Jakmile jsem nazítří ráno vstala, vyťukala jsem číslo bratrova mobilu. Moc dobře jsem se nevyspala, ale aspoň na chvíli jsem usnula. Jason zvedl telefon už po druhém zazvonění. Ve sluchátku se ozvalo trochu roztržité „Haló?“
„Ahoj, bráško! Jak se ti vede?“
„Poslouchej, potřeboval bych s tebou hodit řeč. Teď ale nemůžu. Za pár hodin se u tebe zastavím.“ Potom bez rozloučení zavěsil. Zdálo se, že mu něco dělá starosti. Bezva! Jako bych už neměla svých starostí víc než dost.
Zaletěla jsem pohledem k budíku. Během těch několika hodin se stačím upravit a zajet do města na nákup. Jason sem může přijet zhruba kolem poledne, a jak ho znám, určitě bude čekat, že dostane něco k obědu. Stáhla jsem si vlasy do ohonu a nadvakrát je obepnula širokou gumičkou, čímž jsem si na hlavě udělala jakýsi drdol, z něhož mí do všech stran trčely konečky vlasů. Napadlo mě, že s takovým účesem vypadám docela roztomile.
Bylo svěží březnové ráno, které slibovalo, že je vystřídá teplé odpoledne. Jasná obloha mi hned zlepšila náladu, takže jsem si v autě stáhla okénko a celou cestu do Bon Temps jsem si prozpěvovala. To ráno bych si nejradši zazpívala s Alem Yankovicem.
Projela jsem kolem lesa, minula pár domků a nechala za sebou pole, na kterém se pásly krávy. (A dokonce i pár bizonů. Člověk by nevěřil, co všechno jsou lidé schopní chovat.)
V rádiu hráli starou dobrou Blue Hawaii, při níž mě napadlo, kde je asi konec Bubbovi. Kupodivu teď mou mysl nezaměstnával vlastní bratr, ale upír, kterého teď všichni znali jako Bubbu. Už tři nebo čtyři týdny jsem ho neviděla. Třeba ho louisianští upíři přestěhovali do jiné skrýše. Nebo jednoduše někam odešel, jak míval ve zvyku. V takových chvílích pak o něm vycházely dlouhé články v novinách, které se prodávají u pokladen v supermarketech.
I když jsem si cestou připadala šťastná a spokojená, zčistajasna se mi v hlavě urodila jedna z myšlenek, které vás v takových okamžicích napadají: Škoda že tu teď vedle mě nesedí Eric! Vítr by mu čechral vlasy a on by vypadal úchvatně. Líbilo by se mu to. Ano. Dokud by se z něj na denním světle nestal škvarek.
Uvědomila jsem si, že na Erica myslím právě díky tomu, že dnešní ráno bylo jako stvořené k tomu, abyste si je užili s člověkem, na kterém vám záleží a jehož společnost je vám příjemná. A přesně tímhle člověkem pro mě byl Eric v době, kdy na něj mstivá čarodějnice seslala kletbu. Toužila jsem po Ericovi, který nebyl zocelený staletými politickými spory mezi upíry, a který nepohrdal lidmi a jejich životy, po Ericovi, který nenesl zodpovědnost za všechny své podniky a za své podřízené upíry a několik obyčejných smrtelníků. Jinými slovy − toužila jsem po Ericovi, který se už nikdy nevrátí.
Prásk! Čarodějnice byla mrtvá a Ericovo chování se vrátilo do starých kolejí. Eric zbavený prokletí mě nesnášel, zbožňoval mě a nevěřil ani za mák ani mně, ani svým pocitům.
Zmučeně jsem si povzdechla a rázem mě opustila chuť do zpěvu. Dočista ze mě vyprchala. Hned vzápětí jsem se však v duchu okřikla, abych se přestala chovat jako trudnomyslná slepice. Byla jsem mladá, zdravá, venku bylo nádherně a na páteční večer jsem měla domluvené rande. Umínila jsem si, že si dnešní den užiju, takže jsem se před cestou do obchodu zastavila v butiku, který patřil mé kamarádce Taře Thorntonové.
Dost dlouho jsem ji neviděla. Nedávno odjela za svou tetou do Texasu a od návratu se nehnula z obchodu. Alespoň mi to tvrdila, když jsem jí zavolala a poděkovala za půjčení auta. Při požáru, který mi doma zachvátil celou kuchyni, přeskočily plameny i na mé staré auto, a Tara mi proto půjčila svůj dva roky starý Chevrolet Malibu. Mezitím si totiž pořídila jiné nové vozítko (radši nechci vědět, jak k němu přišla) a staré ještě nestihla prodat.
