Příští večer jsem vzala v práci telefon. Volat v pracovní době není zrovna dobrý nápad a Samovi se to příliš nelíbí, pokud nejde vyloženě o stav nouze. Protože se mi to ze všech servírek stává nejméně často − vlastně bych všechny svoje hovory z práce mohla spočítat na prstech jedné ruky − pokusila jsem se zaplašit výčitky svědomí a naznačila jsem Samovi, že si hovor vezmu v jeho pracovně.
„Haló?“ řekla jsem váhavě.
„Sookie,“ odpověděl známý hlas.
„Och, Pam, zdravím!“ Rázem se mi ulevilo, ale potom jsem zbystřila pozornost. Pam byla Ericova zástupkyně a v jistém smyslu slova i jeho potomek.
„Šéf vás chce vidět,“ prohlásila. „Volám z jeho kanceláře.“
Ericova kancelář v zadní části jeho nočního klubu Transfusia byla téměř zvukotěsná. V pozadí jsem jen matně slyšela vyhrávat upíří stanici KDED, z reproduktorů zněla skladba After Midnight od Erica Claptona.
„Tsss, tsss, tsss! Už má nos tak vysoko, že ani nevyřizuje hovory?“
„Ano,“ přisvědčila Pam. Všechno brala až příliš doslovně.
„O co jde?“
„Jen poslouchám jeho příkazy,“ dodala. „Když mi nařídí, abych zavolala telepatce, vytočím vaše číslo. Máte za ním přijet.“
„Ráda bych věděla trochu víc, Pam. Právě teď se mi za Ericem moc nechce.“
„Jste tvrdošíjná.“
Jejda! K tomuhle slovu jsem se ve svém kalendáři ještě nedostala. „Asi vám nerozumím.“ Řekla bych, že je lepší na rovinu přiznat, že něco nevíte, než si na něco hrát.
Pam si povzdechla, jako kdyby trpěla na mučidlech. „Zašprajcovala jste se,“ vysvětlila mi s výrazným anglickým přízvukem. „To byste ale neměla. Eric se k vám chová s úctou.“ Z jejího hlasu jsem vycítila udivený podtón.
„Nemíním obětovat svou pracovní dobu ani volný čas, abych jezdila do Shreveportu a tancovala podle toho, jak Jeho Výsost píská,“ namítla jsem − z dobrého důvodu. „Jestli mi chce něco říct, ať zvedne zadek a přijede za mnou. Nebo může zvednout telefon a zavolat sám.“ Tak!
„Kdyby chtěl ‚zvednout telefon a zavolat sám‘, už by to udělal. Mám vám vyřídit, abyste přijela v pátek v osm hodin večer.“
„To nemůžu.“
Významné ticho.
„Nepřijedete?“
„Nejde to. Mám schůzku,“ řekla jsem a snažila se nedat najevo, že si to náramně vychutnávám. Znovu ticho. Potom se Pam rozhihňala. „To je bezva,“ přehodila výhybku na hovorovou angličtinu. „To mu moc ráda vyřídím.“
Její odpověď mě znejistěla. „Ehm, Pam,“ začala jsem a v duchu horečně uvažovala, jestli bych radši neměla zařadit zpátečku, „poslyšte…“
„Och, to ne!“ namítla a málem se rozchechtala. Takhle se Pam nikdy nechovala.
„Vyřiďte Ericovi, že mu děkuju za kalendáře,“ řekla jsem. Eric neustále přicházel s nápady, jak z Transfusie vytřískat další zisk, proto nechal nafotit upíří kalendář. On sám se objevil hned na lednové stránce, která ho zobrazovala v posteli, zakrytého jen bílým kožichem. Na světlešedém pozadí se vznášely třpytící se sněhově vločky. Eric měl na zmuchlaném povlečení jednu nohu ohnutou v koleni a druhou se opíral o zem a s roztouženým pohledem v očích se díval do objektivu. (Claude by se od něj mohl naučit spoustu věcí.) Světlé vlasy mu splývaly na ramena a pravá ruka svírala bílý kožich tak, že zakrýval pouze jeho nádobíčko. Tělo měl lehce pootočené, aby divák jen taktak zahlédl jeho překrásný zadek, a pod pupkem se mu táhlo ochlupení jen o málo tmavší než jeho vlasy. Fotografie jako by hlásala: „Tady je moje zbraň!“
Z vlastní zkušenosti jsem věděla, že rozhodně nestřílel z žádné dětské pistolky, ale spíš náboji Magnum .357.
