21.kapitola

Napsal Jinny (») 16. 8. 2011 v kategorii Pravá krev - Bezpochyby mrtví, přečteno: 1503×

Jakmile si Quinn ujasnil co podnikne, nic ho nedokázalo zastavit. Hůř už jsme snad ani nemohli dopadnout, takže si řekl, že bychom měli jít dál. Zatímco já jen tiše šlapala za ním, abych se mu nepletla do cesty, Quinn začal větřit všechny vůně v okolí. Nakonec ho už dlouhé plížení v podřepu přestalo bavit a prohlásil: „Proměním se.“ Rychle se svlékl, složil oblečení do úhledného (mokrého) komínku a podal mi je. S potěšením jsem zjistila, že moje představy o jeho nádherném těle se do puntíku vyplnily. Když se Quinn začal svlékat, vůbec o tom nepřemýšlel, ale jakmile si všiml, že ho pozoruju, zastavil se a nechal mě, abych si ho prohlédla. Quinnova postava představovala hotový klenot, který kazilo jen několik škrábanců. Od krku až k lýtkům to byla hotová hora svalů.

„Líbí?“ zeptal se.

„Och, páni!“ vydechla jsem. „Připadám si, jako kdyby mi byly tři roky a někdo přede mě postavil Happy Meal od McDonalda.“

Quinn mi věnoval široký potěšený úsměv. Přikrčil se k zemi. Věděla jsem, co teď přijde. Vzduch kolem Quinna se začal chvět a mihotat. A uvnitř tohoto ochranného obalu se Quinn začal měnit. Jeho svaly se rozvlnily a začaly se přemisťovat, kosti měnily tvar a na kůži mu vyrašila srst. Nic z toho jsem samozřejmě přímo neviděla, pouze jsem si to představovala. Celý proces přeměny provázel děsivý lomoz, odporný zvuk plný hlubokých tvrdých tónů − jako kdybyste v obrovském hrnci vařili ztuhlé lepidlo plné kusů dřeva a kamení.

Nakonec se přede mnou zjevil tygr. Pokud Quinn vypadal jako nahý muž krásně, v tygří podobě byl stejně nádherný. Tmavě oranžovou srst protínaly černé pruhy, které na břiše a hlavě přecházely do bílé barvy. Oči se mu protáhly a duhovky se zbarvily dozlatova. Mohl mít přes dva metry na délku a vysoký byl skoro metr. Jeho velikost mě udivila. Místo rukou měl tygří pracky o velikosti talíře. A jeho zaoblené tygří uši mi připadaly nesmírně roztomilé. Mlčky ke mně přišel a z jeho pohybů vyzařovala ladnost, kterou by člověk od tak velkého zvířete nečekal. Otřel si o mě svou mohutnou hlavu, čímž mě málem povalil na zem, a zavrněl. Jeho předení znělo jako proudění elektřiny v drátech vysokého napětí.

Quinnova hustá srst byla na dotek mastná. Předpokládala jsem proto, že nepropustí vodu. Tygr si štěkavě odkašlal a bažina kolem nás utichla. Řekli byste, že místní divoká zvířata poznají tygra? Poznala ho a raději hned ztichla.

Od zvířat si většinou nemusíme udržovat takový zdvořilostní odstup jako od lidí. Klekla jsem si vedle tygra, který byl ještě před chvílí Quinnem v lidské podobě, a objala ho. Trochu mě děsilo, že voní jako tygr. Snažila jsem se nemyslet na jeho nynější podobu a přesvědčovala jsem se, že uvnitř je to stále tentýž Quinn. Potom jsme se vydali na cestu.

Když si tygr začal značkovat svoje území − tohle svého přítele vidíte dělat jen málokdy − trochu mě to vyvedlo z míry, ale uvědomila jsem si, že dávat najevo nějaké pocity by bylo hloupé. Kromě toho jsem měla dost námětů na přemýšlení a ještě jsem musela držet tempo s tygrem. Prověřoval každý pach a za chvíli jsme stačili prohledat dost velký kus plochy. Postupně mě zmáhala únava. Mozek mi zahalila mlha a nakonec jsem si uvědomovala už jen to, že jsem prokřehlá, hladová a nabroušená. I kdyby se teď někdo objevil přímo přede mnou, stejně bych jeho myšlenky nezaslechla.

Náhle sebou tygr trhl a zavětřil. Nastražil uši a začal hledat správný směr. Nakonec se podíval na mě. Přestože se tygři nemohou usmívat, vycítila jsem z ohromné šelmy pocit vítězství. Tygr obrátil hlavu zpátky k východu, pak opět ke mně a znovu na východ. Za mnou! Jasněji mi to už naznačit nemohl.

