Královně patřil celý blok budov v centru New Orleansu, zhruba tři ulice od hranic Francouzské čtvrti. Už z toho je naprosto zřejmé, jak na tom panovnice byla po finanční stránce. S Claudine jsme si daly časnou večeři − uvědomila jsem si, že mám hlad jako vlk − a potom mě moje kmotřička víla vysadila asi dva bloky před cílem, protože v blízkosti královnina sídla zhoustla doprava a všude se hemžili turisté. Široká veřejnost sice neměla nejmenší tušení, že je Sophie-Anne Leclerqová královna, ale znala ji jako nesmírně zámožnou upírku, která vlastní setsakramentsky početnou sbírku nemovitostí a utrácí mraky peněz. Kromě toho se o její bezpečnost starali strážci všech možných odstínů pleti, kteří měli zvláštní povolení nosit na území města zbraně, takže její sídlo, z něhož řídila své aktivity a ve kterém zároveň bydlela, figurovalo na seznamu turistických atrakcí a návštěvníci je vyhledávali především v noci.
Během dne panoval v okolí jejího domu čilý dopravní ruch, ale v noci byly okolní ulice přístupné pouze pěším. Autobusy parkovaly o jeden blok dál a turističtí průvodci vodili přespolní návštěvníky ke zrekonstruované budově, která byla v propagačních letácích a plánech pěších procházek městem označována jako „Upíří centrála“.
Na první pohled bylo zřejmé, že tu vládnou přísná bezpečnostní opatření. Celý blok by totiž mohl být logickým cílem útočníků ze Společenstva slunce, kteří napadli už několik upířích podniků v jiných městech. Královna se proto jistila, protože nehodlala přijít jejich přičiněním o svůj posmrtný život.
Upíři, kteří tu drželi stráž, naháněli hrůzu už svým ďábelským vzezřením. Královna měla vlastní údernou jednotku. Přestože upíři už sami o sobě ztělesňovali smrtonosnou zbraň, královna usoudila, že jim obyčejní smrtelníci budou věnovat mnohem větší pozornost, pokud již od pohledu poznají, co jsou nemrtví zač. Proto byli tito strážci nejen po zuby ozbrojení, ale oblékali si přes černé uniformy ještě černé neprůstřelné vesty. Byli to zkrátka chic zabijáci.
Claudine mě na tohle všechno připravila už při večeři, a když mě vysadila z auta, zdálo se mi, že jsem dokonale obeznámená se situací. Kromě toho jsem ve svém zbrusu novém oblečení měla pocit, jako kdybych šla na recepci k anglické královně. Ještě že jsem si nemusela nasadit na hlavu klobouk. Ale na hrbolatém chodníku se ukázalo, že hnědé střevíčky na vysokém podpatku byly dost riskantní volbou.
„Zde vidíte sídlo nejznámější a nejviditelnější upírky v New Orleansu, Sophie-Anne Leclerqové,“ vysvětloval své turistické skupině průvodce. Měl na sobě osobité koloniální oblečení: trojhranný klobouk, kalhoty pod kolena, punčochy a boty s přezkou. Můj ty Bože! Když jsem se zastavila, abych si poslechla jeho výklad, zaletěl ke mně pohledem, zaznamenal mé slavnostní oblečení a oči mu zasvítily živým zájmem.
„Pokud jdete na návštěvu k Sophie-Anne, nemůžete přijít ve všedních šatech,“ řekl své skupině a ukázal na mě. „Tahle mladá dáma zvolila vhodné oblečení k návštěvě upírky… jedné z nejvýznačnějších amerických upírek.“ Zazubil se na své turisty, jako kdyby z nich chtěl vydolovat pochvalu za svůj neotřelý výklad.
Podobné výsadní postavení, jakému se těšila královna, zaujímalo zhruba padesát upírů. Možná se netěšili stejné publicitě a neobklopovala je stejná nádhera jako Sophie-Anne Leclerqovou, ale to veřejnost nevěděla.
