18. kapitola

„Vaše Výsosti, musíme to ukončit,“ prohlásila Amelia. Královna mávla rukou, což se dalo vyložit jako souhlas.

Terry se samým vyčerpáním opřela o zábradlí na schodech. Patsy se na terase tvářila skoro stejně ztrhaně. Mladíček Bob působil klidně, ale přesto se posadil do křesla. Amelia jim dala beze slova pokyn a všichni se společně pustili do rušení kouzla, které na dům sami seslali. Strašidelná atmosféra se postupně rozplynula. Stala se z nás skupinka podivínů, kteří se sešli na před domem v New Orleansu, a už jsme ničím nepřipomínali bezmocné svědky magické rekonstrukce uplynulých událostí.

Amelia se vydala do kůlny na kraji pozemku a vynesla z ní několik skládacích židlí. Sigebert a Wybert nechápali, co s nimi mají udělat, takže je Amelia a Bob rozložili za ně. Královna i čarodějnice se posadily. Mezi nimi zůstalo ještě jedno volné místo, které jsem po několika mlčenlivých tázavých pohledech, jež jsem si vyměnila se čtyřmi z přítomných upírů, zaujala já.

„Teď už víme, co se tu noc stalo,“ poznamenala jsem unaveně. Ve svátečních šatech a páskových střevíčkách na vysokém podpatku jsem si připadala poněkud nemístně. Docela ráda bych se převlékla do něčeho obyčejnějšího.

„Ehm, pardon, vy možná ano, jenže my ostatní nemáme o ničem ani páru a docela rádi bychom se to dozvěděli,“ namítl Bob. Zřejmě mu nedocházelo, že v přítomnosti královny by se měl klepat jako osika.

Na podivínském kouzelníkovi mi cosi připadalo velice sympatické. Celá čarodějnická čtyřka se snažila seč mohla, takže pokud se chtěli dozvědět konec příběhu, neměli jsme důvod zatajovat jim ho. Královna nic nenamítala. Ani Jade Flowerová, která mezitím zasunula meč zpět do pochvy, se netvářila, že by jí to vadilo.

„Nazítří v noci nalákal Waldo Hadley na hřbitov. Použil k tomu historku o Marii Laveauové a upíří pověru, že mrtví mohou vyvolat jiné mrtvé z hrobu − v tomto případě Marii. Hadley se jí chtěla zeptat na několik věcí, což je podle Walda možné, pokud se předtím provede náležitý rituál. Když jsem se Waldem před časem setkala a mluvila s ním, vysvětloval mi, proč mu Hadley uvěřila, ale teď mi bylo jasné, že lhal. Napadlo mě však několik jiných důvodů, které Hadley přiměly odejít s Waldem na hřbitov,“ řekla jsem. Královna mlčky přikývla. „Podle mě se chtěla dozvědět, co se s Jakem stane, až se probudí,“ pokračovala jsem. „Chtěla zjistit, jak s ním má naložit. Jak jste viděli, nedokázala ho nechat napospas smrti, ale zároveň nechtěla nikomu přiznat, že přivedla na svět nového upíra, navíc vlkodlaka.“

Poslouchalo mě docela početné publikum. Sigebert a Wybert seděli v podřepu vedle královny a moje vyprávění je pohltilo natolik, že ani nedutali. Museli si připadat jako v kině. O pozadí událostí, které před chvílí zažili, se zajímali kouzelníci a čarodějnice. Jade Flowerová ode mě nedokázala odtrhnout oči. Mému vlivu odolal pouze Andre, který ani teď nevypadl ze své role královnina osobního strážce a neustále přejížděl očima dvůr i oblohu.

„Hadley také mohla klidně věřit, že jí duch poradí, jak získat zpět královninu přízeň. Bez urážky, Vaše Výsosti,“ dodala jsem. Teprve teď mi došlo, že královna sedí necelý metr ode mě na skládacím lehátku, z něhož na plastovém kroužku dosud visela cenovka z Wal-Martu.

Královna lhostejně mávla rukou. Byla tak hluboko ponořená do svých myšlenek, že mě zřejmě nevnímala.

„Jakea Purifoye nevysál do poslední kapky Waldo,“ prohlásila pak k mému údivu. „Když Hadley zabil, ohlásil mi to a pokusil se svalit vinu na Společenstvo slunce. Určitě ale nečekal, že tahle chytrá čarodějnice poslechne můj rozkaz doslova a při uzavírání bytu před nechtěnými návštěvníky použije i stázové kouzlo. Waldo měl všechno předem promyšlené, kdežto ten, kdo zabil Jakea, se řídil vlastním plánem − možná si přál, aby zodpovědnost za Jakeovu smrt a znovuzrození padla na Hadley. V tom případě by skončila v cele pro upíry. Vrah mohl očekávat, že jakmile se Jake probudí, zabije Hadley… což by zřejmě udělal.“

Amelia se snažila tvářit skromně, ale bezúspěšně. Původně sledovala jenom jeden cíl − Hadleyin byt začarovala hlavně kvůli tomu, aby nepáchl zatuchlinou až ho otevřu, abych ho vyklidila. Věděla to ona a věděla jsem to i já. Přesto se předvedla jako dobrá čarodějnice, takže jsem nemínila srážet její sebevědomí.

Nakonec se však o rozruch postarala sama.

