K tomu, aby mě chytili, jim stačili dva muži, přestože jsem celou dobu ze všech sil kopala, křičela, kousala a mlátila kolem sebe rukama. U Quinna uspěl až čtvrtý, ale jenom díky tomu, že použil uspávací střely. Jinak by jich dokázal klidně zlikvidovat i šest nebo osm, a ne jen ty tři, které zpacifikoval, než ho čtvrtý přemohl.
Věděla jsem, že mě nakonec dostanou, takže kdybych se jim vzdala hned, ušetřila bych si dost modřin a možná i jednu zlomeninu. Mám ale svou hrdost. Uvažovala jsem však i prakticky, protože jsem chtěla, aby Amelia zaslechla, co se nad ní děje. Určitě něco podnikne. Nevěděla jsem co, ale byla jsem si jistá, že na něco přijde.
Dva podsadití muži, které jsem nikdy předtím neviděla, mě odvedli dolů, aniž bych se dotkla byť jen jediného schodu. Dole mi pak svázali ruce lepicí páskou. Snažila jsem se, aby mi mezi nimi zůstala aspoň malá mezera, ale bála jsem se, že si dali příliš záležet, aby se mi to nepodařilo.
„Hmm, voní po sexu,“ prohodil menší z mužů a štípl mě do zadku. Vytlačila jsem z myšlenek jeho vilný pohled a místo toho jsem si s uspokojením prohlédla modřinu, která mu zůstala na tváři po mé ráně pěstí. (Po té mě mimochodem bolely a pálily všechny klouby na ruce. Nemůžete zkrátka někomu ublížit, aniž byste za to zaplatili.)
Quinna museli nést a nepočínali si dvakrát ohleduplně. Na schodišti se udeřil a jednou ho dokonce upustili. Byl hodně těžký. A teď ještě ke všemu krvácel z rány, kterou mu jeden z mužů uštědřil nad čelo. Také Quinnovi dopřáli luxus lepicí pásky. Říkala jsem si, jak na ni asi zareaguje srst na jeho pokožce.
Krátce nás drželi bok po boku na dvoře. Quinn ke mně zaletěl pohledem, jako by zoufale toužil něco mi říct. Po tváři mu crčela krev z rány na čele a vlivem uspávací střely působil nesmírně malátně. Jeho ruce opět získávaly lidskou podobu. Vykročila jsem k němu, ale vlkodlaci nás rázně oddělili.
Na kruhovou cestu přijely dvě dodávky s nápisem NEWORLEANSKÁ ENERGETICKÁ po obou stranách. Byly bílé, podlouhlé, vzadu bez oken a logo firmy pokrývala dost podezřelá vrstva bláta. Ze dveří obou dodávek vyskočili řidiči a první z nich otevřel zadní dveře svého vozu.
Zatímco mě i Quinna únosci naháněli do připraveného auta, zbytek přepadové jednotky scházel ze schodů na dvůr. S potěšením jsem si všimla, že muži, které se Quinnovi podařilo zranit, na tom byli mnohem hůř než on. Drápy umějí napáchat velké škody, obzvlášť pokud jejich majitel vyvine stejnou sílu jako tygr. Chlap, jehož jsem praštila lampou do hlavy, ztratil vědomí a poslední útočník, který se přiblížil ke Quinnovi, byl pravděpodobně mrtvý. Celé tělo měl zbrocené krví a na světlo boží z něj vyhřezlo i několik důležitých orgánů, které měly zůstat bezpečně schované v břiše.
Spokojeně jsem se usmívala, ale muži, kteří mne obklopovali zprava i zleva, mě strčili do zadní části špinavé dodávky plné odpadků. Volný prostor vzadu oddělovala od dvou předních sedadel široká drátěná přepážka, police podél stěny byly prázdné. Zřejmě proto, abychom měli dost místa.
Ležela jsem namáčknutá v úzké uličce mezi regály a Quinn se tísnil za mnou. Jeho přenášení dalo mužům spoustu práce, protože se ještě neprobral. Dva útočníci, kteří mě hlídali, za námi zabouchli dveře a pustili se do nakládání nemohoucích členů přepadové jednotky do druhé dodávky. Obě auta předtím zřejmě parkovala na ulici, abychom je neslyšeli přijíždět po cestě. Jakmile pak byli útočníci připravení naložit nás, oba vozy zajely až před dům, aby je nikdo neviděl. Dokonce i obyvatele tak divokého města jako New Orleans by zarazilo, že někdo nakládá do auta zmlácené postavy… navíc za deště.
