Netušila jsem, jak se do toho mám pustit. Nenapadal mě nikdo, kdo by byl ochotný přiznat, že můžu být nějak nápomocná.
Před základní školu se samozřejmě seběhla spousta lidí. Na trávě před budovou postávala asi třicítka dospělých a nedaleko od nich se Andy bavil s šerifem Budem Dearbornem. Základní školu Betty Fordové jsem jako malá navštěvovala i já. Tehdy ještě vypadala docela nově. Byla to jednoduchá přízemní cihlová budova. V hlavním traktu se nacházela hlavní chodba, pracovny, školka a první třída. V pravém křídle sídlila druhá třída a v levém třetí. Za školou stála tělocvična, ke které se chodilo po zastřešené cestě vedoucí kolem hřiště. Děti tam cvičily jen za špatného počasí, jinak učitelé dávali přednost pohybu venku.
Před školou se samozřejmě tyčily stožáry. Na prvním se třepetala americká a na druhém louisianská vlajka. Ráda jsem kolem nich projížděla, když venku foukal lehký vánek jako dnes, a přemýšlela o dětech uvnitř, které neměly žádné starosti. Vedení školy teď ale vlajky stáhlo a vítr pohyboval pouze schlíplým lanem na stožáru. Na trávníku před školou se sem tam povalovaly obaly od bonbonů a zmuchlané papíry. Před hlavním vchodem seděla na plastové židli školnice Madelyn Pepperová (které všichni říkali „slečna Maddy“) a vedle ní stál její vozík s ohromným odpadkovým košem. Slečna Maddy tu pracovala už dlouhá léta. Sice jí to trochu pomaleji myslelo, ale tenhle nedostatek vynahrazovala neutuchající pracovitostí a neochvějnou spolehlivostí. Od té doby, co jsem do školy chodila já, se příliš nezměnila − byla bledá, vysoká, mluvila ochraptělým hlasem a měla dlouhé odbarvené platinově bílé vlasy. V ruce držela cigaretu. Ředitelka paní Garfieldová kvůli tomuto zlozvyku se školnicí dlouhá léta válčila, ale slečna Maddy až dosud každou bitvu vyhrála. Musela sice chodit kouřit ven, ale neměla to úplně zakázané. Dnes si jejího vykuřování ředitelka vůbec nevšímala. Paní Garfieldová byla provdaná za metodistického kněze. Měla na sobě hořčicový kostýmek a na nohou punčochy a černé lodičky. Stejně jako slečnu Maddy ji svírala strašná nervozita, ale ředitelka ji ani zdaleka nedokázala tak úspěšně skrývat jako školnice.
Prodrala jsem se houfem lidí stojících před školou, aniž bych věděla, čím mám vlastně začít.
Andy mě spatřil jako první a ihned poklepal Budovi na rameno. Šerif se ke mně i s mobilem u ucha otočil. Kývla jsem na ně. S Budem Dearbornem jsme nebyli přátelé. Znal mého otce, ale mě nikdy neměl rád. Šerif rozděloval všechny obyvatele do dvou škatulek: v první se ocitali lidé, kteří porušovali zákon, a šerif je proto mohl kdykoliv zatknout, a druhou tvořili počestní občané, kteří do vězení nepatřili. Jenomže většinu lidí z druhé skupiny při jejich zločinech jen nikdo nechytil. Já jsem podle něj patřila kamsi doprostřed. Zřejmě měl pocit, že jsem se něčím provinila, ale netušil, o co může jít.
Ani Andy mě neměl v lásce, ale věděl, co umím. Skoro neznatelně naklonil hlavu doleva. Šerifovi jsem do tváře neviděla, ale jeho vzteky ztuhlá ramena, předkloněný trup a celkové držení těla mi prozradily, že se na detektiva zlobí.
Vymotala jsem se ze skupiny nervózních zvědavých obyvatel, proběhla kolem křídla třetí třídy a ocitla se za školou. Kolem hřiště, velkého jako polovina fotbalového stadionu, stál plot s brankou, zajištěnou obyčejným zámkem a řetězem. Branka byla otevřená, pravděpodobně proto, aby tudy mohli procházet policisté. V dálce jsem zahlédla Kevina Priora, který dosud vyhrál každý místní závod v běhu na dva a půl kilometru, jak se sklání nad kanálem na protější straně ulice. V příkopu rostla vysoká tráva a Kevinovy černé kalhoty pokrýval poprašek žlutého pylu. Jeho kolegyně Kenya, která svojí podsaditostí dokonale vyrovnávala Kevinovu pohublou postavu, otáčela hlavou sem a tam a prohledávala celou protější stranu ulice.
Škola zabírala celý jeden blok uprostřed čtvrti rodinných domů. Všechny okolní budovy působily stejně skromně jako pozemky, na kterých stály. K takovým čtvrtím neodmyslitelně patřily basketbalové koše, povalující se kola, štěkající psi a barevné, křídou namalované obrázky na chodníku.
