16. kapitola

Napsal Jinny (») 16. 8. 2011 v kategorii Pravá krev - Bezpochyby mrtví, přečteno: 1439×

Probudila jsem se celá malátná, s nepříjemným pocitem, že se na mě valí samé hrozivé věci.

Ten dojem byl namístě, alespoň pokud jde o peníze.

Všechny ostatní nepříjemné věci však zatím musely ustoupit do pozadí, protože hned ráno je přehlušilo obrovské překvapení. Na posteli vedle mě ležela Claudine, opírala se o předloktí a upírala na mě soucitný pohled. A u nohou postele seděla v křesle Amelia a ovázanou nohu měla opřenou o lenošku. Četla.

„Jak to, že jsi tady?“ zeptala jsem se Claudine. Po nočním setkání s Ericem jsem si kladla otázku, kdo všechno se sem za mnou vlastně vypravil. Možná, že se ve dveřích každou chvíli objeví Sam.

„Řekla jsem ti, že jsem tvoje víla-kmotřička,“ odpověděla. Claudine obvykle bývala ta nejveselejší víla, jakou si dovedete představit. A byla to také nejkrásnější žena mezi všemi příslušnicemi něžného pohlaví, stejně jako byl její bratr Claude prototypem krasavce mezi muži. Claudine byla možná ještě úchvatnější než on, protože její oči svědčily o daleko příjemnější povaze, než jakou se mohl pochlubit Claude. Oba měli světlou pleť a tmavé vlasy. Dnes si oblékla bleděmodré kalhoty pod kolena a k nim halenu bez límečku s černo-bleděmodrým dezénem. Vypadala až nadpozemsky krásně, nebo přinejmenším tak nadpozemsky, jak žena dokáže vypadat v kalhotách pod kolena.

„Můžeš mi to vysvětlit cestou do koupelny,“ navrhla jsem jí a vybavila si všechnu tu vodu, kterou jsem v noci vyzunkla, když jsem se konečně dostala k umyvadlu. Z toho nočního potulování mě přepadla hrozná žízeň. Claudine se elegantně zvedla z postele a já jsem se váhavě nadzvedla, abych se k ní přidala.

„Opatrně!“ upozornila mě Amelia, když jsem se pokusila vstát stejně rychle jako Claudine.

„Co noha?“ zeptala jsem se jí, když jsem se trochu vzpamatovala. Claudine mě uchopila za paži, jen tak, pro jistotu. Pohled na Claudine mi vysloveně dělal dobře a kupodivu jsem byla ráda, že vidím i Amelii, byť kulhající.

„Strašně mě bolí, ale na rozdíl od vás jsem zůstala v nemocnici a nechala si to zranění jaksepatří ošetřit.“ Sklapla knihu a odložila ji na stolek vedle křesla. Vypadala lépe, než jsem se cítila já, ale nesršela z ní taková energie a štěstí jako včera.

„Dostaly jsme lekci, co?“ poznamenala jsem, ale potom jsem si vybavila o jakou lekci šlo, a zatajil se mi dech.

Claudine mi pomohla dojít do koupelny, a když jsem ji ujistila, že ostatní věci už zvládnu sama, nechala mě o samotě. Provedla jsem všechny nezbytné úkony, a když jsem vyšla ven, cítila jsem se mnohem lépe, skoro jako člověk. Claudine mi už stačila vytáhnout z mé sportovní kabely nějaké oblečení a na nočním stolku stála konvička, ze které stoupala pára. Opatrně jsem se posadila, opřela se o čelo postele, překřížila nohy a zvedla konvičku, abych si k ní přivoněla.

„Vysvětli mi, jak je to u víl s tím kmotrovstvím,“ řekla jsem. Nechtěla jsem mluvit o ničem naléhavém. Ještě ne.