Královnin „hrad“ nepůsobil exoticky ani morbidně, ale díky spoustě prodavačů suvenýrů a průvodců turistických skupin i díky mrakům zevlounů připomínal spíš Disneyland. Spatřila jsem dokonce i fotografa. Když jsem se přiblížila k první skupině strážců, přiskočil ke mně nějaký muž a zčistajasna si mě vyfotografoval. Záblesk světla mě v prvním okamžiku úplně oslepil a chvíli mi trvalo, než si moje oči zase zvykly na normální světlo. Zadívala jsem se směrem k fotografovi a spatřila jsem sporého umolousaného mužíčka s velkým fotoaparátem a odhodlaným výrazem v obličeji. Okamžitě odběhl na protější stranu ulice − na roh, kde měl zřejmě stálé stanoviště. Nenabídl mi mou fotografii ke koupi, neřekl mi, kde bych si ji měla vyzvednout, nepodal mi vůbec žádné vysvětlení.
Ten krátký incident ve mně vyvolal nepříjemný pocit. Když jsem se pak dala do hovoru s jedním ze strážců, moje podezření se potvrdilo.
„Je to vyzvědač ze Společenstva,“ řekl strážce a kývl hlavou k fotografovi. Potom vyhledal mé jméno na seznamu připevněném svorkou k psací podložce. Byl to robustní chlap s hnědou pletí a orlím nosem. Kdysi se narodil někde na Blízkém východě. Na jmenovce, kterou měl připevněnou na přilbě, stálo jméno RASUL.
„Nesmíme ho zabít, máme to zakázáno,“ pokračoval Rasul, jako kdyby mi vysvětloval poněkud trapný lidový zvyk. Jeho úsměv mě poněkud vychýlil z rovnováhy. Černá přilba, kterou měl na bradě připevněnou černým řemínkem, mu zakrývala čelo i obočí, takže jsem mu viděla jen malou část obličeje. Ta část měla ostré rysy a bílé zuby. „Tenhle chlápek ze Společenstva si fotografuje všechny, kteří jdou dovnitř a vycházejí ven, ale nemůžeme proti tomu nic podniknout, protože chceme zůstat s lidmi zadobře.“
Rasul se správně dovtípil, že jsem spojenec upírů, protože jsem byla na seznamu návštěvníků, a hovořil se mnou přátelským tónem, který mě zbavoval napětí. „Bylo by moc fajn, kdyby se mu s tím fotoaparátem něco stalo,“ poznamenala jsem. „Společenstvo po mně jde.“ Sice mě trochu hryzaly výčitky svědomí, že navádím upíra, aby zosnoval nehodu zaměřenou proti obyčejnému smrtelníkovi, ale musela jsem mít na zřeteli především svou bezpečnost a ochranu vlastního života.
Pod pouliční lucernou, pod niž jsme spolu mezitím došli, jsem si všimla, že Rasulovi zasvítily oči. Na okamžik se mu v nich odrazilo světlo lucerny a já v nich spatřila narudlý záblesk. Připomínaly mi panenky lidí na fotografiích pořízených s pomocí blesku.
„Pár zvláštních věcí se mu už s jeho fotoaparáty kupodivu stalo,“ řekl Rasul. „Dva se úplně rozbily a už se nedaly opravit. Takže o jednu nehodu víc nebo míň, co na tom sejde? Nic vám nezaručuju, ale vynasnažíme se ze všech sil, krásná dámo.“
„Mockrát vám děkuju,“ odpověděla jsem. „Budu vám vděčná za cokoliv. Po dnešním večeru si promluvím s jednou čarodějnicí, která by ten problém možná vyřešila místo vás. Mohla by třeba zařídit, aby ty snímky byly pokaždé přeexponované nebo něco podobného. Mohl byste se s ní domluvit osobně.“
„To je skvělý nápad. Tohle je Melanie,“ poznamenal, když jsme došli k hlavním dveřím. „Předám vás do její péče a vrátím se na své stanoviště. Uvidíme se, až budete odcházet. Dáte mi pak jméno a adresu té čarodějnice?“
„Ovšem,“ ujistila jsem ho.
„Už vám někdo řekl, že kouzelně voníte? Úplně jako víla,“ vysekl mi poklonu Rasul.
„No, před chvílí jsem se rozloučila se svou kmotřičkou, která je shodou okolností víla,“ vysvětlila jsem mu. „Vzala mě na nákupy.“
„A výsledek je úchvatný,“ řekl Rasul galantně.
„Jste lichotník.“ Nemohla jsem si pomoct a musela jsem se na něj usmát. Včera večer dostalo moje ego přímý zásah do solaru (ale na to jsem teď nemyslela), takže ta trocha lichotek z úst královnina strážce působila jako lék, který jsem nutně potřebovala, přestože jsem za něj vděčila Claudinině vůni.