Na všech plochách se dnes usadil zlatý prášek, protože nastala pylová sezona. Pokud jste se pustili do mytí auta na ulici, kolem mřížky kanálu se usadil žlutý pylový prstenec. Kočky měly žlutá břicha a vysocí psi zase tlapky. Každý druhý člověk, s nímž jste mluvili, měl zarudlé oči a vytahoval papírové kapesníky.
Několik jich leželo pohozených na hřišti. Na místech, kde se děti nejčastěji scházely, prostupovala mezi zelenou trávou holá hlína. Na betonovém parkovišti před školou někdo křídou namaloval mapu Spojených států a barevnou křídou označil názvy všech států. Louisiana byla jako jediná červená a v jejích hranicích se krčil pelikán. Slovo Louisiana s ním kvůli své délce nemohlo soupeřit, a tak se táhlo podél pobřeží Mexického zálivu.
Andy vyšel ze zadních dveří s odhodlaným výrazem ve tváři. Najednou vypadal o deset let starší.
„Co Halleigh?“ zeptala jsem se.
„Je ve škole a pláče jako o život,“ odpověděl. „Musíme toho kluka najít.“
„Co říkal Bud?“ pokračovala jsem v otázkách a prošla brankou.
„Ani se neptejte,“ řekl Andy. „Jestli nám můžete nějak pomoct, budeme jen rádi.“
„Jste ve slepé uličce.“
„Vy taky.“
„Kam jste odvedli lidi, co byli ve škole, když se Cody vrátil?“
„Všichni kromě ředitelky a školnice tu zůstali.“
„Viděla jsem je stát venku.“
„Odvedu je do školy. Všichni učitelé zůstali v jídelně. Na jednom konci je malé pódium. Posaďte se za oponu a zjistěte, co vědí.“
„Dobře.“ Nic lepšího mě stejně nenapadlo.
Andy se vydal před školu pro ředitelku a školnici.
Vešla jsem do chodby v křídle třetí třídy. Zeď každé učebny zdobily barevné obrázky. Zadívala jsem se na neumělé kresby znázorňující lidi, kteří si užívali piknik a chytali ryby, a do očí se mi nahrnuly slzy. Poprvé v životě jsem zatoužila, abych místo telepatie ovládala věštění. Místo abych musela čekat, až na to neštěstí někdo pomyslí, mohla bych rovnou zjistit, kam se Cody poděl. Ještě nikdy jsem skutečného věštce nepotkala, ale bylo mi jasné, že taková schopnost je dost nepředvídatelná. Někdy byly jejím výsledkem jenom mlhavé informace, a jindy poměrně konkrétní údaje. Moje nadání bylo daleko spolehlivější, proto jsem si umínila, že toho chlapce pomůžu najít stůj co stůj.
Cestou do jídelny ve mně vůně školy vyvolala spoustu vzpomínek. Většina mi přinášela jen bolest, ale některé byly příjemné. Jako holčička jsem svou schopnost nedokázala ovládat a netušila jsem, co se vlastně se mnou děje. Rodiče mě vláčeli po všech možných doktorech, aby tomu přišli na kloub, čímž mě ještě víc izolovali od mých vrstevníků. Většina učitelů ke mně byla vlídná. Chápali, že se ve škole snažím podávat co nejlepší výkon, a i když mě neustále něco rozptyluje, není to moje chyba. Sotva jsem vdechla vůni křídy, saponátů, papíru a knih, všechno jsem si vybavila.
Chodby a dveře ve mně vzbudily dojem, jako kdybych odtud odešla teprve nedávno. Stěny zářily meruňkovou barvou místo obyčejné bílé a někdejší hnědé linoleum teď vystřídal kropenatý šedý koberec, ale jinak se tu vůbec nic nezměnilo. Bez váhání jsem proklouzla zadním vchodem na malé pódium na konci jídelny. Pokud si pamatuji, ve skutečnosti se jí říkalo „víceúčelová hala“. Posuvnými dveřmi se dala rozdělit napůl a pravidelné řady stolů bylo možné složit a posunout do stran. Kromě několika učitelských ratolestí, které byly se svými rodiči ve třídách, když se rozezněl poplach, tu seděli téměř výhradně dospělí.
Vzala jsem si plastovou židli, odešla s ní za oponu a posadila se. Zavřela jsem oči a plně se soustředila na svůj úkol. Potlačila jsem všechny vnější vjemy, oprostila se od svého těla a nechala mysl volně bloumat.
Je to moje chyba, moje chyba, moje chyba! Proč jsem si nevšimla, že se nevrátil? Nebo kolem mě proklouzl? Co když nastoupil do auta a já to nepostřehla?
Chudák Halleigh! Seděla úplně o samotě a hromádka kapesníků před ní výmluvně naznačovala, jak učitelka trávila čekání. Přitom vůbec za nic nemohla. Pokračovala jsem v pátrání.
Proboha, díky Bohu, že se neztratil můj syn…
…šel domů na sušenky…
Takhle se nedostanu do obchodu pro maso na hamburgery. Možná bych mohla zavolat Ralphovi, aby se zastavil v Sonicu… Jenže v rychlém občerstvení jsme byli už včera, to nejde…
Jeho matka je servírka. Kolik pochybných existencí asi zná? Určitě to byl někdo z nich…
Poslouchala jsem další a další naprosto neškodné myšlenky. Děti myslely na svačinu a televizi a také se trochu bály. Dospělí trnuli hrůzou kvůli svým dětem a měli strach, jak Codyho zmizení ovlivní jejich vlastní rodinu a výuku ve třídách.
