Zvíře, které se kolem mě mihlo tak rychle, že jsem jeho pohyb téměř nepostřehla, mě srazilo na Quinnova záda. Ten pod mou vahou klopýtl vpřed, a než se stačil otočit, zalehla mě vrčící bestie, která vypadala zpola jako vlk a zpola jako člověk. Když se ke mně obrátil, vynořil se zčistajasna druhý vlkodlak a skočil mu na záda.
Poloviční vlkodlak nade mnou byl ještě mladý, řekla bych, že ho pokousali nanejvýš před třemi týdny. Cloumal jím takový vztek, že mě napadl ještě dřív, než dosáhl posledního stadia částečné proměny, které jsou lidé pokousaní vlkodlakem schopní. Zatímco se mě pokoušel uškrtit, na jeho tváři vyrůstal čenich. Nikdy nezíská nádhernou zvířecí podobu vlka jako normální vlkodlaci. „Byli kousnutí, nenarodili se tak,“ říkávali. Stále měl lidské ruce a nohy, ale tělo mu pokrývala srst a jeho hlava připomínala vlka. Choval se ale stejně divoce jako čistokrevný vlkodlak.
Škrábala jsem ho na rukou, které pevně svíraly můj krk. Nevzala jsem si stříbrný řetízek. Vzhledem k tomu, že jsem si vyrazila s měňavcem, připadalo mi to netaktní. Jenomže tahle netaktnost by mi teď mohla zachránit život, napadlo mě. Na několik okamžiků to byla poslední kloudná myšlenka, která mi probleskla hlavou.
Vlkodlak na mě seděl obkročmo. Napřela jsem všechny síly a rychle zvedla kolena v naději, že ho tím rozhodím a on povolí sevření. Několik posledních chodců v okolí začalo strachy křičet. Ještě výše položený řev však vycházel z hrdla vlkodlaka, který napadl Quinna. Zvíře proletělo vzduchem, jako kdyby je někdo vystřelil z děla. Vlkodlaka nade mnou kdosi chytil za krk a zvedl ho. Jenomže útočník mě stále škrtil a nepovolil, takže jsem se spolu s ním vznesla vzhůru z chodníku i já. S každým dalším okamžikem vlkodlakův stisk na mém hrdle sílil.
Quinn si musel všimnout, v jak zoufalé situaci jsem se ocitla, protože volnou rukou praštil vlkodlaka takovou silou, že zvrátil hlavu dozadu. Potom ho mlátil tak dlouho, dokud mě nepustil.
Nakonec Quinn popadl mladého vlkodlaka za ramena a odhodil ho do strany. Příšera se svalila na chodník a tam zůstala bez hnutí ležet.
„Sookie,“ ozval se Quinn. Vůbec nebyl zadýchaný. Zato já nemohla popadnout dech a snažila se odkašlat si, abych mohla nasát do plic kyslík. Slyšela jsem policejní sirénu a byla za ni ze srdce vděčná. Quinn mi ovinul ruku kolem pasu a zvedl mě ze země. Konečně se mi podařilo pořádně se nadechnout a s přísunem čerstvého vzduchu mě zaplavil pocit bezmezného štěstí. „Můžeš normálně dýchat?“ zeptal se Quinn. Mezitím jsem se vzpamatovala natolik, že jsem byla schopná přikývnout. „Nejsi zraněná?“ Zkusila jsem zvednout ruku k hrdlu, ale paže mě odmítla poslechnout.
Quinnova tvář vyplňovala celé moje zorné pole a v tlumeném světle lampy stojící na rohu ulice jsem poznala, že je pěkně navztekaný. „Jestli ti ublížili, zabiju je,“ prohlásil. V té chvíli jsem si pomyslela, že nic krásnějšího mi nemohl říct.
„Pokousal…,“ zasípala jsem a po Quinnově tváři se rozlil zděšený výraz. Rychle mě začal ohmatávat a kontrolovat, kam mě vlkodlak kousl. „Mě ne,“ dodala jsem. „To je. Nenarodili se tak, někdo je pokousal,“ pokračovala jsem a nasála do plic co nejvíc vzduchu. „Možná byli na drogách,“ dodala jsem a v Quinnových očích svitlo poznání.
Jinak jsem si jejich šílené chování nedovedla vysvětlit.
Tou dobou už ke mně pospíchal podsaditý černoch v policejní uniformě. „Potřebujeme sanitku ke Strandu,“ volal na kohosi přes rameno. Ne, vlastně mluvil do vysílačky. Zavrtěla jsem hlavou.