Melanie byla nesmírně jemná žena a působila křehce dokonce i ve stejnokroji zvláštní úderné jednotky. „No ne, no ne, voníte jako víla,“ řekla a potom se zadívala na vlastní seznam návštěvníků přicvaknutý k psací podložce. „Vy jste ta slečna Stackhouseová? Královna vás očekávala už včera večer.“
„Utrpěla jsem zranění,“ vysvětlila jsem jí a ukázala ovázanou paži. Díky léku Advil, který potlačuje bolest, mí v ní už tak neškubalo.
„Ano, už jsem o tom slyšela. Ten nový upír si dnešní večer náramně užívá. Dostal podrobné pokyny, má soukromého učitele a vlastního dobrovolného dárce krve. Až se bude cítit ve své nové kůži jako doma, možná nám prozradí, jak u něj vlastně došlo k té přeměně.“
„Ech?“ Když jsem si uvědomila, že hovoří o Jakeovi Purifoyovi, hlas se mi zachvěl. „Cožpak si nic nepamatuje?“
„V případě nenadálého útoku paměť občas vypoví službu,“ odpověděla Melanie a pokrčila rameny. „Ale dříve nebo později se zase vrátí. Mezitím se náš nováček aspoň zadarmo naobědvá.“ Když spatřila můj nechápavý pohled, rozesmála se. „Za tu výsadu se totiž hloupí smrtelníci nechávají zapisovat do seznamu čekatelů.“ Znovu pokrčila rameny. „Jakmile ukojíte počáteční hlad, už to není žádné vzrušení. To spočívá v lovu.“ Melanii zjevně nijak nenadchla nová upíří politika − pít pravou krev pouze z lidí, kteří se k tomu vědomě propůjčí, nebo se živit umělou krví.
Snažila jsem se vyloudit na tváři zdvořilý zájem.
„Když se vám kořist sama nabídne, je to úplně jiné,“ zamumlala. „Ti dnešní lidé!“ dodala a zlostně zavrtěla hlavou. Při pohledu na přilbu, která se při tom zakymácela na její malé hlavě, jsem nedokázala potlačit úsměv.
„Takže když se ten nový upír probudí, naženete k němu toho dobrovolníka? Jako když do terária k hadům hodíte živou myš?“ Snažila jsem se zachovat chladnou tvář. Nechtěla jsem, aby si Melanie myslela, že si z ní dělám legraci.
Po krátkém podezřelém zaváhání Melanie řekla: „Víceméně. Má své pokyny. Jsou u toho i další upíři.“
„A dobrovolník to přežije?“
„Podpisem předem stvrzují, že jednají z vlastní vůle,“ odpověděla Melanie opatrně. Otřásla jsem se.
Rasul mě doprovodil z protější strany ulice až k hlavnímu vchodu do královnina sídla. Byla to třípodlažní budova, která mohla pocházet někdy z padesátých let minulého století, a zaujímala plochu celého bloku. Kdyby stála v nějakém jiném městě, v suterénu by se nacházelo denní útočiště upírů, ale v New Orleansu, kde neustále hrozí velká voda, to nebylo možné. Všechna okna byla opatřená okenicemi ozdobenými karnevalovými motivy v temně rudé, zelené a zlaté barvě na černém nebo bílém pozadí. Tyto malby dodávaly usedlé cihlové budově zvláštní živý ráz. Jejich karnevalový dojem ještě umocňovaly drobné duhové plošky na všech okenicích. Pohled na tuto pestrou směs rozhodně nenechal nikoho lhostejným.
„Jak to královna dělá, když chce uspořádat nějaký velký večírek?“ zeptala jsem se. Navzdory pestrobarevným okenicím totiž budova nevypadala nijak okázale.
„No, královna vlastní jeden starý klášter,“ odpověděla Melanie. „Než půjdete dovnitř, můžete si o tom přečíst v naší brožuře. Tam vykonává veškeré oficiální státnické povinnosti. Někteří starci nemůžou vstoupit do bývalé kaple, ale jinak… Klášter je obehnaný vysokou zdí, takže se snadno střeží, a je nádherně vyzdobený. Královna tam má několik apartmá, ale pro celoroční bydlení se nehodí.“
Nenapadla mě žádná vhodná odpověď. Pochybovala jsem, že někdy uvidím, jak bydlí královna. Jenomže Melanie se ve službě nudila, a tak s chutí dál pokračovala v tlachání. „Doslechla jsem se, že Hadley byla vaše sestřenice, je to pravda?“ zeptala se.