Doufala jsem, že vlkodlaky nenapadne zajmout i Ameliu s Bobem, a v duchu jsem se modlila, aby má domácí nepodnikla nějakou statečnou záchrannou akci a raději se schovala. Je to paradox, že? Modlit se za něco (a prosit Boha, aby vám vyhověl) a zároveň si přát, aby vaše nepřátele někdo zabil. Měla jsem pocit, že takhle to křesťané dělají už od počátku věků − aspoň ti hříšní jako jsem já.
„Jedem, jedem, jedem!“ zahlaholil menší z únosců, když se posadil na místo spolujezdce. Řidič uposlechl a naprosto zbytečně sešlápl pedál tak důrazně, že pneumatiky zaskřípěly. Vyrazili jsme ze dvora, jako kdyby v autě seděl postřelený prezident a my ho museli odvézt do Reedovy vojenské nemocnice.
Když jsme vyjeli z Chloe Street a vydali se k cíli, ať už ležel kdekoliv, Quinn se konečně probral. Ruce měl spoutané za zády, což ho muselo strašně bolet, a z rány na čele mu stále crčela krev. Bylo mi jasné, že ještě chvíli zůstane omámený a vyčerpaný, ale místo toho se na mě podíval a vydechl: „Dostala jsi pěknou nakládačku, kotě.“ Zřejmě jsem nevypadala zrovna oslnivě.
„Jo, ale nejsem jediná,“ odpověděla jsem. Řidiči nás určitě slyšeli, ale bylo mi to úplně jedno.
Quinn se zachmuřeně usmál a poznamenal: „To jsem se před tebou vyznamenal.“
Vlkodlaci pravděpodobně odhadli, že nejsem příliš nebezpečná, proto mi svázali ruce vepředu. Vrtěla jsem se tak dlouho, dokud se mi je nepodařilo natáhnout ke Quinnovi a stisknout mu ránu na čele. Muselo ho to nesnesitelně bolet, ale ani jediným slůvkem nezaprotestoval. Pohupující se dodávka, následky ran, neustálý pohyb a zápach odpadků přispěly k tomu, že následujících deset minut bylo dost nepříjemných. Kdybych povolala na pomoc svůj důvtip, poznala bych, kam jedeme − ale v té chvíli jsem neměla co povolávat. Udivilo mě, že po New Orleansu, městě plném vybraných restaurací, může vůbec jezdit dodávka přetékající papíry z řetězce Burger Kinga a kelímky na kávu s logem Taco Bell. Kdybych se jimi mohla probrat, možná bych našla něco užitečného.
„Kdykoliv jsme spolu, přepadnou nás vlkodlaci,“ poznamenal Quinn.
„Je to moje vina,“ namítla jsem. „Promiň, že jsem tě do všeho zatáhla.“
„Jasně!“ odfrkl si Quinn. „Všichni vědí, že si zásadně hledám zoufalky.“
Leželi jsme tvářemi k sobě. Quinn mě šťouchl kolenem do nohy. Snažil se mi cosi říct, ale netušila jsem, co by to mohlo být.
Muži na sedadlech se bavili na konto pohledné dívky, která před nimi přecházela ulici. Už jen sám jejich rozhovor by mě dokázal přimět, abych doživotně odepsala všechny muže. Aspoň nás ale neposlouchali.
„Vzpomínáš si, co jsem ti řekla o svých schopnostech?“ zeptala jsem se tiše. „Vybavuješ si, co jsem ti poradila?“
Quinnovi, stále zmučenému bolestí, chvíli trvalo, než si má slova vybavil, ale nakonec se mu rozsvítilo. Stáhl všechny svaly v obličeji, jako kdyby se chystal sekat dříví nebo se chtěl pustit do nějaké práce, která vyžadovala dokonalé soustředění. Krátce nato se mi do hlavy začaly hrnout jeho myšlenky. V kapse mám telefon, řekl mi. Problém spočíval v tom, že ho měl zasunutý v pravé kapse, to znamená na téže straně, na které ležel. A uvnitř nebylo tolik místa, abychom se mohli pohnout.
Museli jsme vynaložit hodně úsilí, abychom se přetočili, aniž by nás únosci spatřili. Nakonec se mi povedlo zasunout prsty do Quinnovy kapsy. V duchu jsem si umínila, že mu později připomenu, že i v takovýchto podmínkách měl džíny nesmírně těsné. (Jindy by mi to samozřejmě vůbec nevadilo.) Vytáhnout z kapsy mobil, zatímco se dodávka houpala ze strany na stranu a únosci nás každou chvíli kontrolovali, představovalo tvrdý oříšek.