„Víly − myšleno v nejširším smyslu tohoto slova − jsou základními nadpřirozenými bytostmi. Z nás pak pocházejí elfové, světlušky, andělé a démoni, rusalky, zelení mužíčci i nejrůznější duchové. Všichni vlastně vycházejí ze stejného základu.“

„A co jsi tedy ty?“

„Snažím se stát andělem,“ odpověděla Claudine jemným hlasem a ve velkých hnědých očích jí zasvítilo. „Po dlouhých letech, kdy jsem si vedla jako řádná občanka, jak bys to asi nazvala ty, jsem dostala na starost jistou osobu. Tebe, Sook. A rozhodně mi dáváš zabrat.“ Claudine se po tváři rozlil hrdý a šťastný úsměv.

„Čeká se od tebe, že zaženeš i bolest?“ zeptala jsem se. Protože pokud ano, Claudine svou práci dost flinkala.

„Ne. Kéž bych mohla!“ Claudine se náhle zatvářila sklíčeně. „Ale pokud tě postihne nějaké neštěstí, můžu ti pomoct, aby ses z něj zase vzpamatovala, a někdy tu pohromu dokonce umím odvrátit.“

„Takže kdybys tu nebyla, všechno by bylo ještě horší?“

Claudine rázně přikývla.

„Vezmu tě tedy za slovo,“ prohlásila jsem. „Jak to, že jsem si vůbec vysloužila vílu za kmotru?“

„To ti nesmím říct,“ odpověděla Claudine a Amelia protočila panenky.

„Takže se toho moc nedozvíme,“ poznamenala Amelia. „A vzhledem k problémům, které jsme měly v noci na dnešek, možná nejste zrovna ta nejschopnější kmotra, co?“

„Tak fajn, slečno bytná, která se domnívá, že když byt začaruje, všechno bude v ažúru,“ vybuchla jsem, dotčená útokem na schopnosti své kmotry.

Amelia se vyhrabala ze židle, rudá vzteky. „Jo, začarovala jsem ho! Stejně by se probudil. Dřív nebo později by se to stejně stalo. Já jsem to jenom trochu pozdržela!“

„Pomohlo by nám, kdybychom věděly, že je uvnitř!“

„Mnohem víc by ale pomohlo, kdyby ho vaše sestřenice nezabila!“

To už jsme na sebe obě ječely. Hned nato jsme se však silou vůle uklidnily. „Chcete tím říct, že se právě tohle stalo?“ zeptala jsem se a otočila se ke své kmotře. „Co si o tom myslíš ty, Claudine?“

„Nevím,“ odpověděla tiše. „Nejsem vševědoucí ani všemohoucí. Jenom občas zasáhnu, pokud to jde. Pamatuješ si, jak jsi před časem usnula za volantem a já jsem se k tobě dostala právě včas, abych tě zachránila?“

A málem mi způsobila infarkt, když se zničehonic objevila vedle mě na sedadle pro spolujezdce. „Ano,“ přitakala jsem a snažila se, aby to vyznělo pokorně a vděčně. „Pamatuju.“

„Dostat se někam tak rychle je strašně, strašně těžké,“ řekla. „Tak rychle se dokážu přesunout jenom tehdy, když hrozí skutečně vážné nebezpečí. Mám tím na mysli situace, kdy jde o život. Když ti tehdy začal hořet dům, měla jsem už díkybohu trochu víc času…“

Claudine nám nemínila vysvětlovat, jak vypadají pravidla, kterými se musí řídit, ani kdo je určuje. Musela jsem se prostě spolehnout − tak jako mnohokrát v životě − na svou důvěru v lidi. Až dosud jsem toho nelitovala. Ale když se nad tím upřímně zamyslím, moje důvěra pramenila spíš z názoru, že pokud mě čeká něco nemilého, radši o tom nechci nic vědět.

„Zajímavé,“ poznamenala Amelia. „Ale měly bychom probrat i pár dalších věcí.“

Možná byla tak zpupná, protože se jí nepoštěstilo mít vlastní kmotru z říše víl.

„Co bychom měly probrat především?“ zeptala jsem se.