„Dobře,“ odpověděla jsem a položila mu ruku na záda (ráda bych řekla na rameno, ale u tygra by mi to připadalo zvláštní).

Zamířili jsme na východ. Cesta bažinou nám trvala celou věčnost, i když jsem později odhadla, že v tomhle případě „věčnost“ trvala asi půl hodiny. Země pod nohama nabývala na pevnosti, a vody, která nás obklopovala, bylo méně a méně. Bažina se změnila v les.

Dovtípili jsme se, že se někde v blízkosti musí nacházet cíl našich únosců, k němuž odbočili z hlavní silnice. Měla jsem pravdu. Když jsme došli na kraj lesa, přímo před námi se objevila západní strana domu směřujícího na sever. Měli jsme výhled na pozemek, který se rozkládal před ním i za ním. Dodávka, ve které nás vezli, parkovala za domem. Na mýtince před hlavním vchodem stálo další auto, zřejmě sedan od GMC.

Domek vypadal stejně jako milion jiných po celém americkém venkově. Působil krabicovitě, byl postavený ze dřeva, natřený světlehnědou barvou, okenice zelenou, a střechu verandy podpíraly sloupky ve stejné barvě jako okenice. Na čtvercové betonové podlaze verandy se ve svém nedokonalém úkrytu krčili Clete a George, naši únosci z dodávky.

Podobná veranda přiléhala k domu i ze zadní strany, ale nevelký prostor přede dveřmi jen taktak pojal plynový gril a mop na podlahu. Mohly se na něm vyřádit všechny živly. A ty se na nás skutečně hnaly s pořádnou silou.

Odložila jsem Quinnovo oblečení pod nedaleký akát. Sotva tygr vycítil Cletea, vycenil dlouhé tesáky, které mi naháněly stejný strach jako žraločí zuby.

Odpolední déšť dost podstatně srazil venkovní teplotu, takže se Clete s Georgem ve vlhkém chladném večeru třásli zimou a kouřili. Oba vlkodlaci neměli v lidské podobě o nic citlivější smysly než normální smrtelníci. Nezdálo se, že by si uvědomovali Quinnovu přítomnost. Říkala jsem si, že pokud by v jižní Louisianě vycítili tygra, jejich reakce bych si všimla.

Proklestila jsem si cestu mezi stromy obklopující mýtinu a ocitla se téměř u dodávky. Nenápadně jsem ji obešla a dostala se až ke dveřím vedle sedadla pro spolujezdce. Dodávka nebyla zamčená. Uvnitř jsem zahlédla uspávací pušku. Přesně tu jsem potřebovala. Zhluboka jsem se nadechla, otevřela dveře a doufala, že světlo, které se uvnitř rozsvítilo, neupoutá nikoho, kdo by se případně díval z okna v zadní části domu. Zvedla jsem pušku, která ležela na haldě krámů mezi sedadly, a co nejtišeji zase zavřela dveře. Déšť naštěstí utlumil všechny zvuky. Když se nic nestalo, roztřeseně jsem si oddychla. Nakonec jsem se přikrčila, doplazila se zpátky na kraj lesa a klekla si vedle Quinna.

Tygr mi olízl tvář. Jeho dech mi sice moc nevoněl, ale přesto jsem mu za tohle gesto byla vděčná a podrbala ho na hlavě. (Dát mu pusu na srst se mi nechtělo.) Ukázala jsem rukou k levému oknu na západní straně domu, které mělo podle všeho vést do kuchyně. Quinn nepřikývl ani mě neplácl do dlaně, což by ostatně neudělal žádný tygr. Nicméně jsem čekala, že mi dá nějaké znamení. Jen ke mně zvedl oči.

Vystoupila jsem z lesa na mýtinu, která obklopovala dům, a tichými opatrnými kroky jsem došla až k osvětlenému oknu.