Potom se ozval Andy Bellefleur. „Za chvilku sem přijde šerif Dearborn. Rozdělíme vás do dvou skupin.“
Učitelům spadl kámen ze srdce. Podobné pokyny dobře znali, protože je často sami vydávali.
„Všech se zeptáme na pár věcí a pak vás pustíme. Je mi jasné, že máte strach. Naši policisté prohledávají okolí, ale třeba nám některá z vašich výpovědí pomůže Codyho vypátrat.“
Do jídelny vešla paní Garfieldová. Už před jejím příchodem se do prostoru vkradl hrozivý temný mrak nervozity. Vedle ní stála slečna Maddy. Slyšela jsem skřípějící kolečka jejího vozíku s pytlem na odpadky a čisticími prostředky. Kolem ní se vznášela známá vůně. Hned po skončení výuky se pustila do úklidu. Určitě byla v některé z učeben a nic neviděla. Paní Garfieldová pravděpodobně seděla u sebe v ředitelně. Pan Heffernan, který stál v čele školy v době, kdy jsem sem chodila já, vždy stál s dozorujícím učitelem před školou, dokud všechny děti neodjely. Díky tomu měli rodiče příležitost popovídat si s ním, jaký − pokud vůbec nějaký − dělají jejich děti pokrok.
Ani jsem se nemusela vyklonit za oponu, abych zaznamenala jejich pohyb. Paní Garfieldová se změnila v uzlíček nervů, a ovzduší, které ji obklopovalo, bylo prostoupené strachem. Kolem slečny Maddy se zase vznášela vůně čisticích prostředků a ozývalo se vrzání vozíku. Ani školnici nebylo do zpěvu a ze všeho nejvíc toužila po návratu do zajetých kolejí. Maddy Pepperová byla možná trochu pomalejší, ale svou práci zbožňovala a dělala ji dobře. Za tu krátkou chvíli jsem se dozvěděla dost věcí. Zjistila jsem, že jedna z učitelek je lesbička, ačkoliv má manžela a tři děti. Další učitelka byla těhotná, ale ještě to nikomu neřekla. Většinu žen (na naší základní škole nepracovali žádní učitelé) vysiloval tlak, který na ně kladla jejich práce, rodina a kostel. Codyho učitelka byla vzteky bez sebe, protože měla svého žáka ráda, i když jí jeho matka připadala trochu zvláštní. Přesto byla přesvědčená, že se mu Holly snaží být dobrou matkou, a díky tomu byla ochotná přimhouřit oči nad jejími módními výstřelky.
O Codym jsem ale nic nezjistila. To se však změnilo, jakmile jsem vstoupila do myšlenek Maddy Pepperové.
Když za mnou přišla Kenya, seděla jsem na židli skloněná k zemi, rukou si zakrývala ústa a snažila se zarazit slzy. V té chvíli jsem nebyla v takovém stavu, abych se vydala za Andym nebo kýmkoliv jiným. Dozvěděla jsem se, kam se poděl Cody.
„Andy mě poslal, abych se zeptala, na co jste přišla,“ pošeptala mi Kenya. Detektivův úkol se jí moc nezamlouval, a i když mě měla ráda, nechtělo se jí věřit, že bych mohla policii nějak pomoct. Domnívala se, že Andy udělal hloupost, když mě poprosil, abych se posadila za oponu.
Náhle jsem zaslechla slabou, nesmírně tichou myšlenku.
Vyskočila jsem ze židle a popadla Kenyu za rameno. „Podívejte se do koše na tom vozíku. Hned!“ řekla jsem tiše, ale zároveň (snad) dost důrazně, abych policistku přesvědčila. „Je v koši a ještě žije!“
Kenya se nenechala vychýlit z rovnováhy. Nevyřítila se zpoza opony, neseskočila z pódia a nerozeběhla se k vozíku. Místo toho mě probodla nevlídným pohledem. Když sešla dolů po schůdcích uprostřed jeviště a zamířila ke stolu, u něhož seděla Maddy Pepperová a poklepávala prsty o stehna, vyšla jsem ven i já. Slečna Maddy by si nejraději šla znovu zapálit. Uvědomila si, že Kenya jde přímo k ní, a v hlavě jí začalo tiše bzučet poplašné červené světlo. Jakmile si školnice všimla, že Kenya vztahuje ruku k okraji koše, vyskočila ze židle a vyjekla: „Já nechtěla! Já nechtěla!“
V jídelně propukla vřava a ve tvářích všech lidí se objevilo zděšení. Andy se s nesmlouvavým výrazem v obličeji vydal ke koši, nad nímž se skláněla Kenya. Začala se v něm přehrabovat a vyházela z něj haldu použitých kapesníků. Když našla, co v něm hledala, na okamžik ztuhla a potom se naklonila tak hluboko, že do ohromného koše málem spadla.