Dál než k lednové fotce jsem se nikdy nedostala.
„Vyřídím,“ odpověděla Pam. „Eric tvrdil, že kdybych se objevila v kalendáři pro ženy, nikoho bych tím nenadchla… takže jsem musela jít do toho pro muže. Mám vám ho taky poslat?“
„To se divím,“ řekla jsem. „Opravdu. Že jste na to kývla.“ Nedokázala jsem si Pam představit, jak pracuje na zboží určeném pro obyčejné smrtelníky.
„Když mi Eric něco řekne, udělám to,“ odpověděla suše. Ačkoliv měl Eric na Pam jako její stvořitel velký vliv, nikdy jsem ho neviděla dát jí rozkaz, který by se jí nelíbil. Buď ji dobře znal (což byla tak jako tak pravda), nebo byla svolná téměř ke všemu.
„Na té fotce mám bičík,“ dodala Pam. „Podle fotografa jsem zlatý důl.“ Co se týče sexu, měla různé chutě.
Dlouho jsem dumala, jak na fotografii asi vypadá. „To určitě, Pam! Ale přežiju i bez něj.“
„Všichni, kdo na tom kalendáři nějak spolupracovali, dostanou podíl.“
„Eric si ale určitě vezme víc než ostatní.“
„Je to šerif,“ poznamenala Pam uvážlivě.
„Jistě. Tak se mějte,“ rozloučila jsem se.
„Počkat, co mám Ericovi vyřídit?“
„Prostě mu povězte pravdu.“
„Vždyť víte, že se bude zlobit.“ Nepřipadalo mi, že se ho Pam bojí. Ve skutečnosti byla nadšená.
„To je jeho problém,“ odsekla jsem trochu dětinsky a tentokrát jsem už opravdu zavěsila. Rozzlobený Eric ale zaručeně přinese problémy i mně.
Měla jsem dojem, že jsem udělala první krok k tomu, abych od sebe Erica nadobro odehnala. Neměla jsem tušení, co teď přijde. Když jsem šerifa pátého okrsku poznala, chodila jsem s Billem. Eric chtěl využít mých neobvyklých schopností a proto Billovi neustále ubližoval, aby mě k tomu donutil. Když jsem se s Billem rozešla, přišel o svůj donucovací prostředek a musel čekat, dokud od něj nebudu něco potřebovat. Potom jsem mu dala do ruky zbraň toho nejsilnějšího kalibru − přiznala jsem mu, že jsem zastřelila Debbii Peltovou. A bylo úplně jedno, že její tělo i auto ukryl sám Eric a vůbec netušil kam. Pokud by mě někdo obvinil z Debbiiny vraždy − byť by se moje vina nakonec neprokázala − úplně by mi to zničilo celý zbytek života. Navíc pochybuju, že bych to dokázala popřít.
Po zbytek večera jsem v práci přemýšlela, jestli Eric moje tajemství opravdu někomu vyzvoní. Kdyby to řekl policii, musel by přece přiznat, že ani on není bez viny, ne?
Cestou k baru mě přepadl detektiv Andy Bellefleur. Znala jsem ho odmalička, stejně jako jeho sestru Portii. Oba jsou o několik let starší než já, ale chodila jsem do stejné školy jako oni a žila v tomtéž městečku. Vychovávala je hlavně jejich babička, takže měli podobný osud jako já. Můj vztah s detektivem Bellefleurem připomínal horskou dráhu. Ale kvůli našemu věkovému rozdílu i jeho postavení detektiva jsme vůči sobě v dospělosti zachovávali zdvořilý odstup. Andy už několik měsíců chodil s Halleigh Robinsonovou, která pracovala jako učitelka.
Dnes večer se mi chtěl svěřit s jedním tajemstvím a o něco mě požádat.
„Poslouchejte, Sookie, Halleigh si objedná kuřecí talíř,“ začal bez okolků. Zaletěla jsem pohledem k jejich stolu, abych se přesvědčila, že Andyho přítelkyně sedí zády ke mně. Můj odhad se potvrdil. „Až nám ho přinesete, chci, aby v něm bylo schované tohle.“ Potom mi do ruky strčil malou krabičku potaženou sametem. Pod ní byla desetidolarovka.
„Jistě, Andy. Jako by se stalo,“ odpověděla jsem s úsměvem.
„Díky, Sookie,“ řekl Andy a konečně se na mě bezelstně, ale trochu vystrašeně usmál.
Andy se nepletl. Když jsem přišla k jejich stolu, Halleigh si objednala kuřecí talíř.