„Třeba,“ prohlásila bezstarostně, „někdo Waldovi zaplatil, aby Hadley za každou cenu sprovodil ze světa.“

Okamžitě jsem musela povolat na pomoc své ochranné mozkové štíty, protože v myslích obou čarodějnic a jejich mladého kolegy se rozječely poplašné sirény. Vydávaly přímo nesnesitelný zvuk. Bylo totiž jasné, že Ameliina slova královnu popudí. A z popuzené královny Louisiany šel přímo panický strach.

Královna vyskočila z lehátka a také my ostatní jsme se nemotorně zvedli. Amelia seděla s nohama založenýma pod sebou, takže jí to šlo zvlášť pomalu. Řekla si o to. Jade Flowerová ustoupila od upírů o několik kroků dál, ale možná to udělala jen proto, aby měla dostatek místa, až se začne ohánět mečem. Kromě Andreho a mě si jí nikdo nevšiml. Andre upřel na královu osobní strážkyni pronikavý pohled.

Netuším, co by se stalo, kdyby v té chvíli neprojel bránou Quinn.

Vystoupil z velkého černého auta a aniž by věnoval pozornost stojící skupince lidí, která napjatě vyčkávala, co se stane, zamířil přímo ke mně. Zlehka mi ovinul paži kolem ramen, sklonil ke mně hlavu a letmo mě políbil. Nevím, jestli se polibky dají porovnávat. Každý muž přece líbá jinak, ne? Quinnův polibek ve mně vyvolal dojem, jako kdybychom spolu nenuceně mluvili.

„Kotě,“ oslovil mě. „Přijel jsem včas? Co se ti stalo s rukou?“

Napětí ve vzduchu povolilo. Představila jsem Quinna všem přítomným. Upíry už znal, ale čarodějnice a kouzelníka viděl poprvé. Poodešel ode mě a se všemi se pozdravil. Patsy a Amelia o něm už zřejmě slyšely a snažily se seč mohly, aby nedaly najevo, že jsou ze setkání s ním nadšené.

Musela jsem mu vylíčit, co všechno se mi stalo a jak jsem přišla ke svému zranění. „Je to kousanec, Quinne,“ začala jsem. Můj přítel se mi upřeně díval do očí a čekal, co mu povím. „Kousl mě… zřejmě jsme zjistili, co se stalo s tvým zaměstnancem. Jmenoval se Jake Purifoy, ne?“ zeptala jsem se.

„Cože?“ V jasném světle, které se rozlévalo po dvoře, jsem viděla Quinnův ostražitý výraz. Okamžitě poznal, že jsou na obzoru špatné zprávy; došlo by to každému, kdo by nás spatřil. „Někdo z něj vysál krev a nechal ho tu ležet na dvoře. Hadley ho zachránila tím, že ho proměnila. Teď je z něj upír.“

Quinn zpočátku vůbec nechápal, o čem mluvím. Pak si ale v plné šíři uvědomil, co se Jakeovi stalo, a tvář mu zkameněla. V té chvíli jsem jenom tiše doufala, že na mě se takhle nikdy nepodívá.

„Stalo se to bez vlkodlakova souhlasu,“ dodala královna. „Žádný vlkodlak by samozřejmě nikdy nepřipustil, aby ho někdo proměnil v jednoho z nás.“ Z jejího tónu čišel vztek, což mě vůbec nepřekvapovalo. Vlkodlaci a upíři se na sebe dívali s neskrývanou záští a otevřené válce bránila pouze skutečnost, že oba druhy patří do nadpřirozeného světa, odlišného od světa lidí.

„Zastavil jsem se u tebe doma,“ řekl mi Quinn nečekaně. „Chtěl jsem se přesvědčit, že ses bezpečně vrátila domů, než se vydám hledat Jakea. Kdo u tebe na cestě spálil toho démona?“

„Jmenovala se Gladiola a někdo ji zabil, když se mi pokoušela doručit vzkaz,“ odpověděla jsem. Mezi upíry zavládl rozruch. Královna o Gladiolině smrti samozřejmě věděla; pan Cataliades jí to určitě oznámil. Neplatilo to však o ostatních členech naší skupinky.

„Na dvorku ti podle všeho pořád někdo umírá,“ poznamenal Quinn roztržitě. Nemohla jsem mu to mít za zlé.

„Jenom dva,“ namítla jsem, když jsem si je v duchu rychle spočítala. „To rozhodně není pořád.“ Ale pokud do nich započítám i ty, kteří zemřeli v domě… Tuhle myšlenku jsem ale okamžitě zapudila.

„Víte co?“ zeptala se Amelia až příliš hlasitě a až příliš zbrkle. „My kouzelníci se asi uklidíme do té pizzerie na rohu. Kdybyste cokoliv potřebovali, najdete nás tam. Mám pravdu, lidi?“ Bob, Patsy a Terry se vydali k bráně mnohem rychleji, než bych do nich řekla. Upíři po obou stranách brány nedostali od královny žádný povel, takže je nechali projít. Amelia se ani neobtěžovala vzít si kabelku, tudíž jsem mohla jen doufat, že má v jedné kapse peníze a ve druhé klíče. Co se dalo dělat.