„Je naživu!“ vykřikla. „Zavolejte záchranku!“
*
„Když se Cody vrátil do školy pro ten obrázek, právě vytírala,“ řekl mi Andy. Seděla jsem s ním v jídelně sama. „Nevím, jestli jste to slyšela. Byl tu hrozný hluk.“
Přikývla jsem. Myšlenky slečny Maddy se mi otevřely, jakmile začala vypovídat. Za celá léta ve škole se jí nestalo, aby problém s některým z žáků nevyřešila pouhými několika ostrými slovy. Dnes jí vběhl do třídy Cody, celý žlutý od pylu, a nadělal skvrny na čerstvě vytřené podlaze. Slečna Maddy na něj vyjela a chlapec se jí tak lekl, že na vlhkém linoleu uklouzl, spadl na záda a uhodil se hlavou o podlahu. Na chodbách byly položené protihlukové koberce, ale ve třídách nic takového neměli, takže se bouchl hodně nebezpečně.
Maddy si pomyslela, že chlapce určitě zabila, a tak ho schovala do nejbližšího odpadkového koše. Uklidila ho ve spěchu, protože se bála, že pokud je hoch skutečně mrtvý, může se s prací školnice navždycky rozloučit. Nevěděla co bude dál, netušila jak se zbaví jeho těla, a už vůbec nepředpokládala, že ji ochromí tak hrozné výčitky svědomí.
S policisty jsme se shodli, že bude nejlepší, když o mých zásluhách pomlčí. Nakonec Andy usoudil, že nejlepší bude následující verze: Kenya se rozhodla prohledat i koš na Maddyině vozíku, protože všechny ostatní už prověřila. „Přesně tohle mě napadlo,“ přitakala Kenya. „Stejně jsem si říkala, že se do něj podívám, jestli tam únosce něco neodhodil.“ V kulaté tváři měla nečitelný výraz. Kevin se na ni zamračil. Vycítil, že se za jejími slovy skrývá něco víc. Kevin nebyl žádný prosťáček, zvlášť pokud šlo o Kenyu.
Četla jsem si v Andyho myšlenkách jako v knize. „Tohle už nikdy dělat nebudu,“ upozornila jsem ho.
Detektiv přikývl, ale nemyslel to vážně. Ve skutečnosti si představoval kvanta vyřešených případů, zavřených zločinců a čisté Bon Temp. Stačilo by, abych mu řekla, kdo se něčím provinil, a on už by jim něco přišil.
„Nebudu,“ zopakovala jsem. „Nemíním vám neustále pomáhat. Detektiv jste tu vy. Máte pátrat po důkazech a postavit na nich obžalobu. Když k tomu začnete používat mě, přestanete si dávat pozor, přestanete řešit svoje případy a nalepí se na vás špatná pověst,“ pokračovala jsem zoufale, aniž bych čekala, že na Andyho nějak zapůsobím.
„Sookie není křišťálová koule,“ poznamenal Kevin.
Kenya překvapeně vykulila oči a Andy údivem oněměl; Kevin se podle něj dopustil svatokrádeže. On byl detektiv, kdežto Kevin pouhý policajt. Nikdy toho moc nemluvil, a i když svým kolegům vždycky pozorně naslouchal, sám většinou zůstával zticha. Všichni věděli, že má neustále za patami svoji matku. Možná právě ona ho naučila nechávat si všechny poznámky pro sebe.
„Nemůžete se do ní jen tak podívat a vyčíst z ní správnou odpověď,“ dodal Kevin. „Musíte si ji najít sám. Uzurpovat si Sookiin život, aby vám pomáhala v práci, není správné.“
„To není,“ odpověděl Andy znuděně. „Každý občan ale chce, aby z jeho města zmizeli zloději, úchylové a vrazi.“
„A co záletníci a ti, kteří si z automatů na noviny berou víc než jeden výtisk? Ty bych měla taky nahlásit? Mám donášet i na děti, které podváděly při písemkách?“
„Vždyť víte, jak jsem to myslel, Sookie,“ odsekl Andy s tváří zbledlou vzteky.
„Je mi jasné, co chcete říct. Zapomeňte na to! Pomohla jsem vám zachránit toho kluka. Opovažte se chtít něco dalšího, jinak toho začnu litovat.“ Odešla jsem stejnou cestu, kterou jsem přišla. Vyrazila jsem zadním vchodem a došla kolem školy ke svému autu. Zpět jsem jela co nejopatrněji, protože mi v hlavě doznívaly všechny emoce, které se to odpoledne vznášely ve škole.
Když jsem přijela do baru, všimla jsem si, že Holly a Danielle jsou pryč − Holly se vydala do nemocnice za synem a Danielle ji tam musela dovézt, protože její kamarádka se třásla jako osika.
„Policajti by ji tam klidně hodili,“ vysvětlil mi Sam. „Jenže Holly tu má jen Danielle, a tak mě napadlo, že bych je mohl pustit obě.“
„Takže jsem tu zůstala jen já,“ odpověděla jsem kousavě. Za svou pomoc Holly jsem si vysloužila dvojnásobný trest.
