Jason naštěstí přišel o trochu později. Právě jsem dopekla slaninu a pokládala na pánev maso. Už předtím jsem otevřela velké balení housek, dvě položila Jasonovi na talíř a vedle něj položila sáček s chipsy. Na stůl jsem postavila sklenici s čajem.
Jason jako obyčejně vešel bez zaklepání. Od té doby, co ho mezi sebe přijala smečka měňavců, kteří na sebe brali podobu pum a panterů, se aspoň zvnějšku skoro nezměnil. Zůstaly mu světlé vlasy a stále stejně vypadala i jeho pohledná tvář, k níž se všichni otáčeli, jakmile se Jason někde objevil. Bylo příjemné se na ni dívat. Zachoval si i své trochu otravné obhroublé způsoby. Přesto mi připadalo, že se od své proměny chová o trochu lépe. Neměla jsem tušení, co ho k tomu vede. Třeba mu ta jedna noc v měsíci, kterou trávil v těle divoké šelmy, pomohla uspokojit tužby, o nichž ani nevěděl.
Protože se Jason jako bytost dvojí podstaty nenarodil, ale stal se jí až poté, co ho jeden měňavec pokousal, proměňoval se v kočkovitou šelmu jen zčásti a byl vlastně jakýmsi hybridem člověka a zvířete. Zpočátku ho to mrzelo, ale nakonec se s tím smířil. Už několik měsíců chodil s Crystal, která patřila ke skupině čistokrevných pum a panterů. Bydlela ve shluku domků na venkově, několik kilometrů od Bon Temps − a můžu vám říct, že několik kilometrů od našeho městečka znamenalo opravdu na venkově.
Krátce jsme se pomodlili a pustili se do jídla. Jason se ale do hamburgeru nezakousl s takovou vervou jako obvykle. Mně chutnal, takže jsem usoudila, že ať už Jasonovy myšlenky zaměstnává cokoliv, určitě je to něco důležitého. Z jeho hlavy jsem to ale nevyčetla. Od toho pokousání měňavcem už pro mě jeho myšlenky ani zdaleka nebyly tak přístupné jako předtím.
Docela se mi díky tomu ulevilo.
Po dvou soustech Jason hamburger odložil na talíř a napřímil se. Byl připravený promluvit si. „Něco ti musím říct,“ začal. „Crystal nechce, abych to někomu vyzvonil, ale bojím se o ni. Včera… potratila.“
Na okamžik jsem zavřela oči a v mžiku mi hlavou proletělo nejméně dvacet různých myšlenek. Ani jednu z nich jsem ale nedovedla do konce. „To je mi líto,“ řekla jsem. „Je Crystal v pořádku?“
Jason úplně zapomněl na jídlo, které před ním leželo na talíři. „Nechce jít k doktorovi.“
Nechápavě jsem se na Jasona podívala. „Ale to přece nejde,“ namítla jsem s vážným výrazem. „Musí jí udělat kyretáž.“ Ve skutečnosti jsem neměla ponětí, co „kyretáž“ znamená, ale věděla jsem, že po potratu musíte odjet do nemocnice a tam vám přesně tohle provedou. Moje kamarádka a kolegyně Arlene si to musela také protrpět a nejednou mi vylíčila celou anabázi. Nejednou. „Strčí ti tam…,“ začala jsem, ale Jason mě v půlce věty uťal.
„Hele, tohle radši nechci vědět,“ vyjel na mě nervózně. „Nechce do nemocnice, protože je měňavec. Víc nevím. Musela tam, když ji zřídil ten čokl. A Calvin zase potom, co ho postřelili. Oba se ale uzdravili tak rychle, že si o tom doktoři nevěřícně špitali. No a Crystal se to dozvěděla. Teď už tam nechce ani vkročit. Je u mě, ale… ale není jí zrovna nejlíp. Spíš se to zhoršuje než zlepšuje.“
„Och!“ vydechla jsem. „A co přesně jí je?“
„Hrozně krvácí a všechno se s ní motá.“ Jason polkl. „Sotva stojí a chodit už nemůže vůbec.“
„Zavolal jsi Calvinovi?“ zeptala jsem se. Calvin Norris, její strýc, byl vůdcem malé smečky kočkovitých šelem z Hotshotu.