„Ano.“
„Je to zvláštní pocit, když má někdo žijící příbuzné.“ Na chvíli se zahleděla do dálky − tak nostalgicky, jak to dokáže pouze upír. „Na to, že Hadley byla tak mladá, mi nepřipadala špatná. Ale mám dojem, že svou upíří nesmrtelnost brala až příliš jako hotovou věc.“ Zavrtěla hlavou. „Nikdy neměla popudit někoho tak starého a prohnaného, jako je Waldo.“
„To máte zatraceně pravdu,“ přitakala jsem.
„Chestere!“ zavolala Melanie dalšího strážce v pořadí. Stál vedle povědomé postavy oblečené do (jak už jsem si začala zvykat) běžné uniformy příslušníka zvláštní jednotky.
„Bubbo!“ vykřikla jsem.
„Slečno Sookie!“ zvolal Bubba a k překvapení obou přihlížejících upírů mě srdečně objal. Upíři si totiž běžně nepotřásají pravicí a objímání se v jejich kultuře považuje za stejně výstřední jako stisk ruky. Potěšilo mě, že mu nedali k dispozici zbraň, jenom neškodné součásti výstroje. Ve vojenské uniformě vypadal skvěle, což jsem mu také řekla. „Ta černá vám krásně ladí s vlasy,“ poznamenala jsem a Bubba mě obdařil svým typickým slavným úsměvem.
„Jste strašně hodná, že mi to říkáte,“ rozplýval se. „Mockrát vám děkuju.“
Svého času znal Bubbovu tvář a úsměv celý svět. Když ho pak ale odvezli do márnice v Memphisu, patologův asistent, který byl shodou okolností upír, si na nebožtíkovi všiml slabého záblesku života. A protože byl velkým fanouškem zesnulého zpěváka, vzal na sebe zodpovědnost převést tuto legendu mezi nemrtvé. Bubbovo tělo však bylo natolik poznamenané fyzickým strádáním a drogami, že se jeho přeměna příliš nezdařila a upíři si od té doby Bubbu přehazovali jako horký brambor.
„Jak dlouho tu jste, Bubbo?“ zajímala jsem se.
„No, už několik neděl. A moc se mi tu líbí,“ odpověděl. „Je tady spousta toulavejch koček.“
„To je dobře,“ odpověděla jsem a snažila se nepředstavovat si, co za jeho odpovědí konkrétně vězí. Kočky mám moc ráda. Bubba taky, ale úplně jinak.
„Když ho vidí nějaký smrtelník, myslí si, že je jeho imitátor,“ pošeptal mi Chester. Melanie se mezitím vrátila na své stanoviště a péči o mě převzal Chester, blonďatý mladíček se špatným chrupem. Určitě pocházel z nějakého Zapadákova. „Což je dobře, aspoň ve většině případů. Jenomže občas na něj někdo zavolá jeho dřívějším jménem nebo ho poprosí, aby zazpíval.“
Bubba už zpíval jen velice zřídka, ale čas od času se nechal přemluvit a dal k lepšímu nějakou svou slavnou píseň. Což byla skutečně pozoruhodná událost. Většinou však odmítal zazpívat byť jen jedinou notu, a pokud ho někdo oslovil jeho bývalým jménem, nesmírně se rozčílil.
Když mě teď Chester vedl do budovy, Bubba se ploužil za námi. Odbočili jsme a vystoupali do prvního patra. Cestou jsme naráželi na další a další upíry, ale také na pár obyčejných smrtelníků, kteří se pohybovali po chodbách se soustředěným výrazem ve tváři. Vypadalo to tu jako v každé jiné úřední budově ve všední den, jen s tím rozdílem, že zaměstnanci se rekrutovali z řad upírů a obloha byla tak černá, jak černé dokáže být jen nebe v New Orleansu. Všimla jsem si, že se někteří upíři chovají uvolněněji než ostatní. A neušlo mi, že ti upjatější měli na límcích připevněné odznáčky − znaky státu Arkansas. Museli patřit k doprovodu královnina manžela Petera Threadgilla. Když některý z louisianských upírů ve spěchu narazil do svého arkansaského kolegy, ten z Arkansasu zavrčel tak zlostně, že jsem čekala, kdy se spolu přímo na chodbě pustí do křížku.