V rychlé volbě mám královnino sídlo, řekl mi Quinn jakmile ucítil, že telefon zmizel z kapsy. To mi ale nebylo k ničemu, protože jsem nevěděla, jak se k té rychlé volbě dostat. Chvíli mi trvalo, než jsem to Quinnovi beze slov vysvětlila. Ani nevím jak se mi to vůbec povedlo, ale nakonec mi Quinn vtlačil do hlavy královnino telefonní číslo. Neobratně jsem ho namačkala a čekala. Asi jsme svůj plán důkladně nepromysleli, protože sotva se ze sluchátka ozvalo tiché: „Haló?“ vlkodlaci nás zaslechli.
„Tys ho neprohledal?“ zeptal se udivený řidič spolujezdce.
„Ne, krucinál, snažil jsem se ho co nejrychlejc strčit dozadu a schovat se před deštěm,“ odsekl muž, který mě štípl do zadku. „Zastav, do hajzlu!“
Napil se někdo tvé krve? zeptal se mě Quinn mlčky, přestože tentokrát už mohl promluvit. Po chvilce mi konečně zase začal fungovat mozek. „Eric,“ odpověděla jsem, protože vlkodlaci vystoupili z auta a běželi k zadním dveřím.
„Quinna a Sookii unesli vlkodlaci,“ řekl Quinn do telefonu, který jsem držela před ním. „Eric Northman je dokáže najít.“
Doufala jsem, že Eric zůstal v New Orleansu, a zároveň jsem doufala, že ať už telefon zvedl kdokoliv, je to někdo schopný a zběhlý. V té chvíli však vlkodlaci otevřeli dveře a vytáhli nás ven. První mě uhodil do obličeje a druhý kopl Quinna do břicha. Vytrhli mi telefon z oteklých prstů a hodili ho do hustého křoví, které rostlo podél vozovky. Řidič zastavil na prázdném parkovišti u silnice, kterou ve velkých rozestupech lemovaly domy postavené na vysokých kůlech místo podezdívky. Na zemi se honilo příliš mnoho mraků, než abych odhadla, kudy jedeme, ale po chvíli jsem si uvědomila, že jsme se dostali do oblasti mokřadů na jihu. Z řidičových hodinek se mi podařilo vyčíst, že už odbila třetí hodina odpoledne.
„Clete, ty blbečku! Komu volal?“ vykřikl kdosi z druhé dodávky, která zastavila za naším vozem. Naši únosci si vyměnili ustarané pohledy. Kdyby mnou necloumala tak nepříjemná bolest, usmála bych se. Jako kdyby si oba ten hloupý pohled dlouho nacvičovali.
Tentokrát nás − mě i Quinna − prohledali opravdu důkladně. Žádné jiné kapsy, do kterých by se dalo něco schovat, jsem už neměla, pokud nemínili zkontrolovat i moje tělní otvory. Na okamžik jsem si pomyslela, že Clete − pan Štípanec − to udělá. Prstem do mě zapíchl kousek spandexových šortek. Samým leknutím jsem přidušeně zalapala po dechu, ale zvuk, který ze sebe vyloudil Quinn, byl mnohem děsivější než obyčejné zavrčení. Jeho hluboký hrdelní hlas nahnal únoscům husí kůži.
„Nech ji na pokoji, Clete! Jedeme dál,“ prohlásil vyšší řidič nevrlým tónem, který říkal: „Už tě mám dost! Nemám tušení, kdo to je, ale vsadil bych se, že tenhle chlap se rozhodně neproměňuje v nutrii.“
Napadlo mě, jestli by je Quinn nemohl nějak zastrašit − většina vlkodlaků ho znala nebo o něm aspoň slyšela −, ale protože jim neprozradil, jak se jmenuje, pomlčela jsem o tom.
Clete mě strčil zpátky do auta a přitom si nerudně mumlal: „Myslíš si, že seš můj šéf? Nenechám se od tebe sekýrovat.“ A tak to pokračovalo dál a dál. Vyšší muž rozhodně byl jeho šéf, což mě potěšilo. Byla jsem ráda, že mezi mnou a Cleteovými pátravými prsty stál aspoň trochu slušný člověk, který neměl v hlavě jenom seno.
Dostat Quinna zpátky do auta jim dalo dost práce. Nechtěl se vrátit. Nakonec dost neochotně přiběhli další dva muži z druhé dodávky, aby Cleteovi a našemu řidiči pomohli. Spoutali Quinnovi nohy plastovou páskou, jejíž špičatý konec provléknete smyčkou na druhém konci a potom ji zkroutíte. Něco podobného jsme loni použili na Den díkůvzdání, když jsme pekli krocana. Páska, která svírala Quinnovy nohy, byla z černého plastu, a dokonce byla opatřená zámkem.