Sam se na mě usmál a já jeho nakažlivému úsměvu neodolala. „Zavolal jsem Tanye Grissomové. Slíbila, že mi ráda pomůže, kdykoliv to bude zapotřebí.“
Tanya Grissomová se do Bon Temps přistěhovala teprve nedávno a hned se k nám přišla ucházet o práci. Tvrdila, že jako servírka pracovala už při studiu a za večer si na spropitném dokázala vydělat i dvě stě dolarů. To jí ovšem v Bon Temps nehrozilo, na což jsem ji radši předem upozornila.
„Zeptal ses nejdřív Arlene a Charlsie?“ zajímala jsem se, ale hned vzápětí jsem si uvědomila, že na podobné otázky nemám právo, protože tu pracuju jenom jako servírka. Bar mi nepatřil a já neměla Sama co poučovat, že místo nováčků má nejdříve volat servírkám s delšími zkušenostmi. Tanya byla určitě měňavec a já se bála, že ji Sam protežuje.
Šéf se ale netvářil ani trochu naštvaně. „Jo, zavolal jsem jim,“ odpověděl věcně. „Arlene se omluvila, že má schůzku, a Charlsie právě hlídala vnouče. Docela často mi dává najevo, že až se její snacha vrátí do práce, odejde odsud a bude se věnovat hlídání na plný úvazek.“
„Och!“ vydechla jsem rozrušeně. Budu si muset zvyknout na dalšího nového člověka. Servírky přicházejí a odcházejí a já už jich za tu dobu − páni, pět let −, co jsem u Sama pracovala, zažila poměrně dost. U Merlotta bylo v pracovních dnech otevřeno do půlnoci a v pátek a v sobotu do jedné ráno. Sam už zkoušel otevřít i v neděli, ale nevyplácelo se to. Pokud si tedy někdo neobjednal soukromou oslavu, měli jsme v neděli zavřeno.
Sam se snažil upravovat naši pracovní dobou tak, aby každá z nás dostala příležitost odsloužit si noční směnu, která nám přinášela větší spropitné. Někdy jsem pracovala od jedenácti do pěti odpoledne (případně do půl sedmé, pokud jsme měli velký nával) a jindy od pěti až do zavírací doby. Zkoušeli jsme všechno možné, dokud jsme se neshodli na rozpisu, který nám všem vyhovoval nejvíc. Sam od nás očekával flexibilitu a na oplátku nám nedělal problémy, když jsme musely jít na pohřeb, svatbu nebo nějakou jinou přelomovou událost.
Než jsem nastoupila do baru u Merlotta, vystřídala jsem několik zaměstnání, ale u Sama se mi pracovalo zatím nejlépe. Ze zaměstnavatele se postupně stal mým přítelem. Když jsem se dozvěděla, že je také měňavec, vůbec jsem se nad tím nepozastavila. Nedávno jsem se doslechla, že se vlkodlaci chystají odhalit svoji existenci, stejně jako to před časem udělali upíři. Měla jsem o Sama strach a bála jsem se, aby to obyvatelé Bon Temps přijali. Nepodlehli by dojmu, že je celá ta léta obelhával? Anebo by se s tím smířili? Od chvíle, kdy upíři vystoupili ze svých rakví, se celý svět změnil. Když pominul prvotní údiv, řada zemí se pustila do práce a začala je začleňovat do společnosti, ale jiné je označily za úchylku přírody a vybídly svoje občany, aby je na potkání zabíjeli (což se snadněji řeklo, než udělalo).
„Tanya to určitě zvládne,“ řekla jsem, ale dokonce i mně samé to neznělo moc přesvědčivě. Z náhlého popudu − vyvolaného možná přívalem emocí, který jsem dnes musela vstřebat − jsem Sama objala a nasála vůni jeho čisté pleti a vlasů i lehký závan vody po holení, vína, piva… zkrátka všechny Samovy vůně. Nadechla jsem se jich z plných plic, jako by to byl kyslík.
Sam mě také překvapeně objal a na okamžik se mi v jeho teplém náručí samým štěstím málem zatočila hlava. Po chvíli jsme od sebe odstoupili, protože jsme přece jen byli na pracovišti a kolem nás se pohybovalo několik hostů. V té chvíli také vešla dovnitř Tanya. Bylo dobře, že jsme se těsně předtím pustili, protože jinak by si pomyslela, že to tu takhle vypadá pořád.
Tanya nedosahovala ani mých oblíbených sto pětasedmdesáti centimetrů, ale jinak vypadala pěkně. Táhlo jí na třicítku, měla krátké, lesklé rovné vlasy, které svítily stejnou hnědou barvou jako její oči, drobné rty, knoflíkovitý nos a štíhlou postavu. Ačkoliv jsem proti ní nic neměla, její příchod mi zkazil náladu. Potom jsem se však zastyděla. Měla bych jí dát šanci, aby ukázala, co v ní opravdu je.
Dříve nebo později na to stejně přijdu. Svou pravou povahu přede mnou totiž nikdo neskryje − tedy pokud je obyčejný smrtelník. Snažím se do okolních myslí vtírat co nejméně, ale občas se nedokážu odpoutat ode všeho, co slyším. Když jsem chodila s Billem, naučil mě, jak svou mysl uzavřít před okolím. Od té doby byl můj život jednodušší, příjemnější a uvolněnější než předtím.