Božíčku, jak ráda bych odsud okamžitě vypadla! Napětí, které se vznášelo ve vzduchu, by se dalo krájet.
Chester zůstal stát přede dveřmi, které se nijak nelišily od ostatních zavřených dveří na chodbě, až na to, že před těmihle hlídkovali dva statní upíři. V době, ve které žili jako lidé, mohli být považováni za skutečné obry, protože mohli měřit asi dva metry. Vypadali jako bratři, ale možná za to mohla jen jejich shodná výška, stejná kaštanová kštice a další podobné rysy − postavy připomínající obrovské balvany, obličeje zarostlé plnovousem nebo dlouhé vlasy svázané do ohonu, který jim splýval na záda. Zkrátka vypadali jako zápasníci, kteří zahajují klání ve wrestlingu. Jednomu z nich se táhla po tváři dlouhá jizva, kterou přirozeně utržil ještě před smrtí. Druhý musel ve svém bývalém životě trpět nějakou kožní nemocí. Oba muži nebyli jen nějaké výstavní atrapy, ale skuteční zabijáci.
(Mimochodem, před několika lety se jeden podnikavec pustil do pořádání soutěží ve wrestlingu pouze pro upíry. Hned při prvním zápasu jeden z účastníků v přímém televizním přenosu utrhl svému soupeři ruku. Upíři prostě nebojují jen tak, ale vždycky naplno.)
Tihle dva hromotluci byli ověšení ostrými noži a každý z nich měl za pasem zastrčenou sekyru. Nemluvě o tom, že už sama jejich těla představovala smrtonosnou zbraň.
„Bert a Bert,“ řekl Chester a postupně na oba pokýval hlavou. „Tohle je ta slečna Stackhouseová. Královna ji chce vidět.“
Otočil se, odkráčel pryč a nechal mě napospas královniným bodyguardům.
V první chvíli mě napadlo, že začnu ječet, ale pak jsem usoudila, že to není nejlepší řešení, takže jsem řekla: „Nemůžu uvěřit, že se oba jmenujete úplně stejně. Není možné, že to třeba Chester popletl?“
Dva páry hnědých očí na mě upřely zkoumavý pohled. „Já jsem Sigebert,“ odpověděl mi zjizvený hromotluk s výrazným přízvukem, který jsem nedokázala identifikovat. Své jméno vyslovil jako Síja-bairt. Chester evidentně použil zkrácenou, silně poameričtěnou verzi jakéhosi cizího jména, které muselo být hodně staré. „A tohle je můj bratr Wybert.“ Vaj-bairt.
„Nazdar! Já jsem Sookie Stackhouseová.“
Zdálo se, že to na ně nijak nezapůsobilo. Hned nato však kolem nich proplula upírka s odznáčkem na límci a přeměřila si oba strážce pohrdavým pohledem. Ovzduší na chodbě rázem zhoustlo. Sigebert s Wybertem pak sledovali vysokou upírku ve střízlivém pracovním kostýmku, dokud neodbočila za roh. Potom se jejich pozornost přenesla zase na mě.
„Královna nemá čas,“ vysvětlil mi Wybert. „Až vás bude chtít přijmout, tohle světýlko se rozsvítí.“ Ukázal na kulaté světlo zasazené do zdi po pravé straně dveří.
Takže jsem tu byla uvězněná na bůhvíjak dlouho − dokud světelný signál neoznámí, že můžu vejít dovnitř. „Co ta vaše jména znamenají? Odhaduju, že jsou raně anglická?“ Ke konci věty se mi hlas téměř vytratil.
„Byli jsme Sasové. Náš otec odplul z Německa do Anglie, jak jí teď říkáte,“ vysvětlil mi Wybert. „Moje jméno znamená Oslnivá bitva.“
„A moje Oslnivé vítězství.“
Vzpomněla jsem si na jeden pořad, který jsem viděla na stanici History Channel. Ze Sasů se stali Anglosasové a později je přemohli Normané. „Takže z vás vychovávali válečníky,“ poznamenala jsem a snažila se tvářit inteligentně.