„Musíme vás odvézt do nemocnice, slečno,“ trval na svém. „Támhleto děvče tvrdí, že na vás ten chlap skočil a chtěl vás udusit.“
„Jsem v pořádku,“ namítla jsem ochraptěle. Krk mě nepředstavitelně bolel.
„Pane, vy jste tu s ní?“ zeptal se policista Quinna, a když se pootočil, od jmenovky na uniformě se odrazilo světlo. Stálo na ní: Boling.
„Ano, jsem.“
„A vy… no, vy jste ho z ní sundal?“
„Ano.“
Vzápětí k nám doběhl i Bolingův kolega, který vypadal stejně jako on, až na to, že měl bílou pleť. Z odstupu si Quinna přeměřil pohledem. Předtím si prohlédl oba útočníky, kteří se ještě před příjezdem policie proměnili zpátky do lidské podoby. Oba byli samozřejmě nazí.
„Jeden má zlomenou nohu,“ prohlásil policista. „Druhý tvrdí, že má vykloubené rameno.“
Boling pokrčil rameny. „Koledovali si o to.“ Možná jsem si to jen představovala, ale když se podíval na Quinna, v obličeji se mu objevil obezřetný výraz.
„Ale tohle rozhodně nečekali,“ poznamenal neutrálně jeho kolega. „Znáte někoho z těch dvou, pane?“ zeptal se a kývl hlavou k mladíkům. Teď si je pro změnu prohlížel mladý urostlý policista z dalšího služebního auta, které mezitím přijelo na místo činu. Mladíci se o sebe opírali se zděšenými výrazy v obličeji.
„Nikdy jsem je neviděl,“ odpověděl Quinn. „Co ty, kotě?“ sklopil ke mně tázavě oči. Zavrtěla jsem hlavou. Už mi bylo natolik dobře, že jsem ležení na zemi začala považovat za velkou nevýhodu. Chtěla jsem vstát a hned jsem to také Quinnovi řekla. Než mě policisté stačili znovu napomenout, abych počkala na sanitku, podařilo se mu zvednout mě tak ohleduplně, aby mě to bolelo co nejméně.
Sklonila jsem hlavu ke svým krásným novým šatům. Byly celé zašpiněné. „Jak to vypadá vzadu?“ zeptala jsem se Quinna. Překvapilo mě, že se mi strachy třese hlas. Otočila jsem se k němu zády a nedočkavě se na něj podívala přes rameno. Quinn se zatvářil trochu vyděšeně, ale nakonec svědomitě prozkoumal moje záda.
„Nic se neroztrhlo,“ hlásil mi. „Na pár místech se ale látka možná odřela o chodník.“
Rozplakala jsem se. Pravděpodobně by se to stalo tak jako tak, protože zbytkový adrenalin z okamžiku, kdy nás oba útočníci napadli, ve mně stále koloval, ale lepší načasování jsem si nemohla vybrat. Čím hlasitěji jsem plakala, tím shovívavěji se na mě policisté dívali. Quinn si mě navíc přitáhl k sobě, vzal mě do náruče a já jsem si mu opřela tvář o hrudník. Poslouchala jsem tlukot jeho srdce a pomalu přestala vzlykat. Zbavila jsem se nervozity po napadení a zároveň úplně odzbrojila policisty, ačkoliv jsem věděla, že dosud úplně nevěřili Quinnovi ani jeho síle.
Pak se ozval další strážník, který klečel vedle útočníka, jehož Quinn poslal do vzduchu. Oba policisté se vydali za ním a nám se tak naskytla chvíle o samotě.
„Chytré,“ pošeptal mi do ucha Quinn.
„Mmmm,“ odpověděla jsem a přitulila se k němu.
Quinn mě sevřel o trochu pevněji. „Jestli se ke mně přitiskneš ještě blíž, budeme se muset klidit a najít si nějaké odlehlé místečko,“ podotkl.
„Promiň!“ Odtáhla jsem se od Quinna a zvedla k němu oči. „Kdo si je podle tebe mohl najmout?“
Možná ho překvapilo, že jsem na to přišla sama, ale z jeho myšlenek se to nedalo poznat. V duchu zavrčel a sílu jeho vzteku ještě umocnily moje slzy. „Rozhodně to zjistím,“ odpověděl. „Co tvůj krk?“
„Bolí,“ připustila jsem ochraptěle. „Ale nic s ním není. Nemám ani zdravotní pojištění, takže do nemocnice nechci. Jen bychom ztráceli čas a plýtvali penězi.“
„Tak dobře, nepojedeme,“ řekl Quinn, sklonil hlavu a políbil mě na tvář. Otočila jsem se k němu čelem a jeho další polibek přistál přesně tam, kde jsem si to přála. Stačila jediná vteřina, a náš polibek nabyl na intenzitě. Oba nás zahltil adrenalin, který v nás stále pulzoval.
