Nazítří byl pátek. Nejenže mi na něj tentokrát připadlo volno, ale také mě čekalo rande, na něž jsem se těšila jako malá holka. Nemínila jsem si tenhle den nechat zkazit špatnou náladou. I když bylo venku chladno, oddala jsem se jedné ze svých nejoblíbenější činností − navlékla jsem se do bikin, rozetřela si po těle opalovací krém a uvelebila se před domem na lehátku, které jsem si loni koncem léta pořídila se slevou ve Wal-Martu. Na dvorek před domem, kde rostlo méně stromů a jiné zeleně přitahující otravný hmyz, jsem si donesla i knížku, rádio a klobouk. Četla jsem si, prozpěvovala společně s rádiem a pak si nalakovala nehty na rukou a na nohou. Zpočátku mi sice naskakovala husí kůže, ale na sluníčku jsem se rychle ohřála. Nefoukal ani žádný vítr, který by mě ochlazoval.
Vím, že opalování je nezdravé, ničí nám život a jednou za něj zaplatím, ano, ano, ale je to jedna z mála radostí, které si můžu užít úplně zdarma.
Nikdo za mnou nepřišel, telefon nezazvonil a protože na obloze svítilo slunce, upíři spali ve stínu. Měla jsem spoustu času jen pro sebe. Kolem jedné hodiny jsem se rozhodla zajet do městečka nakoupit nějaké potraviny a novou podprsenku. Cestou jsem se zastavila u své schránky na dopisy u hlavní silnice a podívala se, jestli mi už přišla pošta. A také, že přišla. Ve schránce ležel účet za kabelovou televizi a elektřinu, který mi mou dobrou náladu poněkud pokazil. Za letákem z obchodního řetězce Sears ale číhala pozvánka na předsvatební večírek na počest Halleigh. No… páni! Překvapilo mě to, ale jen v dobrém. Vždyť jsem bydlela v jednom ze Samových dvojdomků hned vedle ní, když můj dům procházel rekonstrukcí po požáru. Každý den jsme se aspoň jednou viděly. Dalo se čekat, že mě na předsvatební večírek pozve. Možná za tím stála i úleva, že se Cody tak rychle našel.
Moc pozvánek jsem obvykle nedostávala a tahle mi pokaženou náladu znovu pozvedla. Večírek pořádaly tři další učitelky a na pozvánce stálo, že bych měla přinést nějaký dárek do kuchyně. Naštěstí jsem právě jela do supermarketu Wal-Mart v Clarice.
Po dlouhém přemýšlení jsem koupila keramickou zapékací mísu. Ty se v kuchyni vždycky hodí. (K tomu jsem vzala i ovocný džus, pálivý čedar, slaninu, balicí papír a moc pěknou modrou podprsenku a kalhotky ve stejné barvě. To jen tak na okraj.)
Když jsem se vrátila domů a vyložila nákup, zabalila jsem keramickou mísu do stříbrného papíru a ozdobila ji velkou bílou stuhou s mašlí. Do kalendáře jsem si zapsala přesný termín večírku a položila pozvánku na balíček. Byla jsem zkrátka nad věcí.
Celá rozradostněná jsem se pak naobědvala a umyla zevnitř i zvenčí svou novou ledničku. Zapnula jsem novou pračku, vyprala v ní několik dávek prádla a už nejméně posté se modlila, aby všechny skříňky byly co nejdříve na místě. Už mě nebavilo pořád se přebírat ve změti prádla na podlaze.
Quinn se měl objevit každou chvíli, takže jsem ještě proběhla celým domem, abych se ujistila, že všechno vypadá čistě a úhledně. Bez sebemenších rozpaků jsem vyměnila povlečení a umyla koupelnu − nechtěla jsem sice s Quinnem skončit rovnou v posteli, ale člověk musí být připravený na všechno, ne? Kromě toho mě těšilo, když jsem měla všechno čisté. Do obou koupelen jsem připravila čisté ručníky, přejela prachovkou nábytek v obývacím pokoji a ložnici a rychle se ohnala vysavačem. Dokonce jsem zametla podlahu na verandách, i když jsem věděla, že budou pokryté nánosem žlutého pylu, ještě než se vrátím ze schůzky.
Nechala jsem sluneční paprsky, aby mi vysušily vlasy. Zřejmě mi do nich napadala i spousta pylu. Pečlivě jsem se nalíčila; s make-upem jsem to rozhodně nepřehnala, ale bavilo mě parádit se i pro jinou příležitost než na směnu v práci. Použila jsem tlumené oční stíny, hodně řasenky a uměřeně pudru a rtěnky. Potom jsem si navlékla nové spodní prádlo. Modré krajky na kůži mi dodaly skvělý pocit. Podívala jsem se do zrcadla, abych zkontrolovala výsledek. Ohodnotila jsem ho zdviženými palci. Člověk se přece občas musí pochválit, ne?