„Proč jste včera odešla z nemocnice?“ Obličej měla zlostně svraštěný. „Měla jste mi to říct. Štrachala jsem se nahoru po schodech a snažila se vás najít, a vy už jste byla tady! A zabarikádovala jste si dveře. Takže jsem se zase musela hrabat dolů z těch zatracených schodů pro klíče, projít francouzským oknem a pospíchat − na téhle noze − k poplašnému zařízení, abych ho vypnula. A pak najdu sedět vedle vaší postele tohle stvoření, které to všechno mohlo udělat místo mě.“

„Vy jste ta okna nedokázala otevřít nějakým kouzlem?“ zajímala jsem se.

„Byla jsem moc unavená,“ odpověděla Amelia s vážnou tváří. „Musela jsem si takříkajíc dobít svoje kouzelnické baterie.“

„Takříkajíc,“ zopakovala jsem ledovým hlasem. „No, včera v noci jsem zjistila…“ Uprostřed věty jsem se zarazila. Prostě jsem o tom nedokázala mluvit.

„Zjistila co?“ Amelia byla podrážděná a já jsem nemohla pokračovat, protože jsem na ni měla vztek.

„Bill, její první milenec, byl speciálně nasazený do Bon Temps, aby Sookii svedl a získal si její důvěru,“ vysvětlila jí Claudine. „Včera v noci jí to přiznal z očí do očí, navíc před jejím jediným dalším milencem, také upírem.“

Jako stručný obsah děje to bylo bez chyby.

„Teda… to je síla,“ vydechla Amelia tiše.

„Jo,“ přitakal jsem. „To určitě.“

„Och!“

„Jo.“

„Nemůžu ho kvůli tobě zabít,“ ozvala se zase Claudine. „Musela bych se vrátit příliš daleko nazpátek.“

„To je v pořádku,“ chlácholila jsem ji. „Nestojí ti za to, abys kvůli němu dostala černý puntík.“

„Nejsem žádná školačka, která se bojí černých puntíků. Jsem dospělá víla se vším všudy.“

Zaletěla jsem pohledem k Amelii, která se snažila zadržet smích. „Jen se nežinýrujte, čarodějnice!“ řekla jsem jí.

„Ano, telepatko.“

„Takže co teď?“ zeptala jsem se vzduchu. Už jsem nechtěla mluvit o svém zlomeném srdci a zničené sebeúctě.

„Zjistíme, co se vlastně stalo,“ ozvala se čarodějnice.

„Jak? Zavoláme Kriminálku z New Yorku, z Las Vegas, nebo z Miami?“

Z Claudinina nechápavého výrazu jsem usoudila, že se víly nedívají na televizi.

„Ne,“ prohlásila Amelia s předstíranou trpělivostí. „Provedeme ektoplazmickou rekonstrukci.“

Můj ohromený výraz si teď rozhodně v ničem nezadal s Claudininým překvapeným pohledem.

„Fajn, vysvětlím vám to,“ řekla Amelia a usmála se. „Provedeme to takhle.“

Amelia si připadala v sedmém nebi, když nám pak začala vysvětlovat, jak využije svých úžasných čarodějnických schopností, a obšírně nám vylíčila celý postup. Prohlásila, že je časově náročný a vyžaduje spoustu energie, což je prý důvod, proč se k němu neuchyluje příliš často. A aby bylo možné vnést jasno do Jakeovy vraždy, musí se seance zúčastnit nejméně čtyři čarodějnice.

„A potřebuju skutečné čarodějnice,“ prohlásila Amelia. „Opravdové profesionálky, a ne nějaké křoví, jako jsou ty amatérky wiccanky.“ Pak se Amelia ještě chvíli navážela do wiccanů. Z jejích myšlenek jsem přitom zjistila, že je považuje (neoprávněně) za podivínky objímající stromy, které si na čarodějnice jenom hrají. Ameliina předpojatost mě mrzela, protože jsem se setkala s několika skutečně pozoruhodnými wiccankami.

Claudine se na mě zadívala pochybovačným pohledem. „Nejsem si jistá, jestli bychom u toho měly být,“ poznamenala.