Nejradši bych se rozběhla za nimi. Počkat! Co mi v tom brání? Toužebně jsem se zadívala na bránu, ale v té chvíli ji zahradila vlastním tělem Jade Flowerová a probodla mě pronikavým pohledem. Její tmavé oči mi připomínaly černé kamínky. Tahle žena mě nemohla vystát. Andre, Sigebert a Wybert proti mně nic neměli a Rasul by se mnou klidně vyrazil do města, ale Jade Flowerová by mi tím svým mečem nejradši uťala hlavu. O tom jsem nepochybovala. Nedokázala jsem sice číst upíří myšlenky (pouze výjimečně jsem zachytila pár střípků, avšak tuhle informaci jsem před nimi úzkostlivě střežila). Ale v řeči těla jsem se vyznala a pohled jejích očí mě nenechával na pochybách.

Nevěděla jsem, proč mě tak nenávidí, a právě teď mi to bylo docela jedno.

Královna mezitím přemýšlela. „Rasule, za chvíli se vydáme na zpáteční cestu.“ Rasul se uklonil a odešel k autu.

„Slečno Stackhouseová,“ řekla potom a zadívala se na mě. Oči jí svítily jako lucerny. Vzala mě za ruku a společně jsme vyšly po schodech k Hadleyinu bytu. Andre nám byl celou dobu v patách, jako by ho Sophie-Anne měla přivázaného na neviditelném vodítku. Měla jsem co dělat, abych odolala ztřeštěné touze vytrhnout se ze sevření královniny dlaně, která byla chladná, suchá a silná. Panovnice si ale dávala dobrý pozor, aby mou ruku netiskla příliš silně. V přítomnosti staré upírky jsem se chvěla jako struna. Netuším, jak to Hadley zvládala.

Zavedla mě do bytu a zabouchla za námi dveře. Teď už náš rozhovor nemohli slyšet ani upíři, kteří stáli dole, přestože měli jako všichni nemrtví skvělý sluch. Tak se to královně zamlouvalo, protože hned nato mi řekla: „Něco vám teď povím, ale nesmíte to nikomu prozradit.“

Zavrtěla jsem hlavou. Neblahé tušení mě připravilo o hlas.

„Můj život začal na severu Francie, zhruba před… jedenácti sty lety.“

Polkla jsem.

„Tehdy jsem přirozeně nevěděla, kde žiju, ale pravděpodobně to bylo Lotrinsko. Celých sto let jsem se pokoušela − jako kdyby mi šlo o život − najít místo, kde jsem strávila prvních dvanáct let života, ale nedařilo se mi to.“ Po těch slovech se hořce zasmála. „Moje matka byla provdaná za nejbohatšího muže z vesnice, což znamenalo, že měl o dvě prasata víc než ostatní. Tehdy jsem se jmenovala Judita.“

Snažila jsem se nedat najevo údiv a tvářila jsem se, jako kdyby mě to zajímalo, ale dalo mi to práci.

„Když mi bylo deset nebo jedenáct let, dorazil k nám nějaký obchodník. Celého půl roku jsme neviděli nikoho přespolního, takže jsme byli nadšení.“ Královna se ale neusmála a z její tváře bylo znát, že ani neví, co to vlastně je nadšení. Pamatovala si jen to, co se seběhlo. Pokrčila rameny. „Přinesl k nám nemoc, kterou jsme nikdy předtím nepoznali. Řekla bych, že šlo o nějakou formu chřipky. Během dvou týdnů od jeho příchodu do vesnice byli všichni mrtví. Naživu jsem zůstala pouze já a ještě jeden chlapec, o něco starší než já.“

Na okamžik se mezi námi rozhostilo ticho, protože jsme se obě zamyslely. Alespoň já jsem rozhodně přemýšlela, kdežto královna pravděpodobně vzpomínala. A Andre možná přemítal, kolik právě stojí v Guatemale banány.

„Chlodvík mě neměl rád,“ pokračovala královna. „Už jsem zapomněla proč. Naši otcové… vůbec si na to nevzpomínám. Kdyby mě měl rád, všechno by dopadlo jinak. Místo toho mě znásilnil a odvedl do vedlejšího městečka, kde mě začal nabízet. Samozřejmě za peníze nebo jídlo. Po celém okolí řádila ta nemoc, ale my dva jsme se nikdy nenakazili.“

Snažila jsem se dívat všude možně, jen ne na královnu.

„Proč se mi nepodíváte do očí?“ okřikla mě. Její přízvuk i způsob mluvy se změnil, jako kdyby se naučila anglicky teprve před chvílí.

„Je mi to moc líto,“ odpověděla jsem.

Královna si odfrkla. Zakousla se horními zuby do spodního rtu a vydechla vzduch, který předtím nasála do úst. Z jejích rtů vyšlo tiché „Pffft!“

„S tím se neobtěžujte,“ utrousila. „Protože nato jsme se utábořili v lese, kde Chlodvíka zabil upír.“ Podobné vzpomínky jí zjevně přinášely radost. Výlet do minulosti si podle všeho užívala. „Měl obrovský hlad a nejdřív se pustil do Chlodvíka, protože byl z nás dvou větší. Když se z něj dost napil, podíval se na mě a napadlo ho, že by bylo příjemné pořídit si společnost. Jmenoval se Alain. Cestovala jsem s ním celé tři roky. Upíři tehdy ještě žili v utajení a vyskytovali se pouze v příbězích, které vyprávěly stařeny u ohně. Alain se uměl přizpůsobit situaci. Předtím byl knězem a mistrně ovládal umění přepadat tyto babky v noci v posteli,“ dodala a nostalgicky se usmála.

Můj soucit k ní začínal ochabovat.

„Alain mi neustále sliboval, že budu stejná jako on. Přesně to jsem totiž chtěla. Toužila jsem mít stejnou sílu,“ řekla a zaletěla ke mně pohledem.

