Nazítří těsně před zavírací hodinou se mi přihodila další zvláštní událost. Sotva nám Sam naznačil, abychom zákazníkům dali na srozuměnou, že už jim nenalijeme, vešel do baru člověk, o němž jsem ani nedoufala, že ho ještě někdy uvidím.
Na to, že byl tak vysoký, se pohyboval překvapivě ladně a elegantně. Zastavil se ve dveřích a zapátral v baru po volném stolu. Všimla jsem si ho díky matnému odrazu světla na jeho oholené hlavě. Quinn byl opravdu vysoký rozložitý muž a jeho tvář zdobil hrdý výrazný nos a velké, zářivě bílé zuby, doplněné plnými rty a hnědou pokožkou. Na sobě měl černou košili a kalhoty a přes ramena si přehodil bronzovou sportovní bundu. Ačkoliv by se k němu víc hodily motorkářské boty, obul si černé mokasíny.
„Quinn!“ vydechl Sam tiše. Právě míchal koktejl nazvaný Tom Collins, ale jakmile Quinn vešel, ruce mu ztuhly. „Co tu dělá?“
„Netušila jsem, že ho znáš,“ poznamenala jsem a tvář mi polila červeň, protože jsem si uvědomila, že jsem na něj právě včera vzpomínala. To on mi jazykem očistil krev z poraněné nohy, a mně se to docela líbilo.
„Všichni naši ho znají,“ odpověděl s lhostejným výrazem Sam. „Ale je zvláštní, že ho znáš i ty, která mezi nás nepatříš.“ Sam sice − na rozdíl od Quinna − není nijak zvlášť urostlý, ale jako všichni měňavci má obrovskou sílu. Jeho rusé vlasy se zlatými nitkami mu navíc dodávají vzezření anděla.
„Potkala jsem ho při souboji o vůdcovství ve smečce,“ řekla jsem. „On, ehm, tam byl jako rozhodčí.“ Změnu ve vedení shreveportské smečky jsme se Samem samozřejmě probrali. Shreveport leží nedaleko Bon Temps, a pokud jste měňavec, musí vás zajímat, co dělají vlkodlaci, kteří žijí tak blízko vás.
Sam se dokáže proměnit v jakékoliv zvíře jako všichni ostatní plnokrevní měňavci, ale každý z nich má svoji oblíbenou podobu. Není to však jednoduché. Všichni, kteří se dovedou proměnit z člověka ve zvíře, o sobě mluví jako o měňavcích, ale jen málo z nich na sebe dokáže vzít tolik podob jako Sam. Ti, kteří se mění jen v jedno zvíře, používají pouze jeho jméno: tygři (jako třeba Quinn), medvědi a podobně. Vlkodlaci si jako jediní říkají jinak a jsou přesvědčení, že jejich odolnost a celkový způsob života je staví vysoko nad ostatní měňavce.
Vlkodlaci jsou také ze všech měňavců nejpočetnější, ale ve srovnání s upíry jich je pouhá hrstka, a to hned z několika důvodů. Nemívají mnoho dětí, a ty, které počnou, umírají mnohem častěji než je tomu běžné u normálních smrtelníků. Navíc se opravdovým vlkodlakem se vším všudy stane vždy jen první potomek. K proměně u něj dochází během puberty − jako by toto období nebylo už samo o sobě dost nepříjemné.
Měňavci jsou velcí tajnůstkáři a jen těžko se zbavují svého zvyku skrývat se. Dokonce i před tak výjimečným a milým člověkem jako jsem já. Zatím světu svoji existenci neodhalili, takže se aspoň něco o jejich životě dozvídám jen po troškách.
I Sam má přede mnou spoustu tajemství, a to ho počítám mezi své přátele. Proměňuje se v kolii a v téhle podobě mě často navštěvuje. (Občas přespává na rohožce vedle mé postele.)
Quinna jsem poznala jen jako člověka.
Když jsem Samovi vyprávěla o souboji mezi Jacksonem Herveauxem a Patrickem Furnanem ve Shreveportu, o Quinnovi jsem se vůbec nezmínila. Zatajila jsem mu to, ale ne záměrně. Znovu jsem ke Quinnovi zaletěla pohledem. Trochu zvedl nos, zavětřil a našel stopu, kterou hledal. Po kom asi pátral?