Tmavomodrý úpletový kostým, který jsem si koupila u Tary, mi skvěle padl. Zapnula jsem si kalhoty a navlékla si vestičku bez rukávů, která mi pevně obepínala prsa. Chvíli jsem zkoušela, jak velký výstřih si můžu dovolit, a nakonec jsem si vybrala takovou hloubku, která vypadala sexy, ale ne lacině.
Ze skříně jsem vytáhla černý přehoz přes ramena. Daroval mi ho Alcide, potom co mi ten předchozí zničila Debbie Peltová. Později večer mi přijde vhod. Vklouzla jsem do černých páskových střevíčků a pustila se do zkoušení šperků. Zůstala jsem u jednoduchého zlatého řetízku (který původně patřil babičce) a hladkých kruhových náušnic.
Ha!
Na dveře kdosi zaklepal. Překvapeně jsem zvedla hlavu k hodinám, protože Quinn přijel o čtvrt hodiny dřív. Neslyšela jsem ani jeho auto. Otevřela jsem dveře, ale místo Quinna jsem před sebou spatřila Erica.
Zalapala jsem po dechu. Určitě mu to udělalo radost.
Nikdy neotvírejte dveře, dokud se nepodíváte, kdo za nimi stojí! A nikdy si nemyslete, že víte, kdo za nimi čeká. Proto jsem si přece pořídila špehýrky. Jsem to ale nána! Eric sem určitě přiletěl, protože nikde poblíž nestálo jeho auto.
„Můžu dál?“ zeptal se zdvořile a přejel mě pohledem. Zpočátku se mu po tváři rozlil spokojený výraz, ale ten rychle zmizel, jakmile si uvědomil, že se neparádím kvůli němu. A to se mu moc nelíbilo. „Chápu to tak, že někoho čekáš.“
„Vlastně ano, a když se nad tím zamyslím, bude lepší, když zůstaneš za prahem,“ odpověděla jsem a ustoupila o krok vzad, aby na mě nedosáhl.
„Řekla jsi Pam, že nepřijedeš do Shreveportu,“ prohlásil Eric. Ano, byl pořádně rozzlobený. „Takže jsem přijel, abych zjistil, proč se mnou nechceš mluvit.“ Obvykle se jeho cizí přízvuk téměř nedal postřehnout, ale právě teď mi připadal mnohem výraznější.
„Nemám čas,“ odpověděla jsem. „Jdu s někým ven.“
„To vidím,“ podotkl tentokrát už tišeji Eric. „S kým jdeš?“
„Je ti do toho něco?“ zeptala jsem se a vyzývavě mu pohlédla do očí.
„No to bych řekl!“ odpověděl.
Tím mě vylekal. „Jak to?“ vzpamatovala jsem se po chvíli.
„Měla jsi patřit mně. Spal jsem s tebou, staral se o tebe, protože mi na tobě záleží, pomohl ti… s penězi.“
„Zaplatil jsi mi, co jsi mi dlužil za odvedenou práci,“ namítla jsem. „Možná jsi se mnou spal, ale to už je taky nějaký pátek, a nezdálo se mi, že by sis to chtěl zopakovat. Jestli ti na mně záleží, dáváš mi to najevo dost podivně. Netušila jsem, že ‚naprostá ignorance kromě rozkazů od pohůnků‘ ukazuje, jak moc ti na mě záleží.“ Vím, že jsem plácala páté přes deváté, ale Eric určitě pochopil, co jsem tím chtěla říct.