Zcela upřímně jsem přikývla. Takový důvod jsem dokázala pochopit.

„Když ale potřeboval peníze na šaty nebo na oblečení pro mě, dělal totéž co Chlodvík a prodával mě. Věděl, že kdyby mě změnil k svému obrazu, muži by si všimli mé chladné kůže. Bylo mu jasné, že bych je kousla. Už mě nebavilo poslouchat jeho plané sliby.“

Přikývla jsem, abych dala královně na srozuměnou, že ji pozorně poslouchám. Skutečně jsem ji pozorně poslouchala, ale v koutku duše jsem uvažovala, jaký má tenhle monolog u všech všudy smysl a proč musím královnin úžasný a skličující životní příběh poslouchat právě já.

„Jednou večer jsme dorazili do vesnice, jejíž představený věděl, co je Alain doopravdy zač. Ten hlupák totiž zapomněl, že tudy už jednou prošel a vysál jeho manželku do poslední kapky! Vesničané ho spoutali stříbrným řetězem. Byl vůbec zázrak, že v téhle zapadlé vesnici vůbec něco takového měli… Strčili Alaina do jedné chatrče a chtěli ho tam nechat, dokud se do vesnice nevrátí jejich kněz. Potom ho při nějakém církevním obřadu hodlali vystavit slunci. Vesnice byla chudá, ale aby Alaina zadrželi, navršili na něj všechno stříbro a česnek, které doma našli.“ Královna se uchechtla.

„Věděli, že jsem člověk a že mě Alain zneužíval,“ pokračovala. „Nespoutali mě. Rodina představeného vesnice uvažovala, že si mě nechá jako svou otrokyni, protože je upír připravil o jednu ženu. Dokázala jsem si představit, co mě čeká.“

V jejím obličeji se mísila srdcervoucí lítost s mrazivou krutostí. Dívala jsem se na ni jako zkoprnělá.

„Ten večer jsem odsunula ze zadní stěny chatrče, kde vesničané věznili Alaina, několik uvolněných prken a vlezla jsem dovnitř za ním. Řekla jsem mu, že pokud mě promění v upírku, osvobodím ho. Dlouho jsme se dohadovali, ale nakonec souhlasil. Vyhrabala jsem v zemi tak velkou díru, abych se do ní vešla. Domluvili jsme se, že mě Alain vysaje až do poslední kapky, pohřbí pod slámu, na níž ležel, a co nejlépe zahladí stopy na udupané hliněné podlaze. Třetí večer po smrti jsem se měla probudit, rozlomit řetěz a odházet z Alaina česnek, ačkoliv si při tom popálím ruce. Potom jsme chtěli uprchnout do tmy.“ Královna se uchechtla. „Než ale stačily uplynout tři dny, jejich kněz se vrátil. Když jsem se vydrápala z jámy, z Alaina zůstal už jen zčernalý prach, který rozfoukal vítr. Zjistila jsem, že nás schovali do domku, který patřil právě knězi. Řekl mi, co se stalo.“

Měla jsem dojem, že pointa královnina vyprávění byla jasná. „Dobře,“ vyhrkla jsem, „hádala bych, že ten kněz byl první, na kom jste si pochutnala,“ pokračovala jsem se zářivým úsměvem.

„Och, to ne!“ namítla Sophie-Anne, dříve Judita. „Řekla jsem mu, že jsem anděl smrti, ale jeho nechám jít, protože se zachoval počestně.“

Když jsem si uvědomila, jak vypadal po prvním probuzení Jake Purifoy, bylo mi jasné, jaké sebezapření musela nová upírka vyvinout.

„Co jste udělala potom?“ zeptala jsem se.

„O několik let později mi cestu zkřížil podobný sirotek, jakým jsem bývala i já. I on se potuloval po lesích,“ odpověděla a otočila se ke svému strážci. „Od té chvíle se ode mě nehnul.“

V té chvíli jsem konečně poznala, co znamená výraz v Andreho tváři: oddanost až za hrob.

„A také ho utlačovali jiní lidé, stejně jako předtím mě,“ pokračovala vlídně královna. „Postarala jsem se o to, aby přestali.“

Po zádech mi v té chvíli přeběhl mráz. Nedokázala jsem ze sebe vydat ani hlásku, i kdybyste mi platili zlatem.

„Se svou nudnou minulostí jsem vás obtěžovala kvůli tomu,“ řekla královna, zbystřila pozornost a napřímila se, „abyste pochopila, proč jsem vzala Hadley pod svá křídla. I ona si vytrpěla zneužívání − od svého prastrýce. Dělal to i vám?“

Přikývla jsem. Neměla jsem tušení, že se dostal i k Hadley. Nikdy mě přímo neznásilnil, hlavně proto, že moji rodiče zemřeli a já jsem se přestěhovala k babičce. Rodiče mi tehdy nevěřili, že mě strýc obtěžuje, ale babičku se mi podařilo přesvědčit právě v době, kdy strýc usoudil, že už jsem připravená k poslední fázi, tedy asi v devíti letech. Hadley byla starší než já. Měly jsme společného mnohem víc, než jsem si myslela. „Promiňte, to jsem nevěděla,“ řekla jsem. „Děkuji, že jste mi to řekla.“

„Hadley o vás často mluvila,“ dodala královna.