„Crystal nechce, abych mu to řekl. Bojí se, aby mě nezmlátil za to, že jsem ji zbouchl. Tobě mi to taky zakázala říct, ale musím jí sehnat pomoc.“
Její matka už zemřela, ale v Hotshotu měla Crystal spoustu příbuzných žen. Já jsem nikdy nerodila ani neotěhotněla, a už vůbec jsem nepatřila k měňavcům. Kdokoliv, kdo splňoval jedno z těchto tří kritérií, by Crystal dokázal pomoci lépe než já. Takhle jsem to také Jasonovi vysvětlila.
„Nemíním ji posadit do auta a odvézt zpátky do Hotshotu,“ odpověděl Jason s výrazem tvrdohlavého mezka.
V jednu nepříjemnou chvíli mi připadalo, že se Jason bojí, aby mu Crystal nezakrvácela čalounění na sedadlech. Už už jsem se na něj chystala vyjet, když náhle dodal: „Potřebuju vyměnit tlumiče a mám strach, aby se jí na silnici nepřitížilo.“
V tom případě mohli její příbuzní přijet za ní. Než jsem tuhle myšlenku vypustila z úst, došlo mi, že Jason by určitě vymyslel nějaký důvod, proč se mu to nelíbí. Svůj vlastní plán už měl. „Fajn! Takže co po mně chceš?“
„Nevyprávěla jsi mi jednou o doktorce, kterou k tobě zavolali upíři, když ti ublížila ta bestie?“
Na ten večer jsem vzpomínala velice nerada. Na zádech mi po něm zůstaly jizvy. Jed v menádiných drápech mě málem připravil o život. „Ano,“ řekla jsem váhavě. „Doktorka Ludwigová.“ Starala se o všechny podivné a nadpřirozené bytosti a také ona sama byla navýsost zvláštní postava. Dorostla do velice titěrné výšky − opravdu titěrné − a ani její tvář nevypadala úplně obvykle. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby nebyla člověk. Podruhé jsem se s ní setkala během souboje mezi uchazeči o vůdčí postavení ve smečce vlkodlaků. V obou případech jsem na ni narazila ve Shreveportu; docela dobře tam mohla bydlet.
Nechtěla jsem podlehnout falešnému dojmu, takže jsem z šuplíku pod telefonem vytáhla shreveportský telefonní seznam. V něm jsem našla jakousi doktorku Amy Ludwigovou. Amy? Musela jsem potlačit smích.
Bála jsem se jí jen tak zčistajasna zavolat, ale když jsem viděla, jaký má Jason o Crystal strach, umínila jsem si, že se kvůli jednomu hloupému telefonátu nenechám rozhodit.
Na druhém konci linky to čtyřikrát zazvonilo a potom se ozval záznamník. Strojový hlas recitoval: „Dovolali jste se k doktorce Amy Ludwigové. Doktorka Ludwigová nepřijímá nové pacienty, ať už jsou pojištění nebo ne. Doktorka Ludwigová nemá zájem o vzorky léků ani pojištění a nemíní investovat peníze nebo přispívat dobročinné organizaci, kterou jí někdo vnutí.“ Potom se rozhostilo dlouhé ticho. Většina volajících během něj hovor ukončila, ale já jsem vytrvala. Pak to ve sluchátku cvaklo.
„Haló?“ ozval se v telefonu pisklavý hlásek.
„Doktorka Ludwigová?“ zeptala jsem se nervózně.
„Ano? Žádné nové pacienty nepřijímám! Mám moc práce!“ Mluvila netrpělivým, ale zároveň poněkud váhavým tónem.
„Tady je Sookie Stackhouseová. To vy jste mě tehdy ošetřovala v Ericově pracovně v Transfusii?“
„Jste ta dívka, kterou otrávil jed menády?“
„Ano. Před pár týdny jsme se znovu potkali, nevzpomínáte si?“
„Kde to bylo?“ Věděla to moc dobře, ale chtěla mít další důkaz, že jsem to opravdu já.
