Vydechla jsem úlevou.
„A myslím, že se na to také podívám,“ dodala královna, dřív než jsem se stačila nadechnout.
Připadalo mi to jako nejhorší nápad na světě. Byla jsem přesvědčená, že až kouzlo pomine, královnina přítomnost Amelii úplně zničí. Jenomže neexistoval ani jediný způsob, jak královně naznačit, že není vítaná.
Když mi panovnice oznámila, že všechno míní sledovat na vlastní oči, Peter Threadgill zprudka zvedl hlavu. „Myslím, že bys tam neměla chodit,“ prohlásil odměřeně s panovačným tónem v hlase. „Pro obě dvojčata i Andreho by bylo nesmírně obtížné ohlídat tě ve městě, navíc v takové čtvrti.“
Zajímalo by mě, co může král Arkansasu vědět o čtvrti, kde Hadley bydlela. Ve skutečnosti to byla poklidná část města, ve které žili příslušníci střední třídy; mnohem klidnější než zoologická zahrada, kterou představovalo královnino hlavní sídlo, kam neustále směřovaly zástupy turistů, demonstrantů a fanatiků s fotoaparáty.
Sophie-Anne však byla připravená vyrazit ven. Její příprava spočívala v mrknutí do zrcadla, aby se ujistila, že její zevnějšek je dosud bezchybný, a vklouznutí do střevíčků s vysokými podpatky, které stály pod okrajem stolu, u něhož seděla naboso. Tahle drobnost mi královnu dost podstatně přiblížila, takže mi teď připadala daleko skutečnější. Pod dokonalou slupkou se skrývala normální osobnost.
„Předpokládám, že byste uvítala, kdyby nás tam doprovodil Bill,“ řekla mi královna.
„Ne!“ vyhrkla jsem. Ano, pod dokonalou slupkou se skrývala skutečná osobnost, ale nepříjemná a krutá.
Zatímco se na královnině tváři objevilo nelíčené překvapení, jejího manžela má zlostná odpověď rozzuřila. Zprudka zvedl hlavu a probodl mě svýma zvláštníma bledýma očima, z nichž sálala zlost. Královnu však moje reakce úplně vyvedla z míry. „Měla jsem dojem, že vy dva k sobě patříte,“ prohlásila dokonale klidným tónem.
Kousla jsem se do rtu, abych nevyhrkla něco neuváženého, a v duchu jsem si musela připomenout, s kým to vlastně mluvím. „Ne, nepatříme,“ odpověděla jsem téměř šeptem. Znovu jsem se nadechla a namáhavě jsem dodala: „Za tu prudkou reakci se omlouvám. Promiňte prosím.“
Královna se na mě zadívala o několik vteřin déle, než bych čekala, ale ani tentokrát jsem z jejího pohledu nevyčetla sebemenší náznak, co si o celé záležitosti myslí, co cítí a jak se k ní postaví. Měla jsem pocit, jako kdybych se dívala na starožitný stříbrný podnos − na pohled krásný a lesklý, se složitým ozdobným vzorem, ale na dotek tvrdý. Jak se Hadley mohla dostat do postele s touhle ženou, přesahovalo moje chápání.
„Jste vyčerpaná,“ prohlásila královna nakonec.
„Jsi příliš shovívavá,“ ozval se její manžel a jeho ledová maska začala poněkud tát. Rty se mu zkřivily v čemsi, co se blížilo úšklebku. Uvědomila jsem si, že se už ani na vteřinu nechci stát objektem jeho světélkujících očí. A nelíbil se mi ani pohled, kterým si mě měřilo to asijské děvče. Pokaždé když jsem zahlédla její sestřih, samou nervozitou se mi sevřel žaludek. Sakra, dokonce i ta postarší dáma, která babičce dělala třikrát ročně trvalou, odváděla lepší práci než kadeřnice téhle ženské − výsledek její snahy vypadal, jako by jí po hlavě přejela splašená sekačka na trávu.
„Vrátím se zhruba za hodinku nebo za dvě, Petere,“ řekla Sophie-Anne tónem, který by dokázal rozříznout diamant. Malý mužík s dětskou tváří a nic neříkajícím výrazem v obličeji k ní okamžitě přiskočil a podal jí ruku, aby mohla vstát od stolu. Dovtípila jsem se, že je to Andre.
Ovzduší v místnosti by se dalo krájet. Co bych za to dala, kdybych teď mohla být někde úplně jinde!
„Byl bych mnohem klidnější, kdybych věděl, že je s tebou Jade Flowerová,“ řekl král a mávl rukou k ženě v červeném. Jade Flowerová byla ta ženská, z níž jsem měla osypky, vypadala jako chladnokrevný profesionální zabiják v ženském vydání. Výraz této Asiatky se při královně poznámce ani v nejmenším nezměnil.
„Jenomže to bys tu zůstal úplně sám,“ namítla královna.
„Vůbec ne. Dům je plný stráží a loajálních upírů,“ odpověděl Peter Threadgill.