Ačkoliv Arlene měla ve své části baru spoustu volných stolů, k nimž to bylo blíž, Quinn neomylně zamířil k jednomu z těch, u kterých jsem obsluhovala já. Hledal tedy mě.
Fajn, trochu mě to udivilo.
Koutkem oka jsem se podívala na Sama, abych odhadla, co na to říká. Už pět let jsem mu důvěřovala a ještě nikdy mě nezklamal.
Sam přikývl, ale přesto se netvářil spokojeně. „Zjisti, co chce,“ řekl tak tiše, až jsem se v první chvíli lekla, že na mě jen vrčí.
Čím víc jsem se blížila k novému hostu, tím jsem byla nervóznější a cítila, jak mi rudnou tváře. Proč jsem proboha reagovala právě takhle?
„Dobrý večer, pane Quinne,“ řekla jsem. Předstírat, že ho neznám, mi připadalo hloupé. „Co vám můžu přinést? Bohužel se už chystáme zavřít, ale na pivo nebo něco jiného k pití ještě čas máte.“
Quinn zavřel oči a zhluboka se nadechl, jako kdyby nasával moji vůni. „Poznal bych vás, i kdyby tu byla černočerná tma,“ prohlásil a usmál se. Ten zářivý úsměv vypadal překrásně.
Zaletěla jsem očima stranou a pokusila se dostat pod kontrolu bezděčně se zvedající koutky svých úst. Tvářila jsem se… stydlivě. Nikdy předtím jsem se takhle nechovala. Možná by bylo lepší říct, že jsem nasadila cudný výraz. To slovo jsem ale nesnášela. „Asi bych vám měla poděkovat,“ začala jsem opatrně. „Je to od vás lichotka?“
„Ano, myslel jsem to jako poklonu. Kdo je ten psík za barem, co na mě zírá, jako kdyby mě chtěl odehnat?“
Psík bylo konstatování, ne urážka.
„To je můj šéf. Jmenuje se Sam Merlotte.“
„Líbíte se mu.“
„To doufám. Pracuju u něj už pět let.“
„Hmm. Co takhle pivo?“
„Jistě. Jaké?“
„Budweiser.“
„Za chvíli ho tu máte,“ odpověděla jsem a odešla. Tušila jsem, že mě celou cestu k baru sleduje, a cítila jsem na sobě jeho pohled. Ačkoliv své myšlenky držel na uzdě, vyčetla jsem z nich, že jeho pohled je plný obdivu.
„Co chce?“ Skoro bych řekla, že se Sam tvářil… naježeně. Kdyby se proměnil v psa, na jeho srsti by to bylo znát.
„Budweiser.“
Sam se zamračil. „To jsem nemyslel. A ty to víš.“
Pokrčila jsem rameny. Skutečně jsem neměla tušení, o co Quinnovi jde.
Sam s žuchnutím postavil sklenici piva přímo přede mě, čímž mě vylekal. Střelila jsem po něm pohledem, abych mu dala najevo, že se mi to nelíbí, a odnesla jsem sklenici našemu hostu.
Quinn mi k ceně piva přihodil i pěkné spropitné − ale zase ne moc velké, aby to nevypadalo, že si mě kupuje. Strčila jsem si peníze do kapsy a vydala se k dalším stolům. „Jedete sem někoho navštívit?“ zeptala jsem se Quinna, když jsem utřela jeden ze stolů a vracela se kolem něj k baru. Většina hostů už zaplatila a pomalu se vytrácela. O kus dál na cestě z města byl ještě jeden podobný podnik, který měl otevřeno mnohem déle, ale Sam předstíral, že o něm neví. Většina pravidelných hostů se už chystala na kutě. Pokud se vůbec dal provozovat bar přátelský k rodinám, pak ten U Merlotta do téhle škatulky přesně zapadal.
„Ano,“ odpověděl Quinn. „Vás.“
A bylo po tlachání.
Dál jsem obcházela stoly, roznášela pití a přitom se tak hluboce zadumala, že jsem jednu sklenici málem upustila. Ani si nedokážu vzpomenout, kdy naposledy mě něco takhle vyvedlo z míry.
„Osobně, nebo pracovně?“ zeptala jsem se, když jsem znovu prošla kolem něj.
„Obojí,“ zněla odpověď.