„Ať jsou tam hranolky navíc,“ poprosila jsem naši novou kuchařku, když jsem jí předávala objednávku. Chtěla jsem krabičku dobře zamaskovat. Kuchařka se ke mně od grilu otočila a probodla mě pohledem. V kuchyni se u nás už vystřídali lidé všech věkových skupin, barev pleti a sexuální orientace. Dokonce u nás jednou pracoval i upír. Teď ji měla pod palcem černoška ve středních letech Callie Collinsová. Byla docela při těle, takže jsem dost dobře nechápala, jak dokáže stát celý den na nohou v rozpálené kuchyni. „Hranolky navíc?“ zeptala se, jako by o ničem takovém v životě neslyšela. „Jasně. Hranolky navíc dostanou lidi jenom tehdy, když za ně zaplatí, a ne proto, že jste s nima sčuchnutá.“
Callie byla možná tak nabroušená kvůli tomu, že pamatovala dobu, kdy bílí a černí chodili do oddělených škol nebo čekáren a sedávali u oddělených fontán. Já jsem nic z toho nezažila, takže jsem na to nemínila brát ohled, kdykoliv jsem se s ní dala do řeči.
„Zaplatili si je,“ zalhala jsem. Nechtěla jsem jí to vysvětlovat na chodbě, kde by nás mohl zaslechnout nějaký náhodný kolemjdoucí. Abych všechno vynahradila, strčila jsem do pokladny dolar ze svého spropitného. I když jsme s Andym občas nevycházeli, přála jsem mu, aby u Halleigh uspěl. Všichni, kteří se chystají provdat do rodiny, které vládla Caroline Bellefleurová, si zaslouží alespoň nějaký romantický zážitek.
Když na mě Callie zavolala, že talíř je hotový, rozeběhla jsem se k ní. Schovat krabičku pod hranolky představovalo náročnější úkol, než jsem čekala, protože jsem musela všechno jídlo na talíři trochu přerovnat. Zajímalo mě, jestli Andyho vůbec napadlo, že se krabička zamastí a bude celá od soli. Ale co, s tímhle romantickým nápadem přišel on.
Spokojeně jsem odnesla talíř k jejich stolu. Když jsem ho pokládala před Halleigh, musel mě Andy úsečným pohledem upozornit, abych se přestala culit. Detektiv měl před sebou sklenici s pivem a Halleigh upíjela bílé víno. Coby učitelka moc nepila. Jakmile jsem splnila svůj úkol, otočila jsem se a zmizela. Ani jsem se jich jako správná servírka nezeptala, jestli si ještě něco přejí.
Od té chvíle jsem od nich nedokázala odtrhnout oči a neustále jsem je pokradmu pozorovala. Andy byl jako na trní a jeho roztěkané myšlenky doléhaly až ke mně. Nebyl si jistý, jestli Halleigh jeho nabídku přijme, a v duchu probíral všechno, co by jí mohlo vadit: byl o deset let starší než ona, měl nebezpečné povolání…
Všimla jsem si, když Halleigh zahlédla krabičku. Nebylo ode mě sice hezké šmírovat je při tak mimořádné příležitosti, ale upřímně řečeno, vůbec mi to nevadilo. Obvykle se držím zpátky, ale když mě v lidské mysli něco upoutá, většinou to prozkoumám trochu důkladněji. Navíc jsem přesvědčená, že mi moje schopnost dost komplikuje život, tudíž mám podle mě právo vytřískat z ní všechno příjemné, co v sobě skrývá.
V té chvíli jsem k nim stála zády a sbírala nádobí ze stolu, což obvykle měli na starost pomocníci z kuchyně. Byla jsem dost blízko, abych je slyšela.
Halleigh zprvu ani nehlesla. Teprve po drahné chvíli zašeptala: „Mám v jídle nějakou krabičku.“ Nechtěla dělat povyk, aby nenaštvala Sama.
„Já vím,“ odpověděl Andy. „Je ode mě.“
Halleigh rázem všechno došlo, její mozek začal pracovat na plné obrátky a jedna myšlenka překřikovala druhou.
„Och, Andy!“ vydechla. Určitě krabičku otevřela. Jen s vypětím všech sil jsem se neotočila a nepodívala se na ně.
„Líbí se ti?“
„Ano, je krásný.“
„Vezmeš si ho?“
Ticho. Halleigh se zamotala hlava. Jedna její polovina chtěla vykřiknout „Hurááá!“, ale druhá byla na rozpacích.
„Ano, ale pod jednou podmínkou,“ odpověděla váhavě.