„Jedna prázdná budova v průmyslové zóně.“
„Kdo to tam měl všechno na starosti?“
„Holohlavý muž jménem Quinn.“
„Och, správně,“ řekla a povzdechla si. „A co chcete? Mám napilno.“
„Potřebovala bych pomoc pro jednu pacientku. Přijela byste prosím za ní?“
„Dovezte ji ke mně.“
„Nemůže nikam jezdit.“
Zaslechla jsem, jak si doktorka cosi brebentí, ale nepoznala jsem co.
„Kruci,“ utrousila do telefonu. „Tak dobře, slečno Stackhouseová. Povězte mi, o co jde.“
Co nejpodrobněji jsem jí všechno vylíčila. Jason celou dobu rázoval po kuchyni. Na to, aby seděl v klidu, ho svíral moc velký strach.
„Hlupáci! Blázni,“ odsekla doktorka. „Řekněte mi, jak se dostanu k vám domů, a potom mě za ní zavezete.“
„Možná budu muset ještě předtím odjet do práce,“ odpověděla jsem. Při pohledu na hodinky jsem si spočítala, kolik času doktorce zabere cesta ze Shreveportu. „Bude tu na vás čekat můj bratr.“
„Mám jednat s ním?“
Netušila jsem, jestli má na mysli účet za lékařské služby, nebo otázky ohledně Crystalina těhotenství. Ať tak či onak, ujistila jsem ji, že ano.
„Přijede sem,“ řekla jsem Jasonovi, když jsem doktorce Ludwigové popsala cestu a zavěsila. „Nevím, o kolik si řekne, ale naznačila jsem jí, že zaplatíš ty.“
„Jasně, jasně! Podle čeho ji poznám?“
„S nikým si ji nemůžeš splést. Říkala, že ji sem někdo odveze. Je tak malá, že by neviděla přes volant. Mělo mi to dojít už dávno.“
Zatímco jsem myla nádobí, Jason se netrpělivě ošíval. Zavolal Crystal, aby ji zkontroloval. Její odpověď ho zřejmě potěšila. Nakonec jsem ho poprosila, aby v kůlně zlikvidoval staré vosí hnízdo. Nedokázal se uklidnit, a tak mě napadlo, že když už je tady, trochu ho využiju.
Pustila jsem se do praní, oblékla se do práce (vzala jsem si černé kraťasy, bílé tričko s širokým výstřihem a logem baru U Merlotta na levé straně hrudníku a černé tenisky) a přitom jsem přemýšlela. Nedalo se říct, že bych zářila spokojeností. Měla jsem strach o Crystal − a zároveň jsem ji nesnášela. Bylo mi jí líto, protože potrat je vždycky velice smutná událost, ale také jsem trochu byla ráda. Nechtěla jsem, aby si ji Jason vzal. Kdyby Crystal nepotratila, určitě by skočil do chomoutu. Nakonec jsem se rozhlédla po místnosti, jestli tu nemám něco, co by mi spravilo náladu. Otevřela jsem skříň a prohlédla si šaty, které jsem si koupila u Tary na schůzku s Quinnem. Jenže ani ty mě neukonejšily.
Teprve pak jsem se dostala k tomu, co jsem chtěla udělat předtím, než se u mě zastavil Jason: vzala jsem si knížku a posadila se na přední verandě. Vždycky jsem přečetla několik vět a pak se osvěžila pohledem na hrušku před domem, která byla posetá bílými květy, kolem nichž poletovaly bzučící včely.
Slunce vesele svítilo, narcisy už začínaly odkvětat a já měla na páteční večer domluvené rande. Navíc jsem splnila kvótu jednoho dobrého skutku denně a zavolala doktorce Ludwigové. Můj strachem stažený žaludek se konečně trochu uklidnil.
Sem tam jsem ze dvora zaslechla jakési zvuky; Jason si po zápasu s hnízdem určitě našel nějakou jinou zábavu. Možná se pustil do pletí záhonů. Rázem se mi zlepšila nálada. To by od něj bylo milé, protože co se týče zahrady, nebyla jsem ani zdaleka takový zahradnický nadšenec jako babička. Výsledek se mi pokaždé líbil, ale práce, která mu předcházela, mě vůbec nebavila.