Sotva jsem zaslechla, že je tu i kvůli práci, moje radost lehce ochabla, ale aspoň jsem zůstala ve střehu… a to bylo dobře. Ve styku s nadpřirozenými bytostmi se ostražitost člověku nesmírně hodí. Mají totiž tužby a cíle, o nichž se normálním lidem ani nesní. Tím jsem si byla jistá, protože skoro celý život jsem musela poslouchat tužby a cíle těch „normálních“ lidí.
Když Quinn v baru osaměl − ostatní servírky a Sama nepočítám −, zvedl se od stolu a upřel ke mně pohled plný očekávání. Zvedla jsem koutky úst v zářivém úsměvu jako pokaždé, když jsem nervózní, a vyrazila k němu. Udivilo mě, že Quinn se cítí skoro stejně nejistě jako já. Poznala jsem to z jeho myšlenek.
„Jestli s tím souhlasíte, uvidíme se u vás doma.“ Potom ke mně vyslal vážný pohled. „Pokud vám to vadí, klidně to může být někde jinde. Ale rád bych si s vámi promluvil. Snad nejste moc unavená.“
Ani netušil, jak jsem byla zničená. Arlene a Danielle se ze všech sil snažily dívat někam jinam − no, vlastně na nás civěly, ale tak aby si toho Quinn nevšiml − a Sam se k nám otočil zády a začal se přehrabovat v policích pod barovým pultem. Dnes večer se choval příšerně.
Rychle jsem Quinnovu žádost promyslela. Kdyby vážně přišel ke mně domů, byla bych mu vydaná napospas. Žiju totiž na docela odlehlém místě. Nejbližší dům obývá můj bývalý přítel Bill, ale ode mě ho dělí ještě hřbitov. Kdybych s Quinnem chodila, bez rozmýšlení bych mu dovolila, aby mě odvezl domů. Z jeho myšlenek jsem totiž vyčetla, že mi rozhodně nemíní ublížit.
„Tak dobře,“ odpověděla jsem po chvíli. Quinn se uvolnil a věnoval mi další rozzářený úsměv.
Odnesla jsem prázdnou sklenici a uvědomila si, že na mě spočívá nesouhlasný pohled tří párů očí. Sam byl naštvaný a Danielle s Arlene nechápaly, proč si vybral mě a ne je, ačkoliv si jich dobře všiml. Z Quinna vyzařoval dojem výlučnosti, který vycítil i ten nejobyčejnější smrtelník. „Za chvilku budu hotová,“ řekla jsem.
„Nemusíte pospíchat.“
Doplnila jsem do všech trojúhelníkových porcelánových mističek na stolech cukr a sladidlo, vložila ubrousky do stojánků a zkontrolovala i slánky a pepřenky. Brzy jsem měla všechno hotové. Zašla jsem si do Samovy kanceláře pro kabelku, na dálku se s ním rozloučila a vyrazila ve svém autě k domovu.
Quinn jel v závěsu za mnou ve svém tmavozeleném pikapu. Ve světle lamp na parkovišti působil jeho vůz jako nový; poklice na kolech i všechny pneumatiky se leskly úplně stejně jako celá karoserie. Vsadila bych se o co chcete, že do něj Quinn nacpal spoustu peněz. Bylo to nejkrásnější auto, jaké jsem za poslední dobu viděla. I můj bratr Jason by nad ním slintal, a to si na boky svého pikapu nalepil růžové a azurové vlnky.
Po Hummingbird Road jsem dojela až ke své příjezdové cestě a zabočila doleva. Silnice se vinula dvouakrovým lesem až k mýtině, kde stál dům, který už spoustu let patřil naší rodině. Před odjezdem jsem doma rozsvítila, takže díky záři, která vycházela z domu, a bezpečnostnímu osvětlení na vysokém sloupu, které se spínalo automaticky, teď mýtinu zalévalo jasné světlo. Zastavila jsem za domem a tmavozelené auto zaparkovalo vedle mě.
Quinn vystoupil a rozhlédl se. Díky bezpečnostnímu světlu se mu otevřel pohled na upravený dvorek. Příjezdová cesta byla ve skvělém stavu. Nedávno jsem dokonce natřela kůlnu za domem. Nedaleko stála plynová bomba, kterou se mi ani při sebevětší snaze nepodařilo zamaskovat. Ke všem květinám, které tu už přes sto padesát let pěstovala naše rodina, vysázela moje babička spoustu dalších. Bydlela jsem v tomhle domě od sedmi let a zamilovala se do něj až po uši.