Jasně, díky, Halley! Díky, že jsi mi připravila tu nejhorší… ne, počkat, tohle ode mě nebylo fér. Billova velká lež nebyla to nejhorší, co se mi kdy stalo. Ale držela se na předních místech žebříčku.

„To už jsem zjistila,“ řekla jsem tónem stejně ostrým a chladným jako severní vítr.

„Zlobíte se, že jsem poslala Billa, aby vás prověřil a zjistil, jestli mi můžete být užitečná,“ podotkla královna.

Zhluboka jsem se nadechla a s vypětím jsem uvolnila svou ztuhlou čelist. „Ne, nezlobím se na vás. Jste prostě taková, jaká jste, a nemůžete se chovat jinak. Vždyť jste mě ani neznala.“ Další hluboký nádech. „Zlobím se na Billa, protože ten mě poznal, a přesto důkladně a s rozvahou plnil vaše rozkazy.“ V té chvíli jsem musela potlačit prudký nápor bolesti. „Kromě toho, proč by vám na mě mělo záležet?“ Znělo to přidrzle, což ve společnosti mocného upíra rozhodně nebylo moudré. Královně se podařilo zasáhnout mě na nesmírně citlivém místě.

„Protože vás Hadley měla ráda,“ odpověděla Sophie-Anne nečekaně.

„Podle toho, jak se ke mně v pubertě chovala, byste to do ní neřekla,“ opáčila jsem. Zjevně jsem se rozhodla, že ze všeho nejlepší bude vrhnout se do všeho po hlavě a odpovídat zcela upřímně.

„Litovala toho,“ pokračovala královna. „Zvlášť od té doby, co se stala jednou z nás a poznala, jaké to je být členem menšiny. Dokonce i v New Orleansu panují předsudky. Když jsme spolu byly samy, často jsme si povídaly o životě, jaký dříve vedla.“

Nevím, co mi vadilo víc − jestli to, že královna s Hadley spala, nebo že o mně pak v posteli klábosily.

Je mi jedno, jestli spolu dva dospělí a svéprávní jedinci spí a co všechno přitom dělají, pokud s tím obě strany souhlasí. Ale po dalších detailech jsem nijak zvlášť netoužila. Jakýkoliv náznak chlípné zvědavosti ve mně zadusily myšlenky návštěvníků baru, které jsem musela celé roky poslouchat.

Náš rozhovor už trval docela dlouho. Přála jsem si, aby se královna konečně dostala k věci.

„Chtěla jsem,“ řekla nakonec královna, „abyste věděla, že jsem vám vděčná. Prostřednictvím těch čarodějnic a kouzelníků jste mi umožnila poznat, jak Hadley zemřela. Navíc jsem díky vám zjistila, že proti mně nekul pikle jen žárlivý Waldo.“

Vážně?

„Jsem vám zavázaná. Povězte mi, co pro vás můžu udělat.“

„Mohla byste mi poslat co nejvíc krabic, abych měla do čeho zabalit Hadleyiny věci a odvézt je do Bon Temps? A taky bych potřebovala, aby všechno, co zbude, někdo odvezl do charity.“

Královna sklopila oči. Přísahala bych, že jen stěží potlačovala úsměv. „Ano, to zvládnu,“ odpověděla. „Zítra k vám pošlu někoho ze svých lidí.“

„Moc by mi pomohlo, kdyby pak ty krabice někdo naložil do dodávky a hodil je do Bon Temps,“ dodala jsem. „Mohla bych se svézt s ním.“

„To nebude problém,“ řekla královna.

Teď přišla chvíle na velkou laskavost. „Musím s vámi jet na to upíří jednání?“ zeptala jsem se. Bylo mi jasné, že balancuji na hraně.

„Ano,“ zněla odpověď.

Dobře, tudy cesta nevedla.

„Ale královsky vám za to zaplatím,“ dodala Sophie-Anne.

Hned mi bylo veseleji. Na spořitelním účtu mi ještě zůstala část peněz, které jsem dostala za své předchozí služby upírům, a Tara ani netušila, jak moc mi pomohla, když mi za jeden dolar „prodala“ svoje auto, ale i tak jsem už dost dlouho žila ve finanční tísni, takže bych byla vděčná za nějakou rezervu. Neustále jsem se strachovala, abych si nezlomila nohu, nezadřel se mi motor v autě nebo aby mi nevyhořel dům… Počkat, to už se vlastně stalo! Zkrátka jsem se bála, aby nepřišla nějaká katastrofa jako třeba vichřice, protože ta by dokázala smést zánovní plechovou střechu mého domu, kterou si babička nenechala vymluvit a nakonec si ji prosadila.

„Chcete si nechat něco po Hadley?“ zeptala jsem se královny a odtrhla pozornost od peněz. „Třeba na památku?“

V jejích očích se cosi zablesklo. To „cosi“ mě nesmírně překvapilo.

„Už jsem to měla na jazyku,“ odpověděla královna s náznakem roztomilého francouzského přízvuku.

A jejda! Jakmile začala s tímhle laškováním, bylo mi jasné, že to pro mě není dobré.