Mně nohy nesvázali.
Potěšilo mě, že se Quinn tak rozčílil, když viděl, jak se ke mně chovají. Myslím, že by se jim vzteky dokázal vytrhnout, ale naštěstí to neudělal, takže moje nohy zůstaly na rozdíl od těch jeho volné − podle únosců jsem stále nebyla nebezpečná.
Pravděpodobně měli pravdu. Nenapadlo mě nic, čím bych jim mohla zabránit, aby nás neodvezli tam, kam chtěli. Neměla jsem žádnou zbraň a přestože jsem stále zkoušela něco udělat s lepicí páskou na rukou, ani moje zuby ji nedokázaly uvolnit. Na chvíli jsem unaveně zavřela oči a odpočívala. Poslední rána mi natrhla kůži na tváři. Náhle mi přes krvácející místo přejel dlouhý jazyk. A znovu.
„Neplač!“ oslovil mě podivný hrdelní hlas. Otevřela jsem oči a zjistila, že skutečně patří Quinnovi.
Měl tolik síly, že dokázal zastavit proměnu i ve chvíli, kdy už začala. Asi ji uměl i vědomě spustit. Ale už jsem si všimla, že v boji se to stávalo většině měňavců. Během rvačky v Hadleyině bytě mu narostly drápy, které téměř zvrátily poměr sil v náš prospěch. Incident během zastávky u silnice Quinna tak rozzlobil, že mu zploštěl nos a znatelně se zvětšil. Quinnovy zuby, které jsem teď viděla zblízka, se změnily v drobné ostré dýky.
„Proč ses neproměnil úplně?“ zeptala jsem se šeptem.
Protože by tu pro tebe nebylo dost místa, kotě. Když se proměním, mám přes dva metry a dva a čtvrt metráku.
Při těch slovech by polkla téměř každá žena. Byla jsem mu vděčná, že na mě takhle myslel. Znovu jsem se na něj zadívala.
Nepřipadám ti odporný?
Clete a řidič na sebe pokřikovali kvůli Quinnovu telefonu. „Babičko, proč máš tak velké zuby?“ zašeptala jsem. Horní a dolní špičáky měl Quinn tak dlouhé a ostré, až mi naháněly husí kůží. Ostré… byly nesmírně ostré. Zvedla jsem ruce ke Quinnovým ústům a očima ho poprosila, aby pochopil, co po něm chci. Quinnova podivná tvář mi prozradila, že má strach. Situace, do níž jsme se dostali, povzbudila jeho obranné instinkty a moje prosba by mohla probudit i další. Kousnu tě do nich, varoval mě s vypětím sil. Teď už vypadal mnohem víc jako zvíře. A jeho myšlení už nepracovalo stejně jako lidské.
Quinn se zahryzl do pásky a já se kousla do rtu, abych hlasitě nevyjekla. Musel vynaložit spoustu sil, aby svými sedmicentimetrovými špičáky propíchl pásku, a to znamenalo, že se mi kratší řezáky zaryly do kůže, přestože si úzkostlivě dával pozor. Z očí se mi spustil nekonečný proud slz. Pak jsem ucítila, že stisk jeho zubů povoluje, takže jsem zavrtěla spoutanýma rukama, abych ho povzbudila. Quinn znovu zdráhavě sklonil hlavu.
„Hele, Georgi, on ji kouše,“ prohlásil Clete, který seděl na místě spolujezdce. „Pohybujou se mu zuby.“
Já i Quinn jsme ale leželi v potemnělém prostoru tak blízko u sebe, že George neviděl, jak Quinn překusuje moje pouta. To bylo dobře. Snažila jsem se myslet na něco příjemného, co by mi dodalo sílu, protože jsem měla pocit, jako kdyby celý svět zahalil temný mrak. Ležela jsem v dodávce a jela v dešti kamsi do neznáma, na jih Louisiany.
Cloumal mnou vztek. Z rány mi tekla krev, celé tělo mě bolelo a navíc jsem musela ležet na levé paži, která si toho už vytrpěla víc než dost. Co bych za to dala, kdybych se teď ocitla osprchovaná a s ovázanými ranami v čisté posteli s čistým bílým povlečením! Quinn ve své lidské podobě by si lehl ke mně, také vykoupaný a s ošetřenými ranami. Odpočíval by a vůbec nic by na sobě neměl. Bolest z pořezaných a krvácejících rukou si ale uzurpovala stále větší část mé pozornosti, takže se moje krásná představa zakrátko rozplynula. Ve chvíli, kdy jsem už bolestí málem začínala skuhrat − nebo spíš brečet − jsem ale ucítila, že můžu odlepit zápěstí od sebe.