Vycítila jsem, že to Andymu vyrazilo dech. Tohle rozhodně nečekal.
„A jaká je to podmínka?“ zeptal se. Zničehonic mluvil spíš jako policista než její partner.
„Musíme si najít vlastní bydlení.“
„Cože?“ Andyho tím znovu naprosto vykolejila.
„Vždycky jsem předpokládala, že budeš i po svatbě chtít zůstat ve vašem domě s babičkou a sestrou. Ano, je to tam překrásné a tvoje babička i Portia jsou moc milé.“
To od ní bylo hezké. Bod pro Halleigh.
„Ale já bych radši žila ve vlastním domě,“ dodala vlídně, čímž si u mě šplhla ještě víc.
Dalším špiclováním jsem se už nemohla zdržovat, protože na mě čekaly moje stoly. Pustila jsem se do plnění sklenic s pivem, uklízela talíře, odnášela Samovi k pokladně peníze a mezitím přemýšlela, jaký dojem na mě Halleigh udělala. Dům, ve kterém bydleli Bellefleurovi, patřil mezi nejhonosnější stavby v Bon Temps. Většina mladých žen by cedila krev, jen aby tam mohla bydlet, zvlášť od té doby, co díky penězům od tajemného sponzora prošel nákladnou rekonstrukcí. Tím sponzorem byl Bill, který se dozvěděl, že Bellefleurovi jsou jeho potomci. Tušil, že by od upíra žádné peníze nepřijali, proto upekl složitou šarádu s „nečekaným dědictvím“. Caroline Bellefleurová se díky němu pustila do přestavby domu se stejným nadšením, s jakým se teď Andy cpal cheeseburgerem.
O několik minut později mě Andy zastavil, právě když jsem se vydala k Sidu Mattovi Lancasterovi. Stárnoucí právník si musel na svůj hamburger s hranolky ještě chvíli počkat.
„Sookie, potřebuju něco vědět,“ pošeptal mi naléhavě.
„A co, Andy?“ Docela mě tím vylekal.
„Miluje mě?“ Jeho myšlenky mi prozradily, že se za tu otázku stydí. Měl svoji hrdost a chtěl se ujistil, že Halleigh nejde jen o jeho dům nebo příjmení, jak to zažil s ostatními děvčaty. Pokud jde o dům, o tom se už přesvědčil na vlastní uši. Halleigh tam bydlet nechtěla. Pokud ho opravdu miluje, Andy se s ní klidně nastěhuje do nějaké malé skromné komůrky.
Tohle po mně ještě nikdo nikdy nechtěl. Celé roky jsem si toužebně přála, aby mi lidé věřili a chápali mé schopnosti. Ale když jsem se toho teď konečně dočkala, najednou se mi to nelíbilo. Andy však čekal na odpověď a já ho nemohla odmítnout. Houževnatějšího člověka jsem snad v životě nepoznala.
„Miluje vás stejně jako vy ji,“ řekla jsem a Andy mě rázem pustil. Vykročila jsem ke stolu, k němuž jsem měla namířeno než mě detektiv zastavil, a když jsem se ohlédla, zjistila jsem, že na mě dál nehnutě zírá.
Jen si to přeber, pomyslela jsem si, ale potom jsem se trochu zastyděla. Jenomže pokud po takové odpovědi netoužil, neměl se mě ptát.
*
V lese kolem, který obklopoval můj dům, se cosi dělo.
Jakmile jsem přijela domů, převlékla jsem se ke spaní, což byl jeden z mých nejoblíbenějších okamžiků za celý den. Staré modré tričko po kolena mě hřálo a umožňovalo mi procházet se po domě, aniž bych si musela vzít župan. Napadlo mě, že bych mohla zavřít okno v kuchyni, protože březnový večer se stále víc ochlazoval. Zatímco jsem myla nádobí, zaposlouchala jsem se do zvuků přírody − venku o sobě dávaly vědět žáby a spousta hmyzu.
Všechny ty zvuky, kvůli nimž mi večer připadal stejně rušný jako končící den, ale po chvíli zničehonic utichly.
Zarazila jsem se a nechala ruce ponořené v teplé vodě pokryté nadýchanými mydlinkami. Vykoukla jsem z okna do tmy, ale potom jsem si uvědomila, jak dobře na mě díky rozhrnutým závěsům a otevřeným okenicím musí být zvenku vidět. Prostor před domem zalévalo světlo, ale lesy kolem něj tonuly v černé tmě.