Vyměnili si výmluvné pohledy. „Nic jiného tehdy nepřipadalo v úvahu. Náš otec byl slavný válečník.“
Napadala mě stovka otázek, které bych jim ráda položila, abych se dozvěděla jak žili, než se z nich stali upíři, ale chodba před královninými dveřmi mi k tomu neposkytovala právě nejvhodnější místo a ani momentální čas mi příliš nepřál. „Jak se z vás stali upíři?“ zeptala jsem se nakonec. „Nebo je to pro vás citlivé téma? Pokud ano, zapomeňte, že jsem se vás ptala. Nechci nikomu šlapat na kuří oka.“
Sigebert sklopil oči ke špičkám nohou, takže mě napadlo, jestli se náhodou oba bratři necítí slabí v soudobé americké angličtině. „Ta žena… nesmírně krásná… k nám přišla před bitvou,“ začal Wybert zdrženlivě. „Tvrdila… že budeme silnější… když nás… bude mít.“
Zadívali se na mě a já jen přikývla že chápu, co má Wybert na mysli − že je ta upírka chtěla dostat do postele. Nebo už tehdy pochopili, že jim chce vysát krev? To jsem nedokázala odhadnout. Zřejmě to byla nesmírně ctižádostivá upírka, když se pokusila získat hned dva smrtelníky najednou.
„Jenomže nám neřekla, že potom budeme moct bojovat jenom v noci,“ dodal Sigebert a pokrčil rameny, aby naznačil, že to byla lest, kterou tehdy nepochopili. „Moc jsme se jí nevyptávali. Byli jsme celí žhaví. Až moc.“ Usmál se. Fajn, zřejmě se nic strašného nestalo. Jenom to, že Sigebert zjistil, že mu po tom dobrodružství vyrostly v bezzubých ústech dva špičáky. Při své pomenší postavě jsem si to ale nemohla dost dobře zkontrolovat, protože jsem tak vysoko nedohlédla. V porovnání se Sigebertovým neexistujícím chrupem mi Chesterovy křivé zuby připadaly takřka dokonalé.
„Muselo se to stát už hodně dávno,“ poznamenala jsem, protože mě nic moudřejšího nenapadlo. „Jak dlouho už pracujete pro královnu?“
Sigebert s Wybertem se na sebe zadívali. „Už od té noci,“ odpověděl Wybert, překvapený, že jsem nic nepochopila. „Patříme jí.“
Má úcta ke královně a možná i strach z ní ještě vzrostly. Sophie-Anne, pokud to bylo její skutečné jméno, prokazovala ve své roli upíří vůdkyně statečnost, schopnost strategického myšlení a pracovní nasazení. Přivedla sem své věrné, dokázala si je udržet a − jak mi vysvětlil ten, jehož jméno si netroufám vyslovit ani sama pro sebe − připoutala je k sobě tím nejpevnějším poutem, jaké může upíry spojovat, mnohem odolnějším, než je pouze pouto citové.
Náhle na stěně zazářilo zelené světlo a mně spadl kámen ze srdce.
„Běžte,“ řekl Sigebert a otevřel těžké dveře. Oba bratři se pak se mnou rozloučili němým pokývnutím hlavou a já jsem překročila práh a ocitla se v místnosti, která vypadala jako kterákoliv jiná úřednická kancelář.
Královna Louisiany seděla společně s jakýmsi upírem u kulatého stolu plného papírů navršených do výšky. S královnou jsem se už jednou setkala. Tajně přijela ke mně domů, aby mi oznámila, že je moje sestřenice mrtvá. Bylo to jen kratičké setkání, při kterém jsem si ani nestačila všimnout, že Sophie-Anne musela zemřít velice mladá. Zhruba v patnácti letech. Byla možná o deset centimetrů menší než já se svými sto sedmašedesáti centimetry, působila nesmírně elegantně a byla dokonale upravená od střevíčků až po konečky řas − makeup, oblečení, vlasy, punčochy, šperky, prostě úplně celá.
Upír, který s ní seděl za stolem, byl jejím dokonalým mužským protějškem. Měl na sobě oblek, který by mi zaplatil účet za kabelovou televizi na celý rok, a byl tak dokonale oholený, učesaný a navoněný a jeho nehty prošly tak pečlivou manikúrou, že na něm už nezůstalo skoro nic chlapského. V Zapadákově, kde bydlím, takhle upravené muže skoro nevídám. Dovtípila jsem se, že je to nový král. Napadlo mě, jestli ho smrt zastihla už v takovémhle stavu. Vlastně jsem uvažovala, jestli ho v pohřebním ústavu takhle nenaparádili na pohřeb, protože nevěděli, že jeho uložení do země je jen dočasné. Pokud ano, byl mladší než jeho královna. Věk možná nebyl hlavním měřítkem, pokud jste měli namířeno do královských výšin.