Fajn, takže jsem aspoň o jeden poznatek chytřejší. Strážci, kteří sloužili královně, tvořili samostatnou skupinu, kdežto termínem „loajální upíři“ Peter Threadgill zřejmě označoval ty nemrtvé, které si sem přivezl sám.
„V tom případě budu hrdá, pokud mě doprovodí taková bojovnice, jako je Jade Flowerová.“
Jejda! Nedokázala jsem odhadnout, jestli to královna myslí vážně, nebo zda se přijetím této nabídky pouze snaží manžela uklidnit. Anebo jestli je tak povolná, protože chce, aby se ektoplazmické rekonstrukce zúčastnila i králova vyzvědačka. Královna pak domácím telefonem zavolala do tajné místnosti, kde pobýval Jake Purifoy a pod dohledem jiných nemrtvých se učil být upírem. „Držte ho pod zesíleným dohledem,“ řekla. „A dejte mi vědět, jakmile si na něco vzpomene.“ Servilní hlas v telefonu ji ujistil, že bude první, kdo se vše dozví.
Docela ráda bych věděla, proč Jake potřeboval zesílený dohled. Nedokázala jsem se přimět, abych si o něj dělala starosti, ale královně jeho stav očividně ležel na srdci.
Takže jsme vyrazili na cestu − královna, Jade Flowerová, Andre, Sigebert, Wybert a já. Už jsem si ani nepamatovala, kdy jsem se ocitla v tak různorodé společnosti. Urazili jsme značnou vzdálenost po dlouhé chodbě, která vedla do střežené garáže, a nastoupili jsme do dlouhé limuzíny. Andre − ten královnin bodyguard s dětským obličejem − ukázal palcem na jednoho strážce, čímž ho pověřil řízením. Andreho jsem až dosud neslyšela promluvit jediné slovo. Potěšilo mě, že tím pověřeným řidičem byl Rasul, který mi teď mezi všemi ostatními neznámými tvářemi připadal skoro jako starý přítel.
Sigebert s Wybertem se v autě očividně necítili ve své kůži. Byli to ti nejzkostnatělejší upíři, jaké jsem kdy viděla, a v duchu jsem si kladla otázku, jestli je jejich výlučné postavení u královny vlastně nepřivedlo do záhuby. Protože než se upíři oficiálně začlenili do lidské společnosti, přežívali po celá staletí jen díky tomu, že se museli neustále přizpůsobovat měnícím se historickým podmínkám. Připomnělo mi to situaci v zemích, kde se vůči upírům nezachovali tak vstřícně jako v Americe. Oba bratři by byli nejšťastnější, kdyby mohli chodit v kožešinách a ručně tkaném plátně, na nohou nosit ručně šité boty a v ruce třímat železný štít.
„Včera v noci za mnou přišel váš šerif Eric,“ řekla mi královna.
„Viděla jsem ho v nemocnici,“ odpověděla jsem a doufala, že to znělo náležitě lhostejně.
„Chápete, že ten nový upír − ten, který býval vlkodlakem − neměl na vybranou?“
„Něco podobného jsem už zažila i s jinými upíry,“ řekla jsem a vybavila si noci strávené s Billem, kdy mi nejednou vysvětloval, že si v určitých chvílích prostě nemůže pomoct. Tehdy jsem mu věřila, ale teď už jsem si nebyla tak jistá. Vlastně mě zmáhala příšerná únava a cítila jsem se strašně bídně. Už jsem ani nevěřila, že mám tolik sil, abych mohla pokračovat v balení věcí v Hadleyině bytě a dotáhnout do konce všechny její záležitosti. Ale uvědomila jsem si, že pokud se vrátím do Bon Temps a nechám tady nedokončenou práci, budu doma jen sedět a dumat o všem, co jsem měla udělat a neudělala.
Věděla jsem to moc dobře, ale právě v této chvíli jsem neměla sílu postavit se k tomu čelem.
Nastal čas pro trochu samomluvy. Řekla jsem si přísně, že mi ten večer přinesl pár příjemných okamžiků a že si je budu každý den vychutnávat o chvilku déle, dokud se znovu nedostanu do někdejší kondice. Ale než se mi to podaří, budu muset překonat nejedno strastiplné úskalí.
Myslím, že jsem si nikdy v životě nedělala přehnané iluze. Pokud umíte číst myšlenky lidí ze svého okolí, zjistíte, že i ti zdánlivě nejlepší jedinci dokážou být pěkní prevíti.
Ale tohle jsem skutečně nečekala.
Ke své hrůze jsem zjistila, že se mi po tvářích koulejí slzy. Sáhla jsem do kabelky pro papírový kapesník a vysušila si oči, zatímco na mě ostatní upíři ohromeně zírali. Jade Flowerové se v obličeji rozhostil ten nejčitelnější výraz, jaký jsem u ní zatím viděla − čišela z něj spokojenost.
„Bolí vás to?“ zeptala se královna a zadívala se na mou ruku.