„Podle tebe je Pam můj pohůnek?“ Rty se mu na okamžik zvlnily v přízračném úsměvu, ale po chvíli se vrátil k rozzlobenému výrazu. „Nemusím kolem tebe poskakovat, abych ti to dokázal. Jsem šerif. Ty… ty patříš k mému dvoru.“
Uvědomovala jsem si, že mám údivem otevřenou pusu, ale na nic jiného jsem se nezmohla. Moje babička tomu říkala „zírat jako tele na nová vrata“. V té chvíli mi připadalo, že stojí přímo přede mnou. „K tvému dvoru?“ vykoktala jsem. „Celý ten tvůj dvůr si můžeš strčit víš kam! Nebudeš mi nařizovat, co mám dělat!“
„Musíš mě doprovodit na jednání,“ prohlásil Eric se staženými rty a jiskřícíma očima. „Proto jsem chtěl, abys přijela do Shreveportu. Musíme si promluvit o cestě a přípravách.“
„Nikam s tebou nepojedu. Už pro mě nejsi na prvním místě, kámo.“
„Kámo? Kámo?“
Určitě bychom po sobě plivali stále horší a horší urážky, kdyby v té chvíli nezastavil před domem Quinn. Místo v pikapu pro mě přijel v Lincolnu Continental. Při pouhém pomyšlení, že se svezu v tomhle autě, jsem si na okamžik připadala jako královna. Kalhoty jsem si vzala hlavně proto, že jsem počítala s nastupováním do pikapu, ale klidně v nich vklouznu i do tohohle krásného vozítka. Quinn elegantně vyrazil přes dvůr na verandu a ani to nevypadalo, že spěchá. Ale hned nato stál s úsměvem na tváři přede mnou. Vypadal úžasně. Vzal si tmavošedý oblek, temně fialovou košili a kašmírovou kravatu, na níž se obě barvy střídaly. V uchu měl jednoduchou kulatou zlatou náušnici.
Eric vycenil špičáky.
„Dobrý večer, Ericu,“ řekl Quinn klidně. Jeho hluboký hlas mi rozvibroval všechny kosti v těle. „Sookie, vypadáš úžasně, doslova k nakousnutí,“ poznamenal s úsměvem. Chvění mi v té chvíli zasáhlo docela jinou část těla. Nikdy bych nečekala, že mi v Ericově přítomnosti může připadat nějaký jiný muž tak atraktivní. Ale spletla jsem se.
„Ty taky vypadáš moc hezky,“ odpověděla jsem a snažila se krotit úsměv, abych nevypadala jako cvok. Slintat na veřejnosti nebylo slušné.
„Co jsi to Sookii nakukal, Quinne?“ zeptal se Eric.
Oba dlouháni se na sebe podívali. Nevěřila jsem, že se probodávají pohledem kvůli mně. Byla jsem symptom, ale ne příčina. Šlo tu o něco jiného.
„Řekl jsem jí, že si královna přeje mít Sookii na jednání vedle sebe a že její pozvání je důležitější než tvoje,“ opáčil Quinn stroze.
„Odkdy královna předává svoje pokyny přes měňavce?“ odsekl Eric tónem plným pohrdání.
„Od té doby, co jí ten měňavec prokázal jednu nedocenitelnou laskavost,“ odpověděl Quinn bez zaváhání. „Pan Cataliades před Její Výsostí nadhodil, že by mě mohla využít jako svého vyslance, a moji partneři ve firmě mi s radostí poskytli dost času na jakékoliv úkoly, které mi královna zadá.“
Nebyla jsem si úplně jistá, jestli tomu všemu rozumím, ale základní myšlenka mi neunikla.
Kdybych měla použít jedno ze slov ve svém kalendáři, Eric byl popuzený. Ve skutečnosti se zlobil tak, až mu jiskřily oči. „Tahle žena byla moje, a tak to zůstane,“ oznámil Quinnovi tak rozhodně, že mě napadlo podívat se do zrcadla, jestli nemám na zadku vypálený jeho cejch.
Quinn stočil pohled ke mně. „Jsi jeho nebo ne, kotě?“ zeptal se.
„Nejsem.“
„V tom případě vyrážíme do divadla,“ zakončil rozhovor Quinn. Nepůsobil vystrašeně ani ustaraně. Vážně se Erica nebál, nebo to jen předstíral? Ať už to bylo jakkoliv, udělal tím na mě dojem.
Abych se dostala ke Quinnovu autu, musela jsem projít kolem Erica. Musela jsem k němu zvednout oči. Přiblížit se k němu, když byl takhle rozzlobený, mě vrhalo do nebezpečí, takže jsem musela být ve střehu. Pokud šlo o vážné věci, Eric se jen málokdy rozzlobil. A to, že si mě přivlastnila královna Louisiany − jeho královna −, rozhodně vážné bylo. Vadila mu i moje schůzka s Quinnem. Tu ale bude muset překousnout.
Nasedli jsme do auta, připoutali se a Quinn zručně vycouval na hlavní silnici. Zvolna a váhavě jsem vydechla. Teprve po chvíli ticha jsem se uklidnila a pozvolna uvolnila ruce. Došlo mi, že mlčíme už příliš dlouho. Dodala jsem si tedy odvahy. „Když tolik cestuješ, dostaneš se do divadla často?“ zeptala jsem se konverzačním tónem.