Něco se tam pohybovalo. Zavřela jsem oči a pokusila se soustředit veškeré myšlenky na neznámého vetřelce. Vycítila jsem sice nějaký pohyb a ruch, ale byl to jen matný dojem.
Napadlo mě, že bych mohla zavolat Billovi, ale k tomu jsem se už jednou ze strachu o své bezpečí odhodlala a nemínila jsem z toho udělat zvyk. Co když si to lesem štráduje právě Bill? Občas se v noci vydával ven a hlídal mě. Toužebně jsem se zadívala na telefon na konci kuchyňské linky. (Nebo spíš tam, kde bude stát, až ji usadí.) Můj nový telefon se dal přenášet. Mohla jsem ho v okamžiku zvednout, zavřít se s ním do ložnice a zavolat Billovi, jehož číslo jsem měla uložené v rychlé předvolbě. Pokud mi to zvedne, rázem se dozvím, jestli se mám té věci v lese bát, ať už je to cokoliv.
Jestli je doma, určitě se za mnou hned rozběhne. Bude mu připadat, že říkám: „Prosím, Bille, zachraň mě! Chci, aby mě přišel zachránit nějaký velký silný upír!“
Nakonec jsem ale dospěla k názoru, že ať už se v lese potuluje cokoliv, určitě to není Bill, protože jsem zaslechla útržek myšlenek. Kdyby se totiž mezi stromy plížil upír, nic bych nezaregistrovala. Jejich myšlenky jsem totiž zaslechla jen dvakrát v životě, a v obou případech mě ochromil stejný pocit, jako kdyby mě zasáhla elektřina z vyhozených pojistek.
Telefon byl zavěšený hned vedle dveří − které jsem nezamkla.
Sotva jsem si to uvědomila, nemohl by mě u dřezu udržet ani pár volů. Rozeběhla jsem se k nim jako o závod, vyletěla na zadní verandu, zastrčila západku na proskleném vchodu, vrátila se do kuchyně a zamkla za sebou masivní dřevěné dveře, na které jsem si už předtím připevnila řetízek a bezpečnostní záklopku.
Když jsem dveře zabezpečila, opřela jsem se o ně. Snad lépe než kdokoliv jiný jsem věděla, jak slabou překážku představují zámky a dveře. Upír dokázal takovou fyzickou zábranu překonat jako nic − ale musel mít vaše pozvání dovnitř. Pro vlkodlaky už to tak jednoduché nebylo, ale ani oni s podobnými zabezpečovadly nedělali žádné štráchy, díky své obrovské síle se mohli dostat, kamkoliv se jim zlíbilo. Totéž platilo i pro ostatní měňavce.
Proč jsem jednoduše neuspořádala nepřetržitý den otevřených dveří?
Dvoje zavřené dveře mezi mnou a tou věcí v lese mě přesto poněkud uklidnily. Věděla jsem, že přední vchod je pevně zamknutý a zavřený na západku. Už několik dní jsem ho neotevřela. Moc návštěv za mnou nechodilo, a když už se nějaká objevila, většinou jsem ji pustila dovnitř zadními dveřmi.
Vrátila jsem se k oknu, zavřela ho, zajistila a přetáhla přes něj závěsy. Lépe už jsem se pojistit nemohla. Potom jsem se vrátila k mytí nádobí. Tričko na spaní mi na břiše celé navlhlo, protože jsem se opřela o dřez, abych uklidnila své roztřesené nohy. S přemáháním jsem se znovu pustila do práce a neskončila, dokud všechno nádobí neleželo na odkapávači a ve dřezu nezůstala jediná kapka vody.
Bedlivě jsem se zaposlouchala do zvuků noci. Les stále mlčel. Ačkoliv jsem uvedla do pohotovosti všechny smysly, které jsem měla k dispozici, tu slabou známku myšlenkových pochodů jsem už znovu nezachytila. Byla pryč.
Chvíli jsem zůstala sedět v kuchyni a žhavila mysl na plné obrátky, ale nakonec jsem se vrátila k rutině. Než jsem si vyčistila zuby, srdce mi už tlouklo normálně, a když jsem lezla do postele, téměř jsem dokázala samu sebe přesvědčit, že se nic neděje. Nikdy si ale nic nenalhávám. Bylo mi jasné, že se v lese cosi pohybovalo, a bylo to mnohem větší a strašidelnější než obyčejný mýval.
Hned potom, co jsem zhasla, se venku znovu rozkuňkaly žáby a hmyz ožil. Nic už je nevyrušilo a já brzy usnula.
2024 ©