„Poprosila jsem Hadley, aby pro mě u sebe něco schovala,“ pokračovala. Moje čidlo zaznamenávající podrazy pípalo jako o život. „Pokud to při balení najdete, ráda bych to dostala nazpátek.“

„Co je to?“

„Šperk,“ řekla královna. „Můj manžel mi ho dal jako zásnubní dar. Nechala jsem ho před svatbou tady.“

„Klidně se podívejte do Hadleyiny šperkovnice,“ odpověděla jsem okamžitě. „Pokud patří vám, musíte si ho vzít zpátky.“

„Jste moc hodná.“ Královniny oči opět získaly hladký a skleněný povrch. „Je to diamant, docela velký, zasazený do platinovému náramku.“

Nevybavovala jsem si, že bych mezi Hadleyinými věcmi něco podobného našla, ale je pravda, že jsem je neprohledala příliš pečlivě. Původně jsem chtěla vzít do Bon Temps celou šperkovnici a ve volných chvílích se jejím obsahem probrat doma.

„Prosím, klidně se do ní podívejte hned teď,“ navrhla jsem královně. „Je mi jasné, jak trapné by bylo ztratit dárek od manžela.“

„Och,“ vydechla tiše, „to si ani nedovedete představit.“ Sophie-Anne na okamžik zavřela oči, jako by samou nervozitou nedokázala mluvit. „Andre,“ řekla a její strážce okamžitě vyrazil do ložnice. Neušlo mi, že přesně věděl, kam má jít. Jakmile se vzdálil, královna působila roztržitým dojmem, jako kdyby jí chyběla polovina jejího já. Uvažovala jsem, proč s ní tehdy Andre nepřijel i do Bon Temps, a nakonec jsem se jí na to zeptala.

Královna ke mně otočila své velké křišťálové oči, kterým chyběl jakýkoliv výraz. „Nikdo nesměl vědět, že jsem odjela,“ odpověděla. „Bylo mi jasné, že pokud tu Andre zůstane, všichni budou předpokládat, že jsem v New Orleansu s ním.“ Napadlo mě, jestli by to platilo i naopak. Když tu královna přebývala, předpokládalo její okolí, že je po jejím boku i Andre? Tahle myšlenka ve mně zažehla jiskru úvah, které však vyprchaly dřív, než jsem je stačila rozvést.

V té chvíli se vrátil Andre a sotva znatelným zavrtěním hlavy dal královně najevo že nenašel, po čem tak prahla. Její tvář na okamžik zbrázdilo rozladění. „Hadley to udělala ze vzteku,“ prohlásila královna. Měla jsem dojem, že to řekla spíš sama pro sebe. „Může mi to zkřížit plány.“ Pak se ale uvolnila a do tváře se jí vrátil obvyklý chladný výraz.

„Budu mít oči na stopkách,“ ujistila jsem ji. Měla jsem podezření, že hodnota náramku nespočívala pouze v penězích. „Nenechala jste ho tady v předvečer svatby?“ zeptala jsem se ostražitě.

Předpokládala jsem, že jí zhrzená Hadley šperk ukradla kvůli tomu, že se královna vdává. Klidně bych to do ní řekla. Kdybych o náramku věděla dřív, poprosila bych čarodějnice, aby při rekonstrukci pootočily hodinové ručičky ještě o trochu nazpátek. Mohli bychom zjistit, kam Hadley šperk schovala.

Královna úsečně přikývla. „Musím ho dostat zpátky,“ dodala. „Víte, nejde mi o něj kvůli penězům. Svatba mezi upířími monarchy není jen výhodná partie, kde se dá spousta věcí přehlédnout. Ztráta partnerova daru je považována za ohromnou urážku. A za dva dny večer se koná jarní ples. Král očekává, že se ověsím jeho dárky. Pokud to neudělám…“ Zbytek věty nedořekla a dokonce i Andre se zatvářil ustaraně.

„Chápu, co chcete říct,“ odpověděla jsem. I v královnině sídle jsem vycítila napětí, které prostupovalo každou chodbu. Někdo za to bude muset zaplatit, a ten někdo bude Sophie-Anne. „Pokud je tady v bytě, najdu ho. Dobře?“ zeptala jsem se a rozhodila ruce. Tím jsem se beze slov zeptala, jestli mi věří.

„Ano,“ odpověděla královna. „Andre, už jsme tu moc dlouho. Jade Flowerová určitě ohlásí, že jsem šla se Sookií nahoru. Musíme předstírat, že jsme spolu spaly.“

„Promiňte, ale všichni o mně ví, že nejsem na ženy. Netuším, komu by to měla Jade Flowerová ohlásit…“ (Samozřejmě, že jsem to věděla. Byl to její královský manžel, ale v té chvíli mi nepřipadalo vhodné prohlásit, že Sophii-Anne vidím do karet.) „Ale jestli si o mně ti dotyční něco zjistili, pak to musí vědět.“

„V tom případě jste spala s Andrem,“ navrhla královna klidně. „A dovolila jste mi, abych se dívala.“

Na mysli mi vytanulo několik otázek. První zněla: „Takhle to u vás chodí často?“ Hned za ní následovala další: „Takže zapomenutý šperk vás štve, ale rozdávat si to s někým jiným než s manželem vám nevadí?“ Nakonec jsem ale zůstala zticha. Ale pokud by mi někdo přiložil k hlavě pistoli, radši bych se vyspala s královnou než s Andrem, bez ohledu na to, kdo mě skutečně přitahoval. Andre mě děsil k smrti. Pokud to ale máme jenom předstírat…

Andre si chladnokrevně sundal kravatu, složil ji, zasunul do kapsy a rozepnul si několik knoflíků u košile. Pokrčeným ukazováčkem mě pak nalákal k sobě. Obezřetně jsem k němu přistoupila. Vzal mě do náruče, přitáhl těsně k sobě a sklonil hlavu k mému krku. V první chvíli jsem si pomyslela, že mě kousne. Zachvátil mě hrozivý strach, ale Andre se jen nadechl. Upír k tomu musel používat vůli.

