Spala jsem jako zabitá. No, zase ne tak docela, ale hlouběji jsem už jako člověk spát nemohla. Ale i ve spaní jsem slyšela, jak se na dvůr doploužila čarodějnická čtyřka a v alkoholovém opojení si vzájemně gratulovala ke svému výkonu. Mezi lněným povlečením (které se teď používalo spíš vzácně, se mi předtím podařilo najít jedno z poctivé bavlny. Ty černé hadry z umělého saténu jsem hodila do pračky. Hned se mi spalo lépe.
Když jsem vstala, bylo už po desáté hodině. Kdosi klepal na dveře. Navlékla jsem si Hadleyiny spandexové šortky a odvážný růžový top a odšourala se po chodbě ke kukátku. Venku za dveřmi jsem viděla muže s haldou kartonu. Nadšeně jsem mu otevřela.
„Slečna Stackhouseová?“ zeptal se mladý černoch, který držel v náruči poskládané kartonové krabice. Přikývla jsem. „Mám vám jich přinést tolik, kolik budete potřebovat. Bude vám jich zatím stačit třicet?“
„Och, jistě,“ odpověděla jsem. „To je skvělé!“
„Dostal jsem i rozkaz,“ pokračoval formálně, „že vám mám přinést, cokoliv budete potřebovat ke stěhování. Máte tu průhlednou i neprůhlednou lepicí pásku, fixy, nůžky a samolepicí štítky.“
Královna mi zjevně poskytla svého osobního nákupčího.
„Chtěla byste i barevné samolepky? Někteří lidé si rádi označují krabice s věcmi do obývacího pokoje třeba oranžovou samolepkou, do ložnice modrou a tak podobně.“
Nikdy jsem se nestěhovala, pokud do toho nepočítám nedávné balení několika tašek s oblečením a ručníky, když jsem se dočasně ubytovala v Samově plně vybaveném dvojdomku, protože mi vyhořela kuchyň. Neměla jsem proto tušení, jak se do balení věcí po Hadley pustit. Na okamžik jsem si blaženě představila dokonalou řadu krabic s nepřehlédnutelnými barevnými samolepkami. Pak jsem se ale vrátila do reality. Moc věcí si do Bon Temps nevezmu. Těžko jsem mohla odhadovat, kolik krabic budu potřebovat, protože ve stěhování věcí jsem byla zelenáč, ale už teď jsem věděla, že tu nechám skoro všechen nábytek.
„Samolepky zřejmě nebudu potřebovat, ale stejně vám za ně děkuju,“ řekla jsem. „Vezmu si tyhle krabice, a pokud budu potřebovat další, zavolám vám, ano?“
„Připravím vám je,“ nabídl se muž. Měl velice krátké vlasy a ty nejdelší řasy, jaké jsem kdy viděla. Mohly se jim rovnat snad jen telecí. Na sobě měl golfové tričko, khaki kalhoty s pěkným páskem a boty, které ho musely přijít pěkně draho.
„Promiňte, ale nějak jsem přeslechla vaše jméno,“ řekla jsem, když mladík vytáhl z velké bachraté tašky lepicí pásku a pustil se do práce.
„Jistě, omlouvám se,“ odpověděl a jeho hlas poprvé zazněl normálně. „Jmenuju se Everett O’Dell Smith.“
„Těší mě,“ odpověděla jsem a mladík ustal v práci, abychom si mohli potřást pravicí. „Jak jste k tomuhle vůbec přišel?“
„Víte, studuju na Tulaneově univerzitě a jednomu z mých profesorů nedávno zavolal pan Cataliades − asi nejvyhlášenější upíří právník. Můj profesor se specializuje na jejich legislativu. Pan Cataliades hledal nějaké denní ptáče. On sám sice může vycházet během dne, ale potřeboval nějakou holku pro všechno.“ Mezi řečí stačil dát dohromady tři krabice.