Quinn se rozchechtal a jeho hluboký hlas naplnil celé auto. „Ano,“ odpověděl. „Chodím do kina, divadla a na jakýkoliv sport, který se naskytne. Rád pozoruju, když někdo vyvíjí nějakou činnost. Na televizi se moc nedívám. Radši vypadnu z pokoje nebo z bytu a sleduju všechno možné, anebo sám něco podnikám.“
„Takže třeba tancuješ?“
Zaletěl ke mně pohledem. „Přesně tak.“
Usmála jsem se na něj. „Já tancuju moc ráda.“ Tanec mi docela dobře šel, přestože jsem neměla moc příležitostí zdokonalovat se v něm. „Zpívání mi sice moc nejde,“ připustila jsem, „ale tanec mě opravdu baví.“
„To zní nadějně.“
Řekla jsem si, že než si domluvíme rande v tanečním klubu, musíme se nějak protlouct tímhle večerem, ale aspoň jsme měli příležitost zjistit, co máme oba rádi. „Baví mě filmy,“ pokračovala jsem. „Na sportovní utkání nechodím, jen na zápasy na střední škole. Ty mám ale ráda. Fotbal, basketbal, baseball… na všechny se snažím přijít, pokud se uvolním z práce.“
„Sportovala jsi na škole?“ zeptal se Quinn. Přiznala jsem se, že mě chytil softball, a Quinn odpověděl, že jeho zase basketbal. Vzhledem k jeho výšce jsem se ani nedivila.
S Quinnem se příjemně povídalo. Poslouchal mě, když jsem mluvila. Uměl dobře řídit; tedy aspoň nenadával na ostatní řidiče jako Jason. Můj bratr moc trpělivosti při řízení nepobral.
Čekala jsem, kdy uhodí blesk z čistého nebe a přijde ten okamžik − vy víte který − kdy se váš nápadník přizná k něčemu, co nedokážete strávit: prohlásí, že je rasista a homofob, že si vezme jenom baptistku (Jižanku, brunetku, maratonskou běžkyni nebo něco podobného), přizná se, že byl třikrát ženatý a má několik dětí, že se mu líbí, když ho partnerka mlátí, nebo že jako kluk rád nafukoval brčkem žáby a trápil kočky. Bez ohledu na to, jak dobře se spolu bavíte, vám v té chvíli dojde, že to nikam nepovede. Dokonce mi to ani nemusel říkat, podobné věci bych mu dokázala vyčíst z myšlenek, ještě než bychom si vyrazili na rande.
Obyčejní kluci se o mě nikdy nezajímali. Ať už si to připouštěli nebo ne, nedokázali by chodit se ženou, která by přesně věděla, jak často si to dělají sami, kdy mají plnou hlavu chlípných myšlenek o jiných ženách, nebo jestli si představují, jak vypadá jejich učitelka svlečená.
Když jsme zaparkovali u chodníku naproti Strandu, Quinn obešel auto, otevřel mi dveře a cestou přes ulici mě vzal za ruku. Tyhle zdvořilosti mi dělaly dobře.
Do divadla mířila spousta lidí a vypadalo to, že Quinn všechny upoutal. Po holohlavém muži s jeho výškou se lidé prostě museli otočit. Snažila jsem se vyhnat z hlavy pomyšlení na dlaň, kterou mi svíral ruku − byla tak velká, teplá a suchá!
„Všichni se na tebe dívají,“ řekl, když vytáhl z kapsy lístky. Musela jsem pevně stisknout rty, abych nevybuchla smíchy.
„Ani bych neřekla,“ namítla jsem.
„A proč by na nás jinak zírali?“
„Kvůli tobě,“ odpověděla jsem udiveně.
Quinn se rozesmál a jeho hlasitý smích rozvibroval každou částečku mého těla.
Měli jsme výborná místa v prostřední části sálu. Když se Quinn usadil, napadlo mě, jestli diváci za ním vůbec něco uvidí. Pozorně jsem se začetla do programu, ale žádné ze jmen herců nebo produkčních jsem neznala. Nakonec jsem došla k závěru, že na tom vlastně nezáleží. Zvedla jsem oči a zjistila, že mě Quinn upřeně sleduje. Okamžitě jsem zrudla. Složila jsem černý šál a položila si ho do klína. Najednou bych si nejraději povytáhla výstřih nahoru, aby pod ním nebylo vůbec nic vidět.
„Rozhodně se dívají na tebe,“ odpověděl Quinn a usmál se. Ostýchavě, ale zároveň spokojeně jsem sklonila hlavu.