„Polibte mě na krk,“ řekl, když znovu dlouze nasál moji vůni. „Zůstane na něm vaše rtěnka.“

Poslechla jsem ho. Jeho kůže byla studená jako led. Bylo to… zkrátka divné. Vybavila jsem si fotografování s Claudem. Poslední dobou jsem sex předstírala docela často.

„Zbožňuju vůni víl. Myslíš, že ví, že má v sobě jejich krev?“ zeptal se Sophie-Anne, zatímco jsem mu na krku zanechávala obtisk rtěnky.

Rázně jsem vztyčila hlavu, zadívala se Andremu přímo do očí a ten můj pohled opětoval. Stále mě držel v náručí. Došlo mi, že se chtěl pojistit, aby na něm ulpěla moje vůně a naopak. Chtěl, aby všechno působilo věrohodně, ale rozhodně nemínil přejít od slov k činům. Hned se mi ulevilo.

„Cože?“ Určitě jsem se přeslechla. „Cože mám?“

„Andre je vycítí,“ odpověděla královna. „Můj Andre,“ dodala s nádechem pýchy.

„Předtím jsem strávila dost času se svou kamarádkou Claudine,“ vysvětlila jsem jim. „Je to víla. Proto ji ze mě cítíte.“ Už jsem asi vážně potřebovala sprchu.

„Můžu?“ zeptal se Andre, a aniž by počkal, těsně nad obvazem mě píchl nehtem do ruky.

„Jau!“ ozvala jsem se.

Andre si nabral několik kapek na prst a ochutnal ji. Chvíli ji převaloval v ústech, jako kdyby ochutnával doušek vína, a nakonec prohlásil: „Ne, ta vůně na vás neulpěla. Vane z vaší krve.“ Andreho pohled mi prozradil, že na svém názoru nemíní nic změnit. „Je ve vás kousek víly. Neměla v sobě něco z jejich krve třeba vaše babička nebo dědeček?“

„O tom nic nevím.“ Cítila jsem, že to zní hloupě, ale nic jiného mě nenapadlo. „Jestli některý z mých prarodičů nebyl obyčejný člověk, nikomu o tom neřekl.“

„Ne, ani by to nikdy neudělal,“ vložila se do našeho rozhovoru lakonicky královna. „Většina lidí, kteří mají v rodině víly, se o tom nikde nezmiňuje, protože podobným věcem nevěří. Raději si namlouvají, že jejich rodiče jsou šílení.“ Pokrčila rameny. „Tím by se vysvětlovalo, proč vás přitahují nadpřirozené bytosti a vy zase je, ale obyčejní smrtelníci o vás neprojevují zájem.“

„Neprojevují ho, protože o to nestojím,“ namítla jsem dotčeně. „Umím číst jejich myšlenky, a to je vyřazuje ze hry. Pokud je už předtím neodradí moje pověst cvoka,“ dodala jsem a vrátila se do luhů a hájů přehnané upřímnosti.

„Je smutné, že lidé nechtějí přijmout někoho, kdo má takový dar,“ podotkla královna.

Tím vyřkla poslední slovo ohledně ceny mých schopností. Rozhodla jsem se, že tenhle rozhovor ukončím. Měla jsem spoustu námětů k přemýšlení.

Vrátili jsme se po schodech dolů. Andre šel v čele, královna za ním a já se šourala jako poslední. Andre trval na tom, abych si sundala boty a náušnice a vyvolala tak dojem, že jsem se nahoře svlékla, a když pak bylo po všem, vklouzla jsem jen do šatů.

Ostatní upíři celou dobu poslušně čekali na dvoře. Když jsme vyšli na schody a vydali se dolů, postavili se do pozoru. Jade Flowerová si podle náznaků okamžitě domyslela, co se nahoře poslední půlhodinu odehrávalo, ale v jejím obličeji to nevyvolalo žádnou reakci. Nicméně se aspoň netvářila skepticky. Sigebert a Wybert se na mě dívali chápavým nevzrušeným pohledem, jako kdyby pro ně představa královny, která sleduje postelové eskapády svého strážce (navíc s úplně cizím člověkem), nebyla ničím novým.

Rasul zůstal stát u brány a čekal na další pokyny. Vypadal lehce zklamaně, jako by ho mrzelo, že se k nám nemohl přidat. Oproti tomu Quinn svíral rty tak pevně, že byste mu přes ně do pusy nedostali ani kancelářskou svorku. Čekalo nás perné vysvětlování.

Cestou z Hadleyina bytu mi ale královna zdůraznila, že nesmím nikomu prozradit, co jsme nahoře skutečně dělali. Slovo nikomu vyslovila zvlášť důrazně. Budu muset vymyslet, jak dát Quinnovi vědět co se stalo, aniž by se to opravdu dozvěděl.