Tanya byla samý úsměv, to jsem jí musela přiznat. Usmívala se na Sama, na mě a také na zákazníky. Její úsměv nepůsobil nervózně a nehlásal do světa: „Mám v hlavě zmatek a snažím se působit co nejnormálněji.“ Tanyin úsměv říkal spíš: „Jsem vážně hezká a dokážu se vetřít do přízně každému“. Než si vzala podnos a pustila se do práce, vyptala se na několik věcí. Uvědomila jsem si, že je docela zkušená.
„Co se děje?“ zeptal se mě Sam.
„Nic,“ zněla moje odpověď. „Jenom…“
„Připadá mi milá,“ poznamenal. „Myslíš, že se v ní pletu?“
„To asi ne,“ řekla jsem a snažila se působit čile a vesele. Uvědomila jsem si, že se mi do tváře opět vkradl nervózní úsměv. „Podívej, Jane Bodehouseová chce další rundu. Vypadá to, že budeme muset zavolat jejímu synovi.“
V té chvíli se ke mně Tanya otočila, jako by na zádech vycítila můj pohled. Úsměv jí z tváře zmizel a nahradil ho tak vyrovnaný pohled, že jsem musela přehodnotit své mínění o její prohnanosti. Chvíli jsme se mlčky prohlížely. Nakonec se na mě Tanya usmála, vyrazila k dalšímu stolu a zeptala se muže, který za ním seděl, jestli si dá další pivo.
Co když má Tanya zálusk na Sama? pomyslela jsem si zničehonic. Pocit, který mě v té chvíli ovládl, se mi vůbec nelíbil. Řekla jsem si, že tenhle den byl už tak dost náročný a že to poslední, co potřebuju, jsou další starosti. Jason se mi ještě neozval.
Celou cestou domů z práce se mi honila hlavou spousta věcí: otec Riordan, Peltovi, Cody a také Crystalin potrat.
Když jsem projela lesem po štěrkové cestě, zajela na mýtinu a zastavila u zadních dveří, uvědomila jsem si, jak osaměle tady žiju. Po několika týdnech, které jsem po požáru strávila v městečku, jsem si tu připadala ještě opuštěnější a izolovanější. A přestože jsem se pak do starého domova vrátila ráda, cítila jsem se tu úplně jinak než před požárem.
Málokdy jsem se tady sama bála, ale posledních pár měsíců mi jasně dokázalo, jak jsem v tomhle domě zranitelná. Několikrát jsem měla namále, a dvakrát tu na mě dokonce čekal útočník. Teď už jsem si nechala do dveří namontovat spolehlivé zámky, do hlavních i zadních dveří špehýrky a Jason mi nadobro přenechal svoji brokovnici.
Na rozích domu byly zavěšené svítilny, které jsem nechávala celou noc zapnuté. Napadlo mě, že bych si pořídila bezpečnostní světla, která reagují na pohyb, ale protože dům stál uprostřed mýtiny v lese, po dvorku mi neustále pobíhaly všelijaké potvory. Kdykoliv by v trávě zašustilo nějaké zvíře, světla by naskočila.
Od bezpečnostních světel mě odrazoval i jiný důvod… K čemu by mi byla? To, čeho jsem se bála, by světlo stejně nevyděsilo. Nanejvýš to uvidím, než mě to schramstne. Kromě toho jsem neměla žádné sousedy, které by reflektor mohl vylekat nebo probudit. Zvláštní! pomyslela jsem si. Dokud ještě žila babička, skoro jsem se tu nebála, přestože jí už táhlo na osmdesát a nedokázala by mě ubránit ani proti mouše, i když stále byla poměrně čiperná. K pocitu bezpečí mi zřejmě stačilo, že jsem nebyla sama.
Podobné chmurné úvahy zřejmě způsobily, že když jsem vystoupila z auta, byla jsem úplně ztuhlá strachem. Obešla jsem pikap, který parkoval před mým domem, odemkla zadní dveře a s mučivým pocitem, že mě zřejmě čeká pěkná scéna, jsem se vydala otevřít hlavní vchod. Jako by se klidné chvíle, kdy jsem seděla na přední verandě a sledovala včely poletující kolem hrušky, odehrály před celými týdny a ne několika hodinami.
Z pikapu vystoupil Calvin Norris, vůdce smečky pum a panterů z Hotshotu, a vystoupal po schodech ke dveřím. Na čtyřicátníkovi s plnovousem a vážným výrazem v obličeji bylo vidět, že ho tíží obrovská zodpovědnost. Zřejmě se sem vydal přímo z práce, protože měl na sobě modrou košili a džíny jako všichni zaměstnanci Norcrossu.
„Sookie,“ začal a kývl na mě.
„Pojďte prosím dál,“ odpověděla jsem váhavě. Calvin se ke mně ale vždycky choval slušně a před několika měsíci mi pomohl zachránit Jasona ze zajetí. Přinejmenším jsem se k němu musela chovat stejně slušně.