Několikrát jsem se podívala na hodinky a nakonec s úlevou zahlédla přijíždět velký perleťově bílý cadillac. Na sedadle pro spolujezdce se krčila drobná postavička. Ze dveří řidiče vystoupila Amanda, která patřila k vlkodlakům. Neměly jsme se příliš v lásce, ale když jsme se viděly naposledy, rozloučily jsme se v dobrém. Potěšilo mě, že vidím známou tvář. Třicátnice Amanda vypadala jako úplně normální mamča ze střední třídy a její zrzavé vlasy působily přirozeně. Což se o mé rudovlasé kolegyni Arlene říct nedalo.
„Dobrý den, Sookie,“ zahlaholila. „Byla jsem ráda, když mi doktorka řekla, kam jedeme. Už sem znám cestu.“
„Vy ji nevozíte? Mimochodem, máte pěkný účes.“
„Díky.“ Amandiny vlasy byly nakrátko ostříhané, takže působila trochu chlapeckým dojmem. Kupodivu jí to slušelo. Říkám kupodivu, protože má vyloženě ženské křivky.
„Ještě jsem si na něj nezvykla,“ připustila a přejela si dlaní po krku. „Doktorku Ludwigovou většinou vozí můj nejstarší syn, ale ten je dneska ve škole. Je vaší švagrové hodně špatně?“
„Je to bratrova snoubenka,“ ohradila jsem se a nasadila vlídný úsměv. „Jmenuje se Crystal a patří mezi pantery.“
Amanda uznale pokývala hlavou. Vlkodlaci většinou ostatními měňavci pohrdali, ale tak nebezpečné zvíře, jako je panter, si dokázalo získat jejich pozornost. „Slyšela jsem, že jich tu pár žije. Nikdy jsem žádného neviděla.“
„Já musím odjet do práce, ale bratr vás navede k sobě domů.“
„Vy jeho snoubenku nemáte moc ráda, že?“
Amandina poznámka, která naznačovala, že mi na Crystalině zdraví nezáleží, mi vyrazila dech. Neměla jsem se za Crystal okamžitě rozjet a nechat Jasona, aby doktoru navedl k sobě domů sám? Propadla jsem dojmu, že jsem tou klidně strávenou chvílí, strávenou nad knihou, Crystal smrtelně urazila. Na utápění se v sebelítosti ale nebyl čas.
„Upřímně,“ začala jsem, „moc blízké si nejsme. Podle Jasona pro ni ale nemůžu nic udělat, a kdybych za ní přišla, moc by se jí neulevilo. Má mě ráda zhruba stejně jako já ji.“
Amanda pokrčila rameny. „Fajn. Kdepak ji máte?“
V té chvíli se zpoza rohu vynořil Jason. „Bezva,“ vydechl. „Vy jste ta doktorka?“
„Ne,“ odpověděla Amanda. „Ta sedí v autě. Jen ji dneska vezu.“
„Navedu vás k sobě domů. Volal jsem teď Crystal a nijak se jí neulevilo.“
Znovu mě zahryzaly výčitky svědomí. „Zavolej mi do práce, Jasone, a řekni mi, jak se Crystal vede, ano? Jestli chceš, můžu potom přijet za tebou domů a přespat tam.“
„Díky, Sook.“ S rozpačitým pohledem mě rychle objal. „Jsem rád, že jsem Crystal neposlechl a řekl ti to. Nečekala, že jí pomůžeš.“
„Je mi jedno, jestli se máme rády nebo ne, ale ráda bych se ujistila, že jsem neklesla tak hluboko, abych jí nepomohla.“ Snad si Crystal nemyslela, že mě její utrpení nechá v klidu, nebo mě dokonce potěší?
Zklamaně jsem sledovala obě zcela odlišná auta, jak odjíždějí po cestě k hlavní silnici. Potom jsem zamkla a rozčarovaně jsem sedla za volant svého vozu.
Rušný den ale zdaleka nebyl u konce. Sotva jsem to odpoledne vešla zadním vchodem do baru, Sam si mě zavolal do kanceláře.
Vydala jsem se za ním, abych zjistila, o co mu jde. Už předem jsem zjistila, že tam čeká ještě několik lidí a že mě otec Riordan podrazil.