„Můžeš jít, Claudine.“ Byla jsem připravená asistovat u jakéhokoliv experimentu, jen abych zacelila tu obrovskou díru ve svém srdci. „Zůstanu tady a budu všechno sledovat. Musím zjistit, co se tu stalo. V mém životě je teď až příliš mnoho záhad.“

„Ale dnes večer musíš ke královně,“ připomněla mi Claudine. „Včerejší noc jsi promarnila. Audience u panovnice je událost, která vyžaduje společenské oblečení. Musím tě vzít na nákup. Přece tam nechceš jít v šatech po své sestřenici.“

„Stejně bych do nich nenacpala zadek,“ řekla jsem.

„Tvůj zadek by o to ani nestál,“ usadila mě Claudine stejně nekompromisně. „Musíš udělat rázný řez, Sookie Stackhouseová.“

Zadívala jsem se na ni a nechala ji nahlédnout do své rozbolavělé duše.

„Jo, chápu to,“ řekla a jemně mě poplácala po tváři. „Je to strašná rána pod pás. Ale musíš to ze sebe setřást. Je to jen chlap.“

Byl moje první láska. „Babička mu nalévala limonádu,“ řekla jsem a při té vzpomínce mi znovu vyhrkly slzy.

„Heleďte, vyprdněte se na něj, jo?“

Zadívala jsem se na mladou čarodějnici. Je hezká, rázná, výstřední a trochu ujetá, pomyslela jsem si. Je fajn. „Jo,“ odpověděla jsem jí. „Kdy se pustíte do té ektozáležitosti?“

„Musím si vyřídit pár telefonů a zjistit, koho sem dostanu. Nejvhodnější pro tyhle věci je samozřejmě noc. Kdy přesně půjdete ke královně?“

Na chvíli jsem se zamyslela. „Až se úplně setmí,“ odpověděla jsem. „Někdy kolem sedmé.“

„Ta návštěva by vám měla zabrat asi tak dvě hodiny,“ řekla Amelia a Claudine přikývla. „Fajn, takže jim řeknu, aby sem přišly v deset, abychom měly ještě nějakou časovou rezervu. Bylo by výborné, kdyby jim to mohla zaplatit královna.“

„Co za to chcete?“

„Kdybych měla dost zkušeností a dokázala to zařídit sama, udělala bych to bezplatně,“ řekla Amelia upřímně. „Ale ostatní čarodějnice za to budou chtít zaplatit. Řekněme tři stovky pro každou plus úhradu za nezbytné potřeby.“

„Takže budete potřebovat ještě tři další čarodějnice?“

„Chtěla bych tři, i když nevím, jestli je v tomhle šibeničním termínu seženu… No, udělám, co bude v mých silách. Možná si vystačím se dvěma. A pokud jde o ty potřeby…“ V duchu chvatně počítala. „Přibližně šedesát dolarů.“

„Co budu dělat já? Chci říct, jaký úkol čeká mě?“

„Všechno sledovat. O ostatní se postarám já.“

„Zeptám se královny.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Pokud to nezaplatí ona, dám vám peníze já.“

„Tak dobře. Jsme dohodnuté.“ Pak spokojeně odkulhala z místnosti a přitom si na prstech odpočívávala položky, které musí sehnat. Slyšela jsem, jak schází ze schodů.

„Musím ti ošetřit tu paži,“ řekla Claudine. „A potom musíme sehnat nějaké to oblečení.“

„Nechci utrácet peníze jen kvůli zdvořilostní návštěvě u královny upírů.“ Zvlášť když možná budu muset zaplatit těm pozvaným čarodějnicím.

„Nemusíš. To si vezmu na starost já.“

„Možná jsi moje víla-kmotřička, ale to ještě neznamená, že budeš kvůli mně utrácet peníze.“ Náhle mi v hlavě svitlo poznání. „Ten účet v nemocnici v Clarice jsi zaplatila ty.“

Claudine pokrčila rameny. „Hele, jsou to peníze, které pocházejí ze striptýzového klubu, ne z mého normálního zaměstnání.“ Claudine byla spolumajitelkou striptýzového klubu v Rustonu, kterému se na plný úvazek věnoval její bratr Claude. Claudine byla zaměstnaná v obchodním domě, v oddělení péče o zákazníky. Jakmile se lidé ocitli tváří v tvář usmívající se Claudine, okamžitě zapomínali na své stížnosti.