Nechtěla jsem, aby mně zpozorovali, nechtěla jsem vypadat jako čertík, který zničehonic vyskočí z krabičky. Proto jsem se přitiskla ke stěně domu a po maličkých krůčcích jsem se posouvala k oknu. Nenápadně, jen skrze růžek skla, jsem se podívala dovnitř. Na pohovce v koloniálním stylu, která pamatovala šedesátá léta, seděli Barbara a Gordon Peltovi a z řeči jejich těla se dalo usoudit, že jsou pořádně rozčilení. Ve stísněném prostoru před nimi pochodovala sem a tam jejich dcera Sandra. Obývací pokoj byl malý a bydlet v něm mohl nanejvýš jeden člověk. Peltovi se nastrojili, jako kdyby se šli nechat vyfotit do módního katalogu, zatímco Sandra zvolila poněkud neotřelejší model − strečové khaki kalhoty a světlé pruhované tričko s krátkým rukávem. Oblékala se zřejmě tak, aby se na ni v nákupním centru nabalilo co nejvíc nápadníků, takže teď nevypadala, že by se chystala někoho mučit. Očividně se k tomu ale připravovala. V těsném pokoji stála židle s rovným opěradlem opatřená pásy a pouty.

Hned vedle ní ležela lepicí páska. Aspoň něco z toho jsem poznávala.

Než jsem ji spatřila, byla jsem docela klidná.

Netušila jsem, jestli tygři dovedou počítat, ale pro případ, že mě Quinn stále sleduje, jsem zvedla tři prsty. Pomalu a opatrně jsem se skrčila a vydala se podél stěny na jih, dokud jsem se neocitla pod vedlejším oknem. Byla jsem na svou schopnost nenápadně se plížit docela pyšná, což mě mělo varovat, že se blíží pohroma. Pýcha předchází pád.

V okně se nesvítilo, ale sotva jsem zvedla hlavu, spatřila jsem před sebou tvář s bradkou a knírkem, která patřila jakémusi hubenému černochovi. Seděl u stolu hned vedle okna a v ruce držel hrnek s kávou. Samým leknutím ji upustil a horká tekutina mu opařila ruce, hrudník a bradu.

Začal křičet. Nevěděla jsem, jestli ze sebe vůbec vypravil nějaké konkrétní slovo, ale hned nato se ke mně z obývacího pokoje a od předních dveří donesl lomoz.

A sakra!

Než byste řekli švec, utekla jsem za roh domu a vyběhla po schodech na verandu. Trhnutím jsem otevřela síťové dveře a s nabitou uspávací puškou rozrazila vchod do kuchyně. Hubený muž u okna si stále otíral tvář. Tak jsem po něm vystřelila. Svezl se k zemi jako pytel kamení. Páni!

Náhle však vletěla do místnosti Sandra Peltová s vyceněnými zuby, která měla tu výhodu, že na rozdíl od svých rodičů usazených na pohovce přecházela po místnosti, takže proti mně mohla okamžitě vyrazit. Když jsem na ni vystřelila z uspávací pušky, nic to s ní neudělalo. Příliš pozdě jsem totiž zjistila, že zbraň se musí po každé ráně znovu nabít. Skočila po mně jako − no, rozzuřená vlčice.

Přesto stále vypadala jako dívka a já jsem byla zoufalá a navztekaná.

Už jsem viděla přes dvě desítky barových rvaček, při nichž se rozdávaly jen docela mírné rány, ale byla jsem svědkem i takových, kdy se muži váleli po zemi a zatínali do sebe zuby. Věděla jsem, jak by se měl člověk prát, a byla jsem ochotná všechno tomu podřídit. Sandra byla prohnaná, ale zároveň lehčí a méně zkušená než já. Po chvíli, během níž jsme se mlátily a tahaly za vlasy, jsem ji zalehla a přišpendlila k zemi. Zuřivě vrčela a křičela, ale na krk mi nedosáhla. Pokud by to situace vyžadovala, byla jsem ochotná praštit ji vlastní hlavou do čela.

Najednou kdosi za mnou vykřikl: „Pusť mě dovnitř!“ Uvědomila jsem si, že za dveřmi stojí Quinn. „Pojď sem!“ zavolal jsem na něj. „Potřebuju pomoc!“

Sandra se pode mnou kroutila jako housenka, ale já jsem nechtěla riskovat a uvolnit sevření, abych ji mohla chytit pevněji. „Poslouchej, Sandro,“ vydechla jsem, „uklidni se, krucinál!“

„Táhni do prdele!“ utrousila a dál mi vzdorovala s dvojnásobnou silou.

„Tohle se zdá docela zajímavé,“ ozval se známý hlas. Zvedla jsem hlavu a spatřila Erica, jak nás pozoruje vykulenýma modrýma očima. Vypadal dokonale. Byl upravený do posledního detailu − na sobě měl modré džíny a naškrobenou košili s modrými a bílými proužky. Jeho světlé vlasy se leskly čistotou a byly úplně suché (což jsem mu strašně záviděla). Ta jeho okázalost mě pěkně vytočila. Bylo to od něj dost zlomyslné.