Chvíli jsem jenom ležela, lapala po dechu a snažila se zkrotit bolest. Quinn bohužel nemohl překousat i svoje pouta, protože měl ruce svázané za zády. Pak se mu ale podařilo otočit se tak, abych na ně viděla.
„Co to provádí?“ zeptal se George.
Clete se k nám otočil, ale já jsem celou dobu nechala zápěstí spojená. Venku panovalo přítmí, takže dozadu neviděl příliš dobře. „Nic. Přestal ji kousat,“ odpověděl Clete zklamaně.
Quinnovi se podařilo zachytit jeden z drápů za stříbrnou lepicí pásku. Jeho zahnuté drápy nebyly jako břitva po celé délce; jejich síla spočívala v ostré špičce, kterou vrhala vpřed tygrova obrovská síla. Quinn jí teď ale neměl nazbyt. Bylo mi jasné, že si to vyžádá čas, a zároveň jsem se bála, že pokud se mu lepicí pásku podaří přetrhnout, bude to slyšet a naši únosci si toho všimnou.
Neměli jsme moc času. Dokonce i takový hlupák jako Clete si mohl každou chvíli uvědomit, že vzadu něco nehraje.
Složitě jsem začala sklánět ruce ke Quinnovým nohám, aniž bych únoscům odhalila, že už je páska nedrží pohromadě. Když si Clete všiml, že se vzadu něco pohnulo, a zaletěl ke mně pohledem, opřela jsem se o prázdné regály a položila si sepjaté ruce do klína. Snažila jsem se tvářit zoufale, což mi šlo celkem snadno. Po chvilce si Clete soustředěně zapálil cigaretu a poskytl mi tím možnost prohlédnout si plastová pouta na Quinnových nohou. Ačkoliv mi připomínala pásku, kterou jsme při loňském Dni díkůvzdání použili ke svázání krocana, tahle byla jiná − černá a nesmírně odolná. Neměla jsem u sebe nůž, abych ji přeřízla, ani klíč, kterým bych překonala zámek. Přesto mě napadlo, že se Clete spletl, když mu ji takhle nasadil, a okamžitě jsem toho využila. Quinn měl stále na nohou boty. Rozvázala jsem mu je, zula a potom mu nohu pootočila tak, aby se mu pouta trochu posunula. Správně jsem předpokládala, že díky tomu získá trochu volného prostoru.
Ačkoliv mi z ran na rukou odkapávala na Quinnovy ponožky krev (nechala jsem mu je, aby ho plastová pouta nepoškrábala), šlo mi to docela dobře. Quinn zůstal stoicky klidný po celou dobu, kdy jsem mu kroutila nohama. Teprve po chvíli jsem zaslechla, jak jeho kosti začaly protestovat proti ohýbání do všech možných úhlů, ale právě v té chvíli se mi podařilo uvolnit mu je z pout. Díkybohu!
Stáhla jsem mu pásky z nohou, hodila je mezi odpadky a zvedla k němu oči. Quinn přikývl. Drápem, který měl zabodnutý do lepicí pásky na rukou, se mu podařilo umělý materiál trochu natrhnout, aniž způsobil sebemenší hluk. V pásce se objevila díra. Natáhla jsem se zase vedle něj, aby nebylo vidět, co kutíme.
Strčila jsem do otvoru v pásce oba palce a zprudka zatáhla, ale moc jsem mu nepomohla. Chápu, proč je neprůhledná lepicí páska tak populární. Nic jí neunikne.
Museli jsme z dodávky utéct, ještě než dojede k cíli a než za ní stačí zastavit druhý vůz. Prohrábla jsem obaly a kartonové krabičky od hranolků na zemi a v úzké škvíře mezi podlahou a jsem objevila šroubovák. Byl dlouhý a úzký.
Sklopila jsem k němu oči a zadržela dech. Věděla jsem, jaký úkol mám před sebou. Quinn měl spoutané ruce a nemohl se osvobodit. Po tvářích mi kanuly slzy. Chovala jsem se jako ufňukaná holka, ale v té chvíli jsem si nedokázala pomoct. Na okamžik jsem se podívala Quinnovi do kamenné tváře. Věděl stejně dobře jako já, co musím udělat.
V tom okamžiku dodávka odbočila a sjela z kvalitní okresní vyasfaltované silnice na štěrkovou lesní cestu. Byla jsem si jistá, že je to příjezdová cesta k domu. Dostali jsme se k cíli. Přišla naše nejlepší šance na útěk, možná poslední, která se nám naskytla.