Do reality mě vrátilo až odkašlání důstojníka Bolinga. V té chvíli jsem měla pocit, jako kdyby na nás někdo vylil kbelík ledové vody. Odtáhla jsem se od Quinna a znovu mu položila hlavu na hrudník. Bylo mi jasné, že budeme muset chvíli takhle zůstat, protože jsem na svém boku cítila, co s Quinnem provedlo naše objetí. Ačkoliv nebyl zrovna nejlepší čas na hodnocení, vytušila jsem, že Quinn není žádný měkkota. Musela jsem napřít všechny síly, abych se k němu ještě víc nepřitulila. Před ostatními lidmi by vypadal jako hlupák. Zato moje rozpoložení se podstatně zlepšilo a s ním se dostavila i nezbednost. Byla jsem plná energie. Skutečně. Tohle martýrium nám umožnilo přeskočit nejméně čtyři schůzky.
„Chcete se nás ještě na něco zeptat, důstojníku?“ zajímal se Quinn a z jeho tónu bylo zřejmé, že je poněkud rozrušený.
„Ano, pane, byli bychom rádi, kdybyste s námi oba odjeli na stanici kvůli výpovědi. Sepíše ji s vámi detektiv Coughlin a my zatím odvezeme tyhle dva do nemocnice.“
„Tak dobře. Musíme tam ale jet hned teď? Moje přítelkyně si potřebuje odpočinout. Je vyčerpaná. Prožila si toho víc než dost.“
„Nezabere to moc času,“ pokusil se nás přemluvit důstojník. „Určitě jste je nikdy neviděli? Protože tohle mi připadá jako dost osobní útok. Bez urážky.“
„Ani jeden z nás je nezná.“
„A vaše přítelkyně pořád nechce jet do nemocnice?“
Odpověděla jsem zavrtěním hlavy.
„Tak dobře, panstvo. Snad se vám už další problémy vyhnou.“
„Díky, že jste přijeli tak rychle,“ řekla jsem, pootočila hlavu a podívala se důstojníku Bolingovi do očí. Ten můj pohled s ustaraným výrazem v očích opětoval a přemýšlel přitom, jestli budu v bezpečí s takovým neurvalcem jako je Quinn, který dokázal odhodit dva muže několik metrů od sebe. Plně si neuvědomil, že skutečně šlo o cílený útok, a já jen doufala, že se to nikdy nedozví. Tohle nebylo žádné náhodné přepadení.
Policejním autem jsme odjeli na služebnu. Neměla jsem tušení, co s námi chtějí provádět, ale Bolingův kolega nás ujistil, že nás odvezou zpátky ke Quinnovu autu. Nakonec jsme se vším souhlasili. Možná nechtěli, abychom si mohli promluvit o samotě. Netušila jsem proč; jediné, co mohlo vzbudit jejich podezření, byl Quinnův vzrůst a to, jak snadno si poradil s útočníky.
Během krátké chvilky, kterou jsme měli jen pro sebe, než důstojník usedl za volant, jsem Quinna upozornila: „Když budeš v myšlenkách mluvit ke mně, uslyším tě − jen kdybys mi potřeboval něco narychlo říct.“
„To se hodí,“ poznamenal. Napadení v něm cosi uvolnilo. Palcem mi přejel po dlani. Přemýšlel, jak by bylo skvělé, kdyby se mnou mohl právě teď strávit půlhodinku v posteli. Nebo klidně jen patnáct minut. K čertu, dokonce i deset minut na zadním sedadle auta by určitě bylo úžasných. Snažila jsem se udržet kamennou tvář, ale marně. Když si Quinn uvědomil, že jsem všechny jeho myšlenky slyšela, zavrtěl hlavou se zachmuřeným úsměvem na rtech.
Až tohle skončí, někam si spolu vyrazíme, pomyslel si. Doufala jsem, že tím nemíní pronajmout si pokoj nebo mě odvézt k sobě domů a vyspat se tam se mnou. Ať už mi připadal sebehezčí, umínila jsem si, že na tohle dnes večer nedojde. Z jeho myšlenek se už ale chtíč vytrácel a já si uvědomila, že se mnou zamýšlí něco jiného. Přikývla jsem.
Tak se snaž zůstat čilá, dodal. Znovu jsem přikývla. Netušila jsem, jak se o to mám zasadit, ale rozhodla jsem se, že si zkusím uchovat energii.