„Hodila by se mi tu pomoc,“ vyštěkla jsem, načež mi Eric odpověděl: „Samozřejmě, Sookie, i když se mi tohle vaše číslo líbí. Pusť ji a postav se!“

„Jen jestli jsi připravený,“ poznamenala jsem udýchaně. Sandra mi ubírala spoustu sil.

„Já jsem vždycky připravený,“ odpověděl Eric se zářivým úsměvem. „Sandro, podívej se na mě!“

Na to byla Sandra příliš chytrá. Pevně zavřela oči a začala vzdorovat ještě odhodlaněji. Během vteřiny vykroutila ruku z mého sevření a napřáhla ji, aby dodala ráně patřičnou sílu. Než mě ale stačila zasáhnout, Eric si klekl vedle ní a chytil ji.

„To stačí,“ prohlásil úplně jiným tónem než před chvílí a Sandra polekaně otevřela oči. Přestože se Ericovi dosud nepodařilo zachytit její pohled, byla jsem si jistá, že teď už je všechno na Ericovi. Odvalila jsem se z ní a lehla si na zbytek volného prostoru na podlaze. Pan Vyhublý Černoch (a teď i pan Popálený a Ochromený), jemuž tahle chata zřejmě patřila, ležel schoulený vedle stolu.

Většinu zbývajícího volného prostoru zabral Eric, který měl se zvládnutím rozzuřené Sandry skoro stejné problémy jako já. Nakonec pohár jeho trpělivosti přetekl a rozhodl se pro jednoduché řešení. Chytil ji za ruku a pevně ji stiskl. Sandra vykřikla, ale hned nato ztichla − a přestala se vzpouzet.

„To není fér,“ namítla jsem a dál vedla svůj vlastní boj s únavou a bolestí.

„Všechno je tu fér,“ odpověděl tiše Eric.

To se mi nelíbilo. „Co tím chceš říct?“ zeptala jsem se, ale Eric jen zavrtěl hlavou. Zkusila jsem to tedy jinak: „Kde je Quinn?“

„Tvůj tygr se postaral o ty dva únosce,“ opáčil Eric s děsivým úsměvem. „Chceš se za ním jít podívat?“

„Nijak zvlášť,“ zněla moje odpověď. Znovu jsem zavřela oči. „Jsou mrtví, viď?“

„Určitě si přejí, aby byli,“ pokračoval Eric. „Co jsi udělala s tím vychrtlíkem na zemi?“

„Tomu bys nevěřil,“ řekla jsem.

„Zkus to!“

„Vylekala jsem ho natolik, že na sebe vylil kávu a opařil se. Pak jsem ho umlčela ranou z uspávací pušky, kterou jsem našla v autě.“

„Och!“ Náhle jsem zaslechla přerývaný dech. Otevřela jsem oči a všimla si, že se Eric tiše směje.

„Co Peltovi?“ zeptala jsem se.

„O ty se postaral Rasul,“ řekl Eric. „Zřejmě máš další fanoušky.“

„To ta vílí krev,“ opáčila jsem rozladěně. „Tohle není fér. Normální chlapi se mnou nechtějí nic mít. Takových, co by si se mnou nevyrazili, ani kdybych pro ně přijela chevroletem, znám nejmíň dvě stovky. Ale protože nadpřirozené bytosti přitahuje vílí krev, slyším, že jsem hotový magnet na chlapy. Nepřipadá ti to divné?“

„Vílí krev,“ poznamenal Eric, jako by se i jemu právě rozsvítilo. „To by vysvětlilo spoustu věcí.“

Docela mě tím ranil. „Ne, ty prostě nemůžeš říct, že se ti líbím,“ odsekla jsem. Celé tělo mě bolelo a zmáhala mě nesnesitelná únava. „Ne, proboha, pro všechno přece musí existovat nějaký důvod. A není to moje skvělá osobnost, nýbrž moje krev, protože ta je jedinečná. Já sama jedinečná nejsem…“

Pokračovala bych tak klidně dál, kdyby v té chvíli nevešel Quinn a neprohlásil: „Mně jsou víly ukradené.“ V té chvíli už v kuchyni nebylo k hnutí.

Vyškrábala jsem se na nohy. „Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se mátožně.

„Ano,“ odpověděl hlubokým hlasem. Už zase vypadal jako člověk a byl úplně nahý. Objala bych ho, ale před Ericem jsem se na tak velké gesto necítila.