„Volala mi neteř. Už je jí líp,“ řekl s vážným výrazem. Ukázala jsem rukou k pohovce, abych mu dala najevo, že jsem za jeho návštěvu vděčná, a Calvin se na ni posadil. „Asi jste jí zachránila život.“
„Jsem moc ráda, že se z toho Crystal dostala. Ale já k ní jen zavolala doktorku.“ Posadila jsem se do svého oblíbeného křesla a došlo mi, že mám únavou svěšená ramena. Sebrala jsem veškerou sílu a napřímila se. „Takže doktorka Ludwigová dokázala zastavit to krvácení?“
Calvin přikývl a přejel mě klidným pohledem svých zvláštních očí. „Bude v pořádku. Našim ženám se to stává často. Proto jsme doufali… Ale to nic!“
Leknutím jsem sebou trhla a uvědomila si, jak silně mě tíží představa, že bych si s Calvinem něco začala. Ani nevím, proč jsem se cítila provinile; možná proto, že jsem Calvina zklamala.
„Jason s Crystal do toho asi praští,“ poznamenal stroze Calvin. „Nemůžu tvrdit, že jsem z vašeho bratra zrovna nadšený, ale já si ho brát nebudu.“
Byla jsem na rozpacích. Nevěděla jsem, jestli s tímhle nápadem přišel Jason nebo Crystal. Můj bratr dnes ráno o žádné svatbě nemluvil. Možná se mi o tom v tom zmatku kolem Crystal a kvůli svým obavám zapomněl zmínit. „No, upřímně řečeno, já zase nejsem dvakrát nadšená z Crystal. Ale taky si ji neberu,“ odpověděla jsem a zhluboka se nadechla. „Budu se jim ze všech sil snažit pomoct, pokud se pro to rozhodnou. Určitě víte, že kromě Jasona už nikoho jiného nemám.“
„Sookie,“ ozval se Calvin. Jeho tón zdaleka nepůsobil tak sebejistě jako předtím. „Chtěl bych si promluvit i o něčem jiném.“
Samozřejmě! Nedalo se tomu vyhnout.
„Vím, že když jste ode mě odcházela, něco jste se dozvěděla, a kvůli tomu se teď ode mě držíte dál. Rád bych zjistil, co to je. Jestliže nevím, co se pokazilo, nemůžu to napravit.“
Nadechla jsem se a nesmírně důkladně si rozmyslela, jak mu odpovím. „Calvine, vím, že Terry je vaše dcera.“ Když se Calvin vrátil z nemocnice a já za ním přijela, potkala jsem u něj doma Terry a její matku Maryelizabeth. Přestože tam zcela zjevně nebydlely, chovaly se, jako kdyby jim Calvinův dům patřil. Terry se mě zeptala, jestli si jejího otce budu brát.
„Ano,“ řekl Calvin. „Kdybyste se mě na to zeptala, přiznal bych to.“
„Máte i další děti?“
„Ano. Tři další.“
„Každé s jinou ženou?“
„Se třemi různými ženami.“
Takže jsem měla pravdu. „Proč?“ zeptala jsem se, abych se ujistila o pravém důvodu.
„Protože jsem čistokrevný měňavec,“ odpověděl Calvin, jako by se nechumelilo. „Plnokrevnými měňavci se vždycky stanou pouze prvorozené děti, a tak se musíme střídat.“
Byla jsem ráda, že jsem o svatbě s Calvinem nikdy vážně nepřemýšlela, protože bych v té chvíli musela zvracet. Ukázalo se, že všechno, co jsem viděla při nástupu nového vůdce smečky, je pravda. „To znamená, že žena neporodí jen jednoho malého měňavce a tečka, ale jen prvního s mužem, který se vyznačuje přesně stanovenými předpoklady.“
„Správně!“ Calvin se tvářil překvapeně a nechápal, že jsem to nevěděla. „První dítě čistokrevného páru zdědí schopnosti po rodičích. Takže pokud začneme vymírat, musí se muž spojit s co největším množstvím žen, aby rozhojnil smečku.“
„Fajn!“ Chvilku mi trvalo, než jsem se vzpamatovala. „A myslíte, že by mi nevadilo, kdybych s vámi chodila a vy byste si mezitím dělal další a další děti?“
„Ne, od někoho nového bych to nečekal,“ odpověděl stejně věcně jako předtím. „Podle mě přišel čas s někým se usadit. Jako vůdce jsem svou povinnost splnil.“
Napnula jsem všechny síly, abych nezvedla oči v sloup. Kdyby přede mnou stál kdokoliv jiný, rozchechtala bych se, ale Calvin byl slušný člověk a takovou odpověď si nezasloužil.