„Roztáhni zápěstí,“ zamumlala jsem a zapíchla držadlo šroubováku do otvoru v pásce, čímž jsem ho roztáhla. Potom jsem ho do něj bodla znovu. Oba muži na předních sedadlech moje zběsilé úsilí vycítili a otočili se ke mně v okamžiku, kdy jsem do pásky bodla naposledy. Quinn napřel všechny síly, aby se zbavil potrhaných zbytků pout, a já jsem si klekla, chytila se levou rukou přepážky a vykřikla: „Clete!“
Muž se obrátil a naklonil mezi sedadla, aby na nás lépe viděl. Zhluboka jsem se nadechla a zabodla šroubovák, který jsem držela v pravé ruce, mezi dráty. Nástroj zajel Cleteovi do tváře. Únosce vykřikl, z obličeje mu vytryskla krev a George ani nestačil zastavit, protože Quinn zařval, odtrhl od sebe ruce, mihl se vzduchem jako blesk a ještě než dodávka narazila do stromu, vyrazili jsme zadními dveřmi z auta a zmizeli v lese. Díkybohu lemoval cestu, po které jsme přijeli.
Chtěla bych poznamenat, že páskové střevíčky se k pobíhání mezi stromy příliš nehodí. Quinn měl na nohou jen ponožky. Ale podařilo se nám získat náskok, a než stačil vyděšený řidič druhé dodávky zastavit a vyslat za námi své spolujezdce, zmizeli jsme jim z dohledu. Běželi jsme dál, protože jsme čelili vlkodlakům, kteří nás mohli poměrně snadno vystopovat. V ruce jsem svírala šroubovák, který jsem vytrhla z Cleteovy tváře, i když mi bylo jasné, že utíkat s tak ostrou věcí v ruce může být nebezpečné. Vybavila jsem si Cleteovy oblé prsty šmátrající v mém klíně a hned mě přešla lítost nad tím, co jsem provedla. Když jsem pak přeskakovala vyvrácený strom obrostlý křovím, šroubovák mi vypadl z ruky. Ale neměla jsem čas ho hledat.
Dlouhý úprk nás přivedl k bažině. Bažin a močálů je Louisiana plná. Žije v nich spousta druhů zvířat a vypadají překrásně, zvlášť když se po nich projíždíte v kánoi. Když ale do bažiny vběhnete bosí a navíc v dešti, je to mizérie.
Vzhledem k tomu, že jsme se chtěli svým pronásledovatelům ztratit, nebyl to tak špatný nápad, protože jakmile jsme vstoupili do vody, přestali jsme za sebou zanechávat stopu. Ale připadala jsem si příšerně. Všude kolem samá špína, hadi, aligátoři a bůhvíco ještě.
Musela jsem chvíli sbírat síly, abych se vůbec odvážila pustit za Quinnem. Voda byla temná a teď časně zjara ještě studená. V létě bych si tu připadala jako v teplé polévce. Díky zatažené obloze jsme se svým únoscům ztratili z dohledu, jakmile jsme se schovali za okolní stromy, což bylo fajn. Totéž však platilo i v případě divokých zvířat, která unikala našim pohledům až do chvíle, kdy jsme na ně šlápli nebo nás kousla. To už tak fajn nebylo.
Quinn se rozzářeně usmíval. Vzpomněla jsem si, že přirozená teritoria tygrů bývají plná podobných bažin. Z Quinnova plaveckého výkonu vyzařovala taková elegance, že mi to bralo dech. Ze všech sil jsem se snažila zůstat pokud možno zticha a chovat se nenápadně. Na okamžik mě ovládl takový třes a strach, že mě napadlo… Ne, v dodávce by to rozhodně nebylo lepší… ale na okamžik jsem o tom uvažovala.
Byla jsem nesmírně unavená. Svaly ze mi třásly pod vlivem zbytku adrenalinu, který mi zaplavil celé tělo při našem útěku. Navíc jsme potom pádili lesem a předtím bojovali v bytě. Ještě předtím − proboha, vždyť jsme si s Quinnem dopřáli sex! Tak trochu. Ano, rozhodně to byl sex. Víceméně.
Od chvíle, kdy se nám podařilo uniknout z dodávky, jsme nepromluvili jediné slovo. Zničehonic jsem si vybavila, že když jsem vyskakovala z vozu, zahlédla jsem na Quinnově ruce krvácející ránu. Určitě jsem ho zranila tím šroubovákem. Nejméně jednou jsem ho nechtěně bodla.