Nepůsobí nijak vznešeně. Původní rodinná farma, která tu stála, se během let rozrostla a úplně změnila svoji podobu. Udržuju dům čistý a snažím se neustále upravovat i jeho okolí. Na velké opravy sama nestačím, ale můj bratr Jason mi s nimi občas pomůže. Když zjistil, že babička odkázala dům i pozemek mně, nebyl z toho zrovna nadšený, ale sám se v jednadvaceti letech přestěhoval do domu po našich rodičích a já jsem po něm nikdy nechtěla, aby mi z něj dal polovinu. Babiččina závěť mi připadala spravedlivá, jenže Jasonovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že všechno vyřešila správně.
Během několika posledních měsíců jsme k sobě našli cestu.
Odemkla jsem zadní vchod a zavedla Quinna do kuchyně. Než jsem si přehodila bundu přes židli u stolu uprostřed kuchyně, rozhlédl se po celé místnosti.
„Není to tady hotové,“ poznamenal.
Na podlaze stály skříňky připravené k zavěšení. Jakmile budou na místě, můžu vymalovat a postavit na místo pracovní pult kuchyňské linky. Teprve potom mi spadne kámen ze srdce.
„Moje stará kuchyň přes pár týdny vyhořela,“ vysvětlila jsem mu. „Jednomu stavbaři vypověděl zákazník smlouvu, takže stihl za neuvěřitelně krátkou dobu skoro všechno opravit, ale když mu nedorazily včas skříňky, poslal svoje zaměstnance jinam, protože tu už neměli skoro nic na práci. Snad ještě přijdou.“ Aspoň jsem se mohla vrátit domů. Sam mi prokázal velkou službu a nechal mě bydlet v jednom ze svých domků, které pronajímal. Ale i když jsem byla úplně u vytržení z rovných podlah, nových vodovodních trubek i sousedů, doma je doma.
Kuchyň už byla vybavená sporákem. Na horní plochu skříněk jsem položila překližku a používala ji místo pracovní desky. Stála tu i nablýskaná a tiše předoucí lednička, na hony vzdálená té, do níž přes třicet let ukládala jídlo moje babička. Kdykoliv jsem překročila práh zadní verandy − která teď byla větší a uzavřená − a odemkla nové těžké dveře se špehýrkou a petlicí, udivilo mě, jak nově teď kuchyň vypadá.
„Tady už začíná stará část domu,“ řekla jsem a vyšla z kuchyně na chodbu. V ostatních částech domu stačilo jenom vyměnit několik prken na podlaze. Všechno ostatní bylo vycíděné a nově natřené. Musela jsem se potýkat nejen se začouzenými stěnami, ale také s všudypřítomným zápachem kouře. Vyměnila jsem několikery záclony, vyhodila pár koberců a potom už jen drhla, drhla a drhla. Úklid mi zabíral veškerý volný čas.
„Odvedla jste dobrou práci,“ poznamenal Quinn, když si prohlédl přechod mezi oběma částmi domu.
„Pojďte do pokoje,“ řekla jsem spokojeně, protože mě těšilo, že se můžu pochlubit domem s nově čalouněným nábytkem, bez prachu a s nablýskanými skly v obrazových rámech. V obývacím pokoji jsem vyměnila závěsy. Předtím jsem se k tomu odhodlávala nejméně rok.
Díky Bohu za pojištění a za peníze, které jsem si vydělala, když jsem u sebe ukryla Erica. Při opravách jsem veškeré své úspory důkladně provětrala, ale byla jsem vděčná, že vůbec nějaké mám.
V krbu bylo připravené dřevo, ale na to, abych rozdělala oheň, mi v bytě připadalo příliš teplo. Quinn se posadil do křesla a já jsem usedla do druhého přímo proti němu.
„Můžu vám přinést něco k pití − pivo, kávu nebo ledový čaj?“
„Ne, díky,“ odpověděl s úsměvem. „Od té doby, co jsme se setkali ve Shreveportu, jsem vás chtěl znovu vidět.“
Snažila jsem se neuhnout pohledem, i když mě svírala touha sklopit oči k zemi nebo k rukám složeným v klíně. Quinnovy oči měly stále tutéž nafialovělou barvu, která mi utkvěla v paměti. „Pro Herveauxovy to byl nepříjemný den,“ poznamenala jsem.