Upíři se bez dalších okolků nebo nějakých zdvořilostních tlachů nahrnuli do auta. V hlavě se mi honilo tolik nápadů, domněnek a šumu, že jsem si připadala vymačkaná jako citron. Nejradši bych zavolala Jasonovi a řekla mu, že ve skutečnosti není až tak neodolatelně přitažlivý a že za své sexuální úspěchy u žen vděčí vílí krvi, která mu koluje v žilách, jen abych zjistila, jak na to zareaguje. Ale ne, počkat! Andre přece naznačil, že na lidi vílí krev nepůsobí tak ochromujícím dojmem jako na upíry. Lidé si na nich nechtěli smlsnout, jen v nich viděli přitažlivé sexuální objekty. (V té chvíli jsem si vybavila zástup lidí, který U Merlotta vždycky obklopoval Claudine.) Andre dodal, že na jejich přitažlivost reagovaly i ostatní nadpřirozené bytosti, ale na rozdíl od upírů je nechtěly sníst. Až se to Eric dozví, uleví se mu? Určitě bude rád, že mě ve skutečnosti nemiluje! Mohla za to moje vílí část?

Dívala jsem se na odjíždějící královskou limuzínu, a zatímco jsem uvnitř bojovala se směsí nejméně šesti různých pocitů, Quinn zápasil pouze s jedním.

S rozezleným svraštěným obličejem se postavil přímo přede mě. „Jak se jí to podařilo? Jak to, že tě k tomu přemluvila?“ vyhrkl. „Stačilo by, abys zakřičela, a já bych za tebou okamžitě přiběhl. Nebo sis to snad přála? Přísahal bych, že v tomhle nejedeš.“

„Dnes jsem s nikým nespala,“ ohradila jsem se a pohlédla Quinnovi zpříma do očí. Neznamenalo to, že jsem vyzradila královnino tajemství, jen jsem Quinna opravila. „Je mi jedno, jestli si to někdo myslí,“ dodala jsem opatrně, „ale ty mi to prosím nevyčítej.“

Quinn sklonil hlavu a dlouze se mi zadíval do očí, jako by v nich četl nějaký neviditelný nápis.

„A chtěla bys dneska večer s někým spát?“ zeptal se a políbil mě. Jeho polibek se stále prodlužoval, takže jsme dál stáli na místě, těsně přimknutí k sobě. Čarodějnice ani kouzelník se už nevrátili, upíři odjeli a ulicí jen občas projelo auto nebo v dálce zahoukala siréna. Ty zvuky mi připomněly, že jsme uprostřed města. Quinnovo objetí ničím nepřipomínalo náruč, do níž mě uchvátil Andre. Z Quinna sálalo teplo a pod jeho pokožkou se pohybovaly svaly. Slyšela jsem jeho dech a cítila tlukot srdce. V uších mi hučely jeho myšlenky, které se teď točily především kolem postele, o níž věděl, že je nahoře v Hadleyině bytě. Zbožňoval moji vůni, můj dotek, moje rty… vypovídala o tom důležitá část jeho těla, která se teď tlačila mezi nás.

Spala jsem se dvěma muži a ani jednou to nedopadlo dobře. Pořádně jsem je neznala a chovala se impulzivně. Z omylů by se měl člověk poučit. V té chvíli jsem si vůbec nepřipadala chytře.

Moje rozhodovací schopnosti nakonec spasil Quinnův zvonící telefon. Pánbůh mu to zaplať! Už jsem málem hodila všechna svá předsevzetí za hlavu, protože tenhle večer mi přinesl pouze strach a samotu. Quinna jsem znala, a navíc po mně toužil jako divý.

Quinnovy myšlenky se teď však otočily úplně opačným směrem. Když telefon zazvonil podruhé, zaklel.

„Promiň,“ utrousil rozčileně a zvedl ho.

„Dobře,“ řekl do telefonu, když vyslechl hlas z mobilu. „Dobře, hned přijedu.“

Potom přístroj zaklapl. „Jake mě chce vidět,“ oznámil mi.

Topila jsem se v tak podivné změti chtíče a úlevy, že mi trvalo několik vteřin, než jsem si všechno pospojovala. Jake Purifoy, Quinnův zaměstnanec, dnes prožíval svoji druhou noc jako upír. Napil se z někoho, kdo se mu dobrovolně odevzdal, a přišel k sobě natolik, aby si s Quinnem promluvil. Celé týdny ležel na podlaze úplně ochromený a teď musel spoustu věcí dohonit. „Musíš za ním jet,“ řekla jsem mu plná pýchy na svůj téměř ledově klidný hlas. „Možná si vzpomene, kdo na něj zaútočil. Zítra ti povím, co všechno jsem tu dneska viděla.“

„Odpověděla bys mi ano?“ zeptal se mě. „Kdyby nás nikdo nevyrušil?“

Na okamžik jsem se zamyslela. „Pokud bych byla svolná, zřejmě bych toho později litovala,“ odpověděla jsem. „Nejde o to, že bych nechtěla. Chci. Ale těch několik posledních dní mi otevřelo oči. Je mi jasné, že se dám snadno ošálit.“ Snažila jsem se mluvit věcně a nepůsobit ufňukaně. Takové ženy nemá nikdo rád, a já už vůbec ne. „Nechci do toho znovu spadnout s někým, kdo teď myslí rozkrokem. Nikdy jsem nechtěla být jenom známost na jednu noc. Pokud do toho s tebou půjdu, chci mít jistotu, že mě hned neopustíš a že mě máš rád jako člověka, a ne jako zajímavý přírůstek do sbírky.“

Stejný proslov už pronesly miliony žen. Myslela jsem jej stejně upřímně jako kterákoliv z nich.

Quinnova odpověď byla dokonalost sama. „Komu by s tebou stačila jen jedna noc?“ zeptal se a odešel.