Asi před měsícem mi k mému údivu přišla od Tary obálka s papíry k autu, prodejní smlouvou a dopisem, v němž mi vysvětlovala, že odteď patří její auto mně. Pokusila jsem se jí to přes telefon vymluvit, ale nakonec mi nezbylo nic jiného, než od ní co nejpokorněji auto přijmout.
Chtěla se mi tím odvděčit za to, že jsem ji vytáhla ze smrtelně nebezpečné bryndy. Abych jí ale vůbec pomohla, musela jsem požádat o laskavost Erica. Nevadilo mi to. S Tarou jsem se přátelila skoro celý život. Pokud dostane rozum a bude se držet co nejdál od nadpřirozeného světa, zůstane v bezpečí.
I když jsem byla ráda, že můžu jezdit tím nejmodernějším autem, jaké jsem kdy měla, mnohem víc by mě potěšilo, kdyby moje a Tařino přátelství nikdy neochablo. Zmocnil se mě dojem, že jí připomínám až příliš mnoho nepříjemných zážitků, takže jsem se jí raději nijak nevnucovala. Teď jsem ale dospěla do bodu, kdy bych tu zeď, která mezi námi vyrostla, strašně ráda strhla.
Tařin butik sídlil v obchodním centru na jižním okraji Bon Temps. Před obchodem parkovalo ještě jedno auto. Usoudila jsem, že pokud se setkáme v přítomnosti třetí osoby, nevkradou se do našeho rozhovoru osobní problémy.
Tara právě obsluhovala Andyho sestru Portii. Raději jsem se tedy pustila do prohlížení šatů velikosti třicet osm a potom i čtyřicet. Portia seděla u stolku s katalogem od Isabelle. To mě upoutalo. Tara je místní zástupkyní firmy Svatební potřeby Isabelle, která sestavuje katalog, z něhož se stala bible nastávajících novomanželek. V obchodech si můžete vyzkoušet šaty pro družičku a podle toho si objednat správnou velikost v jedné z dvaceti různých barev. Kromě toho Isabelle nabízí pětadvacet modelů pro nevěsty, po kterých se vždycky jen zapráší. Připraví vám i pozvánky na svatby, výzdobu, podvazky, květiny pro družičky a všechny možné drobnosti, které vás jen napadnou. Isabelle se ale zaměřuje na střední třídu, a Portia rozhodně patřila k té vyšší.
Díky tomu, že vyrůstala s bratrem v domě své babičky v Magnoliové ulici, během své upjaté výchovy si osvojila jistou gotickou okázalost. Opravený dům i častější večírky, které její babička pořádala, přinášely Portii uspokojení, které na ní rozhodně bylo znát. K nám do baru sice příliš často nechodila, ale když už se zastavila, věnovala se ostatním hostům víc než dřív a občas se i usmála. Portia vypadala ve svých třiceti letech docela obyčejně, a jediná věc, která na ní mohla člověka upoutat, byly její husté lesklé hnědé vlasy.
Portia dumala nad svatbou, zatímco Taře se honily hlavou peníze.
„Musím to ještě probrat s Halleigh, ale myslím, že budeme potřebovat čtyři stovky pozvánek,“ prohlásila Portia a mně v té chvíli málem spadla čelist.
„Dobře, Portio, jestli vám nevadí, že si připlatíte, můžeme je tu mít za deset dnů.“
„Och, bezva!“ vyhrkla nadšeně Portia. „Já a Halleigh si samozřejmě vezmeme jiné šaty, ale pro družičky bychom mohly objednat stejný model. Možná jen v jiné barvě. Co vy na to?“
Já na to, že moje zvědavost mě jednou zabije. Copak se Portia taky chystá pod čepec? S tím účetním z Clarice, se kterým chodila? Vtom Tara zpozorovala přes regál moji tvář a mrkla na mě, protože Portia byla právě zahleděná do katalogu. Tara byla nadšená, že u ní nakupoval někdo s plným prasátkem, a vůbec se na mě nezlobila. Rázem mi spadl kámen ze srdce.
„Jeden styl v různých barvách − samozřejmě tak, aby k sobě ladily − bude originální,“ řekla Tara. „Kolik budete mít družiček?“
„Každá z nás pět,“ odpověděla Portia, aniž odtrhla pohled od stránky, kterou měla před očima. „Můžu si vzít ten katalog domů? Aspoň si ho s Halleigh dneska večer prohlédneme.“
„Mám tu jenom jednu kopii navíc, oni totiž vydělávají tak, že si za tyhle katalogy nechávají nekřesťansky platit,“ vysvětlila jí Tara s okouzlujícím úsměvem ve tváři, který nasazovala vždy, když to bylo potřeba. „Půjčím vám ho domů, když mi odpřísáhnete, že ho zítra vrátíte.“
Portia mávla rukou jako malá holka a zasunula si tlustý katalog do podpaždí. Přišla sem oblečená v právnické „uniformě“: staromódním hnědém kostýmku a hedvábné blůze. Nohy jí obepínaly béžové punčocháče a přes rameno měla přehozenou kabelku ve stejné barvě. Nuda s velkým N.