Kromě mého šéfa stály v pracovně další čtyři osoby. Sam z toho také nebyl nadšený, ale snažil se tvářit co nejpříjemněji. Docela jsem se divila, že ani otci Riordanovi nedělali radost lidé, které sem přivedl. Měla jsem tušení, kdo to je. Krucinál! Otec Riordan k nám dotáhl nejen Peltovy, ale také asi sedmnáctiletou dívku. To byla určitě její sestra Sandra.
Tři cizinci na mě upřeli zkoumavý pohled. Rodiče Debbie Peltové byli vysocí a hubení. Otec měl brýle a z jeho plešaté hlavy trčely do stran uši připomínající ucha džbánu. Až na to, že působil až příliš úpravně, byl docela pohledný. Matka měla na sobě kalhotový kostým od Donny Karanové a k němu kabelku téže slavné značky. Ze stejné dílny pocházely i její lodičky. Sandra Peltová vypadala uvolněněji a její útlou postavu pevně obepínaly džíny a tričko.
Otec Riordan mi je formálně představil, ale skoro jsem ho neslyšela. Vadilo mi, že se neustále pletou do mého života. Řekla jsem otci Riordanovi, že je nechci vidět, ale stejně je sem přivedl. Manželé Peltovi mě probodávali pohledem svých zkoumavých očí. Maria-Star prohlásila, že jsou divocí. Já bych spíš řekla, že zoufalí.
Sandra byla z úplně jiného těsta: jako druhé dítě nepatřila − ani nemohla − mezi měňavce. Ale zároveň přede mnou rozhodně nestál obyčejný smrtelník. Náhle mě na ní něco upoutalo a poslalo všechny mé předchozí úvahy k ledu. Sandra Peltová byla měňavec. Už dříve se mi doneslo, že Peltovi mají se svou druhou dcerou mnohem lepší vztahy než s Debbií. Když jsem si dala všechny informace dohromady, pochopila jsem proč. Sandra Peltová ještě nebyla dospělá, ale měla podivuhodnou sílu. Byla čistokrevný vlkodlak.
To ale nešlo, ledaže…
Ano. Debbie Peltová, která na sebe brala podobu lišky, byla adoptovaná. Věděla jsem, že vlkodlaci mívají s plozením dětí velké potíže, proto jsem usoudila, že se Peltovi vzdali naděje na svého vlastního potomka a adoptovali alespoň nějakého malého nadpřirozeného tvorečka. Plnokrevný měňavec jim musel připadat schůdnější než normální člověk. Pak adoptovali ještě jednu dceru. A ta už byla čistokrevný vlkodlak.
„Sookie,“ ozval se otec Riordan. Jeho okouzlující hlas s irským přízvukem prozrazoval mrzutou náladu. „Dnes za mnou přišli Barbara a Gordon. Nespokojili se s tím, když jsem jim vysvětlil, že už k Debbii nechcete říkat nic dalšího. Chtěli, abych je sem vzal, a nenechali si to vymluvit.“
Můj vztek trochu polevil, ale na jeho místo nastoupil jiný pocit. Byla jsem tak nervózní, že jsem instinktivně nasadila zářivý úsměv. Peltovým se ale vůbec nezamlouval.
„Je mi to opravdu líto,“ začala jsem. „A mrzí mě, že nevíte, co se s Debbií stalo. Ale já už vám opravdu nic víc říct nemůžu.“
Barbaře Peltové skanula po tváři slza. Pohotově jsem vytáhla z kabelky kapesník. Podala jsem jí ho a Barbara si jím otřela obličej. „Myslela si, že se jí snažíte Alcida odloudit,“ poznamenala.