A teď jsem tu fňukala. „Quinne,“ řekla jsem. „Můžu ti pomoct?“
„Pomoct?“ zeptal se. Z Quinnova tónu jsem nedokázala odhadnout jeho náladu, a protože kličkoval potemnělou bažinou přede mnou, neviděla jsem mu ani do tváře. Ale v jeho mysli to vřelo potlačovaným vztekem, který se mísil s dalšími emocemi. „Pomohl jsem ti já? Osvobodil jsem tě? Ochránil jsem tě před těmi hajzly? Ne, nechal jsem toho úchyla, aby tě osahával. Musel jsem se na to dívat, ale nemohl jsem mu v tom zabránit.“
A jéje! Mužská pýcha. „Rozvázal jsi mi ruce,“ namítla jsem. „A teď mi můžeš pomoct.“
„Jak?“ zeptal se Quinn a otočil se ke mně. Bylo vidět, že jím cloumá vztek. Uvědomila jsem si, že své ochranářské instinkty bere velice vážně. Jedním z velkých tajemství přírody je větší síla, kterou dal Bůh mužům místo žen. Moje babička tvrdila, že tak vyrovnal vzájemné skóre, protože ženy jsou odolnější a rozhodnější. Netuším, jestli měla pravdu, ale věděla jsem, že Quinn, který měl tak obrovskou sílu, mohutné tělo a dokázal se proměňovat v nebezpečného a zároveň nádherného tygra, nemůže přenést přes srdce, že nezabil všechny útočníky a neochránil mě před jejich špinavými dotyky.
Musím uznat, že bych byla za záchranu vděčná, obzvlášť v podmínkách, v nichž jsme se teď ocitli. Všechno bohužel skončilo jinak. „Quinne,“ řekla jsem. Z hlasu mi zaznívala únava, která už zmáhala celé moje tělo. „Museli jet někam poblíž. Někam do bažin.“
„Proto jsme odbočili,“ přitakal. Nad hladinou za Quinnem jsem zahlédla hada ovinutého kolem větve. V obličeji se mu musel odrazit šok, který mě při tom pohledu ochromil, protože Quinn se ohnal rychleji, než jsem si to vůbec uvědomila, popadl hada do obou rukou a pevně ho stiskl. Když to udělal podruhé, plaz už byl nadobro mrtvý. Jeho tělo pak odplavila kalná voda. Tahle epizoda Quinnovi zjevně spravila náladu. „Nevíme sice, kam jdeme, ale určitě je to pryč od nich, ne?“
„Nikde v okolí neslyším žádné další myšlenky,“ prohlásila jsem po chvíli soustředění. „Nevím ale, na jakou vzdálenost je vůbec dokážu slyšet. Nic víc ti nepovím. Co kdybychom se na chvilku vynořili z vody a všechno si promysleli?“ Třásla jsem se jako osika.
Quinn došel ve vodě až ke mně a uchopil mě do náruče. „Chytni se mě kolem krku.“
Pokud se chtěl zachovat jako džentlmen, vůbec mi to nevadilo. Objala jsem ho kolem krku a Quinn pokračoval kupředu.
„Nešlo by to líp, kdyby ses proměnil v tygra?“ zeptala jsem se.
„Možná to budu muset udělat později. Dneska jsem se už dvakrát částečně proměnil, ale musím si šetřit síly.“
„Jaký druh tygra to je?“
„Bengálský,“ odpověděl, a sotva to dořekl, déšť, který až doteď čeřil vodní hladinu, náhle ustal.
Oba jsme z dálky zaslechli hlasy. Zastavili jsme se a otočili k místu, odkud zvuky přicházely. Zatímco jsme stáli ve vodě jako sochy, po mé pravici se cosi ponořilo do vody. Celá vyděšená jsem sklopila oči k hladině, ale byla jsem naprosto klidná. Pamatovala jsem si, že do bažin na jih od New Orleansu mířily turistické výpravy a místní obyvatelé se často živili tím, že brali zájemce na vyjížďky po tmavé hladině vody a ukazovali jim aligátory. Vyhovovalo to oběma stranám − místní si vydělali na živobytí a turisté zažívali věci, které by jinde neprožili. Občas ale průvodci házeli aligátorům dobroty, aby je přilákali, což už bylo horší. Spočítala jsem si, že pro aligátora se člověk rovnal jedné porci jídla.
Položila jsem hlavu Quinnovi na rameno a zavřela oči. Hlasy k nám už nedoléhaly, nikde v okolí se nerozléhalo vlčí vytí a pod hladinou se mi nic nezakouslo do nohy. „Takhle to aligátoři dělají,“ řekla jsem Quinnovi. „Stáhnou tě pod vodu, utopí, pak si tě někam přetáhnou a hodují.“
„Kotě, žádní aligátoři ani vlci si na nás dneska nepochutnají,“ uchechtl se Quinn a jeho hrudník se jemně rozdrnčel. Ten zvuk mi dělal moc dobře. Zanedlouho jsme se opět vydali vpřed. Stromy a země začínaly převládat nad bažinami, řečiště se zužovalo a nakonec jsme vyšli z vody na pozemek, který byl tak velký, že se na něj vešla chata.