„Nechala jsem ti v lese oblečení. Hned pro něj dojdu.“

„Můžu si tam dojít sám.“

„Ne, skočím tam já. Vím kde to je, a víc už zmoknout stejně nemůžu.“ Kromě toho jsem neměla nervy na to, abych zůstala v místnosti se záštiplnou holkou a třemi muži, z nichž jeden byl úplně nahý, druhý v bezvědomí a se třetím jsem spala.

„Táhni, couro!“ vykřikla za mnou roztomile Sandra a znovu začala ječet, ale Eric jí dal jasně najevo, že tenhle křik na něj neplatí.

„Ještě uvidíš,“ zamumlala jsem a vyšla do deště.

Ano, venku stále pršelo.

Když jsem zvedla Quinnovo promočené oblečení, nemohla jsem se zbavit myšlenek na víly. Kdybych došla k závěru, že mě těch pár spřízněných duší, které jsem měla, má rádo jenom kvůli mé vílí krvi, měla bych dobrý důvod k depresi. Samozřejmě tu byl ještě ten upír, který dostal rozkaz svést mě… Ale v jeho případě to pro něj zřejmě byl jen bonus navíc… Ne, na tohle jsem nesměla myslet.

Ze střízlivého úhlu pohledu to vypadalo, že ta krev je mojí součástí stejně jako barva mých očí nebo hustota vlasů. Babičce, která byla víla z jedné poloviny (předpokládala jsem, že tohle dědictví jsem získala od ní), však žádné velké štěstí nepřinesla. Vzala si člověka, který se k ní choval úplně stejně, jako kdyby měla úplně obyčejnou lidskou krev. Navíc ji zabil muž, který věděl jen to, že její krev je červená. Když to vezmu podle stejných kritérií, nijak neovlivnila ani mého tátu. Nikdy v životě nepotkal upíra, který by se o něj kvůli jeho dědictví zajímal. Pokud ano, nikomu o tom neřekl. Nepřipadalo mi to však pravděpodobné. Ta krev ho nedokázala ochránit ani před povodní, která smetla auto s mými rodiči z mostu do rozvodněné řeky. Pokud jsem vílí krev zdědila po mamce, tak co? Zemřela společně s tátou. A Linda, maminčina sestra, podlehla po čtyřicítce rakovině. A bylo úplně vedlejší, jaké vlastnosti zdědila po rodičích.

Nechtělo se mi věřit, že by mi ta krev tolik pomohla. Možná se o mě díky ní zajímají upíři a chovají se ke mně přátelštěji než k jiným smrtelníkům, ale to jsem za nějakou velkou výhodu nepovažovala.

Spousta lidí by dokonce prohlásila, že pozornost upírů mi život spíš zkomplikovala. A myslela jsem si to i já. Zvlášť teď, když jsem stála venku v dešti, držela v rukou cizí promočené oblečení a přemýšlela, co s ním teď udělám.

Otočila jsem se čelem vzad a odšourala se zpátky do chaty. Ze zahrady před ní jsem zaslechla sténání. Pravděpodobně to byli Clete a George. Možná bych je měla jít zkontrolovat, ale nesebrala jsem k tomu dost síly.

V kuchyni se mezitím pohublý černoch začal třást. Několikrát otevřel a zase zavřel oči a zaškubalo mu kolem úst. Měl svázané ruce. Sandra byla spoutaná lepicí páskou, což mi značně zvedlo náladu. Připadalo mi to jako poetická spravedlnost. Někdo jí dokonce úhledným stříbrným obdélníkem zalepil i pusu. Předpokládala jsem, že se o to postaral Eric. Quinn našel v chatě ručník a uvázal si ho kolem pasu, takže působil docela… cudně.

„Díky, kotě,“ řekl, vzal si ode mě oblečení a začal je ždímat nad dřezem. Ze mě odkapávala na zem voda. „Jestlipak tu mají sušičku?“ zeptal se Quinn. Za dalšími dveřmi jsem objevila malou spižírnu a prádelnu. Jednu stěnu lemovaly police a podél druhé stál ohřívač vody a naštěstí i malá pračka a sušička.