„A co za to dostanete?“
„Možnost pracovat s ním na pěti dalších soudních případech a vydělat si peníze, které teď dost nutně potřebuju.“
„Mohl byste si odpoledne vyšetřit trochu čas a odvézt mě do banky, kde měla moje sestřenice účet?“
„Jasná věc.“
„Nechodíte kvůli mně za školu, že ne?“
„Ne, zbývají mi ještě dvě hodiny, než budu muset jít na další přednášku.“
Než jsem vstala, stačil zajít do školy a ještě sehnat všechny tyhle věci. Je ale pravda, že nemusel polovinu noci sledovat svoji mrtvou sestřenici, jak se potuluje po domě.
„Tyhle pytle se šatstvem můžete odvézt do nejbližší charity nebo misie Armády spásy.“ Díky tomu uvolním terasu a zároveň udělám kus práce. Pečlivě jsem prohledala každý kousek oblečení, abych se ujistila, že v něm Hadley neměla nic schovaného, a v duchu se ptala, co s ním asi Armáda spásy podnikne. Kdybych to měla říct mírně, Hadley vyznávala zásadu, že čím jsou její šaty upnutější a kratší, tím lépe.
„Jistě, slečno,“ odpověděl Everett, vytáhl notes a všechno si do něj zapsal. Potom chvíli mlčky čekal. „Ještě něco?“ zeptal se.
„Ano. Nemám tu nic k jídlu. Až se sem odpoledne vrátíte, mohl byste něco nakoupit?“ Mohla jsem sice pít vodu z kohoutku, ale vyčarovat jídlo z ničeho jsem neuměla.
V té chvíli se ze dvora ozvalo zavolání, které mě přimělo vyjít na terasu. Pod ní stál Quinn s pytlíkem něčeho mastného. Okamžitě se mi začaly sbíhat sliny.
„O jídlo už mám zřejmě postaráno,“ řekla jsem Everettovi a zamávala na Quinna, aby šel nahoru.
„S čím ti tady můžu pomoct?“ zeptal se mě Quinn. „Napadlo mě, že ta tvoje sestřenice tu určitě neměla kafe ani nic k jídlu, takže jsem ti přinesl koblihy a tak silné kafe, že ti po něm vyraší chlupy na hrudi.“
Už několikrát jsem tenhle výraz slyšela, ale pokaždé mi na tváři vyloudil úsměv. „Přesně to teď chci,“ odpověděla jsem. „Sem s ním! Vlastně tu kafe je, ale neměla jsem ho ještě čas uvařit, protože tady Everett se hned pustil do práce.“
Mladík zvedl oči od desáté složené krabice a usmál se. „Víte přece, že to není pravda, ale tohle lichocení se mi líbí,“ řekl. Představila jsem je, a když mi Quinn podal sáček, přidal se k Everettovi a začal rozkládat krabice a slepovat je. Já jsem se posadila ke konferenčnímu stolku se skleněnou deskou, zbaštila koblihy do posledního drobku a vypila kávu do poslední kapky. Sice jsem si přitom posypala oblečení práškovým cukrem, ale vůbec mi to nevadilo. Quinn se ke mně otočil a neubránil se úsměvu. „To jídlo ti sluší, kotě,“ poznamenal.
Sklonila jsem hlavu k růžovému topu. „A po chlupech ani stopy,“ dodala jsem. Quinn hned vtipně opáčil: „A můžu se podívat?“
Rozchechtala jsem se a vydala se do koupelny, abych si vyčistila zuby a učesala se. Oboje jsem už potřebovala. Trochu lépe jsem si prohlédla Hadleyino oblečení, do něhož jsem se nasoukala. Černé spandexové šortky mi sahaly do půli stehen. Zdálo se, že je Hadley nikdy neměla na sobě, pravděpodobně jí připadaly moc dlouhé. Mně padly tak akorát, ale Hadley si pod pojmem „tak akorát“ představovala oblečení, v němž vám bylo vidět až do… Jako bych nic neřekla! Pod růžovým topem mi vykukovala ramínka růžové podprsenky a to ani nemluvím o několika centimetrech břicha, které bylo díky Peckově soláriu (sídlícím v Peckově videopůjčovně v Bon Temps) pěkně opálené. Hadley by si určitě ozdobila pupík nějakým šperkem. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a pokusila se představit si v pupíku zlatou kuličku. Ne! Potom jsem vklouzla do sandálů ozdobených třpytivými korálky a asi půl minuty si připadala naprosto úžasně.