Když jsme se ocitli na suché zemi, musel mě Quinn podpírat.
Jako úkryt by nám to dřevěné stavení moc dobře neposloužilo. Kdysi to mohla být vyhlášená lovecká chata se třemi pevnými stěnami a střechou, ale ničím víc. Teď z ní zůstal jen polorozpadlý přízrak. Dřevo zahnívalo a plechová střecha se prohýbala, kroutila se a na několika místech ji už sežrala rez. Vykročila jsem k nedaleké hromadě pohozených mužských šatů a pečlivě ji prohledala, ale nenašla jsem v ní nic, co by se dalo použít jako zbraň.
Quinn se mezitím věnoval strhávání zbytků izolepy ze svých rukou. Když si spolu s ní strhl i kousek kůže, ani nemrkl. Já se snažila zbavit zbytků izolepy poněkud opatrněji, ale nakonec jsem to vzdala.
Bezútěšně jsem se svezla na zem a opřela se o drsnou kůru dubu, která se mi okamžitě obtiskla na pokožku zad. Představila jsem si všechny možné bakterie, které plavaly ve vodě a přes rány na zápěstích se mi bezpochyby dostaly do těla. Svůj příděl odporných bakterií si vybral i dosud nezahojený kousanec na předloktí. Obvaz kolem něj byl samá špína. Z ran, které jsem utržila, mi otékala tvář. Vybavila jsem si, jak jsem se včera podívala do zrcadla a s potěšením zjistila, že většina následků po útoku vlkodlaků ve Shreveportu mi už zmizela. Ale moc dlouho jsem si to neužila.
„Amelia už by touhle dobou měla něco podniknout,“ poznamenala jsem optimisticky. „Pravděpodobně zavolala do královnina sídla. Ať už jsme se z tvého telefonu dovolali někomu, kdo nám pomůže, nebo ne, možná už po nás pátrají.“
„Budou za námi muset vyslat své lidské zaměstnance. Teoreticky je pořád ještě den, i když se na obloze honí mraky.“
„Aspoň už přestalo pršet,“ dodala jsem. V té chvíli se opět spustil déšť.
Napadlo mě, že ztropím scénu, ale pak jsem usoudila, že bych se jen zbytečně vysilovala. Stejně jsem proti tomu nemohla nic udělat. I kdybych se vztekala sebevíc, nebe se kvůli mně nerozjasní. „Mrzí mě, že ses do toho zamotal,“ řekla jsem Quinnovi. Byla jsem přesvědčená, že mu dlužím omluvu za spoustu věcí.
„Sookie, nevím jestli jsi to ty, kdo má říkat mně, že ho to mrzí,“ odpověděl Quinn s důrazem na zájmena. „Všechno se stalo, když jsme byli spolu.“
V tom měl pravdu. Snažila jsem se samu sebe přesvědčit, že za to nemůžu. Kdesi uvnitř jsem si tím ale byla jistá.
Náhle Quinn vyhrkl: „Co máš s Alcidem Herveauxem? Minulý týden jsme ho viděli v baru s přítelkyní, ale ten policista ve Shreveportu tvrdil, že jste zasnoubení.“
„To byl blábol,“ namítla jsem a seděla celá shrbená v blátě. Potácela jsem se tu bažinou na jihu Louisiany, celá promočená…
Počkat! Viděla jsem Quinnovy pohybující se rty, uvědomovala jsem si, že něco říká, ale přesto jsem došla až na konec své myšlenky, abych se ujistila, že v ní není nějaký zádrhel. Kdyby mi nad hlavou visela žárovka, začala by blikat. „Ježíši Kriste a všichni svatí!“ prohlásila jsem pobožně. „Tohle všechno je jeho práce.“
Quinn si přede mnou sedl do dřepu. „Zjistila jsi, kdo v tom má prsty? Kolik máš vlastně nepřátel?“
„Už je mi aspoň jasné, kdo na nás poslal ty pokousané vlkodlaky a kdo nás dneska nechal unést.“ Nemínila jsem se nechat odvést od tématu. Zůstali jsme spolu sedět v dešti jako dva jeskynní lidé a Quinn poslouchal, co jsem měla na srdci.
Probrali jsme své možnosti.
A vymysleli plán.
2024 ©