Producenty už viděla spousta lidí, proto podle mě není třeba líčit zápletku. Stačí když řeknu, že v muzikálu vystupují samí důvěřivci a roztomilí podvodníci a člověk se při něm dobře pobaví. Užila jsem si každou minutu. Líbilo se mi, jak profesionálně herci vystupovali. Hlavní hostující hvězda, kterou někteří starší diváci zjevně poznali, uchopila svoji roli s nesmírnou sebejistotou. Quinn se také smál a po přestávce mě znovu vzal za ruku. Instinktivně jsem jeho dlaň sevřela v prstech a tentokrát jsem se už vůbec nestyděla.
Další hodina utekla jako voda a muzikál skončil. Společně s ostatními diváky jsme vstali, ačkoliv nám bylo jasné, že se divadlo vyprázdní až za chvíli. Quinn vzal můj šál, podržel jej a já si látku omotala kolem ramen. Litoval, že se zahaluju − jeho myšlenky mi to prozradily.
„Děkuju,“ řekla jsem a zatahala ho za rukáv saka, abych se pojistila, že se na mě podívá. Přála jsem si, aby věděl, že to myslím opravdu vážně. „Bylo to úžasné.“
„Mně se to taky líbilo. Chceš se jíst někam najíst?“
„Výborně,“ odpověděla jsem po chvíli.
„Tys o tom musela přemýšlet?“
Ve skutečnosti mi hlavou proletělo několik myšlenek. Kdybych je měla seřadit, vyzněly by asi následovně: Určitě se mu se mnou líbí, jinak by teď nechtěl jít ještě na večeři. Zítra musím vstát brzy do práce, ale tuhle příležitost nechci propásnout. Jestli se půjdeme najíst, musím si dávat pozor a nic na sebe nevylít. Nebude mu vadit, když z něj vytáhnu další peníze kromě už tak drahých lístků?
„Och, jen jsem uvažovala, jestli si ty kalorie můžu dovolit,“ řekla jsem a poplácala se po zadku.
„Všechno je na tobě skvělé, zepředu i zezadu,“ namítl Quinn a mě pod jeho vřelýma očima polilo horko. Věděla jsem, že do dokonalé postavy mám daleko. Jednou jsem dokonce zaslechla, jak Holly vykládá Danielle, že cokoliv většího než velikost třicet šest jí připadá nechutné. Do oblečení velikosti třicet šest jsem se nevešla už dlouho, takže jsem se kvůli tomu celé tři minuty utápěla v zoufalství. Klidně bych to Quinnovi prozradila, kdybych si nebyla jistá, že by to přijal jako škemrání o pochvalu.
„Restauraci zaplatím já,“ prohlásila jsem.
„Nechci zranit tvou hrdost, ale na tohle nekývnu,“ odpověděl Quinn a podíval se mi zpříma do očí, aby mi dal na srozuměnou, že se nenechá přemlouvat.
Mezitím jsme už vyšli z divadla na ulici. Quinnova neoblomnost mě překvapila; netušila jsem, jak s ní naložit. Na jednu stranu se mi ulevilo, protože jsem si musela dávat na peníze pozor. Na druhou stranu jsem věděla, že jsem se měla nabídnout. Kdyby neodmítl, potěšilo by mě to.
„Snad chápeš, že tě tím nechci urazit,“ dodala jsem.
„Chápu, že se tím snažíš chovat stejně jako já.“
Nejistě jsem k němu zvedla oči. Quinn to myslel vážně.
„Jsem si jistý, že jsme v tomhle oba úplně stejní,“ řekl, „ale na tuhle schůzku jsem tě pozval já, a tak ji platím.“
„Co kdybych tě pozvala já?“
Quinnovu tvář zbrázdil rozmrzelý výraz. „V tom případě bych tě musel nechat, aby ses o všechno postarala ty,“ odpověděl. Neříkalo se mu to snadno, ale nakonec to přiznal. S úsměvem jsem odvrátila pohled.
Z parkoviště klidným tempem odjížděla auta. V divadle jsme se chvíli zdrželi a Quinnovo auto tak zůstalo stát ve druhé řadě úplně o samotě. Náhle se mi v duchu rozječel poplašný signál. Někde poblíž pulzoval vztek a nepřátelské úmysly. S Quinnem jsme přecházeli ulici směrem k parkovišti. Chytila jsem ho za paži, ale pak ji zase rychle uvolnila, abych ho neomezovala.
„Něco se děje,“ řekla jsem.
Quinn bez mrknutí oka začal obhlížet okolí. Levou rukou si rozepnul sako, aby mu nebránilo v pohybu, a zaťal ruce v pěst. Quinn měl velmi silný ochranářský instinkt, proto si stoupl přímo přede mě.
Útok samozřejmě přišel zezadu.
2024 ©