Mám dojem, že ve skutečnosti ji moje ruka vůbec nezajímala. Byla jsem přesvědčená, že se tak dlouho cvičila v umění reagovat jako člověk, že se z toho stala reflexivní záležitost.
„Bolí mě srdce,“ odpověděla jsem bezmyšlenkovitě, ale hned vzápětí bych si nejradši ukousla jazyk.
„Och!“ vydechla královna. „Bill?“
„Ano,“ odpověděla jsem a polkla naprázdno. Poctivě jsem se snažila zastavit příval emocí, který mě zaplavoval.
„Já jsem truchlila pro Hadley,“ řekla královna nečekaně.
„Jsem ráda, že měla někoho, komu na ní záleželo,“ řekla jsem a po chvíli dodala: „Škoda, že jsem se o její smrti nedozvěděla dřív.“ Byl to ten nejtaktnější způsob, jak jsem mohla vyjádřit podiv nad tím, že mi královna podala zprávu o jejím konci až s několikatýdenním zpožděním.
„Měla jsem své důvody, proč jsem za vámi Cataliada neposlala dřív,“ řekla Sophie-Anne. O tom, že ke mně s Cataliadem − byť se zpožděním − tajně přijela i ona sama, se ani nezmínila. Její tvář i jasné oči zůstaly neproniknutelné jako ledová stěna, ale nabyla jsem dojmu, že se jí toto téma moc nezamlouvá a nijak zvlášť ji netěší, že jsem s ním vyrukovala. Zadívala jsem se na ni ve snaze zachytit alespoň nějaké vodítko a královna jen nenápadně zaletěla očima stranou, kde po její pravici seděla Jade Flowerová. Vůbec jsem nechápala, jak se tahle Asiatka může na sedadle uvolnit, když má na zádech připevněný tak dlouhý meč, ale rozhodně jsem cítila, že její nečitelný výraz a lhostejný pohled jsou pouze maskou, která má zastřít, že ve skutečnosti nás pozorně poslouchá, aby jí z našeho rozhovoru nic neuniklo.
Pro jistotu jsem se rozhodla, že už neřeknu ani slovo, a po zbytek cesty jsem zůstala zticha. Rasul nechtěl zajíždět s limuzínou až na dvůr a já jsem si vzpomněla, že i Diantha parkovala na ulici. Rasul obešel vůz, aby královně pomohl ven, ale ještě před ní vystoupil bodyguard Andre, dlouho se rozhlížel kolem dokola a teprve potom pokýval hlavou, že vzduch je čistý. Rasul se s puškou v obou rukou postavil do pozoru a ostřížím zrakem sledoval okolí, jestli se někde neobjeví nějací útočníci. Andre působil stejně obezřetně.
Jade Flowerová se zvedla ze zadního sedadla a připojila se ke svým dvěma upířím kolegům. Všichni tři pak chránili královnu svými těly, když kráčela přes dvůr. Poté vystoupil z auta Sigebert se sekyrou v ruce a počkal na mě. Společně se svým bratrem Wybertem mě pak doprovodili po příjezdové cestě a skrz otevřenou bránu, ale už zdaleka ne tak obřadně jako tři upíři, kteří dohlíželi na bezpečnost své královny.
Viděla jsem panovnici u sebe doma bez osobních strážců, pouze v Cataliadově doprovodu. Viděla jsem ji v její kanceláři, kde ji střežil pouze její bodyguard. Až do této chvíle jsem si zřejmě neuvědomovala, jak důležitá je pro Sophie-Anne osobní ochranka a s jakým nebezpečím je spojeno její mocenské postavení. Moc ráda bych věděla, před kým ji všichni tito strážci chrání. Kdo chce zabít královnu Louisiany? Třeba se stejná hrozba vznáší nad všemi upířími vládci − nebo že by jen nad Sophií-Anne? Ta nadcházející upíří konference najednou začala v mých očích nabývat mnohem děsivějších rozměrů než předtím.
Celý prostor před domem byl výborně osvětlený a uprostřed kruhového objezdu stála Amelia a tři další osoby. Jen tak pro pořádek musím poznamenat, že to rozhodně nebyly žádné ježibaby na koštěti. Byl mezi nimi dokonce jeden mladík, který připomínal mormonského misionáře. Černé kalhoty, bílá košile, černá vázanka a černé boty. Vypadal tak mladě, že jsem měla pocit, jako by ještě ani nedorostl do dospělé výšky. Vedle něj stála postarší žena. Mohlo jí být asi šedesát, ale měla dokonale vypracovanou mladistvou postavu a na sobě přiléhavé tričko, úpletové kalhoty a lehké sandály a na uších se jí houpaly kruhové náušnice. Třetí čarodějnice byla Hispánka zhruba v mém věku − asi pětadvacetiletá −, s plnými tvářemi, kyprými rudými rty a vlnitými vlasy. Byla malá a její postavu tvořily samé oblé křivky. Poslední čarodějnice upoutala zejména Sigeberta (což jsem poznala podle jeho lačného výrazu). Dívka však všechny upíry ignorovala a tvářila se, jako kdyby je vůbec neviděla.