Portia byla celá natěšená a hlavou se jí honila jedna spokojená představa za druhou. Uvědomovala si sice, že ve srovnání s Halleigh bude vypadat trochu staře, ale především ji těšilo, že se konečně provdá. Dobře se pobaví, dostane spoustu dárků, pořídí si svatební šaty, bude si vychutnávat všeobecnou pozornost a především bude cítit uspokojení, že si našla manžela. Portia zvedla hlavu od katalogu a zadívala se přes regál. Vyzařovalo z ní tak obrovské štěstí, že dosahovalo až ke mně.
„Dobrý den, Sookie!“ zavolala na mě a téměř se zazubila. „Andy mi řekl, jak moc jste mu pomohla překvapit Halleigh. Jsem vám za to moc vděčná.“
„Ráda jsem pomohla,“ odpověděla jsem jí svým vlastním úsměvem. „Takže můžu pogratulovat i vám?“ Vím, že se gratuluje jen ženichovi, a ne nevěstě, ale Portii to určitě nebude vadit.
A také že nevadilo. „Budu se vdávat,“ přiznala mi. „Rozhodli jsme se, že budeme mít společný obřad s Andym a Halleigh. Oslava se bude konat doma.“
Samozřejmě. K čemu by byl člověku takový palác, když ne k oslavě?
„Určitě vám to dá spoustu práce. Musíte všechno stihnout do − dokdy vlastně?“ zeptala jsem se co nejúčastněji a zároveň ustaraně.
„V dubnu. Ani mi o tom nemluvte!“ odpověděla se smíchem Portia. „Babička už je z toho na prášky. Zkoušela zavolat do každé cateringové firmy, kterou zná, a rezervovat si druhý víkend. Nakonec jí vyhověli v Noblese, protože jim na ty dny někdo zrušil objednávku. A dneska odpoledne za ní přijede jeden člověk ze Zahrad a lesů.“
Firmu Zahrady a lesy řídili nejlepší zahradní architekti z celého okolí, alespoň pokud jste věřili jejich všudypřítomným reklamám. Obě společnosti byly zárukou toho, že tahle dvojitá svatba bude pro společenský život v Bon Temps naprostá bomba.
„Napadlo nás, že obřad uspořádáme před domem a stany rozestavíme vzadu,“ pokračovala Portia. „Kdyby nás zaskočil déšť, museli bychom se přesunout do kostela a hostinu odbýt v okresním kulturním domě. Musíme si všichni držet palce, aby to nebylo zapotřebí.“
„To zní skvěle.“ Na nic jiného jsem se v té chvíli nezmohla. „Jak ten shon skloubíte s prací?“
„Nějak to už zvládnu.“
Nechápala jsem, proč se do té svatby všichni čtyři tak hrnou. Copak nemohli počkat do léta, kdy bude mít Halleigh volno? Nemohli dát Portii čas, aby si v kalendáři zajistila dostatek času pro skutečnou svatbu s líbánky? A její budoucí manžel je účetní. Horší termín než dobu, kdy lidé odvádějí daně, si snad ke svatbě vybrat nemohli.
Nebo… možná je Portia těhotná. Pokud ano, vůbec na to nemyslela. Ani jsem to od ní nečekala. Páni, kdybych já zjistila, že budu mít dítě, radostí bych skákala do stropu! Samozřejmě jen tehdy, pokud by mě jeho otec miloval a vzal si mě − nejsem dost vytrvalá, abych ho vychovávala jako svobodná matka. Kdyby to tak dopadlo, babička by se určitě obrátila v hrobě. Moderní názory na svobodné matky totiž šly zcela mimo ni a nestačily jí přitom ani rozčepýřit vlasy.
Všechny tyto úvahy mě natolik zaměstnaly, že mi chvíli trvalo, než jsem pochopila, co mi Portia říká. „Tak se snažte si nic na druhou dubnovou sobotu neplánovat,“ dodala s tím nejvlídnějším úsměvem, na jaký se zmohla.
Slíbila jsem, že si udělám volno, a samým údivem jsem si přitom šlapala na jazyk. Proč mě tam vůbec chtěla? Asi se jí z té svatební horečky zatočila hlava. S Bellefleurovými jsme se přece vůbec nepřátelili.