Policejní stanice vypadala přesně podle mých představ. O Shreveportu by se dalo mluvit hodně dlouho. Zločiny se tu odehrávají jako na běžícím pásu, takže jsme moc velký poprask nevzbudili. Ovšem jen do té doby, než se policisté na stanici nedali do řeči se svými kolegy, kteří přijeli s námi. Potom se několikrát nenápadně podívali na Quinna a pokradmu ho hodnotili. Vypadal natolik působivě, že mu museli přičíst veškeré zásluhy na zneškodnění obou útočníků. Celý případ byl ale dost zvláštní a očití svědci si všimli dost podivných chvatů a hmatů… Náhle jsem zahlédla unavenou tvář, kterou jsem znala. A kruci!
„Detektive Coughline,“ oslovila jsem ho a uvědomila si, proč mi to jméno připadalo povědomé.
„Slečno Stackhouseová,“ odpověděl zhruba stejně nadšeně jako já. „Tak co se stalo tentokrát?“
„Přepadli nás,“ odpověděla jsem.
„Když jsme se viděli naposledy, byla jste něco jako zasnoubená s Alcidem Herveauxem a právě jste viděla jednu z nejohavnějších mrtvol, na které jsem v životě narazil,“ nenuceně podotkl detektiv. Od té doby, co jsem ho před několika měsíci potkala na místě činu ve Shreveportu, zřejmě ještě přibral na váze. Stejně jako spousta mužů s nadváhou mu kalhoty držel pásek těsně pod pupkem. Široké modré a bílé pruhy na košili vytvářely dojem stanu přehozeného přes pytel s odpadky.
Nezbylo mi nic jiného než přikývnout.
„Jak je na tom pan Herveaux? Zemřel mu přece otec.“ Tělo Jacksona Herveauxe se objevilo zpola ponořené v nádrži s vodou pro napájení zvířat na staré farmě, která patřila jeho rodině. Ačkoliv noviny nějakou chvíli spekulovaly o jeho zranění, bylo jasné, že ho ohlodaly nějaké divoké příšery. Ujala se teorie, že Herveaux spadl do nádrže a při pádu na dno si zlomil nohu. Podařilo se mu doplavat k okraji a zpola se vyškrábat ven, ale v té chvíli musel omdlít. Nikdo nevěděl, že se zajel podívat na rodinnou farmu, takže za ním nikdo nepřijel. Podle téhle teorie mu na věčnost nikdo nepomohl.
Ve skutečnosti přihlížel smrti Jacksona Herveauxe početný zástup lidí, mimo jiné i muž, který právě stál vedle mě.
„Nemluvila jsem s ním od té doby, co našli tělo,“ přiznala jsem.
„Prokrindapána, to je mi moc líto, že jste takhle dopadli,“ řekl Coughlin a předstíral, že vedle mě nestojí můj nápadník. „Působili jste jako skvělý pár.“
„Sookie vypadá skvěle úplně s každým,“ poznamenal Quinn.
Usmála jsem se na něj a on zase na mě. Musela jsem připustit, že v tom skutečně umí chodit.
„Jestli mi věnujete chvilku, slečnou Stackhouseová, sepíšeme vaši výpověď a potom můžete odejít.“
Quinn pevně stiskl moji dlaň. Chtěl mě varovat. Kdo tu vlastně uměl číst myšlenky? Jeho stisk jsem mu oplatila. Moc dobře jsem věděla, že jsem se podle detektiva Coughlina něčím provinila. Umínil si, že se nezastaví, dokud nezjistí čím. Ale byla jsem v tom nevinně.
Napadli nás úmyslně. Alespoň tohle jsem z jejich myšlenek vyčetla. Jenže proč?
Detektiv Coughlin mě zavedl do místnosti plné psacích stolů, mezi nimiž stál i ten jeho. Ze šuplíku vytáhl tiskopis. Kolem nás si zatím každý hleděl svého − některé stoly byly prázdné a vypadalo to, že mají „po zbytek dne zavřeno“, jiné vypadaly obsazeně. Do místnosti neustále vcházeli a zase z ní vycházeli lidé a o dva stoly dál datloval do klávesnice počítače jeden mladý policista s krátkými, velice světlými vlasy. Zůstala jsem ve střehu, v mozku vztyčila svou ochrannou hradbu a díky tomu jsem zjistila, že se na mě dívá, kdykoliv jsem jen pootočila hlavou. Také mi neušlo, že ho tam nastrčil detektiv Coughlin, nebo ho alespoň přiměl, aby mě sledoval, zatímco jsem seděla u jeho stolu.