„Nějakou dobu jste s Alcidem chodila,“ podotkl Quinn věcně.
V duchu jsem zvážila několik možných odpovědí, ale nakonec jsem se spokojila s prostým: „Od toho souboje o vedení smečky jsem ho neviděla.“
Quinn se rozzářil. „Takže s ním teď nejste?“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Nikoho nemáte?“
„Přesně tak.“
„Nepolezu nikomu do zelí?“
Pokusila jsem se o úsměv, ten ale nepůsobil spokojeně. „To netvrdím.“ Pravděpodobně do něj poleze a pěstitel tohoto zelí nebude vůbec nadšený. Ale nemá právo stát Quinnovi v cestě.
„Naštvaného bývalého snad zvládnu. Půjdete se mnou na rande?“
Chvíli jsem na Quinna jen civěla a uvažovala. Jeho myšlenky byly plné naděje, nevycítila jsem z nich žádný podvod nebo vypočítavost. Všechny moje výhrady se rázem vypařily.
„Ano,“ odpověděla jsem. „Půjdu.“ Quinnův běloskvoucí úsměv vyvolal stejnou odezvu i u mě. Tentokrát šla přímo od srdce.
„Tak,“ pokračoval Quinn, „osobní věci máme za sebou a můžeme se pustit do těch pracovních. Vůbec spolu nesouvisejí.“
„Dobře,“ řekla jsem a můj úsměv pohasl. Doufala jsem, že dostanu příležitost znovu se s ním vytasit, ale ať už za mnou Quinn přišel kvůli čemukoliv, určitě to nějak souviselo s nadpřirozenými bytostmi, a tím pádem mi to nahánělo husí kůži.
„Slyšela jste o upířím sněmu?“
Upíří sněm − králové a královny několika států se sejdou a probírají… upíří problémy. „Eric se mi o něm zmínil.“
„Už vás poprosil, abyste s ním na něj jela?“
„Říkal, že mě možná bude potřebovat.“
„Královna Louisiany totiž zjistila, že jsem poblíž, a poprosila mě, abych si vás pro ni vyžádal. Stojí výš než Eric a má tedy přednost.“
„To by se muselo vyřešit s Ericem.“
„Podle mě mu to budete muset říct. Královnino přání má být pro Erica rozkazem.“
Rázem mi povadly všechny rysy. Ericovi, šerifovi pátého louisianského okrsku, jsem nechtěla říkat nic. Jeho city ke mně mu pořádně zamotaly hlavu, což je věc, kterou upíři nesou hrozně těžko, to mi můžete věřit. Eric si z doby, po kterou se skrýval u mě doma, vůbec nic nevybavoval, a tahle mezera v paměti ho doháněla k šílenství. Eric byl typem, který musí všechno a všechny ovládat, a totéž platilo i pro veškeré jeho činy. Počkal si tedy na chvíli, kdy jsem potřebovala jeho pomoc, a na oplátku chtěl, abych mu vylíčila, co se během jeho pobytu u mě seběhlo.
Možná jsem to tehdy s upřímností trochu přehnala. Nijak zvlášť ho nepřekvapilo, že jsme si spolu náramně užili, ale když jsem mu řekla, že byl kvůli mně ochotný vzdát se své těžce vydobyté pozice v upíří společnosti, úplně jsem mu tím vyrazila dech.
Kdybyste Erica znali, pochopili byste, že by nic podobného nikdy nepřipustil.
Od té doby se mnou nepromluvil. Když jsme se potkali, mlčky se na mě zadíval, jako kdyby se v sobě snažil oživit vzpomínky na oněch pár dnů a dokázat mi, že se pletu. Sklíčeně jsem si uvědomila, že náš vztah − a teď nemyslím těch několik dnů společného štěstí, nýbrž pouto dvou lidí, kteří měli společný nanejvýš smysl pro humor − je v troskách.
Bylo mi jasné, že mu musím říct o královnině prosbě, která měla přednost před jeho plány, ale vůbec se mi do toho nechtělo.