„Poprosili jsme Sama, jestli by si nevzal na starost bar,“ pokračovala Portia. V té chvíli mi všechno začalo docházet. Chtěla, abych mu tam pomáhala.
„Uspořádáte ji odpoledne?“ zeptala jsem se. Sam občas zaskakoval i v jiných barech, ale v sobotu jsme U Merlotta bývali v jednom kole.
„Ne, večer,“ odpověděla, „ale už jsem s ním mluvila. Sam souhlasil.“
„Tak dobře.“
Portia z mého tónu vyčetla víc, než jsem chtěla říct, a začervenala se. „Glen by rád pozval několik klientů,“ řekla, ačkoliv jsem po ní žádné vysvětlení nechtěla. „Ale ti můžou přijít jedině po setmění.“ Glen Vicks pracoval jako účetní. Ještě že jsem si vzpomněla, jak se jmenuje. Najednou mi všechno došlo a pochopila jsem, proč se Portia stydí. Glenovi klienti byli upíři. No tohle! Nakonec jsem se na ni usmála.
„Určitě budete mít krásnou svatbu. Ráda na ni přijdu,“ řekla jsem, „když jste byla tak hodná a pozvala mě.“ Záměrně jsem předstírala, že jsem ji nepochopila. Portia přesně podle očekávání zrudla ještě víc. V té chvíli jsem dostala nápad, kvůli němuž jsem musela hodit za hlavu jedno ze svých pravidel.
„Portio,“ začala jsem váhavě, „možná by bylo dobré pozvat Billa Comptona.“
Portia Billa nesnášela − stejně jako všechny ostatní upíry −, ale jednu dobu, když se to hodilo do jejích plánů, s ním dokonce randila. Bylo to zvláštní, protože Bill krátce poté zjistil, že chodí se svou pra-pra-pra-pra-pravnučkou.
Chvíli ji nechal v domnění, že se o ni také zajímá. Chtěl pouze zjistit, o co jí jde, a uvědomil si, že jí nahání husí kůži. Jenomže potom se dopídil, že Bellefleurovi jsou jeho jediní žijící potomci, a tajně jim věnoval hříšně velkou sumu peněz.
Z Portiiných myšlenek jsem vyčetla, že se jí jen snažím vmést do obličeje onu krátkou dobu, kdy chodila s Billem. Vůbec po tom netoužila a vadilo jí, že jsem o tom začala.
„Proč myslíte?“ zeptala se chladně. Musela jsem jí přičíst k dobru, že hned nevyrazila pryč. Tara se u stolku zamyšleně probírala katalogem od Isabelle, ale věděla jsem, že nás slyší. Nebyla přece hluchá.
V hlavě mi zuřila bitva. Nakonec jsem se rozhodla neuposlechnout svůj vlastní vnitřní hlas a dát spíš na Billovy názory. „Tak tedy ne,“ řekla jsem váhavě. „Vaše svatba, vaši hosté.“
Portia se na mě zadívala, jako kdyby mě viděla poprvé v životě. „Ještě pořád spolu chodíte?“ zeptala se.
„Ne. Bill je teď se Selah Pumphreyovou,“ odpověděla jsem co nejklidněji a nejvěcněji.
Portia si mě ještě znovu přeměřila zvláštním pohledem a bez dalšího slova vyrazila ke svému autu.
„Co to mělo znamenat?“ podivila se Tara.
Nemohla jsem jí to vysvětlovat, proto jsem přeskočila k tématu, které bylo Tařinu obchodnickému srdci blíž. „Jsem ráda, že jste si plácly.“
„To já taky. Kdyby to neměla za pár, určitě by se s Isabelle nikdy nespokojila,“ odpověděla Tara na rovinu. „Milionkrát by odjela do Shreveportu, aby tam něco zařídila. Jenomže na to nemá čas. Drží chudinku Halleigh v hrsti. Dneska odpoledne sem přijde a já jí ukážu totéž co Portii. Nakonec dá na ni. Mně to ale nevadí. Objednala si celý servis, protože v Isabelle jí všechno připraví včas. Pozvánku, děkovné dopisy, šaty, květiny pro družičky a dokonce i šaty pro budoucí tchyni − jedny si vezme paní Caroline a druhé Halleighina matka. Každou drobnost dostanou buď tady, nebo jim ji doručí z katalogu.“ Potom si mě přeměřila zkoumavým pohledem. „Proč jsi vlastně přijela?“
„Potřebuju nějaké šaty na rande. Jdeme ve Shreveportu do divadla,“ řekla jsem. „Teď jedu nakoupit a pak domů uvařit Jasonovi něco k obědu. Najdeš tu pro mě něco?“
Taře se ve tváři rozsvítil úsměv dravce. „Och,“ vydechla, „pár věcí určitě.“
2024 ©