Bez rozpaků jsem se mu podívala do očí. Ale zčistajasna jsme oba zjistili, že se známe. Viděla jsem ho na zápase o vůdcovství smečky. Byl to vlkodlak a v boji figuroval jako sekundant Patricka Furnana. Přistihla jsem ho při podvádění. Maria-Star se mi svěřila, že ho potrestali úplným oholením hlavy. Ačkoliv jeho kandidát zvítězil, na trestu se nic nezměnilo a teprve teď mu začaly vlasy dorůstat do původní délky. Nenáviděl mě z hloubi své provinilé duše. Napůl vstal ze židle a užuž ke mně chtěl vyrazit a upravit mi fasádu, ale pak si uvědomil, že se o to už pokusil někdo jiný a ušklíbl se.
„To je váš kolega?“ zeptala jsem se detektiva Coughlina.
„Cože?“ Detektiv právě s brýlemi na nose mžoural na obrazovku počítače. Přeletěl pohledem k mladíkovi a potom zase ke mně. „Jo, to je můj kolega. Ten, se kterým jste mě viděla naposledy na místě činu, odešel minulý měsíc do penze.“
„Jak se jmenuje? Ten nový.“
„Proč, chcete to na něj taky zkusit? Nedokážete se rozhodnout pro jednoho muže, co, slečno Stackhouseová?“
Kdybych patřila mezi upíry, přinutila bych ho, aby mi odpověděl, a kdybych v tom měla opravdu velkou praxi, mohla bych ho i přimět, aby zapomněl, že něco podobného vůbec vypustil z úst.
„Spíš bych řekla, že se oni nemůžou rozhodnout pro mě, detektive Coughline,“ opáčila jsem a detektiv si mě přeměřil udiveným pohledem. Potom ukázal prstem na svého blonďatého kolegu.
„Jmenuje se Cal. Cal Myers.“ V té chvíli zřejmě našel tiskopis, který hledal, protože pak už jsme mluvili jen o našem napadení před divadlem. Na všechny jeho otázky jsem odpovídala nezaujatě a upřímně. Tentokrát jsem neměla co skrývat.
„Napadlo mě,“ řekla jsem, když jsme sepsali mou výpověď, „jestli nebyli na drogách.“
„Vy o drogách něco víte, slečno Stackhouseová?“ zeptal se detektiv a znovu mě přejel pohledem.
„Z vlastní zkušenosti samozřejmě ne, ale občas k nám do baru přijdou lidé, na kterých je vidět, že si vzali něco nepovoleného. A tihle mladíci rozhodně vypadali… že jsou pod vlivem.“
„V nemocnici jim odeberou krev a potom to zjistíme.“
„Budu sem muset ještě přijet?“
„Myslíte kvůli tomu, abyste proti nim vypovídala? No samozřejmě!“
Z tohohle se nedalo vyvléknout. „Fajn,“ řekla jsem co nejpevněji a nejvěcněji. „To je to všechno?“
„Asi ano,“ odpověděl detektiv a podíval se mi do očí. Z jeho malých hnědých oček sálalo podezření. Nemohla jsem mu to mít za zlé, protože něco divného − o čem samozřejmě neměl ani tušení − na mně rozhodně bylo. Coughlin se jen ze všech sil snažil chovat jako správný policista. Najednou mi ho bylo líto. Potloukal se světem, který pro něj zůstával z poloviny uzavřený.
„Nevěřte svému kolegovi,“ pošeptala jsem mu. Čekala jsem, že mě okřikne, zavolá k sobě Cala Myerse a vysměje se mi před ním. Cosi v mém hlasu a očích však tohle nutkání přemohlo. Zahrála jsem na obezřetnou strunu, která detektivovi už dlouho drnčela v hlavě, možná od chvíle, kdy mladého vlkodlaka poprvé potkal.
Neřekl mi jediné slovo. Mysl mu naplňoval strach, velký strach a odpor… ale uvěřil mi. Po chvíli jsem vstala a odešla ze služebny. Když jsem spatřila Quinna, který na mě čekal ve vestibulu, spadl mi kámen ze srdce.
Strážník − jiný než Boling − nás odvedl ke Quinnovu autu. Během cesty zpátky jsme všichni mlčeli. Quinnovo auto stálo úplně osamělé na parkovišti naproti Strandu, kde mezitím pohasla všechna světla. Hlavní vchod byl zamčený. Quinn vytáhl klíče, dálkově auto odemkl a oba jsme unaveně nasedli.
„Kam pojedeme?“ zeptala jsem se.
„Do Psího chlupu.“
2024 ©