se zamračila. Zřejmě se mnou nechtěla mít nic společného. Vymanila jsem se zpod Quinnovy paže, kterou mě objímal kolem ramen, a chytila jsem ho za ruku.
„Pojď, Quinne! Pádíme odsud.“
Na krátký nepříjemný okamžik jsem měla pocit, že mě jeho oči vůbec nepoznávají. Po chvíli se ale opět vyjasnily a Quinn se uvolnil. „Jasně, kotě,“ řekl a rozloučil se s vlkodlaky. Potom jsme se otočili a odešli. Ačkoliv mezi nimi byl Alcide, kterému jsem věřila, nebyl to pro mě zrovna příjemný zážitek.
Necítila jsem z Quinna ani náznak strachu nebo nervozity. Buď se dokázal plně soustředit a ovládat se, nebo ho bar plný vlkodlaků vůbec nevyděsil. To by bylo obdivuhodné, ale zároveň… nemožné.
Ukázalo se, že správná možnost zněla „plné soustředění a ovládání“. Zjistila jsem to, jakmile jsme se ocitli na potemnělém parkovišti. Než jsem se stačila zorientovat, opírala jsem se o auto a Quinnova ústa dorážela na mé rty. Když odeznělo prvotní leknutí, dostala jsem se do formy. Stává se to, když s někým vyváznete z nebezpečí. A my jsme se už během své první schůzky podruhé dostali do maléru. Měla jsem to brát jako špatné znamení? Sotva se ale Quinnovy rty a zuby dostaly k onomu citlivému místu na rozhraní krku a ramene, všechny rozumné myšlenky jsem hodila za hlavu. Roztržitě jsem vzdychla, protože kromě rozkoše mi krkem pulzovala bolest ze zhmožděnin na pokožce. Dost nepříjemná kombinace.
„Promiň, promiň!“ zamumlal mi do ramene Quinn, aniž ode mě odlepil rty. Věděla jsem, že když spustím ruku, dotknu se ho na nejcitlivějším místě. Nechci tvrdit, že jsem nebyla v pokušení udělat to. Postupem času jsem se naučila obezřetnosti… ale zřejmě ne dost, jak mi napověděl nepatrný zbytek zdravého rozumu, který nepodlehl žáru, sálajícímu z mého těla, a hnal se k místům, které svými rty zahříval Quinn. Och, proboha! Och, och, och!
Přimkla jsem se k němu ještě blíž. Reflexivně, jasné? Dopustila jsem se tím ovšem zásadní chyby, protože Quinn mi hned poté zajel rukou pod šaty a začal mi palcem hladit prsa. Trhla jsem sebou a roztřásla se po celém těle. Quinn lapal po dechu úplně stejně jako já. Připadala jsem si, jako kdybych naskakovala do auta, které uhání po silnici do tmy a nabírá stále větší rychlost.
„Fajn,“ vydechla jsem a odtáhla se kousek od něj. „Fajn, necháme toho.“
„Hmmm,“ zavrněl mi Quinn do ucha s vystrčeným jazykem a já sebou škubla.
„Tohle nechci,“ řekla jsem co nejrozhodněji. Brzy nato jsem už byla pevnější v kramflecích. „Quinne! Nemíním se s tebou vyspat na tomhle hnusném parkovišti!“
„Ani rychlovku?“
„Ne. To rozhodně ne!“
„Tvoje rty,“ vydechl a políbil je, „říkají jednu věc, ale tvoje tělo,“ pokračoval a vtiskl mi polibek na rameno, „tvrdí něco jiného.“
„Tak poslechni ty rty, chlípníku!“
„Chlípníku?“
„Dobře. Quinne.“
Quinn se napřímil. „Tak dobře,“ řekl a jeho rty se zvlnily v provinilém úsměvu. „Promiň. Nechtěl jsem tě takhle zaskočit.“
„Chápu, že člověka povzbudí, když přijde někam, kde není vítaný, a dostane se odtamtud bez jediného škrábnutí,“ připustila jsem.
Quinn dlouze vydechl. „Správně,“ dodal.
„Moc se mi líbíš,“ řekla jsem. V té chvíli byla jeho mysl otevřená dokořán. I já jsem se mu líbila, to mi bylo nade všechno jasné. Můj pohledný zevnějšek ho okouzlil natolik, že mě chtěl poznat i zevnitř.
Zůstala jsem však neoblomná. „Už jsem se párkrát spálila a poučila se, že bych se neměla do všeho vrhat tak po hlavě. A dnešní tempo rozhodně nebylo pomalé, i když vezmu v potaz všechny ty, ehm, zvláštní okolnosti.“ Najednou bych si ze všeho nejradši okamžitě sedla do auta. Bolela mě záda a začínala se mi v nich ozývat křeč. V první chvíli jsem se polekala, ale potom jsem si uvědomila, že přišly moje dny. Po tak vzrušujícím večeru plném pohmožděnin jim nedalo moc práce unavit mě k smrti.
Quinn ke mně sklopil oči a na chvilku se zadumal. Netušila jsem, co se mu honí hlavou, ale pak se mě zeptal: „Koho z nás vlastně chtěli před tím divadlem napadnout?“
Fajn, myšlenky na sex mu vyprchaly z hlavy. Výborně! „Myslíš, že měli spadeno jenom na jednoho?“
Quinn se zarazil. „Předpokládal jsem to,“ odpověděl.
„Taky by nás mělo zajímat, kdo je na nás pustil. Zřejmě jim za to zaplatil − buď penězi, nebo drogami. Možná obojím. Myslíš, že promluví?“
„Podle mě se ve vězení nedožijí rána.“
2024 ©