„Dej mi to sem!“ zavolala jsem a Quinn za mnou vešel se svým promočeným oblečením. „Potřebuješ taky usušit, kotě,“ řekl. Všimla jsem si, že má stejně unavený hlas jako já. Přeměna v tygra a následný návrat do lidské podoby v době mimo úplněk, a navíc v tak krátkém časovém úseku, musely být nesmírně vyčerpávající. „Myslíš, že bys mi tu mohl najít nějaký ručník?“ zeptala jsem se ho a namáhavě jsem si svlékla mokré šortky. Okamžitě vyšel ven, aby mi vyhověl, ale neusmál se a ani mi nevěnoval žádný lačný pohled. Vrátil se s nějakým oblečením, které zřejmě objevil v malé pánské ložnici − s tričkem, krátkými kalhotami a ponožkami. „Nic vhodnějšího tam nebylo,“ řekl mi.

„Je to lepší, než jsem čekala,“ ujistila jsem ho. Když jsem se pak utřela a převlékla do suchých svršků, málem jsem se samou vděčností rozplakala. Srdečně jsem Quinna objala a začala uvažovat, co podnikneme se svými zajatci.

Peltovi seděli bezpečně spoutaní v obývacím pokoji na podlaze a dohlížel na ně Rasul. Když se Barbara s Gordonem objevili v baru U Merlotta a mluvili se mnou v Samově kanceláři, vypadali naprosto neškodně. Teď ale vůbec nevypadali neškodně. Jejich maloměšťácké obličeje byly zkřivené vztekem.

Eric přivedl do pokoje i Sandru a přinutil ji usednout vedle rodičů. Eric stál v jedněch dveřích a Quinn ve druhých. (Letmým pohledem jsem zjistila, že vedly do ložnice pana Malého Černého.) V pozadí stál uvolněně, ale s ostražitým výrazem v obličeji Rasul a oběma rukama svíral pušku. „Kde je ten prcek?“ zeptal se. „Sookie, těší mě, že jste v pořádku a vypadáte skvěle, i když ten komplet nedosahuje vaší obvyklé úrovně.“

Kraťasy, které jsem měla na sobě, byly ve skutečnosti pytlovité kalhoty pod kolena s velkými našitými kapsami, ohromné triko na mně plandalo a bílé ponožky svítily jako vykřičník. „Rasule, vy skutečně dokážete každé ženě zvednout sebevědomí,“ řekla jsem a nabídla mu unavené pousmání. Posadila jsem se na židli s vysokým rovným opěradlem a zeptala se Barbary Peltové: „Co jste se mnou chtěli udělat?“

„Podat si vás a pokračovat v tom tak dlouho, dokud z vás nedostaneme pravdu a Sandra nebude spokojená. Vy tu pravdu znáte, prostě to vím.“

Cítila jsem se mizerně. Vlastně mnohem víc než mizerně. A protože jsem nevěděla, co na to mám říct, zaletěla jsem pohledem k Ericovi a Rasulovi.

„Jen vy sami dva?“ zeptala jsem se jich.

„Až nastane den, kdy se dva upíři nedokážou vypořádat s hrstkou vlkodlaků, stane se ze mě znovu člověk,“ prohlásil Rasul s tak domýšlivým výrazem, že jsem měla co dělat, abych se nerozesmála. Ale měl přirozeně pravdu (i když jim pomohl tygr). Quinn stál mezi veřejemi a tvořil pozoruhodný obrázek, i když mě jeho odhalená pokožka momentálně vůbec nezajímala.

„Ericu, co mám dělat?“

Mám dojem, že jsem Erica nikdy předtím nepožádala o radu, takže ho to teď překvapilo. Ale nebylo to pouze moje tajemství.

Po chvíli přikývl.

„Povím vám tedy, co se Debbii přihodilo,“ řekla jsem Peltovým. Nepožádala jsem Quinna ani Rasula, aby odešli. Zbavovala jsem se dvou břemen najednou − pocitu viny, který ve mně přetrvával, a moci, kterou nade mnou měl Eric.

Myslela jsem na ten večer tak často, že mi slova splývala ze rtů úplně automaticky. Neplakala jsem, protože všechny slzy jsem už kvůli tomu prolila před několika měsíci o samotě.

Když jsem domluvila, Peltovi zírali na mě a já zase na ně.

„Přesně tohle vypadá na naši Debbii,“ prolomila ticho Barbara Peltová. „Zní to věrohodně.“

„Skutečně měla zbraň,“ ozval se Gordon Pelt. „Před dvěma lety ji ode mě dostala k Vánocům.“ Oba rodiče se na sebe podívali.