S Quinnem jsme začali probírat, co mám ten den v plánu. Nechtělo se mi na něj křičet z koupelny do pokoje, takže jsem si s hřebenem a gumičkou do vlasů stoupla na chodbu. Předklonila jsem se, vyčesala si vlasy vzhůru a stáhla je gumičkou do ohonu. Věděla jsem, že se mi ho podařilo umístit doprostřed, protože po tolika letech jsem se už česala úplně automaticky. Ještě jsem si upravila gumičku, prsty prohrábla ohon a narovnala se. Vlasy se mi rázem svezly až pod lopatky. Quinn s Everettem ustali v práci a upřeně mě sledovali. Jakmile jsem se k nim otočila, kvapem se vrátili ke slepování krabic.
Dobře. Nepřipadalo mi, že bych udělala něco tak zajímavého, aby to upoutalo jejich pozornost, ale zřejmě se to stalo. Pokrčila jsem rameny a zase vplula do Hadleyiny koupelny, abych se nalíčila. Další pohled do zrcadla mi prozradil, že ať v tomhle ohozu udělám cokoliv, každému normálnímu chlapovi to zřejmě bude připadat zajímavé.
Když jsem vyšla, Everett už byl pryč a Quinn mi podal útržek papíru s jeho telefonním číslem. „Máš mu zavolat, kdybys potřebovala další krabice,“ poznamenal. „Odnesl všechny pytle s oblečením. A mě už asi taky nepotřebuješ.“
„To nemůžeš vůbec srovnávat,“ namítla jsem s úsměvem. „Everett mi nedonesl koblihy a kafe, ty ano.“
„Tak co máš v plánu a jak ti můžu pomoct?“
„Fajn, plán je takový, že…“ Ve skutečnosti jsem nedokázala vymyslet nic konkrétnějšího, než že si projdu všechny věci a roztřídím je. Při tom mi Quinn nebyl nic platný.
„A co tohle?“ zeptala jsem se. „Vytáhneš ze skříněk v kuchyni všechny věci a rozložíš je tak, abych si je mohla prohlédnout a rozhodnout se, co si nechám a co vyhodím. Věci z první hromady pak můžeš uložit do krabic a ty z druhé odnést na terasu. Doufám, že se nám vyhne déšť.“ Slunečná dopolední obloha se začínala kabonit. „Aspoň ti při práci povím, co se tu včera večer odehrálo.“
Přestože nad našimi hlavami visela hrozba špatného počasí, tužili jsme se celé dopoledne. K obědu jsme si nechali přivézt pizzu a odpoledne jsme se znovu pustili do díla. Věci, o které jsem nestála, jsme potom uložili do pytlů. Quinn si pak pěkně procvičil tělo, protože je odnosil na dvůr a odtud do kůlny, kam se normálně ukládal zahradní nábytek, ale teď byla prázdná, protože všechny židle zůstaly stát na trávníku. Snažila jsem se kochat pohledem na jeho tělo pouze ve chvílích, kdy se nedíval mým směrem, a pravděpodobně se mi to dařilo. Ektoplazmická rekonstrukce Quinna nesmírně zajímala, takže jsme ji spolu dost dlouho probírali, aniž bychom zjistili, jak vlastně funguje. Quinn nevěděl o žádných nepřátelích mezi upíry, kteří by mohli mít na Jakea spadeno. Podle něj Jake vůbec nic špatného neprovedl a jeho smrt souvisela s problémy, které měla Hadley.