Amelii možná ten příval upírů polekal, ale nedala na sobě nic znát a při představování zachovala náležité dekorum. Královna jí zřejmě prozradila svou identitu ještě předtím, než jsem k nim došla. „Vaše Výsosti,“ oslovila ji Amelia, „toto jsou moji spolupracovníci.“ Mávla před nimi rukou, jako kdyby divákům v televizním studiu předváděla auto. „Bob Jessup, Patsy Sellersová, Terencia Rodriguezová − říkáme jí Terry.“
Všichni představovaní se nejdříve podívali na sebe navzájem a teprve potom pohlédli na královnu a krátce pokývli hlavou. Nedokázala jsem odhadnout, jak panovnice přijala tento nepříliš uctivý pozdrav, protože zachovala ledově chladnou tvář, ale jejich kývnutí jim oplatila a ovzduší nijak nezhoustlo.
„Právě jsme se připravovali na naši rekonstrukci,“ poznamenala Amelia. Hlas jí zněl naprosto sebejistě, ale všimla jsem si, že se jí chvějí ruce. Ani Ameliiny myšlenky nebyly tak sebevědomé jako její hlas. V duchu horečně rekapitulovala, co všechno mají připravené, chvatně probírala veškeré magické předměty, které se jí podařilo sehnat, a nervózně se ujišťovala o kvalitách svých kolegů ve snaze přesvědčit samu sebe, že jsou společně schopní zhostit se plánovaného rituálu. Trochu pozdě jsem si uvědomila, že Amelia je perfekcionistka.
Zajímalo by mě, kam se poděla Claudine. Možná viděla přijíždět upíry a ukryla se v nějakém temném koutě. Když jsem se rozhlížela, jestli ji někde neuvidím, na okamžik jsem měla pocit, že mě úplně zahltí bolest, která mi neustále dřímala v srdci. Podobné chvíle jsem zažívala po babiččině smrti, kdykoliv jsem prováděla nějakou mechanickou činnost, například když jsem si čistila zuby. Tehdy jsem měla dojem, že se na mě valí černý mrak a úplně celou mě zahaluje. Chvíli mi pak trvalo, než jsem se vzpamatovala a vymanila se z něj.
Teď to také bude ještě nějakou dobu trvat, ale musím prostě zatnout zuby a překonat to, říkala jsem si.
Přinutila jsem se důkladně si prohlédnout všechny přítomné. Čarodějnická čtyřka zaujala svá místa: Bob se před domem posadil na zahradní židli, vyjmul z několika malých plastových sáčků jakýsi prášek a z náprsní kapsy vylovil krabičku zápalek. Amelia sesílala jakési kouzlo na schody vedoucí do bytu. Terry stála v polovině schodiště a vysoká stará čarodějnice Patsy už stála nahoře na terase a sledovala nás.
„Pokud se chcete dívat, nejlepší to bude nahoře v pokoji,“ zavolala na nás Amelia. Já s královnou jsme vystoupaly po schodech, ale strážci se shlukli u brány, aby zůstali co možná nejdál, mimo dosah kouzel. Zdálo se, že dokonce i Jade Flowerová cítí respekt vůči silám, které tu měly začít působit, přestože čarodějnic si jako lidí ani v nejmenším nevážila.
Po chvíli vystoupal nahoru i královnin bodyguard Andre, ale jeho svěšená ramena naznačovala, že tím není příliš nadšený.
Uvítala jsem, že se můžu soustředit na něco jiného než hloubání o neštěstí, které mě pronásleduje, a pozorně jsem poslouchala Amelii, která byla oblečená, jako kdyby se chystala na zápas v plážovém volejbalu. Vysvětlovala nám kouzlo, k němuž se společně se svými kolegy chystá.
„Budeme se snažit zmapovat asi dvě hodiny, které předcházely Jakeovu příchodu,“ řekla. „Je proto možné, že uvidíte množství nudných a podružných věcí. Pokud to přesáhne únosnou mez, pokusím se chod událostí urychlit.“
Náhle se mi hlavou mihl nápad. Požádám Amelii, aby se mnou odjela do Bon Temps a zopakovala tentýž rituál u mě před domem. Mohla bych se tak dozvědět, co se přihodilo ubohé Gladiole. Hned jsem se cítila o poznání lépe a dokázala jsem se soustředit na dění, které se odvíjelo před mýma očima.
Amelia zvolala: „Začínáme!“ a dala se do odříkávání jakéhosi textu, mám dojem, že v latině. Hned vzápětí jsem uslyšela ozvěnu jejích slov z úst jejích tří pomocníků, kteří se k ní připojili.
Vůbec jsme netušili, co máme očekávat, a několikaminutové odříkávání latinských slov nám připadalo poněkud únavné. Napadlo mě, co se se mnou asi stane, jestliže se královna bude nudit.
Náhle do obývacího pokoje vešla Hadley.