„Byla… příliš aktivní,“ řekla Barbara Peltová po chvíli a otočila se k Sandře. „Pamatuješ si, jak jsme museli jít k soudu, když Debbie na střední škole vytlačila jedné roztleskávačce do kartáče na vlasy vteřinové lepidlo? Té, která chodila s jejím bývalým přítelem? Všechno to na Debbii sedí, co?“

Sandra pokývala hlavou, ale kvůli lepicí pásce na puse nemohla promluvit. Po tvářích se jí koulely slzy.

„Ještě jste si nevzpomněl, kam jste ji uložil?“ zeptal se Gordon Erica.

„Kdybych to věděl, řekl bych vám to,“ ujistil ho Eric. Ale nijak zvlášť mě to netíží, naznačoval jeho tón.

„Najali jste si dva kluky, aby nás ve Shreveportu napadli,“ ozval se Quinn.

„To Sandra,“ přiznal Gordon. „Neměli jsme o tom tušení. Nevěděli jsme ani, že je Sandra předtím pokousala. Slíbila jim…“ V polovině věty se zarazil a potřásl hlavou. „Poslala je do Shreveportu na vlastní pěst s tím, že až se vrátí, mají si přijít pro odměnu. Naše jacksonská smečka by je zabila, protože v Mississippi mají vlkodlaci zakázáno kohokoliv kousat. Naši vlkodlaci by je zlikvidovali, jakmile by je uviděli. Ti kluci by mohli prozradit, že je ve vlkodlaky proměnila Sandra, a smečka by ji zapudila. Barbara dokonce začala fušovat do řemesla čarodějnicím, ale nepřišla na nic, co by těm dvěma mládencům zavřelo pusu. Když jsme tohle všechno zjistili, najali jsme si jednoho vlkodlaka z jiného státu, aby je vypátral. Ale už se mu nepodařilo zastavit je a nedokázal zabránit jejich zatčení. Nechal se proto zatknout a díky tomu se dostal do vězení s nimi. Jeho úkolem bylo celou záležitost nějak urovnat.“ Zadíval se na nás a poněkud ochromeně zavrtěl hlavou. „Podplatil Cala Myerse, aby ho k nim strčil do cely. Samozřejmě jsme za to Sandru potrestali.“

„Tím, že jste jí na týden sebrali mobil?“ Pokud to znělo jízlivě, myslím, že jsem na to měla plné právo. Peltovi byli prostě příšerní, i když se teď snažili spolupracovat. „Oba jsme utrpěli zranění,“ řekla jsem a kývla hlavou ke Quinnovi. „A ti dva kluci jsou mrtví. Kvůli Sandře.“

„Je to naše dcera,“ ozvala se Barbara. „Kromě toho věřila, že se mstí za zavražděnou sestru.“

„A pak jste si najali všechny ty vlkodlaky, kteří jeli ve druhé dodávce, a ještě dva další, kteří číhali na dvoře před domem. Umřou, Quinne?“

„Pokud je Peltovi neodvezou k doktorovi, který léčí vlkodlaky, pak umřou,“ prohlásil Quinn. „Do nemocnice pro lidi samozřejmě jít nemůžou.“

Quinnovy drápy na nich přirozeně zanechaly nezaměnitelné stopy.

„Postaráte se o to?“ zeptala jsem se jich pochybovačně. „Odvezete Cletea a George ke svému doktorovi?“

Peltovi se na sebe zadívali a pokrčili rameny. „Mysleli jsme si, že nás zabijete,“ řekl Gordon. „To nás necháte jen tak odejít? Za jakých podmínek?“

Nikdy v životě jsem nepoznala někoho, kdo by se podobal Peltovým. Teď už jsem mnohem lépe chápala, kde Debbie přišla ke své okouzlující povaze, ať už byla adoptovaná dcera nebo ne.

„S jedinou podmínkou. Že už o téhle záležitosti nikdy nic neuslyším. Ani já, ani tady Eric.“

Quinn s Rasulem mlčky poslouchali.

„Sookie je přítelkyně shreveportské vlkodlačí smečky,“ ozval se Quinn. „Nesmírně je rozčílilo, že se ji někdo odvážil napadnout, navíc v jejich městě. Teď už aspoň víme, kdo má ten útok na svědomí.“

„Slyšeli jsme, že nový vůdce smečky ji nemá příliš v lásce.“ V Barbařině hlase se ozval pohrdavý tón. Neměla už strach o život, takže se pomalu vracela ke svým obvyklým způsobům. Vyděšení manželé Peltovi se mi zamlouvali mnohem víc.