O mrtvých se má mluvit jen v dobrém, ale v případě Debbie Peltové to byl nadlidský úkol. „Budu k vám upřímná, paní Peltová,“ řekla jsem. Ale zase ne příliš. „Když Debbie zmizela, byla už zasnoubená s někým jiným. Pokud se nepletu, ten muž se jmenoval Clausen.“ Barbara Peltová váhavě přikývla. „Díky tomu mohl Alcide chodit, s kým se mu zachtělo. Strávili jsme spolu několik dnů.“ V tom jsem nelhala. „Ale už několik týdnů jsem ho neviděla. Teď si našel jinou. Debbie se šeredně mýlila, když si o mně myslela právě tohle.“
Sandra Peltová se kousla do rtu. Měla vysokou postavu, tmavé hnědé vlasy a čistou pleť, na níž byl patrný jen lehký dotek líčidel. Její dokonale rovné zuby zářily bílou barvou a její kruhové náušnice byly tak mohutné, že by si na ně mohl jako na bidýlko sednout i papoušek. Ověsila se drahým oblečením ve stylu toho nejlepšího z obchodního domu.
Tvářila se na mě jako čert. Ani krapínek se jí nelíbilo, co tu povídám. Byla teprve v pubertě a cloumaly s ní emoce. Vybavila jsem si, jak jsem se v jejím věku chovala já, a srdce mi sevřela lítost.
„Znala jste oba dva,“ začala Barbara Peltová opatrně. Zřejmě moje slova vůbec nepochopila. „Musela jste vědět, že jejich vztah byl − je − jako na houpačce. Ať už Debbie udělala cokoliv, nikdy by ho neohrozila.“
„To určitě,“ prohlásila jsem. Možná to vyznělo trochu neuctivě. Pokud jsem někomu prokázala službu tím, že jsem Debbii zabila, byl to Alcide Herveaux. Jinak by se s tou megerou trápili ještě dalších pár let, a možná i zbytek života.
Když zazvonil telefon, Sam se k nám otočil zády, ale já jsem na jeho tváři koutkem oka spatřila úsměv.
„Máme zkrátka dojem, že určitě víte o nějaké drobnosti, která by nám naši dceru mohla pomoct vypátrat. Jestli − jestli vážně zemřela, chceme potrestat jejího vraha.“
Dlouze jsem se na Peltovy zadívala. Za sebou jsem zaslechla Sama, jak udiveně odpovídá hlasu v telefonním sluchátku.
„Paní a pane Peltovi, Sandro, když Debbie zmizela, vypovídala jsem na policii. Spolupracovala jsem s nimi ze všech sil. Mluvila jsem i s těmi soukromými detektivy, když se tu − stejně jako vy − zčistajasna objevili. Sešla jsem se s nimi u sebe doma. Zodpověděla jsem všechny jejich otázky.“ Jen jsem jim neřekla pravdu.
(Ano, vlastně jsem si úplně všechno vycucala z prstu, ale projevila jsem snahu.)
„Soucítím s vámi a moc bych vám přála, abyste zjistili, co se s Debbií stalo,“ pokračovala jsem pomalu a pečlivě vážila každé slovo. Zhluboka jsem se nadechla. „Tohle ale musí jednou skončit. Co je moc, to je moc. Už jsem řekla všechno, co vím.“
Sam se kolem mě protáhl a k mému údivu se rozeběhl do baru. Nikomu z návštěvníků v pracovně neřekl ani ň. Otec Riordan se za ním vyděšeně ohlédl a já jsem se už nemohla dočkat, až Peltovi zmizí. Něco tu nehrálo.
„Chápu, co tím chcete říct,“ odpověděl upjatě Gordon Pelt, který až doteď mlčel. Řekla bych, že se mu tahle situace vůbec nezamlouvala. „Vím, že jsme na to nešli úplně nejlépe, ale když si uvědomíte, co všechno jsme protrpěli, určitě se na to budete dívat jinak.“
„Jistě,“ odpověděla jsem. Možná to nebyla tak úplně pravda, ale přímo jsem jim nelhala. Zavřela jsem kabelku, schovala ji do šuplíku v Samově stole, kam si je odkládaly všechny servírky, a vydala se do baru.
Sotva jsem vešla, všechno se na mě sesypalo. Něco se určitě stalo, barem poletovaly a bzučely vzrušené myšlenky plné nervozity, která hraničila s panikou.
„Co se děje?“ zeptala jsem se Sama, když jsem se za ním připlížila za barový pult.