„A je po úsměvu,“ poznamenal Quinn. Také on se tvářil vážně.
„No, Eric je…“ Netušila jsem, jak větu dokončit. „Je to s ním složité,“ řekla jsem nakonec hloupě.
„Kam půjdeme na naše první rande?“ zeptal se Quinn. Uměl dobře skákat od jednoho tématu k druhému.
„Co třeba do kina?“ navrhla jsem, abych nechala volný průběh dalším nápadům.
„Tak dobře. A potom můžeme vyrazit na večeři do Shreveportu. Do Ralph a Kacoo,“ napadlo Quinna.
„Slyšela jsem, že skvěle připravují kraby,“ pokračovala jsem, aby řeč nestála.
„Kdo by se do nich nezamiloval? Taky můžeme jít na bowling.“
Můj prastrýc bowling zbožňoval. V té chvíli jsem si vybavila jeho nohy obuté do bowlingových bot a zachvěla se. „Neumím ho.“
„Nebo půjdeme na hokej.“
„To by se mi líbilo.“
„Něco si uvaříme u tebe v kuchyni a podíváme se na nějaký film na DVD.“
„Tohle radši odložíme na později.“ Připadalo mi, že první schůzka by neměla být příliš důvěrná. Moc prvních schůzek jsem sice nezažila, ale věděla jsem, že pokud si to vyloženě nepřejete, je lepší držet se od ložnice co nejdál. Ale tykání jsem si od Quinna nechala líbit.
„Můžeme jit na Producenty. Budou je hrát ve Strandu.“
„Vážně?“ Tím ve mně vzbudil opravdový zájem. V přestavěném shreveportském divadle Strand vystupovala spousta putovních společností, které předváděly všechno možné od divadelních her až po balet. Ještě nikdy jsem žádnou opravdovou hru neviděla. Nebude to drahé? Quinn by to určitě nenavrhl, kdyby si to nemohl dovolit. „Šlo by to?“
Quinn spokojeně přikývl. „Můžu nám zamluvit lístky na tenhle víkend. Co práce?“
„V pátek večer mám volno,“ odpověděla jsem nadšeně. „A, ehm, ten lístek si zaplatím sama.“
„Pozval jsem tě já, takže platím taky já,“ prohlásil rozhodně Quinn. Jeho myšlenky mi prozradily, že ho moje poznámka překvapila a dojala. Hmmm! To se mi příliš nezamlouvalo. „Tak dobře. Půjdeme. Až se dostanu k počítači, objednám lístky. Zjistil jsem, že jim zbylo ještě pár dobrých míst. Pár možností mě napadlo ještě předtím, než jsem za tebou vyrazil.“
Samozřejmě jsem hned začala uvažovat, co si mám obléknout. To ale vyřeším později. „Kde vlastně bydlíš, Quinne?“
„Mám dům kousek za Memphisem.“
„Och!“ vydechla jsem. Na normální chození mi to připadalo docela daleko.
„Pracuju v podniku Večírky na míru. Jsme vlastně taková tajná dceřiná společnost firmy Noblesa. Určitě jsi někde viděla naše logo.“ Přikývla jsem. Jejich firma organizovala spoustu nóbl společenských událostí po celé zemi. „Ve Večírcích na míru pracují čtyři partneři a ti zaměstnávají další lidi buď na plný úvazek, nebo externě. Hodně cestujeme a bydlíme na různých místech, občas u přátel nebo obchodních partnerů, jindy v normálních bytech. Teď jsem usazený v pronajatém domě ve Shreveportu. Je zastrčený za domem jednoho měňavce.“
Během dvou minut jsem se o Quinnovi dozvěděla spoustu věcí. „Takže organizujete podobné události, jako byl třeba ten souboj o pozici vůdce smečky.“ Podobná práce musela být nebezpečná a určitě vyžadovala spoustu mimořádných schopností. „Co dalšího ale děláš? Takový souboj se odehraje jen málokdy. Kolik času trávíš na cestách? Jaké události ještě organizuješ?“
„Starám se hlavně o jihovýchod, od Georgie po Texas.“ Předklonil se a opřel se mohutnými dlaněmi o kolena. „Od Tennessee až po Floridu na jihu. Když tam někdo chce zorganizovat souboj mezi uchazeči o vůdčí postavení ve smečce, slavnost k dosažení dospělosti nějakého šamana nebo čarodějnice, upíří svatbu… a přeje si, aby všechno běželo jako na drátkách − přijde za mnou.“
Vybavila jsem si pozoruhodné fotografie, které jsem si prohlížela u Alfreda Cumberlanda. „Takže máš práce dost?“
„Ano, mám,“ odpověděl Quinn. „Ovšem někdy je jen sezonní. Upíři pořádají svatby v zimě, kdy jsou mnohem delší noci. Zrovna letos v lednu jsem organizoval jeden upíří obřad v New Orleansu. Jiné sváteční příležitosti jsou spojené s wiccanským kalendářem nebo pubertou.“
Sotva to vyslovil, začala jsem si představovat, co všechno už musel vymyslet. Důkladnější popis ale musel počkat na jindy. „A ti další tři partneři ve firmě se věnují tomu, co ty? Promiň! Asi už tě těmi otázkami otravuju, ale připadá mi, že je to moc zajímavé povolání.“
„To jsem rád. Musíš umět jednat s lidmi, soustředit se i na ty nejmenší detaily a mít organizační schopnosti.“
„A určitě se taky obrnit trpělivostí,“ dodala jsem tiše.