Pohled na ni mě tak šokoval, že jsem na ni málem promluvila. Když jsem se však na ni zadívala o poznání déle, uvědomila jsem si, že to není skutečná Hadley. Měla její obličej a postavu a pohybovala se jako ona, ale byla to pouhá barevná vidina. Čerň kolem jejího obličeje nebyly skutečné vlasy, ale pouze mihotající se tma, která působila dojmem temné kštice. Moje sestřenice vypadala, jako kdyby celá její pohybující se postava byla vytvořená z obarvené vody. Dokonce bylo vidět, jak se její obrysy chvějí a vlní. Dychtivě jsem se na ni zadívala. Od našeho posledního setkání už uplynula celá věčnost. Vypadala teď samozřejmě starší. A také drsnější, zejména kvůli cynicky staženým rtům a nedůvěřivému pohledu v očích.
Tato Hadley vyvolaná kouzlem si počínala, jako kdyby si neuvědomovala, že v místnosti není sama. Přešla k pohovce, uchopila do ruky dálkový ovladač, který byl stejně přízračný jako ona, a zapnula televizi. Mrkla jsem na obrazovku, jestli na ní něco neuvidím, ale samozřejmě se na ní nic neobjevilo.
Ucítila jsem, že se vedle mě cosi pohnulo, a zaletěla jsem pohledem ke královně. Jestliže já jsem byla šokovaná, pak královna mi připadala jako zelektrizovaná. Nikdy jsem skutečně nevěřila, že by panovnice mohla mou sestřenici upřímně milovat, ale teď jsem viděla, že ano, přinejmenším tak hluboce, jak byla schopná.
Sledovali jsme Hadley, jak čas od času zalétá pohledem k televizi a přitom si lakuje nehty, občas upíjí umělou krev ze sklenice, která byla stejně přízračná jako ona sama, a pak telefonuje. Její hlas jsme však neslyšeli. Mohli jsme pouze sledovat její obraz, ale i ten pouze v omezeném rozsahu. Například pokud sahala po nějakém předmětu, spatřili jsme ho až v okamžiku, kdy se ho dotkla, ale nikdy předtím, takže se nám před očima objevovaly pouze ty věci, které skutečně použila. Když se například naklonila nad stůl a posunula na něm sklenici krve, viděli jsme skleničku, kterou svírala v prstech, stůl, na němž ležely ještě další předměty, i celou Hadley − všechno jako by pokryté magickou třpytivou patinou. Deska stolu, která se objevovala v této vidině, se téměř kryla s deskou skutečného stolu stojícího v místnosti na tomtéž místě jako v onu osudnou noc, což činilo celý výjev ještě podivuhodnější. Jakmile Hadley sklenici posunula a odlepila od ní prsty, sklenka i stůl rázem přestaly existovat. Když jsem se ohlédla na Andreho, všimla jsem si, že má nevěřícně vykulené oči, což byl až dosud nejvýraznější projev emocí, jaký jsem na jeho bezvýrazné tváři spatřila. Jestliže královna přemáhala žal a já jsem utrpěla šok, pak Andre byl úplně vykolejený.
Několik následujících minut se nic nového nestalo, ale pak Hadley zřejmě uslyšela zaklepání na dveře (otočila k nim hlavu a zatvářila se překvapeně). Vstala z čalouněné sedačky (její přízračná verze, která stála zhruba pět centimetrů napravo od skutečné pohovky, v tu chvíli zmizela) a odběhla ke dveřím. Prošla skrz mé tenisky, které jsem si předtím postavila vedle pohovky.
No, bylo to tajuplné. Celá tahle záležitost byla nesmírně tajuplná a zároveň úchvatná. Lidé venku zřejmě viděli příchozího stoupat po schodech, protože jsem uslyšela hlasité zaklení z úst jednoho z Bertů; mám dojem, že z Wybertových. Když Hadley otevřela mihotající se dveře, Patsy, která stála na terase před nimi, zároveň s ní otevřela skutečně dveře, abychom viděli, kdo za nimi stojí. Z Ameliina rozladěného výrazu jsem pochopila, že na tohle předem nepomyslela.
Na prahu se objevil (opět přízračný) Waldo − upír, který se celá léta těšil královnině přízni, ale pak ho stihl krutý trest, po němž mu zůstala nevzhledně svraštěná kůže. Vzhledem k tomu, že Waldo byl navíc rozený albín, vypadal té jediné noci, kdy jsem se s ním setkala, naprosto příšerně. Musím však uznat, že jako vodnatý přízrak působil podstatně lépe.
Zdálo se, že Hadley jeho příchod překvapil. V obličeji se jí objevil tak ohromený výraz, že jej nebylo možné přehlédnout. Potom se zatvářila znechuceně. Ustoupila však dozadu, aby Waldo mohl vejít dovnitř.
Když pak Hadley přistoupila ke stolu, aby si z něj vzala sklenici, Waldo se rozhlédl, jako kdyby se chtěl ujistit, že je Hadley doma sama. Cítila jsem téměř neodolatelné pokušení na sestřenici zavolat a varovat ji.