„Rád bych našel člověka, vedle něhož bych mohl zestárnout. Smečce by pomohlo, kdybych do ní přivedl někoho nového. Určitě jste poznala, že jsme až příliš dlouho žili uzavřeně. Moje oči už ani nevypadají jako lidské, a Crystal trvá proměňování celou věčnost. Musíme obnovit svůj genový fond, jak se tomu mezi vědci říká. Kdybychom spolu měli potomka, v což jsem doufal, nebyl by to měňavec, ale mohl by zůstat u nás a přinést nám novou krev i dovednosti.“
„Proč jste si vybral zrovna mě?“
„Líbíte se mi,“ řekl Calvin téměř stydlivě. „Jste vážně hezká.“ Potom se na mě usmál. Tak milý výraz jsem na jeho tváři vídala nesmírně zřídka. „Celá léta jsem vás v baru pozoroval. Jste na všechny milá, umíte vzít za práci a nemáte nikoho, kdo by se o vás postaral, jak byste si zasloužila. Navíc o nás víte; nemusela byste si prožít nepříjemný šok.“
„Dělají to tak i ostatní měňavci?“ zeptala jsem se tak tiše, že jsem sama sebe téměř neslyšela. Sklopila jsem oči do klína, kde jsem měla složené pevně propletené ruce. Čekala jsem na Calvinovu odpověď se zatajeným dechem. Nedokázala jsem myslet na nic jiného, než na Alcidovy zelené oči.
„Když se smečka zmenší, musí to udělat,“ řekl váhavě. „Co vás trápí, Sookie?“
„Po souboji o vůdcovství ve Shreveportu jsem viděla, jak se vítěz − Patrick Furnan − spojil s jednou mladou dívkou, i když je ženatý. Tehdy jsem nad tím začala přemýšlet.“
„Měl jsem u vás vůbec někdy naději?“ zeptal se Calvin. Zřejmě si o všem udělal vlastní obrázek.
Nemohla jsem mu mít za zlé, že chce zachovat svůj způsob života. Pokud mi jeho metody připadaly odporné, mohla jsem si za to sama.
„Líbil jste se mi,“ odpověděla jsem. „Ale na to, abych si dokázala představit, že kolem mě budou celý den pobíhat manželovy děti, které nemá se mnou, jsem až příliš obyčejný smrtelník. Zkrátka by mi… připadalo by mi to zvláštní. Nepřekousla bych, že můj manžel se vyspal skoro se všemi ženami, které každý den potkávám.“ Když to tak vezmu, Jason by do Hotshotu skvěle zapadl. Chvíli jsem zůstala zticha a ani Calvin nic neříkal. „Doufám, že bez ohledu na mou odpověď mezi sebe Jasona přijmete.“
„Nevím, jestli chápe, jak to u nás chodí,“ odpověděl Calvin. „Ale Crystal už jednou potratila, a to čekala dítě s čistokrevným měňavcem. Teď se to stalo znovu s vaším bratrem. Může to znamenat, že s panterem by se už o dítě neměla snažit, a že to možná nikdy nevyjde ani s Jasonem. Byla byste ochotná mu to říct?“
„Tohle bych s ním neměla řešit já… Měla by mu to povědět Crystal.“ Podívala jsem se Calvinovi do očí a užuž se chystala poznamenat, že kdyby šlo Jasonovi jenom o děti, nemusí se ženit. Pak jsem si ale uvědomila, jak citlivé téma probíráme, proto jsem raději držela jazyk za zuby.
Když Calvin odcházel, nečekaně formálně si se mnou potřásl rukou. Řekla bych, že tím jeho námluvy skončily. Nikdy mě nijak zvlášť nepřitahoval, takže jsem ani neuvažovala, že bych to s ním dala dohromady. Jenže popravdě řečeno, často jsem snila o skvělém manželovi se stabilním zaměstnáním a s tím spojenými výhodami, který jede z práce rovnou domů a ve volném čase spravuje rozbité věci. Takoví muži, kteří měli jen jednu podobu a čtyřiadvacet hodin denně byli naživu, skutečně existovali. Prozradily mi to myšlenky návštěvníků v baru.
Bojím se, že Calvinovo přiznání − nebo spíš vysvětlení − mě vyděsilo hlavně kvůli tomu, co mi vlastně povědělo o Alcidovi.
Alcide se mi líbil a při pomyšlení na něj jsem byla na vrcholu blaha. Přemýšlela jsem, jaký by to byl pocit, mít ho za manžela. Snila jsem o něm a představovala si naše hluboce osobní zážitky, na rozdíl od zdravotního pojištění, které mě lákalo na Calvinovi. Když jsem zastřelila Alcidovu bývalou snoubenku, tyto tajné naděje mě z větší části opustily, ale cosi ve mně stále odmítalo úplně se ho vzdát. Držela jsem tuhle část svého já pod pokličkou, a to i tehdy, když jsem zjistila, že si Alcida nabrnkla Maria-Star. I před Peltovými jsem dnes popřela, že se mě Alcide snažil uhnat. Moje osamělá duše se ale nevzdávala naděje.
Vstala jsem tak těžce a zmučeně, jako bych byla nejméně dvakrát tak stará. Došla jsem si do mrazáku v kuchyni pro něco k jídlu. Neměla jsem sice hlad, ale ostře jsem sama sebe napomenula, že když se nenajím teď, spořádám nějakou hloupost později.
Ten večer jsem si ale neuvařila vůbec nic.
Opřela jsem se o lednici a rozplakala se.
2024 ©