Zpočátku Quinn trochu zaváhal, ale nakonec se usmál. „S tím nemám problém.“
Ano, obrnit se proti něčemu Quinnovi určitě nedělalo potíže.
„Taky bys měla umět odhadnout přání zákazníků, abys je mohla navést správným směrem a oni pak byli spokojení,“ dodal.
„Povíš mi někdy nějaké historky z práce? Nebo zákazníkům musíš podepsat slib mlčenlivosti?“
„Zákazníci se mnou podepisují smlouvy, ale nikdo do ní ještě nezahrnul slib mlčenlivosti,“ odpověděl. „Ten, kdo u nás pracuje, nemá moc příležitostí se o tom s někým bavit, protože většina našich klientů se pohybuje v utajení. Vlastně se mi ulevilo, že o tom můžu otevřeně mluvit. Většinou musím svým přítelkyním říkat, že pracuju jako poradce nebo nějakou podobnou pitomost.“
„Já jsem za to taky ráda. Nemusím se bát, že si pouštím pusu na špacír a vykládám tajemství, která nemá nikdo slyšet.“
„Tak to máme štěstí, že jsme se našli, ne?“ V jeho tváři se znovu rozzářil úsměv. „Měl bych tě už nechat, aby sis odpočinula. Vždyť jsi právě přišla z práce,“ řekl Quinn, vstal z křesla, narovnal se a protáhl. U muže s tak vypracovanou postavou to byla pastva pro oči. Možná i sám Quinn věděl, jak skvěle při tom vypadá. Sklonila jsem hlavu, aby neviděl, jak se usmívám. Vůbec mi nevadilo, že se na mě snaží udělat dojem.
Natáhl ke mně ruku a galantně mi pomohl vstát z křesla. Cítila jsem, že mi věnuje veškerou pozornost. Z jeho pevné ruky vyzařovalo teplo. Tu moji by v ní dokázal rozdrtit jako nic.
Normální žena by určitě neuvažovala, jak rychle ji nápadník dokáže zabít, ale já nejsem normální žena. To jsem si ujasnila už v době, kdy jsem byla natolik stará, abych si uvědomila, že žádné jiné dítě neví, co si o něm členové jeho rodiny myslí. Ne každá holčička věděla, kdy ji učitelé mají rádi, nenávidí ji nebo ji porovnávají s jejím bratrem (Jason už tehdy dokázal snadno okouzlit všechny lidi, kteří s ním přišli do styku). Ne každá holčička měla úchylného strýčka, který se s ní při rodinných setkáních snažil zašít někam do soukromí.
Nechala jsem ruku v Quinnově dlani, zadívala se do jeho maceškově fialových očí a na okamžik se opájela jeho obdivem, který zvedal moje sebevědomí.
Ano, věděla jsem, že se mění v tygra. Nemyslím tím v posteli, ale klidně bych se vsadila, že i tam se chová jako pěkně divoké zvíře.
Zlehka mě políbil na tvář a popřál mi dobrou noc.
Mám ráda muže, kteří vědí, kdy mají chvátat… a kdy zase ne.
2024 ©