Po krátkém rozhovoru, který jsme neslyšeli, Hadley pokrčila rameny a zdálo se, že souhlasí s Waldovým plánem. Podle všeho šlo o návštěvu hřbitova, o které se Waldo přede mnou zmiňoval ten večer, kdy se přiznal, že mou sestřenici zabil. Tvrdil, že s nápadem zajít na hřbitov svatého Ludvíka přišla Hadley, protože se chtěla spojit s duchem proslavené provozovatelky voodoo Marie Laveauové. Podle toho, co jsme teď viděli, se však tento úmysl zrodil ve Waldově hlavě.
„Co to drží v ruce?“ zeptala se Amelia nesmírně tiše a Patsy vystoupila zpoza dveří, aby to zjistila.
„Nějakou brožuru,“ oznámila pak Amelii téměř stejně tiše. „O Marii Laveauové.“
Hadley se podívala na hodinky, které měla na zápěstí, a něco Waldovi řekla. Podle jejího výrazu i podle toho, jak pohodila hlavou ke dveřím, to zřejmě nebylo nic přívětivého. Řeč jejího těla hovořila naprosto jasně: Ne!
Ale pak udělala ještě něco dalšího. Co se stalo, že tak znenadání změnila názor?
Hadley zamířila do ložnice a my ostatní jsme vykročili za ní. Když jsme se ohlédli, viděli jsme, že Waldo pokládá brožuru na stolek u dveří a odchází z bytu.
Když jsem se pak spolu s Amelií, královnou a Andrem ocitla v Hadleyině ložnici a sledovala svou sestřenici, jak si svléká župan a obléká si nesmírně elegantní šaty, připadala jsem si jako šmírák.
„Měla je na sobě na tom večírku v předvečer svatby,“ zašeptala královna. Byly to přiléhavé červené šaty s hlubokým výstřihem, pošité o tón tmavšími rudými flitry. K nim si obula úchvatné lodičky z krokodýlí kůže. Hadley očividně chtěla přimět královnu, aby litovala, že ji svou svatbou ztratí.
Pozorovaly jsme ji, jak se dívá do zrcadla, upravuje se, vytváří si na hlavě dva různé účesy a potom se dlouho nemůže rozhodnout pro vhodnou barvu rtěnky. Prvotní ohromení z nevšedního výjevu ze mě pomalu vyprchávalo, takže bych dala přednost nějakému urychlení děje, ale královna se nemohla nasytit pohledu na svou milovanou družku. Proti tomu jsem rozhodně nemínila nic namítat, už jen kvůli tomu, že královna tohle všechno platila.
Hadley se teď otáčela před vysokým zrcadlem a zřejmě byla se svým vzhledem spokojená, ale najednou se zcela nečekaně rozplakala.
„Ach, miláčku,“ zašeptala královna, „strašně mě to mrzí!“
Naprosto přesně jsem věděla, jak se Hadley cítila, a snad poprvé v životě jsem vnímala svou příbuzenskou spřízněnost se sestřenici, kterou jsem kvůli vzájemnému odloučení ztratila už před mnoha lety. Naše rekonstrukce mapovala události noci, která předcházela královnině svatbě, a Hadley se vypravovala na večírek, na němž měla mít neustále na očích královnu a jejího snoubence, kteří teď tvořili pár. A nazítří se bude muset zúčastnit jejich svatby; aspoň si to myslela. Neměla tušení, že tou dobou už bude mrtvá, definitivně mrtvá.
„Někdo přichází!“ zavolal Ameliin čarodějnický kolega Bob. Jeho hlas pronikl otevřenými francouzskými okny až na terasu. V magickém světě plném přízraků, který jsme měli před očima, musel zazvonit domovní zvonek, protože Hadley ztuhla, naposledy se podívala do zrcadla (přímo skrz nás, protože jsme stáli před ním), a dodala si odvahy. Když pak procházela chodbou, všimla jsem si jejího důvěrně známého pohupování v bocích a letmého chladného úsměvu, který se jí rozlil po tváři.
Otevřela dveře. Protože Patsy nechala po Waldově „příchodu“ skutečné dveře otevřené, viděli jsme, co se děje. Na prahu stál Jake Purifoy ve smokingu a vypadal nádherně, jak už předtím tvrdila Amelia. Zaletěla jsem k bytné pohledem a všimla jsem si, že mladíka sleduje lítostivým pohledem.
Bylo na něm vidět, že ho úkol vyzvednout doma královninu milenku nijak zvlášť netěší, ale měl v sobě tolik taktu a rozumu, že jí to nedával nijak znát. Trpělivě čekal, až si Hadley vezme kabelku a naposledy si projede vlasy hřebenem, a potom s ní vyšel ze dveří.