Amelia se celý den neukázala, takže mě napadlo, jestli neodjela k tomu svému čarodějnickému kolegovi Bobovi, který vypadal jako mladý mormon. Možná to ale bylo naopak − Bob zůstal u ní a právě teď se spolu v Ameliině bytě skvěle bavili. Třeba se pod tou bílou košilí a černými kalhotami skrýval rozohněný drak. Rozhlédla jsem se po dvoře. Ano, Bobovo kolo dosud stálo opřené o zeď. Protože světlo na obloze s každou další minutou pohasínalo, uložila jsem kolo k ostatním věcem do kůlny.
Den strávený s Quinnem ve mně zažehl plameny vášně. Pracoval jen v tričku bez rukávů a v džínách a já jsem se neubránila pomyšlení, jak by asi vypadal bez obou kousků oblečení. Zřejmě jsem nebyla jediná, kdo si něco takového představoval. Sem tam, když sbíhal po schodech nebo balil hrnce a pánve do krabice, jsem zachytila útržky jeho myšlenek. A musím říct, že rozhodně nedumal nad otevíráním pošty nebo nad praním.
Jakmile jsem v dálce zaslechla první zadunění hromu, rozsvítila jsem lampu. New Orleans čekala pořádná sprcha.
Potom jsem se vrátila k němému flirtování s Quinnem − dávala jsem pozor, abych mu poskytla dobrý výhled, když jsem se natahovala do skříňky pro skleničku nebo když jsem se skláněla k podlaze pro noviny, do kterých jsem ji pak zabalila. Možná tak čtvrtina mého já se před ním styděla, ale zbytek si to náramně užíval. Zábava poslední dobou − vlastně nikdy − nehrála v mém životě nijak důležitou roli, proto jsem si objevování odvážnější stránky své osobnosti docela vychutnávala.
Zdola jsem zachytila Ameliiny myšlenky, které se jen pomalu rozbíhaly. Díky práci v baru jsem tenhle pocit dobře znala − Amelia měla kocovinu. Jakmile se probrala, okamžitě pomyslela na Boba. Neubránila jsem se úsměvu. Kromě matných výčitek, kdy si říkala: „Jak jsem to jen mohla udělat?“, toužila po kávě. Toužila po ní přímo zoufale. Nemohla v bytě ani rozsvítit, ačkoliv se venku kvůli bouřce stmívalo, protože by jí v tomhle stavu světlo nedělalo dobře.
S úsměvem na rtech jsem se otočila ke Quinnovi. Chtěla jsem mu říct, že se nám Amelia zřejmě brzy ozve, ale zjistila jsem, že stojí těsně za mou a v obličeji má výraz, který mluví sám za sebe. Quinn měl náladu na něco úplně jiného.
„Jestli mi řekneš, že tě nemůžu políbit, zmizím,“ řekl a políbil mě.
Ani jsem nedutala.
Když nám začal dělat potíže náš výškový rozdíl, Quinn mě zvedl a posadil na kuchyňskou linku. Rozevřela jsem kolena a pustila ho co nejblíže k sobě právě ve chvíli, kdy venku zaduněla hromová rána. Obepnula jsem nohama Quinnova záda. Stáhl mi z vlasů gumičku, což nebylo právě bezbolestné, a rozčísl mi je prsty. Potom je sevřel v dlani a zhluboka nasál jejich vůni, jako kdyby vysával výtažky z květů do parfému.
„Líbí se ti to?“ zeptal se ochraptěle, když nahmatal spodní okraj topu s ramínky a zajel pod něj. Konečky prstů prozkoumal moji podprsenku a v rekordně krátkém čase přišel na to, jak ji rozepnout.