„Možná, že nezůstane vůdcem smečky moc dlouho,“ opáčil Quinn. Znělo to jako tichá výhrůžka. „Ale i když ve své funkci zůstane, nemůže odvolat rozhodnutí, podle kterého se Sookie těší ochraně smečky, protože o to se zasloužil už jeho předchůdce. Celou smečku by tím zneuctil.“

„Shreveportské smečce nabídneme odškodné,“ řekl Gordon unaveně.

„To vy jste poslala Tanyu do Bon Temps?“ zeptala jsem se.

Barbara se zatvářila hrdě. „Ano, poslala. Víte, že Debbie byla adoptovaná? Měnila se v lišku.“

Pokývala jsem hlavou. Eric se zatvářil nechápavě. Mám dojem, že Tanyu nikdy neviděl.

„Tanya je Debbiina pokrevní příbuzná. Je spřízněná s jejími biologickými rodiči a chtěla nám prostě pomoct. Doufala, že když odjede do Bon Temps a začne s vámi pracovat, možná se v nestřežené chvíli prořeknete. Ale řekla mi, že jste příliš podezíravá a její nabízenou přátelskou ruku jste nepřijala. Mám dojem, že už v Bon Temps zůstane. Podle toho, co jsem vyrozuměl, pro ni majitel baru představuje nečekaně příjemnou zvláštní prémii k zaměstnání.“

Potěšilo mě, že Tanya není tak nedůvěryhodná, za jakou jsem ji považovala. Docela ráda bych věděla, jestli mám právo vylíčit celý příběh Samovi, abych ho předem varovala. Ještě si to musím promyslet. Ale to až později.

„A ten člověk, kterému patří tenhle dům?“

„Je to bývalý Debbiin spolužák,“ odpověděl Gordon. „Požádali jsme ho, jestli bychom si nemohli na odpoledne půjčit jeho dům. A zaplatili jsme mu. Až odsud odjedeme, bude mlčet.“

„A co Gladiola?“ zeptala jsem se. Vybavila jsem si dvě hořící části těla na své příjezdové cestě i žal pana Cataliada a slzy jeho neteře Dianthy.

Všichni se na mě nechápavě zadívali. „Gladiola? Ta květina?“ zeptala se Barbara a v obličeji se jí zračilo nelíčené překvapení. „Vždyť ještě není jejich doba.“

Tudy cesta nevedla.

„Dohodněme se na jedné věci. Já jsem ublížila vám, vy jste ublížili mně. Naše účty jsou vyrovnané. Souhlasíte?“

Sandra zavrtěla hlavou, ale její rodiče ji ignorovali. Díkybohu za lepicí pásku! Gorgon s Barbarou se na sebe zadívali a pokývali hlavami.

„Zabila jste Debbii, ale věříme, že jste ji usmrtila v sebeobraně,“ prohlásil Gordon. „A naše dcera zvolila přehnané a nelegální prostředky, aby vás napadla… Neříká se mi to snadno, ale myslím, že s tím můžeme souhlasit. Od dnešního dne vás necháme na pokoji.“

Sandra vydala několik neartikulovaných skřeků.

„Za následujících podmínek…,“ pokračoval Gordon s kamenným výrazem. Znovu z něj promluvily manýry zbohatlického vlkodlaka. „Nebudete Sandru pronásledovat. A budete se držet dál od Mississippi.“

„Ujednáno,“ souhlasila jsem okamžitě. „Dokážete Sandru udržet na uzdě a přimět ji, aby tuhle dohodu dodržela i ona?“ Byla to dost tvrdá, ale oprávněná otázka. Sandra měla tolik munice, že by dokázala zaměstnat celou armádu, a já jsem dost pochybovala, že by Peltovi dokázali obě své dcery dostatečně účinně usměrňovat.

„Sandro?“ zeptal se Gordon dcery. V násilně umlčené tváři jí plály oči a těkaly ze mě na otce a zase nazpátek. „Sandro, to je zákon. Dáváme téhle ženě své slovo, a náš slib se vztahuje i na tebe. Jestli mě podrazíš, při následujícím úplňku se s tebou utkám. A skoncuju s tebou před očima celé smečky.“

Matka i dcera se tvářily ohromeně, Sandra ještě víc než její matka. Nakonec dívka přimhouřila oči a přikývla.

Doufala jsem, že Gordon bude žít dlouho a ve zdraví, protože pokud by onemocněl nebo zemřel, Sandra by se už necítila vázaná naší dohodou. Na to bych klidně vzala jed. Ale když jsem pak vycházela z domku v bažinách, měla jsem dost reálnou šanci, že už Peltovy nikdy neuvidím, a to mi docela stačilo.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel devět a jedna