„Vycházejí ven,“ zavolal Bob, přeběhl terasu a zadíval se dolů přes zábradlí. Obě přízračné postavy se pak posadily do auta a vyjely ze dvora. Tam však končilo území podléhající Ameliinu kouzlu. Když vůz projel branou, u níž stála skupinka upírů z královnina doprovodu, prostě přestal existovat. Sigebert a Wybert jen mlčky kulili oči a zachovávali vážný výraz, Jade Flowerová se tvářila nazlobeně a Rasul měl v obličeji pobavený výraz, jako kdyby si už dával dohromady zábavnou historku, kterou bude vyprávět ostatním strážcům ve společné jídelně.
„Teď musíme urychlit běh událostí,“ zvolala Amelia. Vypadala unaveně. Uvažovala jsem, kolik sil ji stálo připravit a uskutečnit celou tuhle magickou rekonstrukci. Při pohledu na její strhanou tvář jsem se o ni začala bát.
„Jen klid, jen klid!“ nabádala své spolupracovníky Amelia, která cítila, jaké myšlenky se mi honí hlavou. Všichni zase začali sborově recitovat. Terry se už zřejmě necítila tak zoufale, protože odříkávala text poněkud rychleji než ostatní.
„Zpomal… zpomal… okamžitě,“ usměrnila ji Amelia a recitace pak pokračovala poněkud volnějším tempem.
V bráně se znovu objevilo auto a tentokrát projelo přímo skrz Sigeberta, který se těsně předtím posunul o několik kroků dopředu, zřejmě aby lépe viděl na Terry.
Hadley vyskočila z auta. Plakala. Podle strhané tváře už zřejmě plakala hodně dlouho. Pak se z vozu vynořil i Jake Purifoy, ale zůstal stát na místě a hovořil s Hadley přes střechu auta.
V té chvíli poprvé promluvil královnin bodyguard. „Hadley, musíš toho nechat! Lidi si toho všimnou a nový král v tom něco podnikne. Je to žárlivec, víš? Je mu úplně jedno…“ V té chvíli Andre zmlkl. „Snaží se zachovat tvář,“ ozval se znovu.
Všichni jsme na něj ohromeně zírali.
Královnin bodyguard se zadíval na ektoplazmickou Hadley a pokračoval: „Ale, Jakeu, já to nesnesu! Vím, že to z politického hlediska musí udělat, ale vždyť mě vyhání! Tohle nevydržím.“
Andre uměl odečítat ze rtů. Dokonce i z ektoplazmických rtů. Pak znovu začal tlumočit Jakeův a Hadleyin rozhovor.
„Hadley, běž nahoru a vyspi se z toho. Pokud chceš na té svatbě vyvolat scénu, nemůžeš tam jít. Ztrapnila bys královnu a zkazila celý obřad. Jestli se to stane, můj šéf mě zabije. Vždyť je to nejvýznamnější událost, kterou jsme kdy zařizovali.“
Uvědomila jsem si, že Jake mluví o Quinnovi.
Jake Purifoy byl Quinnův zaměstnanec. Ten, o kterém mi Quinn vyprávěl, že se pohřešuje.
„Nesnesu to,“ opakovala Hadley. Podle pohybu rtů bych řekla, že to vykřikla, ale Andre naštěstí nepovažoval za nutné imitovat i Hadleyin tón. Už fakt, že její slova vycházela z mužských úst, působil sám o sobě dostatečně děsivě. „Provedla jsem něco strašného!“ Tak melodramatické přiznání vyslovené Andreho monotónním hlasem znělo dost zvláštně.
Hadley vyběhla do schodů a Terry jí automaticky uhnula z cesty, aby kolem ní mohla projít. Hadley odemkla (nyní otevřené) dveře a vtrhla do bytu. Otočili jsme se k Jakeovi. Ten vzdychl, napřímil se a poodstoupil od auta, které tím pádem okamžitě zmizelo. Otevřel kryt mobilního telefonu a namačkal číslo. Hovořil do telefonu necelou minutu, nepoložil žádnou otázku a neposkytl osobě na druhém konci linky prostor k odpovědi, z čehož jsem usoudila, že namlouval vzkaz do hlasové schránky.
Andre jeho slova opět přetlumočil: „Šéfe, musím vám říct, že tu hrozí potíže. To děvče se ten den nebude schopné kontrolovat.“
Ach, Bože, pověz mi, že ji nenechal zabít Quinn! modlila jsem se v duchu. Při tom pomyšlení se mi udělalo špatně. A zatímco jsem se uvnitř trápila, Jake obešel zadní část auta, které se vedle něj zase vynořilo, jakmile se ho dotkl. Přejel rukou po karoserii, přistoupil k vozu blíž a pak ještě blíž… a najednou se ze tmy za branou vynořila ruka a zprudka ho popadla za krk. Magická zóna sahala jen ke zdi obklopující pozemek u domu, takže jsme zbytek útočníkova těla neviděli. Ale pohled na ruku, která se zjevila odnikud a schvátila nic netušícího vlkodlaka, byl mnohem děsivější než jakýkoliv filmový horor.