Upřímně řečeno, mnohem méně mi vadilo, že za mě Claudine utrácí peníze vydělané ve striptýzovém baru, než kdyby mi věnovala své osobní úspory. Nebylo to příliš logické, ale upřímné.

Claudine měla auto zaparkované na kruhovém objezdu před domem, a když jsem sešla ze schodů, už v něm seděla. Vytáhla z něj lékárničku, ovázala mi paži a pomohla mi do oblečení. Poraněná ruka mě bolela jako čert, ale zdálo se, že se mi do ní nedostala žádná infekce. Připadala jsem si strašně slabá, jako kdyby mě sklátila chřipka nebo nějaká jiná nemoc, při které člověka trápí zvýšená teplota a dehydratace. Doslova jsem se ploužila.

Oblékla jsem si modré džíny, sandály a tričko, protože jsem nic jiného neměla.

„V tomhle rozhodně nemůžeš jí ke královně,“ řekla mi laskavě, ale rozhodně Claudine. Nevím, jestli se tak dobře vyznala v místních nákupních střediscích, nebo měla tak vyvinutou intuici, ale zavezla mě přímo k obchodu ve čtvrti Garden District. Kdybych se vydala na nákupy sama, okamžitě bych ten krám zavrhla jako místo, kam míří mnohem světáčtější a bohatší dámy než jsem já. Claudine zamířila na parkoviště a během pětačtyřiceti minut jsme měly šaty. Byly ze šifonu, měly krátké rukávy a v dezénu se objevovala spousta barev − tyrkysová, červenohnědá, hnědá a smetanově bílá. K nim jsem si vzala hnědé páskové střevíčky.

Teď už jsem potřebovala jen členskou průkazku do country klubu.

Cenovku Claudine taktně odtrhla.

„Vlasy si nech rozpuštěné. K těmhle šatům nepotřebuješ žádný vyumělkovaný účes,“ poradila mi Claudine.

„Jo, ty šaty jsou pastva pro oči už samy o sobě,“ poznamenala jsem. Kdo je ta Diane Furstenburgová? Nejsou její modely moc drahé? A nejsou na tuhle roční dobu moc letní?

„Možná, že ti v nich teď v březnu bude trochu chladno,“ připustila Claudine. „Ale v letě se hodí a budeš je moct nosit ještě několik let. Vypadáš v nich skvěle. A královna si uvědomí, že jsi věnovala dost času a úsilí, aby sis na setkání s ní pořídila něco speciálního.“

„Nemůžeš tam jít se mnou?“ zeptala jsem se prosebně. „Ne. Samozřejmě že nemůžeš.“ Upíři se na víly lepili jako vosy na med.

„Možná, že bych to nepřežila,“ odpověděla. Vyznělo to, jako by ji tahle žádost z mé strany naprosto ohromila.

„Netrap se tím. Koneckonců ta nejhorší věc se mi už stala, ne?“ Rozhodila jsem ruce. „Dřív mi vyhrožovali. Když jim nevyhovím v tom či onom, pomstí se Billovi. A teď? Můžeš hádat. Už je mi to úplně fuk.“

„Radši si všechno dvakrát promysli, než něco řekneš,“ nabádala mě Claudine. „Královně nemůžeš odmlouvat. Dokonce ani skřítci královně neodmlouvají.“

„Slibuju,“ odpověděla jsem. „Jsem ti strašně vděčná, že se o mě tak staráš, Claudine.“

Claudine mě pevně objala. Připadala jsem si, jako kdyby mě objímal nějaký jemný a něžný strom, protože byla tak vysoká a štíhlá. „Přála bych ti, abys mě vůbec nepotřebovala.“

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedenáct a nula