V místnosti jsem spatřila ještě dvě další osoby. Asi metr za královninou židlí stál jakýsi sporý mužík s rozkročenýma nohama a rukama sepjatýma před sebou. Měl nakrátko ostříhané světlé vlasy, jasné modré oči a chlapeckou tvář. Vypadal jako velké dítě, ale s mužskými rameny. Na sobě měl klasický oblek a jeho výzbroj tvořila šavle a pistole.
Za mužem, který seděl u stolu s královnou, stála mladá upírka, celá v rudém − v červeném tričku, v legínách a v teniskách značky Converse. Byla to nešťastná volba, protože jí rudá barva neslušela. Měla rysy Asiatky a podle mě pocházela z Vietnamu, přestože tehdy se toto území jmenovalo jinak. Měla krátké nenalakované nehty a na hlavě účes, který vypadal, jako kdyby ji někdo ostříhal krátké mikádo tupými nůžkami. K zádům měla připoutaný meč, který už na první pohled člověku naháněl hrůzu. Obličej měla nenalíčený a nijak nepřikrášlený, prostě takový, jak jí ho Bůh stvořil.
Protože se mi nedostalo žádného poučení ohledně královského protokolu, sklonila jsem před panovnicí hlavu. „Jsem ráda, že se s vámi zase setkávám, madam,“ řekla jsem. Pak jsem znovu sklonila hlavu a snažila se místo pozdravu vyslat přívětivý pohled i ke králi. Dva upíry, kteří stáli za svými pány a zřejmě plnili úlohy poradců nebo osobních strážců, jsem poctila lehkým kývnutím hlavou. Připadala jsem si jako hlupák, ale nechtěla jsem je ignorovat. Jim však nedělalo žádné problémy úplně mě zasklít a změřit si mě pouze chladným zkoumavým pohledem.
„Zažila jste v New Orleansu několik dobrodružství,“ začala královna opatrně. Neusmívala se, ale nijak mě to nepřekvapilo, protože zřejmě nebyla moc veselá kopa.
„Ano, madam.“
„Sookie, tohle je můj manžel. Peter Threadgill, král Arkansasu.“ V její tváři se neobjevila ani stopa po nějakém citu. Se stejným výrazem by mi klidně mohla prozradit jméno svého domácí mazlíčka, křížence kokršpaněla a pudla.
„Těší mě,“ vypravila jsem ze sebe, sklonila hlavu a potom jsem ještě chvatně vyhrkla „pane“. Popravdě řečeno už mě to docela unavovalo.
„Slečno Stackhouseová,“ vzal mě na vědomí a hned nato se znovu zahloubal do lejster na stole. Kulatý stůl byl obrovský a úplně pokrytý papíry, sjetinami z počítačové tiskárny a nejrůznějšími dalšími dokumenty − snad bankovními výpisy?
Když mi došlo, že nejsem objektem králova zájmu, spadl mi kámen ze srdce a začalo mi vrtat hlavou, proč tu vlastně jsem. Zjistila jsem to hned vzápětí, královna se mě zeptala na předcházející noc. Vylíčila jsem jí co nejpodrobněji, co se stalo.
Když jsem se dostala k tomu, jak Amelia začarovala byt a co její kouzlo způsobilo s nalezeným tělem, na královnině tváři se objevil nesmírně vážný výraz.
„Věděla ta čarodějnice, že je v bytě nějaké tělo, když tam prováděla ta svá kouzla, co myslíte?“ zeptala se mě. Všimla jsem si, že král má sice pohled upřený do papírů, ale od okamžiku, kdy jsem začala mluvit, neotočil ani jedinou stránku. Je ovšem také možné, že nebyl právě rychlý čtenář.
„Ne, madam. Amelia rozhodně nevěděla, že tam je, to vím určitě.“
„Díky svým telepatickým schopnostem?“
„Ano, madam.“
Peter Threadgill se na mě v té chvíli podíval, takže jsem si všimla, že má zvláštní, ledově šedivé oči. Celý jeho obličej tvořily ostré úhly: nos jako čepel, rty rovné a tenké, vysoko položené lícní kosti.