„Líbí?“ vydechla jsem omámeně. Nevěděla jsem, jestli tím chci říct: „Líbí? Jasně, tak už si sakra pospěš!“, nebo: „Chceš vědět, co z toho se mi líbí?“ Quinn to samozřejmě považoval za signál, že může pokračovat. Stáhl mi podprsenku a přejel mi palci po už tak ztuhlých bradavkách. Čekala jsem, že každou chvíli vybuchnu, ale před úplnou ztrátou sebekontroly mě zachránil pouze příslib ještě příjemnějších chvil. Vrtěla jsem se tak dlouho, dokud jsem se neocitla na samém kraji pracovní desky a neucítila v rozkroku svých šortek pevnou bouli, která se Quinnovi vzdouvala pod zipem kalhot. Zapadla do něj naprosto dokonale. Quinn se ke mně přitáhl, pak se poněkud odtáhl a potom znovu přitáhl, a velehora na jeho kalhotách se pokaždé strefila do toho pravého místa. Přes tenké a pružné spadexové šortky se k němu dostala celkem snadno. Znovu jsem vykřikla a pevně se ke Quinnovi přitiskla. V té chvíli mě zcela ovládlo vzrušení a zaplavil mě pocit, že jsem se ocitla ve zcela jiném vesmíru. Místo abych normálně dýchala, jsem jen lapala po dechu a svírala Quinna oběma pažemi, jako kdyby to byl můj životní hrdina. V té chvíli mi to tak skutečně připadalo.
Quinn mezitím dál přerývaně dýchal a ve snaze dosáhnout vyvrcholení, které jsem si já už s takovým povykem odbyla, se ke mně znovu přitiskl. Zasypávala jsem mu krk polibky a zároveň jsem spustila ruku k jeho kalhotám a přes látku mu začala hladit horský hřbet, který se pod ní vypínal. Náhle Quinn vykřikl stejně rozervaně jako předtím já a pevně mě sevřel v náruči. „Proboha!“ vydechl. „Proboha…“ Pevně zavřel oči a začal mě líbat na krk, tváře i rty. Když se jeho dech − a můj také − vrátil aspoň trochu k normálu, řekl: „Kotě, takhle skvěle jsem si to užil naposledy v sedmnácti letech na zadním sedadle tátova auta s Ellií Hopperovou.“
„Takže to bylo fajn,“ zamumlala jsem.
„To si piš.“
Ještě chvíli jsme zůstali zaklínění do sebe. Uvědomila jsem si, že do oken a dveří bubnují dešťové kapky a nad krajinou duní hromy. Napadlo mě, že bychom se mohli na chvilku natáhnout, protože jsem cítila, že Quinna − který mi mezitím zase zapnul podprsenku − zmáhá podobná únava jako mě. Amelia dole ve své potemnělé kuchyni vařila kávu. Čaroděje Boba při probuzení přivítala omamná vůně pražených zrnek a leknutí z vlastní nahoty. Ze dvora se k nám po schodech tiše plížili nepřátelé.
„Quinne!“ vykřikla jsem právě ve chvíli, kdy jeho dokonalý sluch zachytil čísi kroky. Rychle se přeladil do bojovné nálady. Nebyla jsem doma, takže jsem si nezkontrolovala kalendář a nezjistila, že se blíží úplněk. Quinnovy ruce teď končily ostrými drápy, které mu narostly místo prstů. Panenky se mu zúžily a jako by zmatněly, a duhovky získaly zlatavou barvu. Proměnily se mu i kosti v obličeji a propůjčily mu nelidský výraz. Ještě před deseti minutami jsem se s ním napůl milovala, ale kdybych kolem něj prošla po ulici teď, vůbec bych ho nepoznala.
Neměli jsme ale čas myslet na nic jiného, než na co nejlepší způsob obrany. Představovala jsem slabý článek, takže jsem se musela spolehnout na moment překvapení. Svezla jsem se z desky kuchyňské linky, vrhla se ke dveřím a z mramorového podstavce zvedla lampu. Když do dveří vletěl první vlkodlak, praštila jsem ho s ní do hlavy. Nezvaný návštěvník zavrávoral, a další, který běžel hned za ním, o svého souputníka zakopl a upadl na podlahu. Na třetího protivníka už byl Quinn výborně připravený.
Bohužel jich však bylo celkem šest.
2024 ©