„Zrovna jsem řekl Holly, že jí volali ze školy. Její syn se ztratil.“
Po zádech mi přeběhl mráz. „Jak to?“
„Daniellina matka vyzvedává ze školy svou vnučku Ashley a obvykle bere i Codyho.“ Danielle Grayová a Holly Clearyová se spřátelily už na střední škole a držely pospolu i v době, kdy se oběma rozpadlo manželství. Nejraději pracovaly společně. Mary Jane Jasperová byla pro svoji dceru Danielle životní oporou a občas se stejně šlechetně starala i o Holly. Ashley bylo asi osm let a její bratr Mark Robert oslavil teprve čtvrté narozeniny. Holly měla pouze syna jménem Cody, kterému bylo šest let a chodil do první třídy.
„Škola někomu dovolila vyzvednout cizí dítě?“ Doneslo se mi, že učitelé si poslední dobou začali dávat pozor, jestli děti ze školy opravdu odvážejí jejich příbuzní.
„Nikdo neví, kam se poděl. Hlídala je učitelka Halleigh Robinsonová. Zrovna stála venku a sledovala, jak děti nastupují do aut. Cody si prý zničehonic vzpomněl, že na stole nechal obrázek pro mamku, a rozběhl se nazpět. Halleigh ho neviděla vyjít ven, a když se vrátila dovnitř, aby se po něm podívala, nebylo po něm ani stopy.“
„Paní Jasperová na Codyho čekala?“
„Ano, nakonec tam zůstala sama v autě s vnučkou.“
„To je děs! David o tom asi nic neví, že?“ David, Hollyin bývalý manžel, bydlel ve Springhillu a už si našel novou manželku. Všimla jsem si, že Peltovi už odešli, o jednu starost míň.
„Zřejmě ne. Holly mu volala do práce. Byl tam celé odpoledne a vůbec se odtamtud nehnul. David pak zavolal své druhé ženě, která právě vyzvedla svoje děti ze školy ve Springhillu. Policisté jim pro jistotu prohledali dům. Teď už je David na cestě sem.“
Holly seděla za stolem, a ačkoliv neplakala, v očích měla tak zoufalý výraz, jako kdyby se právě vrátila z pekla. Danielle seděla na bobku vedle ní, držela ji za ruku a naléhavě jí cosi šeptala. Naproti Holly seděl detektiv Alcee Beck a telefonoval. Na stole před sebou měl položenou propisovací tužku a zápisník.
„Prohledali už školu?“
„Jo. Je tam Andy. A taky Kevin a Kenya.“ Kevin a Kenya pracovali jako policisté na místní stanici. „Bud Dearborn právě vyhlašuje pátrání.“
Představila jsem si, jak se asi Halleigh musí cítit; bylo jí teprve třiadvacet a zdejší škola byla její první učitelská štace. Ničím se neprovinila, ale když se ztratí dítě, vina může ulpět na komkoliv.
Zamyslela jsem se, jak bych jim mohla pomoct. Tohle byla příležitost, jak proměnit svůj handicap v užitečný nástroj. Celá léta jsem musela držet jazyk za zuby. Nikoho nezajímalo, co všechno vím. Lidé se člověku s mými schopnostmi vyhýbají. Přežila jsem díky tomu, že jsem si zamkla pusu na sedm západů. Když jsem před lidmi nevystavovala svoje schopnosti, mnohem snadněji na ně zapomínali nebo nad nimi jen nevěřícně mávli rukou.
Chtěli byste se snad stýkat se ženou, která ví, s kým podvádíte svoji manželku? Kdybyste byl chlap, chtěl byste, aby nějaká žena věděla, že potají toužíte po krajkovém spodním prádle? Snažil byste se sbalit holku, která zná všechny vaše slabiny a ví, co si myslíte o všech lidech v okolí?
Ne, to určitě ne.
Šlo ale o dítě. Proč bych se měla držet zpátky?
Podívala jsem se na Sama. Ten můj chmurný pohled opětoval. „Je to smutné, co, cher? Co s tím uděláš?“
„Cokoliv bude potřeba. Ale musím se do toho pustit hned teď,“ odpověděla jsem.
Sam přikývl. „Jeď ke škole,“ řekl a já ho poslechla.
2024 ©