Připomínalo to noční můru − sen, ve kterém cítíte, že se k vám blíží nebezpečí, ale nemůžete promluvit. Žádné naše varování nemohlo změnit skutečnost, která se už stala. Ale všichni jsme zažívali obrovský šok. Bratři Bertové vykřikli, Jade Flowerová tasila meč, aniž bych si vůbec všimla, že pro něj sáhla, a královna jen mlčky zírala s otevřenými ústy.
Viděli jsme pouze škubající se Jakeovy nohy. Po chvíli se však přestaly hýbat.
Všichni jsme stáli jako opaření a dívali se na sebe. Dokonce ani čarodějnice nemohly náležitě pokračovat v práci, protože se nedokázaly jaksepatří soustředit. Náhle se prostor před domem začal naplňovat bílou mlhovinou.
„Přátelé!“ vykřikla Amelia ochraptěle na dvě čarodějnice a svého mužského kolegu. „Zpátky do práce!“ Zamlžený prostor se zase v mžiku vyčistil, ale Jakeovy nohy stále nehybně spočívaly na zemi. Po chvíli se však jejich obrysy zvolna začaly rozpíjet a nakonec se úplně vytratily, podobně jako všechny ostatní neživé předměty. Vzápětí se na terase objevila moje sestřenice a podívala se dolů. V obličeji měla ostražitý a zároveň vystrašený výraz. Zřejmě něco zaslechla. Zaznamenali jsme okamžik, kdy venku spatřila nehybné tělo. Hned nato seběhla ze schodů přímo upíří rychlostí. Proletěla bránou a na chvíli nám zmizela z očí, ale krátce nato se znovu objevila v našem zorném poli a vlekla za nohy Jakeovo tělo. Protože se ho dotýkala, viděli jsme ho stejně dobře jako předtím stůl nebo sklenici. Pak se nad něj sklonila a my jsme viděli, že Jake má na krku hlubokou ránu. Při pohledu na ni se mi zvedl žaludek, zatímco upíři ji sledovali okouzlenýma očima. Ektoplazmická Hadley se rozhlédla kolem dokola, jako kdyby hledala pomoc. Žádná však nepřišla. Vypadala nejistě, ale prsty se neustále dotýkala Jakeova krku a zkoušela mu tep.
Nakonec se sklonila až k němu a něco mu řekla.
„Jiný způsob neexistuje,“ tlumočil její slova Andre. „Možná mě budeš nenávidět, ale je to jediný možný způsob.“ Viděli jsme Hadley, jak se zakusuje do vlastního zápěstí, přikládá krvácející ránu k Jakeovým rtům a sleduje pramínek krve, který mu vtéká do úst. Pozorovala ho tak dlouho, dokud ji Jake neuchopil za obě paže a nestrhl ji k sobě. Když pak vymanila ruku z jeho sevření, vypadala vyčerpaně, zatímco Jakeovo tělo se začalo škubat, jako kdyby je postihly prudké křeče.
„Z vlkodlaka nebude dobrý upír,“ zašeptal Sigebert. „Ještě jsem nezažil, že by někdy vlkodlak prošel proměnou.“
Ubohý Jake Purifoy to měl rozhodně strašně těžké. Při pohledu na jeho utrpení jsem mu už pomalu začínala odpouštět všechnu tu hrůzu ze včerejší noci. Hadley ho zvedla ze země a vystoupala s ním po schodech nahoru. Přitom se vždy po několika krocích zastavila a rozhlédla se. Znovu jsem se vydala za ní a královna s Andrem mě následovali. Sledovali jsme pak Hadley, jak Jakeovi svléká roztrhané oblečení a na poraněnou šíji mu přikládá ručník tak dlouho, dokud mu rána nepřestala krvácet. Potom ho přetáhla do komory, pečlivě ho přikryla a zavřela dveře, aby novému upírovi, který takhle bude muset ležet celé tři dny, neublížilo ranní slunce. Pak Hadley nacpala ručník do koše a vytáhla jiný ručník, kterým zespodu utěsnila dveře komory, aby měla jistotu, že Jake zůstane v bezpečí.
Pak se posadila na chodbu a zamyslela se. Nakonec vytáhla mobilní telefon a namačkala číslo.
„Chce mluvit s Waldem,“ ozval se opět Andre, jakmile Hadley zvlnila rty. „Smlouvá si s ním schůzku na následující noc. Říká, že si musí promluvit s duchem Marie Laveauové, pokud se jí ho podaří přivolat. Potřebuje poradit.“ Po čtyřech dalších větách Hadley ukončila hovor a vstala. Posbírala Jakeovo potrhané zakrvácené oblečení a strčila je do pytle.
„Měla bys tam přidat i ten ručník,“ poradila jsem jí šeptem, ale nechala ho tam pro mě, abych po příjezdu do jejího bytu všemu přišla na kloub. Hadley vytáhla z kapsy kalhot klíčky, sešla ze schodů, nasedla do auta a odjela s naplněným odpadkovým pytlem pryč.
2024 ©