Král i královna byli velice pohlední, ale nebyly to typy, které by mě braly za srdce. Měla jsem dojem, že oni se ke mně staví s podobnými pocity. Díky Bohu.
„Takže vy jste ta telepatka, kterou chce moje drahá Sophie vzít s sebou na konferenci,“ řekl Peter Threadgill.
Vzhledem k tomu, že mi oznamoval něco, co jsem už věděla, nepovažovala jsem za nutné odpovědět. Nakonec však nad mým podrážděním přece jen zvítězila zdvořilost, proto jsem přitakala: „Ano, jsem.“
„Stan má taky jednoho telepata.“ Znělo to, jako kdyby se mezi upíry rozšířila sběratelská vášeň − každý chtěl mít svého telepata. Jako když si třeba někteří milovníci psů pořizují jenom kokršpaněly.
Jediný Stan, kterého jsem znala, byl vysoce postavený upír z Dallasu, a jediný telepat, s nímž jsem se v životě setkala, žil tamtéž. Z královniných slov jsem pochopila, že od doby, kdy jsem Barryho spatřila, se jeho život zásadně změnil. Zřejmě teď pracoval pro Stana Davise. Nevěděla jsem, jestli je Stan šerif nebo dokonce král, protože tehdy jsem neměla nejmenší tušení, že upíři mají takovéhle vůdce.
„Takže se snažíš sladit svou cestu se Stanem?“ zeptal se Peter Threadgill své ženy a z jeho hlasu bylo znát, že ho to vůbec netěší. Z mnoha náznaků jsem získala obrázek, z něhož jsem usoudila, že tento královský svazek nevznikl z lásky. Dokonce bych řekla, že to nebyl ani sňatek založený na smyslné touze. Věděla jsem, že královna měla nesmírně vřelý vztah k mé sestřenici Hadley, a od obou bratrů střežících její dveře jsem se dozvěděla, že otřásla zase jejich světem. Peter Threadgill nepatřil ani k jednomu z obou protipólů. Ale možná to dokazovalo, že královna byla omnisexuální, pokud je tohle ten správný výraz. Až přijedu domů, budu si ho muset vyhledat. Pokud se vůbec dostanu domů.
„Jestliže Stan považuje za přínosné zaměstnat osobu s telepatickými schopnostmi, rozhodně o tom musím uvažovat i já − zvlášť když je vhodný adept tak snadno k mání.“
Byla jsem k dispozici.
Král pokrčil rameny. Ne že bych si dělala nějaké přehnané naděje, ale čekala bych, že král tak příjemného, chudého a malebného státu jako je Arkansas bude možná méně kultivovaný, ale zato mnohem přátelštější a rozhodně mu nebude chybět smysl pro humor. Možná Threadgill na tohle místo kandidoval z New Yorku. Z přízvuku většiny upírů zaznívala celá mapa Spojených států, takže se nedalo odhadnout, odkud pocházejí a kde žijí.
„Co se podle vás stalo v Hadleyině bytě?“ zeptala se mě královna a já si uvědomila, že jsme se vrátily k původnímu tématu.
„Nemám tušení, kdo napadl Jakea Purifoye,“ odpověděla jsem. „Ale tu noc, kdy Hadley odešla s Waldem na hřbitov, skončilo Jakeovo vysáté tělo v její skříni. Ale jak se tam dostalo, nevím. Právě kvůli tomu dnes Amelia pořádá tu seanci.“
Královnin výraz se změnil; vyzařoval z něj upřímný zájem. „Provádí tu ektoplazmickou rekonstrukci? Už jsem o podobných věcech slyšela, ale nikdy jsem nic podobného nezažila.“
V králově tváři se zračilo mnohem víc než pouhý zájem. Na okamžik jsem měla dojem, že zuří.
Silou vůle jsem se znovu soustředila pouze na královnu. „Amelia se domnívá, že by vás to třeba mohlo zajímat a že byste to ráda, ehm, financovala.“ Napadlo mě, jestli bych neměla ještě dodat „má paní“, ale nemohla jsem se k tomu přinutit.
„Byla by to dobrá investice, protože by nám náš nejnovější upíří přírůstek mohl způsobit spoustu problémů. Pokud by začal řádit mezi normální populací… S radostí to zaplatím.“
2024 ©